1

Svým kasačním opravným prostředkem se InnoLux Corp., dříve Chimei InnoLux Corp. (dále jen „InnoLux“), domáhá částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie InnoLux v. Komise (T‑91/11, EU:T:2014:92, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál změnil rozhodnutí Komise C(2010) 8761 final ze dne 8. prosince 2010, v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (Věc COMP/39.309 – LCD), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 7. října 2011 (Úř. věst. C 295, s. 8, dále jen „sporné rozhodnutí“), tak, že stanovil výši pokuty, která jí byla uložena v článku 2 tohoto rozhodnutí na 288 milionů eur, a ve zbývající části zamítl její žalobu znějící na částečné zrušení uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká, jakož i na snížení této pokuty.

2

Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 23/2, s. 3) v čl. 23 odst. 2 a 3 stanoví:

„2.   Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

[...]

Pokuta u každého podniku […] podílející[ho] se na protiprávním jednání nesmí přesáhnout 10 % jeho celkového obratu za předchozí hospodářský rok.

[...]

3.   Při stanovování výše pokuty se přihlíží k závažnosti a k délce trvání protiprávního jednání.“

3

Bod 13 pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny pro výpočet pokut“), který je nadepsán „Stanovení hodnoty tržeb“, uvádí:

„Při určování základní výše udělované pokuty bude Komise vycházet z hodnoty tržeb za zboží nebo služby v příslušné zeměpisné oblasti uvnitř [Evropského hospodářského prostoru (EHP)], které přímo nebo nepřímo [...] souvisejí s protiprávním jednáním [...]“

4

Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí, které vyplývají z bodů 1 až 27 napadeného rozsudku, lze shrnout následovně.

5

Chi Mei Optoelectronics Corp. (dále jen „CMO“) byla společností založenou podle tchajwanského práva, která kontrolovala skupinu společností usazených po celém světě a činných ve výrobě obrazovek s displeji z kapalných krystalů s aktivní maticí („Liquid Crystal Displays“, dále jen „LCD“).

6

Dne 20. listopadu 2009 uzavřela CMO se společnostmi InnoLux Display Corp. a TPO Displays Corp dohodu o spojení. Podle této dohody přestaly společnosti TPO Displays a CMO od 18. března 2010 existovat. Nástupnický právní subjekt dvakrát změnil obchodní firmu, přičemž nejprve se změnila z InnoLux Display Corp. na Chimei InnoLux Corp. a nakonec na InnoLux Corp., která je navrhovatelkou v tomto řízení o kasačním opravném prostředku.

7

Na jaře roku 2006 Samsung Electronics Co. Ltd (dále jen „Samsung“), společnost založená podle korejského práva, předložila Komisi žádost o ochranu před pokutou na základě oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3). Při této příležitosti Samsung oznámila existenci kartelové dohody mezi několika podniky včetně navrhovatelky, týkající se určitých druhů LCD.

8

Dne 23. listopadu 2006 Komise poskytla společnosti Samsung podmíněnou ochranu podle bodu 15 uvedeného oznámení, zatímco ji odmítla poskytnout jiné účastnici kartelové dohody, a sice LG Display Co. Ltd (dále jen „LGD“), která je další společností založenou podle korejského práva.

9

Dne 27. května 2009 zahájila Komise správní řízení a přijala oznámení námitek, které zaslala šestnácti společnostem, včetně CMO a dvou evropských dceřiných společností, v nichž CMO vlastnila 100 % kapitálu, a sice Chi Mei Optoelectronics BV a Chi Mei Optoelectronics UK Ltd. V tomto oznámení námitek byly mimo jiné vysvětleny důvody, proč musí být podle judikatury Tribunálu tyto dvě dceřiné společnosti CMO považovány za solidárně odpovědné za protiprávní jednání, kterých se dopustila CMO.

10

Osoby, kterým bylo určeno oznámení námitek, oznámily Komisi ve stanovené lhůtě písemně své stanovisko k výhradám vzneseným vůči nim. Mimoto několik z těchto osob, kterým bylo určeno oznámení námitek, včetně navrhovatelky, využilo práva být vyslechnut na jednání, které se konalo dne 22. a 23. září 2009.

11

Prostřednictvím žádosti o informace ze dne 4. března 2010 a dopisu ze dne 6. dubna 2010 byly strany zejména vyzvány, aby předložily údaje týkající se hodnoty prodejů, které byly zohledněny pro stanovení pokut, a předložily jejich vyjádření k této otázce. CMO odpověděla na uvedený dopis dne 23. dubna 2010.

12

Dne 8. prosince 2011 přijala Komise sporné rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo určeno šesti ze šestnácti společností, kterým bylo určeno oznámení námitek, včetně navrhovatelky, LG Display Co. a AU Optronics Corp. (dále jen „AUO“). Netýká se již naopak dceřiných společností navrhovatelky.

13

Ve sporném rozhodnutí Komise konstatovala existenci kartelové dohody mezi šesti velkými mezinárodními výrobci LCD, mezi nimiž figurují navrhovatelka, LGD a AUO, pokud jde o dvě následující kategorie těchto výrobků, které mají velikost stejnou nebo větší než dvanáct palců, a sice LCD pro informační technologie, jako jsou LCD zabudované do notebooků a monitorů počítačů, a LCD pro televizory (dále společně jen „LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda“).

14

Podle sporného rozhodnutí měla tato kartelová dohoda formu jediného a pokračujícího protiprávního jednání porušujícího článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst., L 1, s. 3; Zvl. vyd. 5/52, s. 3, dále jen „dohoda o EHP“), k němuž docházelo přinejmenším od 5. října 2001 do 1. února 2006. V tomto období se účastníci kartelové dohody sešli na mnoha mnohostranných schůzkách, které nazývaly „setkání Cristal“. Předmět těchto setkání byl zjevně protisoutěžní, jelikož účastníkům zejména umožňovala stanovit minimální ceny pro LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, projednat plánování cen s cílem předejít jejich snížení a koordinovat zvýšení cen, jakož i úrovně výroby. V době protiprávního jednání se účastníci kartelové dohody scházeli rovněž dvoustranně a často si vyměňovali informace o záležitostech projednávaných na „setkáních Cristal“. Kromě toho přijali opatření za účelem ověření, zda jsou rozhodnutí přijatá na uvedených setkáních uplatňována.

15

Za účelem stanovení pokut uložených sporným rozhodnutím použila Komise pokyny pro výpočet pokut. Podle nich tento orgán definoval hodnotu tržeb z prodejů LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda přímo či nepřímo dotčených protiprávním jednáním. Za tímto účelem stanovila tři následující kategorie prodejů uskutečněných účastníky kartelové dohody:

16

Komise měla však za to, že může zohlednit jen první dvě kategorie uvedené v předchozím bodě, jelikož zahrnutí třetí kategorie nebylo nezbytné k tomu, aby uložené pokuty dosáhly dostatečnou odrazující úroveň.

17

Pokud jde o navrhovatelku, Komise zamítla její námitky její námitky týkající se zejména skutečnosti, že při výpočtu hodnoty tržeb z relevantních prodejů neměly být zohledněny její „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“.

18

Kromě toho Komise podle svého oznámení o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů poskytla společnosti Samsung úplnou ochranu před pokutami. Měla naproti tomu za to, že spolupráce navrhovatelky nezakládá její nárok na snížení pokuty.

19

Vzhledem zejména k těmto úvahám Komise v článku 2 sporného rozhodnutí uložila navrhovatelce zaplacení pokuty ve výši 300000000 eur.

20

Navrhovatelka podala žalobu znějící na částečné zrušení sporného rozhodnutí a snížení výše pokuty, která jí byla uložena na základě tohoto rozhodnutí, návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. února 2011.

21

Na podporu svého návrhu uplatňovala navrhovatelka tři žalobní důvody, mj. včetně prvního žalobního důvodu, který vycházel ze skutečnosti, že Komise použila při stanovování hodnoty tržeb z prodejů relevantních pro výpočet pokuty pojem, který je z právního hlediska nesprávný, a sice pojem „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“, a třetího, který vycházel z toho, že hodnota tržeb z relevantních prodejů použitá vůči ní Komisí zahrnovala neprávem jiné prodeje než prodeje LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda.

22

Tribunál v napadeném rozsudku přijal tento poslední žalobní důvod a v rámci výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci snížil proto výši pokuty uložené navrhovatelce na 288 milionů eur. Ve zbývající části žalobu zamítl.

23

Navrhovatelka ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

24

Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla navrhovatelce uložena náhrada nákladů řízení.

25

Po přednesení stanoviska generálního advokáta požádala Komise podáním doručeným kanceláři Soudního dvora dne 6. května 2015, aby bylo nařízeno znovuotevření ústní části řízení. Na podporu svého návrhu Komise tvrdí, že stanovisko přednesené generálním advokátem zkresluje některé její argumenty a je založeno na částech kasačního opravného prostředku, které jsou zavádějící a uvádějí nesprávný skutkový stav.

26

Úvodem je třeba připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie a jeho jednací řád účastníkům řízení nedávají možnost podat vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem (viz rozsudek Vnuk, C‑162/13, EU:C:2014:2146, bod 30 a citovaná judikatura).

27

Podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU je úlohou generálního advokáta předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není vázán stanoviskem generálního advokáta ani důvody, na základě kterých k němu dospěl (viz rozsudek Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 29 a citovaná judikatura).

28

Nesouhlas účastníka řízení se stanoviskem generálního advokáta proto nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se ve stanovisku zabýval (rozsudek E.ON Energie v. Komise, C‑89/11 P, EU:C:2012:738, bod 62).

29

Za těchto podmínek Soudní dvůr může podle článku 83 svého jednacího řádu kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora projednán (rozsudek Nordzucker, C‑148/14, EU:C:2015:287, bod 24).

30

Tak tomu v projednávaném případě není. Komise stejně jako navrhovatelka uvedla totiž jak v průběhu písemné části řízení, tak v průběhu jeho ústní části, veškeré skutkové a právní argumenty na podporu svých návrhů. Soudní dvůr má tak za to, že po vyslechnutí generálního advokáta má všechny nezbytné informace pro vydání rozhodnutí a že tyto informace byly před ním projednány.

31

S ohledem na výše uvedené úvahy má Soudní dvůr za to, že není třeba nařídit znovuotevření ústní části řízení.

32

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje dva důvody. První důvod vychází z nesprávného právního posouzení, jelikož Tribunál v rozporu s článkem 101 SFEU a článkem 53 Dohody o EHP pro výpočet výše pokuty zohlednil prostřednictvím pojmu „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“ interní prodeje výrobků dotčených protiprávním jednáním, jež uskutečnila navrhovatelka mimo EHP, jen z toho důvodu, že tyto výrobky byly zabudovány do konečných výrobků určených k prodeji třetím nezávislým osobám v EHP. Druhý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, které spočívá v tom, že Tribunál tím, že použil uvedený pojem na každého z vertikálně integrovaných účastníků kartelové dohody, porušil zásadu zákazu diskriminace.

33

Navrhovatelka zaprvé vytýká Tribunálu, že v rozporu s bodem 13 pokynů pro výpočet pokut zahrnul do hodnoty tržeb zohledněných pro výpočet pokuty její tržby z prodejů v rámci EHP konečných výrobků jakožto tržby z „přímých prodejů prostřednictvím zpracovaných výrobků“, zatímco tyto tržby nesouvisejí s protiprávním jednáním ve smyslu tohoto ustanovení.

34

Navrhovatelka má totiž za to, že vzhledem k tomu, že protiprávní jednání konstatované ve sporném rozhodnutí se vztahuje k obrazovkám LCD, a nikoli ke konečným výrobkům, do kterých jsou tyto obrazovky zabudovány, jsou tržbami z prodejů v rámci EHP, které souvisejí s protiprávním jednáním ve smyslu uvedeného bodu 13, jen tržby za LCD prodané třetím osobám nebo dodané uvnitř skupiny ekonomicky spjatých klientů. I když LCD je součástí konečného výrobku, je podle navrhovatelky předmětem prodeje nikoli LCD, které je určeno k tomu, aby bylo zabudováno do konečného výrobku, nýbrž samotný konečný výrobek. Navrhovatelka přitom uvádí, že prodeje konečných výrobků nebyly uskutečněny na trhu dotčeném protiprávním jednáním. Má proto za to, že prodeje konečných výrobků v rámci EHP nemohou omezit hospodářskou soutěž na trhu LCD v EHP. Protiprávní jednání konstatované ve sporném rozhodnutí se podle ní nevztahuje tedy k těmto prodejům.

35

Navrhovatelka má rovněž za to, že Tribunál nesprávně konstatoval, že existuje rozdíl mezi interními dodávkami uskutečněnými účastníky kartelové dohody, kteří jsou vertikálně integrovanými podle toho, zda tito účastníci tvoří jediný podnik s kupujícím, se kterým jsou ekonomicky spjati, a v tomto případě odpovídají interní dodávky kategorii „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“, nebo zda netvoří takový jediný podnik s takovým kupujícím a v tomto případě odpovídají interní dodávky kategorii „přímé prodeje v rámci EHP“. V konstatování protiprávního jednání podle navrhovatelky nic totiž neodůvodňuje takové rozlišení vzhledem k tomu, že uvedené konstatování zahrnuje prodeje v rámci skupiny.

36

Navrhovatelka v tomto ohledu uvádí, že Tribunál v bodech 48 a 49 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že volba zohlednit „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“ je o to odůvodněnější, že z důkazů vyplývá, že prodej LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, v rámci podniků účastnících se kartelové dohody se uskutečňoval za ceny ovlivněné touto kartelovou dohodou a že tyto podniky věděly, že ceny LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, ovlivňovaly ceny konečných výrobků, do kterých byly tyto LCD zabudovány. Tato zjištění se podle navrhovatelky totiž týkají všech účastníků kartelové dohody. Má za to, že rozlišení mezi „skutečnými“ interními prodeji, které mohou být jako takové zohledněny pro výpočet pokuty a prodeji, které nejsou „skutečnými“, jež mohou zůstat nezohledněny a nahrazeny „skutečnými“ prodeji obrazovek LCD zabudovaných do konečného výrobku třetím osobám, je proto zcela umělé.

37

Navrhovatelka má zadruhé to, že Komise přehlédla judikaturu Tribunálu vyplývající z rozsudku Europa Carton v. Komise (T‑304/94, EU:T:1998:89), kterou potvrdil Soudní dvůr v rozsudku Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363), jelikož místo toho, aby tento orgán zacházel s interními prodeji stejně jako s prodeji třetím osobám, použil ve vztahu k některým společnostem, kterým bylo určeno sporné rozhodnutí, odlišné kritérium pro určení místa jejich interních prodejů.

38

V případě prodejů LCD třetím osobám je podle navrhovatelky kritériem použitým Komisí místo dodání LCD určených k zabudování do konečných výrobků bez ohledu na místo prodeje konečných výrobků. Má za to, že pokud jde o interní dodávky LCD uskutečněné společností InnoLux, vztahuje se toto kritérium naproti tomu k místu dodání konečného výrobku, do kterého byla LCD zabudována, bez ohledu na místo zabudování LCD do konečných výrobků. Komise tak podle ní zacházela odlišně, méně příznivě, s interními dodávkami LCD uskutečněnými některými vertikálně integrovanými společnostmi. Vzhledem k tomu, že ve skutečnosti se kartelová dohoda týkala jak interních prodejů, tak prodejů třetím osobám, správné použití rozsudku Europa Carton v. Komise (T‑304/94, EU:T:1998:89) podle navrhovatelky spočívalo v zohlednění všech dodávek LCD uskutečněných kterýmkoli z účastníků kartelové dohody v rámci EHP, ať již byly uskutečněny v rámci skupiny nebo ve prospěch třetích osob.

39

Navrhovatelka zatřetí uvádí, že z rozsudku Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise (C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, EU:C:1993:120) vyplývá, že pravomoc Evropské unie se vztahuje nikoli na jakýkoli prodej v rámci EHP, nýbrž jen na prodeje dotčeného výrobku uskutečněné v rámci EHP, kterých se týká jednání ve vzájemné shodě, jež bylo shledáno jako protiprávní jednání. V projednávaném případě se však podle ní protiprávní jednání týkalo jen LCD, a nikoli navazujících konečných výrobků, do kterých jsou tyto LCD zabudovány. Má tudíž za to, že Tribunál v bodě 70 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že rozsudek Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise (C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, EU:C:1993:120) umožňuje zohlednit interní dodávky LCD uskutečněné navrhovatelkou mimo EHP z důvodu jejich zabudování do konečných výrobků společnostmi, které jsou součástí téhož podniku, a jejich prodeje tímto podnikem v rámci EHP.

40

Navrhovatelka má rovněž za to, že když Tribunál v bodě 46 napadeného rozsudku uvádí, že prodej konečných výrobků, do kterých jsou zabudovány LCD, „narušil hospodářskou soutěž v EHP“, přehlíží kritérium uvedené v rozsudku Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise (C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, EU:C:1993:120). Tento prodej podle ní nebyl totiž uskutečněn na trhu EHP dotčeném protiprávním jednáním. Má za to, že tento prodej již pojmově nemůže tudíž omezovat hospodářskou soutěž na tomto trhu. K prokázání pravomoci Unie na základě kritéria uvedeného v rozsudku Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise (C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, EU:C:1993:120) podle ní nestačí určit „prodeje se vztahem k EHP“. Má naopak za to, že musí být prokázána existence prodejů v rámci EHP výrobku dotčeného protiprávním jednáním, a sice LCD.

41

Navrhovatelka má začtvrté za to, že závěr, že interní dodávky LCD výrobním zařízením nacházejícím se v EHP, jako v případě společnosti Samsung, nejsou prodeji v rámci EHP, pokud jsou konečné výrobky, do kterých jsou LCD zabudovány, prodány mimo EHP, je v rozporu s bodem 33 rozsudku Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise (6/73 et 7/73, EU:C:1974:18). Má za to, že závěr, že interní prodej LCD v EHP omezuje hospodářskou soutěž uvnitř tohoto území jen tehdy, pokud je konečný výrobek, do kterého je LCD zabudována, prodán v EHP, je nesprávný.

42

Navrhovatelka zapáté tvrdí, že kritérium použité Komisí a Tribunálem umožňující určit místo jejích interních prodejů nese riziko souběžných sankcí a kompetenčních sporů s jinými orgány pro hospodářskou soutěž, jelikož může vést k tomu, že stejná transakce povede ke konstatování protiprávního jednání a uložení sankce mnohými orgány ochrany pro hospodářskou soutěž na celém světě. Má tak za to, že pokud v projednávané věci Komise uloží pokutu za transakci týkající se součásti dodané mimo EHP z důvodu, že konečný výrobek, do kterého je tato součást zabudována, je prodáván v EHP, může být za tato jednání uložena sankce mimo EHP a současně v něm.

43

Komise má za to, že odůvodnění, které Tribunál použil k zamítnutí argumentace navrhovatelky, není z právního hlediska nesprávné. První důvod kasačního opravného prostředku je proto podle ní neopodstatněný. Poslední argument předložený v rámci tohoto důvodu je kromě toho podle Komise nový, a proto nepřípustný, jelikož byl poprvé uplatněn v rámci kasačního opravného prostředku.

44

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka v podstatě tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když do hodnoty tržeb zohledněných pro výpočet pokuty, která jí byla uložena, zahrnul jakožto tržby z „přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“ její tržby z prodejů v rámci EHP konečných výrobků uskutečněné poté, co LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, do nich byly zabudovány jejími dceřinými společnostmi nacházejícími se mimo EHP, ve kterých vlastní 100 % kapitálu, zatímco tržby z těchto prodejů nesouvisejí s protiprávním jednáním. Má za to, že tímto Tribunál přehlédl jak bod 13 pokynů pro výpočet pokut, tak relevantní judikaturu Soudního dvora a Tribunálu, jakož i meze územní pravomoci Komise.

45

Je třeba připomenout, že čl. 23 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 1/2003 stanoví, že pokuta u každého podniku a sdružení podniků podílejících se na protiprávním jednání nesmí přesáhnout 10 % jejich celkového obratu za předchozí hospodářský rok.

46

Jak již Soudní dvůr rozhodl, Komise musí v každém projednávaném případě a při zohlednění kontextu, jakož i cílů sledovaných režimem sankcí zavedeným uvedeným nařízením posoudit sledovaný dopad na dotyčný podnik, a to zejména s přihlédnutím k obratu, který odráží skutečnou hospodářskou situaci tohoto podniku během období, kdy došlo k protiprávnímu jednání (rozsudky Britannia Alloys & Chemicals v. Komise C‑76/06 P, EU:C:2007:326, bod 25; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 53, jakož i LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 49).

47

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je za účelem stanovení pokuty možné rovněž přihlédnout jak k celkovému obratu podniku, který představuje údaj, byť jen přibližný a nedokonalý, o jeho velikosti a hospodářské síle, tak k části tohoto obratu, jehož bylo dosaženo zbožím, které je předmětem protiprávního jednání, a který tedy může poskytnout údaj o jeho rozsahu (rozsudky Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, EU:C:1983:158, bod 121; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 54, jakož i LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 50).

48

Z judikatury Soudního dvora plyne, že ačkoliv čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 ponechává Komisi širokou posuzovací pravomoc, omezuje její výkon tím, že zavádí objektivní kritéria, která Komise musí dodržet. Na jedné straně tak má výše pokuty, kterou lze podniku uložit, vyčíslitelnou a absolutní maximální hodnotu, takže maximální výši pokuty, kterou lze uložit danému podniku, lze určit předem. Na druhé straně výkon této posuzovací pravomoci je navíc rovněž omezen pravidly jednání, která si Komise sama uložila, zejména v pokynech pro výpočet pokut (rozsudky Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 55, jakož i LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 51).

49

Podle bodu 13 uvedených pokynů „[p]ři určování základní výše uložené pokuty bude Komise vycházet z hodnoty tržeb za zboží nebo služby dotčeného podniku v příslušné zeměpisné oblasti uvnitř EHP, které přímo nebo nepřímo [...] souvisejí s protiprávním jednáním“. Tytéž pokyny v bodě 6 upřesňují, že„kombinace hodnoty tržeb souvisejících s protiprávním jednáním a [jeho] doby trvání je vhodnou hodnotou pro vyhodnocení [jeho] ekonomického významu protiprávního jednání a relativní váhy každého podniku, který se podílel na protiprávním jednání“.

50

Bod 13 pokynů pro výpočet pokut má tak za cíl stanovit jako výchozí bod pro výpočet pokuty uložené podniku částku, která odráží hospodářský význam protiprávního jednání a relativní váhu dotčeného podniku v protiprávním jednání (rozsudky Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, EU:C:2013:464, bod 76; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 57, jakož i LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 53).

51

Proto pojem hodnoty tržeb uvedený v tomto bodě 13 zahrnuje prodeje uskutečněné na trhu dotčeném protiprávním jednáním v EHP, aniž by bylo třeba určit, zda byly tyto prodeje skutečně dotčeny tímto protiprávním jednáním vzhledem k tomu, že podíl celkového obratu pocházející z prodeje výrobků, které jsou předmětem protiprávního jednání, nejlépe odráží hospodářský význam tohoto protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudky Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, EU:C:2013:464, body 75 až 78; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, body 57 až 59; Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise, C‑286/13 P, EU:C:2015:184, body 148 a 149, jakož i LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, body 53 až 58 a 64).

52

V projednávaném případě je nesporné, jak vyplývá zejména z bodů 73 a 90 napadeného rozsudku, že prodeje navrhovatelky zohledněné pro stanovení výše pokuty na základě „přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“ byly uskutečněny nikoli na trhu výrobku dotčeného protiprávním jednáním, v tomto případě trh LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, nýbrž na trhu odlišných výrobků, a sice na navazujícím trhu konečných výrobků, do kterých byly LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, zabudovány, přičemž LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, byly v takovém případě předmětem interního prodeje mimo EHP mezi navrhovatelkou a jejími vertikálně integrovanými dceřinými společnostmi.

53

Z bodu 45 napadeného rozsudku však vyplývá, že prodeje konečných výrobků, do kterých byly zabudovány LCD, na něž se vztahuje kartelová dohoda, byly zohledněny nikoli do výše jejich celé hodnoty, nýbrž pouze do výše podílu této hodnoty, který mohl odpovídat hodnotě LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda a jež byly zabudovány do konečných výrobků, pokud tyto konečné výrobky prodal podnik, jehož je navrhovatelka součástí, třetím nezávislým osobám usazeným v EHP. Tento závěr nebyl zpochybněn.

54

Ačkoli navrhovatelka tvrdí opak, Tribunál se nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když zejména v bodě 47 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise mohla provést takové zohlednění prodejů konečných výrobků pro výpočet výše pokuty.

55

Je sice pravda, že pojem „hodnota tržeb“ uvedený v bodě 13 pokynů pro výpočet pokut nelze rozšířit tak, aby zahrnoval prodeje uskutečněné dotčeným podnikem, které nespadají do působnosti vytýkané kartelové dohody (viz rozsudky Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, EU:C:2013:464, bod 76; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 57, jakož i LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 53), bylo by však v rozporu s cílem sledovaným čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, kdyby u účastníků kartelové dohody, kteří jsou vertikálně integrovaní, mohl být jen z toho důvodu, že výrobky, které jsou předmětem protiprávního jednání, zabudovali do konečných výrobků mimo EHP, vyloučen pro výpočet pokuty podíl z hodnoty jejich prodejů těchto konečných výrobků v EHP, který by mohl odpovídat hodnotě výrobků, jež jsou předmětem protiprávního jednání.

56

Jak totiž v podstatě uvedl Tribunál v bodě 71 napadeného rozsudku a jak již rozhodl rovněž Soudní dvůr, vertikálně integrované podniky mohou získat prospěch rovněž z dohody o horizontálním stanovení cen uzavřené v rozporu s článkem 101 SFEU nejen při prodeji nezávislým třetím osobám na trhu výrobku, který je předmětem tohoto protiprávního jednání, nýbrž také na navazujícím trhu se zpracovanými výrobky, jejichž součástí jsou tyto výrobky, a to dvěma různými způsoby. Buď uvedené podniky přenesou ceny vstupů zvýšené v důsledku protiprávního jednání na zpracované výrobky, nebo zvýšení nepřenesou, což jim poskytuje výhodu v oblasti nákladů ve srovnání s jejich konkurenty, kteří získávají stejné vstupy na trhu s výrobky, které jsou předmětem protiprávního jednání (rozsudek Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 60).

57

Z toho vyplývá, že Tribunál v bodech 70 a 71 napadeného rozsudku právem rozhodl, že pokud vertikálně integrovaný podnik zabuduje výrobky, které jsou předmětem protiprávního jednání, do konečných výrobků ve svých výrobních jednotkách nacházejících se mimo EHP, může prodej v EHP těchto konečných výrobků tímto podnikem nezávislým třetím osobám ovlivnit hospodářskou soutěž na trhu těchto výrobků, a proto může být takové protiprávní jednání považováno za jednání, které má dopad v EHP, i když trh dotčených konečných výrobků je odlišný od trhu dotčeného uvedeným protiprávním jednáním.

58

V tomto ohledu Tribunál kromě toho v bodech 48 a 49 napadeného rozsudku konstatoval, že z důkazů obsažených zejména v bodě 394 odůvodnění sporného rozhodnutí, které nebyly zpochybněny před tímto soudem, vyplývá, že prodej LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, se v rámci podniků účastnících se této dohody uskutečňoval za ceny ovlivněné uvedenou dohodou a že zejména z bodů 92 a 93 odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že uvedení účastníci věděli, že ceny LCD, na které se vztahuje kartelová dohoda, ovlivňují ceny konečných výrobků, které je zahrnují.

59

Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že jen Tribunál je příslušný ke zjišťování a posuzování skutkového stavu a v zásadě k posuzování důkazů, které přijal na podporu tohoto skutkového stavu. Pokud totiž tyto důkazy byly získány řádně a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů, přísluší pouze Tribunálu posoudit hodnotu, kterou je třeba přiznat důkazům, které mu byly předloženy. Takové posouzení tudíž nepředstavuje s výhradou případu zkreslení těchto důkazů právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora (rozsudek E.ON Energie v. Komise, C‑89/11 P, EU:C:2012:738, bod 64 a citovaná judikatura).

60

Navrhovatelka přitom na podporu svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku sice uvádí, že důkazy uvedené v bodech 48 a 49 napadeného rozsudku se netýkaly jen vertikálně integrovaných podniků, u kterých použila Komise pojem „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“, ale vztahovaly se také na jiné účastníky kartelové dohody nebo dokonce na všechny její účastníky, vytýká však Tribunálu, že tyto důkazy zkreslil.

61

Tribunál za těchto podmínek v bodech 46, 70 a 84 napadeného rozsudku právem konstatoval, že i když k prodejům konečných výrobků nedošlo na trhu výrobku dotčeného protiprávním jednáním, narušily nicméně v rozporu s článkem 101 SFEU a v neprospěch spotřebitelů tyto prodeje hospodářskou soutěž v EHP. Tribunál se tedy nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když měl zvláště v bodech 47 a 87 tohoto rozsudku za to, že prodeje konečných výrobků souvisely s protiprávním jednáním v EHP ve smyslu bodu 13 pokynů pro výpočet pokut.

62

Je třeba kromě toho poznamenat, že vyloučení těchto prodejů by mělo za následek umělou minimalizaci hospodářského významu protiprávního jednání spáchaného daným podnikem, jelikož pouhá skutečnost, že ze zohlednění by byly vyloučeny takové prodeje skutečně dotčené kartelovou dohodou v EHP, by vedla k uložení pokuty bez skutečného vztahu k působnosti této kartelové dohody na tomto území (obdobně viz rozsudky Team Relocations a další v. Komise, C‑444/11 P, EU:C:2013:464, bod 77; Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 58, jakož i LG Display a LG Display Taiwan v. Komise, C‑227/14 P, EU:C:2015:258, bod 54).

63

Jak Tribunál konkrétně konstatoval v bodech 46, 47, 71 a 74 napadeného rozsudku, nezohlednění hodnoty tržeb z těchto prodejů by nezbytně představovalo neodůvodněnou výhodu vertikálně integrovaných podniků, které tak jako navrhovatelka zabudují významnou součást výrobků, jež je předmětem protiprávního jednání, ve svých výrobních jednotkách usazených mimo EHP, což by jim umožnilo vyhnout se sankci přiměřené jejich významu na trhu s těmito výrobky a škodlivosti jejich jednání pro hospodářskou soutěž v EHP.

64

V tomto ohledu nelze Tribunálu vytýkat, že rozlišil mezi prodeji uskutečněnými účastníky kartelové dohody podle toho, zda tito účastníci tvoří jediný podnik se společnostmi, které zabudovávají výrobky dotčené protiprávním jednáním do konečných výrobků, či nikoli.

65

Podle judikatury Soudního dvora totiž platí, že pojem „podnik“ musí být v kontextu práva hospodářské soutěže chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (viz zejména rozsudky Hydrotherm Gerätebau, 170/83, EU:C:1984:271, bod 11, jakož i Arkema v. Komise, C‑520/09 P, EU:C:2011:619, bod 37).

66

Jak tudíž Tribunál právem konstatoval v bodě 90 napadeného rozsudku, účastníci kartelové dohody, kteří jako navrhovatelka tvoří jediný podnik ve smyslu článku 101 SFEU s výrobními jednotkami, jež zabudovávají dotčené výrobky do konečných výrobků, jsou v objektivně odlišné situaci, než účastníci kartelové dohody, kteří stejně jako navrhovatelky ve věci, ve které byl vydán rozsudek LG Display a LG Display Taiwan (C‑227/14 P, EU:C:2015:258, body 46 a 47), tvoří odlišný podnik ve smyslu tohoto ustanovení od podniku, který provádí uvedené zabudování. Zatímco v prvním případě mají totiž prodeje dotčeného výrobku interní povahu, ve druhém případě se jedná o prodeje nezávislým třetím podnikům. Tato objektivní odlišnost situace odůvodňuje tudíž rozdílné zacházení s těmito prodeji. Navrhovatelka přitom v rámci kasačního opravného prostředku nijak nezpochybnila odůvodnění Tribunálu uvedené zejména v bodech 70 a 90 napadeného rozsudku týkající se skutečnosti, zda podniky účastnící se kartelové dohody jsou jediným podnikem, či nikoli.

67

Je pravda, jak navrhovatelka uvádí, že Soudní dvůr v kontextu EHP v rozsudku Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 59) rozhodl, že pro určení hodnoty tržeb z prodejů, kterou je třeba zohlednit pro výpočet výše pokut uložených za porušení článku 101 SFEU, není namístě rozlišovat mezi těmito prodeji podle toho, jestli šlo o prodeje nezávislým třetím osobám či subjektům téhož podniku.

68

Ačkoli navrhovatelka tvrdila na jednání před Soudním dvorem opak, z tohoto rozsudku však nevyplývá, že s interními prodeji mělo být zacházeno stejně jako s prodeji třetím nezávislým osobám v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že u těchto posledně uvedených prodejů byly zohledněny jen ty, ke kterým došlo v EHP, měly být stejným způsobem zohledněny pro výpočet pokuty jen interní prodeje, ke kterým došlo v EHP.

69

Jak Tribunál v podstatě rozhodl v bodech 73 a 74 napadeného rozsudku, výlučně z rozsudku Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363) vyplývá, že hodnota tržeb, které mají být zohledněny pro výpočet pokuty uložené vertikálně integrovanému podniku, v zásadě musí zahrnovat veškeré tržby z prodejů v EHP výrobku dotčeného protiprávním jednáním, včetně interních prodejů tohoto výrobku, ke kterým došlo v rámci tohoto podniku.

70

Naproti tomu v případě, v němž jako v projednávané věci byly interní prodeje výrobku dotčeného protiprávním jednáním uskutečněné mimo EHP v rámci vertikálně integrovaného podniku, nic nebrání tomu, aby pro účely stanovení výše pokuty uložené jednomu účastníkovi kartelové dohody, který je součástí tohoto podniku, byly zohledněny prodeje konečných výrobků nezávislým třetím osobám, které tento podnik uskutečnil v EHP. Naopak konkrétně z bodu 60 rozsudku Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363) vyplývá – jak bylo připomenuto v bodě 56 tohoto rozsudku – že tyto prodeje musí být v zásadě zohledněny, jelikož byly nezbytně ovlivněny tímto protiprávním jednáním.

71

V tomto ohledu argumenty navrhovatelky týkající se územní příslušnosti Komise nejsou relevantní.

72

Je pravda – jak Tribunál připomněl v bodě 58 napadeného rozsudku – že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud se podniky usazené mimo EHP, ale vyrábějící zboží, které je prodáváno v EHP třetím osobám, vzájemně dohodnou na cenách, které účtují svým klientům usazeným v EHP, a jednají ve vzájemné shodě tak, že prodávají za ceny, které byly skutečně koordinované, účastní se jednání ve vzájemné shodě, jehož předmětem nebo účelem je omezení hospodářské soutěže na vnitřním trhu ve smyslu článku 101 SFEU, a Komise je územně příslušná je stíhat (v tomto smyslu viz rozsudek Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, EU:C:1993:120, body 13 a 14).

73

V projednávaném případě je však nesporné, že Komise byla oprávněna použít článek 101 SFEU na dotčenou kartelovou dohodu, jelikož – jak vyplývá z bodů 42 a 66 napadeného rozsudku – účastníci této dohody, včetně navrhovatelky, prováděli tuto dohodu s celosvětovou působností v EHP tak, že na tomto území prodávali výrobek dotčený protiprávním jednáním třetím nezávislým osobám.

74

Tento důvod kasačního opravného prostředku se naproti tomu týká jiné otázky, a sice otázky výpočtu výše pokuty, která má být uložena navrhovatelce za toto porušení článku 101 SFEU. V tomto ohledu je třeba podle judikatury připomenuté v bodech 46 až 51 tohoto rozsudku určit hodnotu tržeb z prodejů, které mají být zohledněny, aby výše této pokuty odrážela hospodářský význam protiprávního jednání a relativní váhu navrhovatelky v něm. Jak přitom vyplývá z bodů 52 až 70 tohoto rozsudku, Tribunál měl právem za to, že Komise mohla za tímto účelem zohlednit prodeje konečných výrobků nezávislým třetím osobám, které navrhovatelka uskutečnila v EHP, pokud byly její interní prodeje výrobku dotčeného protiprávním jednáním uskutečněny mimo EHP.

75

Pokud jde v tomto ohledu o tvrzení navrhovatelky, že zohlednění uvedených prodejů pro výpočet pokuty uložené za porušení článku 101 SFEU může vést k tomu, že za totéž protisoutěžní jednání mohou orgány pro hospodářskou soutěž třetího státu uložit souběžné sankce, je třeba poznamenat – ačkoli Komise tvrdí opak – že toto tvrzení je hlediska čl. 170 odst. 1 jednacího řádu přípustné ve fázi řízení o kasačním opravném prostředku, jelikož nijak nemění předmět sporu. Stačí však připomenout, jak již rozhodl Soudní dvůr, že zásada non bis in idem ani žádná jiná právní zásada nemůže ukládat Komisi, aby zohlednila stíhání a sankce, jejichž předmětem je podnik v třetích státech (viz rozsudky Showa Denko v. Komise, C‑289/04 P, EU:C:2006:431, body 52 až 58; SGL Carbon v. Komise, C‑308/04 P, EU:C:2006:433, body 28 až 34, a SGL Carbon v. Komise, C‑328/05 P, EU:C:2007:277, body 24 až 35).

76

Pokud jde o argument navrhovatelky vycházející z bodu 33 rozsudku Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise (6/73 a 7/73, EU:C:1974:18), stačí konstatovat, že tento rozsudek není relevantní v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, jelikož – jak Tribunál právem uvedl v bodě 87 napadeného rozsudku – se netýká stanovení výše pokut uložených za porušení pravidel hospodářské soutěže stanovených ve Smlouvě o FEU, nýbrž se vztahuje k podmínkám uplatnění zákazu zneužití dominantního postavení stanoveného v článku 102 SFEU, zvláště k podmínce týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy.

77

Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

78

Navrhovatelka zaprvé uvádí, že rozlišení Tribunálu mezi vertikálně integrovanými podniky podle toho, zda tvoří jediný podnik s ekonomicky spjatými subjekty, či nikoli, není založeno na žádném relevantním rozdílu. Tvrdí tak, že Tribunál v rozsudku LG Display a LG Display Taiwan v. Komise (T‑128/11, EU:T:2014:88) k zamítnutí argumentu, že prodeje LCD mateřským společnostem žalobkyň v této věci měly být vyloučeny, neuplatnil skutečnost, že dotčené prodeje byly uskutečněny v rámci jediného podniku. Tribunál měl naopak v bodě 89 tohoto rozsudku podle navrhovatelky za to, že dotčené prodeje byly ve skutečnosti prodeje ekonomicky spjatým subjektům, kterých se z tohoto důvodu týkalo konstatování protiprávního jednání jen proto, že se na prodeje v rámci skupiny vztahovala kartelová dohoda. Z tohoto hlediska však podle ní není žádný rozdíl mezi dodávkami v rámci skupiny uskutečněnými žalobkyněmi ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek LG Display a LG Display Taiwan v. Komise (T‑128/11, EU:T:2014:88), a prodeji uskutečněnými navrhovatelkou, které jsou dotčeny v projednávané věci.

79

Toto rozlišení není podle navrhovatelky objektivní ani soudržné. Tvrdí, že Tribunál v bodě 140 rozsudku LG Display a LG Display Taiwan v. Komise (T‑128/11, EU:T:2014:88) uvedl, že „[z]a součást téhož podniku jako účastnice kartelové dohody byly považovány 100% dceřiné společnosti, kdežto společnosti, které měly akciovou účast ve společnostech účastnících se kartelové dohody, nebyly považovány za mateřské společnosti, neboť nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky stanovené za tím účelem judikaturou“. Má za to, že logika rozlišení mezi vertikálně integrovanými společnostmi podle toho, zda se jedná o relevantní prodeje ekonomicky spjatým dceřiným společnostem nebo ekonomicky spjatým mateřským společnostem, je však stěží pochopitelná.

80

Navrhovatelka má zadruhé za to, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když se v bodech 93 a 94 napadeného rozsudku opřel o zásadu legality k tomu, aby odmítl argumenty vycházející ze zásady rovného zacházení. Z rozsudku Alliance One International a Standard Commercial Tobacco v. Komise a Komise v. Alliance One International a další (C‑628/10 P a C‑14/11 P, EU:C:2012:479) totiž podle ní vyplývá, že o zásadu legality se lze opřít k odmítnutí uplatnění metody výpočtu pokuty na účastníka řízení jen v případě, že tento účastník navrhuje použití protiprávní metody. Navrhovatelka má za to, že v projednávaném případě na ni nebyla uplatněna zcela legální metoda výpočtu pokuty. Na dodávky LCD uskutečněné společnostmi LGD a AUO v rámci skupiny byla totiž podle navrhovatelky použitá metoda, jejíž opodstatněnost potvrdil Tribunál a Soudní dvůr v rozsudcích Tribunálu Europa Carton v. Komise (T‑304/94, EU:T:1998:89) a Soudního dvora KNP BT v. Komise (C‑248/98 P, EU:C:2000:625). Tvrdí, že Tribunál potvrdil legalitu této metody rovněž v rozsudku LG Display a LG Display Taiwan v. Komise (T‑128/11, EU:T:2014:88), a proto si v napadeném rozsudku odporuje.

81

Komise má za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný, a musí být proto zamítnut.

82

Druhý důvod kasačního opravného prostředku, který v podstatě zpochybňuje rozlišení Tribunálu mezi účastníky kartelové dohody podle toho, zda tvoří jediný podnik se společnostmi, které zabudovávají výrobky dotčené protiprávním jednáním do konečných výrobků, či nikoli, musí být zamítnut jako neopodstatněný ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 64 až 66 tohoto rozsudku, které se týkají prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

83

V rozsahu, v němž se tento důvod týká bodů 93 a 94 napadeného rozsudku, musí být zamítnut jako neúčinný, neboť se vztahuje k doplňujícímu odůvodnění, které by nemohlo vést ke zrušení tohoto rozsudku (viz zejména rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, bod 148 a citovaná judikatura).

84

V bodě 92 napadeného rozsudku měl totiž Tribunál za to – aniž by to bylo zpochybněno v rámci kasačního opravného prostředku – že i za předpokladu, že by Komise neprávem neměla za to, že LGD a AOU tvoří jediný podnik se společnostmi, se kterými jsou ekonomicky spjaty, nemůže mít z této okolnosti navrhovatelka žádný prospěch, neboť tato údajná pochybení Komise, i pokud by byla prokázaná, neprokazují, že samotný pojem „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“ je nesprávný, jelikož definice tohoto pojmu je nezávislá na případech, kdy byl nebo nebyl použitý. Vzhledem k tomu, že Tribunál odmítl argumentaci navrhovatelky v tomto ohledu jako nepřípustnou z důvodu nedostatku právního zájmu na podání žaloby, bylo proto odůvodnění obsažené v bodech 93 a 94 napadeného rozsudku týkající se opodstatněnosti této argumentace uvedeno jen podpůrně, jak vyplývá ostatně z použití výrazu „v každém případě“, který je uveden před zmíněnými body.

85

Vzhledem k výše uvedenému je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako zčásti neopodstatněný a zčásti neúčinný.

86

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu.

87

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

88

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala od společnosti InnoLux náhradu nákladů řízení a tato společnost neměla ve věci úspěch, je třeba posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: