1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobce René Repasi domáhá zrušení nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/1214 ze dne 9. března 2022, kterým se mění nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2021/2139, pokud jde o hospodářské činnosti v některých odvětvích energetiky, a nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2021/2178, pokud jde o specifické zveřejňování informací v souvislosti s těmito hospodářskými činnostmi (Úř. věst. 2022, L 188, s. 1, dále jen „napadené nařízení“).

2

Dne 18. června 2020 přijaly Evropský parlament a Rada Evropské unie nařízení (EU) 2020/852, o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic a o změně nařízení (EU) 2019/2088 (Úř. věst. 2020, L 198, s. 13), které stanoví kritéria pro určení toho, zda se hospodářská činnost kvalifikuje jako environmentálně udržitelná, a to pro účely stanovení míry, do jaké je investice environmentálně udržitelná.

3

Článek 3 nařízení 2020/852 stanoví kritéria pro environmentálně udržitelné hospodářské činnosti s ohledem na šest environmentálních cílů stanovených v článku 9 uvedeného nařízení.

4

Článek 4 nařízení 2020/852 stanoví, že členské státy uplatňují kritéria uvedená v článku 3 uvedeného nařízení pro určení toho, zda se hospodářská činnost kvalifikuje jako environmentálně udržitelná pro účely veškerých opatření, kterými se stanovují požadavky na účastníky finančního trhu nebo emitenty v souvislosti s finančními produkty nebo korporátními dluhopisy, které jsou poskytovány jako environmentálně udržitelné.

5

Podle článku 9 nařízení 2020/852 se za environmentální cíle považují zmírňování změny klimatu, přizpůsobování se této změně, udržitelné využívání a ochrana vodních a mořských zdrojů, přechod na oběhové hospodářství, prevence a omezování znečištění a ochrana a obnova biologické rozmanitosti a ekosystémů.

6

Kromě toho bod 41 odůvodnění nařízení 2020/852 uvádí:

„Kromě využívání klimaticky neutrální energie a vyššího objemu investic do stávajících nízkouhlíkových hospodářských činností a odvětví si tento přechod vyžádá podstatné snížení emisí skleníkových plynů v rámci dalších hospodářských činností a odvětví, pro něž neexistují žádné technologicky a ekonomicky proveditelné nízkouhlíkové alternativy. Tyto přechodné hospodářské činnosti by měly být kvalifikovány jako činnosti významně přispívající ke zmírňování změny klimatu, jestliže jsou jejich emise skleníkových plynů výrazně nižší, než je průměr u daného odvětví či průmyslu, jestliže nebrání rozvoji a zavádění nízkouhlíkových alternativ a nevedou k tomu, že dojde k zakonzervování aktiv neslučitelných s cílem klimatické neutrality s ohledem na jejich vysoké emise skleníkových plynů a s ohledem na jejich ekonomickou životnost (‚carbon lock-in‘ efekt). Technická screeningová kritéria pro tyto přechodné hospodářské činnosti by měla zajistit, aby tyto přechodné činnosti důvěryhodným způsobem směřovaly ke klimatické neutralitě, a měla by být tudíž pravidelně upravována.“

7

Pokud jde o tyto přechodné hospodářské činnosti, čl. 10 odst. 3 nařízení 2020/852 stanoví, že Evropská komise přijme akt v přenesené pravomoci v souladu s článkem 23 tohoto nařízení, kterým se stanoví technická screeningová kritéria pro určení toho, za jakých podmínek se konkrétní hospodářská činnost kvalifikuje jako významně přispívající ke zmírňování změny klimatu, a kterým se stanoví, že pro každý příslušný environmentální cíl stanoví technická screeningová kritéria pro určení toho, zda hospodářská činnost, pro kterou jsou podle písmene a) tohoto odstavce stanovena technická screeningová kritéria, významně poškozuje jeden nebo více uvedených cílů.

8

Dne 4. června 2021 přijala Komise nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2021/2139, kterým se doplňuje nařízení 2020/852, pokud jde o stanovení technických screeningových kritérií pro určení toho, za jakých podmínek se hospodářská činnost kvalifikuje jako významně přispívající ke zmírňování změny klimatu nebo k přizpůsobování se změně klimatu, a toho, zda tato hospodářská činnost významně nepoškozuje některý z dalších environmentálních cílů (Úř. věst. 2021, L 442, s. 1).

9

Nařízení 2021/2139 stanoví technická screeningová kritéria, která se týkají několika odvětví a hospodářských činností, jež mohou přispět ke zmírňování a přizpůsobování se změně klimatu. Pro každou z těchto činností stanoví technická, kvantitativní nebo kvalitativní kritéria, která umožní určit, zda klasifikovaná činnost podstatným způsobem přispívá k cílům zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně a zda významně nepoškozuje ostatní cíle stanovené v nařízení 2020/852.

10

Dne 9. března 2022 přijala Komise napadené nařízení, jehož předmětem je zejména stanovení technických screeningových kritérií pro zahrnutí některých činností v odvětví jaderné energie a plynu do oblasti přechodných činností ve smyslu čl. 10 odst. 2 nařízení 2020/852.

11

Žalobce je poslancem Evropského parlamentu.

12

Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

13

Komise navrhuje, aby Tribunál:

14

Ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobce navrhuje, aby byla námitka nepřípustnosti zamítnuta.

15

Podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu může Tribunál, požaduje-li to žalovaný, vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Podle čl. 130 odst. 6 uvedeného jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že o námitce nepřípustnosti zahájí ústní část řízení.

16

V projednávaném případě Tribunál pokládá tuto věc za dostatečně objasněnou písemnostmi ve spise a rozhodl, že není namístě zahájit ústní část řízení.

17

Komise tvrdí, že žalobce není napadeným nařízením bezprostředně dotčen.

18

Komise v podstatě tvrdí, že přiznání práva žalobci podat žalobu by bylo v rozporu s institucionální rovnováhou, demokratickou zásadou přijímání rozhodnutí většinou hlasů a s vyloučením actio popularis.

19

Komise dodává, že zásady práva na účinnou soudní ochranu a dodržování ústavních tradic společných členským státům se nelze dovolávat na podporu uznání práva žalobce podat žalobu za účelem uplatnění porušení výsad Parlamentu.

20

Žalobce v podstatě tvrdí, že právní postavení poslance Parlamentu mu podle unijního práva a zásady zastupitelské demokracie, přiznává hlasovací právo a právo iniciativy, právo účastnit se řádného legislativního postupu, procesní práva na dodržování ustanovení v oblasti pravomoci a postupu, jakož i právo hájit demokratické pravomoci Parlamentu.

21

Žalobce zdůrazňuje, že uznání jeho aktivní legitimace jakožto poslance by na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, vedlo k ochraně institucionální rovnováhy tím, že by bylo zajištěno právo podat žalobu za účelem kontroly, zda volba postupu pro přijetí aktu není v rozporu s právy poslanců, aniž by však byla připuštěna actio popularis.

22

Žalobce tedy v podstatě tvrdí, že Komise tím, že přijala napadené nařízení, překročila pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci, která jí byla svěřena na základě článku 290 SFEU, takže napadené nařízení zasáhlo do legislativní pravomoci Parlamentu, a tedy do práv žalobce jakožto poslance Parlamentu. Z toho vyvozuje, že musí být považován za bezprostředně a osobně dotčeného napadeným nařízením.

23

V tomto ohledu je třeba připomenout, že přípustnost žaloby podané na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU fyzickou či právnickou osobou proti aktu, který jí není určen, je dále podmíněna tím, že jí bude přiznána aktivní legitimace, která je dána ve dvou případech. Zaprvé může být taková žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může taková osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 19, a ze dne 13. března 2018, Industrias Químicas del Vallés v. Komise, C‑244/16 P, EU:C:2018:177, bod 39).

24

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že taková podmínka, která je stanovena v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU – podle níž fyzická nebo právnická osoba musí být rozhodnutím, které je předmětem žaloby, dotčena bezprostředně – vyžaduje splnění dvou kumulativních kritérií, a to že napadené opatření jednak má bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce a jednak neponechává žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. května 1998, Glencore Grain v. Komise, C‑404/96 P, EU:C:1998:196, bod 41, a ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 42).

25

Je třeba připomenout, že podle článku 289 SFEU řádný legislativní postup spočívá v tom, že Evropský parlament a Rada přijímají společně na návrh Komise nařízení, směrnice nebo rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Rada v. Komise, C‑409/13, EU:C:2015:217, bod 69).

26

Kromě toho z článku 290 odst. 1 SFEU vyplývá, že na Komisi lze legislativním aktem přenést pravomoc přijímat nelegislativní akty s obecnou působností, kterými se doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné. Podle druhého pododstavce tohoto ustanovení musí být cíle, obsah, rozsah a doba trvání přenesení pravomoci výslovně vymezeny legislativním aktem, který provádí takové přenesení. Tento požadavek implikuje, že účelem svěření přenesené pravomoci je přijetí pravidel, která patří do normativního rámce, jak jej vymezuje základní legislativní akt (rozsudek ze dne 17. března 2016, Parlament v. Komise, C‑286/14, EU:C:2016:183, bod 30).

27

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že možnost přenést pravomoc stanovenou v článku 290 SFEU má normotvůrci umožnit soustředit se na podstatné prvky právní úpravy, jakož i na prvky, které nejsou podstatné, ale jejichž právní úpravu považuje za vhodnou, a svěřit Komisi úkol „doplnit“ určité prvky přijatého legislativního aktu, které nejsou podstatné, nebo „změnit“ takové prvky v rámci jí svěřené pravomoci (rozsudek ze dne 17. března 2016, Parlament v. Komise, C‑286/14, EU:C:2016:183, bod 54).

28

Z toho vyplývá, že podstatná pravidla v dotčené oblasti musí být přijata v základním právním předpise a nemohou být předmětem přenesení pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. září 2012, Parlament v. Rada, C‑355/10, EU:C:2012:516, bod 64, a ze dne 10. září 2015, Parlament v. Rada, C‑363/14, EU:C:2015:579, bod 46).

29

Kromě toho přenesená pravomoc musí v každém případě respektovat podstatné prvky zmocňovacího aktu a patřit do normativního rámce, jak jej vymezuje základní legislativní akt (rozsudek ze dne 11. května 2017, Dyson v. Komise, C‑44/16 P, EU:C:2017:357, bod 53).

30

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že akt Parlamentu, který se dotýká podmínek výkonu parlamentních funkcí jeho poslanců, je aktem, který se bezprostředně dotýká jejich právního postavení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. června 2004, Front national v. Parlament, C‑486/01 P, EU:C:2004:394, bod 35, a ze dne 2. října 2001, Martinez a další v. Parlament, T‑222/99, T‑327/99 a T‑329/99, EU:T:2001:242, body 60 až 65).

31

Tato judikatura se však týká vnitřních organizačních opatření Parlamentu, která se bezprostředně dotýkají jeho poslanců, a nelze ji přenést na projednávaný případ, v němž práva, jichž se žalobce jakožto poslanec Parlamentu dovolává, mohla být údajným zásahem do legislativní pravomoci Parlamentu dotčena pouze nepřímo.

32

I kdyby Komise přijetím napadeného nařízení překročila pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci, která jí byla svěřena na základě článku 290 SFEU, byla by práva žalobce uvedená v bodě 20 výše dotčena takovým zásahem do legislativní pravomoci Parlamentu pouze nepřímo. Všechna práva žalobce související s výkonem legislativní pravomoci Parlamentu mají být totiž vykonávána pouze v rámci vnitřních postupů Parlamentu.

33

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, tedy nelze mít za to, že se zásah do výsad Parlamentu bezprostředně dotýká právního postavení jeho poslanců ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 24 výše.

34

Nelze mít tedy za to, že právo účastnit se řádného legislativního postupu, právo na dodržování ustanovení v oblasti pravomocí a postupů, na obranu demokratických pravomocí Parlamentu, jakož i hlasovací právo, právo iniciativy a účasti za účelem vykonávání politického vlivu, kterých se žalobce dovolává, jsou přijetím napadeného nařízení bezprostředně dotčeny.

35

Zásada zastupitelské demokracie a zásada právního státu, kterých se dovolává žalobce, nemohou tento závěr zpochybnit. Jak totiž vyplývá z čl. 263 druhého pododstavce SFEU, Parlament má právo podat žalobu proti aktům unijního práva, takže dodržování těchto zásad je zajištěno systémem procesních prostředků stanoveným Smlouvami.

36

Ze stejného důvodu nelze souhlasit s výkladem žalobce, podle kterého je třeba mít za to, že poslanci Parlamentu jsou bezprostředně dotčeni akty, které se dotýkají kompetenčních pravidel, základních ustanovení legislativního postupu nebo aktů představujících zneužití pravomoci.

37

Konečně vzhledem k tomu, že argumenty žalobce týkající se institucionální rovnováhy nebo práva na právní ochranu menšiny nemohou prokázat, že jeho právní postavení je napadeným nařízením bezprostředně dotčeno, musí být rovněž odmítnuty.

38

Má-li být argumentace žalobce chápána tak, že se domáhá toho, aby Tribunál přiznal poslancům Parlamentu zvláštní právo podat žalobu, nezávisle na podmínkách článku 263 SFEU, jehož účelem je chránit demokratické pravomoci Parlamentu a vytvořil prostředek nápravy ve věci samé, stačí konstatovat, že SFEU takovou žalobu nestanoví a že Tribunálu nepřísluší stanovit podmínky pro prostředky nápravy, které nejsou stanoveny ve Smlouvách (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, EU:C:2002:462, bod 45).

39

Žaloba je tudíž nepřípustná.

40

Za těchto okolností již není důvodné rozhodovat o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení předloženém Francouzskou republikou podle čl. 142 odst. 2 jednacího řádu.

41

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

42

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedenému náhradu nákladů řízení.

43

Podle čl. 144 odst. 10 jednacího řádu ponese Francouzská republika vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto: