This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62024CC0480
Opinion of Advocate General Norkus delivered on 4 September 2025.###
Stanovisko generálního advokáta R. Norkus přednesené dne 4. září 2025.
Stanovisko generálního advokáta R. Norkus přednesené dne 4. září 2025.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2025:672
null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
RIMVYDASE NORKUSE
přednesené dne 4. září 2025(1)
Věc C‑480/24
Ģenerālprokuratūra
za účasti:
„ČIEKURI-SHISHKI“ SIA,
„COUNTRY HELI“ SIA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Augstākās tiesas Senāts (Nejvyšší soud, Lotyšsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Nařízení (EU) č. 269/2014 – Článek 2 – Pojem ‚právnická osoba »spojená« s fyzickou osobou uvedenou v příloze I nařízení č. 269/2014‘ – Pojem ‚finanční prostředky a hospodářské zdroje »vlastněné, držené nebo ovládané« takovou fyzickou osobou‘ – Článek 11 – Povinnost neuspokojit žádný nárok vznesený osobami uvedenými v odstavci 1 tohoto článku – Oblast působnosti – Právní účinky – Ověření totožnosti účastníků řízení vnitrostátním soudem i bez návrhu s ohledem na články 2 a 11 – GDPR – Články 5 a 6 – Zpřístupnění a zveřejnění osobních údajů fyzické osoby uvedené v příloze I nařízení č. 269/2014 v rozsudku“
I. Úvod
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Augstākās tiesas Senāts (Nejvyšší soud, Lotyšsko) na základě článku 267 SFEU se týká výkladu článku 2 a čl. 11 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. března 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny(2) ve znění prováděcího nařízení Rady (EU) 2023/1765 ze dne 13. září 2023(3) (dále jen „nařízení č. 269/2014“).
2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi osobou založenou podle lotyšského práva, „ČIEKURI-SHISHKI“ SIA, a další osobou založenou podle lotyšského práva, „COUNTRY HELI“ SIA, jehož předmětem je vymáhání pohledávky dlužné druhou z těchto společností prvně uvedené společnosti. Lotyšský soud uložil pravomocným rozsudkem společnosti „COUNTRY HELI“ povinnost uhradit předmětnou úvěrovou pohledávku. Společnost „COUNTRY HELI“ je z 50 % vlastněna jak společností „ČIEKURI-SHISHKI“, tak právnickou osobou založenou podle kyperského práva, společností „ABACUS (CYPRUS) LIMITED“, jejímž skutečným vlastníkem je fyzická osoba, na kterou se vztahují omezující opatření přijatá Unií v souvislosti s invazí Ruska na Ukrajinu. Předkládající soud, k němuž byl podán kasační opravný prostředek, musí rozhodnout, zda za takových okolností může být rozsudek lotyšského soudu vykonán, anebo zda musí být zrušen.
3. Tato věc vyvolává řadu otázek týkajících se výkladu nařízení č. 269/2014, na které musí Soudní dvůr odpovědět, aby byla zajištěna účinnost omezujících opatření. Tyto otázky se týkají mimo jiné pravomoci vnitrostátního soudu určit podle unijního práva, zda se opatření uvedená v tomto nařízení vztahují na právnickou osobu, jakož i kritérií, která musí soud použít pro své posouzení. Jejich posouzení vyžaduje analýzu vztahu mezi unijním právním řádem a vnitrostátním právem, zejména pokud jde o úlohu vnitrostátních soudů a dopad režimu omezujících opatření na soukromé právo. Tyto výkladové otázky mají klíčový dopad, který přesahuje rámec sporu v původním řízení.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení č. 269/2014
4. Článek 1 nařízení č. 269/2014 stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se [...] rozumí:
a) ‚nárokem‘ jakýkoli nárok, uplatňovaný právní cestou či nikoli, jenž vznikl [vznesený] před 17. březn[em] 2014 nebo po tomto dni, na základě [vyplývající ze] smlouvy nebo operace nebo v souvislosti s nimi [s nimi související], a zejména:
i) nárok na plnění závazku vyplývajícího ze smlouvy nebo operace nebo s nimi spojeného [souvisejícího];
ii) nárok na prodloužení doby platnosti nebo na vyplacení dluhopisů, finančních záruk nebo příslibu odškodnění v jakékoli formě;
iii) nárok na náhradu škody související se smlouvou nebo operací;
iv) protinárok;
v) nárok na uznání nebo vykonání rozsudku či rozhodčího nálezu nebo jiného rovnocenného rozhodnutí bez ohledu na místo jeho vydání či vynesení, včetně využití doložky vykonatelnosti;
[...]
c) ‚příslušnými orgány‘ příslušné orgány členských států uvedené na internetových stránkách, jejichž seznam je v příloze II;
[...]“
5. Článek 2 tohoto nařízení stanoví:
„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje náležející fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům nebo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze I, jakož i veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které uvedené osoby, subjekty či orgány vlastní, drží či ovládají.
2. Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje nesmějí být přímo ani nepřímo zpřístupněny fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům nebo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným uvedeným v příloze I nebo v jejich prospěch.“
6. Článek 3 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že příloha I tohoto nařízení obsahuje různé kategorie fyzických nebo právnických osob, subjektů či orgánů „a fyzick[é] nebo právnick[é] osob[y], subjekt[y] či orgán[y] s nimi spojen[é]“.
7. Článek 9 odst. 1 téhož nařízení zní takto:
„Zakazuje se vědomá a úmyslná účast na činnostech, jejichž cílem nebo následkem je obcházení opatření uvedených v článku 2.“
8. Článek 11 nařízení č. 269/2014 stanoví:
„1. Nebude uspokojen žádný nárok vyplývající ze smlouvy nebo operace, jejichž plnění nebo uskutečnění bylo přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně dotčeno opatřeními uloženými tímto nařízením, a to včetně náhrady škody nebo jiných nároků tohoto druhu, jako je nárok na náhradu nebo nárok vyplývající ze záruky, zejména nárok na prodloužení doby platnosti nebo vyplacení dluhopisů, záruk nebo příslibu odškodnění v jakékoli formě, zejména finančních záruk nebo příslibů finančního odškodnění, je-li vznesen:
a) určenými fyzickými nebo právnickými osobami, subjekty či orgány uvedenými v příloze I;
b) jakýmikoli fyzickými nebo právnickými osobami, subjekty či orgány jednajícími prostřednictvím nebo jménem osob, subjektů či orgánů uvedených v písmeni a).
2. Ve všech řízeních k uspokojení nároku nese důkazní břemeno ohledně toho, že uspokojení nároku není zakázáno odstavcem 1, fyzická nebo právnická osoba, subjekt či orgán usilující o uspokojení tohoto nároku.
3. Tímto článkem není dotčeno právo fyzických nebo právnických osob, subjektů či orgánů uvedených v odstavci 1 na soudní přezkoumání legálnosti neplnění smluvních závazků s ohledem na toto nařízení.“
9. Článek 14 tohoto nařízení zní následovně:
„1. Pokud Rada rozhodne o tom, že se na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán mají vztahovat opatření uvedená v článku 2, změní odpovídajícím způsobem přílohu I.
2. Rada sdělí své rozhodnutí fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v odstavci 1, včetně důvodů jejich zařazení na seznam, a to buď přímo, je-li známa jejich adresa, nebo zveřejněním oznámení, čímž této fyzické nebo právnické osobě, subjektu či orgánu umožní se k této záležitosti vyjádřit.
3. Jsou-li předloženy připomínky nebo nové podstatné důkazy, Rada své rozhodnutí přezkoumá a dotčenou fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán o této skutečnosti informuje.
4. Seznam uvedený v příloze I se pravidelně přezkoumává, a to nejméně každých 12 měsíců.“
10. Článek 17 uvedeného nařízení stanoví:
„Toto nařízení se použije:
[...]
d) na všechny právnické osoby, subjekty či orgány zapsané nebo zřízené podle práva některého členského státu, ať se nacházejí na území Unie nebo mimo něj;
[...]“
2. Prováděcí nařízení (EU) 2022/336
11. Body 10 až 13 odůvodnění prováděcího nařízení Rady (EU) 2022/336 ze dne 28. února 2022, kterým se provádí nařízení (EU) č. 269/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny(4), uvádějí:
„(10) Dne 24. února 2022 vydal vysoký představitel jménem Unie prohlášení, v němž co nejdůrazněji odsuzuje nevyprovokovanou invazi ozbrojených sil Ruské federace do Ukrajiny a zapojení Běloruska do této agrese vůči Ukrajině. Vysoký představitel uvedl, že reakce Unie bude zahrnovat odvětvová i individuální omezující opatření.
(11) Dne 24. února 2022 Evropská rada co nejdůrazněji odsoudila nevyprovokovanou a neodůvodněnou vojenskou agresi Ruské federace vůči Ukrajině. Rusko svými protiprávními vojenskými akcemi hrubě porušuje mezinárodní právo a zásady Charty OSN a ohrožuje evropskou a celosvětovou bezpečnost a stabilitu. Evropská rada se v úzké koordinaci s našimi partnery a spojenci dohodla na dalších omezujících opatřeních, která budou mít pro Rusko v reakci na jeho činy rozsáhlé a závažné důsledky.
(12) Vzhledem k závažnosti situace se Rada domnívá, že by na seznam osob, subjektů a orgánů, na něž se vztahují omezující opatření, obsažený v příloze I nařízení (EU) č. 269/2014 mělo být doplněno 26 osob a jeden subjekt.
(13) Příloha I nařízení (EU) č. 269/2014 by proto měla být odpovídajícím způsobem změněna[.]“
B. Lotyšské právo
12. Články 483 a 484 civilprocesa likums (občanský soudní řád) stanoví, že nejvyšší státní zástupce může za určitých podmínek podat kasační opravný prostředek k Augstākās tiesas Senāts (Nejvyšší soud) proti některým pravomocným soudním rozhodnutím.
III. Skutkový základ sporu, původní řízení a předběžné otázky
13. Dne 19. května 2015 byla uzavřena smlouva o úvěru ve výši 3 407 347,10 eura mezi věřitelem, společností „ČIEKURI-SHISHKI“, a dlužníkem, společností „COUNTRY HELI“.
14. Dne 19. ledna 2023 podala společnost „ČIEKURI-SHISHKI“ (dále jen „žalobkyně“) proti společnosti „COUNTRY HELI“ (dále jen „žalovaná“) žalobu, kterou se domáhala vrácení jistiny a úroků z úvěru. V žalobě se uvádí, že 50 % kapitálu žalované drží žalobkyně a 50 % společnost se sídlem na Kypru, „ABACUS (CYPRUS) LIMITED“, jejímž skutečným vlastníkem je fyzická osoba, D.
15. Rozsudkem ze dne 13. září 2023 konstatoval Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize, Lotyšsko), že žalovaná dosud nesplatila vypůjčenou částku ani neuhradila úroky z úvěru. Tento soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované, aby žalobkyni uhradila dlužnou částku. Ve svém rozsudku však neposoudil, zda se na žalobkyni nebo žalovanou vztahují omezující opatření přijatá Unií vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, zejména opatření přijatá na základě nařízení č. 269/2014.
16. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání a rozsudek nabyl právní moci dne 4. října 2023.
17. Dne 12. října 2023 byl vydán exekuční titul, který byl následně zaslán do rejstříku exekucí.
18. Dočasně pověřený nejvyšší státní zástupce využil svých pravomocí podle článků 483 a 484 občanského soudního řádu a podal kasační opravný prostředek proti rozsudku Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ze dne 13. září 2023, kterým navrhl zrušení tohoto rozsudku a odklad jeho vykonatelnosti do doby, než bude o kasačním opravném prostředku rozhodnuto. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že jelikož byl D na základě prováděcího nařízení č. 2022/336, kterým se provádí nařízení č. 269/2014, zapsán na seznam osob, na něž se vztahují omezující opatření uvedená v příloze I tohoto nařízení, ustanovení tohoto nařízení se v takové situaci, jako je situace v původním řízení, vztahují na žalovanou. Dodává, že s ohledem na skutečnost, že žaloba žalobkyně byla podána po zápisu D na tento seznam, měl Rīgas rajona tiesa (okresní soud v Rize) ověřit, zda skutečným účelem této žaloby bylo obejít omezující opatření přijatá vůči D.
19. Usnesením ze dne 8. února 2024 se Augstākās tiesas Senāts (Nejvyšší soud), který je předkládajícím soudem, rozhodl zahájit řízení za účelem projednání kasačního opravného prostředku podaného nejvyšším státním zástupcem a zároveň odložit vykonatelnost rozsudku vydaného v prvním stupni.
20. Předkládající soud uvádí, že článek 2 nařízení č. 269/2014 neposkytuje jasnou odpověď na otázku, jak určit, zda má být právnická osoba, jako je žalovaná, považována za právnickou osobu „spojenou“ s fyzickou osobou uvedenou v příloze I tohoto nařízení, pokud je její kapitál držen několika společnostmi a skutečným vlastníkem jedné z těchto společností je taková fyzická osoba. V projednávané věci by totiž bylo možné legitimně předpokládat, že žalovaná je vlastněna nebo případně ovládána D jako skutečným vlastníkem. Předkládající soud si dále klade otázku, zda lze žalobkyni jako právnickou osobu, která drží 50 % kapitálu žalované, rovněž považovat za „spojenou“ právnickou osobu, protože v opačném případě by mohla být ohrožena účinnost omezujících opatření přijatých vůči D.
21. Předkládající soud dále žádá o objasnění osobní působnosti a právních účinků čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014. Zejména se domnívá, že by nebylo odůvodněné vyloučit možnost, aby vnitrostátní soud rozhodl a vyhověl návrhu podle tohoto ustanovení, za předpokladu, že soud ve výroku svého rozhodnutí výslovně uvede, že toto rozhodnutí nebude možné dobrovolně ani nuceně vykonat, pokud nebudou zrušena omezující opatření vůči dotčené osobě. Předkládající soud si rovněž klade otázku, do jaké míry nařízení č. 269/2014 ukládá vnitrostátnímu soudu povinnost i bez návrhu přezkoumat, zda je jeden z účastníků občanskoprávního řízení osobou uvedenou v článku 2 nebo čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014.
22. Za těchto podmínek se Augstākās tiesas Senāts (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Jaké okolnosti svědčí o tom, že osoba je spojenou osobou ve smyslu článku 2 [nařízení č. 269/2014]? A musí být právnická osoba, jejíž akcie jsou z 50 % vlastněny právnickou osobou a jejímž skutečným vlastníkem je fyzická osoba uvedená v příloze prováděcího nařízení [2022/336], považována za spojenou právnickou osobu?
2) Je-li odpověď na druhou část první předběžné otázky kladná, je třeba za spojenou právnickou osobu ve smyslu článku 2 nařízení č. 269/2014 považovat také právnickou osobu, která vlastní 50 % akcií právnické osoby popsané ve druhé části první předběžné otázky?
3) Musí být osoby, subjekty či orgány uvedené v čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 269/2014 rovněž považovány za spojené právnické osoby ve smyslu článku 2 nařízení č. 269/2014?
4) Je soud při posuzování jakéhokoli nároku povinen i bez návrhu ověřit, zda některý z účastníků řízení není osobou uvedenou v článku 2 nebo čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení č. 269/2014?
5) Jaké jsou právní účinky čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014, který stanoví, že nárok osob uvedených v písmenech a) nebo b) tohoto odstavce ‚nebude uspokojen‘? Je přípustné, aby tyto nároky byly meritorně projednány, pokud bude ve výroku rozsudku uvedeno, že tento rozsudek nelze vykonat, dokud jsou tyto osoby uvedeny na příslušném seznamu?
6) Má čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 právní účinky, pokud žalobce není jednou z osob uvedených v písmenech a) nebo b) tohoto odstavce, ale žalovaný je jednou z osob uvedených v písmenech a) nebo b) tohoto odstavce?
7) Musí být v právním odůvodnění soudního rozhodnutí uvedeny údaje o fyzické osobě, které se sankce týkají (jméno a příjmení)? A musí být tyto osobní údaje při zveřejnění soudního rozhodnutí pseudonymizovány?“
IV. Řízení před Soudním dvorem
23. Předkládací rozhodnutí ze dne 4. července 2024 bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 9. července 2024.
24. Nejvyšší státní zástupce, žalobkyně v původním řízení, finská, lotyšská a nizozemská vláda a Evropská komise předložili ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie písemná vyjádření.
25. Soudní dvůr podle čl. 76 odst. 2 jednacího řádu rozhodl, že se nebude konat ústní část řízení.
V. Právní analýza
A. Úvodní poznámky
26. Nařízení č. 269/2014 bylo přijato Evropskou unií dne 17. března 2014 v reakci na situaci na Ukrajině, zejména na protiprávní anexi Krymu Ruskem. Po vypuknutí útočné války Ruské federace proti Ukrajině v roce 2022 nabylo toto nařízení většího významu. Je jedním z hlavních nástrojů cílených sankcí proti Rusku. Stanoví zmrazení majetku osob a subjektů odpovědných za činnosti poškozující územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, jakož i dalších osob, na které se vztahuje článek 2 rozhodnutí 2014/145/SZBP(5). Zákaz se rovněž vztahuje na přímé či nepřímé poskytování finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů těmto osobám. Seznam v příloze je pravidelně aktualizován a zahrnuje politické činitele, oligarchy, vojenské představitele, podniky a propagandisty spojené s Kremlem. Tato opatření jsou součástí širší reakce Unie, která zahrnuje také hospodářské a obchodní sankce, jejichž cílem je vyvinout tlak na Rusko, aby ukončilo své vojenské akce a dodržovalo mezinárodní právo.
27. V unijním právu jsou „omezující opatření“ přijímána rozhodnutími Rady, která „vymezují přístup Unie ke konkrétní otázce zeměpisné nebo tematické povahy“, v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) a na základě článku 29 SEU. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí přijatá v rámci SZBP nemají přímý účinek ve vnitrostátním právním řádu členských států, nemohou sama o sobě zakládat povinnosti právnickým nebo fyzickým osobám. Jejich provedení proto vyžaduje přijetí „nezbytných opatření“ na základě článku 215 SFEU ve formě aktů sekundárního práva, která mají za cíl „pozastavení, omezení nebo úplné přerušení hospodářských a finančních vztahů s jednou nebo více třetími zeměmi“ (odstavec 1) nebo „omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům“ (odstavec 2)(6).
28. Při výkonu pravomocí, které právní základ článku 215 SFEU svěřuje Radě, se Rada obvykle rozhoduje pro přijetí nařízení. Nařízení č. 269/2014, které je jádrem projednávané věci, spadá právě do této kategorie aktů. Právní povaha „omezujících opatření“ představuje jeden z různých aspektů, kterými je třeba se zabývat při posuzování předběžných otázek. Bude třeba rovněž analyzovat konkrétní opatření, která musí příslušné orgány členských států, včetně jejich soudů, přijmout, aby zajistily plný účinek tohoto nařízení ve svých právních řádech. Soudržnost a účinné provádění těchto opatření mají totiž zásadní význam pro zajištění cílů, které SZBP v rámci Unie sleduje.
29. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na čtvrtou, pátou a šestou předběžnou otázku, které lze rozdělit do dvou odlišných tematických okruhů. Čtvrtá otázka se týká případné povinnosti vnitrostátního soudu i bez návrhu ověřit, zda je některý z účastníků řízení osobou uvedenou v článcích 2 a 11 nařízení č. 269/2014. Pátá a šestá otázka se týkají oblasti působnosti a právních účinků čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení. Těmito otázkami se budu zabývat samostatně.
30. Na základě pravidel o rozdělení pravomocí existujících v rámci postupu spolupráce zavedeného článkem 267 SFEU je na Soudním dvoru, aby vyložil ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soud identifikoval, pouze na vlastní odpovědnost a ve světle všech skutkových a právních okolností věci v původním řízení, za rozhodující pro vyřešení sporu(7). Dále přísluší tomuto soudu, aby tato ustanovení použil na projednávanou věc s přihlédnutím k výkladu poskytnutému Soudním dvorem. Abych mohl předkládajícímu soudu poskytnout užitečnou odpověď na položené otázky, zahrnu do své analýzy soubor ustanovení, která by mohla být, s výhradou posouzení okolností tímto vnitrostátním soudem, použitelná(8).
B. Ke čtvrté předběžné otázce
31. Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 2 a čl. 11 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 269/2014 vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud je povinen i bez návrhu ověřit, zda není některý z účastníků řízení osobou uvedenou v těchto ustanoveních.
32. Jak jsem vysvětlil ve svých úvodních poznámkách, Unie obvykle používá jako právní nástroj k zajištění provádění omezujících opatření přijatých Radou v rámci SZBP nařízení(9). Jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění nařízení č. 269/2014, s cílem zajistit účinnost těchto opatření bylo stanoveno, že nařízení vstupuje v platnost okamžitě. Podle článku 288 SFEU má nařízení obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Použití tohoto právního nástroje tedy zaručuje jednotné uplatňování omezujících opatření(10). Kromě toho se nařízení č. 269/2014 podle svého článku 17 vztahuje na všechny osoby, subjekty a orgány, které jsou v něm uvedeny. Za provádění a uplatňování těchto omezujících opatření jsou odpovědné členské státy prostřednictvím svých příslušných orgánů.
33. Ustanovení nařízení jsou v zásadě závazná pro všechny orgány členských států v rámci jejich příslušných pravomocí, včetně soudní moci. Ta hraje ústřední roli při zajišťování dodržování unijního práva a v případě potřeby přezkoumává zákonnost opatření přijatých státem. To znamená, že soudy členských států mohou rozhodovat o zákonnosti aktů, kterými se na vnitrostátní úrovni(11) provádějí omezující opatření, jako jsou sankce nebo obchodní omezení. Soudní moc tak přispívá k zajištění právní jistoty a toho, aby opatření byla v souladu s právním rámcem. Je-li opatření shledáno protiprávním, může jej příslušný soud zrušit nebo změnit. Tímto způsobem soudní moc přispívá k předcházení zneužití pravomoci a k ochraně právního státu v rámci Unie.
34. Nařízení o omezujících opatřeních provádějí především státní orgány s konkrétní specializovanou pravomocí v oblasti finančního dohledu. Tyto orgány disponují nezbytnými prostředky, a jsou proto oprávněny uplatňovat stanovené finanční sankce, jako je zmrazení majetku, zákaz poskytování úvěrů nebo plateb určitým osobám nebo orgánům. Přísluší jim, aby nařídily konkrétní opatření vůči osobám a orgánům uvedeným na seznamech uvedených v nařízení. Uvedené orgány, které jsou pověřeny prováděním nařízení, jakož i případně vnitrostátními prováděcími opatřeními, spadají obecně – ale ne vždy – pod výkonnou moc.
35. V této souvislosti je třeba uvést, že ačkoli příloha II nařízení č. 269/2014 obsahuje seznam internetových stránek s informacemi o příslušných orgánech a adresách pro účely oznamování Komisi, samotné nařízení neobsahuje žádné podrobnosti o vnitrostátních orgánech ani o jejich konkrétní úloze při provádění a uplatňování omezujících opatření. Skutečnost, že se příslušné orgány nebo ministerstva v jednotlivých členských státech liší, odráží uznání široké institucionální autonomie, která je těmto státům přiznána v oblasti provádění omezujících opatření. Z toho však vyplývá, že některá ministerstva, jako například ministerstvo hospodářství a financí, často hrají zvláštní úlohu vzhledem ke své specializované působnosti v oblasti mezinárodního obchodu a kontroly pohybu kapitálu(12).
36. Je třeba rovněž poznamenat, že nařízení č. 269/2014 neobsahuje ani konkrétní ustanovení o tom, jak mají členské státy konkrétně provádět omezující opatření. Není v něm stanovena žádná harmonizace vnitrostátních procesních pravidel. Toto nařízení se spíše omezuje na stanovení konkrétního cíle, jako je zmrazení určitých aktiv nebo hospodářských zdrojů. Některé cíle jsou rovněž formulovány poměrně široce nebo závisejí na posouzení konkrétních okolností, například v případech, kdy je nařízeno, že fyzické nebo právnické osoby uvedené v příloze I nebo fyzické nebo právnické osoby, subjekty nebo orgány s nimi spojené přímo ani nepřímo nemohou získat finanční prostředky nebo hospodářské zdroje. Z těchto skutečností lze vyvodit, že členské státy mají značnou volnost v tom, jakým způsobem stanovených cílů dosáhnou(13).
37. Tato forma decentralizovaného uplatňování a provádění omezujících opatření zohledňuje strukturu Unie a zásadu subsidiarity zakotvenou ve Smlouvě o EU(14). Odráží rovněž složitost úkolu, před nímž stojí Unie a její členské státy, zejména s ohledem na řadu případů, kdy se osoby nebo orgány pokoušejí obcházet sankční režim. Z tohoto hlediska se skutečně jeví jako rozumné svěřit odpovědnost za konkrétní uplatňování nařízení č. 269/2014, jakož i za případné přijetí vnitrostátních prováděcích opatření vnitrostátním orgánům, které lépe znají skutkové okolnosti a zároveň disponují zvláštní specializovanou pravomocí.
38. Je třeba zdůraznit, že bez ohledu na decentralizované provádění a prosazování omezujících opatření je na členských státech, aby přijaly veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby omezující opatření Unie nebyla obcházena. Článek 29 SEU jim ukládá povinnost zajistit, aby jejich vnitrostátní politiky byly v souladu s postoji Unie. Členské státy musí proto koordinovat své úsilí na vnitrostátní a nadnárodní úrovni, aby zabránily jakémukoli obcházení a v konečném důsledku zajistily účinnost sankcí Unie(15). Stejně jako v jiných srovnatelných oblastech, zejména pokud jde o provádění směrnic členskými státy, decentralizace provádění a prosazování omezujících opatření nesmí ohrozit efektivitu unijního práva.
39. Z tohoto důvodu Soudní dvůr, který uznává procesní autonomii členských států, pokud unijní právní ustanovení nestanoví jinak, zdůrazňuje, že uplatňování unijního práva nesmí být v praxi nemožné ani nadměrně obtížné. Další omezení této procesní autonomie vyplývá podle judikatury Soudního dvora ze zásady rovnocennosti, podle které uplatňování unijního práva nesmí být méně příznivé než uplatňování vnitrostátního práva ve srovnatelných situacích(16). Zásady rovnocennosti a efektivity tak představují zásadní právní kritéria pro posouzení souladu konkrétního vnitrostátního opatření s požadavky nařízení č. 269/2014.
40. Mám tedy za to, že výklad těchto zásad umožňuje odpovědět na čtvrtou předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem. Jak jsem již uvedl v tomto stanovisku, nařízení, kterým se zavádějí omezující opatření, provádějí především orgány státu působící v oblasti finančního dohledu a disponující příslušnými pravomocemi k nařízení konkrétních opatření(17). Ačkoli je ústřední role vnitrostátního soudy při zajišťování soudní ochrany nesporná(18), lze jen stěží požadovat, aby představitel soudní moci disponoval ve všech případech odbornými znalostmi nezbytnými k přijetí vhodných opatření v rozhodujících situacích, zejména pokud jde o majetek osoby uvedené v příloze I nařízení č. 269/2014. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že jeho funkce se zásadně liší od funkce moci výkonné a že by bylo s ohledem na zásadu dělby moci platnou v členských státech problematické svěřovat mu úkoly, které běžně náleží výkonné moci.
41. Je však třeba mít na paměti, že soudní moc je rovněž vázána ustanoveními nařízení č. 269/2014 a je v rámci svých pravomocí povinna zajistit jeho uplatňování. Jinými slovy, činnost vnitrostátního soudu, stejně jako činnost ostatních orgánů státu, musí být posuzována také z hlediska zásady efektivity při uplatňování unijního práva(19). Je však třeba zohlednit zvláštní podmínky, za nichž soudní moc zasahuje, zejména skutečnost, že vnitrostátní soud může vykonávat pouze pravomoci, které mu svěřuje vnitrostátní procesní právo. Toto omezení vyplývá ze zásady právního státu, která je charakteristická pro právní systémy všech členských států Unie.
42. V této souvislosti je třeba si především uvědomit, že občanské soudní řízení v právních řádech členských států se vyznačuje hlavně zásadou kontradiktorního řízení, podle níž soud rozhoduje na základě argumentů předložených účastníky řízení. Dispoziční zásada navíc v občanskoprávním řízení(20) umožňuje účastníkům řízení svobodně rozhodnout o zahájení řízení, určit jeho předmět a ukončit jej. Jinými slovy, civilní soud je v zásadě povinen zohlednit pouze skutečnosti, kterých se účastníci řízení dovolávali. Účastníci řízení tedy mají kontrolu nad předmětem sporu a soud zaujímá v zásadě pasivní postoj(21). Výjimkou jsou tzv. „notoriety“, které jsou obecně známé nebo alespoň známé soudu, který má osobní odbornou způsobilost v určité oblasti, a může je tedy zohlednit ve svém uvažování. Tyto charakteristiky zásadně odlišují civilní soud od jiných státních orgánů, jako je státní zastupitelství v trestním řízení, které mohou zahájit vyšetřování i bez návrhu.
43. V této souvislosti je třeba připomenout judikaturu Soudního dvora, podle níž unijní právo v zásadě nevyžaduje, aby vnitrostátní soud zkoumal i bez návrhu důvod vycházející z porušení ustanovení unijního práva, jestliže by jej posouzení takového důvodu donutilo vykročit z rámce sporu vymezeného účastníky řízení. Toto omezení pravomoci vnitrostátního soudu je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení. Z toho důvodu může tento soud jednat i bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah(22). Tento bod vyžaduje podrobnější vysvětlení.
44. Soudní dvůr ve své judikatuře určil řadu případů, v nichž uznal, že vnitrostátní soud je povinen i bez návrhu posoudit, zda došlo k porušení předpisů unijního práva(23). Tyto případy mají společné to, že příslušné právní pravidlo má závaznou povahu a přiznává jednotlivcům určitá práva. Soudní dvůr stanovil, že vnitrostátní soud je z důvodu veřejného zájmu na ochraně práv přiznaných unijním právem povinen zohlednit takové porušení i bez návrhu, a tedy překročit meze vytyčené účastníky řízení, pokud by některý z účastníků řízení utrpěl újmu, a pokud tato ochrana nemohla být zajištěna jinak, zejména proto, že ji nemohl uplatnit podle vnitrostátního práva nebo pokud toto právo nestanoví žádnou jinou formu ochrany.
45. Ačkoli judikatura citovaná v předchozím bodě vychází z úvah souvisejících s ochranou práv přiznaných jednotlivcům unijním právem, není patrně vyloučeno, aby se takový přístup použil rovněž v případech, kdy se nejedná o ochranu veřejného zájmu spočívajícího v ochraně subjektivních práv jednotlivců, ale spíše o zajištění naplnění autonomního veřejného zájmu, který je vlastní Unii jakožto nadnárodní organizaci a subjektu mezinárodního práva schopnému vykonávat vnější činnost směřující k zajištění dodržování mezinárodního řádu založeného na pravidlech(24). Cílem Charty Organizace spojených národů, která je základem tohoto právního řádu, je zachování světového míru a bezpečnosti. Unie se slavnostně zavázala přispívat k dosažení tohoto cíle(25).
46. V projednávané věci je zřejmé, že existuje veřejný zájem na účinném uplatňování nařízení č. 269/2014, který podle mého názoru odůvodňuje úpravu mezí procesní autonomie členských států, aby byly splněny požadavky na dosažení cílů SZBP v rámci Unie(26). Rozmanitost právních tradic v členských státech nesmí představovat překážku ani nesmí nabízet možnost obcházet sankční režim Unie. Tak by tomu ovšem bylo v případě, že by osoby uvedené v příloze I tohoto nařízení mohly provádět operace v členských státech, jejichž vnitrostátní právní předpisy jsou spíše benevolentní. Kromě toho je třeba zabránit tomu, aby byly spory předkládány soudům, které neuplatňují omezující opatření Unie s náležitou přísností.
47. Rozsudek Bank Melli Iran(27) má pro posouzení předběžných otázek zvláštní význam v tom, že připomíná, že vnitrostátní soudy mají povinnost zajistit plný účinek unijního práva. Podle Soudního dvora se tato povinnost vztahuje na všechny spory, které projednávají, včetně občanských soudních řízení(28). Je rovněž třeba poznamenat, že tento rozsudek vychází z předpokladu, že vnitrostátním soudům přísluší jednat, pokud existují důkazy nasvědčující tomu, že osoba porušila unijní právo(29). Ačkoli se tento rozsudek přímo netýká režimu omezujících opatření Unie, ale ochrany před účinky extrateritoriálního uplatňování právních předpisů přijatých třetím státem – v dané věci omezujících opatření přijatých Spojenými státy americkými vůči Íránu – spadá však do související oblasti práva mezinárodních sankcí, což odůvodňuje jeho zohlednění v rámci právní analýzy. S ohledem na tuto judikaturu se jeví jako legitimní požadovat, aby soudy členských států v rámci občanských soudních řízení aktivně přispívaly k zabránění jakémukoli obcházení sankcí Unie uložených nařízením č. 269/2014.
48. Konečně je třeba v rámci analýzy připomenout pojem „obcházení“, jak je definován judikaturou Soudního dvora. V rozsudku Afrasiabi a další(30) Soudní dvůr upřesnil, že tento pojem označuje činnosti, jejichž cílem nebo přímým či nepřímým následkem je, aby se na jednajícího neuplatnila opatření Unie, jinými slovy činnosti, které mají za cíl nebo následek, přímý nebo nepřímý, zmaření zákazu stanoveného Unií(31). Definice daná Soudním dvorem je velmi široká a zdůrazňuje význam cíle činností spočívajících v obcházení – tj. jeho potenciálních následků – kromě jejich skutečného následku, tj. jeho konkrétních důsledků. Z toho vyplývá, že „obcházením“ se rozumí nejen činnosti, které skutečně maří cíle omezujících opatření, ale také činnosti, jejichž cílem je mařit tato opatření, bez ohledu na jejich skutečný výsledek(32). Vzhledem k výzvě, před kterou stojí Unie a její členské státy, se jeví zapotřebí přijmout rázná protiopatření.
49. Soudní dvůr ve svých úvahách vycházel z výkladu ustanovení(33), které v podstatě odpovídá článku 9 nařízení č. 269/2014 a které bude muset vnitrostátní soud případně použít ve věci v původním řízení, pokud má za to, že jsou splněny podmínky. Jedná se o ústřední ustanovení, jehož cílem je zabránit obcházení sankcí. Zatímco jiná ustanovení zakazují konkrétní akty – jako je zpřístupnění hospodářských zdrojů osobám uvedeným na seznamu(34) – článek 9 tohoto nařízení se týká nepřímých nebo skrytých forem jednání umožňujících takové zákazy obejít. Jeho normativním cílem je zaplnit mezery, které by mohly vzniknout, pokud by sankce byly obcházeny nepřímými jednáními. Toto ustanovení tak plní úlohu ochranné doložky, která má zajistit, že budou pokryty i ty nejkreativnější nebo nejskrytější strategie obcházení.
50. Z důvodů, které jsem právě uvedl, mám za to, že zásah vnitrostátního soudu i bez návrhu by měl být vyžadován v případech, kdy argumenty účastníků řízení, skutečnosti, které jsou soudu známy, nebo okolnosti věci umožňují mít na základě indicií za to, že článek 2 a čl. 11 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 269/2014 jsou použitelné na některého z účastníků řízení. Pouze za této podmínky lze zabránit tomu, aby byl vnitrostátní soud nucen nečinně přihlížet a proti svému přesvědčení nucen umožnit osobě uvedené v příloze I, aby se vyhnula uplatnění stanovených omezujících opatření. Soud nesmí přispívat k obcházení sankcí ani úmyslně, ani z nedbalosti.
51. Aby na vnitrostátní soud nebyly kladeny požadavky, které by byly v praxi nepřekonatelné, nesmí být jeho povinnosti nepřiměřené. Zásada efektivity je dodržena již tehdy, pokud se soud při existenci indicií obrátí na příslušné orgány v rámci svých pravomocí s cílem získat další informace o totožnosti a míře zapojení dotyčné osoby. Tyto specializované orgány by měly na žádost soudu odpovědět co nejdříve v duchu loajální spolupráce pro účely použití unijního práva, jak vyžaduje čl. 4 odst. 3 SEU. Pokud by se podezření ohledně identifikace některého z účastníků řízení jako osoby, na niž se vztahují omezující opatření, potvrdilo, měl by soud přijmout příslušná opatření, jak je uvedeno v nařízení č. 269/2014 a ve vnitrostátním právu.
52. Mezi indicie, které mohou naznačovat možnou účast osob uvedených na sankčním seznamu Unie, patří zejména státní příslušnost některých společníků a případné přeshraniční finanční operace procházející přes Rusko nebo státy, které mají s Ruskem úzké hospodářské vazby. Je však třeba zdůraznit, že z povahy věc není možné sestavit vyčerpávající seznam relevantních kritérií. Praxe proto musí být flexibilní a přizpůsobovat se konkrétním a aktuálním okolnostem(35). K tomuto účelu představují nástroje soft law, jako jsou pokyny zveřejněné jak orgány Unie, tak příslušnými orgány členských států, užitečná vodítka(36). Tyto pokyny mají za cíl reagovat na výzvu, kterou představuje harmonizace vnitrostátních postupů při uplatňování sankcí(37).
53. Jeví se tedy jako nezbytný zásah soudu již ve fázi sporu, aby zabránil tomu, že budou podniknuty kroky, které by mohly ohrozit cíle nařízení č. 269/2014, jako je například vymáhání pohledávek vyplývajících ze smluv týkajících se fyzických osob uvedených v příloze I tohoto nařízení. Je legitimní očekávat, že soud v rámci sporu, který mu byl předložen, bude schopen pochopit složité občanskoprávní vztahy a určit situace, v nichž by určité úkony mohly mít za cíl obejít sankční režim Unie.
54. Soud má kromě toho procesní výsady, které mu umožňují přijmout nezbytná předběžná nebo nápravná opatření, jako je odmítnutí vydat exekuční titul na základě smlouvy spadající do působnosti nařízení č. 269/2014. Vzhledem k zájmům Unie se mi však nejeví dostačující odložit uplatnění omezujících opatření až na fázi výkonu. Takový přístup by znamenal zásah státu ve velmi pokročilé fázi občanskoprávního řízení s rizikem, že soudní vykonavatel nebude moci posoudit, zda výkon exekučního titulu porušuje požadavky nařízení č. 269/2014.
55. S výjimkou zjevných okolností, které svědčí o opaku, se totiž exekuční soudní titul považuje za zákonný podle vnitrostátního práva. Právní jistota vyžaduje, aby hmotněprávní námitky proti takovému exekučnímu titulu byly v zásadě odmítnuty jako nepřípustné. Kromě toho je třeba uvést, že v takovém případě by se přezkum slučitelnosti s ustanoveními nařízení č. 269/2014 týkal pouze pohledávky, která má být vykonána soudním vykonavatelem, s vyloučením případných dalších souvisejících pohledávek týkajících se téhož sporu.
56. Jsem tedy toho názoru, že pokud by se upřednostnil zásah soudního vykonavatele ve fázi výkonu soudního titulu před zásahem soudu ve sporné fázi za účelem posouzení použitelnosti omezujících opatření, jak patrně naznačuje lotyšská vláda ve svém písemném vyjádření, existovalo by podle mého názoru nezanedbatelné riziko, že nařízení č. 269/2014 by nebylo uplatňováno s požadovanou přísností. V důsledku toho je třeba takový přístup odmítnout.
57. V zájmu efektivity unijního práva se tedy jeví jako vhodné uložit vnitrostátnímu soudu povinnost zasáhnout i bez návrhu, a to včetně obrácení se na příslušné orgány, za účelem posouzení použitelnosti článku 2 a čl. 11 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 269/2014, ovšem pouze ve výše uvedených případech, tedy když tuto otázku výslovně vznesou samotní účastníci řízení, nebo když skutečnosti sdělené soudu či okolnosti věci nasvědčují tomu, že jsou tato ustanovení použitelná(38).
58. V projednávané věci je třeba uvést, že předkládající soud odkazuje na kasační opravný prostředek podaný nejvyšším státním zástupcem, z něhož vyplývá, že spis v občanskoprávní věci zřejmě obsahuje skutečnosti, které vedou k domněnce, že ustanovení nařízení č. 269/2014 mají být na žalovanou uplatněna(39). Kromě toho tento soud uvádí, že žalobkyně, která je vlastníkem části kapitálu žalované, je rovněž osobou spojenou s žalovanou a s jejím společníkem „ABACUS (CYPRUS) LIMITED“. V předkládacím rozhodnutí nejsou uvedeny žádné přesnější informace.
59. V této souvislosti stačí připomenout, že podle stálé judikatury Soudního dvora je v rámci řízení o předběžné otázce upraveného v článku 267 SFEU ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení příslušný pouze vnitrostátní soud(40). V důsledku toho je na lotyšských soudech, aby přezkoumaly okolnosti sporu v původním řízení, zejména aby posoudily důkazy předložené nejvyšším státním zástupcem a rozhodly, zda jsou ustanovení nařízení č. 269/2014 použitelná.
60. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou předběžnou otázku odpovědět tak, že soud, který věc projednává, je povinen i bez návrhu ověřit, pokud má k dispozici určité indicie, zda některý z účastníků řízení nepatří mezi osoby uvedené v článku 2 nebo v čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení č. 269/2014, a za tímto účelem uplatnit veškeré vyšetřovací pravomoci, které má k dispozici. Zejména je povinen vyžádat si potřebné informace od specializovaných příslušných orgánů, aby mohl tento přezkum provést. Tato ověřovací povinnost se vztahuje rovněž na fyzické nebo právnické osoby, subjekty nebo orgány spojené s účastníky řízení.
C. K páté předběžné otázce
61. Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je určit právní účinky čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014, podle kterého „nebude uspokojen žádný nárok“ vznesený osobami uvedenými v čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b), a zjistit, zda takový nárok může být přesto meritorně projednán, pokud bude ve výroku rozsudku uvedeno, že tento rozsudek nelze vykonat, dokud jsou tyto osoby uvedeny na příslušném seznamu.
62. Před posouzením normativního obsahu článku 11 nařízení č. 269/2014 se v zájmu jasnosti jeví jako vhodné stručně připomenout účel článku 2 tohoto nařízení, neboť tato dvě ustanovení jsou úzce propojena a vzájemně se doplňují. Teprve ve světle cíle sledovaného tímto článkem 2 – který představuje ústřední ustanovení sankčního režimu – lze plně pochopit funkci tohoto článku 11.
63. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že omezující opatření finanční povahy stanovená v článku 2 nařízení č. 269/2014 zahrnují zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů náležejících určeným fyzickým nebo právnickým osobám a zákaz zpřístupnit týmž osobám finanční prostředky nebo hospodářské zdroje.
64. Je třeba uvést, že jak vyplývá z pokynů Rady týkajících se provádění omezujících opatření v rámci SZBP(41), tato opatření nijak neovlivňují vlastnická práva dotčených osob ke zmrazeným aktivům. Zejména nezahrnují změnu ve vlastnictví finančních prostředků a zdrojů. Soudní dvůr již totiž rozhodl, že zmrazení je zajišťovacím opatřením, jehož smyslem není zbavit osoby, na které se opatření vztahuje, jejich vlastnictví, neboť je svou povahou dočasným a vratným opatřením(42). Nařízení č. 269/2014 neomezuje platnost ani uzavírání smluv s osobami uvedenými v příloze I. Jinými slovy, platnost smluv v občanských věcech zůstává v zásadě nedotčena.
65. Článek 2 odst. 2 nařízení č. 269/2014 však zakazuje jakékoli zpřístupnění finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů, pokud by mohlo přinést určené osobě přímý či nepřímý prospěch. Z toho vyplývá, že smlouva nemůže být plněna, má-li její plnění za následek poskytnutí platby nebo jakékoli jiné hospodářské výhody takové osobě. Tento zákaz se vztahuje na veškeré smluvně sjednané plnění, dodávky nebo služby ve prospěch určené osoby.
66. Na základě tohoto ustanovení je zakázáno nepřímo zpřístupnit finanční prostředky nebo hospodářské zdroje, tj. poskytovat výhodu nikoli přímo určené osobě, ale třetí osobě, pokud z této výhody nepřímo těží uvedená osoba. Zákaz nepřímého zpřístupnění finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů se vztahuje i na neurčené subjekty, pokud existují oprávněné důvody domnívat se, že finanční prostředky nebo hospodářské zdroje budou zcela nebo zčásti převedeny na určenou osobu. Takové nepřímé zpřístupnění je v zásadě třeba předpokládat, pokud jsou hospodářské zdroje zpřístupněny neurčené osobě, která je přímo či nepřímo držena nebo ovládána určenou osobou(43).
67. Jak Soudní dvůr připomněl ve svém rozsudku Möllendorf a Möllendorf-Niehuus(44), pojem „zpřístupnění“ je třeba vykládat široce a zahrnuje jakékoli jednání, které umožňuje určené osobě přímo nebo nepřímo přístup k hospodářským zdrojům, včetně jakéhokoli plnění poskytnutého na základě synallagmatické smlouvy(45). Na základě této judikatury Rada ve svých pokynech upřesnila, že nařízení, která ukládají opatření pro zmrazení prostředků, „mají přednost před splněním aktů provádějících smlouvy uzavřené před vstupem nařízení v platnost“(46).
68. Z toho vyplývá, že přednost unijního práva vede k faktickému pozastavení smluvních závazků neslučitelných s režimem sankcí, dokud tento režim zůstane v platnosti. V tomto smyslu je třeba vykládat formulaci pokynů Rady, podle nichž po vstupu nařízení, která ukládají opatření pro zmrazení prostředků, v platnost se tato opatření „uplatní namísto všech neslučitelných smluvních ujednání“(47). Ačkoli tyto pokyny používají právně méně přesnou terminologii, je zřejmé, že se předpokládá dočasné pozastavení smluvních povinností, a to v případě, kdy by jejich plnění ohrozilo cíle sledované nařízením č. 269/2014. Toto zjištění platí pro všechny zkoumané jazykové verze(48), což lze vysvětlit snahou ponechat na vnitrostátních právních řádech, aby samy stanovily přesné podmínky uplatnění tohoto pozastavujícího účinku.
69. Naproti tomu čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014, který je předmětem páté a šesté předběžné otázky, má za cíl zajistit z procesního hlediska účinnost článku 2 tohoto nařízení tím, že brání určené osobě uplatnit soudní cestou nárok, jehož výkon by byl v rozporu s omezujícími opatřeními. I když bylo u vnitrostátního soudu dosaženo příznivého rozsudku, jeho výkon tedy zůstává pozastaven, dokud dotyčná osoba podléhá unijním sankcím.
70. Stejně tak má toto ustanovení chránit smluvní stranu, která plní povinnosti uložené nařízením č. 269/2014, před žalobami na náhradu škody podanými určenou stranou, zejména žalobami na náhradu škody nebo na plnění ze smluvní záruky(49). Bez takového procesního mechanismu by se smluvní strana ocitla v neudržitelné situaci, kdy by byla nucena volit mezi vystavením se trestním sankcím za plnění smlouvy(50) a rizikem občanskoprávní odpovědnosti za její neplnění. Jakožto procesní ustanovení přísluší použití čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení především vnitrostátním soudům, pokud jsou splněny zákonné podmínky, které jsou v něm stanoveny.
71. Jak správně uvedla finská vláda ve svém písemném vyjádření, čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 má v zásadě za cíl zajistit účinné provádění omezujících opatření, aniž by docházelo k harmonizaci procesních pravidel členských států, které si v tomto ohledu zachovávají svou autonomii, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity, které již byly uvedeny v tomto stanovisku(51). Podmínka stanovená v čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení, podle níž „nebude uspokojen žádný nárok“ uvedený v tomto ustanovení, musí být tedy uplatněna v souladu s postupy stanovenými vnitrostátním právem, takže nárok nelze uspokojit, pokud by to vedlo k porušení povinnosti stanovené v článku 2 uvedeného nařízení.
72. Konečně je třeba upřesnit, že nařízení č. 269/2014 nijak neohrožuje dodržování základních práv a procesních záruk. Článek 11 odst. 3 tohoto nařízení totiž výslovně zakotvuje právo osob uvedených v odstavci 1 na soudní přezkoumání legálnosti neplnění smluvních závazků na základě ustanovení uvedeného nařízení. Odstavec 2 navíc ukládá každé fyzické nebo právnické osobě, subjektu nebo orgánu, které se v řízení dovolávají nároku, důkazní břemeno ohledně toho, že výkon tohoto práva není s ohledem na odstavec 1 zakázán.
73. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ustanovení článku 11 nařízení č. 269/2014 je třeba vykládat ve světle bodu 6 odůvodnění tohoto nařízení, který zejména uvádí, že toto nařízení musí být uplatňováno v souladu se základními právy a zásadami uznanými Listinou základních práv Evropské unie, a zejména právem na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces zaručenými článkem 47 této Listiny. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud, který má rozhodnout o případné použitelnosti článku 11 tohoto nařízení, je podle čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv touto Listinou vázán(52).
74. Z výše uvedených úvah vyplývá, že pokud je předmětem řízení nárok, který se přímo nebo nepřímo, zcela nebo zčásti týká smlouvy, jejíž plnění je dotčeno omezujícími opatřeními, je vnitrostátní soud povinen v souladu se svým procesním rámcem zajistit výsledek stanovený v čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014, tedy „nárok neuspokojit“. Jinými slovy, takovému nároku nesmí vyhovět. Tento výklad je potvrzen analýzou všech zkoumaných jazykových verzí(53).
75. Uvedené ustanovení nebrání procesnímu postupu, který zamýšlí předkládající soud za účelem meritorního rozhodnutí o takovém nároku, pokud výrok rozsudku obsahuje doložku o zákazu jeho vykonatelnosti po dobu, po kterou dotčené osoby spadají do působnosti čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení č. 269/2014. Takový postup snižuje riziko nedostatečné účinnosti provádění omezujících opatření v případě státního zásahu pouze ve fázi výkonu soudním vykonavatelem(54). Kromě toho je v souladu s čl. 11 odst. 3 tohoto nařízení(55).
76. Povinnost zajistit účinnost omezujících opatření přijatých Unií v podstatě odůvodňuje dočasné nedodržení dotčených smluvních povinností. Naproti tomu, pokud se řízení týká nároku, který nelze považovat za nárok, který se zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo, týká smlouvy, jejíž plnění je dotčeno omezujícími opatřeními, může jej vnitrostátní soud uspokojit, a to i v případě, že je podán určenou osobou nebo osobou jednající jejím prostřednictvím nebo na její účet.
77. Vnitrostátní soud tedy může v zásadě rozhodnout o meritu žaloby za podmínky, že neuspokojí nárok, na který se vztahuje zákaz stanovený v čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014. Pokud to vnitrostátní procesní rámec umožňuje, může také přerušit přezkum nároku do doby, než žalobce přestane spadat do působnosti čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b) tohoto nařízení. V každém případě může uspokojit nároky, které nespadají do působnosti zákazu. Kromě toho podle článku 7 uvedeného nařízení platby vyplývající ze soudních nebo správních rozhodnutí nebo rozhodčích nálezů vydaných v členském státě nebo vykonatelných v dotčeném členském státě nejsou zakázány na základě čl. 2 odst. 2 téhož nařízení, pokud jsou úroky, výnosy a jiné související platby zmrazeny podle tohoto čl. 2 odst. 1. Z toho vyplývá, že všechny občanskoprávní nároky nejsou automaticky vyloučeny. Každý nárok je třeba posuzovat spíše s ohledem na jeho předmět, právní postavení dotčených účastníků řízení a jeho hospodářské účinky.
78. Nárok směřující k určení existence práva, které nemá žádný vykonatelný účinek, tak může být za určitých okolností přípustný. Vnitrostátní soud může rozhodovat o žalobách občanskoprávní povahy pouze tehdy, je-li schopen zajistit, že jeho rozhodnutí není v rozporu s ustanoveními o sankcích stanovenými v nařízení č. 269/2014, například tím, že by toto rozhodnutí přímo nebo nepřímo poskytlo určené osobě hospodářskou výhodu, která je sankcemi zakázána. Konečně je třeba uvést, že příslušné orgány mohou udělit výjimky v souladu s čl. 5 odst. 1 a dalšími ustanoveními tohoto nařízení. Cílem těchto výjimek je sladit uplatňování sankcí s požadavky právní ochrany.
79. Z důvodů uvedených v předchozích bodech navrhuji odpovědět na pátou předběžnou otázku tak, že čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že nezakazuje meritorní posouzení věci, ale zakazuje, aby bylo zcela nebo zčásti vyhověno nároku týkajícímu se smlouvy, jejíž plnění je zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo dotčeno omezujícími opatřeními. Rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož výrok stanoví, že tento rozsudek nelze vykonat, dokud se na žalobce vztahuje čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení č. 269/2014, v zásadě odpovídá tomuto zákazu.
D. K šesté předběžné otázce
80. Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 vyvolává právní účinky, pokud žalobce není jednou z osob uvedených v písm. a) nebo b) tohoto odstavce, ale žalovaný je jednou z těchto osob.
81. Zaprvé je třeba připomenout, že účelem tohoto ustanovení je zabránit občanskoprávnímu výkonu smluv nebo pohledávek, které by mohly být v rozporu se sankcemi uloženými nařízením č. 269/2014. Tyto sankce zahrnují zejména zmrazení aktiv určitých fyzických nebo právnických osob, které jsou taxativně vyjmenovány v příloze I tohoto nařízení(56), jakož i zákaz zpřístupnit jim hospodářské zdroje nebo finanční prostředky.
82. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozsudku Bank Sepah(57) Soudní dvůr rozhodl, že k dosažení těchto cílů je nejen legitimní, ale i nezbytné, aby byly definice pojmů „zmrazení finančních prostředků“ a „zmrazení hospodářských zdrojů“ vykládány široce, jelikož se jedná o to zabránit jakémukoli použití zmrazených aktiv, které by umožnilo dotčená nařízení obejít a využít mezer v systému(58). Tento široký výklad znamená, že musí být zmrazena všechny aktiva určené osoby, včetně finančních prostředků pocházejících od této osoby a finančních prostředků, které jsou pro ni určeny(59).
83. Kromě toho je třeba poznamenat, že čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 se neomezuje na občanskoprávní řízení v užším slova smyslu, ale vztahuje se na rozhodnutí, jejichž uznání, výkon nebo právní účinky by mohly ohrozit účinnost omezujících opatření stanovených v nařízení. Toto ustanovení tedy není určeno přímo účastníkům řízení – žalobci nebo žalovanému – jako takovým, ale ukládá soudům obecnou povinnost nevydat rozhodnutí, která by mohla obcházet účel sankcí.
84. Pokud tedy žalobce hodlá uplatnit práva vyplývající ze smlouvy, na kterou se vztahuje čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 – zejména vůči osobě, na kterou se sankce vztahují – nebo která má za cíl ohrozit cíle tohoto nařízení, je soud, u něhož je žaloba podána, povinen nárok neuspokojit. Cílem čl. 11 odst. 1 uvedeného nařízení je tedy zajistit účinnost omezujících opatření Unie, a z tohoto důvodu může mít právní účinky vůči oběma účastníkům řízení v závislosti na tom, kdo by měl z operace prospěch(60).
85. Kromě toho je třeba souhlasit s analýzou Komise, podle které čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 výslovně odkazuje na „nárok“(61), což je pojem, jehož rozsah je mnohem užší než pojem „řízení“. Osoba uvedená v příloze I tohoto nařízení se totiž může účastnit řízení jak jako žalovaná, tak jako žalobkyně, zejména v rámci protinároku. Takový nárok může v zásadě vznést kterýkoli z účastníků řízení. V důsledku toho musí být použitelnost tohoto ustanovení vždy posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti věci.
86. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na šestou předběžnou otázku tak, že čl. 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že zakazuje uspokojení nároku, který spadá do působnosti tohoto ustanovení, bez ohledu na to, zda jej v řízení uplatnil žalobce nebo žalovaný.
VI. Závěry
87. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Augstākās tiesas Senāts (Nejvyšší soud, Lotyšsko) následovně:
„1) Článek 2 a čl. 11 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. března 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny ve znění prováděcího nařízení Rady (EU) 2023/1765 ze dne 13. září 2023
musí být vykládány v tom smyslu, že
soud, který věc projednává, je povinen i bez návrhu ověřit, pokud má k dispozici určité indicie, zda některý z účastníků řízení nepatří mezi osoby uvedené v článku 2 nebo v čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b) tohoto nařízení, a za tímto účelem uplatnit veškeré vyšetřovací pravomoci, které má k dispozici. Zejména je povinen vyžádat si potřebné informace od specializovaných příslušných orgánů, aby mohl tento přezkum provést. Tato ověřovací povinnost se vztahuje rovněž na fyzické nebo právnické osoby, subjekty nebo orgány spojené s účastníky řízení.
2) Článek 11 odst. 1 nařízení č. 269/2014 ve znění prováděcího nařízení 2023/1765
musí být vykládán v tom smyslu, že
– nezakazuje meritorní posouzení věci, ale zakazuje, aby bylo zcela nebo zčásti vyhověno nároku týkajícímu se smlouvy, jejíž plnění je zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo dotčeno omezujícími opatřeními. Rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož výrok stanoví, že toto rozhodnutí nelze vykonat, dokud se na žalobce vztahuje čl. 11 odst. 1 písm. a) nebo b) tohoto nařízení, v zásadě odpovídá tomuto zákazu;
– zakazuje uspokojení nároku, který spadá do působnosti tohoto ustanovení, bez ohledu na to, zda jej v řízení uplatnil žalobce nebo žalovaný.“
1 Původní jazyk: francouzština.
2 Úř. věst. 2014, L 78, s. 6.
3 Úř. věst. 2023, L 226, s. 3.
4 Úř. věst. 2022, L 58, s. 1.
5 Rozhodnutí Rady ze dne 17. března 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (Úř. věst. 2014, L 78, s. 16).
6 Soudní dvůr považuje článek 215 SFEU za propojení mezi cíli Smlouvy o EU v oblasti SZBP a akcemi Unie zahrnujícími omezující opatření spadající do působnosti Smlouvy o FEU [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. března 2017, Rosneft (C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 89), a ze dne 10. září 2024, Neves 77 Solutions (C‑351/22, EU:C:2024:723, bod 45)].
7 Viz rozsudek ze dne 10. března 2011, Privater Rettungsdienst und Krankentransport Stadler (C‑274/09, EU:C:2011:130, body 29 a 36).
8 Podle ustálené judikatury Soudnímu dvoru přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit [viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Registrų centras (C‑354/21, EU:C:2023:184, bod 35)].
9 Viz bod 28 tohoto stanoviska.
10 Viz rozsudky ze dne 28. března 2017, Rosneft (C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 89), a ze dne 10. září 2024, Neves 77 Solutions (C‑351/22, EU:C:2024:723, bod 56).
11 Unijní soud a vnitrostátní soud vykonávají soudní přezkum v rámci pravomocí, které jsou jim svěřeny. Přezkum takových unijních aktů, jako je nařízení č. 269/2014, spadá do pravomoci unijního soudu. Naopak vnitrostátnímu soudu přísluší zajistit soudní ochranu proti aktům státu přijatým na vnitrostátní úrovni při provádění nebo uplatňování takových unijních aktů.
12 Giumelli, F., Geelhoed, W., de Vries, M., a Molesini, A., „United in diversity? A study on the implementation of sanctions in the European Union, Beyond Foreign Policy?“, EU Sanctions at the Intersection of Development, Trade, and CFSP, sv. 10, č. 1 (2022), s. 41.
13 Portela, C., Olsen, K., „Mise en œuvre et suivi des régimes de sanctions de l’UE, y compris des recommandations visant à renforcer les capacités de l’UE à mettre en œuvre et à surveiller les sanctions“, studie Evropského parlamentu ze dne 10. října 2023, s. 26.
14 Starski, P., „United in Sanctions? Some Observations on the EU Practice of ‚Restrictive Measures‘ in the Face of the Russian Aggression against Ukraine“, The EU Reexamined, 2024, s. 256.
15 Finelli, F., „Countering circumvention of restrictive measures: the EU response“, Common Market Law Review, sv. 60, č. 3 (2023), s. 737.
16 Viz rozsudky ze dne 26. ledna 2010, Transportes Urbanos y Servicios Generales (C‑118/08, EU:C:2010:39, bod 31); ze dne 7. dubna 2022, Caixabank (C‑385/20, EU:C:2022:278, bod 47), a ze dne 13. března 2025, Banco Santander (C‑230/24, EU:C:2025:177, bod 20).
17 Viz bod 34 tohoto stanoviska.
18 Viz bod 33 tohoto stanoviska.
19 Blair, W., „The legal effect of sanctions against Russia on financial and commercial transactions“, International sanctions: Monetary and financial law perspectives, Leiden 2024, s. 313. Autor uvádí, že vnitrostátní soudy nejsou hlavním nástrojem pro uplatňování sankcí. Avšak vzhledem k tomu, že jejich rozhodnutí mají za následek přímé nebo nepřímé uplatnění nebo uznání těchto sankcí, je tento účinek rozhodujícím faktorem pro jejich celkovou účinnost.
20 Viz stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jaraba Colomera ve věci Vedial v. OHIM (C‑106/03 P, EU:C:2004:457, bod 28). Podle generálního advokáta je dispoziční zásada velmi užitečná při stanovení určitých rysů soudního řízení, obecně občanského, které odrážejí uznání soukromé autonomie osob. Účastníkům řízení jakožto pánům sporu přísluší nejen spor zahájit nebo ukončit, ale i určit jeho předmět. Jedná se koneckonců o procesní vyjádření oprávnění nakládat s vlastními právy, které se v hmotné rovině projevuje především smluvní volností. Vzdálené odůvodnění této zásady představuje fakt, že vlastník věci, i když potenciální nebo domnělý, musí mít zachováno toto dispoziční oprávnění pro účely jeho vyjádření prostřednictvím žaloby tím, že se jej domáhá, nebo od něj ustupuje, celkově nebo částečně, prostřednictvím vzdání se nebo uznání, čímž vymezuje spor vůbec.
21 Za předpokladu, že účastníci řízení mohou disponovat předmětem sporu podle hmotného práva.
22 Viz rozsudky ze dne 17. prosince 2009, Martín Martín (C‑227/08, EU:C:2009:792, bod 20); ze dne 26. dubna 2017, Farkas (C‑564/15, EU:C:2017:302, bod 33), a ze dne 14. září 2023, Tuk Tuk Travel (C‑83/22, EU:C:2023:664, bod 45).
23 Povinnost vnitrostátního soudu i bez návrhu přezkoumat dodržování unijního práva se vztahuje na některá ustanovení týkající se ochrany spotřebitele [viz rozsudek ze dne 14. září 2023, Tuk Tuk Travel (C‑83/22, EU:C:2023:664, body 45 až 47 a citovaná judikatura)] a mezinárodní ochrany [viz rozsudky ze dne 8. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední) (C‑704/20 a C‑39/21, EU:C:2022:858, bod 94), a ze dne 17. října 2024, Ararat (C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 52)].
24 Viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Komise a Rada v. Fronta Polisario (C‑779/21 P a C‑799/21 P, EU:C:2024:835, bod 133).
25 Viz mimo jiné bod 11 odůvodnění preambule; čl. 3 odst. 5; čl. 21 odst. 2 písm. c); a čl. 42 odst. 1 SEU. Viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Parlament v. Rada (C‑130/10, EU:C:2012:472, bod 62).
26 Blair, W., „The legal effect of sanctions against Russia on financial and commercial transactions“, International sanctions: Monetary and financial law perspectives, Leiden 2024, s. 313. Autor patrně považuje uplatnění unijních sankcí za součást veřejného pořádku.
27 Rozsudek ze dne 21. prosince 2021 (C‑124/20, EU:C:2021:1035).
28 Rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran (C‑124/20, EU:C:2021:1035, body 55, 59 a 60).
29 Rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran (C‑124/20, EU:C:2021:1035, body 67 a 68).
30 Rozsudek ze dne 21. prosince 2011 (C‑72/11, EU:C:2011:874).
31 Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Afrasiabi a další (C‑72/11, EU:C:2011:874, body 60 a 62).
32 Finelli, F., „Countering circumvention of restrictive measures: the EU response“, Common Market Law Review, sv. 60, č. 3 (2023), s. 734.
33 Článek 7 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 103, s. 1).
34 Viz bod 63 a následující tohoto stanoviska.
35 Vilà Sánchez, E., „The European Union’s sanctions regime on the Russian Federation from 2014 to 2022“, Quaderns IEE: Revista de l’Institut d’Estudis Europeus, sv. 2, č. 1 (2023), s. 55.
36 Vodítka obsažená v obecných pokynech Komise se jeví jako obzvláště užitečná (v této souvislosti viz Circumvention red flags related to business partners and customers v dokumentu „Guidance for EU operators: Implementing enhanced due diligence to shield against Russia sanctions circumvention“).
37 Giumelli, F., Geelhoed, W., de Vries, M., a Molesini, A., „United in diversity? A study on the implementation of sanctions in the European Union, Beyond Foreign Policy?“, op. cit., s. 38.
38 Viz bod 50 tohoto stanoviska.
39 Viz bod 4 předkládacího rozhodnutí.
40 Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C‑423/15, EU:C:2016:604, bod 27).
41 Viz bod 32 dokumentu s názvem „Omezující opatření (sankce) – Aktualizace osvědčených postupů EU, pokud jde o účinné provádění omezujících opatření“ ze dne 3. července 2024 (dále jen „pokyny“) (číslo předchozího dokumentu: 10572/22).
42 Viz rozsudek ze dne 15. prosince 2022, Instrubel a další (C‑753/21 a C‑754/21, EU:C:2022:987, bod 50 a citovaná judikatura).
43 Niestedt, M., EU-Außenwirtschafts- und Zollrecht, Krenzler, H. G, Herrmann, C., Niestedt, M., „V. Embargo- und Sanktionsmaßnahmen“, C. H. Beck, 2015, bod 50.
44 Rozsudek ze dne 11. října 2007 (C‑117/06, EU:C:2007:596).
45 Viz rozsudek ze dne 11. října 2007, Möllendorf a Möllendorf-Niehuus (C‑117/06, EU:C:2007:596, bod 56).
46 Viz bod 33 pokynů.
47 Viz bod 33 pokynů.
48 Viz španělská („prevalece sobre cualquier acuerdo contractual incompatible“), dánská („vil de gælde forud for alle uforenelige aftalemæssige arrangementer“), německá („treten alle vertraglichen Regelungen, die mit ihnen nicht vereinbar sind, außer Kraft“), anglická („override all incompatible contractual arrangements“), italská („prevalgono su tutti gli accordi contrattuali incompatibili“), lotyšská („tai ir prioritāte pār visiem neatbilstīgiem līgumiskiem noteikumiem“), litevská („jie yra viršesni už visas su jais nesuderinamas sutartines priemones“), nizozemská („hebben zij voorrang boven alle daarmee onverenigbare contractuele regelingen“), polská („uchylają one wszystkie niezgodne porozumienia umowne“) a portugalská („invalidam toda e qualquer disposição contratual que com eles seja incompatível“) verze.
49 Siadat, A., Schultess, A., „Russland-Embargo-VO und innerdeutsche Zahlungsaufträge“, Zeitschrift für Bank und Kapitalmarktrecht, 2024, č. 13, s. 591.
50 Unijní právo ukládá členským státům povinnost trestně postihovat porušení omezujících opatření Unie. V tomto ohledu viz směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1226 ze dne 24. dubna 2024 o vymezení trestných činů a sankcí za porušení omezujících opatření Unie a změně směrnice (EU) 2018/1673 (Úř. věst. L, 2024/1226).
51 Viz bod 39 tohoto stanoviska.
52 Obdobně viz rozsudek ze dne 12. června 2014, Peftiev (C‑314/13, EU:C:2014:1645, bod 24).
53 Viz španělská („no se satisfará“), dánská („ingen fordringer må indfries“), německá („wird nicht stattgegeben“), anglická („no claims […] shall be satisfied“), italská („non è concesso“), lotyšská („neapmierina“), litevská („netenkinami“), nizozemská („worden niet toegewezen“), polská („nie są zaspokajane“) a portugalská („não há lugar ao pagamento“) verze.
54 Viz bod 54 tohoto stanoviska.
55 Viz bod 72 tohoto stanoviska.
56 Viz rozsudek ze dne 5. září 2024, Jemerak (C‑109/23, EU:C:2024:681, bod 48).
57 Rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Bank Sepah (C‑340/20, EU:C:2021:903).
58 Rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Bank Sepah (C‑340/20, EU:C:2021:903, bod 56).
59 V tomto ohledu viz dokument Komise nazvaný „Consolidated FAQs on the implementation of Council Regulation No 833/2014 and Council Regulation No 269/2014“, odpověď na otázku 19, s. 34.
60 Mohlo by se stát, že osoba určená v rámci omezujících opatření provede započtení svého dluhu vůči smluvnímu partnerovi a své pohledávky vůči tomuto smluvnímu partnerovi v rámci řízení zahájeného smluvním partnerem, aniž by uplatnila protinárok. Takové započtení by mělo za následek zproštění určené osoby jejího dluhu v rámci řízení zahájeného druhou smluvní stranou.
61 Viz španělská („reclamación“), dánské („fordring“), německá („Forderung“), anglická („claim“), italská („diritto“), lotyšská („prasības“), litevská („reikalavimai“), nizozemská („vordering“), polská („roszczenia“) a portugalská („pedido“) verze.