This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62023CC0400
Stanovisko generálního advokáta J. Richard de la Tour přednesené dne 11. července 2024.
Stanovisko generálního advokáta J. Richard de la Tour přednesené dne 11. července 2024.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2024:613
null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 11. července 2024(1)
Věc C‑400/23
Trestní řízení
proti
VB,
za účasti:
Sofijska gradska prokuratura
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Sofijski gradski sad, (Městský soud v Sofii, Bulharsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v trestních věcech – Směrnice (EU) 2016/343 – Právo být přítomen při řízení před soudem – Článek 8 odst. 2 – Řízení vedoucí k rozhodnutí o odsouzení, nebo o zproštění obžaloby v nepřítomnosti – Pravidla posouzení podmínek pro uznání práva na nové řízení před soudem – Právo obžaloby a obhajoby být vyslechnut – Článek 8 odst. 4 – Forma a rozsah prostředků právní nápravy, které jsou k dispozici po vynesení rozhodnutí v nepřítomnosti – Poučení osoby odsouzené v nepřítomnosti o jejích procesních právech – Podmínky – Článek 9 – Právo na nové řízení před soudem – Vnitrostátní právní úprava podmiňující uznání práva na nové řízení před soudem předchozím podáním návrhu na povolení obnovy trestního řízení k justičnímu orgánu, ke kterému se má osoba souzená v nepřítomnosti osobně odstavit – Slučitelnost – Směrnice 2012/13/EU – Právo na informace v trestním řízení – Článek 6 – Právo na informace o obvinění“
I. Úvod
1. V projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která je druhou žádostí podanou v rámci sporu v původním řízení, požaduje Sofijski gradski sad (Městský soud v Sofii, Bulharsko) upřesnění týkající se jednak posouzení podmínek, jimiž se řídí uznání práva na nové řízení před soudem osoby souzené v nepřítomnosti, a jednak poučení této osoby o jejích procesních právech ve smyslu čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem(2).
2. V rozsudku ze dne 8. června 2023, VB (Vyrozumění odsouzené osoby v nepřítomnosti)(3), rozhodl Soudní dvůr, že čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343, podle kterého členský stát zajistí, aby v okamžiku vyrozumění obviněné osoby o rozhodnutí vydaném v nepřítomnosti, zejména při jejím zadržení, byla tato osoba rovněž poučena o možnosti napadnout toto rozhodnutí a o právu na nové řízení, neukládá vnitrostátnímu soudu, aby takové informace zahrnul do uvedeného rozhodnutí. V této souvislosti Soudní dvůr uvedl, že volba způsobu, jakým musí být takové poučení dotyčným osobám poskytnuto, je ponechána na uvážení členských států za předpokladu, že je dotčené osobě oznámeno v okamžiku, kdy je tato osoba vyrozuměna o dotčeném rozhodnutí(4).
3. V projednávané věci se předkládající soud snaží tyto zásady konfrontovat s vnitrostátním procesním systémem. Poukazuje totiž na to, že podle bulharského práva není orgán, který meritorně rozhoduje o obvinění a vydává rozhodnutí v nepřítomnosti, příslušný k posouzení, zda má obviněná osoba nárok na nové řízení před soudem s ohledem na podmínky stanovené směrnicí 2016/343. V tomto ohledu uvádí, že takové posouzení spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího kasačního soud (Varchoven kasacionen sad, Bulharsko), kterému musí dotyčný předtím podat návrh na povolení obnovy trestního řízení a který rozhodne, pokud se k němu dotyčný osobně dostaví.
4. Předkládající soud pokládá Soudnímu dvoru řadu předběžných otázek, jejichž cílem je posoudit, do jaké míry takové náležitosti odpovídají požadavkům stanoveným v čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice 2016/343. Za tímto účelem bude muset Soudní dvůr zohlednit ustanovení obsažená zejména ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení(5), která rovněž stanoví mechanismy na ochranu práv podezřelých a obviněných osob v trestním řízení, mezi něž náleží zúčastněný.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice 2012/13
5. Směrnice 2012/13 zakotvuje právo podezřelého nebo obviněného na informace v trestním řízení.
6. Článek 3 odst. 1 písm. c) této směrnice definuje právo na informace o právech takto:
„Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:
[...]
c) o právu na to být seznámen s obviněním v souladu s článkem 6.“
7. Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na informace o obvinění“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu.
[...]
3. Členské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného.
[...]“
2. Směrnice 2016/343
8. Směrnice 2016/343 stanoví podle článku 1 společná minimální pravidla týkající se jednak některých aspektů presumpce neviny a jednak práva být přítomen při řízení před soudem.
9. Článek 8 této směrnice, nadepsaný „Právo být přítomen při řízení před soudem“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem.
2. Členské státy mohou stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud:
a) podezřelá nebo obviněná osoba byla o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna; nebo
b) podezřelá nebo obviněná osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, je zastupována zmocněným obhájcem, jehož si tato podezřelá či obviněná osoba zvolila, nebo jenž jí byl ustanoven státem.
3. Rozhodnutí, které bylo přijato podle odstavce 2, může být vůči dotčené podezřelé či obviněné osobě vykonáno.
4. Pokud právní řád členských států umožňuje provést řízení před soudem v nepřítomnosti podezřelé nebo obviněné osoby, avšak nelze splnit podmínky stanovené v odstavci 2 tohoto článku, neboť přes vynaložení přiměřeného úsilí nemohlo být zjištěno místo pobytu podezřelé či obviněné osoby, mohou členské státy stanovit, že takové rozhodnutí lze přesto vynést a vykonat. V takovém případě členské státy zajistí, aby v okamžiku vyrozumění podezřelé nebo obviněné osoby o takovém rozhodnutí, zejména při jejím zadržení, byla tato osoba rovněž v souladu s článkem 9 poučena o možnosti napadnout takové rozhodnutí a o právu na nové řízení před soudem či na uplatnění jiného prostředku právní nápravy.“
10. Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na nové řízení před soudem“, stanoví:
„Členské státy zajistí, aby v případech, kdy podezřelá nebo obviněná osoba nebyla přítomna při řízení, které bylo proti ní vedeno před soudem, a kdy nebyly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2, měla tato osoba právo na nové řízení před soudem nebo jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci, včetně vyhodnocení nových důkazů, a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí. Členské státy v této souvislosti zajistí, aby tato podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být přítomna při řízení před soudem, aktivně se jej účastnit v souladu s vnitrostátními procesními předpisy a vykonávat své právo na obhajobu.“
B. Bulharské právo
11. Článek 15 odst. 2 a 3 Trestního řádu (Nakazatelno-procesualen kodeks) (dále jen „NPK“) stanoví:
„(2) Obvinění a další osoby účastnící se trestního řízení mají k dispozici všechny procesní prostředky nezbytné k obraně svých práv a oprávněných zájmů.
(3) Soudce, státní zástupce a vyšetřovací orgány informují osoby uvedené v odstavci 2 o jejich procesních právech a zajistí, aby je mohly uplatnit.“
12. Článek 423 odst. 1 až 4 NPK stanoví:
„(1) Ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se osoba, která byla odsouzena v nepřítomnosti, dozvěděla o pravomocném odsouzení pro trestný čin […], může podat návrh na povolení obnovy trestního řízení z důvodu své nepřítomnosti při [trestním řízení]. Žádosti se vyhoví, ledaže odsouzený poté, co mu bylo sděleno obvinění v průběhu vyšetřování, uprchl, takže nemohl být proveden postup stanovený v čl. 247c odst. 1, nebo se po provedení tohoto postupu bez závažného důvodu nedostavil k jednání.
(2) Návrh nemá odkladný účinek na výkon odsuzujícího rozsudku za trestný čin, nerozhodne-li soud jinak.
(3) Řízení o obnově trestního řízení je zastaveno v případě, že se osoba odsouzená v nepřítomnosti bez důležitého důvodu nedostavila na jednání.
(4) Je-li osoba odsouzená v nepřítomnosti zadržena za účelem výkonu pravomocného odsouzení a soud obnoví trestní řízení, rozhodne ve svém rozhodnutí o zajišťovacím opatření.“
13. Článek 424 odst. 1 a 2 NPK stanoví:
„(1) Návrh na povolení obnovy trestního řízení podaný v souladu s čl. 422 odst. 1 bodu 5 posoudí příslušný odvolací soud [Apelativen sad, Bulharsko], pokud akt uvedený v článku 419 přijal obvodní soud [Rajonen sad Bulharsko] nebo okresní soud, [Okražen sad Bulharsko] jako odvolací orgán, s výjimkou nových rozsudků.
(2) S výjimkou případů uvedených v odstavci 1 posuzuje návrh na povolení obnovy trestního řízení Nejvyšší kasační soud [Varchoven kasacionen sad].“
14. Článek 425 odst. 2 NPK stanoví:
„V případech, na které se vztahuje čl. 423 odst. 1, se řízení obnoví a věc se vrátí do fáze, ve které řízení v nepřítomnosti začalo.“
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky(6)
15. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci trestních řízení vedených proti VB ve věci skutků, které mohou představovat trestné činy, za něž lze uložit trest odnětí svobody. Tato trestní řízení byla od počátku vedena v nepřítomnosti VB. Posledně uvedený nemohl být formálně vyrozuměn o tom, co je mu obžalobou kladeno za vinu. Mimoto nemohl být ani vyrozuměn o svém předvolání k soudu, a tím spíše o datu a místě příslušného jednání, ani poučen o důsledcích nedostavení se k soudu. Příslušným vnitrostátním orgánům se totiž nepodařilo zjistit místo pobytu VB, jelikož ten ve fázi přípravného řízení v rámci uvedených trestních řízení uprchl bezprostředně před policejní operací, jejímž cílem bylo zadržení podezřelých osob. Zejména prostřednictvím evropského zatýkacího rozkazu bylo na VB vyhlášeno „pátrání“, ale místo jeho pohybu nebylo možné zjistit.
16. Trestní řízení dotčená ve věci v původním řízení stále probíhají a většina důkazů byla shromážděna. Vnitrostátní soud projednávající tato trestní řízení, kterým byl nejprve Zvláštní trestní soud (Specializiran nakazatelen sad,, Bulharsko), který podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci, v níž byl vydán rozsudek VB I, a nyní Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad), si předně klade otázku, jaká opatření bude muset přijmout, aby bylo zajištěno, že VB, pokud byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody, bude při svém zatčení informován o rozhodnutí, které bylo vůči němu vydáno, a o svých procesních právech v souladu s ustanoveními čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice 2016/343, jak je vyložil Soudní dvůr v rozsudku VB I.
17. Předkládající soud si dále klade otázku, zda bulharské právní předpisy, které stanoví mechanismus, jímž je osoba odsouzená v nepřítomnosti poučena o svém právu na nové řízení před soudem až po ukončení soudního jednání o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, k němuž se musí osobně dostavit, vyhovují požadavkům stanoveným směrnicí 2016/343, a zvláště právu být informován o svém právu na nové řízení před soudem stanovenému v čl. 8 odst. 4 této směrnice.
18. Za těchto okolností Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad ) rozhodl o přerušení řízení a o předložení následujících předběžných otázek Soudnímu dvoru:
„1) a) Musí být čl. 8 odst. 4 druhá věta směrnice [2016/343] vykládán v tom smyslu, že osoba, která byla v nepřítomnosti odsouzena k trestu odnětí svobody, aniž byly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 této směrnice, musí být při svém zadržení za účelem výkonu tohoto trestu vyrozuměna o rozhodnutí, kterým byla odsouzena?
b) Jaký obsah má požadavek [uvedený výraz] ‚vyrozumění [...] o takovém rozhodnutí‘ stanovený v čl. 8 odst. 4 druhé větě směrnice [2016/343] a vyžaduje tento požadavek předání kopie tohoto rozhodnutí?
c) V případě záporné odpovědi na první otázku pod písm. a) a b) brání čl. 8 odst. 4 druhá věta směrnice [2016/343] tomu, aby vnitrostátní soud zajistil předání kopie tohoto rozhodnutí?
2) a) Je vnitrostátní právní úprava, která – pro případ, že dojde k projednání trestní obžaloby a vydání odsuzujícího rozhodnutí soudu v nepřítomnosti obžalovaného, aniž jsou splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice [2016/343] – nestanoví žádné náležitosti ani podmínky pro poučení osoby odsouzené v nepřítomnosti o jejím právu na nové řízení před soudem za její účasti, a zejména nestanoví, aby takové poučení bylo poskytnuto při zadržení osoby odsouzené v nepřítomnosti, slučitelná s čl. 8 odst. 4 druhou větou směrnice [2016/343]?
b) Je relevantní okolnost, že vnitrostátní právní úprava (článek 423 NPK) stanoví, že osobě odsouzené v nepřítomnosti se poskytne poučení o jejím právu na nové řízení před soudem, avšak až když tato osoba podala návrh na zrušení tohoto odsuzujícího rozsudku a na provedení nového řízení za své účasti, a to tak, že poučení jí je poskytnuto formou rozhodnutí soudu vydaného jako odpověď na tento návrh?
c) V případě záporné odpovědi: Jsou požadavky stanovené v čl. 8 odst. 4 druhé větě a čl. 10 odst. 1 směrnice [2016/343] dodrženy, pokud soud, který v nepřítomnosti obžalovaného projedná trestní obžalobu a vydá odsuzující rozhodnutí, aniž jsou splněny podmínky uvedené v čl. 8 odst. 2 této směrnice, ve svém rozhodnutí upozorní na právo této osoby na nové řízení před soudem či na jiný prostředek právní nápravy a osobám provádějícím zadržení odsouzené osoby uloží, aby jí předaly kopii tohoto rozhodnutí?
d) V případě kladné odpovědi: Brání čl. 8 odst. 4 druhá věta směrnice [2016/343] tomu, aby soud, který vydává odsuzující rozhodnutí v nepřítomnosti obžalovaného, aniž jsou splněny podmínky uvedené v čl. 8 odst. 2 této směrnice, rozhodl, že ve svém odsuzujícím rozhodnutí upozorní na právo této osoby na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy podle článku 9 [uvedené] směrnice, a osobám provádějícím zadržení odsouzené osoby uloží, aby jí předaly kopii tohoto rozhodnutí o odsouzení?
3) Jaký je první a poslední možný okamžik, kdy by soud měl rozhodnout, zda trestní řízení konané v nepřítomnosti obžalovaného nesplňuje podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice (EU) 2016/343, a kdy musí přijmout opatření k zajištění poučení podle čl. 8 odst. 4 druhé věty směrnice?
4) Musí být při rozhodování uvedeném ve [třetí otázce] vzata v potaz stanoviska státního zástupce a obhájce nepřítomného obžalovaného?
5) a) Odkazuje výraz ‚možnost napadnout takové rozhodnutí‘ uvedený v čl. 8 odst. 4 druhé větě směrnice [2016/343] (EU) 2016/343 na právo na podání řádného opravného prostředku k soudu vyššího stupně, nebo odkazuje na napadení pravomocného soudního rozhodnutí?
b) Jaký obsah by mělo mít poučení, které musí být podle čl. 8 odst. 4 druhé věty směrnice [2016/343] poskytnuto osobě, která byla odsouzena v nepřítomnosti, aniž byly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2, o ‚právu na nové řízení před soudem či na uplatnění jiného prostředku právní nápravy [v souladu s článkem 9]‘: mělo by se týkat práva na poskytnutí tohoto prostředku právní nápravy, pokud napadne své odsouzení v nepřítomnosti, nebo práva podat tento návrh, přičemž opodstatněnost tohoto návrhu je třeba posoudit později?
6) Co je obsahem výrazu ‚jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci, včetně vyhodnocení nových důkazů, a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí‘, uvedeného v čl. 9 první větě směrnice [2016/343]?
7) Je vnitrostátní právní úprava (čl. 423 odst. 3 NPK), která vyžaduje osobní dostavení se osoby odsouzené v nepřítomnosti jako nezbytnou podmínku pro to, aby byl posouzen její návrh na provedení nového řízení před soudem a bylo mu možno vyhovět, slučitelná s čl. 8 odst. 4 a článkem 9 směrnice [2016/343]?
8) Použijí se čl. 8 odst. 4 druhá věta a článek 9 směrnice [EU] 2016/343 na osoby, které byly zproštěny obžaloby?“
19. Písemné vyjádření předložila pouze Evropská komise.
IV. Analýza
20. Před zahájením posouzení těchto otázek je třeba uvést, že směrnice 2016/343, stejně jako směrnice 2012/13, byla přijata na základě čl. 82 odst. 2 SFEU. Z tohoto článku vyplývá, že pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech může unijní normotvůrce stanovit minimální pravidla týkající se mimo jiné práv osob v trestním řízení. Cílem směrnice 2016/343 je podle bodu 9 jejího odůvodnění a podle článku 1 posílit základní právo na spravedlivý proces v trestním řízení, a to že se posílí důvěra členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států stanovením společných minimálních pravidel mimo jiné pro právo být přítomen při řízení před soudem(7). Tato takzvaná „minimální“ pravidla se ve skutečnosti týkají procesních zásad, od nichž se členské státy nemohou odchýlit a které jsou stěžejní pro zaručení práva na obhajobu a dodržování práva na spravedlivý proces, zvláště u osob, vůči nimž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti.
21. Ačkoli unijní normotvůrce musí v souladu s čl. 82 odst. 2 prvním pododstavcem poslední větou SFEU přihlížet k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států, takže nelze zavést jednotný procesní systém, tyto vnitrostátní procesní systémy musí dodržovat nejen dotčené zásady, neboť jinak by byl narušen výkon práva být přítomen při řízení před soudem, které je obviněné osobě přiznáno, ale rovněž vzájemné uznávání soudních rozhodnutí týkajících se odsouzení této osoby v nepřítomnosti(8).
22. V tomto kontextu klade předkládající soud otázky Soudnímu dvoru. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že jelikož se přeshraniční spolupráce může jevit jako nezbytná, je cílem předkládajícího rozhodnutí zajistit, aby odsuzující rozhodnutí, které soud vydá v řízení, jež bude vedeno v nepřítomnosti VB, respektovalo jemu přiznané procesní záruky, tak aby uvedené rozhodnutí mohlo být uznáno justičními orgány jiných členských států v rámci výkonu případného evropského zatýkacího rozkazu(9).
23. Za tímto účelem pokládá předkládající soud několik předběžných otázek týkajících se prováděcích pravidel k čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice 2016/343, které Soudnímu dvoru navrhuji sloučit za účelem jejich posouzení.
A. Posouzení podmínek pro přiznání práva na nové řízení před soudem (třetí, čtvrtá, sedmá a osmá předběžná otázka)
24. Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby upřesnil podmínky, za kterých může konstatovat, že nebyly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 a byly naopak splněny podmínky pro přiznání práva na nové řízení před soudem ve smyslu čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice 2016/343. Osmou otázkou se předkládající soud táže, zda musí být toto posouzení provedeno v případě, že vůči obviněnému bylo vydáno rozhodnutí o zproštění obžaloby, v třetí otázce se zabývá „prvním i posledním možným okamžikem“, k nimž musí být uvedené posouzení provedeno, a ve čtvrté otázce tím, zda je pro účely tohoto posouzení nezbytné zohlednit vyjádření obžaloby i obhájce.
25. Na úvod analýzy každé z těchto otázek je třeba připomenout smysl a rozsah posouzení vyžadovaného článkem 8 odst. 2 směrnice 2016/343.
26. Články 8 a 9 směrnice 2016/343 stanoví právní režim, který zaručuje podezřelé a obviněné osobě v trestním řízení právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem(10). Článek 8 odst. 1 této směrnice ukládá členskému státu povinnost zajistit dodržování práva být přítomen při řízení před soudem, kdežto čl. 8 odst. 2 a 4 uvedené směrnice stanovuje dva právní režimy, v jejichž rámci může členský stát meritorně rozhodnout o obžalobě v řízení vedeném v nepřítomnosti obviněné osoby, přičemž zaručuje účinné dodržování jejího práva na řízení před soudem.
27. Režim upravený v čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice 2016/343 a vykládaný ve světle bodů 35 až 37 odůvodnění této směrnice se týká situace, kdy členský stát může stanovit, že řízení před soudem může být vedeno a může vést k „rozhodnutí o vině nebo nevině“ obviněné osoby, a toto rozhodnutí vykonat, aniž stanoví právo na nové řízení před soudem, z důvodu, že se tato osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva dostavit se k soudu nebo se obhajovat za podmínek stanovených v odstavci 2 tohoto článku. Jakékoli vzdání se práva na dostavení se k soudu a na obhajobu tedy zakládá možnost výkonu rozhodnutí vydaného v řízení vedeném v nepřítomnosti obviněné osoby a nemožnost obviněné osoby napadnout toto rozhodnutí a požadovat nový rozsudek.
28. Naproti tomu režim stanovený v čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 předpokládá, že podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 této směrnice nemohly být splněny, neboť obviněná osoba nemohla být navzdory úsilí příslušných orgánů nalezena. Umožňuje členskému státu, aby stanovil, že tato osoba může být souzena v nepřítomnosti a že „rozhodnutí“ může být vydáno za podmínky, že tato osoba byla řádně poučena o možnosti napadnout toto rozhodnutí a o svém právu na nové řízení před soudem nebo na uplatnění jiného prostředku právní nápravy v souladu s článkem 9 uvedené směrnice(11).
29. Na otázky předkládajícího soudu je třeba odpovědět s ohledem na tyto úvahy.
1. Osoby, jimž přísluší právo na nové řízení před soudem
30. Osmou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby upřesnil, zda se ustanovení týkající se práva na informace a práva na nové řízení před soudem obsažená v čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice 2016/343 použijí v případě, že vůči obviněné osobě bylo vydáno rozhodnutí o zproštění obžaloby v nepřítomnosti.
31. Předkládající soud totiž zdůrazňuje, že na rozdíl od čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343, který stanoví podmínky, za kterých „rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby“(12) může být vykonáno po řízení před soudem, které se konalo v její nepřítomnosti, takové upřesnění není uvedeno ani v čl. 8 odst. 4 této směrnice, který upravuje okolnosti, za kterých „rozhodnutí může být přesto vyneseno a vykonáno“(13), ani v jejím článku 9, který stanoví podmínky, za kterých může být „původní rozhodnutí“(14) zrušeno z důvodu nového řízení před soudem.
32. Předně mám za to, že se tato otázka týká spíše teoretického případu, v němž by osoba zproštěná obžaloby v nepřítomnosti napadla rozhodnutí o zproštění obžaloby a požadovala nové řízení před soudem, tentokrát s rizikem, že bude odsouzena.
33. Dále s ohledem na vztah, který unijní normotvůrce stanoví mezi čl. 8 odst. 2, čl. 8 odst. 4 a článkem 9 směrnice 2016/343, není pochyb o tom, že tato ustanovení tvoří celek a mají být jako celek vykládána a chápána. Z přípravných prací k této směrnici tak vyplývá, že uvedený normotvůrce měl v úmyslu vymezit působnost ustanovení, která upravují vedení řízení v nepřítomnosti, a zejména procesní záruky, které jsou s ním spojeny, aby se vztahovaly na každé trestní řízení, v němž je rozhodováno o „otázce viny obviněné osoby (jak u rozhodnutí o odsouzení, tak i u rozhodnutí o zproštění obžaloby)“(15).
34. V neposlední řadě by potom v zásadě vyloučení osoby, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, z práva na nové řízení před soudem z důvodu, že byla zproštěna obžaloby, znamenalo zjevné neuznání smyslu a účelu práva být přítomen při řízení před soudem a k porušení práva na spravedlivý proces, jehož je prvně uvedené právo být přítomen základním prvkem(16). I kdyby totiž tato osoba měla prospěch ze zproštění obžaloby, mohla by mít za to, že byla zbavena možnosti být soudem „vyslechnuta“ a být konfrontována se svědky nebo oběťmi, což je základní prvek trestního řízení(17).
35. S ohledem na tyto skutečnosti docházím k závěru, že čl. 8 odst. 4 a článek 9 směrnice 2016/343 musí být vykládány v tom smyslu, že se vztahují na osobu, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí o zproštění obžaloby v nepřítomnosti.
2. Procesní pravidla posouzení, kterými se řídí uznání práva na nové řízení před soudem
36. Z ustálené judikatury vyplývá, že směrnice 2016/343 neprovádí vyčerpávající harmonizaci trestního řízení(18). Ačkoli unijní normotvůrce stanoví hmotněprávní podmínky, na jejichž základě je členský stát povinen zajistit, aby osobě, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, příslušelo či nepříslušelo právo na nové řízení před soudem podle ustanovení článku 9 této směrnice, nestanoví naproti tomu procesní pravidla, podle kterých musí být tyto podmínky posuzovány, a zejména rámec a lhůtu pro toto posouzení.
37. Je tedy na každém členském státu, aby na základě zásady procesní autonomie vymezil, s ohledem na specifika svého právního systému, podmínky a procesní pravidla týkající se tohoto posouzení, avšak za předpokladu, že tyto podmínky nebudou v situacích, na které se uplatní unijní právo, méně příznivé než v podobných situacích podléhajících vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti), a v praxi neznemožní nebo nadměrně neztíží výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity)(19).
38. Jak vyplývá z bodu 47 směrnice 2016/343, členské státy jsou povinny zajistit dodržování základních práv a obecných zásad uznaných jak Listinou základních práv Evropské unie(20), tak Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod(21).
39. Právě na základě těchto skutečností, a zejména s ohledem na zásadu efektivity a právo na spravedlivý proces je třeba posoudit, zda členský stát stanovil postupy umožňující uznání práva na nové řízení před soudem poté, co orgán příslušný k rozhodnutí meritorně rozhodnul o obžalobě a vydal rozhodnutí v nepřítomnosti(22).
40. „První okamžik“, pro který může členský stát stanovit řízení týkající se tohoto posouzení, je podle mého názoru snadno identifikovatelný, neboť odpovídá zahájení řízení. Teprve od okamžiku, kdy orgán příslušný k rozhodnutí konstatuje, že obviněná osoba není přítomna v řízení před soudem nebo že není zastoupena, může totiž posoudit, do jaké míry se tato osoba jednoznačně vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit a vést trestní řízení v nepřítomnosti.
41. Naproti tomu obecně „poslední okamžik“ podle mého názoru odpovídá okamžiku, kdy příslušné orgány hodlají vykonat rozhodnutí vynesené v nepřítomnosti, ačkoli podmínky uvedené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 nejsou splněny. Právní režim čl. 8 odst. 4 této směrnice totiž neupravuje možnost soudit osobu v její nepřítomnosti, ale upřesňuje důsledky spojené s výkonem rozhodnutí vyneseného v nepřítomnosti, nad rámec podmínek stanovených v čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice. V trestním řízení výkon odsuzujícího rozsudku předpokládá, že je tento rozsudek vykonatelný a pravomocný. V případě, že orgán příslušný k rozhodnutí meritorně rozhodl o obžalobě a vydal rozhodnutí v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se obviněná osoba vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, bude výkon tohoto rozhodnutí možný pouze tehdy, pokud tato osoba nevyužije opravné prostředky, které jí poskytuje vnitrostátní právo, nebo nepožádá o nové řízení před soudem. Za těchto okolností mám za to, že nic nebrání tomu, aby členský stát zavedl řízení, v němž příslušné orgány posoudí podmínky, jimiž se řídí uznání práva na nové řízení před soudem v pozdější fázi trestního řízení poté, co orgán příslušný k rozhodnutí vydal rozhodnutí v nepřítomnosti, pokud je vykonatelnost tohoto rozhodnutí odložena až do ukončení tohoto posouzení.
42. Pakliže se předkládající soud dotazuje Soudního dvora na „poslední okamžik“, kdy může jako soud meritorně rozhodující o obžalobě ověřit, zda jsou splněny podmínky čl. 8 odst. 2 směrnice (EU) 2016/343, aby případně informoval obviněnou osobu o možnosti napadnout rozhodnutí, které vydá, a o jejím právu na nové řízení před soudem, je tímto „posledním okamžikem“ okamžik, kdy tento soud vydá rozhodnutí, v němž rozhodne o vině či nevině této osoby, neboť poté bude příslušnost tohoto soudu již vyčerpána.
43. Nyní je třeba zkoumat, do jaké míry musí soud pro účely posouzení podmínek stanovených v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 zohlednit vyjádření obžaloby i vyjádření obhájce.
44. Připomínám, že toto posouzení představuje zásadní fázi trestního řízení, neboť v závislosti na jeho výsledku dojde buď k výkonu rozhodnutí vyneseného v nepřítomnosti, nebo ke konání nového řízení. Uvedené posouzení musí z tohoto titulu probíhat v souladu s procesními zárukami zajišťujícími dotčeným osobám dodržování práva na obhajobu zakotveného v článku 47 Listiny.
45. Z ustálené judikatury vyplývá, že zásada kontradiktornosti, která je součástí práva na obhajobu, znamená zvláště to, že účastníci řízení musí mít právo seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými soudu, aby se k nim mohli vyjádřit a aby mohli ovlivnit jeho rozhodnutí(23). Co se týče zásady rovnosti zbraní, která je pouze logickým důsledkem samotného pojmu „spravedlivý proces“, uvedená zásada znamená povinnost nabídnout každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc, včetně důkazů, za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti svému protivníkovi(24).
46. V rámci řízení, jehož cílem je určit, zda byly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343, musí mít obviněná osoba možnost být vyslechnuta a uplatnit účinným způsobem, případně prostřednictvím obhájce, všechny důvody pro uznání jejího práva na nové řízení před soudem, a to tím spíše že její zastoupení obhájcem v zásadě prokazuje, že si tato osoba přeje zajistit své právo na obhajobu(25).
47. S ohledem na povahu posouzení prováděného příslušným orgánem musí mít obviněná osoba možnost vyjádřit se kontradiktorně ke skutkovým okolnostem, které jsou rozhodné pro výsledek řízení. Zejména musí být vyslechnuta, zda znala povahu a důvod obvinění, které vůči ní bylo vzneseno, a v jakém rozsahu jí bylo obvinění osobně oznámeno, nebo zda byla řádně předvolána. Toto posouzení vyžaduje, aby příslušný orgán prokázal existenci, či neexistenci vzdání se práva na základě přesných, objektivních a relevantních skutečností. V tomto kontextu se vyjádření předložená stranou obžaloby i stranou obhajoby jeví jako zásadní a mohou mít rozhodující vliv na posouzení podmínek stanovených v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343.
48. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát může upravit řízení týkající se posouzení podmínek, jimiž se řídí uznání práva na nové řízení před soudem, stanovených v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343, poté, co orgán příslušný k rozhodnutí vydal proti obviněné osobě rozhodnutí v nepřítomnosti, pokud je výkon tohoto rozhodnutí odložen až do ukončení tohoto posouzení a příslušný orgán za tímto účelem vyslechne jak stranu obžaloby, tak stranu obhajoby.
49. I v tomto případě se však předkládající soud zřejmě nachází v okamžiku, kdy musí rozhodnout v nepřítomnosti a snaží se zjistit, zda pro účely konstatování, že jsou či nejsou splněny podmínky čl. 8 odst. 2 směrnice (EU) 2016/343, musí získat stanovisko strany obžaloby a advokáta ustanoveného k hájení zájmů obviněné osoby. Podle mého názoru jsou použitelné zásady uvedené v předchozím bodě tohoto stanoviska.
3. Procesní pravidla týkající se uznání práva na nové řízení před soudem, stanovená v článku 423 NPK
50. Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda čl. 8 odst. 4 druhá věta a článek 9 směrnice 2016/343 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu procesnímu systému, v němž je osoba, vůči níž byl vydán v nepřítomnosti rozsudek odsuzující ji k trestu odnětí svobody, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, povinna k tomu, aby jí bylo přiznáno právo na nové řízení před soudem, podat návrh na povolení obnovy trestního řízení k Nejvyššímu kasačnímu soudu (Varchoven kasacionen sad) a osobně se k němu dostavit.
51. Takový procesní systém, jako je systém dotčený v projednávané věci, nelze podle mého názoru jako takový kritizovat, a to nejen z důvodů uvedených v bodě 41 tohoto stanoviska, ale rovněž s ohledem na pravidlo stanovené v čl. 82 odst. 2 SFEU, a sice že pravidla přijatá na základě tohoto ustanovení musí přihlížet k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států.
52. Je nicméně ještě třeba, aby tento procesní systém dodržoval i ve fázi uplatňování podmínky, jimiž se řídí uznání práva na nové řízení před soudem, stanovené v čl. 8 odst. 2 a 4, jakož i v článku 9 směrnice 2016/343, tak jak jsou vykládány Soudním dvorem, a z důvodu svých charakteristik umožnil osobě, která byla odsouzena v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo práva se hájit, vykonávat v plném rozsahu své právo na obhajobu, což je třeba nyní posoudit(26).
53. S výhradou ověření, která přísluší provést předkládajícímu soudu, mám za to, že prvky tohoto systému, tak jak vyplývají z předkládacího rozhodnutí, neumožňují zaručit dodržování procesních práv této osoby.
54. Připomínám, že návrh na povolení obnovy trestního řízení představuje zvláštní fázi trestního řízení, která může mít zásadní význam pro osobu, která byla v nepřítomnosti odsouzena k trestu odnětí svobody. Možnost podat takový návrh je proto zásadní tím spíše, že se jedná se o jediný prostředek právní nápravy, který je k dispozici k novému meritornímu posouzení věci, neboť odvolání již není možné(27).
55. Podle čl. 423 odst. 2 NPK přitom podání návrhu na obnovu trestního řízení nemá odkladný účinek, „nerozhodne-li soud jinak“. Takové pravidlo je podle mého názoru samo o sobě v rozporu se zásadou, podle níž odsuzující rozhodnutí vynesené v nepřítomnosti nemůže být předmětem okamžitého výkonu, dokud není určeno, zda má dotyčná osoba právo na nové řízení před soudem, či nikoli.
56. Z článku 423 odst. 3 NPK mimoto vyplývá, že posouzení návrhu na povolení obnovy trestního řízení v zásadě vyžaduje, aby se osoba odsouzená v nepřítomnosti osobně dostavila(28). Toto řízení je totiž ukončeno, nedostaví-li se dotčená osoba osobně k příslušnému soudu, ledaže prokáže řádný důvod.
57. Bez ohledu na povahu tohoto důvodu a rozsah, v jakém by se tato osoba mohla nechat zastoupit obhájcem, takový požadavek v podstatě podmiňuje právo na nové řízení před soudem zaručené v článku 9 směrnice 2016/343 splněním podmínky, kterou unijní normotvůrce nestanovil.
58. Je pravda, že tento požadavek odpovídá legitimní snaze vyhnout se tomu, aby bylo zneužívajícím způsobem bráněno účinnosti trestního stíhání, jakož i řádnému výkonu spravedlnosti(29). V kontextu návrhu na povolení obnovy trestního řízení totiž nelze členskému státu vytýkat, že chce zabránit situacím, ve kterých je tento návrh podán zneužívajícím způsobem bez závažného odůvodnění, s cílem bránit výkonu rozhodnutí vyneseného v nepřítomnosti. Nelze mu vytýkat ani to, že upřednostňuje osobní svědectví obviněné osoby za účelem posouzení důvodů ospravedlňujících její nepřítomnost v řízení. Jak uznává Evropský soud pro lidská práva, dostavení se k soudu je důležité jak z důvodu práva obviněné osoby být vyslechnuta a předložit soudu „svou verzi událostí“(30), tak z důvodu nutnosti přezkoumat správnost jeho tvrzení(31).
59. Takový požadavek však může vést k obzvláště přísnému omezení práva na nové řízení před soudem, pokud je obviněná osoba odsouzena k trestu odnětí svobody. V takovém případě se totiž zdá, že pokud si tato osoba přeje dosáhnout nového řízení před soudem, nemá jinou možnost než se osobně dostavit, a v důsledku toho se nechat uvěznit v rámci výkonu rozsudku vyneseného v nepřítomnosti, neboť v důsledku jejího nedostavení se „bez řádného důvodu“ je řízení podle čl. 423 odst. 3 NPK ukončeno, a uvedená osoba se tím vzdává nového řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že návrh na povolení obnovy trestního řízení nemá odkladný účinek, bude uvedená osoba v zásadě uvězněna za účelem výkonu trestu uloženého v nepřítomnosti, „pokud soud nestanoví jinak“, a to i přesto, že příslušný justiční orgán dosud neprokázal, zda se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit. Dodávám, že odsuzující rozhodnutí se stane pravomocným v případě, že tento návrh bude zamítnut, neboť uplynula lhůta pro podání odvolání a proti samotnému rozhodnutí, kterým Nejvyšší kasační soud (Varchoven kasacionen sad) zamítá návrh na povolení obnovy trestního řízení, nelze podat opravný prostředek.
60. S ohledem na význam návrhu na povolení obnovy trestního řízení, který může být zásadní pro osobu odsouzenou v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody, mám za to, že požadavek osobně se dostavit k soudu neodůvodňuje, aby byla tato osoba zbavena svého práva na nové řízení před soudem, pokud se k soudu osobně nedostaví, jelikož představuje předběžnou a obligatorní podmínku pro posouzení návrhu, a tedy pro povolení obnovy trestního řízení. Takové pravidlo ve spojení s ostatními prvky tohoto řízení může vést k nepřiměřenému omezení práva na obhajobu osoby odsouzené v nepřítomnosti, a to tím spíše, jak zdůrazňuje předkládající soud, že článek 423 NPK upravuje jediný dostupný opravný prostředek proti rozhodnutí o odsouzení v nepřítomnosti, jakmile rozsudek nabude právní moci šestnáctého dne po vyhlášení.
61. Tento výklad je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kterou je třeba zde zohlednit(32). Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že právo na nové řízení před soudem má přednost před důležitostí dostavení se osoby odsouzené v nepřítomnosti k soudu. Skutečnost, že se obviněná osoba, ačkoli byla řádně vyrozuměna, nedostavila k soudu, protože jí v tom brání překážka nebo z osobních důvodů preferuje se nedostavit, nemůže podle názoru uvedeného soudu odůvodnit, aby byla tato osoba zbavena práva na nové řízení před soudem, a to dokonce ani v případě, že se neomluví. Tento soud rovněž rozhodl, že pravidlo, podle kterého osoba odsouzená v nepřítomnosti nemůže být zastoupena advokátem, se rovněž jeví jako zjevně nepřiměřené, neboť vede k tomu, že nedostavení se navrhovatele k soudu sankcionuje absolutním zákazem jakékoli obhajoby(33).
62. Evropský soud pro lidská práva rovněž považuje za nepřiměřené uložit takový požadavek za účelem povolení nového řízení před soudem, pokud vnitrostátní orgány vedle toho přikročí k výkonu odsuzujícího rozhodnutí vyneseného v nepřítomnosti(34). Podle něj taková podmínka v podstatě podmiňuje uplatnění práva na spravedlivý proces „určitou zárukou, a to fyzickou svobodou dotyčné osoby“, a směřuje k nahrazení postupů, které spadají do výkonu policejních pravomocí, povinností, která je uložena samotnému obviněnému(35). Ačkoli je snaha zajistit výkon soudních rozhodnutí sama o sobě legitimní, uvedený soud rozhodl, že vnitrostátní orgány mají k dispozici jiné prostředky, které jim umožňují zajistit přítomnost odsouzené osoby(36). Podle ESLP nelze nutit osobu pobývající na svobodě k tomu, aby se nechala uvěznit v rámci výkonu odsuzujícího rozhodnutí vyneseného v nepřítomnosti, a to bez ohledu na dobu, byť krátkou, jejího zbavení svobody k tomu, aby mohla využít práva být znovu souzena za podmínek, které jsou v souladu s článkem 6 EÚLP, jelikož takové pravidlo porušuje zásadu presumpce neviny(37).
63. V rozsudku Khalfaoui v. Francie, ve kterém se jednalo o ustanovení francouzského trestního řádu, podle kterého bylo nedodržení povinnosti účasti na přípravě věci k projednání soudem sankcionováno pozbytím práva podat kasační opravný prostředek, Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že „[s] ohledem na význam konečného přezkumu prováděného Cour de cassation [kasační soud, Francie] v trestních věcech a význam tohoto přezkumu pro ty, kteří byli odsouzeni k přísným trestům odnětí svobody, má soud za to, že se jedná o obzvláště přísnou sankci s ohledem na právo na přístup k soudu zaručené článkem 6 [EÚLP]“(38). ESLP mimoto uvedl, že „nepřípustnost kasačního opravného prostředku, založená výlučně [...] na skutečnosti, že se navrhovatel nenechal uvěznit v rámci výkonu soudního rozhodnutí, které bylo napadeno kasačním opravným prostředkem, nutí dotyčného, aby se sám od sebe podrobil omezení svobody vyplývajícímu z napadeného rozhodnutí, ačkoli toto rozhodnutí nemůže být považováno za konečné, dokud nebude rozhodnuto o kasačním opravném prostředku, nebo dokud neuplynula lhůta pro podání opravného prostředku“(39). ESLP měl za to, že tak dochází k „zásahu do samotné podstaty práva na opravný prostředek tím, že je navrhovateli uložena nepřiměřená zátěž, čímž je narušena spravedlivá rovnováha, která musí existovat mezi legitimní snahou zajistit výkon soudních rozhodnutí na straně jedné a právem na přístup ke kasačnímu soudu a výkonem práva na obhajobu na straně druhé“(40).
64. Z toho sice podle mého názoru vyplývá, že dotčený procesní systém nelze kritizovat, protože vyžaduje, aby obviněná osoba podala k příslušnému justičnímu orgánu návrh na povolení obnovy trestního řízení, aby mohla docílit nového řízení před soudem, avšak domnívám se, že některé prvky tohoto řízení, a zvláště skutečnost, že toto řízení nemá odkladný účinek a vyžaduje, aby se tato osoba osobně dostavila, neumožňují, aby byl této osobě zaručen účinný výkon práva na obhajobu, zejména práva být přítomen při řízení před soudem.
65. S ohledem na všechny tyto skutečnosti mám za to, že čl. 8 odst. 4 druhá věta a článek 9 směrnice 2016/343 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát stanovil řízení vyžadující od osoby, vůči níž byl vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, aby podala k příslušnému orgánu návrh na povolení obnovy trestního řízení, aby tento orgán posoudil, z hlediska podmínek uvedených v čl. 8 odst. 2 této směrnice, zda tato osoba má právo na nové řízení před soudem, pokud prvky tohoto řízení umožňují zaručit této osobě právo být přítomna při řízení před soudem a účinně vykonávat své právo na obhajobu.
66. Naproti tomu čl. 8 odst. 4 druhá věta a článek 9 směrnice 2016/343 musí být vykládány v tom smyslu, že brání pravidlu, podle kterého takové řízení nemá odkladný účinek a navíc vyžaduje, aby se osoba odsouzená v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody osobně dostavila k soudu.
B. Rozsah a obsah práva na informace osoby odsouzené v nepřítomnosti (první, druhá a pátá předběžná otázka)
67. Podstatou první, druhé a páté otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda čl. 8 odst. 4 druhá věta směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoba, vůči které bylo v nepřítomnosti vydáno rozhodnutí o odsouzení k trestu odnětí svobody, ačkoli z hlediska podmínek stanovených v čl. 8 odst. 2 této směrnice nebylo prokázáno, že se tato osoba vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, nebyla při svém zatčení vyrozuměna o tomto rozhodnutí ani o možnosti jej napadnout, ani poučena o svém právu na nové řízení před soudem či na jiný prostředek právní nápravy. Uvedený soud se rovněž táže na formu a obsah těchto informací.
68. Uvedený soud pokládá tyto otázky, jelikož podle bulharských právních předpisů rozhodnutí vydané v nepřítomnosti není doručováno obviněnému a ten tak podle něj ostatně není informován o svých procesních právech, a zvláště o možnosti podat návrh na povolení obnovy trestního řízení na základě článku 423 NPK.
69. Svou první otázkou se tedy předkládající soud táže, do jaké míry je členský stát povinen stanovit postupy, aby tato osoba byla v okamžiku výkonu rozhodnutí vydaného vůči ní v nepřítomnosti nebo v okamžiku svého zatčení o tomto rozhodnutí vyrozuměna, případně tím způsobem, že zajistí, aby byla této osobě předána úplná kopie tohoto rozhodnutí.
70. Svou druhou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby upřesnil, jakým způsobem má členský stát splnit svou informační povinnost v takovém procesním systému, jako je dotčený systém, v němž příslušné orgány v okamžiku výkonu rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti nebo v okamžiku zatčení osoby odsouzené v nepřítomnosti dosud nerozhodly o existenci práva na nové řízení před soudem, přičemž toto právo je přiznáno v pozdější fázi po posouzení návrhu na povolení obnovy trestního řízení, který má tato osoba podat.
1. Rámec pro posouzení otázek
71. Článek 8 odst. 4 druhá věta směrnice 2016/343 stanoví, že členské státy zajistí, aby osoba, vůči níž bylo přijato rozhodnutí v nepřítomnosti, byla v okamžiku vyrozumění o tomto rozhodnutí, zejména při jejím zadržení, poučena rovněž o možnosti napadnout takové rozhodnutí a o právu na nové řízení před soudem či na uplatnění jiného prostředku právní nápravy.
72. Ze znění tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že unijní normotvůrce ukládá členskému státu přesnou povinnost dosáhnout výsledku, a to zajistit, aby osoba, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, byla poučena o svých procesních právech v okamžiku, kdy je vyrozuměna o tomto rozhodnutí, a nejpozději v okamžiku výkonu uvedeného rozhodnutí, zvláště při zatčení odsouzeného v případě odsouzení k trestu odnětí svobody. Jedná se o minimální pravidlo, které se týká základní procesní zásady dodržovat právo této osoby na obhajobu a na spravedlivý proces, od níž se členský stát nemůže odchýlit.
73. Podle mého názoru tedy není pochyb o tom, že čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 brání tomu, aby osoba, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, nebyla v okamžiku výkonu tohoto rozhodnutí nebo v okamžiku zatčení vyrozuměna o uvedeném rozhodnutí ani o možnosti jej napadnout, ani o svém právu na nové řízení před soudem či na jiný prostředek právní nápravy, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit. Taková situace totiž vede k tomu, že právo na obhajobu této osoby je zcela neúčinné a její právo na nové řízení před soudem, zakotvené v článku 9 této směrnice, je zbaveno obsahu.
74. Naproti tomu cílem ani účelem čl. 8 odst. 4 druhé věty směrnice 2016/343 není stanovit způsob splnění této informační povinnosti, a zvláště pravidla, podle kterých musí být obviněná osoba v okamžiku výkonu rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti nebo v okamžiku svého zatčení vyrozuměna jednak o tomto rozhodnutí a jednak o svém právu na nové řízení před soudem či na jiný prostředek právní nápravy.
75. Podle mého názoru musí být tato zvláštní pravidla posuzována ve světle obecných ustanovení obsažených ve směrnici 2012/13 o právu podezřelých a obviněných osob na informace v trestním řízení, na kterou odkazuje bod 8 odůvodnění směrnice 2016/343(41). Jak vyplývá z bodu 25 odůvodnění směrnice 2012/13, tato směrnice úzce souvisí se směrnicí 2010/64/EU(42), která přiznává podezřelým a obviněným osobám, které nemluví jazykem daného trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, právo na tlumočení a překlad takto poskytnutých informací.
76. Směrnice 2012/13 podle článku 1 usiluje o stanovení minimálních společných pravidel týkajících se práva podezřelých a obviněných osob na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim(43). Podle ustálené judikatury Soudního dvora se právo uvedené v článku 1 týká přinejmenším dvou odlišných práv(44).
77. Prvním je právo podezřelého nebo obviněného být informován „alespoň“ o určitých procesních právech, jak jsou uplatňována ve vnitrostátním právu. Toto právo je zakotveno v článku 3 směrnice 2012/13 a z hlediska tohoto ustanovení budu zkoumat pravidla týkající se dodržování práva být informován o právu na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy, které je zakotveno v čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343.
78. Druhým je právo na informace o obvinění zakotvené v článku 6 směrnice 2012/13. Z hlediska posledně uvedeného článku se budu zabývat podmínkami, za kterých musí být osoba odsouzená v nepřítomnosti o tomto rozhodnutí vyrozuměna v okamžiku výkonu rozhodnutí vyneseného vůči ní v její nepřítomnosti nebo v okamžiku jejího zatčení.
79. K zajištění účinnosti takto zakotveného práva na informace čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 stanoví, že podezřelý nebo obviněný či jeho právník musí mít právo napadnout v souladu s vnitrostátními postupy případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu s touto směrnicí příslušnými orgány.
2. Vyrozumění o odsuzujícím rozhodnutí vydaném v nepřítomnosti
80. Ze znění čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 jednoznačně vyplývá, že předmětem ani cílem tohoto článku není stanovit způsob, jakým musí členský stát při výkonu rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti nebo při zatčení osoby, vůči níž bylo toto rozhodnutí přijato, zajistit, aby tato osoba byla o uvedeném rozhodnutí vyrozuměna. Tím, že unijní normotvůrce vyžaduje, aby členský stát stanovil, že obviněný musí být poučen o svých procesních právech, když je „vyrozuměn“ o rozhodnutí vydaném vůči jeho osobě v nepřítomnosti, „zejména při [svém] zadržení“, nepožaduje, aby tento členský stát poskytl kopii úplného rozhodnutí s přiloženým poučením o právech v samotném okamžiku výkonu uvedeného rozhodnutí nebo při zatčení této osoby.
81. Tento způsob musí být podle mého názoru určen ve světle pravidel týkajících se práva na informace o obvinění, která jsou stanovena v článku 6 směrnice 2012/13, a pravidel týkajících se práva na přístup k materiálům k případu, která jsou uvedena v článku 7 této směrnice.
82. V rozsudku ze dne 15. října 2015, Covaci(45), rozhodl Soudní dvůr, že zejména s ohledem na články 2, 3 a 6 směrnice 2012/13 musí být doručení trestního příkazu, tak jak je upraveno německým právem, považováno za formu sdělení obvinění vzneseného proti dotčené osobě, takže musí splňovat požadavky obsažené v tomto článku 6(46). Připomínám, že podle německého práva představuje trestní příkaz dočasné rozhodnutí, které vydává soud na návrh státního zástupce za méně závažné trestné činy, které nevyžadují, aby se obviněný fyzicky dostavil k soudu. Tento trestní příkaz, který je vydáván v rámci zjednodušeného řízení bez ústního jednání, má povahu pravomocného rozsudku po uplynutí lhůty dvou týdnů od jeho doručení, případně zmocněncům obviněného(47).
83. Z podobných důvodů, jako jsou důvody uvedené Soudním dvorem ve zmíněném rozsudku, mám za to, že vyrozumění o rozhodnutí, jež bylo vyhlášeno v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se obviněná osoba vzdává práva dostavit se k soudu nebo se hájit, musí být považováno za formu sdělení obvinění vzneseného proti dotčené osobě, takže toto vyrozumění musí splňovat požadavky stanovené v článku 6 směrnice 2012/13.
84. Z článku 2 odst. 1 směrnice 2012/13 vyplývá, že unijní normotvůrce jasně stanovil, že se tato směrnice použije po celé trestní řízení, a to od prvního podezření až do vynesení rozsudku, případně po vyčerpání opravných prostředků(48).
85. V rámci řízení vedeného v nepřítomnosti podle čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 je rozhodnutí vydáno, aniž je známo, zda obviněná osoba měla v úmyslu vzdát se práva dostavit se k soudu nebo se hájit, takže toto vyrozumění může ve skutečnosti představovat první příležitost, aby tato osoba byla informována o obvinění, které proti ní bylo vzneseno. To potvrzuje i skutečnost, že pokud nebyly ve vztahu k této osobě splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 této směrnice, může uvedená osoba dosáhnout obnovy řízení nebo přístupu k rovnocennému prostředku právní nápravy, v jehož rámci bude moci plně uplatnit své právo na obhajobu, předtím než orgán příslušný k rozhodnutí znovu rozhodne o opodstatněnosti obvinění ze skutkového i právního hlediska.
86. Podle mého názoru tedy právo na informace o obvinění zakotvené v článku 6 směrnice 2012/13 zahrnuje rovněž právo osoby, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, být o tomto rozhodnutí vyrozuměna.
87. Je pravda, jak uznal Soudní dvůr, že směrnice 2012/13 neupravuje otázku podmínek, podle nichž mají být obviněnému sdělovány informace o obvinění, stanovené v článku 6 této směrnice(49). Článek 6 odst. 1 této směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn, a to neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu. Odstavec 2 tohoto článku se týká konkrétně podezřelého nebo obviněného, který je zatčen nebo zadržen. V tom případě členské státy zajistí, aby byl informován o důvodech svého zatčení nebo zadržení, a to i o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Konečně podle odstavce 3 tohoto článku členské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného.
88. Vzhledem k prostoru pro uvážení, který unijní normotvůrce přiznává členským státům, přísluší členským státům, aby s ohledem na prvky svého procesního systému vymezily podmínky, za kterých musí být osoba, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, o tomto rozhodnutí vyrozuměna. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tyto podmínky nicméně nemohou ohrozit cíl stanovený zejména v článku 6 směrnice 2012/13 spočívající, jak rovněž vyplývá z bodu 27 odůvodnění této směrnice, v tom, aby si tato osoba mohla připravit obhajobu a aby byl zajištěn spravedlivý proces(50).
89. V konkrétním kontextu, kdy je obviněná osoba zatčena na základě odsuzujícího rozhodnutí vyhlášeného v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, je účelem vyrozumění, které tato osoba obdržela v okamžiku svého zatčení, zejména informovat ji o důvodech jejího zatčení a obviněních vznesených proti ní ve smyslu článku 6 směrnice 2012/13, jakož i o jejích procesních právech.
90. Tento účel podle mého názoru nevyžaduje, aby bylo členskému státu uloženo, aby v situaci, kdy příslušné orgány provádějí výkon rozhodnutí vyhlášeného v nepřítomnosti nebo zatčení obviněné osoby, tyto orgány splnily svou informační povinnost tím, že této osobě poskytnou v okamžiku výkonu rozhodnutí nebo zatčení úplnou kopii tohoto rozhodnutí. Takový požadavek není nutný. Samotná informace o obsahu tohoto rozhodnutí a o skutečnosti, že bylo vydáno v nepřítomnosti této osoby, se zdá být dostatečná.
91. Naproti tomu, jak uvádí předkládající soud, s ohledem na právo na účinnou právní ochranu musí být osoba odsouzená v nepřítomnosti seznámena v plném rozsahu s důvody, pro které byla odsouzena. Členské státy tak mají zajistit, aby příslušné orgány věnovaly zvláštní pozornost tomu, aby tuto osobu neprodleně a oficiálně vyrozuměly o rozhodnutí, kterým byla odsouzena v nepřítomnosti, například prostřednictvím oznámení nebo doručení(51). Je tomu tak proto, že rozhodnutí se stane vykonatelným teprve poté, co bylo uvedené osobě úředně oznámeno, po uplynutí lhůty pro uplatnění opravných prostředků, která v zásadě začíná běžet od ukončení tohoto řízení, a poté, co se osoba vzdala práva na nové řízení před soudem nebo jí toto právo nebylo přiznáno. Jak uvádí předkládající soud, z čl. 4a odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(52), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009(53), vyplývá, že vykonávající justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud je v tomto rozkazu mimo jiné uvedeno, že dotyčné osobě bude rozhodnutí vydané v nepřítomnosti doručeno neprodleně po jejím předání.
92. Konečně dodávám, že podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 platí, že je-li určitá osoba zatčena a zadržena ve kterémkoli stadiu trestního řízení, zajistí členské státy, aby jí byly zpřístupněny dokumenty související s daným případem, jež jsou nezbytné pro účinné napadení zákonnosti zatčení či zadržení podle vnitrostátního práva. Jak přitom upřesňuje směrnice 2010/64, odsuzující rozhodnutí nebo „rozsudek“ představuje zásadní dokument, jehož zpřístupnění a překlad jsou nezbytné k tomu, aby odsouzený mohl vykonávat své právo na obhajobu a byl zajištěn spravedlivý proces(54).
93. S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že v situaci, kdy příslušné orgány členského státu přikročily k výkonu rozhodnutí vyhlášené v nepřítomnosti nebo zatýkají osobu, vůči níž bylo toto rozhodnutí vydáno, jsou tyto orgány povinny informovat tuto osobu o obvinění, které proti ní bylo vzneseno, včetně důvodů jejího odsouzení, v souladu s ustanoveními čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 až 3 směrnice 2012/13. Dodržení tohoto požadavku nezahrnuje povinnost členského státu stanovit, že uvedené osobě musí být při tomto výkonu nebo zatčení předána úplná kopie uvedeného rozhodnutí.
3. Informace o právu na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy
94. Připomínám, že podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je žádost, aby Soudní dvůr upřesnil podmínky týkající se dodržování práva na informace o právu na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy, uvedeného v čl. 8 odst. 4 druhé větě směrnice 2016/343.
95. Předkládající soud se snaží zvláště o to porovnat zásady vytyčené Soudním dvorem v rozsudku VB I s bulharským procesním systémem. Soudní dvůr v uvedeném rozsudku totiž rozhodl, že „volba způsobu, jakým musí být [poučení o právu na nové řízení před soudem a možnosti napadnout rozhodnutí vyhlášené v nepřítomnosti] dotyčným osobám poskytnuto, je totiž ponechána na uvážení členských států za předpokladu, že je dotčené osobě oznámeno v okamžiku, kdy je tato osoba vyrozuměna o dotčeném rozhodnutí“(55). Předkládající soud přitom uvádí, že v bulharském procesním systému rozhodují příslušné orgány o existenci práva na nové řízení před soudem po projednání návrhu na povolení obnovy trestního řízení, který musí podat osoba odsouzená v nepřítomnosti.
96. V rozsudku VB I Soudní dvůr rozhodl, že čl. 8 odst. 4 druhá věta směrnice 2016/343 nestanoví konkrétní způsob, jakým má být osoba odsouzená v nepřítomnosti poučena o svém právu na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy(56). Pouze bod 39 odůvodnění této směrnice upřesňuje, že toto vyrozumění by mělo být poskytnuto buď písemně, nebo ústně, ve druhém případě za předpokladu, že je skutečnost, že k vyrozumění došlo, zaznamenána v souladu s postupem pro záznamy při řízení před soudem podle vnitrostátního práva(57).
97. Pro zodpovězení otázky položené předkládajícím soudem je třeba nejprve odkázat na ustanovení směrnice 2012/13. Vzhledem k tomu, že právo na informace o právu na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy je právem procesním, musí být ustanovení čl. 8 odst. 4 druhé věty směrnice 2016/343 vykládáno ve světle obecných ustanovení obsažených v článcích 3 a 4 směrnice 2012/13.
98. Článek 3 odst. 1 směrnice 2012/13 vyžaduje, aby členské státy zajistily neprodleně „[informování] alespoň o […] procesních právech [podle písm. a) až e)], jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna“(58). Toto ustanovení obsahuje výčet zahrnující právo na přístup k právníkovi; právo na bezplatné právní poradenství a podmínky pro získání tohoto poradenství; právo na to být seznámen s obviněním; právo na tlumočení a překlad a právo nevypovídat. Jak dokládá použití výrazu „alespoň“, unijní normotvůrce nezamýšlel omezit procesní práva, o kterých mají být podezřelé nebo obviněné osoby informovány, přičemž tato směrnice se použije až do vynesení pravomocného rozsudku. Z bodu 20 odůvodnění uvedené směrnice také vyplývá, že „[tím není] dotčeno poskytování informací o dalších procesních právech, jež vyplývají z [L]istiny, EÚLP, vnitrostátního práva a platného práva Unie“.
99. Podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2012/13 musí být tyto informace „neprodleně“ poskytnuty podezřelé nebo obviněné osobě ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně(59). Při zatčení nebo zadržení této osoby vyžaduje článek 4 uvedené směrnice, aby členský stát neprodleně zajistil podezřelému nebo obviněnému poučení o jeho procesních právech, jak jsou uplatňována podle vnitrostátního práva. Toto poučení musí být písemné, vyjádřené srozumitelně a přístupně a v jazyce, kterému dotyčný rozumí. Musí obsahovat informace o procesních právech uvedených v článku 3 směrnice 2012/13, jejichž výčet není vyčerpávající, a o právech uvedených v čl. 4 odst. 2 a 3 této směrnice, jako je právo na přístup k materiálům k případu, jakož i základní informace o možnostech napadnout v souladu s vnitrostátním právem mimo jiné zákonnost zatčení. V případě, že příslušné orgány členského státu zatknou obviněnou osobu na základě odsuzujícího rozhodnutí vyhlášeného v nepřítomnosti, mám za to, že toto písemné poučení o právech by mohlo zahrnovat právo na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy(60).
100. Pokud jde zadruhé o obsah informací, které mají být sděleny, mám za to, že musí být posuzován ve světle zvláštností konkrétního vnitrostátního řízení, o které se jedná, a v závislosti na účelu čl. 8 odst. 4 druhé věty směrnice 2016/343, kterým je zajistit účinnost práva obviněné osoby na obhajobu a jejího práva na nové řízení před soudem zakotveného v článku 9 směrnice 2016/343.
101. Jak jsem již uvedl, úmyslem unijního normotvůrce není zavést jednotný procesní systém, v němž by byl členský stát povinen zajistit vedení nového řízení před soudem ve fázi vynesení rozhodnutí v nepřítomnosti. Článek 3 odst. 1 směrnice 2012/13 ostatně výslovně stanoví, že členské státy zajistí, aby byl obviněný neprodleně informován o svých procesních právech, „jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva“. V takovém procesním systému, jako je systém dotčený ve věci v původním řízení, to znamená, že poučení o právech musí uvádět, které řízení má tedy osoba odsouzená v nepřítomnosti k dispozici, aby se mohla v souladu s článkem 9 směrnice 2016/343 domáhat nového řízení před soudem.
102. V projednávaném případě má předkládající soud za to, že mu čl. 15 odst. 3 NPK poskytuje dostatečný právní základ k tomu, aby mohl přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, aby byla obviněná osoba informována o svých procesních právech v souladu s čl. 8 odst. 4 druhou větou směrnice 2016/343. Za těchto okolností podle mého názoru nic nebrání tomu, aby předkládající soud v rozhodnutí, jež vyhlašuje v nepřítomnosti, uvedl, jak se může obviněný domáhat nového řízení před soudem nebo uplatnit jiný prostředek právní nápravy za podmínek stanovených v článku 9 této směrnice.
103. S ohledem na tyto skutečnosti se domnívám, že ustanovení čl. 8 odst. 4 druhé věty směrnice 2016/343 musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy příslušné orgány členského státu přikročí k výkonu rozhodnutí nebo provádějí zatčení osoby, vůči níž bylo vydáno odsuzující rozhodnutí v nepřítomnosti, jsou tyto orgány povinny v rámci poučení o právech uvedeného v článku 4 směrnice 2012/13 poučit tuto osobu o jejím případném právu na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy, jak je uplatňován ve vnitrostátním právu.
104. V takovém procesním systému, jako je systém dotčený ve věci v původním řízení, který stanoví řízení, podle kterého musí tato osoba za účelem uznání práva na nové řízení před soudem podle článku 9 směrnice 2016/343 podat nejdříve návrh na obnovu trestního řízení u příslušného soudního orgánu, čl. 8 odst. 4 této směrnice vyžaduje, aby toto poučení o právech obsahovalo informaci o tomto řízení.
C. Forma a rozsah prostředků právní nápravy, které jsou k dispozici po vydání rozhodnutí v nepřítomnosti (pátá a šestá předběžná otázka)
105. Podstatou páté a šesté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že osoba, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí v nepřítomnosti, musí mít dva různé prostředky právní nápravy, z nichž jeden umožňuje podat odvolání proti tomuto rozhodnutí a druhý využít nového řízení před soudem nebo jiného prostředku právní nápravy v souladu s článkem 9 této směrnice.
106. Připomínám, že čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 vyžaduje, aby osoba, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, byla v okamžiku vyrozumění o tomto rozhodnutí rovněž poučena o „možnosti napadnout [uvedené] rozhodnutí a o [svém] právu na nové řízení před soudem či na uplatnění jiného prostředku právní nápravy“, který v souladu s článkem 9 této směrnice umožní „nově posoudit skutkový stav věci [...] a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí“.
107. Ze znění čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343, a zvláště z použití souřadicí spojky „či“, vyplývá, že členské státy musí zajistit, aby osoba, vůči níž bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti, aniž byly splněny podmínky čl. 8 odst. 2 této směrnice, měla možnost toto rozhodnutí napadnout buď podáním návrhu na nové řízení před soudem, nebo podáním opravného prostředku.
108. Jak rozhodl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému)(61), dotyčná osoba musí mít možnost využít obnovy řízení nebo mít přístup k rovnocennému prostředku právní nápravy vedoucímu k novému posouzení skutkového stavu věci v její přítomnosti. Rozsah tohoto nového řízení před soudem je výslovně vymezen v článku 9 směrnice 2016/343. Unijní normotvůrce ukládá členským státům přesné a jednoznačné povinnosti. Vyžaduje, aby členské státy buď stanovily možnost obnovy řízení, nebo aby zavedly řízení, které umožní nové meritorní posouzení věci, včetně hodnocení nových důkazů, a umožní dospět ke zrušení původního rozhodnutí. Kromě toho ukládá členským státům povinnost zajistit, aby obviněná osoba měla v rámci tohoto nového řízení před soudem nebo uplatnění tohoto nového prostředku právní nápravy právo být přítomna a účinně se účastnit příslušného jednání, v souladu s postupy stanovenými vnitrostátním právem, a aby mohla uplatnit právo na obhajobu.
109. Jak jsem již uvedl ve stanovisku ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek(62), unijní normotvůrce zde začleňuje základní požadavky nového řízení před soudem stanovené Evropským soudem pro lidská práva(63). ESLP totiž vyžaduje, aby obviněná osoba měla možnost dosáhnout nového posouzení opodstatněnosti obvinění vznesených proti ní, ze skutkového i právního hlediska, soudem „rozhodujícím v plné jurisdikci“ a zasedajícím v její přítomnosti(64), který jí poskytne veškeré záruky spravedlivého procesu zakotvené v článku 6 ESLP. Připomínám, že přesto ponechává smluvním státům „velkou volnost při volbě prostředků vhodných k tomu, aby jejich soudní systémy vyhověly požadavkům [tohoto článku]“, pokud se „prostředky nabízené vnitrostátním právem ukáží jako účinné, jestliže se obžalovaný nevzdal možnosti dostavit se k soudu a obhajovat se a neměl ani v úmyslu vyhnout se spravedlnosti“(65).
110. Rovněž připomínám, že ani směrnice 2016/343 nezavádí úplnou harmonizaci trestního řízení. Na základě zásady procesní autonomie mají členské státy široký prostor pro vymezení systému opravných prostředků a řízení umožňujících zajistit dodržování práva na obhajobu osoby, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí v nepřítomnosti, za předpokladu, že nejsou méně příznivá než prostředky a řízení upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity).
111. S ohledem na tyto úvahy musí být čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 vykládán v tom smyslu, že členské státy musí stanovit, aby osoba, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, měla dva různé prostředky právní nápravy, které jí umožní napadnout toto rozhodnutí buď tím, že jí bude povolena obnova řízení, nebo tím, že bude mít přístup k rovnocennému právnímu prostředku vedoucímu k novému posouzení věci samé v její přítomnosti v souladu s článkem 9 této směrnice.
V. Závěry
112. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Městským soudem v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko) následovně:
„1) Článek 8 odst. 4 a článek 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem,
musí být vykládány v tom smyslu, že
se vztahují na osobu, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí o zproštění obžaloby v nepřítomnosti.
2) Článek 8 odst. 4 směrnice 2016/343
musí být vykládán v tom smyslu, že
– pokud jde o přezkum dodržení podmínek čl. 8 odst. 2 této směrnice a uznání práva na nové řízení před soudem ve smyslu článku 9 uvedené směrnice,
a) orgán, který meritorně rozhoduje o obvinění vznesenému vůči obviněné osobě, může v souladu s vnitrostátním procesním systémem ověřit, zda jsou tyto podmínky splněny, a pokud tomu tak není, poučit tuto osobu v rozhodnutí vyhlášeném v nepřítomnosti o možnosti napadnout toto rozhodnutí a o jejím právu na nové řízení před soudem;
b) tento orgán je povinen za účelem tohoto přezkumu vyslechnout jak stranu obžaloby, tak stranu obhajoby;
c) členský stát může stanovit řízení vyžadující od osoby, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, aby podala k příslušnému orgánu návrh na povolení obnovy trestního řízení, pokud prvky tohoto řízení umožňují zaručit této osobě právo být přítomna při řízení před soudem a účinně vykonávat své právo na obhajobu.
Pravidlo, podle kterého takové řízení nemá odkladný účinek a navíc vyžaduje, aby se osoba odsouzená v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody osobně dostavila k soudu, je s těmito zásadami neslučitelné;
– pokud jde o způsob, jakým má být provedeno poučení obviněné osoby, vůči níž bylo vyhlášeno odsuzující rozhodnutí v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, z hlediska podmínek uvedených v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit,
a) brání tomu, aby tato osoba nebyla v okamžiku svého zatčení vyrozuměna o tomto rozhodnutí ani poučena o možnosti jej napadnout ani o svém právu na nové řízení před soudem či na jiný prostředek právní nápravy;
b) vyžaduje, aby členský stát informoval uvedenou osobu o důvodech jejího zatčení, v souladu s právem na informace o obvinění, jež vůči ní bylo vzneseno, zakotveným v čl. 3 odst. 1 písm. c) a v čl. 6 odst. 1 až 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení. Dodržení tohoto požadavku nezahrnuje povinnost členského státu poskytnout této osobě v okamžiku jejího zatčení úplnou kopii uvedeného rozhodnutí;
c) vyžaduje, aby členský stát v rámci poučení o právech podle článku 4 směrnice 2012/13 informoval tutéž osobu o jejím právu na nové řízení před soudem nebo na jiný prostředek právní nápravy, jak je uplatňován ve vnitrostátním právu;
d) v takovém procesním systému, který stanoví řízení, podle kterého musí osoba, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí v nepřítomnosti, za účelem uznání práva na nové řízení před soudem podle článku 9 směrnice 2016/343 podat předchozí návrh na obnovu trestního řízení u příslušného soudního orgánu, vyžaduje, aby toto poučení o právech obsahovalo informaci o tomto řízení;
– pokud jde o formu a rozsah prostředků právní nápravy, které jsou k dispozici po vydání rozhodnutí v nepřítomnosti, musí mít osoba, vůči níž bylo vyhlášeno rozhodnutí v nepřítomnosti, ačkoli nebylo prokázáno, že se vzdala práva dostavit se k soudu nebo se hájit, k dispozici dva různé prostředky právní nápravy, které jí umožní napadnout toto rozhodnutí buď tím, že jí bude povolena obnova řízení, nebo tím, že bude mít přístup k rovnocennému právnímu prostředku vedoucímu k novému posouzení věci samé v její přítomnosti v souladu s článkem 9 této směrnice.“
1 Původní jazyk: francouzština.
2– Úř. věst. 2016, L 65, s. 1.
3– C‑430/22 a C‑468/22, dále jen „rozsudek VB I“, EU:C:2023:458.
4– Viz rozsudek VB I (bod 30).
5– Úř. věst. 2012, L 142, s. 1.
6– Skutkové okolnosti jsou shodné se skutkovými okolnostmi vyloženými Soudním dvorem v rozsudku VB I.
7– Viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401, body 25 a 36).
8– Viz body 2, 4, a 10 odůvodnění směrnice 2016/343 a pro názornost rozsudek ze dne 22. prosince 2017, Ardic (C‑571/17 PPU, EU:C:2017:1026), týkající se výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného vůči osobě, která byla pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody na základě řízení, jež proběhlo v její nepřítomnosti.
9– Pro ilustraci viz v současnosti projednávanou věc Khuzdar (C‑95/24).
10– Bod 35 odůvodnění směrnice 2016/343 totiž uvádí, že právo podezřelé nebo obviněné osoby na to, aby byla přítomna při řízení před soudem, není právem absolutním. Za určitých podmínek by měla mít podezřelá nebo obviněná osoba možnost se tohoto práva výslovně nebo mlčky vzdát, musí to však učinit jednoznačně [viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 26), který se týká opatření, na jehož základě může mít uprchlá osoba právo na nové řízení před soudem].
11– Co se týče výkladu článků 8 a 9 směrnice 2016/343, viz mé stanovisko ve věci Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:26).
12– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
13– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
14– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
15– Viz bod 40 důvodové zprávy k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem [COM(2013) 821 final] a bod 23 odůvodnění, který uvádí, že „za určitých přesně vymezených podmínek, které zajistí účinné dodržení práva na spravedlivý proces, by mělo být možné konat v nepřítomnosti podezřelé nebo obviněné osoby řízení před soudem, jehož výsledkem je rozhodnutí o vině“.
16– Viz bod 33 odůvodnění směrnice 2016/343.
17– V tomto kontextu Evropský soud pro lidská práva ostatně rozhodl, že přítomnost obžalovaného u soudního řízení má zásadní význam, a to z důvodu jak práva být vyslechnut, tak potřeby ověřit správnost jeho výpovědí a porovnat je s výpověďmi poškozeného, jehož zájmy musí být rovněž chráněny, a svědků [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. května 2000, Van Pelt v. Francie (CE:ECHR:2000:0523JUD003107096, § 66)].
18– Viz rozsudky ze dne 13. února 2020, Specializirana prokuratura (Řízení v nepřítomnosti obviněné osoby) (C‑688/18, EU:C:2020:94, bod 30 a citovaná judikatura), a ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti obžalovanému vyhoštěnému z území státu) (C‑420/20, EU:C:2022:679, bod 41 a citovaná judikatura).
19– Viz rozsudek ze dne 30. března 2023, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Pozastavení lhůty pro přemístění v odvolacím řízení) (C‑556/21, EU:C:2023:272, bod 31 a citovaná judikatura).
20– Dále jen „Listina“.
21– Podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950, dále jen „EÚLP“.
22– Stejně tak má Evropský soud pro lidská práva za to, že EÚLP ponechává smluvním státům velkou volnost při volbě prostředků vhodných k tomu, aby jejich soudní systémy mohly vyhovět požadavkům článku 6 této úmluvy, avšak za podmínky, že se prostředky nabízené vnitrostátním právem ukáží jako účinné, pokud se obžalovaný nevzdal práva dostavit se k soudu a obhajovat se, ani neměl v úmyslu vyhnout se spravedlnosti [pro ilustraci viz rozsudek ESLP ze dne 14. června 2001, Medenica v. Švýcarsko (CE:ECHR:2001:0614JUD002049192, § 55)].
23– Viz rozsudek ze dne 22. září 2022, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság a další (C‑159/21, EU:C:2022:708, bod 49 a citovaná judikatura).
24– Viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Sánchez Morcillo a Abril García (C‑169/14, EU:C:2014:2099, bod 49).
25– Evropský soud pro lidská práva má za to, že právo každého obviněného být účinně obhajován obhájcem, v případě potřeby ustanoveným ex offo, patří mezi základní prvky spravedlivého procesu a že obžalovaný nemůže být zbaven tohoto nároku pouze z důvodu své nepřítomnosti na jednání. Tento soud má za to, že pro spravedlnost trestního systému má zásadní význam, aby nepřítomnost obžalovaného v řízení nebyla sankcionována tím způsobem, že mu bude upřeno právo na právní pomoc obhájce, a aby byl odpovídajícím způsobem obhajován jak v řízení v prvním stupni, tak v odvolacím řízení [rozsudky ESLP ze dne 21. ledna 1999, Van Geyseghem v. Belgique (CE:ECHR:1999:0121JUD002610395, § 34); ze dne 13. února 2001, Krombach v. Francie (CE:ECHR:2001:0213JUD002973196, § 89), a ze dne 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie (CE:ECHR:2006:0301JUD005658100, § 91)].
26– V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva je třeba zohlednit zvláštnosti a povahu dotčeného řízení, jeho význam v rámci celého řízení, způsob, jakým byly dotčeny zájmy dotyčné osoby a způsob, jakým mají být chráněny, s ohledem na otázku, kterou je třeba rozhodnout, a na její význam pro dotyčnou osobu [viz rozsudek ESLP ze dne 25. března 1998, Belziuk v. Polsko, (CE:ECHR:1998:0325JUD002310393, § 37 a citovaná judikatura)].
27– Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle bulharských právních předpisů činí lhůta pro odvolání proti odsuzujícímu rozsudku vydanému v nepřítomnosti pouze patnáct dní a běží bez přerušení ode dne tohoto odsouzení, třebaže se obviněný o uvedeném odsouzení nemohl dozvědět.
28– Z popisu vnitrostátního právního rámce ani z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, zda by se osoba odsouzená v nepřítomnosti mohla nechat zastoupit advokátem.
29– Viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 37).
30– Viz rozsudek ESLP ze dne 19. prosince 1989, Kamasinski v. Rakousko (CE:ECHR:1989:1219JUD000978382, § 74).
31– Viz rozsudek ESLP ze dne 23. listopadu 1993, Poitrimol v. Francie (CE:ECHR:1993:1123JUD001403288, § 35).
32– Unijní normotvůrce totiž v bodech 11, 13, 27, 45, 47 a 48 odůvodnění směrnice 2016/343 jasně vyjádřil svou vůli posílit a zaručit účinné uplatnění práva na spravedlivý proces v trestním řízení tím, že začlení do unijního práva judikaturu tohoto soudu týkající se dodržování čl. 6 odst. 1 EÚLP [v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 13. února 2020, Specializirana prokuratura (Řízení v nepřítomnosti obviněné osoby) (C‑688/18, EU:C:2020:94, body 34 a 35)].
33– Viz rozsudek ESLP ze dne 13. února 2001, Krombach v. Francie (CE:ECHR:2001:0213JUD002973196, § 84 a 90), týkající se článku 630 francouzského trestního řádu, který stanovil výslovný zákaz zastoupení nepřítomného obviněného obhájcem a od kterého se porotní soud rozhodující v nepřítomnosti nemohl odchýlit.
34– Viz rozsudek ESLP ze dne 12. února 2015, Sanader v. Chorvatsko (CE:ECHR:2015:0212JUD006640812, § 80 a násl.).
35– Viz rozsudek ESLP ze dne 13. února 2001, Krombach v. Francie (CE:ECHR:2001:0213JUD002973196, § 87).
36– Viz rozsudek ESLP ze dne 14. prosince 1999, Khalfaoui v. Francie (CE:ECHR:1999:1214JUD003479197, § 44), dále jen „rozsudek Khalfaoui v. Francie“.
37– Viz rozsudek Khalfaoui v. Francie, § 49.
38– Viz rozsudek Khalfaoui v. Francie (§ 47).
39– Viz rozsudek Khalfaoui v. Francie (§ 40).
40– Viz rozsudek Khalfaoui v. Francie (§ 40).
41– Pro celkové porozumění vazbě existující mezi směrnicemi 2016/343, 2012/13 a 2010/64, viz stanovisko generálního advokáta Pikamäea ve věci IS (Protiprávnost předkládacího usnesení) (C‑564/19, EU:C:2021:292, bod 60).
42– Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (Úř. věst. 2010, L 280, s. 26).
43– V tomto ohledu viz body 10 a 14 odůvodnění směrnice 2012/13 a rozsudek ze dne 13. června 2019, Moro (C‑646/17, EU:C:2019:489, bod 34).
44– Rozsudek ze dne 13. června 2019, Moro (C‑646/17, EU:C:2019:489, bod 43 a citovaná judikatura).
45– C‑216/14, EU:C:2015:686.
46– Viz rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci (C‑216/14, EU:C:2015:686, bod 61).
47– Viz rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci (C‑216/14, EU:C:2015:686, bod 20).
48– Tento článek stanoví následující: „Tato směrnice se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.“
49– Viz rozsudek ze dne 13. června 2019, Moro (C‑646/17, EU:C:2019:489, bod 51 a citovaná judikatura).
50– Rozsudek ze dne 13. června 2019, Moro (C‑646/17, EU:C:2019:489, bod 51 a citovaná judikatura).
51– Viz věc, ve které byl vydán rozsudek ESLP o přípustnosti ze dne 30. ledna 2007, Pala v. Francie (CE:ECHR:2007:0130DEC003338704), ve které byla osoba odsouzená v nepřítomnosti informována doporučeným dopisem o tom, že rozsudek o odsouzení v nepřítomnosti byl uložen na obecním úřadě.
52– Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34.
53– Úř. věst. 2009, L 81, s. 24.
54– Jak výslovně uvádí bod 25 odůvodnění směrnice 2012/13, státy by měly při poskytování informací podle této směrnice a v souladu se standardy stanovenými směrnicí 2010/64/EU zajistit podezřelému nebo obviněnému v případě potřeby překlad a tlumočení do jazyka, kterému rozumí. V případě, že tato osoba nerozumí jazyku, ve kterém je vedeno dotčené trestní řízení, vyžaduje podle článku 3 této směrnice unijní normotvůrce, aby jí členské státy v přiměřené lhůtě poskytly písemný a kvalitní překlad tohoto rozhodnutí. Pouze výjimečně mohou členské státy poskytnout ústní překlad či shrnutí tohoto dokumentu, avšak pouze pokud takové formality nezasáhnou do práva na spravedlivý proces.
55– Rozsudek VB I (bod 30).
56– Viz rozsudek VB I (bod 27).
57– Viz rozsudek VB I (bod 28).
58– Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
59– Co se týče praktického a účinného provedení této povinnosti, bod 38 odůvodnění této směrnice stanoví, že ji lze provádět „různým způsobem [...], jako je vhodná odborná příprava příslušných orgánů, nebo prostřednictvím písemného poučení o právech vyhotoveného v jednoduchém jazyce bez použití odborných výrazů, aby bylo snadno srozumitelné pro laiky bez znalostí právních předpisů v oblasti trestního řízení“.
60– Podle zprávy vypracované v roce 2016 Agenturou Evropské unie pro základní práva (FRA), Rights of suspected and accused persons across the EU: translation, interpretation and information, 26 členských států vypracovalo poučení o právech, přičemž 23 z nich mělo jednotné poučení o právech vydávané policejními orgány v okamžiku zatčení obviněného (bod 3.3, „Letter of Rights“, s. 69 a násl.)
61– C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 59.
62– Stanovisko ve věci Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:26).
63– Viz mé stanovisko ve věci Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:26, bod 43). Evropský soud pro lidská práva tak v souladu s ustálenou judikaturou vyžaduje, aby se osoba odsouzená in abstentia mohla později domoci toho, aby soud, jemuž byla věc předložena, po vyslechnutí znovu rozhodl o opodstatněnosti obvinění z hlediska skutkového i právního, když nebylo prokázáno, že se vzdal svého práva dostavit se k soudu a hájit se nebo že měl v úmyslu vyhýbat se spravedlnosti [viz rozsudek ESLP ze dne 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie (CE:ECHR:2006:0301JUD005658100, § 82)]. Pro ilustraci viz rozsudek ESLP ze dne 14. června 2001, Medenica v. Švýcarsko (CE:ECHR:2001:0614JUD002049192, § 55).
64– Viz rozsudek ESLP ze dne 12. února 1985, Colozza v. Itálie, (CE:ECHR:1985:0212JUD000902480, § 31 a 32).
65– Viz rozsudek ESLP ze dne 14. června 2001, Medenica v. Švýcarsko (CE:ECHR:2001:0614JUD002049192, § 55). Viz rovněž rozsudek ESLP ze dne 12. února 1985, Colozza v. Itálie, (CE:ECHR:1985:0212JUD000902480, § 30).