—

za Pontina Ambiente Srl F. Zadottim, ragioniere, a A. Presuttim, avvocato,

—

za italskou vládu I. Bruni, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. De Bellisem, avvocato dello Stato,

—

za Komisi Evropských společenství A. Aresuem a J.-B. Laignelotem, jako zmocněnci,

1

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 12 ES, 14 ES, 43 ES a 46 ES, článku 10 směrnice Rady 1999/31/ES ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů (Úř. věst. L 182, s. 1; Zvl. vyd. 15/04, s. 228), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne (Úř. věst. L 284, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 447, dále jen „směrnice 1999/31“), jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. L 200, s. 35; Zvl. vyd. 17/01, s. 226).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Pontina Ambiente Srl (dále jen „Pontina Ambiente“) a Regione Lazio (region Lazio), jehož předmětem jsou dva platební výměry, v nichž se konstatuje, že společnost Pontina Ambiente opožděně uhradila zvláštní poplatek za ukládání pevných odpadů na skládku za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2004, a jimiž se ukládají této společnosti sankce, jakož i úhrada úroků z prodlení.

3

Bod 29 odůvodnění směrnice 1999/31 zní následovně:

„[V]zhledem k tomu, že je nutno přijmout opatření zabezpečující, aby cena za uložení odpadů na skládce byla stanovena tak, aby byly pokryty veškeré náklady spojené se zřízením a provozem skládky, zahrnující v nejvyšší možné míře finanční jistinu nebo její ekvivalent, které musí provozovatel složit, a předpokládané náklady na ukončení provozu skládky a nutnou následnou péči.“

4

Článek 1 odst. 1 směrnice 1999/31 stanoví:

„Se zřetelem ke splnění požadavků směrnice [Rady] 75/442/EHS [ze dne 15. července 1975 o odpadech (Úř. věst. L 194, s. 39; Zvl. vyd. 15/01, s. 23), ve znění rozhodnutí Komise 96/350/ES ze dne (Úř. věst. L 135, s. 32; Zvl. vyd. 15/03, s. 59, dále jen ‚směrnice 75/442‘)], zejména článků 3 a 4, si tato směrnice klade za cíl stanovit pomocí přísných technických a provozních požadavků na odpady a skládky opatření, postupy a návody pro předcházení nebo maximální omezení negativních účinků skládkování odpadů na životní prostředí, a zejména znečištění povrchových vod, podzemních vod, půdy a ovzduší a také globální účinky včetně skleníkového efektu, jakož i veškerá z toho plynoucí rizika ohrožení lidského zdraví, a to v průběhu celého životního cyklu skládky.“

5

Podle článku 2 směrnice 1999/31:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

[…]“

6

Článek 10 směrnice 1999/31 stanoví:

„Členské státy přijmou taková opatření, aby cena požadovaná provozovatelem za ukládání jakéhokoli druhu odpadu na skládce zahrnovala náklady na zřízení a provozování skládky, pokud možno včetně nákladů na finanční jistinu nebo její ekvivalent uvedený v čl. 8 písm. a) bodu iv) a předpokládané náklady na uzavření skládky a následnou péči ukončení provozu alespoň po dobu třiceti let. Na základě požadavků směrnice Rady 90/313/EHS ze dne 7. června 1990 o svobodě přístupu k informacích o životním prostředí [Úř. věst. L 158, s. 56; Zvl. vyd. 15/01, s. 402] zajistí členské státy transparentnost v oblasti shromažďování a využívání veškerých nutných informací týkajících se nákladů.“

7

Článek 3 odst. 1 písm. a) směrnice 75/441 zní následovně:

„Členské státy přijmou vhodná opatření na podporu:

8

Článek 1 směrnice 2000/35 stanoví, že se ustanovení této směrnice vztahují na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.

9

Podle čl. 2 bodu 1 směrnice 2000/35 se „obchodní transakcí“ rozumí „transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu“.

10

Článek 3 směrnice 2000/35, nazvaný „Úrok z prodlení v případě opožděné platby“, zejména stanoví, že členské státy zajistí, aby se úrok stal splatným v případě opoždění platby a mohl být požadován věřitelem, který splnil své smluvní a zákonné povinnosti a neobdržel splatnou částku včas, s výjimkou případu, kdy za takové prodlení není dlužník odpovědný.

11

Článek 3 odst. 24 zákona č. 549 ze dne 28. prosince 1995 o racionalizačních opatřeních v oblasti veřejných rozpočtů (běžný doplněk GURI č. 302 ze dne , dále jen „zákon č. 549/95“) zavádí zvláštní poplatek za ukládání pevných odpadů na skládku s cílem podporovat snížení produkce odpadů a využívání odpadů jako zdroje surovin a energie.

12

Podle čl. 3 odst. 25 zákona č. 549/95 je důvodem pro uložení tohoto poplatku ukládání pevných odpadů na skládku.

13

Z článku 3 odst. 26 zákona č. 549/95 vyplývá, že plátcem tohoto poplatku je provozovatel podniku zabývajícího se konečným uskladněním, který má povinnost vybírat tento poplatek od územně správního celku, který ukládá odpad na skládku.

14

Článek 3 odst. 27 zákona č. 549/95 stanoví, že zvláštní poplatek za ukládání pevných odpadů na skládku se platí regionům.

15

Podle čl. 3 odst. 28 a 29 zákona č. 549/95 se povinná částka vypočítá vynásobením částky tohoto poplatku množstvím odpadů uložených na skládku vyjádřeným v kilogramech, jakož i koeficientem, který zohledňuje specifickou hmotnost, kvalitu a podmínky ukládání odpadu na skládku.

16

Článek 3 odst. 31 zákona č. 549/95 stanoví peněžitou sankci za neprovedenou, nedostatečnou či opožděně provedenou úhradu uvedeného poplatku, která může dosáhnout až čtyřnásobku částky poplatku vztahujícího se k provedené operaci.

17

Článek 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. a) dekretu s mocí zákona č. 231 ze dne 9. října 2002, kterým se provádí směrnice 2000/35 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (GURI č. 249 ze dne , s. 16), v zásadě přebírají znění článku 1 a čl. 2 bodu 1 této směrnice.

18

Společnost Pontina Ambiente se sídlem v Římě provádí svoz a likvidaci odpadů. Její činnost spočívá zejména v přijímání pevných odpadů pocházejících z různých obcí Regione Lazio na skládku určenou k tomuto účelu, a to k jejich uskladnění, zpracování za účelem výroby vedlejších produktů a kompostu, jakož i ke snížení jejich objemu.

19

Podle zákona č. 549/95 a regionálního prováděcího zákona je společnost Pontina Ambiente plátcem zvláštního poplatku za ukládání odpadů na skládku, který hradí ve prospěch Regione Lazio každé čtvrtletí, přičemž poplatek je splatný nejpozději do konce měsíce následujícího po konci čtvrtletí, v němž došlo k příslušným operacím spočívajícím v uložení odpadů. Společnost Pontina Ambiente je povinna tento poplatek vybrat od obcí, které vyvážejí svůj odpad na skládku.

20

Uvedená společnost opožděně uhradila poplatek za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2004, což vedlo příslušné orgány Regione Lazio k tomu, že jí v říjnu roku 2006 zaslaly dva platební výměry a zároveň jí uložily peněžité sankce podle čl. 3 odst. 31 zákona č. 549/95.

21

Dne 4. ledna 2007 podala společnost Pontina Ambiente ke Commissione tributaria provinciale di Roma žalobu na neplatnost opatření přijatých Regione Lazio.

22

Společnost Pontina Ambiente napadla ustanovení zákona č. 549/95 v tom, že za plátce dotčeného poplatku považuje provozovatele skládky. Odmítá rovněž sankce, jež jí byly uloženy za opožděnou úhradu tohoto poplatku Regione Lazio, jelikož toto prodlení způsobily dotyčné obce. Kritizovala skutečnost, že úhrada uvedeného poplatku provozovatelem skládky nezávisí na tom, zda dotčené obce za poskytnuté služby zaplatí, přičemž pro tyto obce není stanovena žádná sankce.

23

Uvedená společnost se zejména dovolávala neslučitelnosti určitých ustanovení, kterými se provádí dotčený poplatek a které se týkají určení jeho plátce a režimu sankcí v případě opožděné úhrady tohoto poplatku, s právem Unie, a konkrétně s články 12 ES, 14 ES, 43 ES a 46 ES, s článkem 10 směrnice 1999/31, jakož i s relevantními ustanoveními směrnice 2000/35.

24

Jelikož Commissione tributaria provinciale di Roma měl za to, že žalobní důvody uvedené společností Pontina Ambiente mohou být opodstatněné, rozhodl následovně:

„Vzhledem k tomu, že by čl. 3 odst. 26 a 31 zákona č. 549/95 […], jak jej vykládá finanční správa, i podle jeho nezpochybnitelného doslovného znění, mohl být v rozporu s články 12 [ES], 14 [ES], 43 [ES] a 46 [ES], jakož i s článkem 10 směrnice 1999/31 […], a s body 7, 10, 16 a 19 odůvodnění směrnice 2000/35 […], a vzhledem k tomu, že tedy vyvstává otázka slučitelnosti výše uvedených vnitrostátních ustanovení s právním řádem Společenství, přerušuji probíhající řízení a řízení o výkonu platebních výměrů a obracím se s řešením tohoto problému na Soudní dvůr […], aby rozhodl v rámci svých specifických pravomocí.“

25

Komise Evropských společenství má pochybnosti ohledně přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož předkládající soud podle ní jednak výslovně neformuloval otázku, a jednak uvedená žádost směřuje k tomu, aby Soudní dvůr rozhodl o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s právem Unie.

26

Italská vláda a Komise mimoto tvrdí, že předkládací rozhodnutí neobsahuje nic, co by umožnilo pochopit, proč žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odkazuje na články 12 ES, 14 ES, 43 ES a 46 ES.

27

Je třeba jednak připomenout, že ačkoliv Soudní dvůr nemá v rámci řízení o předběžné otázce pravomoc rozhodovat o slučitelnosti vnitrostátního opatření s právem Unie, může nicméně vnitrostátnímu soudu poskytnout veškeré poznatky k výkladu práva Unie, které mu umožní posoudit tuto slučitelnost za účelem rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena (rozsudek ze dne 16. července 2009, Futura Immobiliare a další, C-254/08, Sb. rozh. s. I-6995, bod 28 a citovaná judikatura).

28

Dále je třeba konstatovat, že i když předkládající soud výslovně neformuloval otázku, přesto dostatečně objasnil jak skutkový stav, tak i právní souvislosti sporu v původním řízení způsobem, který umožňuje Soudnímu dvoru pochopit předmět jeho žádosti a poskytnout mu výklad relevantních ustanovení práva Unie, který může být užitečný pro vyřešení uvedeného sporu.

29

Tak tomu je, pokud jde o článek 10 směrnice 1999/31 a směrnice 2000/35. Naopak předkládací rozhodnutí nijak neobjasňuje relevanci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v části, která se týká článků 12 ES, 14 ES, 43 ES a 46 ES. Konkrétně neupřesňuje, jak by se uvedené články mohly uplatnit na situaci, kterou popisuje a která, jak poznamenala generální advokátka v bodech 35 a ž 38 svého stanoviska, se jeví jako ryze vnitřní situace jediného členského státu a neobsahuje žádný prvek, který by ji spojoval se situací přeshraniční.

30

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná kromě části, která se týká článků 12 ES, 14 ES, 43 ES a 46 ES.

31

Z informací poskytnutých předkládajícím soudem lze vyvodit, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká následujících otázek:

32

Podle článku 10 směrnice 1999/31 přijmou členské státy taková opatření, aby cena požadovaná provozovatelem za ukládání jakéhokoli druhu odpadu na skládku zahrnovala náklady na zřízení a provozování takové skládky.

33

Jak uvedla generální advokátka v bodě 49 svého stanoviska, článek 10 směrnice 1999/31 neukládá členským státům přesný způsob zajištění financování nákladů na skládky. Při současném stavu práva Unie, kdy neexistuje žádná právní úprava, která by byla přijata na základě článku 175 ES a která by ukládala členským státům přesný způsob zajištění financování těchto nákladů, tedy může být toto financování zajištěno na základě volby dotčeného členského státu libovolně prostřednictvím daně, poplatku nebo jakýmkoliv jiným způsobem (viz, obdobně, výše uvedený rozsudek Futura Immobiliare a další, bod 48).

34

Z toho vyplývá, že článek 10 směrnice 1999/31 nebrání tomu, aby členský stát zavedl poplatek za ukládání odpadů, jehož plátcem je provozovatel skládky a jenž se přenáší na držitele odpadů odstraňujícího tyto odpady skládkováním. Nebrání ani tomu, aby členský stát stanovil sankce, kterými bude penalizován uvedený provozovatel, který uhradí uvedený poplatek opožděně, jelikož zavedení takových sankcí, stejně jako určení plátce takového poplatku, spadá pouze do pravomoci členských států.

35

Článek 10 směrnice 1999/31 nicméně vyžaduje, jak rovněž vyplývá z bodu 29 odůvodnění této směrnice, aby členské státy přijaly opatření zabezpečující, aby cena za uložení odpadů na skládce byla stanovena tak, aby byly pokryty veškeré náklady spojené s jejím zřízením a provozem.

36

Tento požadavek je výrazem zásady „znečišťovatel platí“, která znamená, jak Soudní dvůr již rozhodl v rámci směrnice 75/442 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech (Úř. věst. L 114, s. 9), že náklady na odstraňování odpadů jsou hrazeny jejich držiteli (viz rozsudky ze dne , Van de Walle a další, C-1/03, Sb. rozh. s. I-7613, bod 57; ze dne , Commune de Mesquer, C-188/07, Sb. rozh. s. I-4501, bod 71, jakož i výše uvedený rozsudek Futura Immobiliare a další, body 44 a 45 a citovaná judikatura). Odpovídá také cíli směrnice 1999/31, jímž je podle jejího čl. 1 odst. 1 splnění požadavků směrnice 75/442 a zejména jejího článku 3, který ukládá členským státům mimo jiné přijmout vhodná opatření na podporu předcházení nebo omezování vzniku odpadů.

37

Z toho zejména vyplývá, že ať jsou vnitrostátní pravidla upravující skládky jakákoliv, uvedená pravidla musí zaručit, aby všechny náklady na provoz takové skládky byly skutečně hrazeny držiteli ukládajícími odpady na skládku za účelem jejich odstranění.

38

I když členský stát může zavést poplatek z odpadů, jehož plátcem je provozovatel skládky a jenž je hrazen tomuto provozovateli územně správními celky ukládajícími odpady na skládku, je tomu tak za podmínky, že toto daňové ustanovení je doplněno opatřeními zajišťujícími, aby byl poplatek územně správním celkem hrazen řádně a v krátké lhůtě, tak aby uvedený provozovatel nenesl nadměrné provozní náklady spojené s opožděnými úhradami ze strany uvedených územně správních celků, a tak nedocházelo k porušení zásady „znečišťovatel platí“. Ponechat takové náklady na provozovateli by totiž vedlo k tomu, že by byl zatěžován náklady spojenými s odstraňováním odpadů, které nevyprodukoval, ale jejichž odstraňování pouze zajišťuje v rámci své činnosti poskytovatele služeb.

39

V každém případě, stejně jako poplatek, o jaký se jedná ve věci v původním řízení vypočítaný na základě množství odpadů uložených na skládku, jsou provozním nákladem ve smyslu článku 10 směrnice 1999/31, který musí být zahrnut do ceny, kterou provozovateli skládky hradí držitel odpadů, který je na skládku ukládá, i veškeré náklady spojené s vymáháním částek, které z tohoto titulu držitel odpadů uvedenému provozovateli dluží, zejména se pak musí v této ceně odrazit náklady vyplývající z opožděné úhrady těchto částek, včetně případných nákladů vynaložených na předejití peněžité sankci, aby tak byly splněny požadavky článku 10 směrnice 1999/31.

40

Stejně je tomu i v případě peněžitých sankcí uložených provozovateli skládky z důvodu opožděné úhrady takového poplatku, pokud toto zpoždění bylo způsobeno prodlením s úhradou splatných částek z titulu tohoto poplatku na straně držitele odpadů, což je na předkládajícím soudu, aby ověřil.

41

Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovědět na první otázku tak, že článek 10 směrnice 1999/31 je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která podrobuje provozovatele skládky poplatku, jenž mu musí být uhrazen místním územně správním celkem, který uložil odpady na skládku, a která stanoví peněžité sankce dopadající na tohoto provozovatele v případě prodlení s úhradou tohoto poplatku, avšak pod podmínkou, že je tato právní úprava doprovázena opatřeními zajišťujícími, aby byl uvedený poplatek územně správními celky hrazen řádně a v krátké lhůtě a veškeré náklady spojené s jeho vymáháním – zejména pak náklady vyplývající z opožděné úhrady částek, které uvedený místní územně správní celek z tohoto titulu provozovateli dluží, včetně peněžitých sankcí případně uložených posledně uvedenému subjektu z důvodu tohoto prodlení – se odrážely v ceně, kterou platí tento územně správní celek uvedenému provozovateli. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda jsou tyto podmínky splněny.

42

Směrnice 2000/35 poté, co stanoví ve svém článku 1, že se její ustanovení vztahují na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce, definuje ve svém čl. 2 bodu 1 „obchodní transakci“ jako „transakci mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu“.

43

Tato ustanovení byla v podobném znění provedena do italského právního řádu dekretem s mocí zákona č. 231 ze dne 9. října 2002.

44

V daném případě, pokud jde ve věci v původním řízení o vztah mezi provozovatelem skládky a územně správním celkem odstraňujícím odpady skládkováním, vyplývá z informací obsažených v předkládacím rozhodnutí, že tento provozovatel poskytuje tomuto územně správnímu celku službu, tedy odstranění odpadů ukládaných na skládku, za niž mu uvedený územně správní celek poskytuje úplatu zahrnující v souladu s čl. 3 odst. 26 zákona č. 549/95 částku jím hrazeného zvláštního poplatku.

45

Je tedy patrné, že ačkoli italská vláda tvrdí opak, je vztah mezi provozovatelem skládky a územně správním celkem ukládajícím odpady na skládku transakcí mezi podnikem a územně správním celkem, která vede k poskytnutí služby za úplatu, a tudíž obchodní transakcí ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2000/35.

46

Platby, které jsou úhradou za takovou transakci, tedy spadají do rozsahu působnosti směrnice 2000/35.

47

Z toho vyplývá, že v situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, musí členské státy v souladu s článkem 3 směrnice 2000/35 zajistit, aby se úrok stal splatným v případě prodlení s platbou částek, které z tohoto titulu dluží místní územně správní celek ukládající odpad na skládku provozovateli skládky, které případně zahrnují, jak bylo uvedeno v bodu 38 tohoto rozsudku, částku poplatku, jehož plátcem je tento provozovatel a jenž je hrazen tomuto provozovateli místním územně správním celkem, který tento odpad na skládku uložil.

48

Z výše uvedeného vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že článek 1, čl. 2 bod 1 a článek 3 směrnice 2000/35 je třeba vykládat v tom smyslu, že částky, které dluží provozovateli skládky územně správní celek, který uložil odpad na skládku, jako jsou částky dlužné z titulu úhrady určitého poplatku, spadají do působnosti uvedené směrnice, takže členské státy musí v souladu s jejím článkem 3 zajistit, aby se úrok v případě prodlení s platbou uvedených částek, které lze přičíst tomuto místnímu územně správnímu celku, stal splatným ve prospěch tohoto provozovatele.

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: