null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 6. června 2024(1)

Věc C‑230/23

Reprobel CV

proti

Copaco Belgium NV

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Ondernemingsrechtbank Gent Afdeling Gent (Obchodní soud v Gentu, Oddělení Gent, Belgie)]

„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Článek 2 – Právo na rozmnožování – Článek 5 odst. 2 písm. a) a b) – Výjimky a omezení – Rozmnožování pro soukromé užití – Spravedlivá odměna – Přímý účinek – Subjekt pověřený výběrem a rozdělováním spravedlivé odměny – Možnost přímo se dovolávat směrnice vůči tomuto subjektu“

 Úvod

1.        Předběžné otázky v projednávané věci vyžadují vrátit se k jedné ze základních otázek unijního práva, a to k problému přímého účinku ustanovení směrnic a možnosti dovolávat se těchto ustanovení ve vertikálních vztazích, tj. ve sporu mezi jednotlivcem a členským státem. Tato problematika, ačkoli sahá až k počátkům utváření právního řádu Unie, stále vyvolává spory a kontroverze(2).

2.        Projednávaná věc nastoluje dva problémy, které v tomto ohledu vyvstávají. Na jedné straně jde o to, zda lze ustanovením směrnice, která se dotyčný členský stát rozhodl provést, ačkoli mají fakultativní povahu, přiznat přímý účinek. Kromě toho v projednávané věci došlo k tomuto provedení, jak výslovně vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora, způsobem neslučitelným s unijním právem. Na druhou stranu projednávaná věc znovu nastoluje otázku možnosti dovolávat se přímého účinku ustanovení směrnice vůči soukromému subjektu, jehož členský stát pověřil plněním úkolu ve veřejném zájmu.

3.        V případě obou těchto otázek je zřejmé, že Soudní dvůr bude muset vyjasnit svou stávající judikaturu.

 Právní rámec

 Unijní právo

4.        Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(3) stanoví:

„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:

a)      pro autory v případě jejich děl;

b)      pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;

c)      pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;

d)      pro výrobce prvotních záznamů filmů ve vztahu k originálům a rozmnoženinám jejich filmů;

e)      pro vysílací organizace v případě záznamu jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.“

5.        Článek 5 odst. 2 písm. a) této směrnice uvádí:

„Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 v těchto případech:

a)      u rozmnoženin na papíře nebo jakémkoliv podobném nosiči, přičemž tyto rozmnoženiny vznikly použitím jakékoliv fotografické techniky nebo některým jiným procesem s podobnými účinky, s výjimkou hudebnin, za předpokladu, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu;

b)      u jakýchkoliv rozmnoženin na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu, která, pokud jde o dotyčné dílo nebo předmět ochrany, bere ohled na použití nebo nepoužití technologických prostředků uvedených v článku 6;“.

 Belgické právo

6.        Belgické právo, ve znění použitelném na spor v původním řízení, zavedlo odměnu za povolení výjimky z práva na rozmnožování v článcích 59 a 60 wet van 30 juni 1994 betreffende het auteursrecht en de naburige rechten (zákon ze dne 30. června 1994 o autorském právu a právech s ním souvisejících)(4). Tato odměna se skládala z paušální části, která závisela na počtu zařízení umožňujících rozmnožování chráněných děl, a z části úměrné počtu zhotovených rozmnoženin těchto děl.

7.        V souladu s článkem 60a tohoto zákona byl subjekt pověřený výběrem a rozdělováním uvedené odměny oprávněn vyžádat si relevantní informace od celních orgánů, daňových orgánů v oblasti daně z přidané hodnoty, orgánů sociálního zabezpečení, kontrolní a mediační služby ministerstva hospodářství a při zachování reciprocity i od obdobných zahraničních subjektů.

8.        Podle článku 61 uvedeného zákona byla výše odměny stanovena v koninklijk besluit van 30 oktober 1997 betreffende de vergoeding verschuldigd aan auteurs en uitgevers voor het kopiëren voor privégebruik of didactisch gebruik van werken op grafische of op soortgelijke wijze zijn vastgelegd (královský výnos ze dne 30. října 1997 o odměňování autorů a vydavatelů za soukromé nebo vědecké rozmnožování děl na grafickém nebo analogovém nosiči)(5). V souladu s článkem 7 tohoto výnosu měli plátci této odměny povinnost předkládat subjektu pověřenému jejím výběrem měsíční hlášení obsahující informace umožňující identifikaci plátce a stanovení výše dlužné odměny podle počtu prodaných zařízení.

9.        Na základě koninklijk besluit van 15 oktober 1997 tot het belasten van een vennootschap met de inning en de verdeling van de vergoeding voor het kopiëren van werken die op grafische of soortgelijke wijze zijn vastgelegd (královský výnos ze dne 15. října 1997 o určení subjektu pověřeného výběrem a rozdělováním odměny za rozmnožování děl na grafických nebo analogových nosičích)(6) byla výběrem a rozdělováním uvedené odměny pověřena společnost Reprobel.

 Skutkové okolnosti sporu v původním řízení, řízení a předběžné otázky

10.      Copaco Belgium NV, společnost založená podle belgického práva (dále jen „společnost Copaco“), je distributorem IT zařízení pro podniky a spotřebitele, včetně zařízení na kopírování, jako jsou kopírovací přístroje a skenery. Z tohoto důvodu podléhala povinnosti platit odměnu za rozmnožování děl.

11.      V rozsudku Hewlett-Packard Belgium(7) Soudní dvůr zejména rozhodl, že čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 v zásadě brání takové právní úpravě, jako je belgická právní úprava, která kombinuje paušální odměnu s úměrnou odměnou, aniž stanoví mechanismy umožňující přizpůsobit výši odměny skutečné újmě vzniklé nositelům autorských práv(8). Nové belgické právní předpisy týkající se odměny za rozmnožování děl, které jsou v souladu s pokyny vyplývajícími z tohoto rozsudku, vstoupily v platnost v březnu 2017.

12.      V návaznosti na uvedený rozsudek společnost Copaco odmítla uhradit faktury, které jí vystavila společnost Reprobel na základě prohlášení, která předložila za období od listopadu 2015 do prosince 2016. Společnost Copaco má totiž za to, že podle rozsudku Hewlett-Packard Belgium byl belgický systém odměn za rozmnožování děl během sporného období neslučitelný s unijním právem.

13.      Dne 16. prosince 2020 podala společnost Reprobel proti společnosti Copaco žalobu, kterou se domáhala zaplacení dlužné odměny za rozmnožování děl navýšené o úroky, jakož i náhrady škody. Věc byla vrácena předkládajícímu soudu v souladu s jeho místní příslušností. Před uvedeným soudem společnost Copaco tvrdí, že čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 má přímý účinek a že společnost Reprobel je odnoží státu, vůči níž se lze tohoto přímého účinku dovolávat. Společnost Reprobel obě tato tvrzení zpochybňuje.

14.      Za těchto podmínek se Ondernemingsrechtbank Gent Afdeling Gent (Obchodní soud v Gentu, oddělení Gent, Belgie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je instituce, jako je [společnost Reprobel], v rozsahu, v němž byla královským výnosem pověřena výběrem a rozdělováním částek představujících státem stanovenou spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, nad níž stát vykonává dohled, institucí, vůči ní se může jednotlivec na svoji obhajobu dovolávat neslučitelnosti vnitrostátního právního předpisu, který tato instituce vůči němu uplatňuje, s unijním právem?

2)      Je pro odpověď na tuto otázku relevantní, že dohled, který nad touto institucí vykonává stát, zahrnuje mimo jiné:

–        povinnost této instituce vždy poskytovat kopie žádostí o informace, které jsou zasílány plátcům odměny a jsou nezbytné pro výběr a rozdělení odměny za rozmnožování, příslušnému ministrovi, tak aby byl informován o tom, jakým způsobem instituce vykonává povinnost dohledu, a mohl rozhodnout, zda je vhodné ministerským výnosem stanovit obsah, počet a četnost žádostí o informace tak, aby co nejméně zasahovaly do činnosti dotazovaných osob,

–        povinnost instituce vyzvat osobu pověřenou ministrem, aby zaslala žádost o informace nezbytnou pro výběr poměrné části odměny za rozmnožování jejím plátcům, distributorům (maloobchodníkům či velkoobchodníkům), leasingovým společnostem nebo podnikům provádějícím servis zařízení, pokud plátce neposkytl součinnost při výběru, přičemž instituce má rovněž povinnost zaslat příslušnému ministrovi kopii této žádosti tak, aby tento mohl stanovit obsah, počet a četnost žádostí o informace tak, aby co nejméně zasahovaly do činnosti dotazovaných osob,

–        povinnost instituce předložit příslušnému ministrovi ke schválení pravidla rozdělování odměny za rozmnožování a každou změnu, kterou v tomto ohledu provede,

–        povinnost instituce předložit příslušnému ministrovi formulář hlášení, který vytvořila, ke schválení, bez něhož nelze tento formulář vydat?

3)      Je pro odpověď na otázku relevantní také to, že instituce má tyto pravomoci:

–        pravomoc vyžádat si veškeré informace nezbytné pro výběr odměny za rozmnožování od všech plátců, poplatníků, distributorů (maloobchodníků i velkoobchodníků), leasingových společností nebo podniků provádějícími servis zařízení. Každá žádost přitom musí vždy obsahovat upozornění na trestní sankce, které mohou být uloženy při nedodržení stanovené lhůty nebo poskytnutí neúplných či nesprávných informací,

–        pravomoc požadovat od každého plátce, aby poskytl všechny informace týkající se rozmnožovaných děl, které jsou nezbytné pro rozdělení odměny za rozmnožování,

–        pravomoc obdržet veškeré informace nezbytné k výkonu své činnosti od celní správy, daňové správy v oblasti spotřební daně, daňové správy v oblasti [daně z přidané hodnoty] a orgánů sociálního zabezpečení?

4)      Má čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 přímý účinek?

5)      Musí vnitrostátní soud upustit na návrh jednotlivce od použití vnitrostátního ustanovení, pokud je tato státem stanovená norma neslučitelná s čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, zejména proto, že tato norma ukládá tomuto jednotlivci úhradu poplatků?“

15.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 13. dubna 2023. Účastníci původního řízení, belgická vláda a Evropská komise předložili písemná vyjádření. Titíž zúčastnění, jakož i francouzská vláda, byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne 6. března 2024.

 Analýza

16.      Předkládající soud pokládá v projednávané věci pět předběžných otázek. První tři se týkají možnosti považovat takový subjekt, jako je společnost Reprobel, za odnož členského státu, takže se jednotlivec vůči němu může přímo dovolávat ustanovení směrnice. Poslední dvě otázky se naopak týkají možnosti dovolávat se přímo čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29. Navrhuji začít analýzu těmito dvěma posledními otázkami.

 Ke čtvrté a páté předběžné otázce

17.      Podstatou čtvrté a páté předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda má čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 přímý účinek, takže se ho jednotlivec může dovolávat před vnitrostátním soudem, aby se vyhnul zaplacení poplatku z titulu spravedlivé odměny, je-li tento poplatek vybírán na základě vnitrostátní právní úpravy neslučitelné s uvedenými ustanoveními směrnice 2001/29.

 K zásadě přímého účinku

18.      Zásada přímého účinku ustanovení unijního práva sahá až k samým počátkům tohoto právního systému. Jak je známo, Soudní dvůr tuto zásadu stanovil v rozsudku van Gend & Loos(9), který je pro tento systém zásadní. K potvrzení použití zásady přímého účinku na ustanovení směrnic, která splňují určité podmínky, došlo rozsudku van Duyn(10). Soudní dvůr tuto zásadu nyní formuluje následovně:

„Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak v případě, že ji provedl nesprávně […].

Soudní dvůr upřesnil, že ustanovení unijního práva je bezpodmínečné, jestliže ukládá povinnost, která není vázána na žádnou podmínku, a při jejím plnění ani v jejích účincích není podmíněna žádným aktem ze strany orgánů Unie nebo členských států, a dále že je dostatečně přesné, aby se jej mohl právní subjekt dovolávat a aby jej mohl uplatnit soud, jestliže ukládá povinnost jednoznačným způsobem […].

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že i když směrnice ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při jejím provádění, ustanovení této směrnice lze považovat za přesné a bezpodmínečné, pokud členským státům jednoznačně ukládá přesnou povinnost dosáhnout výsledku, který není vázán na žádnou podmínku, co se týče použití pravidla v něm obsaženého […](11)“

19.      Odpověď na čtvrtou a pátou předběžnou otázku je tedy třeba zvážit v tomto kontextu.

 K použití v projednávaném případě

20.      Společnost Reprobel, jakož i belgická a francouzská vláda tvrdí, že s ohledem na široký prostor pro uvážení, který mají členské státy při organizaci systému spravedlivé odměny uvedeného v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, nejsou tato ustanovení dostatečně bezpodmínečná a přesná, aby jim bylo možné na základě výše uvedené judikatury Soudního dvora přiznat přímý účinek.

21.      Tato teze se jeví jako sporná ve světle judikatury Soudního dvora, podle níž tato ustanovení ukládají členským státům, které zavedly v nich stanovené výjimky z práva na rozmnožování, povinnost dosáhnout určitého výsledku, tj. zajistit, že bude skutečně vybrána spravedlivá odměna(12), vypočtená na základě újmy způsobené nositelům práv(13), kterou musí koneční uživatelé v zásadě nést(14). Soudní dvůr tedy neměl potíže spatřovat v dotčených ustanoveních přesná a bezpodmínečná pravidla, jak by měla být spravedlivá odměna stanovená v těchto ustanoveních koncipována.

22.      Především však bez ohledu na to, zda samotná povinnost stanovit takovou odměnu splňuje kritéria přímého účinku uvedená v bodě 18 tohoto stanoviska, je argument jmenovaných zúčastněných podle mého názoru v kontextu projednávané věci zcela irelevantní. Nejedná se totiž o konstatování přímého účinku uvedených ustanovení směrnice 2001/29 in abstracto, ale ve vztahu ke sporu v původním řízení. V tomto řízení se nejedná o zaplacení spravedlivé odměny přímo na základě uvedených ustanovení, ale o právo společnosti Copaco odmítnout zaplatit poplatek určený k financování této odměny, který byl vybrán způsobem, neslučitelným s touto směrnicí (dále jen „sporný poplatek“).

23.      Pokud jde o otázku přímého účinku unijního práva, je třeba vzít v úvahu všechny normy, jinými slovy právní pravidla, která vyplývají z ustanovení tohoto práva, z nichž jednotlivci odvozují přesná a bezpodmínečná práva vůči státu. Tato pravidla nemusí nutně vyplývat přímo ze znění ustanovení, ale mohou být na jejich základě stanovena výkladem, zejména výkladem Soudního dvora. Jak totiž správně poznamenává společnost Copaco, výklad ustanovení unijního práva, který Soudní dvůr podává v rámci řízení o předběžné otázce, objasňuje a upřesňuje význam a účinky těchto ustanovení tak, jak musí být chápána a používána od jejich vstupu v platnost, takže je třeba tento výklad zohlednit při určení, zda je ustanovení dostatečně přesné, aby mohlo být považováno za ustanovení s přímým účinkem(15).

24.      Pokud jde o ustanovení článku 5 odst. 2. písm. a) a b) směrnice 2001/29, vyplývají z nich zejména tři právní normy. Zaprvé pravomoc členských států stanovit výjimky z práva na rozmnožování stanovené těmito ustanoveními; tato norma má fakultativní povahu. Zadruhé uložení povinnosti stanovit spravedlivou odměnu pro nositele tohoto práva na rozmnožování; tato norma je závazná pro členské státy, které zavedly dotčené výjimky. A konečně zatřetí, řadu norem vyplývajících z judikatury Soudního dvora, které stanoví zásady, z nichž by měla vycházet koncepce této spravedlivé odměny. Členské státy tedy nejsou povinny provést ve vnitrostátním právu výjimky stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29. Pokud tak však učiní, jsou rovněž povinny zavést spravedlivou odměnu uvedenou v těchto ustanoveních a jsou vázány zásadami, jak by měla být tato odměna koncipována a financována, které podle názoru Soudního dvora vyplývají z dotčených ustanovení.

25.      Mezi tyto zásady patří negativní pravidla, která Soudní dvůr stanovil v rozsudku Hewlett-Packard Belgium, pokud jde konkrétně o způsob výběru sporného poplatku v Belgii. Podle tohoto rozsudku je nepřípustné financovat spravedlivou odměnu podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 kombinací paušální odměny a úměrné odměny, pokud se výše paušální odměny vypočítává výlučně podle rychlosti, s jakou je dotyčný přístroj schopen zhotovovat rozmnoženiny, výše úměrné odměny se různí podle toho, zda osoba povinná poskytla, či neposkytla součinnost při výběru této odměny, a systém jako celek není vybaven mechanismy, zejména mechanismem vracení poplatků, které umožní vzájemně komplementární použití kritérií skutečné újmy a újmy stanovené paušálně ve vztahu k různým kategoriím uživatelů(16). Charakteristiky poplatku popsaného výše odpovídají charakteristikám sporného poplatku. Právě těchto norem, jež vyplývají z výkladu čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 ze strany Soudního dvora, se společnost Copaco dovolává a právě přímý účinek těchto norem je předmětem čtvrté předběžné otázky.

26.      O bezpodmínečné povaze těchto norem pro členský stát, který zavedl výjimky z práva na rozmnožování stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, není pochyb. Vyvstává otázka, zda jsou tyto normy dostatečně přesné, aby mohly být považovány za přímo účinné.

27.      Při posuzování norem unijního práva z hlediska jejich dostatečně přesné povahy zkoumá Soudní dvůr okruh oprávněných a povinných osob podle těchto norem a obsah práv, která z nich vyplývají(17). Začnu tímto posledním bodem.

28.      Dotčené právní normy členským státům zakazují zavést poplatek určený k financování spravedlivé odměny podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, který vykazuje takové vlastnosti, jako jsou vlastnosti popsané v bodě 4 výroku rozsudku Hewlett-Packard Belgium. Skutečnost, že takový zákaz, tj. povinnost členského státu nejednat, může být zdrojem pozitivních práv jednotlivců, Soudní dvůr předjímal již v rozsudku van Gend & Loos(18).

29.      Pokud jde o poplatek určený k financování spravedlivé odměny, jednotlivci mají právo na to, aby nenesli finanční břemeno takového poplatku, je-li vybírán v rozporu se zásadami vyplývajícími v souladu s judikaturou Soudního dvora z čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29(19). Je pravda, že Soudní dvůr ve své dosavadní judikatuře zdůraznil potřebu práva na vrácení neoprávněně vybraného poplatku za účelem financování takové odměny v systému spravedlivé odměny. Podle mého názoru je však zřejmé, že jednotlivci jsou oprávněni odmítnout zaplacení takového poplatku, pokud k jeho zaplacení ještě nedošlo a neslučitelnost vnitrostátního systému, který stanoví spravedlivou odměnu, s výše uvedenými ustanoveními směrnice 2001/29 jasně vyplývá z již vydaného rozsudku Soudního dvora a byla potvrzena rozhodnutími vnitrostátních soudů. Bylo by totiž nelogické nutit zúčastněnou stranu v takové situaci zaplatit takový poplatek a poté čekat na jeho vrácení a nepřiměřeně by jí to ztížilo výkon jejích práv podle unijního práva.

30.      Je tedy třeba konstatovat, že ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, jak jsou vykládána v rozsudku Hewlett-Packard Belgium, zakládají bezpodmínečné a dostatečně určité právo jednotlivce odmítnout zaplatit poplatek určený k financování spravedlivé odměny stanovené v těchto ustanoveních, pokud má tento poplatek takové vlastnosti, jaké jsou uvedeny v bodě 4 výroku tohoto rozsudku.

31.      Co se týče okruhu subjektů oprávněných k takovému odmítnutí, je rovněž přesně vymezen – jedná se o všechny subjekty, které jsou povinny platit výše uvedený poplatek. Není pochyb ani o určení povinného subjektu. Podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 jsou to členské státy, které jsou oprávněny zavést do svých vnitrostátních právních řádů výjimky z práva na rozmnožování stanovené tímto ustanovením a které musí stanovit spravedlivou odměnu a systém jejího financování. Na členské státy se proto nutně vztahují také všechny povinnosti, a to jak pozitivní, tak negativní, které vyplývají z koncepce takového systému a z judikatury Soudního dvora, včetně zákazu poplatků, které nejsou v souladu s výše uvedenými ustanoveními směrnice 2001/29.

32.      V projednávaném případě vyplývá neslučitelnost belgických ustanovení stanovujících dotčený poplatek, jež se použila na věc v původním řízení, s čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 z rozsudku Hewlett-Packard Belgium, který vedl ke změně těchto vnitrostátních ustanovení. Tato ustanovení směrnice, jak je vykládá Soudní dvůr, jsou tedy dostatečně přesná a bezpodmínečná, aby bylo možné konstatovat neslučitelnost vnitrostátních ustanovení s těmito ustanoveními(20). Jak tedy společnost Copaco správně tvrdí, předkládající soud by neměl k těmto vnitrostátním ustanovením přihlížet a prohlásit návrh společnosti Reprobel založený na těchto ustanoveních za neopodstatněný.

 Odpověď na otázky

33.      S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na čtvrtou a pátou předběžnou otázku v tom smyslu, že čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 má přímý účinek, takže se ho jednotlivec může dovolávat před vnitrostátním soudem, aby se vyhnul zaplacení poplatku z titulu spravedlivé odměny, je-li tento poplatek vybírán na základě vnitrostátní právní úpravy neslučitelné s uvedenými ustanoveními směrnice 2001/29, včetně judikatury Soudního dvora týkající se jejich výkladu.

34.      V kontextu věci v původním řízení to samozřejmě vyžaduje, aby společnost Reprobel mohla být považována za odnož belgického státu, což mě přivádí k analýze prvních tří předběžných otázek.

 K první až třetí předběžné otázce

35.      Podstatou první až třetí předběžné otázky předkládajícího soudu, které navrhuji posoudit společně, je, zda se jednotlivci mohou přímo dovolávat ustanovení unijního práva s cílem zamezit tomu, aby se na ně použila vnitrostátní ustanovení s tímto právem neslučitelná, a to vůči subjektu, který je členským státem pověřen výběrem poplatků určených k financování spravedlivé odměny ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 a výplatou této odměny oprávněným osobám a který je nadán výjimečnými pravomocemi k plnění svých úkolů.

36.      Ve věci v původním řízení je nesporné, že společnost Reprobel není belgickým státním orgánem. Podle ustálené judikatury Soudního dvora však platí, že jednotlivci mají možnost dovolávat se přímo ustanovení unijního práva nejen vůči členským státům a jejich orgánům stricto sensu, ale rovněž zejména vůči subjektům, které plní úkol ve veřejném zájmu a jsou nadány výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci(21). Není však nutné, aby tyto subjekty podléhaly autoritě nebo dohledu státu(22)

37.      Podrobnou analýzu těchto kritérií nedávno provedla generální advokátka E. Sharpston(23) a generální advokát N. Emiliou(24). Nebudu zde opakovat jejich velmi zajímavé teoretické úvahy na toto téma, odkazuji na četbu názorů, které jsou v tomto ohledu uvedeny. Místo toho se omezím na otázky týkající se konkrétních okolností projednávané věci.

 K úkolům ve veřejném zájmu

38.      Společnost Reprobel není veřejnoprávním subjektem ani není kontrolována belgickým státem tak, aby mohla být považována za jeho strukturální součást. Je tedy třeba posoudit, zda plní úkol ve veřejném zájmu a je za tímto účelem nadána výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci.

39.      Jak jsem již uvedl, podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 jsou to členské státy, které jsou oprávněny zavést do vnitrostátních právních řádů výjimky z práva na rozmnožování stanovené tímto ustanovením a které musí stanovit spravedlivou odměnu a systém jejího financování(25). Soudní dvůr rozhodl, že ekonomickou zátěž spojenou s tímto financováním by v zásadě měli nést koneční uživatelé oprávnění na základě těchto výjimek. Vzhledem k praktickým obtížím souvisejícím s identifikací těchto uživatelů jsou však členské státy oprávněny zavést systém, v jehož rámci toto břemeno nesou výrobci nebo distributoři zařízení a nosičů, které umožňují rozmnožování děl a jiných předmětů chráněných právem na rozmnožování, nebo poskytovatelé rozmnožovacích služeb, kteří přenášejí finanční zátěž na konečné uživatele, což je třeba chápat jako součást ceny těchto zařízení a nosičů nebo těchto služeb(26).

40.      V této souvislosti je třeba dále poznamenat, že újma, která vznikla nositelům práv na rozmnožování, je do značné míry hypotetická, zejména s ohledem na výjimku stanovenou v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29. Pro nositele práv by totiž bylo velmi obtížné domáhat se tohoto práva ve vztahu k činnostem, které uživatelé vykonávají v soukromé sféře a které považují za přirozený způsob užití legálně pořízené kopie díla. Zavedení uvedených výjimek z tohoto práva je tedy součástí veřejné politiky. V rámci této politiky stát na jedné straně legalizuje činnosti, které by uživatelé stejně prováděli bez ohledu na jejich legálnost, a to vzhledem k nízké pravděpodobnosti odhalení a odpovědnosti. Na druhou stranu poskytuje nositelům práv příjem, který by často bylo velmi obtížné získat přímo od uživatelů.

41.      Takto vybíraný poplatek má povahu veřejného poplatku za rozmnožovací zařízení a nosiče, hradí jej všichni nabyvatelé těchto zařízení a nosičů nebo služeb, kteří jsou oprávněni využívat výjimky stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29(27). Není tedy závislý na skutečném využívání těchto výjimek uživateli. Jak totiž rozhodl Soudní dvůr, je třeba předpokládat, že v tomto ohledu plně využívají svých práv(28). Naproti tomu členské státy, které stanovují výši poplatku za zařízení a nosiče, jej mají stanovit v takové výši, aby příjmy z něj kompenzovaly skutečnou újmu, která nositelům autorských práv a práv s nimi souvisejících vzniká v důsledku těchto výjimek(29).

42.      Nejedná se tedy o vzájemné poskytování služeb mezi koncovými uživateli a uvedenými nositeli práv, ale o právní úpravu erga omnes, podle které má každá osoba, na kterou se vztahují dotčené výjimky, právo provádět činnosti spadající pod výjimky stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, přičemž nositelé práv obdrží náhradu vzniklé újmy, jejíž výše se vypočítá paušálně a je financována z poplatků, jež hradí všichni nabyvatelé zařízení a nosičů pro rozmnožování nebo příjemci rozmnožovacích služeb, kteří jsou oprávněni využívat dotyčných výjimek. Výběr takového poplatku a výplata spravedlivé odměny oprávněným osobám je tedy úkolem prováděným ve veřejném zájmu.

43.      Z tohoto důvodu je irelevantní argument společnost Reprobel, podle něhož jedná jako organizace pro kolektivní správu autorských práv a práv s ním souvisejících. Tato společnost může rovněž jednat jako organizace pro kolektivní správu. To však nic nemění na tom, že výběrem sporného poplatku a výplatou spravedlivé odměny tato společnost plní úkol ve veřejném zájmu a nevykonává správu výlučných práv. Nositelé autorských práv a práv s ním souvisejících jí totiž dobrovolně(30) nesvěřují správu práva na rozmnožování, neboť toto právo v rozsahu, na který se vztahují dotčené výjimky, jednoduše neexistuje. Na druhou stranu uživatelé neplatí nositelům práv odměnu za skutečné užití děl nebo jiných předmětů ochrany, neboť to je bezplatné, ale formou jakési nepřímé daně financují náhradu za ztrátu výlučných práv ze strany nositelů práv(31).

44.      Z tohoto důvodů není relevantní tvrzení francouzské vlády, podle kterého společnost Reprobel neplní úkol ve veřejném zájmu, ale v soukromém zájmu nositelů autorských práv a práv s ním souvisejících. Výjimky z práva na rozmnožování stanovené v uvedených ustanoveních směrnice 2001/29 jsou totiž zavedeny ve veřejném zájmu a jejich účelem je stanovit obecné právo fyzických osob na rozmnožování děl a jiných předmětů ochrany pro jejich osobní užití, aniž je nezbytné získat souhlas nositelů práv. Spravedlivá odměna pro tyto nositele je naproti tomu logickým důsledkem tohoto práva a slouží k zachování spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy, což je v nejvyšším veřejném zájmu.

 K výjimečným pravomocím

45.      Pokud jde o výjimečné pravomoci takového subjektu, jako je společnost Reprobel, ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci, je takovou základní pravomocí právo požadovat od výrobců a distributorů zařízení a nosičů pro rozmnožování zaplacení sporného poplatku. Ve vztazích mezi jednotlivci založených na rovnosti stran se nárok na zaplacení vždy váže k určité právní události, jako je smlouva, delikt nebo jiná událost, která zakládá právní vztah mezi dvěma nebo několika jmenovitě určenými osobami. Naproti tomu osoba oprávněná k výběru sporného poplatku má ze zákona nárok na jeho zaplacení vůči každému, kdo patří do abstraktně určeného okruhu povinných osob. Jedná se tedy o státní pravomoc.

46.      Je však třeba odlišit situaci takového subjektu od situace uvedených výrobců a distributorů, kteří mají pouze faktickou možnost smluvně přenést finanční zátěž uvedeného poplatku na své zákazníky v ceně prodávaných zařízení a nosičů. Stejně tak má každý prodejce jakéhokoli zboží, samozřejmě v závislosti na tržních podmínkách, možnost kompenzovat si v ceně tohoto zboží náklady na jeho výrobu nebo pořízení, jakož i veřejné poplatky, zejména nepřímé daně. Pokud se tak tito výrobci a distributoři podílejí na dotčeném úkolu ve veřejném zájmu, z právního hlediska vystupují pouze jako osoby povinné poskytovat určité služby a nemají žádné výjimečné pravomoci ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci.

47.      V tomto ohledu je irelevantní okolnost tvrzená společností Reprobel a belgickou vládou, že výši sporného poplatku neurčuje tato společnost, ale orgány veřejné moci. Plnění úkolů ve veřejném zájmu neznamená, že subjekt, který tyto úkoly plní, sám určuje „od A do Z“ všechny aspekty těchto úkolů nebo že jeho výjimečné pravomoci musí být diskreční. Naopak plnění svěřených úkolů z definice předpokládá, že pověřovatel vymezuje hranice činnosti pověřeného. Svoboda jednání subjektu, který plní úkol ve veřejném zájmu, omezená veřejnou mocí, potvrzuje tím spíše, že tento subjekt jedná jménem státu a představuje jeho odnož ve smyslu judikatury Soudního dvora týkající se přímé použitelnosti unijního práva.

48.      Tento argument je navíc dvojsečný, neboť pokud by byla společnost Reprobel považována pouze za automatického vykonavatele pravidel stanovených belgickým státem a neměla by v tomto ohledu žádné vlastní pravomoci, musel by být spor v původním řízení tím spíše považován za vertikální spor – mezi společností Copaco a tímto státem. Jak totiž výše zmíněná společnost přesně podotýká, bylo by zcela nelogické, kdyby král (čti: belgický stát) nemohl sporný poplatek vybírat, kdežto společnost Reprobel jakožto nedobrovolný vykonavatel jeho pokynů ano.

49.      Pravomoc právoplatně požadovat zaplacení sporného poplatku představuje výjimečnou pravomoc společnosti Reprobel ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci, což je pravomoc, která by podle mého názoru sama o sobě postačovala k uznání této společnosti jako odnože belgického státu. Klíčové je, že tato pravomoc vyplývá přímo ze zákona, a nikoli z individuálních právních vztahů této společnosti s povinnými osobami.

50.      Společnost Reprobel má za účelem plnění úkolu ve veřejném zájmu, který jí byl svěřen, navíc řadu výjimečných pravomocí informativní povahy. V prvé řadě je oprávněna požadovat jak od osob povinných platit sporný poplatek, tak od ostatních subjektů působících na trhu zařízení pro kopírování (jako jsou podniky zabývající se údržbou těchto zařízení), aby jí poskytly všechny informace nezbytné k identifikaci povinných osob a výši částek, které dluží. Tyto osoby jsou přitom povinny poskytnout tyto informace pod hrozbou trestních sankcí.

51.      Tato pravomoc je výjimečná ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci. Nikdo v běžné situaci totiž není povinen pod hrozbou sankce poskytovat cizím osobám informace o své vlastní, natož cizí obchodní činnosti. Naopak takové informace jsou často chráněny jako obchodní tajemství a povinnost je zveřejnit existuje pouze ve zvláštních situacích a na základě zvláštních ustanovení, například v oblasti daňové nebo účetní kontroly, nebo v rámci právního vztahu mezi jednotlivcem a jiným konkrétním subjektem.

52.      Argument předložený belgickou vládou, podle kterého by situace společnosti Reprobel měla být srovnávána se situací banky, která může rovněž požadovat podrobné informace o finanční situaci svých klientů, je tedy irelevantní. Rozdíl spočívá právě ve skutečnosti, že banka může požadovat takové informace pouze od svých klientů, kteří s ní dobrovolně uzavřeli nebo zamýšlejí uzavřít smlouvu, přičemž jedinou sankcí v případě nesdělení těchto informací může být neuzavření nebo ukončení smlouvy(32). Žádná banka totiž nemá pravomoc požadovat jakékoli informace od osob, s nimiž nemá žádný právní vztah. Naproti tomu výrobci a distributoři zařízení a nosičů pro kopírování jsou povinni poskytnout společnosti Reprobel informace na základě zákona, aniž by s ním museli vstupovat do jakéhokoli právního vztahu.

53.      Neobstojí ani námitka společnosti Reprobel a belgické vlády, že společnost Reprobel nemá pravomoc ukládat sankce osobám, které neplní informační povinnost. Kritéria stanovená v rozsudku Foster nevyžadují, aby měl subjekt pověřený plněním úkolu ve veřejném zájmu všechny pravomoci, které mají obvykle státní orgány, včetně sankční pravomoci. Nedodržení informační povinnosti vůči společnosti Reprobel je podle informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trestáno trestními sankcemi, k jejichž uložení jsou ze své podstaty příslušné pouze soudy. Naproti tomu samotná existence těchto sankcí svědčí o výjimečné povaze uvedených pravomocí této společnosti.

54.      Ve druhé řadě je společnost Reprobel oprávněna požadovat od celních a daňových orgánů, jakož i od orgánů sociálního zabezpečení informace nezbytné k plnění svých úkolů. Tato pravomoc je rovněž výjimečná ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci. Ani nejrozsáhlejší transparentnost společenského života totiž nepředpokládá, že by jednotlivci mohli od těchto subjektů požadovat informace o jiných subjektech, s výjimkou informací, které jsou v zásadě veřejné, jako je registrace pro účely daně z přidané hodnoty. Takové informace však nejsou dostatečné ke splnění úkolu svěřeného společnosti Reprobel, a musí se tedy jednat o širší informace, jako je objem dovozů zařízení nebo nosičů pro rozmnožování nebo obrat výrobců nebo distributorů takových zařízení a nosičů. Tyto informace však nejsou veřejnými orgány poskytovány subjektům, které nemají výjimečné pravomoci.

55.      Argumenty francouzské vlády, podle kterých se pravomoc společnosti Reprobel požadovat informace od orgánů veřejné moci netýká jejích vztahů se subjekty povinnými platit sporný poplatek, jak požaduje rozsudek Foster, jsou tedy také neopodstatněné. Zaprvé ani v tomto rozsudku, ani v pozdější judikatuře Soudní dvůr nevyžaduje, aby se výjimečné pravomoci subjektu plnícího úkol ve veřejném zájmu úzce a výlučně týkaly přímých vztahů tohoto subjektu s jednotlivcem. Tyto pravomoci jsou tomuto subjektu svěřeny pro plnění úkolu ve veřejném zájmu, který mu byl svěřen(33). Zadruhé nelze vážně tvrdit, jak činí francouzská vláda, že právo společnosti Reprobel požadovat informace od celních a daňových orgánů se týká vztahů této společnosti s těmito orgány, a nikoli s osobami povinnými platit sporný poplatek. Společnost Reprobel je oprávněna získat informace nikoli o své daňové nebo celní situaci, ale o činnosti povinných subjektů za účelem určení částky sporného poplatku, která mají zaplatit. Je tedy zjevné, že se to týká jejího vztahu k těmto subjektům.

 Shrnutí

56.      Výše uvedené úvahy mě vedou k závěru, že společnost Reprobel splňuje kritéria stanovená v rozsudku Foster, jelikož plní úkol ve veřejném zájmu a je za tímto účelem nadána výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci.

57.      Tento závěr lze zobecnit. Zavedení výjimek z práva na rozmnožování podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 do vnitrostátního práva je opatřením státu ve veřejném zájmu, tedy v zájmu všech uživatelů děl a jiných předmětů chráněných tímto právem, kteří jsou fyzickými osobami. Stejně tak je ve veřejném zájmu vyplatit nositelům práv spravedlivou odměnu uvedenou ve stejných ustanoveních a zavést systém financování této odměny, zejména prostřednictvím poplatků nebo jiných plateb vybíraných od výrobců nebo distributorů zařízení a nosičů umožňujících použití uvedených výjimek z práva na rozmnožování. V důsledku toho subjekt pověřený výběrem takového poplatku a výplatou spravedlivé odměny oprávněným osobám plní úkol ve veřejném zájmu. Za tímto účelem má tento subjekt nutně výjimečné pravomoci ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci, počínaje právem požadovat zaplacení takového poplatku(34). Jednotlivci se proto mohou ve sporu s takovým subjektem dovolávat přímo unijního práva a požadovat neuplatnění vnitrostátních předpisů, které jsou s tímto právem v rozporu

58.      Navrhuji tedy odpovědět na první až třetí předběžnou otázku v tom smyslu, že jednotlivci se mohou přímo dovolávat ustanovení unijního práva s cílem zamezit tomu, aby se na ně použila vnitrostátní ustanovení s tímto právem neslučitelná, a to vůči subjektu, který je členským státem pověřen výběrem poplatků určených k financování spravedlivé odměny ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 a výplatou této odměny oprávněným osobám a který je nadán výjimečnými pravomocemi k plnění svých úkolů.

 Závěry

59.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Ondernemingsrechtbank Gent Afdeling Gent (Obchodní soud v Gentu, oddělení Gent, Belgie) odpověděl následovně:

„1)      Článek 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti má přímý účinek, takže se ho jednotlivec může dovolávat před vnitrostátním soudem, aby se vyhnul zaplacení poplatku z titulu spravedlivé odměny, je-li tento poplatek vybírán na základě vnitrostátní právní úpravy neslučitelné s uvedenými ustanoveními směrnice 2001/29, včetně judikatury Soudního dvora týkající se jejich výkladu.

2)      Jednotlivci se mohou přímo dovolávat ustanovení unijního práva s cílem zamezit tomu, aby se na ně použila vnitrostátní ustanovení s tímto právem neslučitelná, a to vůči subjektu, který je členským státem pověřen výběrem poplatků určených k financování spravedlivé odměny ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 a výplatou této odměny oprávněným osobám a který je nadán výjimečnými pravomocemi k plnění svých úkolů.“

1–      Původní jazyk: polština.

2–      Viz nedávný rozsudek ze dne 11. dubna 2024, Gabel Industria Tessile a Canavesi (C‑316/22, EU:C:2024:301), a stanovisko generálního advokáta N. Emilioua ve věci Gabel Industria Tessile a Canavesi (C‑316/22, EU:C:2023:885).

3–      Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.

4–      Belgisch Staatsblad, 1994, s. 19297.

5–      Belgisch Staatsblad, 1997, s. 29874.

6–      Belgisch Staatsblad, 1997, s. 29873.

7–      Rozsudek ze dne 12. listopadu 2015 (C‑572/13, dále jen „rozsudek Hewlett-Packard Belgium“, EU:C:2015:750).

8–      Rozsudek Hewlett-Packard Belgium, bod 4 výroku.

9–      Rozsudek ze dne 5. února 1963 (26/62, EU:C:1963:1).

10–      Rozsudek ze dne 4. prosince 1974 (41/74, EU:C:1974:133).

11–      Rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek) (C‑205/20, EU:C:2022:168, body 17 až 19).

12–      Rozsudek ze dne 9. února 2012, Luksan (C‑277/10, EU:C:2012:65, bod 106).

13–      Rozsudek ze dne 21. října 2010, Padawan (C‑467/08, EU:C:2010:620, bod 42).

14–      Rozsudek ze dne 16. června 2011, Stichting de Thuiskopie (C‑462/09, EU:C:2011:397, bod 29).

15–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. září 2016, Microsoft Mobile Sales International a další (C‑110/15, EU:C:2016:717, bod 59), a ze dne 6. září 2018, Hampshire (C‑17/17, EU:C:2018:674, body 58 až 60).

16–      Rozsudek Hewlett-Packard Belgium, bod 4 výroku.

17–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2018, Hampshire (C‑17/17, EU:C:2018:674, bod 56).

18–      Rozsudek ze dne 5. února 1963 (26/62, EU:C:1963:1).

19–      Viz zejména rozsudek Hewlett-Packard Belgium (body 85 až 87), jakož i rozsudek ze dne 22. září 2016, Microsoft Mobile Sales International a další (C‑110/15, EU:C:2016:717, bod 37, jakož i body 54 a 55).

20–      Přesněji řečeno, podmínka pro použití těchto ustanovení je splněna, neboť Belgické království zavedlo do svého vnitrostátního práva výjimky z práva na rozmnožování stanovené v těchto ustanoveních.

21–      Viz rozsudky ze dne 12. července 1990, Foster a další (C‑188/89, dále jen „rozsudek Foster“, EU:C:1990:313, bod 20), a ze dne 10. října 2017, Farrell (C‑413/15, EU:C:2017:745, body 33 a 34). Jedná se o tzv. „kritéria rozsudku Foster“.

22–      Viz rozsudek ze dne 10. října 2017, Farrell (C‑413/15, EU:C:2017:745, body 27 až 29).

23–      Stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Farrell (C‑413/15, EU:C:2017:492, body 35 až 54 a 130 až147).

24–      Stanovisko generálního advokáta N. Emilioua ve věci Gabel Industria Tessile a Canavesi (C‑316/22, EU:C:2023:885, body 33 až 47).

25–      Bod 31 tohoto stanoviska.

26–      Rozsudek Hewlett-Packard Belgium (body 69 a 70 a citovaná judikatura).

27–      V tomto ohledu se rozsah působnosti ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 liší. Výjimka uvedená v písm. b) se týká pouze fyzických osob pořizujících rozmnoženiny pro soukromé užití, zatímco výjimka stanovená v písm. a) se vztahuje na všechny kategorie uživatelů a na rozmnoženiny pro jakýkoli účel (viz rozsudek Hewlett-Packard Belgium, body 30 až 34).

28–      V tomto smyslu viz rozsudek Hewlett-Packard Belgium, body 36 a 85, jakož i citovaná judikatura.

29–      Rozsudek Hewlett-Packard Belgium, bod 72 a citovaná judikatura.

30–      Ani povinně, jak je tomu v případě, kdy právo stanoví povinnou kolektivní správu.

31–      Kterým z důvodu uvedených výjimek z výlučného práva vzniká újma, k čemuž v případě úplatného využití tohoto práva nedochází (naposledy viz rozsudek ze dne 8. září 2022, Ametic, C‑263/21, EU:C:2022:644, bod 68).

32–      Poskytnutí nepravdivých informací může být považováno za podvod a může vést k občanskoprávní nebo trestní odpovědnosti. Povinnost poskytnout informace však vždy vyplývá z právního vztahu mezi klientem a bankou.

33–      Rozsudek Foster, bod 20.

34–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2022, Ametic (C‑263/21, EU:C:2022:644, body 68 až 72).