Opravný prostředek podaný 14. července 2004 Komisí Evropských společenství proti rozsudku vydanému dne 29. dubna 2004 Soudem prvního stupně Evropských společenství (druhým senátem) ve spojených věcech T-236/01, T-239/01, T-244/01 až T-246/01, T-251/01 a T-252/01, Tokai a další proti Komisi Evropských společenství, týkající se věci T-239/01

(Věc C-301/04 P)

(2004/C 262/25)

Soudnímu dvoru Evropských společenství byl 14. července 2004 předložen opravný prostředek podaný Komisí Evropských Společenství zastoupenou Walterem Möllsem a Wouterem Wilsem, jakož i Heike Gadingovou s adresou pro účely doručování v Lucemburku proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství (druhého senátu) ze dne 29. dubna 2004 ve spojených věcech T-236/01, T-239/01, T-244/01 až T-246/01, T-251/01 a T-252/01, Tokai a další proti Komisi Evropských Společenství, týkající se věci T-239/01.

Účastník řízení podávající opravný prostředek navrhuje, aby Soudní dvůr:

Důvody a hlavní tvrzení

Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. dubna 2004 se týká rozhodnutí Komise 2002/271/ES v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/E-1/36.490 – grafitové elektrody; Úř. věst. 2002 L 100, s. 1; dále jen „rozhodnutí“).

Rozsudek potvrzuje, že sedm žalobců, v letech 1992 až 1998 členů kartelu grafitových elektrod a adresátů rozhodnutí, porušilo článek 81 Smlouvy o ES a článek 53 Dohody o EHP, jakož i rozsah porušení. V různém rozsahu však zmírňuje uložené pokuty.

Opravný prostředek se týká zmírnění poskytnutého společnosti SGL, objasněného v bodech 401 až 412 (věc T-239/01, č. 2 výroku). Týká se zvláště zjištění Soudu ohledně rozsahu práva podniků nebýt donucován k sebeobvinění, které se nepřímo projeví také na mezích vyšetřovacích pravomocí Komise.

Soud konstatuje v bodech 407 až 409 a 412 rozsudku, že odpovědi společnosti SGL na žádost o informace, která jí byla zaslána podle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 17, společnosti SGL – oproti názoru, zastávanému v rozhodnutí Komisí – zakládají nárok na zmírnění peněžité pokuty podle Sdělení o neuložení peněžitých pokut nebo o jejich snížení v kartelových věcech (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen: „Sdělení o spolupráci“). Kromě toho odmítá soud námitku Komise, že případné zmírnění za odpovědi SGL by mělo být každopádně nižší než v případě vlastní iniciativy podniku (bod 410 rozsudku).

Podle názoru Komise jsou jmenované pasáže rozsudku právně vadné a rozsudek potud porušuje články 15 a 11 nařízení č. 17 ve spojení se Sdělením o spolupráci.

K otázce, zda zavdaly určité odpovědi na žádost o informace Komise podnět ke zmírnění

Podle ustálené judikatury není zásadně třeba nahlížet na odpovědi na žádost o informace podle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 17 (nyní: čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1/2003) jako na spolupráci, za kterou by bylo třeba poskytnout zmírnění. Pokud totiž podniky nesplní povinnost vyplývající z takové žádosti, může je Komise podle čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17 (nyní: čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003) rozhodnutím donutit, aby jí podaly vyžádané informace. Určité odpovědi mohou ostatně zavdat podnět ke zmírnění z důvodu spolupráce při vyšetřování, a sice pokud položená otázka nemohla být zahrnuta do rozhodnutí podle čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17, neboť zasahuje nepřiměřeně do práv na obhajobu podniku.

Kritéria odlišení otázek z tohoto hlediska přípustných a nepřípustných byla ozřejměna v rozsudku Soudního dvora ve věci Orkem (věc 374/87, Sb. 1989, 3283). Podle něho může Komise bez omezení požadovat předání již existujících podkladů, které se týkají předmětu vyšetřování. Může požadovat též „informace o skutečnostech [podniku] případně známých“ (Rozsudek Orkem, bod 34). Avšak „Komise nesmí podniku uložit povinnost poskytnout odpovědi, kterými by musel přiznat existenci porušení předpisů, o kterém musí předložit důkaz Komise“ (výše uvedený rozsudek, bod 35).

K tomuto rozlišení není Soudem v bodě 408 předloženého rozsudku přihlédnuto. Bod 408 se týká pouze předání již existujících podkladů, které mohlo být požadováno bez porušení práv na obhajobu SGL.

Toto platí podobně pro jinou žádost o informace, o které pojednává bod 412 rozsudku. Jelikož Komise věděla, že SGL varovala jiný podnik před blížící se kontrolou, dotázala se SGL kromě jiného, kterému dalšímu podniku předal tyto informace. SGL uvedla jiný podnik, zamlčela však, že varovala také třetí podnik, jak Komise zjistila později. Touto otázkou žádala Komise o informaci „o…skutečnostech“ a nezavázala podnik k tomu, „aby se přiznal k porušení právních předpisů“. Pro vyhodnocení informací, podaných SGL v její odpovědi, jakožto přitěžující okolnost, ze které soud vychází, musela Komise nejprve prokázat porušení.

K rozsahu zmírnění v případě přínosů, jimž předcházela žádost o informace

Pokud by bylo na součást spolupráce poskytnutou SGL nahlíženo jako na odpověď na otázku, kterou by bylo třeba považovat za nepřípustnou v rámci závazné žádosti o informace, tj. žádosti o informace ve formě rozhodnutí, pomíjí soud v bodě 410 rozsudku, že jakékoliv zmírnění je nutné pouze přiměřeně k přidané hodnotě, o kterou bylo vyšetřování Komise obohaceno. Tato přidaná hodnota je poměrně vyšší, pokud se jedná o spontánní přínos, který, jelikož byl učiněn včas, uspoří Komisi od počátku určitá vyšetřovací opatření, jako koncepci a vyhotovení (též i nezávazné) žádosti o informace.

(1)  Dosud nezveřejněno v Úředním věstníku.