1

Článek 86 odst. 2 ES stanoví:

„Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům obsaženým v této smlouvě, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství.“

2

Článek 87 odst. 1 ES stanoví:

„Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak.“

3

Článek 88 ES stanoví:

„1.   Komise ve spolupráci s členskými státy zkoumá průběžně režimy podpor existující v těchto státech. Navrhuje jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování společného trhu.

2.   Zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná se společným trhem podle článku 87 nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví.

[…]

3.   Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 87 slučitelný se společným trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.“

4

Článek 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339) stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

5

Článek 17 nařízení č. 659/1999 stanoví:

„1.   Komise získá od dotyčného členského státu všechny informace nezbytné pro přezkoumání existujících režimů podpory podle čl. [88] odst. 1 [ES], které proběhne ve spolupráci s členským státem.

2.   Považuje-li Komise existující režim podpory za neslučitelný nebo již neslučitelný se společným trhem, informuje dotyčný členský stát o tomto předběžném názoru a poskytne dotyčnému členskému státu možnost předložit ve lhůtě jednoho měsíce vyjádření. V řádně odůvodněných případech může Komise tuto lhůtu prodloužit.“

6

Článek 18 nařízení č. 659/1999 stanoví:

„Pokud Komise, z hlediska informací předložených členským státem podle článku 17, dospěje k názoru, že existující režim podpory není nebo již není slučitelný se společným trhem, vydá doporučení navrhující dotyčnému členskému státu vhodná opatření. Doporučení může navrhovat zejména:

7

Článek 19 nařízení č. 659/1999 stanoví:

„1.   Pokud dotyčný členský stát přijme navrhovaná opatření a uvědomí o tom Komisi, Komise toto zjištění zaznamená a uvědomí o tom členský stát. Členský stát je svým přijetím provést vhodná opatření vázán.

2.   Pokud dotyčný členský stát nepřijme navrhovaná opatření a Komise, poté co vzala v úvahu argumenty dotyčného členského státu, stále považuje tato opatření za nezbytná, zahájí Komise postup podle čl. 4 odst. 4. Články 6, 7 a 9 se použijí přiměřeně.“

8

Článek 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999 stanoví:

„Komise zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství souhrnné sdělení o rozhodnutích přijatých podle […] článku 18 ve spojení s čl. 19 odst. 1. Souhrnné sdělení obsahuje informaci o tom, že je možné získat vyhotovení rozhodnutí v závazném jazykovém znění či zněních.“

9

Dopisem ze dne 10. března 1993 předložila žalobkyně, Télévision française 1 SA, vlastník soukromého kanálu komerční televize TF1, Komisi stížnost, která se týká způsobů financování a provozování dvou veřejnoprávních televizních kanálů francouzské televize, France 2 a France 3. Tato stížnost, která byla doplněna další stížností dne , poukazovala na porušení článku 81 ES, čl. 86 odst. 1 ES a článku 87 ES. Žalobkyně v této stížnosti uvedla, že audiovizuální poplatek, který Francouzská republika vyplácí kanálům France 2 a France 3, který je jedním z přijatých opatření, představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

10

Rozhodnutím ze dne 27. září 1999, zveřejněným v Úředním věstníku Evropských společenství dne (Úř. věst. C 340, s. 57), zahájila Komise formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES ohledně investičních dotací ve prospěch France 2 a France 3 a také ohledně kapitálových příspěvků obdržených France 2 v letech 1988 až 1994. Toto řízení se netýkalo poplatku, jelikož ten byl předběžně považován za existující podporu, která musí být předmětem samostatného vyšetřovacího řízení podle článku 17 a následujících nařízení č. 659/1999.

11

V roce 2000 byly France 2 a France 3 Francouzskou republikou vloženy do veřejnoprávní holdingové společnosti France Télévisions SA, vytvořené francouzským zákonem č. 2000-719 ze dne 1. srpna 2000, kterým se mění zákon č. 86-1067 ze dne o svobodě sdělovacích prostředků (JORF č. 177 ze dne , s. 11903), která byla pověřená koordinací činnosti francouzských veřejnoprávních televizních kanálů.

12

Rozhodnutím 2004/838/ES ze dne 10. prosince 2003 o státních podporách poskytovaných Francií ve prospěch France 2 a France 3 (Úř. věst. 2004, L 361, s. 21, dále jen „rozhodnutí ze dne “) rozhodla Komise, že investiční dotace, které obdržely televizní kanály France 2 a France 3, jakož i kapitálové příspěvky poskytnuté France 2 v letech 1988 až 1994 představovaly státní podpory slučitelné se společným trhem na základě čl. 86 odst. 2 ES Žalobkyně napadla rozhodnutí ze dne žalobou na neplatnost, zapsanou v kanceláři Soudu pod číslem T-144/04, která byla zamítnuta usnesením Soudu ze dne , TF1 v. Komise (T-144/04, Sb. rozh. s. II-761).

13

Dopisem ze dne 10. prosince 2003, zaslaným Francouzské republice na základě článku 17 nařízení č. 659/1999 (dále jen „dopis ze dne “), předložila Komise Francouzské republice v rámci průběžného zkoumání existujících podpor také svou analýzu francouzského systému audiovizuálních poplatků.

14

Francouzské orgány odpověděly na dopis ze dne 10. prosince 2003 dopisy ze dne a . Se zástupci Komise jednaly dne . V odpovědi na analýzu Komise obsaženou v dopise ze dne formulovaly v dopisech ze dne a , a  určité závazky.

15

Rozhodnutím K(2005) 1166 v konečném znění, ze dne 20. dubna 2005, týkajícím se podpory poskytnuté ve prospěch France Télévisions [podpora E 10/2005 (ex C 60/1999) – Francie, Audiovizuální poplatek] (dále jen „napadené rozhodnutí“), které bylo Francouzské republice oznámeno dne , informovala Komise tento členský stát, že na základě závazků, které na sebe vzaly francouzské orgány v rámci průběžného zkoumání režimu poplatků ve prospěch France Télévisions, považuje tento režim za slučitelný se společným trhem podle čl. 86 odst. 2 ES, a tedy rozhodla o ukončení řízení ohledně tohoto režimu týkajícího se existující podpory (body 1 a 72 napadeného rozhodnutí).

16

Faxem ze dne 29. června 2005 oznámila Komise napadené rozhodnutí žalobkyni.

17

Dne 30. září 2005 vyšlo v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. C 240, s. 20) stručné shrnutí napadeného rozhodnutí obsahující odkaz na internetovou stránku Komise, který umožňuje přístup k celému znění tohoto rozhodnutí.

18

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 9. září 2005 podala žalobkyně tuto žalobu.

19

Podáními došlými kanceláři Soudu dne 5. a  podaly Francouzská republika a France Télévisions návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu Komise. Usneseními předsedy pátého senátu Soudu ze dne bylo těmto návrhům vyhověno.

20

V odpovědi na návrh na předložení dokumentů Soudu ze dne 25. ledna 2006 předložila Komise dopisem ze dne rozhodnutí ze dne , avšak odpověděla, že nemůže předložit korespondenci, ke které mezi ní a Francouzskou republikou došlo v rámci průběžného zkoumání režimu poplatků. Dopisy ze dne informoval Soud strany řízení, že předložení těchto dokumentů může být nařízeno v případě že, to Soud bude považovat za nezbytné.

21

V odpovědi na otázku Soudu ze dne 23. května 2008 informovala Komise dopisem ze dne Soud o opatřeních, která přijala Francouzská republika ke splnění povinností vyplývajících z napadeného rozhodnutí.

22

V dopise ze dne 9. října 2008 zaslaným kanceláři Soudu a založeným do soudního spisu žalobkyně uvedla, že na jednání upozorní na nové právní skutečnosti, a to rozsudek Soudu ze dne , SIC v. Komise (T-442/03, Sb. rozh. s. II-1161) a rozhodnutí Komise K(2008) 3506 v konečném znění, ze dne o podpoře udělené France Télévisions (podpora č. N 279/2008 – Francie, kapitálová dotace pro France Télévisions).

23

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

24

Komise, podporovaná Francouzskou republikou a France Télévisions navrhuje, aby Soud:

25

Komise podporovaná France Télévisions zpochybňuje přípustnost žaloby z hlediska data jejího podání.

26

Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni zasláno doporučeným dopisem s doručenkou dne 20. června 2005 a doručeno dne . Žalobkyně se s ním tedy plně seznámila v tento den a každopádně nejpozději dne , kdy požádala Komisi, aby jí napadené rozhodnutí zaslala znovu telefaxem z důvodu, že doporučenou poštu ze dne ztratila.

27

Žaloba tedy byla podána opožděně.

28

Komise prohlašuje, že je třeba vycházet z judikatury, podle níž, v případech aktů, které podle ustálené praxe, a a fortiori při plnění právního závazku, jsou zveřejňovány v Úředním věstníku Evropské unie, začíná lhůta pro podání žaloby plynout od data zveřejnění, avšak konstatuje, že napadené rozhodnutí nespadá přesně do kategorie aktů, které upravuje čl. 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999. Napadené rozhodnutí totiž obsahuje doporučení navrhující přijetí vhodných opatření, upravené v článku 18 tohoto nařízení, a přijetí těchto opatření členským státem, upravené v čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení. Komise si tedy klade otázku, zda napadené rozhodnutí muselo být zveřejněno na základě čl. 26 odst. 1 tohoto nařízení a ponechává řešení této otázky na úvaze Soudu.

29

Komise však zpochybňuje relevanci této judikatury pro případy, kdy byl akt žalobkyni oznámen. Použít tuto judikaturu na projednávaný případ by znamenalo, že se sdělení upravené článkem 20 nařízení č. 659/1999 stane zcela zbytečným a že budou neodůvodněně prodlouženy lhůty pro podání žalob hlavních dotčených osob, v projednávaném případě konkurentů podniků, které jsou příjemci podpor.

30

Žalobkyně má za to, že jí bylo napadené rozhodnutí v plném rozsahu oznámeno nikoli dne 23. června 2005, ale až . Jelikož byla žaloba podána , je tedy podle ní přípustná. Dále žalobkyně tvrdí, že kdyby lhůta běžela až od zveřejnění napadeného rozhodnutí, byla by přípustná tím spíše.

31

Úvodem je třeba uvést, že napadené rozhodnutí, jehož jediným adresátem je dotyčný členský stát, v projednávaném případě Francouzská republika (viz v tomto smyslu usnesení Soudu ze dne 13. května 2008, SNIV v. Komise, T-327/04, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 33), nebylo oznámeno, ale bylo žalobkyni pouze sděleno.

32

Podle článku 230 pátého pododstavce ES musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.

33

Ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, má, jakožto okamžik počátku lhůty k podání žaloby, ve vztahu ke zveřejnění a oznámení aktu podpůrnou povahu (usnesení Soudu ze dne 21. listopadu 2005, Tramarin v. Komise, T-426/04, Sb. rozh. s. II-4765, bod 48; SNIV v. Komise, bod 31 výše, bod 21, a TF1 v. Komise, bod 12 výše, bod 19).

34

Krom toho, pokud jde o akty, které se podle ustálené praxe dotyčného orgánu zveřejňují v Úředním věstníku Evropské unie, platí, že i když toto zveřejnění není podmínkou jejich použitelnosti, Soudní dvůr a Soud uznaly, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, se neuplatní a že lhůta k podání žaloby počíná běžet od data zveřejnění. Za takových okolností se totiž mohou dotyčné třetí osoby legitimně domnívat, že předmětný akt bude zveřejněn (usnesení Tramarin v. Komise, bod 33 výše, bod 49; SNIV v. Komise, bod 31 výše, bod 22, a TF1 v. Komise, bod 12 výše, bod 20). Toto řešení, jehož cílem je právní jistota a které se použije na všechny zúčastněné třetí osoby, se uplatní zejména v případě, kdy se zúčastněná třetí osoba, která podává žalobu, jako je tomu v projednávaném případě, dozví o aktu ještě před jeho zveřejněním.

35

A konečně to, že Komise poskytne třetím osobám úplný přístup ke znění rozhodnutí umístěného na její internetové stránce spolu se zveřejněním souhrnného sdělení v Úředním věstníku, které umožňuje dotčeným osobám zjistit existenci dotyčného rozhodnutí a které je seznamuje s možností přístupu přes internet, musí být považováno za vyhlášení ve smyslu čl. 230 pátého pododstavce ES (rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Olsen v. Komise, T-17/02, Sb. rozh. s. II-2031, bod 80; usnesení Soudu ze dne , Air Bourbon v. Komise, T-321/04, Sb. rozh. s. II-3469, bod 34, a Tramarin v. Komise, bod 33 výše, bod 53).

36

Článek 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999 stanoví, že Komise zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství souhrnné sdělení o „rozhodnutích přijatých podle […] článku 18 ve spojení s čl. 19 odst. 1“.

37

K určení toho, zda napadené rozhodnutí, které nevychází ze žádného výslovného právního základu, odpovídá tomu, co je míněno formulací čl. 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999, připomenuté v předcházejícím bodě, je třeba se zaprvé vrátit k fázím řízení, které Komise v projednávaném případě provedla, a zadruhé upřesnit smysl uvedené formulace.

38

Zaprvé, z bodu 64 napadeného rozhodnutí vyplývá, že dopisem ze dne 10. prosince 2003, který Komise označila za „dopis podle článku 17“ (bod 15 napadeného rozhodnutí), se tento orgán neomezil pouze na informování Francouzské republiky o předběžném závěru, podle něhož režim poplatků nebyl, nebo již nadále není slučitelný se společným trhem a na vyzvání tohoto členského státu, aby k tomu podal své připomínky.

39

V tomto dopise Komise uvedla, že „je třeba nejprve provést změny ve stávajícím systému, aby byla zaručena slučitelnost francouzského systému poplatků s pravidly Společenství použitelnými na státní podpory“ (bod 64 napadeného rozhodnutí). Komise „měla za to, že francouzské orgány musí přijmout nezbytná opatření k tomu, aby bylo zajištěno dodržení [určitých] zásad“ týkajících se v podstatě přiměřenosti státní kompenzace ve vztahu k nákladům na veřejnou službu (bod 64 první odrážka napadeného rozhodnutí) a provozování komerčních činností veřejnoprávními vysílacími organizacemi za tržních podmínek (bod 64, druhá a třetí odrážka napadeného rozhodnutí).

40

Komise se tímto v návaznosti na dopis ze dne 10. prosince 2003 rozhodla zaslat dotyčnému členskému státu „doporučení navrhující přijetí vhodných opatření“, které je však v zásadě přijímáno až ve stadiu, s nímž počítá článek 18 nařízení č. 659/1999, tedy „z hlediska informací, které jí předložil členský stát“.

41

Komise poté, co v napadeném rozhodnutí připomněla podmínky tohoto doporučení (bod 64 napadeného rozhodnutí) a posoudila závazky přijaté Francouzskou republikou v odpovědi na toto doporučení (body 65 a následující napadeného rozhodnutí), „měla za to, že závazky francouzských orgánů týkající se zásady, podle níž je nutné se vyvarovat nadměrného vyrovnání, jsou dostačující“ (bod 68 napadeného rozhodnutí), a že závazky „týkající se komerčního chování veřejnoprávních televizních kanálů odpovídají dostatečně doporučením, která vydala“ (bod 70 napadeného rozhodnutí). Vzala také na vědomí závazek francouzských orgánů provést „do dvou let od tohoto dopisu“ legislativní změny nezbytné k provedení těchto závazků a předložit jí v této souvislosti ve stejné lhůtě zprávu (bod 71 napadeného rozhodnutí).

42

Na základě těchto jednotlivých závazků francouzských orgánů a konstatování, že splňují její doporučení, rozhodla Komise o ukončení tohoto řízení (body 1 a 72 napadeného rozhodnutí), přičemž zároveň připomněla, že napadené rozhodnutí se nijak nedotýká její pravomoci průběžného zkoumání režimu existujících podpor, která jí náleží podle čl. 88 odst. 1 ES (bod 73 první pododstavec napadeného rozhodnutí).

43

Z výše uvedeného vyplývá, že se Komise v projednávaném případě rozhodla již v procesním stadiu uvedeném v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 659/1999 adresovat Francouzské republice „doporučení navrhující přijetí vhodných opatření“ upravené článkem 18 tohoto nařízení. Komise poté, co obdržené závazky Francouzské republiky posoudila, měla za to, že odpovídají tomuto doporučení, a v důsledku toho je schválila. Toto schválení závazků, které se opírá o jejich předchozí posouzení, a je tedy něčím, co překračuje jejich pouhé vzetí na vědomí, však může být považováno, přinejmenším při prvotní analýze a za účelem co nejširšího reflektování procesních fází výslovně uvedených v nařízení č. 659/1999, za „zaznamenání opatření“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení.

44

Zadruhé je třeba určit význam výrazu „rozhodnutí [přijaté] podle […] článku 18 ve spojení s čl. 19 odst. 1“ obsaženého v čl. 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999.

45

Tento výraz znamená, že povinnost zveřejnění uložená tímto ustanovením se netýká přímo a pouze „rozhodnutí [přijatého] podle […] článku 18“ nařízení č. 659/1999 adresovat členskému státu doporučení navrhující přijetí vhodných opatření, ale že tato povinnost zveřejnění vzniká až tehdy, kdy členský stát doporučení Komise přijal, což odpovídá případu uvedenému v čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení.

46

Článek 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999 tak v konečném důsledku ukládá Komisi povinnost, v případě, kdy je její doporučení navrhující vhodná opatření členským státem akceptováno, aby zveřejnila obsah tohoto doporučení, které se rozhodla adresovat členskému státu, a skutečnost, že toto doporučení členský stát akceptoval. Třetí osoby jsou tak informovány nikoli o pouhém průběžném stavu vyšetřovacího řízení, ale o jeho stavu konečném.

47

Ačkoli v projednávaném případě bylo napadené rozhodnutí přijato po řízení, ve kterém bylo doporučení podle článku 18 nařízení č. 659/1999 předloženo již ve stadiu dopisu zaslaného na základě článku 17 (viz body odůvodnění 38 až 40), odpovídá v zásadě tomu, co uvedené nařízení označuje v čl. 26 odst. 1 slovy „rozhodnutí přijaté podle článku 18 ve spojení s čl. 19 odst. 1“.

48

Jelikož napadené rozhodnutí odpovídá některému z aktů uvedených v čl. 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999 a podléhá zveřejnění, započala tedy lhůta pro podání žaloby v souladu s ustanoveními čl. 102 odst. 1 jednacího řádu Soudu běžet „od konce čtrnáctého dne po jeho zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie“, tedy od půlnoci 14. října 2005. Lhůta pro podání žaloby tak podle ustanovení článku 230 pátého pododstavce ES ve vzájemném spojení s článkem 101 a čl. 102 odst. 2 jednacího řádu uplynula v úterý dne o půlnoci.

49

Jelikož byla tato žaloba podána dne 9. září 2005, je přípustná.

50

Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení, tvrdí, že napadené rozhodnutí, které obsahuje doporučení, se kterým francouzské orgány souhlasily, nemá závazný účinek, a tedy není napadnutelným aktem.

51

Jedná se o dopis určený Francouzské republice ve stadiu průběžného zkoumání existující podpory. Podle samotného znění čl. 88 odst. 1 ES přitom vhodná opatření jsou pouhými návrhy. Pouze za předpokladu, že se členský stát rozhodne, že tyto návrhy neakceptuje, musela by Komise, pokud to bude považovat za vhodné, přijmout rozhodnutí na základě čl. 88 odst. 2 ES, aby si vynutila změnu dotčeného režimu podpory, a pouze toto rozhodnutí by mělo závazný charakter. Komise nemá vůči členskému státu v rámci předběžného zkoumání státní podpory donucovací pravomoc. Na podporu svého stanoviska odkazuje Komise na rozsudek Soudu ze dne 22. října 1996, Salt Union v. Komise (T-330/94, Recueil, s. II-1475, bod 35), a usnesení Tramarin v. Komise, bod 33 výše.

52

Řízení o tzv. „vhodných opatřeních“ se tedy podobá kvazismluvnímu postupu. V případě, že členský stát souhlasí s návrhy Komise na vhodná opatření, má povinnost je provést. Pokud je odmítne, zahájí Komise formální vyšetřovací řízení.

53

V tomto stadiu řízení o vhodných opatřeních, které navíc nemá odkladný účinek, však Francouzská republika může pokračovat ve vyplácení podpor na základě existujícího režimu po dobu dalších dvou let od oznámení napadeného rozhodnutí. Jediným omezením je hrozba zahájení formálního vyšetřovacího řízení v případě nedodržení závazků a skutečnost, že po dvou letech a v případě nedodržení závazků nebude již sporná podpora existující, ale nová. Závazný charakter by případně mohlo mít pouze rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

54

Navíc jediná povinnost členského státu spočívá v tom, aby dodržel své závazky a tato povinnost vyplývá z jeho vlastního jednostranného přijetí návrhů Komise, a nikoli z napadeného rozhodnutí, které se omezuje pouze na to, že tyto závazky zaznamenává.

55

Krom toho Komise nemůže z pouhého důvodu nedodržení závazků zahájit řízení pro nesplnění povinnosti na základě čl. 88 odst. 2 ES nebo článku 226 ES.

56

Argumentace žalobkyně, že členské státy jsou naváděny k tomu, aby s Komisí loajálně nespolupracovaly, je chybná. Členský stát se sice může rozhodnout, že nebude spolupracovat a že veškeré návrhy na vhodná opatření zamítne. To se však promítne do okamžitého zahájení formálního vyšetřovacího řízení, po kterém bude následovat jednostranné rozhodnutí Komise požadující okamžitou změnu režimu podpor. Postupem spolupráce zvoleným v projednávaném případě se lze vyhnout zahájení formálního vyšetřovacího řízení, přičemž členskému státu je ponechán čas na provedení svých závazků v dohodnutých, nikoli však v delších, lhůtách. Systém tedy podporuje spolupráci mezi Komisí a členskými státy, aniž by členské státy podněcoval k neloajálnímu chování.

57

Nesprávný je i argument týkající se neexistence soudní kontroly činnosti Komise v případě, že po uplynutí lhůty poskytnuté členskému státu nevydá rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Pokud Francouzská republika nedodrží své závazky, může se žalobkyně u vnitrostátního soudu domáhat, aby zastavil výplatu nové podpory, kterou by se tak poplatek stal. Navíc může žalobkyně zaslat výzvu k jednání a poté podat proti Komisi žalobu pro nečinnost, pokud okamžitě nezahájí formální vyšetřovací řízení. Formální vyšetřovací řízení je nakonec završeno vydáním konečného rozhodnutí Komise, které může žalobkyně napadnout.

58

Komise je dále toho názoru, že se ve formulaci bodu 73 napadeného rozhodnutí nedopustila záměny, pokud jde o povahu napadeného rozhodnutí, neboť ta podle ní závisí na podstatě tohoto dokumentu.

59

Žalobkyně stanovisko Komise zpochybňuje.

60

Podle ustálené judikatury mohou být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 230 čtvrtého pododstavce ES pouze akty s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 9; rozsudky Soudu ze dne , Assicurazioni Generali a Unicredito v. Komise, T-87/96, Recueil, s. II-203, bod 37; ze dne , Coca-Cola v. Komise, T-125/97 a T-127/97, Recueil, s. II-1733, bod 77, a ze dne , M6 a další v. Komise, T-112/99, Recueil, s. II-2459, bod 35; usnesení Soudu ze dne , Kronoply v. Komise, T-130/02, Recueil, s. II-4857, bod 43).

61

Při určování toho, zda akt nebo rozhodnutí takovéto účinky vyvolává, je třeba se zaměřit na jeho podstatu (rozsudek IBM v. Komise, bod 60 výše, bod 9, a usnesení Soudního dvora ze dne 13. června 1991, Sunzest v. Komise, C-50/90, Recueil, s. I-2917, bod 12; rozsudek Coca-Cola v. Komise, bod 60 výše, bod 78, a usnesení Kronoply v. Komise, bod 60 výše, bod 44).

62

V oblasti státních podpor se procesní pravidla, která Smlouva zavádí, liší podle toho, zda opatření představují existující, nebo nové podpory. Zatímco na existující podpory se vztahuje čl. 88 odst. 1 a 2 ES, spadají nové podpory pod druhý a třetí odstavec tohoto ustanovení (rozsudek Soudního dvora ze dne 30. června 1992, Itálie v. Komise, C-47/91, Recueil, s. I-4145, bod 22).

63

Pokud jde o existující podpory, poskytuje čl. 88 odst. 1 ES Komisi pravomoc, aby je průběžně ve spolupráci s členskými státy posuzovala. V rámci tohoto posuzování jim Komise navrhuje vhodná opatření vyžadovaná postupujícím rozvojem nebo fungováním společného trhu. Druhý odstavec tohoto článku dále uvádí, že zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná se společným trhem podle článku 87 ES, nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát musí ve lhůtě, kterou Komise stanoví, takovou podporu zrušit nebo upravit (rozsudek Itálie v. Komise, bod 62 výše, bod 23; rozsudek Soudního dvora ze dne 9. srpna 1994, Namur-Les assurances du crédit, C-44/93, Recueil, s. I-3829, bod 11).

64

Článek 17 odst. 2 nařízení č. 659/1999 stanoví, že považuje-li Komise existující režim podpory za neslučitelný nebo již neslučitelný se společným trhem, informuje o tomto předběžném názoru dotyčný členský stát a poskytne mu možnost předložit ve lhůtě jednoho měsíce vyjádření.

65

Podle článku 18 nařízení č. 659/1999 platí, že pokud Komise dospěje ve světle informací předložených členským státem podle výše uvedeného článku 17 k názoru, že existující režim podpor není nebo již není slučitelný se společným trhem, vydá doporučení navrhující dotyčnému členskému státu vhodná opatření. Nemůže být pochyb o tom, že toto doporučení, které představuje pouhý návrh, není samo o sobě napadnutelným aktem (viz v tomto smyslu rozsudek Salt Union v. Komise, bod 51 výše, bod 35 první věta).

66

Podle čl. 19 odst. 2 nařízení č. 659/1999 zahájí Komise postup podle čl. 4 odst. 4 tohoto nařízení, pokud dotyčný členský stát nepřijme navrhovaná opatření a Komise, poté co vzala v úvahu argumenty dotyčného členského státu, stále považuje tato opatření za nezbytná.

67

Článek 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999 stanoví, že pokud dotyčný členský stát přijme navrhovaná opatření a uvědomí o tom Komisi, Komise toto zjištění zaznamená a uvědomí o tom členský stát.

68

V posledně uvedeném případě, který je rozhodný v projednávané věci, je třeba odmítnout přístup zastávaný Komisí, který na základě izolovaného a doslovného výkladu výše uvedeného čl. 19 odst. 1 spočívá v závěru, že Komise nepřijme žádné rozhodnutí, pokud řízení o prošetření existující podpory vede k tomu, že členský stát akceptuje navrhovaná vhodná opatření, nebo v tom, že omezuje řízení podle článků 17, 18 a čl. 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999 na kvazismluvní postup.

69

Takový přístup totiž nezohledňuje podmínky a cíl tohoto řízení, které svou povahou představuje rozhodovací řízení, jak to ostatně uvádí čl. 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999 prostřednictvím výrazu „rozhodnutí [přijaté] podle […] článku 18 ve spojení s čl. 19 odst. 1“.

70

Platí, že Komise a členský stát mohou o navrhovaných vhodných opatřeních diskutovat. V konečném důsledku je však řízení ukončeno rozhodnutím uvedeným v předchozím bodě pouze tehdy, když Komise při výkonu své výlučné pravomoci k posouzení slučitelnosti státních podpor se společným trhem rozhodne, že akceptuje závazky státu, protože uspokojují jí vznesené výtky.

71

V projednávaném případě Komise posoudila závazky Francouzské republiky, měla za to, že vyhovují jejímu doporučení, a tedy mohou zajistit slučitelnost režimu poplatků se společným trhem, takže rozhodla o ukončení tohoto řízení (body 1 a 72 napadeného rozhodnutí), přičemž však zároveň připomněla, že se napadené rozhodnutí nedotýká její pravomoci průběžného zkoumání režimů existujících podpor, upravené v čl. 88 odst. 1 ES (bod 73, první pododstavec napadeného rozhodnutí).

72

Jestliže Komise postupovala tímto způsobem, pak byla daleka tomu, aby jen pasivně vzala na vědomí závazky Francouzské republiky, a přijala rozhodnutí ohledně těchto závazků, bez něhož by řízení o prošetření poplatků neskončilo, nýbrž by pokračovalo, ať již tak, že by docházelo k dalším kontaktům s cílem dosáhnout závazků, které by Komisi uspokojily, nebo že by bylo zahájeno formální vyšetřovací řízení podle čl. 19 odst. 2 nařízení č. 659/1999.

73

Pokud jde o právně závazné účinky napadeného rozhodnutí, postačí uvést, že čl. 19 odst. 1 in fine nařízení č. 659/1999 stanoví, že dotyčný členský stát, který při zveřejnění upraveném článkem 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999 nezbytně přijal vhodná opatření „je svým přijetím […] vázán provést“ tato opatření (viz k uznání takového právně závazného účinku Soudním dvorem ve věcech, které předcházely vstupu v platnost nařízení č. 659/1999, rozsudky Soudního dvora ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C-313/90, Recueil, s. I-1125, bod 36; ze dne , Ijssel-Vliet, C-311/94, Recueil, s. I-5023, body 42 a 43, a ze dne , Německo v. Komise, C-288/96, Recueil, s. I-8237, bod 65, in fine).

74

Tyto závěry nejsou zpochybněny odkazem Komise na usnesení Tramarin v. Komise, bod 33 výše, a na rozsudek Salt Union v. Komise, bod 51 výše.

75

Věc, ve které bylo vydáno usnesení Tramarin v. Komise, bod 33 výše, se týká případu předběžného zkoumání nové podpory. Toto předběžné zkoumání musí vést, v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 659/1999, k přijetí rozhodnutí podle odst. 2, 3 nebo 4 tohoto článku, přičemž toto rozhodnutí může být případně předmětem žaloby na neplatnost. V této souvislosti měl Soud za to, že dopis, kterým Komise v rámci předběžného zkoumání vyzvala Italskou republiku, aby vzala zpět návrh pravidla pro úpravu přechodu mezi platným a oznámeným režimem podpor, byl přípravným aktem pro konečné rozhodnutí, a tedy nemohl být předmětem žaloby.

76

Přitom v rámci průběžného zkoumání stávajících podpor a za předpokladu, že členský stát plní své závazky, Komise po svém rozhodnutí uvedeném v čl. 26 odst. 1 nařízení č. 659/1999 již nepřijímá žádné další rozhodnutí. Jediným aktem, který tedy mají k dispozici zúčastněné třetí strany – v projednávaném případě žalobkyně – není, jako ve věci Tramarin v. Komise, přípravný akt konečného rozhodnutí, které má být přijato, nýbrž rozhodnutí zmíněné ve výše uvedeném ustanovení nařízení č. 659/1999, které je rozhodnutím majícím právně závazný účinek uvedený výše v bodě 73.

77

Tvrzení Komise nemůže být podepřeno ani odkazem na rozsudek Salt Union v. Komise citovaný výše v bodě 51. Případ výslovně uvedený Soudem v bodu 35 tohoto rozsudku je totiž případem, kdy členský stát odmítl přijmout návrh Komise na vhodná opatření, přičemž tento návrh, pokud je posuzován izolovaně, a podle toho, co bylo uvedeno výše v bodě 65, nepředstavuje ve skutečnosti napadnutelný akt. Situace v projednávaném případě je však odlišná, jelikož v tomto případě členský stát vhodná opatření přijal.

78

Z předcházejících úvah vyplývá, že Komise nemůže své tvrzení opřít ani o bod 33 uvedeného usnesení Tramarin v. Komise, ani o rozsudek Salt Union v. Komise citovaný výše v bodě 51.

79

Pokud jde konečně o otázku, zda právně závaznými účinky, které má napadené rozhodnutí, mohou být dotčeny zájmy žalobkyně, je třeba uvést, že toto rozhodnutí v rámci závazného právního a časově omezeného rámce, který je vlastní mechanismu průběžného zkoumání existujících podpor, schvaluje závazky Francouzské republiky, které mohou být považovány za nepřiměřené k zajištění slučitelnosti režimu poplatků se společným trhem. Napadené rozhodnutí proto Francouzské republice umožňuje pokračovat nadále po dobu dvou let v uplatňování dotčeného režimu podpor.

80

Krom toho napadené rozhodnutí především umožňuje zachování uvedeného režimu podpory nad rámec této dvouleté lhůty, a to za podmínky, že budou provedeny jisté úpravy.

81

Ze výše uvedených úvah vyplývá, že napadené rozhodnutí má právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobkyně, a tedy představuje akt, který může být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 230 čtvrtého pododstavce ES.

82

Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení, nijak nezpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně, tvrdí však, že žalobkyně, jakožto konkurent podniku, který je příjemcem podpory, jež byla dobrovolně uvedena do souladu s právem Společenství, obdržela kompenzaci, a tedy nemá žádný zájem na podání žaloby na neplatnost napadeného rozhodnutí. V případě zrušení rozhodnutí by byla situace žalobkyně méně příznivá než situace vyplývající z napadeného rozhodnutí, kterým má být režim změněn v tom směru, aby byl příznivější pro veřejný zájem.

83

Žalobkyně zpochybňuje stanovisko Komise.

84

Podle ustálené judikatury je přípustnost žaloby na neplatnost podmíněna tím, že fyzická nebo právnická osoba, která ji podává, má zájem na zrušení napadeného aktu. Takový zájem musí existovat, musí trvat a posuzuje se ke dni podání žaloby (rozsudky Soud ze dne 14. dubna 2005, Sniace v. Komise, T-141/03, Sb. rozh. s. II-1197, bod 25, a ze dne , Salvat père & fils a další v. Komise, T-136/05, Sb. rozh. s. II-4063, bod 34).

85

Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky nebo, jinak řečeno, že žaloba může ve svém výsledku přinést prospěch straně, která ji podala (viz rozsudek Soudu ze dne 28. září 2004, MCI v. Komise, T-310/00, Sb. rozh. s. II-3253, bod 44 a citovaná judikatura). Rozhodnutí, které zcela uspokojuje žalobce, není již z povahy věci způsobilé zasáhnout nepříznivě do jeho právního postavení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne , Německo v. Komise, C-242/00, Recueil, s. I-5603, bod 46; rozsudek Soudu ze dne , NBV a NVB v. Komise, T-138/89, Recueil, s. II-2181, bod 32) a tento žalobce nemá zájem požadovat zrušení aktu.

86

Pokud naopak žalobce tvrdí, že dotčený akt, ačkoli je pro něj případně částečně příznivý, nechrání přiměřeně jeho právní postavení, pak musí být uznán jeho zájem na podání žaloby k tomu, aby nechal ověřit legalitu tohoto rozhodnutí soudem Společenství. Posouzení otázky, zda má napadený akt příznivý charakter, či nikoli, je tedy předmětem rozhodnutí ve věci samé, a nikoli rozhodnutí o přípustnosti žaloby (viz v tomto smyslu stanovisko generálního advokáta Tesaura k rozsudku Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1989, Katsoufros v. Soudní dvůr, 55/88, Recueil, s. 3579, 3585 až 3587).

87

Komise, u které podala žalobkyně stížnost týkající se mimo jiné režimu audiovizuálních poplatků, měla v napadeném rozhodnutí za to, že některé závazky Francouzské republiky mohou zajistit slučitelnost tohoto režimu se společným trhem. Žalobkyně se naopak domnívá, že tyto závazky jsou k tomuto účelu nepřiměřené a zpochybňuje napadené rozhodnutí právě proto, že tyto závazky schvaluje, a tím na její úkor údajně porušuje ustanovení Smlouvy v oblasti státních podpor.

88

Je třeba uvést, že argument Komise, podle něhož nemá žalobkyně zájem požadovat zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu, že pro ni představuje příznivé rozhodnutí, spočívá na předpokladu, že námitky žalobkyně ohledně meritu věci, tedy obzvláště zjevně nepřiměřeného charakteru těchto závazků, jsou nesprávné.

89

Žalobkyně přitom měla jakožto provozovatelka televizního vysílání, která je konkurentkou France 2 a France 3, jasný zájem na tom, aby se soud Společenství zabýval otázkou, zda Komise měla v napadeném rozhodnutí oprávněně za to, že závazky poskytnuté Francouzskou republikou mohou zajistit slučitelnost francouzského režimu poplatků se společným trhem.

90

Navíc a na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, by zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu zjevného pochybení tohoto orgánu při stanovení vhodných opatření, která mají být provedena, nebo z důvodu nedostatečného odůvodnění přiměřenosti uvedených opatření vůči zjištěným problémům neuvedlo žalobkyni do méně příznivé situace, než je situace vyplývající z napadeného rozhodnutí.

91

Zrušení napadeného rozhodnutí z některého z těchto důvodů by totiž znamenalo, že se napadené rozhodnutí buď vyznačovalo, nebo mohlo vyznačovat nepřiměřenými závazky, a bylo tedy pro žalobkyni nepříznivé. Po tomto zrušení by měla Komise v rámci průběžného zkoumání existujících podpor s ohledem na stávající podmínky financování France 2 a France 3 povinnost posoudit, zda je do budoucna vhodné navrhovat jiná vhodná opatření.

92

Z toho vyplývá, že ačkoli Komise tvrdí opak, má žalobkyně zájem na podání žaloby na zrušení napadeného rozhodnutí.

93

Ze výše uvedených úvah vyplývá, že je žaloba přípustná.

94

Tato žaloba obsahuje pět žalobních důvodů. První z nich se týká porušení povinnosti uvést odůvodnění. Druhý žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu. Třetí žalobní důvod se týká nedostatečného rozsahu závazků Francouzské republiky. Čtvrtým důvodem je vytýkáno zneužití řízení. Konečně pátý žalobní důvod vychází z nesprávného výkladu rozsudku Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C-280/00, Recueil, s. I-7747, dále jen „rozsudek Altmark“).

95

Nejprve je třeba posoudit žalobní důvody vycházející z porušení práv na obhajobu a zneužití řízení. Poté bude posouzen žalobní důvod vycházející z nesprávného výkladu rozsudku Altmark, citovaného v bodu 94 výše, a nakonec oba žalobní důvody vytýkající porušení povinnosti uvést odůvodnění a nedostatečný rozsah závazků.

96

Žalobkyně sice uznává, že se správní řízení v oblasti státních podpor zahajuje pouze vůči členským státům, avšak tvrdí, že Komise musí ve stadiu zkoumání podpory upraveném v čl. 88 odst. 2 ES vyzvat zúčastněné strany k předložení připomínek. Žalobkyně se pozastavuje nad tím, že nemohla s Komisí projednat vhodnost a rozsah závazků Francouzské republiky, ačkoli na jejich základě Komise schválila zachování režimu, jenž zavádí státní podpory, které jsou v rozporu s článkem 87 ES. Toto projednání bylo podle jejího názoru obzvláště žádoucí, neboť dialog mezi žalobkyní a Komisí, jehož výsledkem by byl podle žalobkyně závěr, že režim poplatků je státní podporou ve smyslu článku 87 ES, byl náhle přerušen, když mělo dojít na posuzování slučitelnosti uvedeného režimu se společným trhem.

97

Žalobkyně se domnívá, že postavení, které jí bylo vyhrazeno v řízení v projednávané věci, je stěží slučitelné s judikaturou, podle níž i v případě neexistence nepsaného ustanovení nesmí Společenství zasáhnout do postavení určité osoby, jestliže tato osoba nedostala příležitost k vyjádření svého stanoviska. Vzhledem k posuzovací pravomoci Komise, kterou má při přijetí rozhodnutí podle čl. 88 odst. 1 ES, je o to více důležité zaručit dodržení práva na slyšení. Přerušení dialogu mezi Komisí a žalobkyní tedy představuje porušení práv žalobkyně na obhajobu.

98

Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení, stanovisko žalobkyně zpochybňuje.

99

Je třeba připomenout, že řízení o kontrole státních podpor je vzhledem ke své obecné struktuře řízením zahájeným proti členskému státu, který je s ohledem na své povinnosti uložené právem Společenství odpovědný za poskytnutí podpory (rozsudky Soudu ze dne 8. července 2004, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, T-198/01, Sb. rozh. s. II-2717, bod 61, a ze dne , Saxonia Edelmetalle v. Komise, T-111/01 a T-133/01, Sb. rozh. s. II-1579, bod 47).

100

Tento závěr rozvinutý judikaturou v souvislosti s kontrolou nových podpor ze strany Komise platí i v případě průběžného zkoumání existujících podpor.

101

Z toho vyplývá, že ačkoli účastníku řízení nic nezakazuje, aby Komisi předložil informace ohledně neslučitelnosti státní podpory se společným trhem, ať se již jedná o novou podporu nebo podporu existující, neposkytuje uvedená možnost dotyčnému účastníku řízení právo na obhajobu. Komise nemá žádnou povinnost zahájit s uvedeným účastníkem řízení kontradiktorní diskuzi.

102

Je sice pravda, že v rámci formálního vyšetřovacího řízení upraveného v čl. 88 odst. 2 prvním pododstavci ES a článku 6 nařízení č. 659/1999, které může být zahájeno, pokud jde o kontrolu nových podpor, rozhodnutím podle čl. 4 odst. 4 nařízení č. 659/1999, a pokud jde o průběžné zkoumání existujících podpor, rozhodnutím podle čl. 19 odst. 2 tohoto nařízení, Komise „vyzve […] zúčastněné strany, aby předložily připomínky“ (čl. 6 odst. 1 druhá věta nařízení č. 659/1999). Avšak nelze než konstatovat, že v projednávaném případě nebylo napadené rozhodnutí přijato po ukončení takového formálního vyšetřovacího řízení, ale navazovalo na návrh na vhodná opatření, který byl přijat dotyčným členským státem, tedy v rámci čl. 19 odst. 1 nařízení č. 659/1999.

103

V této fázi průběžného zkoumání existujících podpor neměla Komise povinnost vyzvat žalobkyni, aby jí předložila své připomínky. Žalobkyně proto neprávem tvrdí, že jí přísluší právo na obhajobu a neprávem se dovolává jeho porušení ze strany Komise.

104

Za těchto podmínek je tedy namístě tento žalobní důvod zamítnout.

105

Žalobkyně tvrdí, že Komise zjevně přenáší na vnitrostátní orgány odpovědnost za odhalování státních podpor, ačkoli toto patří do její výlučné pravomoci. Podle žalobkyně není patrné, jak Komise takto mohla svou pravomoc delegovat, a přiznat tak prostřednictvím pouhého rozhodnutí, kterým jsou schváleny závazky, přímý účinek článku 87 ES, zatímco pro přiznání přímého účinku čl. 88 odst. 3 ES bylo nezbytné nařízení.

106

Komise tvrzení žalobkyně zpochybňuje.

107

V první řadě je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co zjevně vyplývá z tohoto žalobního důvodu, cílem napadeného rozhodnutí v žádném případě není přenést na vnitrostátní orgány odpovědnost za odhalení případné státní podpory, která údajně přísluší výlučně Komisi; ostatně je třeba uvést, že podle Soudního dvora je ke konstatování případné existence státní podpory v každém případě příslušný vnitrostátní soud (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 1977, Steinike & Weinlig, 78/76, Recueil, s. 595, bod 14).

108

V rozsahu, v němž žalobkyně tímto žalobním důvodem tvrdí, že Komise přenesla na vnitrostátní orgány svou výlučnou pravomoc k posouzení slučitelnosti státní podpory se společným trhem, je třeba zadruhé konstatovat, že napadeným rozhodnutím k žádnému takovému přenosu pravomoci nedochází.

109

Komise naopak při výkonu své výlučné pravomoci posuzovat slučitelnost státních podpor se společným trhem dosáhla prostřednictvím napadeného rozhodnutí toho, že od Francouzské republiky obdržela určité závazky k zajištění slučitelnosti režimu poplatků s tímto trhem. Krom toho, napadené rozhodnutí, jak je uvedeno v jeho bodě 73, nezasahuje nijak do pravomoci Komise podle čl. 88 odst. 1 ES průběžně zkoumat režimy existujících podpor a navrhovat vhodná opatření, která vyžaduje postupující rozvoj nebo fungování společného trhu.

110

Za těchto podmínek je třeba tento žalobní důvod zamítnout.

111

Žalobkyně má za to, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení ohledně použitelnosti čl. 86 odst. 2 ES v případě podpory, která spočívá v nadměrné kompenzaci nákladů za povinnosti veřejné služby.

112

Ve výše v bodě 94 uvedeném rozsudku Altmark zvolil Soudní dvůr takzvaný „kompenzační“ přístup. Volba tohoto kompenzačního přístupu byla ještě potvrzena v pozdější judikatuře jak Soudního dvora, tak i Soudu.

113

Žalobkyně uvádí v protikladu ke tvrzení Komise, že Soudní dvůr v rozsudku Altmark citovaném výše v bodě 94 implicitně nepotvrzuje, že podpora, která kompenzuje nebo spíše nadměrně kompenzuje náklady, které vznikly podniku při poskytování služeb obecného hospodářského zájmu, může být prohlášena za slučitelnou se společným trhem, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 86 odst. 2 ES.

114

Soudnímu dvoru totiž nepřísluší, aby v rámci řízení o předběžné otázce odpověděl, třeba jen implicitně, na otázku, která mu nebyla položena.

115

Soudní dvůr navíc odkázal na svůj rozsudek ze dne 22. listopadu 2001, Ferring (C-53/00, Recueil, s. I-9067, dále jen „rozsudek Ferring“). V tomto rozsudku přitom Soudní dvůr výslovně vyloučil použití čl. 86 odst. 2 ES a prohlásil, že výhodu, která převyšuje nadměrné náklady vyplývající z úkolů obecného zájmu „nelze v žádném případě považovat za nezbytnou k tomu, aby tito poskytovatelé mohli splnit svůj zvláštní úkol, který jim byl svěřen“.

116

Použití čl. 86 odst. 2 ES dále předpokládá, že budou splněny podmínky spojené s vymezením úkolů veřejné služby, se zmocněním k těmto úkolům a jejich kontrolou, jakož i s přiměřeností finanční kompenzace, která je za tyto služby poskytována. Soudní dvůr přitom ve výše v bodě 94 uvedeném rozsudku Altmark považoval tytéž podmínky za kumulativní kritéria pro posouzení nikoli slučitelnosti, ale spíše samotné existence podpory, na základě první, druhé a třetí ze čtyř podmínek uvedených v bodu 95 a ve výroku uvedeného rozsudku (dále jen „podmínky rozsudku Altmark“). Jinými slovy k posouzení přiměřenosti tedy podle Soudního dvora dochází ve fázi kvalifikace podpory, tj. v ranějším stadiu než v tom, v jakém ji Komise zamýšlela provést.

117

Dále pak Komise ve své praxi používala čl. 86 odst. 2 ES na situace, ve kterých nebyla splněna druhá a čtvrtá podmínka rozsudku Altmark, s implicitním důsledkem, že pokud není splněna první a třetí podmínka rozsudku Altmark, je vyloučena záchrana opatření prostřednictvím jeho posouzení podle čl. 86 odst. 2 ES. Přitom pro projednávaný případ platí, že jakmile Komise sama konstatovala, že třetí podmínka rozsudku Altmark není splněna, musela nutně dospět k závěru, že se jedná o podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, aniž by bylo třeba se dotazovat na její případnou slučitelnost.

118

Komise se tedy podle žalobkyně dopustila nesprávného právního posouzení, když prošetřovala, zda státní opatření poskytující kompenzaci nákladů za veřejnou službu může být odůvodněno podle čl. 86 odst. 2 ES, ačkoli sama konstatovala, že uvedené opatření nesplňuje podmínky rozsudku Altmark, které umožňují, aby dotyčné opatření nebylo kvalifikováno jako státní podpora.

119

Žalobkyně v replice popírá, že by zpochybňovala výlučnou pravomoc Komise pro posuzování slučitelnosti podpory se společným trhem, což bylo ostatně potvrzeno stížností, kterou podala. Zpochybňuje spíše podmínky, za kterých Komise takové posouzení provádí.

120

Žalobkyně totiž připomíná, že Soudní dvůr v rozsudku Ferring citovaném výše v bodě 115 neodkazuje na čl. 86 odst. 2 ES jakožto odůvodnění přijatého řešení. Poté, co Soudní dvůr formuloval zásadu, že kompenzace splňující podmínku ekvivalence není podporou, dodal, že „pokud se prokáže, že velkoobchodníci mají ze skutečnosti, že se na ně nevztahuje daň z přímého prodeje léků, výhodu, která převyšuje dodatečné náklady, které jim vznikají při plnění povinností veřejné služby uložených vnitrostátními právními předpisy, nemůže být tato výhoda v části, ve které převyšuje uvedené dodatečné náklady, v žádném případě považována za nezbytnou k tomu, aby těmto subjektům umožnila plnit tyto zvláštní úkoly“. V důsledku toho musí být podle Soudního dvora „odpověď taková, že čl. [86] odst. 2 [ES] musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na daňovou výhodu, kterou požívají takové podniky pověřené plněním povinností veřejné služby, jaké jsou dotčené v původním řízení, pokud uvedená výhoda převyšuje dodatečné náklady na plnění povinností veřejné služby“.

121

Je proto podle žalobkyně zřejmé, že Soudní dvůr vylučuje jakékoli použití výjimky podle čl. 86 odst. 2 na kompenzaci převyšující dodatečné náklady spojené s plněním povinností veřejné služby, takže taková podpora musí být posouzena pouze na základě článku 87 ES. V takovém případě spadá posouzení slučitelnosti podpory se společným trhem i nadále do pravomoci Komise, ale protože nelze použít výjimku podle čl. 86 odst. 2 ES, může vést takové posouzení prakticky pouze k zápornému závěru.

122

Podle žalobkyně se Soudní dvůr této analýzy držel i v uvedeném rozsudku Altmark citovaném výše v bodě 94. Soudní dvůr podle ní totiž použití čl. 86 odst. 2 ES výslovně nevylučuje, ale ani je nepotvrzuje.

123

Komise, podporovaná Francouzskou republikou a France Télévisions, zpochybňuje argumenty žalobkyně. Uvádí v podstatě, že žalobkyně tímto žalobním důvodem zaměňuje dvě otázky, které jsou ve skutečnosti odlišné a k jejichž vyjasnění přispěl rozsudek Altmark citovaný výše v bodě 94. V prvním případě jde o to, kdy existuje státní podpora ve smyslu Smlouvy, a ve druhém o to, kdy může být taková podpora prohlášena za slučitelnou se společným trhem.

124

Podstatou tohoto žalobního důvodu je tvrzení žalobkyně, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když dospěla k závěru, že režim audiovizuálních poplatků je slučitelný se společným trhem, navzdory skutečnosti, že měla za to, že nebyly splněny některé podmínky rozsudku Altmark.

125

Tuto argumentaci nelze přijmout, jelikož vychází z nesprávného výkladu rozsudku Altmark citovaného výše v bodě 94.

126

V rozsudku Altmark citovaném výše v bodě 94 připomněl Soudní dvůr, že kvalifikace určitého opatření jakožto podpory vyžaduje podle ustálené judikatury splnění všech podmínek uvedených v čl. 87 odst. 1 ES (bod 74 rozsudku), a že toto ustanovení uvádí následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o zásah státu nebo ze státních prostředků. Zadruhé, tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zvýhodňovat svého příjemce. Začtvrté, tento zásah musí narušit nebo musí být způsobilý narušit hospodářskou soutěž (bod 75 rozsudku).

127

Pokud jde o podmínku týkající se existence výhody poskytnuté jejímu příjemci, Soudní dvůr uvedl, že z judikatury a především z rozsudku Ferring citovaného výše v bodě 115 vyplývá, že pokud musí být určitý zásah státu považován za kompenzaci za plnění poskytovaná přijímajícím podnikem za účelem plnění povinností veřejné služby, takže tyto podniky nepožívají ve skutečnosti finanční výhodu, a tedy uvedený zásah nevede k tomu, že mají tyto podniky výhodnější soutěžní postavení než jim konkurující podniky, pak se na takový zásah čl. 87 odst. 1 ES nevztahuje (rozsudek Altmark, bod 94 výše, bod 87).

128

Soudní dvůr dodal, že k tomu, aby v konkrétním případě nebyla taková kompenzace kvalifikována jako státní podpora, musí být nicméně splněno několik podmínek (rozsudek Altmark, bod 94 výše, bod 88):

129

Soudní dvůr dospěl k závěru, že státní zásah, který nesplňuje jednu nebo více z uvedených podmínek, musí být považován za státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

130

Ze zcela jednoznačných formulací rozsudku Altmark citovaného výše v bodě 94 tedy vyplývá, že jediným účelem všech čtyř výše uvedených podmínek je kvalifikace dotčeného opatření jako státní podpory, konkrétně pak určení toho, zda je dána určitá výhoda.

131

Soudní dvůr tímto převzal a upřesnil řešení přijaté v rozsudku Ferring citovaném výše v bodě 115, kterého se žalobkyně několikrát dovolává ve svých písemnostech, za tím účelem, aby členské státy mohly lépe posoudit, zda jejich zásah ve prospěch subjektu pověřeného plněním povinností veřejné služby představuje státní podporu, která vede ke vzniku povinnosti oznámit opatření Komisi v případě nové podpory nebo povinnosti spolupráce s tímto orgánem v případě existující podpory.

132

Je třeba uvést, že argumentaci žalobkyně rovněž odporují body 104 a 105 rozsudku Altmark citovaného výše v bodě 94, ve kterých Soudní dvůr odpovídá na druhou část předběžné otázky, kterou se předkládající soud mimo jiné dotazuje, zda lze článek 73 ES použít na veřejné dotace, kterými jsou kompenzovány dodatečné náklady vzniklé při plnění povinností veřejné služby.

133

Ve výše uvedených bodech Soudní dvůr uvádí, že pokud mají být dotace, které jsou předmětem původního řízení, považovány za kompenzaci za dopravní služby poskytované z titulu plnění povinností veřejné služby, která splňuje čtyři podmínky rozsudku Altmark, nevztahuje se na tyto dotace článek 87 ES, takže neexistuje potřeba dovolávat se výjimky z tohoto ustanovení podle článku 73 ES. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že ustanovení primárního práva týkající se státních podpor, v daném případě ustanovení článku 73 ES, jsou na uvedené dotace použitelná pouze tehdy, nejsou-li splněny všechny výše uvedené podmínky a pokud uvedené dotace nepodléhají ustanovením nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (Úř. věst. L 156, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 19), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 ze dne (Úř. věst. L 169, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 314).

134

Je proto zjevné, že Soudní dvůr rozlišuje mezi otázkou kvalifikace určitého opatření jakožto státní podpory, která v daném případě vyplývá z nesplnění čtyř podmínek rozsudku Altmark, a otázkou její slučitelnosti se společným trhem. Toto odůvodnění Soudního dvora týkající se použití článku 73 ES lze zcela přenést na projednávaný případ, pokud jde o použitelnost čl. 86 odst. 2 ES.

135

Rozhodnutí Soudního dvora a Soudu, která po vydání rozsudku Altmark citovaného výše v bodě 94 odkazovala na podmínky uvedené v tomto rozsudku, nezpochybňují skutečnost, že se tyto podmínky týkají kvalifikace státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a nenaznačují, že by Soudní dvůr chtěl uvedením těchto podmínek přestat používat čl. 86 odst. 2 ES k posuzování slučitelnosti státních opatření financování služeb v obecném hospodářském zájmu se společným trhem (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 27. listopadu 2003, Enirisorse, C-34/01 až C-38/01, Recueil, s. I-14243, body 31 až 40; ze dne , Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, C-451/03, Sb. rozh. s. I-2941, body 61 až 72; ze dne , Laboratoires Boiron, C-526/04, Sb. rozh. s. I-7529, body 50 až 57, a ze dne , Essent Netwerk Noord a další, C-206/06, Sb. rozh. s. I-10273, body 79 až 88; rozsudky Soudu ze dne , Danske Busvognmænd v. Komise, T-157/01, Recueil, s. II-917, body 97 a 98; ze dne , Valmont v. Komise, T-274/01, Sb. rozh. s. II-3145, body 130 a 131; ze dne , Corsica Ferries France v. Komise, T-349/03, Sb. rozh. s. II-2197, bod 310, a ze dne , BUPA a další v. Komise, T-289/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 258).

136

Zejména ve věci, ve které byl vydán rozsudek Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti citovaný výše v bodě 135, zodpověděl Soudní dvůr předběžnou otázku, kterou se předkládající soud dotazoval, zda odměna poskytovaná střediskům daňové pomoci za vypracování a odevzdání daňového přiznání podle vnitrostátních právních předpisů představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

137

Ve svém rozsudku připomněl Soudní dvůr čtyři podmínky rozsudku Altmark a objasnil, že jejich splnění umožňuje, aby zásah státu, který je považován za kompenzaci za plnění uskutečněná přijímajícími podniky za účelem plnění povinností veřejné služby, nebyl kvalifikován jako státní podpora.

138

Poté, co Soudní dvůr poznamenal, že posouzení posledních dvou podmínek týkajících se výše dotyčné odměny vyžaduje posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení, a připomněl, že není v této souvislosti příslušný, uvedl, že je tedy věcí vnitrostátního soudu, aby ve světle uvedeného skutkového stavu posoudil, zda dotčená odměna představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

139

Je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr v této souvislosti neopomněl dodat, že vnitrostátní soud není příslušný posuzovat slučitelnost podpor nebo režimu podpor se společným trhem, jelikož toto posouzení spadá do výlučné pravomoci Komise, jejíž jednání podléhá přezkumu soudu Společenství (rozsudek Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, bod 135 výše, bod 71).

140

Tento posledně uvedený závěr Soudního dvora jasně ukazuje, že žalobkyně v tomto žalobním důvodu zaměňuje posouzení podle rozsudku Altmark, jehož cílem je určit existenci státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, s přezkumem podle čl. 86 odst. 2, které umožňuje stanovit, zda lze opatření představující státní podporu považovat za slučitelné se společným trhem.

141

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že se Komise v projednávaném případě nedopustila nesprávného právního posouzení.

142

V napadeném rozhodnutí totiž Komise nejprve posoudila, zda systém poplatků představuje státní podporu. Poté, co konstatovala, že je podmínka existence státní podpory týkající se využívání státních prostředků splněna (bod 21 napadeného rozhodnutí), ověřila podmínku týkající se existence selektivní výhody (body 22 až 25 napadeného rozhodnutí) a měla v této souvislosti za to, že druhá a čtvrtá podmínka rozsudku Altmark nebyla splněna (body 24 a 25 napadeného rozhodnutí), aniž by se vyslovila k ostatním podmínkám rozsudku Altmark. Komise nakonec konstatovala, že systém audiovizuálních poplatků ovlivňuje obchod mezi členskými státy (bod 26 napadeného rozhodnutí).

143

V důsledku toho dospěla Komise k závěru, že tento systém představuje státní podporu (bod 27 napadeného rozhodnutí).

144

Komise dále posuzovala, zda systém audiovizuálních poplatků představuje existující státní podporu, jak se předběžně domnívala v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ze dne 27. září 1999 (viz bod 10 výše). Poté, co Komise konstatovala, že tento systém byl zaveden před vstupem Smlouvy v platnost a že nebyl předmětem podstatných změn (body 28 až 35 napadeného rozhodnutí), dospěla k závěru, že představuje existující státní podporu podle čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 659/1999 (bod 36 napadeného rozhodnutí).

145

Komise dále zcela správně posoudila dotčené opatření z hlediska čl. 86 odst. 2 ES a nakonec rozhodla o ukončení řízení vzhledem k závazkům, které přijaly francouzské orgány ohledně změn právních předpisů k tomu, aby byly poskytnuty dostatečné záruky proti případné nadměrné kompenzaci za náklady vznikající v důsledku plnění veřejné služby.

146

Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, Komise tak nejednala v rozporu s rozsudkem Altmark, citovaným výše v bodě 94.

147

Z výše uvedených úvah vyplývá, že pátý žalobní důvod vznesený žalobkyní musí být zamítnut jako neopodstatněný.

148

Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí neposkytuje žádnou informaci umožňující pochopit, proč Komise podmínila slučitelnost oznámeného opatření závazky navrženými Francouzskou republikou. Na rozdíl od tvrzení Komise je žalobkyně toho názoru, že nezaměňuje žalobní důvod týkající se odůvodnění s žalobním důvodem týkajícím se opodstatněnosti napadeného rozhodnutí, omezuje se však na tvrzení, že napadené rozhodnutí je ohledně specifického hlediska závazků nedostatečně odůvodněno. Nanejvýše zdůrazňuje skutečnost, že nedostatečné odůvodnění je o to více politováníhodné, že završuje řízení zahájené před více než deseti lety. Žalobkyně uvádí, že aniž by se zabývala jejich opodstatněností, omezuje se na konstatování nedostatečných vysvětlení v napadeném rozhodnutí, která po 65 bodech věnovaných zjištění, že režim poplatků nepředstavuje dostatečné záruky k tomu, aby byla zajištěna jeho slučitelnost se společným trhem, akceptuje bez dalšího vysvětlení v sedmi bodech závazky, které na sebe vzala Francouzská republika.

149

Vzhledem ke skutečnosti, že požadavek odůvodnění musí být posuzován mimo jiné z hlediska zájmu adresátů nebo jiných dotčených osob, kterým má být poskytnuto vysvětlení, je žalobkyně toho názoru, že se Komise pokusila neoprávněně omezit posouzení dostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze na vztahy mezi ní a Francouzskou republikou. To vede k popření práv zúčastněných třetích stran v řízení o zrušení rozhodnutí v oblasti státních podpor.

150

Nedostatečné odůvodnění je podle žalobkyně obzvláště závažné vzhledem k zájmu, který o tuto věc vyjádřila a který se odrazil v četných kontaktech a ve výměně korespondence.

151

Odůvodnění, ve kterém Komise pouze formálně odkazuje na kritéria pro posouzení existence státní podpory a poté konstatuje v bodě 24 napadeného rozhodnutí, že „druhá podmínka rozsudku Altmark není splněna“ z důvodu, že „zákon z roku 1986 neurčuje objektivní a transparentní parametry, na jejichž základě se vypočítává kompenzace za veřejnou službu“, nelze považovat za dostatečné, jelikož tento nedostatek odůvodnění má vliv na možnost posoudit relevanci závazků přijatých Francouzskou republikou.

152

Ze stejných důvodů nemůže být podle žalobkyně uznána za dostatečnou ani analýza, která se omezuje na konstatování, že francouzské právní předpisy nemohou zabránit nadměrné kompenzaci povinností veřejné služby nebo protisoutěžnímu vzájemnému subvencování, aniž by současně stanovila jejich výši.

153

Skutečnost, že Komise zaslala dopis s návrhem vhodných opatření Francouzské republice a použila přístup uvedený ve svém sdělení o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání (Úř. věst. 2001, C 320, s. 5, dále jen „sdělení o veřejnoprávním vysílání“), na analýze žalobkyně nic nemění. Nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže být totiž zmírněno odůvodněním obsaženým v dopise ze dne 10. prosince 2003, který nebyl žalobkyni určen. Krom toho žalobkyně nezpochybňuje analýzu Komise vedoucí ke konstatování, že režim poplatku je státní podporou, která neskýtá dostatečné záruky toho, že bude zajištěna její slučitelnosti se společným trhem. Žalobkyni je však znemožněno posoudit opodstatněnost závazků schválených Komisí, jelikož ta nevysvětlila své rozhodnutí, proč uvedené závazky akceptovala.

154

Komise podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení tvrzení žalobkyně zpochybňuje.

155

Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření a příslušný soud mohl provést svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo veškeré relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. března 1985, Nizozemsko a Leeuwarder Papierwarenfabriek v. Komise, 296/82 a 318/82, Recueil, s. 809, bod 19; ze dne , Delacre a další v. Komise, C-350/88, Recueil, s. I-395, body 15 a 16; ze dne , Belgie v. Komise, C-56/93, Recueil, s. I-723, bod 86, a ze dne , Komise v. Sytraval a Brink’s France, C-367/95 P, Recueil, s. I-1719, bod 63).

156

Komise v napadeném rozhodnutí nejprve připomněla řízení, které předcházelo tomuto rozhodnutí (body 2 až 16 napadeného rozhodnutí), zadruhé popsala režim poplatku a dospěla k závěru, že se jedná o existující státní podporu (body 17 až 36 napadeného rozhodnutí), zatřetí konstatovala, že podmínka pro použití čl. 86 odst. 2 ES týkající se existence služeb obecného hospodářského zájmu (body 41 až 50 napadeného rozhodnutí) a podmínka týkající se mandátu a kontroly (body 51 až 55 napadeného rozhodnutí) byly splněny, a začtvrté posoudila, zda byla splněna podmínka přiměřenosti kompenzace k potřebám veřejné služby (bod 56 a následující napadeného rozhodnutí), přičemž v této otázce dospěla k závěru, že „francouzské právní předpisy neobsahují dostatečné záruky proti možné nadměrné kompenzaci nákladů vzniklých v důsledku veřejné služby“ (bod 60 napadeného rozhodnutí).

157

V bodech 61 až 63 napadeného rozhodnutí vysvětlila Komise, proč podle jejího názoru francouzské právní předpisy takové záruky neposkytují.

158

V bodě 64 napadeného rozhodnutí rozvedla Komise své doporučení, v němž navrhla přijetí vhodných opatření, které následně dopisem ze dne 10. prosince 2003 zaslala Francouzské republice.

159

Komise poté zmínila kontakty s francouzskými orgány a popsala a posoudila závazky poskytnuté těmito orgány v odpovědi na její doporučení navrhující přijetí vhodných opatření. Jelikož konstatovala, že tyto závazky odpovídají tomuto doporučení, rozhodla o ukončení formálního vyšetřovacího řízení ohledně poplatků (body 65 až 72 napadeného rozhodnutí).

160

Je třeba nejprve konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak je uvedeno výše, jasně a srozumitelně vyplývají důvody, na kterých Komise založila své rozhodnutí o ukončení formálního vyšetřovacího řízení ohledně poplatků.

161

Krom toho žalobkyně neposkytuje žádný konkrétní důkaz na podporu svého tvrzení v žalobě, že jí napadené rozhodnutí neposkytuje žádnou informaci, která by jí umožnila pochopit, proč nakonec Komise podmínila slučitelnost dotyčného opatření závazky navrženými Francouzskou republikou. Ačkoli žalobkyně opakovaně zmiňuje ve svých písemnostech existenci své stížnosti, jakož i kontakty s Komisí, neuvádí, proč měl tento orgán povinnost vzhledem k určitým konkrétním skutečnostem z této stížnosti, těmto kontaktům nebo i dalších informacím, které měla Komise k dispozici, odůvodnit napadené rozhodnutí více, než jak učinil.

162

Žalobkyně pouze obecně zmiňuje skutečnost, že řízení před Komisí trvalo více než deset let, že Komise obdržela další stížnost a že měla časté kontakty se žalobkyní, že Komise využila externí studie, že zveřejnila sdělení o veřejnoprávním vysílání, na které napadené rozhodnutí pouze odkázalo, a konečně, že pouze sedm ze 72 bodů napadeného rozhodnutí bylo věnováno odůvodnění ukončení řízení. Ve světle těchto obecných úvah se žalobkyně podle svých vlastních slov „omezuje […] na konstatování nedostatečného vysvětlení ze strany Komise“ ohledně zvláštního aspektu závazků.

163

Je třeba konstatovat, že tyto úvahy žalobkyně neobsahují žádnou skutečnost, která by byla způsobilá prokázat nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o uvedený aspekt.

164

Pokud jde dále o výtku týkající se odůvodnění bodu 24 napadeného rozhodnutí, která se vztahuje k druhé podmínce rozsudku Altmark, je třeba připomenout, že Komise v uvedeném bodě konstatovala, že tato podmínka nebyla splněna, což žalobkyně nezpochybňuje. Komise odůvodnila toto konstatování skutečností, že „zákon z roku 1986 nestanoví objektivní a transparentní parametry, na jejichž základě se vypočítává kompenzace za veřejnou službu“. Je třeba mít za to, že toto odůvodnění poskytnuté pro účely kvalifikace poplatku jako státní podpory, je dostatečné.

165

V rozsahu, v jakém se tato výtka ohledně odůvodnění týká slučitelnosti režimu poplatků se společným trhem, musí být zamítnuta jako irelevantní, jelikož, jak již bylo zmíněno, posouzení provedené na základě rozsudku Altmark a odůvodnění obsažené v bodě 24 napadeného rozhodnutí se týkají kvalifikace opatření jakožto státní podpory, a nikoli slučitelnosti této podpory se společným trhem.

166

Pokud jde konečně o výtku, jejíž podstatou je, že se Komise měla v napadeném rozhodnutí snažit o stanovení existence a výše údajné nadměrné kompenzace, což je výtka, která ve světle názoru žalobkyně, že systém poplatků vedl k nadměrné kompenzaci, představuje spíše než výtku týkající se odůvodnění, výtku týkající se opodstatněnosti vycházející z porušení povinnosti provést posouzení, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury může vést posouzení existujících podpor pouze k opatřením do budoucnosti (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise, T-298/97, T-312/97, T-313/97, T-315/97, T-600/97 až T-607/97, T-1/98, T-3/98 až T-6/98 a T-23/98, Recueil, s. II-2319, body 147 a 148; ze dne , Regione autonoma Friuli-Venezia Giulia v. Komise, T-288/97, Recueil, s. II-1169, bod 91, a ze dne , Diputación Foral de Álava v. Komise, T-127/99, T-129/99 a T-148/99, Recueil, s. II-1275, bod 172). Komise proto může navrhnout vhodná opatření, pouze pokud se domnívá, že dotyčný systém financování představuje riziko nadměrné kompenzace do budoucna.

167

Ačkoli je za těchto podmínek možné, že prošetření v rámci průběžného zkoumání existujících podpor toho, zda v minulosti existovala případná nadměrná kompenzace, může být v závislosti na zvláštních okolnostech projednávaného případu relevantní pro posouzení slučitelnosti této existující podpory se společným trhem, nic to nemění na tom, že takové prošetření není nutně nezbytné pro správné posouzení potřeby navrhnout vhodná opatření do budoucnosti a pro vymezení těchto opatření. Riziko nebo neexistence rizika budoucí nadměrné kompenzace závisí nakonec hlavně na konkrétní úpravě samotného režimu financování, a nikoli na okolnosti, že tento režim v praxi způsobil nadměrnou kompenzaci v minulosti.

168

Ze spisu přitom nevyplývá a žalobkyně nijak neprokazuje, že Komise musela za okolností projednávaného případu a pro účely posouzení systému poplatků podle čl. 88 odst. 1 ES provést nad rámec posouzení specifických charakteristik tohoto systému srovnání všech zdrojů financování veřejné služby s náklady na tuto službu, aby prošetřila, zda Francouzská republika tyto náklady v minulosti nadměrně kompenzovala.

169

V tomto ohledu je nesporné, že Komise již v rozhodnutí ze dne 10. prosince 2003 a po stížnosti žalobkyně takové posouzení za období let 1988–1994 navíc provedla a že nezjistila, že by v tomto období došlo k nadměrné kompenzaci nákladů na veřejnou službu.

170

Krom toho žalobkyně netvrdí, že podala stížnost ohledně nadměrné kompenzace v období po roce 1994.

171

Žalobkyně nanejvýš podala v březnu 1997 dodatek ke své stížnosti ze dne 10. března 1993. Bez ohledu na skutečnost, že tento dodatek může být relevantní každopádně jen pro období předcházející datu jeho podání, je třeba uvést, že žalobkyně tento dokument, kromě stručné zmínky v žalobě, která není nijak zvlášť významná, ve svých písemnostech před Soudem nezmiňuje ani na něj neodkazuje, a to ani obecně, a tedy z něj nevyvozuje žádný zvláštní argument na podporu své výtky, podle které měla Komise v napadeném rozhodnutí posoudit otázku existence nadměrné kompenzace v minulosti.

172

Z toho vyplývá, že žalobkyně nijak neprokázala, že Komise musela za okolností projednávaného případu pro účely posouzení poplatku jako existující podpory a případného návrhu vhodných opatření prošetřit, zda tento mechanismus financování vedl spolu s dalšími zdroji financování France 2 a France 3 během období před přijetím napadeného rozhodnutí k nadměrné kompenzaci nákladů za veřejnou službu. Komise poukazuje na to, že žalobkyně ve své žalobě nepředkládá žádný důkaz, že tento orgán nesplnil svou povinnost pečlivého a nestranného posouzení.

173

Dále, pokud má být výtka žalobkyně chápána jako výtka směřující vůči Komisi za to, že se v napadeném rozhodnutí nesnažila stanovit výši nadměrné kompenzace, ke které by při neexistenci návrhu na vhodná opatření mohlo dojít v budoucnosti, je nutno konstatovat, že takové prošetření, kromě jeho čistě spekulativního charakteru, není nijak nezbytné ke konstatování, že existuje riziko nadměrné kompenzace, a k podání návrhu na vhodná opatření.

174

Z předcházejících úvah vyplývá, že je třeba zamítnout tento žalobní důvod vycházející z nedostatečného odůvodnění, jakož i výtku týkající se merita věci, která byla vyjádřena v souvislosti s tímto žalobním důvodem, jejíž podstatou bylo domnělé porušení povinnosti ze strany Komise provést posouzení ohledně existence a výše dřívější nebo budoucí nadměrné kompenzace.

175

Podle žalobkyně nejsou závazky Francouzské republiky způsobilé zaručit slučitelnost francouzského systému poplatků s pravidly Společenství v oblasti státních podpor. Zamezení jakékoli nadměrné kompenzace za povinnosti veřejné služby, výkon obchodních činností France Télévisions v souladu s tržními zásadami, prodej vysílacích časů pro reklamy za tržní ceny a zavedení nezávislého orgánu k zajištění dodržování těchto pravidel jsou totiž všechno cíle, kterých již mohlo být dosaženo jinými prostředky nebo na jiných právních základech.

176

Tyto závazky jsou podle žalobkyně čistě formální a jsou pouze kosmetickou legislativní úpravou, která nevede k žádnému značnému zlepšení ve srovnání se stávajícími nástroji, které se ukázaly být neúčinnými k zabránění nadměrné kompenzace a výkonu obchodních činností za podmínek, které neodpovídají tržní praxi. Výslovný odkaz ve francouzském zákoně na zásady práva Společenství, které jsou tak jako tak v každém případě použitelné, nemůže mít podle žalobkyně větší účinek, než mají samotné uvedené zásady.

177

Žalobkyně se především pozastavuje nad tím, že Komise poté, co v bodě 24 napadeného rozhodnutí konstatovala neexistenci objektivních a transparentních parametrů, na jejichž základě musí být vypočítána kompenzace za náklady veřejné služby, opomněla upřesnit, jaké by tyto parametry měly být, nebo si přinejmenším v této souvislosti nevyžádala žádné konkrétní závazky od Francouzské republiky.

178

Komise měla spíše navrhnout zrušení poplatku, jelikož nadměrně kompenzuje náklady na plnění povinností veřejné služby a představuje dotaci, která je v rozporu s hospodářskou soutěží.

179

Uvedené bylo podle žalobkyně o to potřebnější, že závazky Francouzské republiky na rok 2006 nebyly ještě zdaleka splněny, a to v rozporu s povinností loajální spolupráce tohoto členského státu. France Télévisions Publicité se totiž pro rok 2006 zavázala stanovit jeden ze svých GRP nákladů (Gross Rating Point, ukazatel vlivu médií) na 25 % nákladů GRP žalobkyně a komerčního provozovatele vysílání M6, což je stěží slučitelné se závazkem Francouzské republiky zajistit prostřednictvím zákonného ustanovení pro tento účel, aby France Télévisions dodržovala u svých obchodních činností tržní podmínky.

180

Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení, vyvozuje z tvrzení žalobkyně, podle něhož je dodržování pravidel v oblasti státních podpor cílem, kterého již mohlo být dosaženo jinými prostředky nebo na jiných právních základech, že zavedení nových záruk prostřednictvím vhodných opatření bylo skutečně nezbytné, a uvádí, že toto tvrzení žalobkyně nijak neprokazuje, že rozsah závazků Francouzské republiky není dostatečný.

181

Podle Komise není správné tvrdit, že závazky Francouzské republiky nejsou účinné, protože údajně nejsou nezbytné.

182

Podle názoru Komise žalobkyně pouze tvrdí, aniž by však alespoň v základech doložila, že tyto závazky nejsou způsobilé splnit požadavky práva Společenství.

183

Tyto závazky podle Komise nejsou jen pouhou kosmetickou legislativní úpravou, naopak do francouzského právního řádu jsou zahrnuta ustanovení zaručující, že financování francouzských veřejnoprávních kanálů bude v souladu se zásadami sdělení o veřejnoprávním vysílání, a to takovým způsobem, že budou závazná v souladu s francouzskými právními pravidly.

184

Pokud jde o argument, že řada aktů Společenství se již ve vnitrostátním právním řádu uplatňuje, Komise poznamenává, že kdyby byla tato logika dovedena až do konečného důsledku, stala by se řízení o kontrole existujících a nových podpor prostřednictvím individuálních rozhodnutí zbytečnými, a postačovala by horizontální pravidla.

185

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně ohledně neexistence objektivních a transparentních parametrů v napadeném rozhodnutí, které umožňují ověřit neexistenci nadměrné kompenzace, francouzské orgány nezbytné závazky poskytly. Komise v tomto ohledu odkazuje na bod 67 napadeného rozhodnutí.

186

Argument týkající se cenových praktik veřejnoprávních kanálů v roce 2006, vznesený v replice, je nový, a tedy nepřípustný. Na uváděné praktiky se každopádně zjevně vztahuje řízení o zkoumání existujících podpor, pokud neuplynula dvouletá lhůta. Proto z nich nelze vycházet k prokázání údajné neúčinnosti závazků. Žalobkyně především ve věci samé nepředkládá žádný důkaz o tom, že uváděné praktiky představují cenový dumping.

187

Článek 18 nařízení č. 659/1999 stanoví, že pokud Komise dospěje k názoru, že existující režim podpory není nebo již není slučitelný se společným trhem, „vydá doporučení navrhující dotyčnému členskému státu vhodná opatření“. Totéž ustanovení uvádí, že „[d]oporučení může navrhovat zejména […] podstatnou změnu režimu podpory nebo […] zavedení procesních požadavků nebo […] zrušení dotyčného režimu podpory“. Ustanovení čl. 19 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že „pokud dotyčný členský stát přijme navrhovaná opatření a uvědomí o tom Komisi, Komise toto zjištění zaznamená“.

188

Ze znění článku 18 nařízení č. 659/1999 vyplývá, že Komise požívá širokou posuzovací pravomoc při výkonu svého oprávnění přijmout v souladu s čl. 26 odst. 1 uvedeného nařízení rozhodnutí podle „článku 18 ve spojení s čl. 19 odst. 1“ tohoto nařízení a v této souvislosti stanovit vhodná opatření, která odpovídají jejímu závěru, že dotčený režim existujících podpor není nebo již není slučitelný se společným trhem.

189

Za těchto podmínek nepřísluší Soudu nahrazovat posouzení Komise svým vlastním posouzením, jelikož se jeho přezkum musí omezit na ověření, zda se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že přijaté závazky mohou vyřešit problémy týkající se hospodářské soutěže, které byly vyvolány dotčeným režimem podpor (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne 5. listopadu 1997, Ducros v. Komise, T-149/95, Recueil, s. II-2031, bod 63; ze dne , Keller a Keller Meccanica v. Komise, T-35/99, Recueil, s. II-261, bod 77; viz rovněž obdobně rozsudky Soudu ze dne , Royal Philips Electronics v. Komise, T-119/02, Recueil, s. II-1433, bod 78; ze dne , ARD v. Komise, T-158/00, Recueil, s. II-3825, bod 329, a ze dne , easyJet v. Komise, T-177/04, Sb. rozh. s. II-1931, bod 128).

190

Podstatou tohoto žalobního důvodu žalobkyně je, že závazky Francouzské republiky, které poskytla v reakci na návrh vhodných opatření Komise a které tento orgán akceptoval, nepřináší žádné znatelné zlepšení ve srovnání se stávajícími nástroji, u kterých se ukázalo, že nejsou způsobilé zamezit nadměrné kompenzaci.

191

Je třeba konstatovat, že kromě skutečnosti, že tvrzení žalobkyně, podle něhož vedl systém poplatků k nadměrné kompenzaci, není ničím podepřeno, je toto tvrzení i zcela irelevantní.

192

Pro účely přezkumu legality napadeného rozhodnutí Soudem není totiž relevantní otázkou to, zda v období, které předcházelo přijetí tohoto rozhodnutí, vedl systém poplatků k nadměrné kompenzaci, ale pouze to, zda za konkrétních okolností projednávaného případu musela Komise při posuzování tohoto systému financování a pro účely návrhu vhodných opatření prošetřit existenci takovéto nadměrné kompenzace.

193

Jak již bylo přitom konstatováno (viz výše uvedené body 172 a 173), neporušila Komise svou povinnost provést posouzení, když za okolností projednávaného případu toto prošetření v napadeném rozhodnutí neprovedla.

194

V rozsahu, v němž se žalobkyně ve svém vyjádření (viz bod 179 výše), ale i ve svém dopise ze dne 9. října 2008 dovolává skutečností, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí, je třeba tyto skutečnosti zamítnout. Podle ustálené judikatury se totiž legalita aktu Společenství posuzuje v závislosti na skutkových a právních okolnostech, které existovaly ke dni, kdy byl akt přijat (rozsudek Soudního dvora ze dne , Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, s. 321, bod 7; rozsudky Soudu ze dne , Altmann a další v. Komise, T-177/94 a T-377/94, Recueil, s. II-2041, bod 119, a ze dne , Roquette Frères v. Komise, T-322/01, Sb. rozh. s. II-3137, bod 325). V důsledku toho je tedy při posuzování legality tohoto aktu vyloučeno, aby byly zohledněny skutečnosti, které nastaly po dni, ke kterému byl akt Společenství přijat (výše uvedený rozsudek Roquette Frères v. Komise, bod 25; viz rovněž v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne , Deutsche Bahn v. Komise, T-229/94, Recueil, s. II-1689, bod 102, a ze dne , Vounakis v. Komise, T-165/04, Sb. VS, s. I-A-2-155 a II-A-2-735, bod 114).

195

Krom toho, pokud jde konkrétně o dokumenty předložené žalobkyní v jejím dopise ze dne 9. října 2008, které uvedla jako nové právní okolnosti, je třeba poznamenat, že žalobkyně na základě těchto dokumentů na jednání neprokázala existenci skutečností, které nastaly před napadeným rozhodnutím, jež byly známy Komisi, ale nikoli žalobkyni a jejichž odhalení tyto dokumenty umožnily. Navíc, pokud jde zvláště o rozsudek ve věci SIC v. Komise, citovaný výše v bodě 22, žalobkyně neprokázala a nezdá se, že by tímto rozsudkem byl vyjasněn nebo upřesněn význam určitého ustanovení práva Společenství tak, jak muselo být po svém vstupu v platnost chápáno, což má za následek, že by napadené rozhodnutí bylo ve světle takto upřesněného významu tohoto ustanovení protiprávní.

196

Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se zde nejedná o otázku, zda navrhovaná opatření představovala znatelné zlepšení ve srovnání se stávajícími nástroji, u kterých se ukázalo, že nejsou účinné k zamezení nadměrné kompenzace, ale o to, zda ona opatření a závazky poskytnuté Francouzskou republikou byly přiměřenou reakcí na problémy zjištěné Komisí při jejím zkoumání slučitelnosti poplatků se společným trhem, přičemž je třeba poznamenat, že pokud neexistují žádné náznaky toho, že Komise nesplnila své povinnosti provést pečlivé a nestranné posouzení, není zpochybněno, že tyto problémy byly Komisí řádně zjištěny (viz bod 172 výše).

197

Pro účely tohoto přezkumu je třeba se vrátit ke znění napadeného rozhodnutí.

198

V bodě 56 napadeného rozhodnutí Komise zahajuje své posouzení proporcionality tím, že uvádí, že „se musí ujistit, že mechanismus [financování] poskytuje záruky proti případné nadměrné kompenzaci nákladů vzniklých v důsledku plnění povinností veřejné služby“.

199

V bodě 60 napadeného rozhodnutí Komise poznamenává, že „se domnívá, že francouzské právní předpisy neobsahují dostatečné záruky proti případné nadměrné kompenzaci“, a poté v bodech 61 až 63 tohoto rozhodnutí své pochybnosti vysvětluje.

200

Komise francouzským právním předpisům v podstatě vytýká, že, zaprvé, „neobsahují žádné ustanovení, které by výslovně uvádělo, že kompenzace nákladů ze strany státu za činnosti veřejné služby kanálu, kterému byly svěřeny úkoly veřejné služby, nesmí překročit to, co je s ohledem na čistý zisk z obchodních činností tohoto kanálu k pokrytí těchto nákladů nezbytné“ (bod 61 napadeného rozhodnutí), zadruhé, „že nikde výslovně neuvádějí, že [tyto] obchodní činnosti […] musí být vykonávány v souladu s tržní praxí“ (bod 62 napadeného rozhodnutí), zatřetí, „že výslovně neuvádí, že veškeré obchodní provozování televizního programu, který má plnit úkoly veřejné služby, jakož i prodej vysílacího času pro reklamy televizním kanálem pověřeným úkoly veřejné služby se musí uskutečňovat za tržní ceny“ (bod 63 napadeného rozhodnutí).

201

Z výše uvedeného vyplývá, že těžkosti zjištěné Komisí, ze kterých vychází ve svých závěrech, podle nichž francouzské právní předpisy neobsahují dostatečné záruky, a které tak odůvodňují její návrh na vhodná opatření, spočívají v tom, že tyto předpisy nepřebírají výslovně a závazně určité požadavky zakotvené v právu Společenství.

202

Je třeba konstatovat, že návrhy na vhodná opatření předložená Komisí v návaznosti na napadené rozhodnutí plně odpovídají těmto výtkám.

203

Když tedy Komise v bodě 64 napadeného rozhodnutí uvedla, že by francouzské orgány měly přijmout opatření, která jsou nezbytná k zajištění určitých zásad, odpovídá její formulace těchto tří zásad přesně třem výtkám, které vyjádřila v bodech 61 až 63 napadeného rozhodnutí.

204

Komise navíc, nad rámec této výzvy k dodržování určitých zásad a k přijetí nezbytných opatření v tomto smyslu, uvádí ve svém návrhu na vhodná opatření, že dodržování povinností ze strany veřejnoprávních kanálů vykonávat své obchodní činnosti v souladu s tržní praxí, a především se nedopouštět cenového dumpingu při prodeji vysílacích časů pro reklamy musí průběžně sledovat nezávislý orgán (bod 64, druhá a třetí odrážka, závěrečná část napadeného rozhodnutí).

205

Cílem závazků navržených francouzskými orgány a popsaných Komisí v bodech 67, 69 a 71 napadeného rozhodnutí je uspokojit výtky a návrhy na přijetí vhodných opatření tohoto orgánu.

206

První závazek má za cíl uspokojit výtku (viz bod 61 napadeného rozhodnutí) a návrh (viz bod 64 první odrážka napadeného rozhodnutí), které se týkají nadměrné kompenzace čistých nákladů na veřejnou službu. Francouzské orgány se „zavázaly, že budou při vypracování zákona o financování dbát na to, aby navržená částka finančních prostředků, která […] má být poskytnuta skupině France Télévisions, kryla pouze náklady na plnění povinností veřejné služby“ (bod 67 napadeného rozhodnutí). Francouzské orgány „rovněž uvedly, že případné zisky zaznamenané na konci rozpočtového roku budou […] v plném rozsahu investovány do činností [veřejnoprávních kanálů], konkrétně pro účely obnovení nebo modernizace jejich produkčního zázemí“, a že tento případný zisk bude zohledněn při vypracování rozpočtu pro následující rozpočtový rok (bod 67 napadeného rozhodnutí). Ve stejném bodě se francouzské orgány zavázaly k tomu, že ve vnitrostátní právní úpravě zakotví zásadu, že náklady na veřejnou službu nesmí být nadměrně kompenzovány.

207

Druhý závazek má reagovat na výtku (viz body 62 a 63 napadeného rozhodnutí) a návrhy (viz bod 64, druhá a třetí odrážka napadeného rozhodnutí), které se týkají komerčního chování veřejnoprávních televizních kanálů, a jeho předmětem je provedení změny francouzských právních předpisů za tímto účelem (bod 69 napadeného rozhodnutí).

208

Krom toho se Francouzská republika na základě návrhu Komise na vhodná opatření ohledně průběžné kontroly zavázala k tomu, že nechá ročně ověřovat nezávislým kontrolním orgánem, jehož zpráva je předkládána Parlamentu, zda veřejnoprávní televizní kanály dodržují povinnost provozovat své obchodní činnosti za tržních podmínek (viz bod 69 poslední věta napadeného rozhodnutí).

209

Vzhledem k výše uvedenému jsou tedy jak výtky Komise vyjádřené v bodech 61 až 63 napadeného rozhodnutí a její návrhy na vhodná opatření, tak i tyto návrhy a závazky poskytnuté Francouzskou republikou v naprostém souladu.

210

Pokud jde o výtku žalobkyně ohledně bodu 24 napadeného rozhodnutí, která byla poprvé vznesena ve stadiu repliky, aniž by byla založena na právních nebo skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení, ani nebyla rozšířením důvodu uvedeného v žalobě, je třeba ji odmítnout jako nepřípustnou podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu. Tato výtka je v každém případě neopodstatněná v rozsahu, v němž se opírá o bod napadeného rozhodnutí, který se týká pouze kvalifikace režimu poplatku jako státní podpory.

211

Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení ani u svých návrhů na přijetí vhodných opatření, ani při schvalování závazků poskytnutých Francouzskou republikou.

212

Za těchto podmínek je třeba tento žalobní důvod zamítnout.

213

Jelikož žalobkyně neměla úspěch s žádným ze žalobních důvodů, je třeba tuto žalobu zamítnout jako neopodstatněnou.

214

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a France Télévisions požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

215

Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce stejného nařízení nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady. Francouzská republika tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (pátý senát)

rozhodl takto:

Právní rámec

Skutkový základ sporu

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

K přípustnosti

K dodržení lhůty pro podání žaloby

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K povaze napadeného rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K zájmu na podání žaloby

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K věci samé

K druhému žalobnímu důvodu, týkajícímu se porušení práv na obhajobu

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zneužití řízení

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z chybného výkladu rozsudku Altmark

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatečného rozsahu závazků Francouzské republiky

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K nákladům řízení