1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci navazuje na rozsudek ve věci Fidelidade-Companhia de Seguros ( 2 ), v němž Soudní dvůr vysvětlil, že směrnice o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel brání vnitrostátní právní úpravě, která by měla za následek, že se lze dovolat neplatnosti smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla vůči poškozeným třetím osobám v důsledku původního nepravdivého prohlášení pojistníka o totožnosti vlastníka a obvyklého řidiče vozidla, které bylo účastníkem dopravní nehody.

2.

V projednávané věci se předkládající soud snaží zjistit, zda je třeba použít stejný výklad v situaci, kdy je autorem těchto původních nepravdivých prohlášení poškozený spolujezdec jakožto pojistník, vůči němuž je dovolávána neplatnost pojistné smlouvy. V případě kladné odpovědi vyvstává rovněž otázka, zda i přes skutečnost, že se neplatnosti smlouvy nelze dovolat vůči třetí osobě, která je poškozeným, může pojistitel vůči takové osobě uplatnit regresní nárok na vrácení částek vyplacených v rámci plnění pojistné smlouvy.

3.

Článek 1 odst. 2 směrnice 2009/103/ES ( 3 ) definuje pojem „poškozený“ jako „jakoukoli osobu, která má právo na náhradu jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví způsobené vozidly“.

4.

Článek 3 této směrnice stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

Rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci.

[…]

Pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

5.

Článek 12 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

Aniž je dotčen čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec, kryje pojištění uvedené v článku 3 odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.“

6.

Článek 13 téže směrnice zní:

„1.   Každý členský stát přijme veškerá vhodná opatření k zabezpečení toho, aby pro účely článku 3 bylo ve vztahu k nárokům třetích osob poškozených nehodou považováno za neplatné jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě vydané podle článku 3, které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel:

Ustanovení či ujednání uvedená v prvním pododstavci písm. a) však lze uplatnit vůči osobám, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno.

Členské státy nemusí v případě nehod, k nimž dojde na jejich území, uplatnit první pododstavec v rozsahu, v jakém může poškozený obdržet náhradu škody od orgánu sociálního zabezpečení.

2.   V případě vozidel odcizených nebo získaných násilím mohou členské státy stanovit, že orgán uvedený v čl. 10 odst. 1 vyplatí za podmínek stanovených v odstavci 1 tohoto článku náhradu škody místo pojistitele. Má-li vozidlo obvyklé stanoviště v jiném členském státě, nemůže tento orgán uplatňovat žádný regresní nárok proti žádnému orgánu v uvedeném členském státě.

Členské státy, které v případě odcizených nebo násilím získaných vozidel stanoví, že orgán uvedený v čl. 10 odst. 1 vyplatí náhradu škody, mohou u věcných škod stanovit spoluúčast poškozeného do výše 250 EUR.

3.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, že jakékoli zákonné ustanovení nebo smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě, které vylučuje cestující z pojistného krytí z toho důvodu, že věděli nebo měli vědět, že řidič vozidla byl v době nehody pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky, se považuje za neplatné ve vztahu k nárokům takového cestujícího.“

7.

Podle článku L. 113-8 code des assurances (zákon o pojištění) je pojistná smlouva neplatná, pokud pojištěný zamlčí údaje nebo je úmyslně uvede nepravdivě, pokud toto zamlčení nebo toto nepravdivé uvedení mění předmět rizika nebo snižují míru rizika z pohledu pojistitele, třebaže riziko, které pojištěný zamlčel nebo zkreslil, nemělo vliv na pojistnou událost.

8.

Dne 5. října 2012 uzavřel PQ smlouvu o pojištění motorových vozidel u společnosti Mutuelle assurance des travailleurs mutualistes (Matmut). Při uzavírání pojistné smlouvy PQ prohlásil, že je jediným řidičem pojištěného vozidla.

9.

Dne 28. září 2013 se toto vozidlo řízené TN, jenž byl pod vlivem alkoholu, stalo účastníkem dopravní nehody s jiným vozidlem, pojištěným u společnosti Mutuelle d'assurance des artisans de France (MAAF). PQ, který byl spolujezdcem v prvně jmenovaném vozidle, byl při nehodě zraněn.

10.

TN byl stíhán před trestním soudem (Francie) a uznán vinným mimo jiné z neúmyslného ublížení na zdraví řidičem pozemního motorového vozidla pod vlivem alkoholu s pracovní neschopností delší než 3 měsíce, kterého se dopustil vůči PQ.

11.

PQ podal návrhy na náhradu škody občanskoprávní povahy. V trestním řízení společnost Matmut uplatnila námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nepravdivého prohlášení, které PQ učinil ohledně totožnosti obvyklého řidiče. Matmut žádala, aby byla zproštěna jakékoli odpovědnosti, a požadovala, aby náhradu škody PQ vyplatil Fonds de garantie des assurances obligatoires de dommages (Garanční fond povinného pojištění škod, FGAO), který je organizací odpovědnou mimo jiné za odškodnění obětí dopravních nehod, u kterých není odpovědná osoba pojištěna.

12.

Trestní soud rozsudkem ze dne 17. prosince 2018 prohlásil smlouvu za neplatnou z důvodu úmyslně nepravdivého prohlášení učiněného pojištěným. Zprostil společnost Matmut odpovědnosti, uložil TN nahradit újmu poškozeným a prohlásil, že rozsudku se lze dovolat vůči FGAO ( 4 ).

13.

TN, FGAO a MAAF se odvolali k odvolacímu soudu (Francie), který rozsudek potvrdil v rozsahu, v němž prohlásil pojistnou smlouvu mezi PQ a společností Matmut za neplatnou.

14.

Odvolací soud konstatoval, že v době, kdy PQ uzavřel pojistnou smlouvu, byl vlastníkem a obvyklým řidičem dotčeného vozidla TN. Vycházel tak z toho, že PQ úmyslně učinil nepravdivé prohlášení o totožnosti obvyklého řidiče, které zjevně změnilo názor pojistitele na riziko vzhledem k tomu, že TN byl již dříve odsouzen za řízení pod vlivem alkoholu.

15.

Odvolací soud však na rozdíl od trestního soudu dospěl k závěru, že Matmut je způsobilá nést odpovědnost, a zprostil proto odpovědnosti FGAO. Podle uvedeného soudu se vzhledem k přednosti unijního práva před vnitrostátním právem neplatnost smlouvy z důvodu úmyslně nepravdivého prohlášení pojištěného, kterou stanoví článek L. 113-8 code des assurances (zákon o pojištění), nelze dovolávat vůči obětem dopravních nehod nebo jejich právním nástupcům. Skutečnost, že poškozený byl spolujezdcem ve vozidle, které způsobilo nehodu, nebo pojistníkem či vlastníkem tohoto vozidla, neumožňuje upřít mu postavení „poškozené třetí osoby“.

16.

Společnost Matmut podala k trestnímu senátu Cour de Cassation (Nejvyšší kasační soud, Francie) kasační opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že odvolací soud v rozporu s články L. 113-8 a R. 211-13 code des assurances (zákon o pojištění) ( 5 ) nesprávně prohlásil, že neplatnosti pojistné smlouvy se vůči PQ nelze dovolat.

17.

Vzhledem k tomu, že trestní senát měl za to, že posouzení tohoto opravného prostředku vyžaduje stanovisko senátu specializovaného na pojistné právo, dotázal se jej, zda se lze dovolávat neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu úmyslně nepravdivého prohlášení vůči poškozenému, který je zároveň spolujezdcem ve vozidle, které způsobilo nehodu, a pojistníkem.

18.

Druhý občanskoprávní senát Cour de Cassation (kasační soud), kterému byla tato otázka předložena a jenž je předkládajícím soudem, podrobně vysvětluje stanovisko francouzského práva k otázce dovolatelnosti neplatnosti pojistné smlouvy vůči poškozeným při nehodě, za kterou může být odpovědný pojistitel. Z judikatury Cour de cassation (kasační soud) tak vyplývá, že zlá víra pojistníka, která je postihována neplatností pojistné smlouvy, je charakterizována úmyslem oklamat pojistitele. Vliv tohoto nepravdivého prohlášení na pojistnou událost je irelevantní. Neplatnost má navíc na pojistnou smlouvu zpětný účinek, takže se má za to, že nikdy neexistovala.

19.

Cour de cassation (kasační soud) míval obecně za to, že neplatnost smlouvy vyplývající z nepravdivého prohlášení pojištěného je vymahatelná vůči poškozenému za předpokladu, že pojistitel, který odmítl pojistné krytí, se řádně obrátil na FGAO.

20.

Od svého rozsudku ze dne 29. srpna 2019 ( 6 ) tento soud zastává názor, že neplatnosti pojistné smlouvy podle ustanovení code des assurances (zákon o pojištění) se nelze dovolávat vůči obětem dopravní nehody nebo jejich právním nástupcům a že v takovém případě nelze na FGAO požadovat odškodnění obětí. Tento obrat v judikatuře vyplynul z výkladu těchto ustanovení ve světle směrnic v oblasti pojištění.

21.

Předkládající soud dodává, že francouzský zákonodárce následně doplnil do code des assurances (zákon o pojištění) článek L. 211-7-1, aby jej uvedl do souladu s unijním právem. Vysvětluje, že na základě tohoto ustanovení se nelze neplatnosti pojistné smlouvy dovolávat vůči obětem dopravní nehody nebo jejich právním nástupcům a pojistitel, který kryje občanskoprávní odpovědnost vyplývající z dotčeného vozidla, je povinen je odškodnit. V tomto ustanovení se uvádí, že pojistitel vstupuje do práv věřitele s nárokem na náhradu škody vůči osobě odpovědné za nehodu, a to až do výše částek, které vyplatil.

22.

Toto ustanovení, které je nyní v platnosti, se nezdá být ratione temporis použitelné na skutkové okolnosti v původním řízení, tedy na uzavření smlouvy a nehodu, k nimž došlo v roce 2012, resp. 2013.

23.

Vzhledem k tomu předkládající soud uvádí, že od posunu své judikatury v důsledku rozsudku ze dne 29. srpna 2019 a od vstupu článku L. 211-7-1 code des assurances (zákon o pojištění) v platnost se Cour de cassation (kasační soud) nikdy nevyjádřil k otázce, zda se lze dovolat neplatnosti pojistné smlouvy vůči poškozenému spolujezdci ve vozidle, je-li tento zároveň pojistníkem a původcem úmyslně nepravdivého prohlášení, které vedlo k neplatnosti této smlouvy. Předkládající soud uvádí, že žádný z rozsudků Soudního dvora se netýká takové situace, jako je situace dotčená v původním řízení.

24.

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud), rozhodnutím ze dne 30. března 2023, došlým Soudnímu dvoru dne 7. dubna 2023, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být články 3 a 13 směrnice […] 2009/103[…] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo možné se dovolávat neplatnosti smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel vůči poškozenému spolujezdci, pokud je tento spolujezdec zároveň pojistníkem, který při uzavírání smlouvy učinil úmyslně nepravdivé prohlášení, jež způsobilo tuto neplatnost?“

25.

Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru Matmut, TN, FGAO, PQ a francouzská vláda, jakož i Evropská komise. Soudní dvůr rozhodl, že v projednávané věci se nebude konat jednání k přednesu řečí.

26.

Podstatou jediné předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo brání tomu, aby bylo možné se neplatnosti pojistné smlouvy dovolávat vůči poškozenému spolujezdci, který je zároveň pojistníkem, jehož nepravdivé prohlášení je příčinou této neplatnosti.

27.

Z předložené žádost o rozhodnutí o předběžné otázce však vyplývá, že předkládající soud má v případě, že by byla konstatována nemožnost dovolávat se neplatnosti pojistné smlouvy vůči poškozenému pojistníkovi, pochybnosti také o tom, zda by pojistitel mohl být oprávněn podat proti pojistníkovi žalobu založenou na úmyslném zavinění při uzavírání smlouvy a požadující vrácení všech částek, které pojistníkovi vyplatil jakožto plnění ze smlouvy.

28.

Podotýkám, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není uvedeno, zda Matmut takovou žalobu v rámci původního řízení podala, a dokonce ani to, zda je možné takovou žalobu v řízení, jako je původní řízení, vůbec podat.

29.

V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 7 ).

30.

Zadruhé podle ustálené judikatury ( 8 ) v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU Soudnímu dvoru přísluší poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, který mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky uvedeného práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit.

31.

Proto může být Soudní dvůr při plnění úkolu, pokud jde o rozhodnutí o předběžné otázce, nucen přeformulovat otázky, na které se i po jejich přeformulování v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 29 tohoto stanoviska nadále vztahuje domněnka relevance ( 9 ).

32.

V projednávané věci – přestože v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce chybí informace o možnosti pojistitele podat žalobu proti poškozenému, který je pojistníkem – se nezdá být zřejmé, že by otázka slučitelnosti podání takové žaloby s unijním právem neměla žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo se týkala hypotetického problému. Ačkoli se původní řízení týká trestní odpovědnosti viníka nehody, jsou návrhy na náhradu škody občanskoprávní povahy posuzovány v rámci tohoto řízení. Navíc, jak vyplývá z písemných vyjádření účastníků řízení, v nichž je tento aspekt podrobně rozebírán, projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje veškeré informace nezbytné k tomu, aby bylo možné podat užitečnou odpověď na otázku ohledně slučitelnosti takové žaloby.

33.

Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr přeformuloval položenou předběžnou otázku tak, že předkládající soud se touto otázkou snaží nejprve zjistit, zda články 3 a 13 směrnice 2009/103 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje dovolávat se neplatnosti smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vůči poškozenému spolujezdci, který je zároveň pojistníkem, v důsledku úmyslného nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka ohledně totožnosti obvyklého řidiče dotyčného vozidla.

34.

Podle mnou navrženého přeformulování se předkládající soud v případě kladné odpovědi na tuto otázku následně ptá, zda musí být tato ustanovení vykládána v tom smyslu, že brání rovněž vnitrostátní právní úpravě, která opravňuje pojistitele k podání žaloby proti poškozenému spolujezdci, který je zároveň pojistníkem, v důsledku úmyslného nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka ohledně totožnosti obvyklého řidiče dotyčného vozidla za účelem vrácení všech částek, které tento pojistitel pojistníkovi vyplatil jakožto plnění ze smlouvy.

35.

Právní podmínky platnosti pojistné smlouvy se neřídí unijním právem, ale právem členských států ( 10 ). Členské státy jsou však povinny zajistit, aby povinné pojištění motorových vozidel umožnilo všem spolujezdcům, kteří se stali obětí nehody způsobené vozidlem, získat náhradu újmy, kterou utrpěli. Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že členské státy musí při výkonu pravomoci v této oblasti respektovat unijní právo a ustanovení vnitrostátního práva upravující náhradu škody z nehod způsobených provozem vozidla nemohou směrnici 2009/103 zbavit jejího užitečného účinku ( 11 ).

36.

Pro zodpovězení první části předběžné otázky je tedy třeba nejprve určit, zda poškozený spolujezdec, který je zároveň pojistníkem a osobou, jež při uzavření pojistné smlouvy učinila nepravdivé prohlášení, patří mezi osoby, které má směrnice 2009/103 chránit. Pouze v takovém případě by totiž bylo možné dovolávat se neplatnosti pojistné smlouvy vůči poškozenému spolujezdci a zbavit ho práva na náhradu škody, a tedy ohrozit užitečný účinek této směrnice. V případě potřeby tedy budu ve druhé fázi zkoumat, zda dovolatelnost této neplatnosti vůči dotčené osobě nepředstavuje zásah do uvedené směrnice a jejího užitečného účinku.

37.

Cílem směrnice 2009/103 je zejména zaručit, že s osobami poškozenými nehodami způsobenými motorovými vozidly bude zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, na kterém místě na území Unie k nehodě došlo, a zajistit tak ochranu takto poškozených osob ( 12 ). Ustanovení této směrnice jsou totiž výsledkem vývoje unijní právní úpravy v oblasti povinného pojištění, která neustále sleduje a posiluje cíl ochrany poškozených nehodami způsobenými těmito vozidly ( 13 ).

38.

V tomto ohledu směrnice 2009/103 – jak vyplývá z bodu 1 jejího odůvodnění – kodifikovala předchozí směrnice o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, aniž došlo k podstatným obsahovým změnám. Judikatura týkající se těchto dřívějších směrnic je tedy použitelná na výklad rovnocenných ustanovení směrnice 2009/103 ( 14 ).

39.

Aby bylo dosaženo cíle „srovnatelné“ ochrany poškozených v rámci Unie, stanoví směrnice 2009/103 obecné pravidlo, že poškození mají právo na náhradu škody od pojistitele, a rovněž výjimky z tohoto pravidla. Z tohoto pohledu mají tyto výjimky taxativní povahu a musí být vykládány striktně ( 15 ).

40.

V tomto ohledu z výkladu čl. 1 odst. 2 směrnice 2009/103 ve spojení s jejím čl. 3 prvním pododstavcem vyplývá, že ochrana, která musí být zajištěna na základě této směrnice, se vztahuje na každou osobu, která má právo na náhradu škody způsobené motorovým vozidlem na základě vnitrostátního práva upravujícího občanskoprávní odpovědnost ( 16 ).

41.

Článek 3 směrnice 2009/103 konkrétně ukládá členským státům povinnost zaručit, že občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, bude kryta pojištěním, a zejména upřesňuje, které typy škod a které poškozené třetí osoby má toto pojištění krýt. Stran práv, která jsou přiznána poškozeným třetím osobám, čl. 3 první pododstavec této směrnice brání tomu, aby se pojišťovna občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel mohla opírat o právní předpisy nebo smluvní ujednání za účelem odmítnutí vyplatit třetím osobám poškozeným nehodou náhradu škody způsobenou pojištěným vozidlem. Ustanovení čl. 13 odst. 1 směrnice pouze opakuje tuto povinnost s ohledem na některé konkrétní případy uvedené v tomto ustanovení ( 17 ).

42.

Ve světle těchto poznámek je třeba určit, zda v projednávané věci spadá poškozený spolujezdec, který je zároveň pojistníkem a osobou, jež učinila nepravdivé prohlášení, pod pojem „poškozené třetí osoby“, které má směrnice 2009/103 chránit.

43.

Povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, které upravuje směrnice 2009/103, se vztahuje zejména – jak požaduje čl. 12 odst. 1 této směrnice – na škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.

44.

Soudní dvůr již upřesnil, že účelem ustanovení dřívějších směrnic, která odpovídají ustanovením směrnice 2009/103, bylo zajistit, aby povinné pojištění motorových vozidel umožňovalo – s výhradou výjimek stanovených v těchto směrnicích – pro všechny spolujezdce cestující ve vozidle, které byly poškozeny dopravní nehodou, vyplacení náhrady utrpěné škody ( 18 ).

45.

Je pravda, že výjimka, která může ovlivnit situaci jiných cestujících než řidiče, je stanovena v čl. 13 odst. 1 písm. a) směrnice 2009/103. Podle tohoto ustanovení může členský stát rozhodnout, že doložku o výluce z pojištění (stanovené smluvně nebo zákonem) lze uplatnit vůči osobám, které do vozidla dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno. Je však nesporné, že v projednávané věci tomu tak nebylo.

46.

Pokud jde tedy o povinné pojištění upravené směrnicí 2009/103, skutečnost, že poškozený byl spolujezdcem ve vozidle, které mu způsobilo škodu, nemůže tuto osobu zbavit práva na náhradu škody způsobené dopravní nehodou.

47.

V projednávané věci se jedna ze stran pojistné smlouvy, konkrétně pojistník, prohlašuje za „poškozeného nehodou“, aby tak získala od pojišťovny náhradu škody.

48.

V tomto ohledu – jak jsem již poznamenal ( 19 ) – směrnice 2009/103 i judikatura Soudního dvora používají pojem „poškozené třetí osoby“ k určení toho, kdo má nárok na ochranu plynoucí z unijního práva. Použití tohoto pojmu může vyvolat dojem, že ochrana poskytovaná touto směrnicí se vztahuje pouze na osoby, které nejsou smluvně vázány („třetí osoby“) vůči pojistiteli, který může nést odpovědnost.

49.

Zaprvé se však pojem „poškozené třetí osoby“ objevuje pouze v článku 13 směrnice 2009/103. Toto ustanovení, nadepsané „Doložky o výluce z pojištění“, ukládá členským státům povinnost přijmout veškerá vhodná opatření k zabezpečení toho, aby „pro účely článku 3“ směrnice bylo ve vztahu k nárokům třetích osob poškozených nehodou považováno za neplatné jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání, které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel v určitých specifických situacích podrobně popsaných v prvně uvedeném ustanovení.

50.

Bod 15 odůvodnění směrnice 2009/103 objasňuje cíl článku 13 této směrnice a uvádí, že v zájmu poškozených by se účinky určitých ustanovení o vyloučení odpovědnosti měly omezit na vztah mezi pojistitelem a osobou, která za nehodu odpovídá. A contrario, podle tohoto bodu odůvodnění jsou proto na základě článku 13 uvedené směrnice a s výhradou výjimek v něm stanovených tyto (zákonné i smluvní) doložky o vyloučení odpovědnosti z pojištění neúčinné, pokud jde o vztah mezi pojistitelem a jakýmkoli jiným poškozeným, než je osoba, která za nehodu odpovídá. Proto je podle tohoto bodu odůvodnění třeba odkaz na „třetí osoby poškozené nehodou“, chápat tak, že se jimi rozumí oběti dopravní nehody jiné než osoba, která nehodu způsobila. Takto, a obecněji, se pojem „poškozené třetí osoby“ ve smyslu uvedeného ustanovení může vztahovat i na osoby smluvně vázané k pojistiteli.

51.

Zadruhé takový výklad směrnice 2009/103 je v souladu s výkladem generálního advokáta P. Mengozziho, který ve svém stanovisku ve věci Churchill Insurance Company a Evans navrhl, aby v případě nehody byly za „třetí osoby“ považovány všechny osoby kromě řidiče, který nehodu způsobil ( 20 ).

52.

Zatřetí Soudní dvůr již upřesnil, že skutečnost, že poškozeným při dopravní nehodě je pojistník, neumožňuje tuto osobu vyloučit z pojmu „třetí osoba poškozená nehodou“ ve smyslu ustanovení směrnic předcházejících směrnici 2009/103, která odpovídají čl. 12 odst. 3 a čl. 13 odst. 1 této směrnice ( 21 ).

53.

Skutečnost, že poškozený spolujezdec je pojistníkem, tedy neznamená, že je vyloučen z ochrany poskytované poškozeným dopravní nehodou podle směrnice 2009/103.

54.

Zvláštnost tohoto případu spočívá v tom, že dotčenou osobou je nejen spolujezdec, který je poškozeným dopravní nehodou a který je smluvně zavázaný pojistiteli, o jehož odpovědnost se jedná, ale také původce úmyslného nepravdivého prohlášení, které vedlo k neplatnosti pojistné smlouvy.

55.

Jak jsem již podotkl ( 22 ), směrnice 2009/103 obsahuje výjimku, která umožňuje, aby poškození nebyli odškodněni s ohledem na situaci, kterou sami způsobili, tj. osoby, které do vozidla, které způsobilo nehodu, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno. Na druhou stranu směrnice takovou výjimku nestanoví pro případ, že byla pojistná smlouva uzavřena na základě nepravdivého prohlášení pojistníka.

56.

Jak tedy již Soudní dvůr rozhodl ( 23 ), okolnost, že pojišťovna uzavřela tuto smlouvu na základě opomenutí nebo nepravdivého prohlášení pojistníka, jí neumožňuje dovolávat se právních ustanovení o neplatnosti smlouvy a tuto neplatnost namítat vůči poškozeným třetím osobám, aby se zprostila své povinnosti vyplatit těmto osobám náhradu škody způsobenou pojištěným vozidlem. Jinými slovy, z hlediska směrnice 2009/103 nemá skutečnost, že spolujezdec, který je poškozeným, je pojistníkem, který učinil nepravdivé prohlášení při uzavření pojistné smlouvy, vliv na jeho postavení „poškozené třetí osoby“ ve smyslu této směrnice a na ochranu poskytovanou osobám v tomto postavení.

57.

Nyní je třeba ověřit, zda tento závěr není zpochybněn argumentem založeným na zásadě zákazu podvodu a zneužití. Matmut ve svém písemném vyjádření totiž uvedla, že z hlediska této zásady nelze připustit, aby osoba, která učinila nepravdivé prohlášení, mohla využít pojištění, a těžit tak ze svého podvodu.

58.

Směrnice 2009/103 neupravuje otázku zneužití práv, která jim tato směrnice přiznává, pojistníky. V unijním právu však platí obecná zásada, že použití unijní právní úpravy nemůže být rozšířeno až do té míry, že by zahrnovalo i zneužívající nebo podvodné úkony. Navíc se mi zdá, že Soudní dvůr uvažoval o uplatnění této zásady v souvislosti s dovolatelností neplatnosti pojistné smlouvy v nedávném usnesení Liberty Seguros.

59.

Předběžná otázka, kterou Soudní dvůr analyzoval v uvedeném usnesení, vycházela z žaloby pojistitele, který se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu nepravdivého prohlášení pojistníka o činnosti provozované s dotčeným vozidlem. Soud, který projednával tuto žalobu, musel rozhodnout, zda se lze této neplatnosti dovolávat vůči třetím osobám poškozeným dopravní nehodou.

60.

Soudní dvůr odpověděl záporně a zejména uvedl, že nelze tvrdit, že v situaci, kdy pojistník zatajil skutečnou činnost, kterou hodlal s dotčeným vozidlem vykonávat, a cestující nemohli nevědět o protiprávní povaze služby poskytované pojistníkem, je unijní právo dovoláváno za účelem obejití vnitrostátního práva, a tím získání výhody, která je v rozporu s cíli a účelem unijního práva ( 24 ).

61.

V této pasáži chtěl Soudní dvůr zřejmě naznačit, že daná situace neodpovídá dvěma hlavním rámcům, v nichž lze pojem „zneužití“ analyzovat, a to v případě, kdy je unijní právo využíváno k obcházení vnitrostátního práva, a v případě, kdy jsou ustanovení unijního práva využívána k získání výhod způsobem, který je v rozporu s cíli a účelem týchž ustanovení ( 25 ).

62.

Pokud vzhledem ke kontextu, do něhož je zasazena, přitom chápu uvedenou pasáž správně, odpovídá situace posuzovaná Soudním dvorem druhému rámci, a sice situaci, kdy se unijního práva dovolávají osoby poškozené při dopravní nehodě, které chtějí uplatnit své postavení „poškozených třetích osob“, aby nebyly zbaveny svého práva na náhradu škody v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy plynoucí z nepravdivého prohlášení pojistníka.

63.

Na druhou stranu, pokud přijmeme argumentaci společnosti Matmut, v projednávané věci se snaží využít svého postavení „poškozené třetí osoby“ k dosažení stejného cíle pojistník. V takové situaci by dovolávání se unijního práva, konkrétně článků 3 a 13 směrnice 2009/103, mělo za cíl obejít použití vnitrostátního ustanovení o neplatnosti pojistné smlouvy, které by jinak bylo dovolatelné vůči osobě, která učinila nepravdivá prohlášení.

64.

Za těchto okolností přísluší předkládajícímu soudu, aby v souladu s pravidly dokazování podle vnitrostátního práva ověřil – pokud tím není ohrožena účinnost unijního práva – zda jsou ve sporu v původním řízení naplněny základní prvky zneužívajícího či podvodného jednání ( 26 ). Soudní dvůr při rozhodování o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce může případně poskytnout vnitrostátním soudům indicie, které jim poslouží jako vodítko při posuzování případů, o nichž v projednávaných věcech rozhodují ( 27 ). Uvedu proto několik poznámek k uplatňování zásady zákazu podvodu a zneužití v případě, že se Soudní dvůr rozhodne předkládajícímu soudu taková vodítka poskytnout.

65.

Konstatování zneužívajícího jednání vyžaduje existenci objektivního a subjektivního znaku jednání.

66.

Podle judikatury Soudního dvora ( 28 ) vyžaduje důkaz o takovém zneužívajícím jednání zaprvé souhrn objektivních skutečností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a zadruhé subjektivní znak spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání.

67.

Domnívám se, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci cíle sledovaného unijní právní úpravou bylo a priori zřejmě dosaženo, zdá se být vhodné začít analýzu nikoliv objektivním prvkem, ale subjektivním prvkem, aby bylo možné určit, jaký byl úmysl dotyčné osoby, zjistit, zda tento úmysl představuje zneužití, a pokud ano, zda zamýšlený výsledek může ohrozit cíl unijního práva ( 29 ).

68.

Cílem článků 3 a 13 směrnice 2009/103 je totiž zajistit, aby s výhradou výjimek stanovených ve směrnici měl každý, kdo byl poškozen při dopravní nehodě, právo na náhradu škody, a vyloučit použití vnitrostátních ustanovení a smluvních doložek, které mohou toto právo omezit.

69.

Je nesporné, že PQ byl při nehodě dotčené v původním řízení zraněn a podle platného práva má nárok na náhradu utrpěné újmy. Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by k této nehodě došlo za uměle vytvořených okolností nebo že by vzhledem k tomu, že řidič je vyloučen z okruhu osob, na které se pojištění vztahuje ( 30 ), PQ místo toho, aby sám řídil vozidlo, nastoupil na místo spolujezdce, aby v případě nehody dostal od pojišťovny odškodnění.

70.

Dále nelze přehlédnout, že argument společnosti Matmut nespočívá v tom, že TN řídil předmětné vozidlo v době nehody, ale v tom, že při uzavírání pojistné smlouvy nebyl označen za obvyklého řidiče tohoto vozidla. Pokud by v tomto ohledu byl PQ obvyklým řidičem vozidla a TN s ním jezdil příležitostně, otázka neplatnosti pojistné smlouvy by nevyvstala. Směrnice 2009/103 brání tomu, aby povinnost pojistitele odškodnit osobu poškozenou dopravní nehodou, jíž se účastnilo pojištěné vozidlo, byla vyloučena, pokud tato nehoda byla způsobena osobou, která není uvedena v pojistné smlouvě ( 31 ).

71.

Argumentace společnosti Matmut vychází ze skutečnosti, že PQ učinil při uzavírání pojistné smlouvy nepravdivé prohlášení a snaží se vyloučit uplatnění vnitrostátního ustanovení, podle kterého je pojistná smlouva v důsledku tohoto nepravdivého prohlášení neplatná, a to nikoli ve prospěch všech poškozených, ale ve svůj osobní prospěch.

72.

V této souvislosti bych rád upozornil, že Soudní dvůr používá pro popis subjektivního prvku zneužívajícího nebo podvodného jednání různé formulace.

73.

V některých svých rozsudcích Soudní dvůr uvádí, že subjektivní znak spočívá v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny ( 32 ), zatímco v jiných zdůrazňuje, že tento prvek je dán pouze tehdy, pokud je hlavní účel dotčeného jednání omezen na získání takové výhody ( 33 ).

74.

V každém případě je nutno konstatovat, že pokud jde o obcházení vnitrostátního práva prostřednictvím sekundárního práva, zákaz takových praktik není relevantní, pokud dotčená jednání mohou mít jiné odůvodnění než pouhé dosažení neoprávněné výhody ( 34 ).

75.

Je proto třeba posoudit, zda se hlavní účel dotčeného jednání PQ omezoval na obcházení jinak použitelných vnitrostátních ustanovení. V tomto ohledu je k ověření existence zneužívající praktiky zapotřebí, aby předkládající soud zohlednil všechny skutečnosti a okolnosti projednávaného případu, včetně skutečností, které údajně zneužívajícímu jednání předcházely a po něm následovaly ( 35 ).

76.

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že nepravdivá prohlášení učinil PQ proto, aby splnil svou povinnost pojistit dotčené vozidlo a získal výhodnější pojistné, než k jakému by byl povinen, kdyby byla známa totožnost obvyklého řidiče tohoto vozidla. Z předkládacího usnesení totiž vyplývá, že důvodem tohoto nepravdivého prohlášení bylo neuvést jako obvyklého řidiče uvedeného vozidla TN, vzhledem k tomu, že byl v minulosti odsouzen za řízení pod vlivem alkoholu. Tato okolnost přitom zjevně změnila názor pojistitele na riziko.

77.

S výhradou ověření, které provede vnitrostátní soud, proto nelze mít za to, že PQ učinil nepravdivé prohlášení za hlavním účelem odvolat se na články 3 a 13 směrnice 2009/103 a obejít vnitrostátní ustanovení týkající se právních podmínek neplatnosti pojistných smluv. Vzhledem k výše uvedenému je třeba pro účely této směrnice považovat PQ za „třetí osobu poškozenou“ při dopravní nehodě.

78.

V souvislosti s těmito ověřeními je třeba dodat, že osoba, jíž je vytýkáno, že se uchýlila k podvodnému nebo zneužívajícímu jednání, musí mít možnost vyvrátit skutečnosti, z nichž tato tvrzení vychází, při dodržení záruk spojených s právem na spravedlivý proces ( 36 ).

79.

Pro úplnost se lze zabývat tím, zda by článek L. 113-8 code des assurances (zákon o pojištění) neměl být považován za vnitrostátní ustanovení, kterým se francouzský zákonodárce snaží bránit podvodnému a zneužívajícímu jednání pojistníků. Použití takového vnitrostátního ustanovení je však možné pouze v situaci, kdy by jednání dotyčné osoby bylo v každém případě na základě obecné zásady práva Unie zakazující podvodné a zneužívající jednání považováno za podvodné nebo zneužívající ( 37 ). Uplatňování takového vnitrostátního ustanovení nemůže narušit plný účinek a jednotné uplatňování článků 3 a 13 směrnice 2009/103 ( 38 ). Nemůže tedy měnit rozsah působnosti těchto ustanovení ( 39 ), k čemuž by došlo v případě, že by pojistník, který učinil nepravdivé prohlášení, byl zbaven postavení „poškozené třetí osoby“ ve smyslu těchto ustanovení.

80.

Za těchto okolností zbývá určit, zda účinnost článků 3 a 13 směrnice 2009/103 brání tomu, aby bylo možné se neplatnosti pojistné smlouvy dovolávat vůči poškozené třetí osobě, která je pojistníkem a osobou, která učinila nepravdivé prohlášení při uzavření smlouvy.

81.

V projednávané věci vyvstává otázka, zda popření práva na náhradu škody ze strany pojišťovny může být důsledkem dovolatelnosti neplatnosti pojistné smlouvy vůči pojistníkovi v důsledku jeho nepravdivých prohlášení.

82.

Jak jsem již uvedl ( 40 ), cílem směrnice 2009/103 není harmonizovat právní podmínky platnosti pojistných smluv. Ačkoli členské státy mohou i nadále tyto podmínky volně stanovit, musí své pravomoci vykonávat v souladu s unijním právem a vnitrostátní předpisy upravující náhradu škody z nehod způsobených provozem vozidla nemohou tuto směrnici zbavit jejího užitečného účinku.

83.

Ačkoli tak směrnice 2009/103 nebrání vnitrostátnímu ustanovení, které stanoví, že pojistná smlouva je stižena neplatností, pokud je uzavřena na základě nepravdivého prohlášení pojistníka, tato směrnice omezuje účinky neplatnosti v rozsahu, v jakém může ohrozit užitečný účinek tohoto aktu unijního práva.

84.

V tomto ohledu by dovolatelnost neplatnosti pojistné smlouvy vůči poškozenému spolujezdci, který je pojistníkem, znamenala, že by tato osoba neobdržela náhradu škody, a proto by byl ohrožen užitečný účinek směrnice 2009/103. Tento výklad není zpochybněn možností, že uvedená osoba může být odškodněna prostřednictvím FGAO.

85.

Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o tom, zda skutečnost, že FGAO je povinen odškodnit poškozeného v případě, že je konstatována existence možnosti dovolat se vůči němu neplatnosti smlouvy, může mít vliv na výklad, který je třeba přijmout.

86.

V tomto ohledu je podle článku 10 směrnice 2009/103 každý členský stát povinen „[zřídit] nebo [schválit] orgán, jehož úkolem je poskytovat náhradu škody minimálně do výše povinného pojištění v případě věcných škod nebo škod na zdraví způsobených nezjištěným vozidlem nebo vozidlem, u něhož nebyla splněna pojistná povinnost stanovená v článku 3“.

87.

Jak však Soudní dvůr upřesnil ( 41 ), konstatování, že vnitrostátní ustanovení může vést k neposkytnutí náhrady škody poškozeným třetím osobám, a tedy k narušení užitečného účinku směrnice 2009/103, není zpochybněno možností, že poškozené osobě může být vyplacena náhrada škody subjektem zřízeným za účelem dosažení souladu s článkem 10 této směrnice.

88.

Zásah takového subjektu byl totiž stanoven jako nejzazší opatření pouze pro případy, kdy škoda byla způsobena vozidlem, u něhož nebyla splněna povinnost pojištění. Pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je povinné a členským státům přísluší zajistit, aby s výhradou výjimek stanovených ve směrnici 2009/103 každý vlastník nebo držitel vozidla, které má obvyklé stanoviště na jejich území, uzavřel smlouvu s pojišťovnou. Nesplnění této povinnosti dohledu ze strany členského státu by nemělo být na újmu obětem dopravních nehod, a pokud takový případ nastane, musí oběti odškodnit orgán zřízený nebo schválený tímto členským státem. Na druhou stranu se nelze dovolávat zásahu pověřeného subjektu, aby se pojistitel zprostil své odpovědnosti, pokud byla povinnost uzavřít pojistnou smlouvu splněna.

89.

V návaznosti na analýzu, kterou jsem právě provedl, se především domnívám, že skutečnost, že spolujezdec, který je poškozeným, je pojistníkem, který při uzavření pojistné smlouvy učinil nepravdivé prohlášení, pokud jde o totožnost obvyklého řidiče, nemá vliv na jeho postavení „poškozené třetí osoby“ ve smyslu této směrnice a na ochranu poskytovanou osobám v tomto postavení ( 42 ). Dále za okolností projednávané věci nelze mít za to, že uplatnění zásady zákazu podvodného a zneužívajícího jednání umožňuje odepřít danému spolujezdci tuto ochranu ( 43 ). A konečně, směrnice by pozbyla svého užitečného účinku, pokud by pojistitel odepřel této osobě právo na náhradu škody s odůvodněním, že se lze dovolávat neplatnosti pojistné smlouvy vyplývající z nepravdivých prohlášení ( 44 ).

90.

Za těchto podmínek je třeba na první část předběžné otázky odpovědět tak, že články 3 a 13 směrnice 2009/103 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje dovolávat se neplatnosti smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vůči poškozenému spolujezdci, který je zároveň pojistníkem, v důsledku úmyslného nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka ohledně totožnosti obvyklého řidiče dotyčného vozidla.

91.

Pro připomenutí, druhá část předběžné otázky se týká toho, zda články 3 a 13 směrnice 2009/103 musí být vykládány v tom smyslu, že brání rovněž vnitrostátní právní úpravě, která opravňuje pojistitele k podání žaloby proti poškozenému spolujezdci, který je zároveň pojistníkem, v důsledku úmyslného nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka ohledně totožnosti obvyklého řidiče dotyčného vozidla za účelem vrácení všech částek, které tento pojistitel pojistníkovi vyplatil jakožto plnění ze smlouvy.

92.

Abych mohl na druhou část předběžné otázky odpovědět, budu nejprve zkoumat, zda se podmínky, za kterých může být pojistník odpovědný za původní nepravdivé prohlášení, řídí unijním právem. Pokud tomu tak není, budu se zabývat otázkou, zda toto právo přesto brání vzniku odpovědnosti tohoto pojistníka na základě regresní žaloby pojistitele.

93.

Ačkoli Soudní dvůr dosud neměl dosud příležitost rozhodnout, zda je právo pojistitele podat regresní žalobu proti poškozenému spolujezdci slučitelné s unijním právem, pokud je tento spolujezdec zároveň pojistníkem, který při uzavření pojistné smlouvy učinil nepravdivá prohlášení, lze z judikatury v tomto ohledu vyvodit užitečné závěry ( 45 ).

94.

Regresní žaloba proti poškozenému při dopravní nehodě byla předmětem věci Churchill Insurance Company Limited a Evans ( 46 ).

95.

Dotčený rozsudek se týkal ustanovení vnitrostátního práva, které umožňovalo pojistiteli získat od pojištěného zpět částku vyplacenou z titulu jeho odpovědnosti vyplývající z pojistné smlouvy. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že toto ustanovení umožňuje dva různé výklady a tyto výklady byly předmětem diskuse mezi stranami.

96.

Podle prvního výkladu dotčené vnitrostátní ustanovení stanovovalo regresní nárok vůči pojištěnému za účelem vymáhání této náhrady, pokud tato pojištěná osoba způsobila nebo dovolila užití vozidla tímto řidičem ( 47 ). Podle druhého výkladu je účinkem tohoto ustanovení automaticky vyloučit z pojistného plnění cestujícího poškozeného dopravní nehodou, který byl pojištěn a dovolil nepojištěnému řidiči řídit vozidlo ( 48 ). Předkládající soud přijal tento druhý výklad, a proto se odráží i v rozsudku Soudního dvora.

97.

Ještě důležitější je, že z výkladu tohoto rozsudku může vyplývat, že ustanovení, které automaticky vylučuje případnou náhradu škody náležející pojištěnému (druhý výklad), spadá do působnosti směrnice 2009/103, zatímco ustanovení, které přiznává pojistiteli právo uplatnit občanskoprávní odpovědnost druhé smluvní strany prostřednictvím regresní žaloby (první výklad), do působnosti této směrnice nespadá.

98.

Poté, co Soudní dvůr uvedl, že je povinen přihlédnout k výkladu vnitrostátního práva přijatému vnitrostátním soudem, tedy k druhému výkladu, konstatoval, že předběžné otázky „se netýka[ly] slučitelnosti ustanovení upravujícího občanskoprávní odpovědnost s unijním právem, ale týka[ly] se slučitelnosti ustanovení, které podle výkladu předkládajícího soudu tím, že automaticky vylučuje nárok na odškodnění, který případně přísluší pojištěnému, omezuje rozsah pojistného krytí v rámci občanskoprávní odpovědnosti, s unijním právem“ ( 49 ). Soudní dvůr tak rozhodl, že položené otázky skutečně spadají do působnosti unijní právní úpravy této oblasti.

99.

Tento výklad rozsudku Churchill Insurance Company Limited a Evans ( 50 ) je podpořen usnesením BUL INS ( 51 ), v němž Soudní dvůr uvedl, že článek 13 směrnice 2009/103 se týká možných omezení pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti ve vztahu k třetím osobám poškozeným nehodou a nikoliv regresních žalob podaných pojistitelem poté, co byla poškozenému přiznána náhrada škody.

100.

Podmínky, kterými se řídí založení odpovědnosti pojistníka, pokud jde o částky vyplacené pojistitelem v důsledku nehody, se tedy neřídí unijním právem. Zbývá určit, zda podmínky vzniku takové odpovědnosti, uvedené v druhé části předběžné otázky, mohou přesto ohrozit užitečný účinek směrnice 2009/103.

101.

Předkládající soud se zabývá tím, zda může pojistitel podat regresní žalobu proti pojistníkovi, aby získal zpět všechny částky, které mu vyplatil jakožto plnění z pojistné smlouvy.

102.

Ačkoli podmínky, za nichž je pojistník odpovědný, spadají do pravomoci členských států, musí tyto státy vykonávat svou pravomoc v této oblasti v souladu s unijním právem, aniž by byl ohrožen užitečný účinek tohoto práva.

103.

V tomto ohledu Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se užitečného účinku směrnice 2009/103 rozlišuje mezi ustanoveními v oblasti pojištění, která omezují pojistné krytí občanskoprávní odpovědnosti pojistitele ve vztahu mezi poškozenou třetí osobou a pojistitelem, na jedné straně, a ustanoveními vnitrostátního režimu občanskoprávní odpovědnosti, která určují odpovědnost pojištěného vůči takové poškozené třetí osobě, na straně druhé ( 52 ). V zásadě jsou to především tato prvně jmenovaná ustanovení, která mohou tento užitečný účinek ohrozit ( 53 ). Je tomu tak proto, že odpovědnost pojistitele je zpravidla odvozena od občanskoprávní odpovědnosti pojištěného a směrnice se nesnaží režimy této odpovědnosti v členských státech harmonizovat.

104.

Podle téže judikatury musí být navíc k zajištění užitečného účinku ustanovení unijního práva upravujících povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním úpravám, které ohrožují dosažení tohoto užitečného účinku, když tím, že automaticky vylučují nebo neúměrně omezují právo poškozených na náhradu škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ohrožují dosažení cíle spočívajícího v ochraně obětí nehod způsobených motorovými vozidly, který je unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován ( 54 ).

105.

Ve světle této judikatury je třeba konstatovat, že vnitrostátní právní úprava, která opravňuje pojistitele k uplatnění nároku vůči poškozenému spolujezdci, který je zároveň pojistníkem, jež při uzavření pojistné smlouvy učinila nepravdivá prohlášení, za účelem získání náhrady všech částek vyplacených tomuto poškozenému spolujezdci na základě pojistné smlouvy, může ohrozit právo tohoto jednotlivce na náhradu škody z povinného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a proto i užitečný účinek směrnice 2009/103.

106.

Důsledkem této vnitrostátní právní úpravy je totiž ovlivnění vztahu mezi poškozenou třetí osobou a pojistitelem, aniž by byla dotčena občanskoprávní odpovědnost pojištěného, který za dopravní nehodu nese přímou odpovědnost. Skutečnost, že se tato vnitrostátní právní úprava snaží postihnout nepravdivá prohlášení pojistníka při uzavírání pojistné smlouvy, tuto úvahu nezpochybňuje. Skutečnost, že poškozený spolujezdec je pojistníkem, který při uzavření pojistné smlouvy učinil nepravdivé prohlášení, pokud jde o totožnost obvyklého řidiče, totiž nemá vliv na jeho postavení „poškozené třetí osoby“ ve smyslu této směrnice ( 55 ).

107.

V tomto ohledu je na jedné straně pravda, že ve věci Ruiz Bernáldez ( 56 ) Soudní dvůr rozhodl, že „smlouva o povinném pojištění může stanovit, že v takových případech má pojistitel právo podat regresní žalobu proti pojištěnému“. Tento rozsudek však nelze na straně druhé chápat tak, že unijní právo nebrání tomu, aby pojistitel podal regresní žalobu proti osobě, s níž uzavřel pojistnou smlouvu, pokud je tato osoba zároveň poškozenou třetí osobou ve smyslu směrnice 2009/103.

108.

Jak totiž zdůrazňuje francouzská vláda, ve věci Ruiz Bernáldez ( 57 ) byl pojištěný řidičem vozidla a osobou, která škodu způsobila, takže otázka rizika, že by tímto regresním nárokem bylo dotčeno právo poškozeného na náhradu škody, nevyvstala. Úvahy Soudního dvora se navíc konkrétně týkaly doložky v pojistné smlouvě, která umožňovala pojistiteli podat regresní žalobu proti pojištěnému s cílem získat zpět částky vyplacené oběti dopravní nehody způsobené podnapilým řidičem ( 58 ). Na druhou stranu z tohoto rozsudku nijak nevyplývá, že by taková regresní žaloba mohla být bez jakéhokoli omezení plynoucího z unijního práva podána proti osobě, kterou pojistitel odškodnil. Soudní dvůr naopak uvedl, že „smlouva o povinném ručení nemůže stanovit, že v určitých případech, a zejména v případě, kdy byl řidič vozidla pod vlivem alkoholu, není pojistitel povinen vyplatit náhradu škody na zdraví nebo na majetku způsobené pojištěným vozidlem třetím osobám“ ( 59 ).

109.

A co je ještě důležitější, taková regresní žaloba, jako je žaloba, jíž se týká druhá část položené otázky, opomíjí potřebu zajistit přiměřenost opatření, jehož cílem je zbavit poškozeného práva získat náhradu škody od pojistitele.

110.

Jak totiž vyplývá z předkládacího rozhodnutí, neplatnost smlouvy je důsledkem nepravdivého prohlášení, které změnilo pohled pojistitele na riziko, a tedy i na cenu pojištění, aniž by mělo jakýkoli vliv na dopravní nehodu nebo rozsah škody. Pokud je přitom podána žaloba na náhradu všech částek vyplacených dotčené osobě z titulu náhrady škody utrpěné při dopravní nehodě pod záminkou postihu nepravdivého prohlášení pojistníka o totožnosti obvyklého řidiče dotčeného vozidla, je v praxi důsledkem uvedené žaloby trvalé a nepřiměřené zbavení této osoby ochrany, kterou směrnice 2009/103 poskytuje obětem takových nehod.

111.

Za těchto podmínek je třeba na druhou část předběžné otázky odpovědět tak, že články 3 a 13 směrnice 2009/103 musí být vykládány v tom smyslu, že brání rovněž vnitrostátní právní úpravě, která opravňuje pojistitele k podání žaloby proti poškozenému spolujezdci, je-li tento spolujezdec zároveň pojistníkem, v důsledku úmyslného nepravdivého prohlášení tohoto pojistníka ohledně totožnosti obvyklého řidiče dotyčného vozidla za účelem vrácení všech částek, které tento pojistitel pojistníkovi vyplatil jakožto plnění ze smlouvy.

112.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Cour de cassation (Kasační soud, Francie) odpověděl následovně:

„Články 3 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění

musí být vykládány v tom smyslu, že