Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62021CJ0019

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 1. srpna 2022.
I a S v. Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem.
Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Článek 8 odst. 2 a čl. 27 odst. 1 – Nezletilá osoba bez doprovodu, jejíž příbuzný se oprávněně nachází v jiném členském státě – Zamítnutí žádosti o převzetí této nezletilé osoby tímto členským státem – Právo uvedené nezletilé osoby nebo tohoto příbuzného na podání účinného opravného prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí – Články 7, 24 a 47 Listiny základních práv Evropské unie – Nejlepší zájem dítěte.
Věc C-19/21.

Court reports – general

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2022:605

 ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

1. srpna 2022 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Článek 8 odst. 2 a čl. 27 odst. 1 – Nezletilá osoba bez doprovodu, jejíž příbuzný se oprávněně nachází v jiném členském státě – Zamítnutí žádosti o převzetí této nezletilé osoby tímto členským státem – Právo uvedené nezletilé osoby nebo tohoto příbuzného na podání účinného opravného prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí – Články 7, 24 a 47 Listiny základních práv Evropské unie – Nejlepší zájem dítěte“

Ve věci C‑19/21,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU podaná rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) rozhodnutím ze dne 12. ledna 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 13. ledna 2021, v řízení

I,

S

proti

Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení K. Lenaerts, předseda, L. Bay Larsen, místopředseda, A. Arabadžev, K. Jürimäe, C. Lycourgos, I. Jarukaitis a N. Jääskinen, předsedové senátů, M. Ilešič, J.-C. Bonichot (zpravodaj), M. Safjan, A. Kumin, M. L. Arastey Sahún, M. Gavalec, Z. Csehi a O. Spineanu-Matei, soudci,

generální advokát: N. Emiliou,

vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. ledna 2022,

s ohledem na vyjádření předložená:

za I a S N. C. Blomjousem a A. Hoftijzer, advocaten,

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman, M. H. S. Gijzen a P. Huurnink, jako zmocněnkyněmi,

za belgickou vládu M. Jacobs a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyněmi,

za řeckou vládu M. Michelogiannaki, jako zmocněnkyní,

za francouzskou vládu A.-L. Desjonquères a D. Duboisem, jako zmocněnci,

za švýcarskou vládu S. Lauperem, jako zmocněncem,

za Evropskou komisi A. Azema, C. Cattabriga a G. Wilsem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. dubna 2022,

vydává tento

Rozsudek

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a čl. 27 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi I a S, egyptskými státními příslušníky, a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemnice pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemnice“), který se týká rozhodnutí posledně jmenované o zamítnutí žádosti řeckých orgánů o převzetí I.

Právní rámec

3

Body 4, 5, 9, 13, 14, 16, 19 a 39 odůvodnění nařízení Dublin III stanoví:

„(4)

Podle závěrů ze [zvláštního zasedání Evropské rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999] by měl tento společný evropský azylový systém v krátké době rovněž zahrnovat jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl.

(5)

Tato metoda by měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotčené osoby. Mělo by být zejména možné urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.

[…]

(9)

S ohledem na výsledky hodnocení právních nástrojů první fáze lze v této fázi potvrdit zásady, ze kterých vychází nařízení [Rady] (ES) č. 343/2003 [ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 50, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 109], a přitom provést na základě zkušeností nezbytná zlepšení, pokud jde o účinnost dublinského systému a v jeho rámci i o ochranu poskytovanou žadatelům o mezinárodní ochranu. […]

[…]

(13)

V souladu s Úmluvou OSN o právech dítěte z roku 1989 a s [Listinou] by členské státy měly mít při uplatňování tohoto nařízení na mysli především nejlepší zájem dítěte. […]

(14)

V souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a s [Listinou] by členské státy měly mít při uplatňování tohoto nařízení na mysli především respektování rodinného života.

[…]

(16)

Za účelem zajištění úplného dodržování zásady zachování celistvosti rodiny a zásady respektování nejlepšího zájmu dítěte by se měla stát závazným kritériem pro určení příslušnosti existence vztahu závislosti mezi žadatelem a jeho dítětem, sourozencem nebo rodičem z důvodu těhotenství nebo mateřství žadatele, jeho zdravotního stavu nebo vysokého věku. Pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, závazným kritériem příslušnosti by se měla stát také přítomnost rodinného příslušníka nebo příbuzného na území jiného členského státu, který se o něj může postarat.

[…]

(19)

Měly by být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jejích práv v souladu zejména s článkem 47 [Listiny]. Pro zajištění souladu s mezinárodní právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován.

[…]

(39)

Toto nařízení dodržuje základní práva a ctí zásady, které jsou uznány zejména v [Listině]. Tímto nařízením by zejména mělo být zajištěno plné dodržování práva na azyl, jak je zaručeno v článku 18 [Listiny], a práv uznaných v článcích 1, 4, 7, 24 a 47 [Listiny]. Toto nařízení by proto mělo být uplatňováno odpovídajícím způsobem.“

4

Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Toto nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen ‚příslušný členský stát‘).“

5

Článek 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

b)

‚žádostí o mezinárodní ochranu‘ žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2011/95/EU [ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9)];

[…]

d)

‚posouzením žádosti o mezinárodní ochranu‘ posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nebo rozhodnutí či soudní rozhodnutí o takové žádosti, provedené nebo vydané příslušnými orgány v souladu se směrnicí [Evropského parlamentu a Rady] 2013/32/EU [ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60),] a se směrnicí 2011/95/EU, s výjimkou řízení o určení členského státu příslušného podle tohoto nařízení;

[…]

g)

‚rodinným příslušníkem‘ tito členové rodiny žadatele nacházející se na území některého členského státu, pokud tato rodina existovala již v zemi původu:

[…]

je-li žadatelem svobodná nezletilá osoba, její otec, matka nebo jiná dospělá osoba, která je za ni zodpovědná podle práva nebo praxe členského státu, na jehož území se dospělá osoba nachází,

[…]

h)

‚příbuzným‘ žadatelova dospělá teta nebo žadatelův dospělý strýc nebo prarodič, pokud se nachází na území některého členského státu bez ohledu na to, zda se žadatel narodil jako manželské, nebo nemanželské dítě či zda byl žadatel osvojen ve smyslu vnitrostátního práva;

i)

‚nezletilou osobou‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti mladší 18 let;

j)

‚nezletilou osobou bez doprovodu‘ nezletilá osoba, jež vstupuje na území některého členského státu bez doprovodu dospělé osoby, která je za ni podle práva nebo podle praxe dotčeného členského státu zodpovědná, a to po dobu, po kterou se skutečně nenachází v péči této dospělé osoby; rozumí se jí též nezletilá osoba, která je ponechána bez doprovodu po vstupu na území některého členského státu;

[…]“

6

Článek 5 téhož nařízení, nadepsaný „Osobní pohovor“, stanoví:

„1.   Za účelem usnadnění určování příslušného členského státu, uskuteční členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu podle tohoto nařízení, osobní pohovor s žadatelem. Pohovor musí žadateli rovněž umožnit, aby správně pochopil informace, které mu byly poskytnuty v souladu s článkem 4.

[…]

6.   Členský stát, který osobní pohovor vede, vypracuje jeho písemné shrnutí obsahující alespoň nejdůležitější informace, které žadatel během pohovoru poskytne. Toto shrnutí může mít formu zprávy nebo standardního formuláře. Členský stát zajistí, aby žadatel nebo právní poradce či jiný poradce, který jej zastupuje, měl toto shrnutí včas k dispozici.“

7

Článek 6 nařízení Dublin III, nadepsaný „Záruky pro nezletilé osoby“, stanoví:

„1.   Během všech řízení podle tohoto nařízení mají členské státy především na mysli nejlepší zájem dítěte.

[…]

3.   Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte členské státy navzájem úzce spolupracují a zejména berou v úvahu následující záležitosti:

a)

možnost opětovného sloučení rodiny;

[…]

4.   Pro účely článku 8 členský stát, v němž nezletilá osoba bez doprovodu podala žádost o mezinárodní ochranu, učiní urychleně příslušné kroky s cílem zjistit totožnost rodinných příslušníků, sourozenců nebo příbuzných nezletilé osoby bez doprovodu, kteří se nacházejí na území některého členského státu, přičemž chrání nejlepší zájem dítěte.

[…]“

8

Kapitola III tohoto nařízení, nadepsaná „Kritéria pro určení příslušného členského státu“, zahrnuje články 7 až 15 tohoto nařízení.

9

Článek 8 uvedeného nařízení, nadepsaný „Nezletilé osoby“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:

„1.   Pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém se oprávněně nachází její rodinný příslušník nebo její sourozenec, pokud je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Je-li žadatelem vdaná či ženatá nezletilá osoba, jejíž manžel či manželka se nenacházejí oprávněně na území členských států, je příslušným členským státem ten členský stát, v němž se oprávněně nachází otec, matka nebo jiný dospělý, jenž je za tuto nezletilou osobu zodpovědný podle práva nebo praxe dotyčného členského státu, nebo sourozenec.

2.   Pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, která má příbuzného, jenž se oprávněně nachází v jiném členském státě, a pokud se na základě posouzení jednotlivého případu dojde k závěru, že tento příbuzný se o ni může postarat, tento členský stát sloučí nezletilou osobu s jejím příbuzným a je příslušným členským státem za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby.

3.   Pokud se rodinní příslušníci žadatele nebo jeho sourozenci nebo příbuzní uvedení v odstavcích 1 a 2 zdržují ve více než jednom členském státě, rozhodne se o příslušném členském státě s ohledem na nejlepší zájem nezletilé osoby bez doprovodu.

4.   V případě, že není přítomen žádný rodinný příslušník, sourozenec nebo příbuzný uvedený v odstavcích 1 a 2, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém nezletilá osoba bez doprovodu podala svou žádost o mezinárodní ochranu za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby.“

10

Článek 9 téhož nařízení, nadepsaný „Rodinní příslušníci, kteří požívají mezinárodní ochrany“, stanoví:

„Pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.“

11

Článek 10 nařízení Dublin III, nadepsaný „Rodinní příslušníci, kteří jsou žadateli o mezinárodní ochranu“, stanoví:

„Pokud má žadatel v členském státě rodinného příslušníka, o jehož žádosti o mezinárodní ochranu dosud nebylo v tomto členském státě přijato první rozhodnutí ve věci samé, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.“

12

Článek 21 tohoto nařízení, nadepsaný „Předložení žádosti o převzetí“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 20 odst. 2, požádat druhý členský stát, aby žadatele převzal.

[…]

Pokud není žádost o převzetí žadatele předložena ve lhůtách stanovených v prvním […] pododstavci, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, ve kterém byla žádost podána.“

13

Článek 27 uvedeného nařízení, nadepsaný „Opravné prostředky“, v odstavci 1 stanoví:

„Žadatel […] má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.“

Spor v původním řízení a předběžné otázky

14

I, egyptský státní příslušník, podal v Řecku dne 23. prosince 2019, tj. v době, kdy byl ještě nezletilý, žádost o mezinárodní ochranu. Ve své žádosti vyjádřil přání, aby byl sloučen s S, jeho strýcem, rovněž egyptským státním příslušníkem, který oprávněně pobýval v Nizozemsku a poskytl v tomto ohledu svůj souhlas.

15

Dne 10. března 2020 předložily řecké orgány nizozemským orgánům žádost o převzetí I na základě čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III vzhledem k tomu, že se příbuzný dotyčného ve smyslu čl. 2 písm. h) tohoto nařízení oprávněně nacházel v Nizozemsku a mohl se o něj postarat.

16

Dne 8. května 2020 státní tajemnice tuto žádost zamítla z důvodu, že nebylo možné prokázat totožnost I, a tudíž ani údajný příbuzenský vztah k S.

17

Dne 28. května 2020 podaly řecké orgány žádost o nové posouzení podle čl. 5 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 343/2003 (Úř. věst. 2003, L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 200). Tato žádost byla dne 11. června 2020 zamítnuta.

18

I a S se rovněž obrátili na státní tajemnici, jíž podali stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o převzetí.

19

Dne 26. června 2020 odmítla státní tajemnice tuto stížnost jako zjevně nepřípustnou s tím, že nařízení Dublin III nestanoví možnost, aby žadatelé o mezinárodní ochranu zpochybnili rozhodnutí o zamítnutí žádosti o převzetí.

20

Téhož dne, tj. 26. června 2020, podali I a S u rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) žalobu na neplatnost proti tomuto rozhodnutí, v rámci níž v podstatě tvrdili, že mají oba právo podat takovou žalobu k soudu na základě čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III.

21

Za těchto podmínek se rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Musí být článek 27 nařízení [Dublin III], případně ve spojení s článkem 47 Listiny, vykládán v tom smyslu, že dožádaný členský stát je povinen poskytnout žadateli, který pobývá v dožadujícím členském státě a který podle článku 8 (nebo článku 9 nebo 10) nařízení [Dublin III] žádá o přemístění, nebo jeho příbuznému uvedenému v článku 8, 9 a 10 nařízení [Dublin III] právo podat proti zamítnutí žádosti o převzetí účinný opravný prostředek k soudu?

2)

V případě, že odpověď na první otázku bude záporná a článek 27 nařízení [Dublin III] neposkytuje právní základ pro právo podat účinný opravný prostředek, musí být článek 47 Listiny – ve spojení se základním právem na celistvost širší rodiny a s ohledem na nejlepší zájmy dítěte (jejichž ochrana je zakotvena v článcích 8 až 10, jakož i v bodě 19 odůvodnění nařízení [Dublin III]) – vykládán v tom smyslu, že dožádaný členský stát je povinen poskytnout žadateli, který pobývá v dožadujícím členském státě a který podle článků 8 až 10 nařízení [Dublin III] žádá o přemístění, nebo jeho příbuznému uvedenému v článcích 8 až 10 nařízení [Dublin III] právo podat proti zamítnutí žádosti o převzetí účinný opravný prostředek k soudu?

3)

V případě, že odpověď na první otázku nebo na druhou otázku (druhou část) bude kladná, jakým způsobem se má žadateli nebo jeho příbuznému oznámit zamítavé rozhodnutí dožádaného členského státu a možnost podat proti němu opravný prostředek a který členský stát má toto oznámení učinit?“

Řízení před Soudním dvorem

22

Předkládající soud požádal, aby tato věc byla projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 a násl. jednacího řádu Soudního dvora. Dne 27. ledna 2021 Soudní dvůr na návrh soudce zpravodaje po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že není důvodné této žádosti vyhovět, zejména z toho důvodu, že I, který dne 5. listopadu 2020 dosáhl zletilosti, není zbaven osobní svobody.

23

Předseda Soudního dvora však dne 9. září 2021 rozhodl o přednostním projednání této věci podle čl. 53 odst. 3 jednacího řádu.

K předběžným otázkám

Úvodní poznámky

24

V první a druhé otázce předkládajícího soudu je řeč o žadateli, který žádá o přemístění podle článku 8 nařízení Dublin III nebo podle jeho článků 9 a 10, a o příbuzném, na kterého se podle něj tyto články vztahují.

25

Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že žádost o převzetí, o niž jde v původním řízení, se týká žadatele o mezinárodní ochranu, který je státním příslušníkem třetí země, pobývá v dožadujícím členském státě a v době podání své žádosti byl nezletilou osobou bez doprovodu ve smyslu čl. 2 písm. j) nařízení Dublin III, přičemž toto datum je rozhodující pro účely kvalifikace žadatele jako „nezletilé osoby“ pro potřeby použití tohoto nařízení (obdobně viz rozsudek ze dne 12. dubna 2018, A a S, C‑550/16EU:C:2018:248, bod 64). Tento žadatel žádá o sloučení s osobou, která je podle jeho tvrzení jeho strýcem a která pobývá v dožádaném členském státě.

26

V tomto ohledu je třeba uvést, že strýc nezletilého žadatele, pokud za něj není odpovědný podle práva nebo praxe členského státu, v němž se tento strýc nachází, je jedním z příbuzných tohoto žadatele ve smyslu čl. 2 písm. h) nařízení Dublin III, a nikoliv jedním z rodinných příslušníků ve smyslu čl. 2 písm. g) tohoto nařízení.

27

V rámci článku 8 nařízení Dublin III, který upřesňuje kritéria pro určení členského státu příslušného pro žadatele o mezinárodní ochranu, který je nezletilou osobou bez doprovodu, se přitom taková situace řídí odstavcem 2 tohoto článku a řecké orgány skutečně na základě tohoto ustanovení požádaly nizozemské orgány o převzetí I.

28

Kromě toho se zdá, že články 9 nebo 10 nařízení Dublin III, které se týkají přítomnosti rodinných příslušníků žadatele, kteří jsou osobami požívajícími mezinárodní ochrany, nebo rodinných příslušníků, kteří jsou sami žadateli o mezinárodní ochranu, v členském státě, nejsou pro účely sporu v původním řízení relevantní.

29

Za těchto podmínek je třeba zkoumání první a druhé otázky omezit na situaci, kdy se žádost o převzetí zakládá na čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III.

K první a druhé otázce

30

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, ve spojení s článkem 47 Listiny, vykládán v tom smyslu, že členský stát, jemuž byla podána žádost o převzetí na základě čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení, je povinen poskytnout právo podat opravný prostředek k soudu proti svému zamítavému rozhodnutí nezletilé osobě bez doprovodu ve smyslu čl. 2 písm. j) uvedeného nařízení, která žádá o mezinárodní ochranu, nebo příbuznému této nezletilé osoby ve smyslu čl. 2 písm. h) téhož nařízení, nebo, pokud tomu tak není, zda je takové právo na opravný prostředek přiznáno přímo článkem 47 Listiny ve spojení s článkem 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny.

31

Podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III má žadatel o mezinárodní ochranu právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

32

Je sice pravda, že při doslovném výkladu se zdá, že toto ustanovení přiznává žadateli o mezinárodní ochranu právo na opravný prostředek pouze za účelem napadení rozhodnutí o přemístění, avšak znění tohoto ustanovení nevylučuje, aby bylo právo na opravný prostředek přiznáno rovněž žadateli, který je nezletilou osobou bez doprovodu, za účelem napadení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o převzetí podle čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III.

33

Mimoto je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že normy unijního sekundárního práva musí být vykládány a uplatňovány při dodržování základních práv (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPUEU:C:2017:628, bod 60).

34

Ostatně je třeba uvést, že bod 39 odůvodnění nařízení Dublin III zdůrazňuje význam, který unijní normotvůrce přikládá plnému dodržování základních práv uznaných zejména v článcích 7, 24 a 47 Listiny, a uvádí, že by toto nařízení „[…] mělo být uplatňováno odpovídajícím způsobem“.

35

Za těchto podmínek je třeba vzít v úvahu nejen znění čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, ale také jeho cíle, jeho celkovou systematiku a kontext, a zejména jeho vývoj v systému, jehož je součástí, aby bylo možné určit, zda toto ustanovení ve světle článků 7, 24 a 47 Listiny vyžaduje existenci opravného prostředku proti takovému rozhodnutí o zamítnutí převzetí.

36

V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 47 Listiny v prvním pododstavci stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Tomuto právu odpovídá povinnost uložená členským státům v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, aby stanovily prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem [rozsudek ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právní ochrana proti žádosti o informace v daňové oblasti), C‑245/19 a C‑246/19EU:C:2020:795, bod 47].

37

Pokud jde o azylový systém, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci nařízení Dublin III se unijní normotvůrce neomezil na zavedení pravidel upravujících pouze vztahy mezi členskými státy za účelem určení příslušného členského státu, nýbrž se rozhodl zapojit do tohoto řízení žadatele o azyl tím, že ukládá členským státům povinnost informovat je o kritériích příslušnosti a poskytnout jim příležitost předložit informace umožňující správné použití těchto kritérií, jakož i tím, že žadatelům o azyl přiznává právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění případně přijatému na konci tohoto řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15EU:C:2016:409, bod 51).

38

Soudní dvůr upřesnil, že pokud jde o cíle uvedené v nařízení Dubin III, z bodu 9 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že přestože toto nařízení potvrzuje zásady, na kterých spočívalo předchozí nařízení, a sice nařízení č. 343/2003, jeho cílem je provést na základě zkušeností nezbytná zlepšení, nejen pokud jde o účinnost dublinského systému, nýbrž i o ochranu poskytovanou žadatelům, která má být zajištěna zejména soudní ochranou žadatelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15EU:C:2016:409, bod 52).

39

Soudní dvůr dodal, že restriktivní výklad rozsahu odvolání stanoveného v čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III by mohl bránit zejména dosažení tohoto cíle tím, že by zbavil užitečného účinku ostatní práva žadatele o azyl zakotvená v tomto nařízení. Povinnosti stanovené v článku 5 tohoto nařízení spočívající v tom, že žadatelům o azyl je poskytnuta příležitost předložit informace umožňující správné použití kritérií příslušnosti stanovených v uvedeném nařízení a zajištěn jejich přístup ke shrnutím pohovorů uskutečněných za tímto účelem, by tak mohly být zbaveny užitečného účinku, kdyby bylo vyloučeno, že nesprávné použití těchto kritérií – například nezohledněním informací poskytnutých uvedenými žadateli – může být předmětem soudního přezkumu (rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15EU:C:2016:409, bod 53).

40

Soudní dvůr tak učinil závěr, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III ve spojení s bodem 19 odůvodnění tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že se žadatel o azyl může v rámci odvolání proti rozhodnutí o svém přemístění dovolávat nesprávného použití kritéria příslušnosti, které je uvedeno v kapitole III zmíněného nařízení týkající se kritérií pro určení příslušného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15EU:C:2016:409, bod 61 a výrok).

41

Soudní ochrana nezletilého žadatele bez doprovodu se přitom nemůže lišit, pokud jde o dodržení povinného kritéria příslušnosti stanoveného v čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, v závislosti na tom, zda se na tohoto žadatele vztahuje rozhodnutí o přemístění přijaté dožadujícím členským státem, nebo rozhodnutí, kterým dožádaný členský stát zamítá žádost o převzetí tohoto žadatele.

42

Stejně jako rozhodnutí o přemístění totiž takové rozhodnutí o zamítnutí převzetí může porušovat právo, které nezletilá osoba bez doprovodu vyvozuje pro účely posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu z čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, a sice právo na sloučení s příbuzným, který se o ni může postarat. V obou případech proto musí být dotčené nezletilé osobě umožněno podat opravný prostředek, aby se dovolala porušení tohoto práva, v souladu s čl. 47 prvním pododstavcem Listiny a judikaturou uvedenou v bodě 36 tohoto rozsudku.

43

Je tak nesporné, že v projednávané věci by I v souladu s čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, pokud by po příjezdu do Řecka odcestoval do Nizozemska a podal svou žádost o mezinárodní ochranu v tomto členském státě, a nikoliv v Řecku, a pokud by řecké orgány souhlasily s jeho převzetím jako členský stát prvního příjezdu, byl nepochybně oprávněn podat k soudu proti rozhodnutí o přemístění přijatému nizozemskými orgány opravný prostředek na základě skutečnosti, že jeden z jeho příbuzných pobývá v Nizozemsku.

44

V takovém případě by se dotyčný mohl úspěšně dovolávat porušení práva, které vyvozuje jako nezletilá osoba bez doprovodu z čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, zatímco, jak uvedl generální advokát v bodech 70 a 87 svého stanoviska, žadatel, který by zůstal v členském státě vstupu a podal zde žádost o mezinárodní ochranu, by byl této možnosti zbaven, neboť v této situaci by nebylo přijato žádné rozhodnutí o přemístění.

45

Z toho vyplývá, že proto, aby se nezletilý žadatel bez doprovodu mohl dovolávat porušení práva přiznaného v čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, a mohl tak požívat účinné ochrany svých práv, kterou má toto nařízení v souladu s bodem 19 odůvodnění zavést, musí mít možnost podat opravný prostředek k soudu podle čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení nejen v případě, že dožadující členský stát přijme rozhodnutí o přemístění, ale také v případě, že dožádaný členský stát zamítne převzetí dotyčné osoby.

46

Takový výklad je jediný možný, a to tím spíše, jak generální advokát uvedl v bodech 52 až 56 svého stanoviska, že cílem čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III je zajistit plné dodržování základních práv nezletilých osob bez doprovodu, zaručených články 7 a 24 Listiny.

47

Unijní právo a zejména článek 7 Listiny, který uznává právo na respektování soukromého a rodinného života, zajisté nezakotvuje obecně právo na celistvost širší rodiny. Nicméně vzhledem k tomu, že tento článek 7 musí být vykládán ve spojení s povinností brát v úvahu nejlepší zájmy dítěte, jakožto prvořadým hlediskem ve všech úkonech týkajících se dětí, která je vyjádřena v čl. 24 odst. 2 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, État belge (Sloučení rodiny – nezletilé dítě), C‑133/19, C‑136/19 a C‑137/19EU:C:2020:577, bod 34], jakož i v čl. 6 odst. 1 nařízení Dublin III, zájem, který může mít nezletilý žadatel bez doprovodu na tom, aby byl sblížen s členy své širší rodiny, za účelem posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu, by měl být považován za chráněný těmito ustanoveními. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že nezletilé osoby bez doprovodu vyžadují určité procesní záruky vzhledem k jejich mimořádné zranitelnosti, jak je zdůrazněno v bodě 13 odůvodnění tohoto nařízení. Kromě toho, ačkoli v souladu s čl. 8 odst. 2 uvedeného nařízení je určení členského státu, v němž se nachází příbuzný nezletilého žadatele bez doprovodu, jako příslušného členského státu podmíněno tím, že je to „v nejlepším zájmu nezletilého“, vyplývá z tohoto ustanovení, z bodů 14 a 16 odůvodnění, jakož i z čl. 6 odst. 3 písm. a) a odst. 4 téhož nařízení, že respektování rodinného života, a zejména možnost sloučení nezletilého bez doprovodu s příbuzným, který se o něj může postarat během vyřizování jeho žádosti, je v zásadě v nejlepším zájmu dítěte (obdobně viz rozsudek ze dne 23. ledna 2019, M. A. a další, C‑661/17EU:C:2019:53, bod 89).

48

Mimoto čl. 24 odst. 1 Listiny, který stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho, upřesňuje, že v záležitostech, které se jich dotýkají, se k jejich názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.

49

Nezletilá osoba bez doprovodu, která žádá o mezinárodní ochranu, proto musí mít možnost dovolat se u soudu práv, která jí přiznávají článek 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, aby mohla co do skutkové i právní stránky napadnout takové rozhodnutí o zamítnutí žádosti o převzetí, jako je rozhodnutí dotčené v původním řízení.

50

Naproti tomu, pokud jde o příbuzného žadatele ve smyslu čl. 2 písm. j) nařízení Dublin III, který pobývá v dožádaném členském státě, je třeba uvést, že čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení mu nepřiznává právo na opravný prostředek. Kromě toho mu ani článek 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny, ani čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III nepřiznávají práva, kterých by se mohl dovolat u soudu proti takovému rozhodnutí o zamítnutí, takže tento příbuzný nemůže vyvozovat právo na opravný prostředek proti takovému rozhodnutí ani ze samotného článku 47 Listiny.

51

Dále je třeba odmítnout argument francouzské vlády, podle kterého by měl soud, který by rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o převzetí, pouze velmi omezené pravomoci z toho důvodu, že by téměř ve všech případech mohl pouze konstatovat, že lhůty stanovené v čl. 21 odst. 1 nařízení Dublin III uplynuly, a byl by povinen podle třetího pododstavce tohoto odstavce 1 potvrdit automatické přenesení příslušnosti k posouzení žádosti o azyl na členský stát, u něhož byla podána žádost o mezinárodní ochranu.

52

Zaprvé totiž na rozdíl od toho, co tvrdí tato vláda, tento argument nenachází žádnou oporu v rozsudku ze dne 26. července 2017, Mengesteab (C‑670/16EU:C:2017:587), neboť Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodoval pouze o tom, zda se žadatel o mezinárodní ochranu může dovolávat porušení lhůty stanovené v čl. 21 odst. 1 tohoto nařízení.

53

Zadruhé, pokud byla žádost o převzetí, která byla nakonec zamítnuta, předložena ve lhůtách stanovených v čl. 21 odst. 1 nařízení Dublin III, požadavek účinnosti opravných prostředků k soudu brání tomu, aby z případné protiprávnosti zamítnutí převzetí nebyly vyvozeny všechny důsledky, například z důvodu, že opravný prostředek proti takovému rozhodnutí o zamítnutí by vedl k překročení těchto lhůt.

54

Kromě toho, i když z judikatury Soudního dvora vyplývá, že u nezletilých osob bez doprovodu je důležité neprodlužovat postup pro určení příslušného členského státu více, než je nezbytně nutné, což znamená, že v zásadě nebudou přemisťovány do jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2013, MA a další, C‑648/11EU:C:2013:367, body 5561), nic to nemění na tom, že členské státy jsou povinny dodržovat taková zvláštní kritéria pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nezletilých osob, jako jsou kritéria stanovená v čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III, která musí být uplatňována v nejlepším zájmu dítěte a jejichž cílem je právě zajištění tohoto zájmu dítěte v rámci tohoto řízení. Soudní dvůr v souvislosti s tímto nařízením již mimoto rozhodl, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu obětovat soudní ochranu žadatelů požadavku urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu (rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash,C‑63/15EU:C:2016:409, bod 57). Toto zjištění platí zejména v případě uplatnění specifických procesních záruk stanovených na ochranu nezletilých osob bez doprovodu.

55

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, ve spojení s články 7, 24 a 47 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, jemuž byla podána žádost o převzetí na základě čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení, je povinen poskytnout právo na podání opravného prostředku k soudu proti svému zamítavému rozhodnutí nezletilé osobě bez doprovodu ve smyslu čl. 2 písm. j) uvedeného nařízení, která žádá o mezinárodní ochranu, ale nikoliv příbuznému této nezletilé osoby ve smyslu čl. 2 písm. h) téhož nařízení.

Ke třetí otázce

56

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je upřesnit, jakým způsobem se má nezletilé osobě bez doprovodu nebo jejímu příbuznému oznámit rozhodnutí o zamítnutí žádosti o převzetí podle čl. 8 odst. 2 nařízení Dublin III a možnost podat opravný prostředek k soudu proti tomuto rozhodnutí a který členský stát má toto oznámení učinit.

57

Vzhledem k odpovědi na první a druhou otázku není důvodné na tuto otázku odpovídat, pokud jde o příbuzného nezletilé osoby bez doprovodu.

58

Pokud jde dále o samotnou nezletilou osobu bez doprovodu, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o převzetí, o něž jde v původním řízení, bylo I oznámeno a ten je u soudu napadl.

59

Z toho vyplývá, že odpověď na třetí otázku není pro účely sporu v původním řízení nezbytná, a proto na ni není třeba odpovídat.

K nákladům řízení

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný tento předkládající soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

 

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

 

Článek 27 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s články 7, 24 a 47 Listiny základních práv Evropské unie,

 

musí být vykládán v tom smyslu, že

 

členský stát, jemuž byla podána žádost o převzetí na základě čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení, je povinen poskytnout právo na podání opravného prostředku k soudu proti svému zamítavému rozhodnutí nezletilé osobě bez doprovodu ve smyslu čl. 2 písm. j) uvedeného nařízení, která žádá o mezinárodní ochranu, ale nikoliv příbuznému této nezletilé osoby ve smyslu čl. 2 písm. h) téhož nařízení.

 

Podpisy.


( *1 ) – Jednací jazyk: nizozemština.

Top