null

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)

17. července 2024(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Mise EUCAP Sahel-Niger – Členové personálu vyslaní z členských států – Psychické obtěžování – Zamítnutí žádosti o náhradu škody – Žaloba na neplatnost – Neexistence právního zájmu na podání žaloby – Nepřípustnost – Mimosmluvní odpovědnost – Právo na důstojnost – Články 1 a 31 Listiny základních práv – Mediační řízení – Neposkytnutí zprávy mediátora – Neprovedení doporučení mediátora – Právo na řádnou správu – Článek 41 Listiny základních práv – Povinnost jednat s náležitou péčí – Morální újma – Majetková újma – Příčinná souvislost“

Ve věci T-371/22,

Marco Montanari, s bydlištěm v Reggio Emilia (Itálie), zástupci: S. Rodrigues a A. Champetier, advokáti,

žalobce,

proti

EUCAP Sahel Niger, zástupkyně: E. Raoult, advokátka,

žalované,

TRIBUNÁL (devátý senát),

ve složení: L. Truchot (zpravodaj), předseda, H. Kanninen a T. Perišin, soudci,

za soudní kancelář: L. Ramette, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k:

–        námitkám nedostatku pravomoci a nepřípustnosti, které vznesla žalovaná podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. září 2022,

–        vyjádření žalobce k těmto námitkám došlému soudní kanceláři Tribunálu dne 4. listopadu 2022,

–        k usnesení o spojení těchto námitek s věcí samou ze dne 16. prosince 2022,

po jednání konaném dne 29. listopadu 2023,

vydává tento

Rozsudek(1)

1        Svou žalobou se žalobce, Marco Montanari, domáhá na základě článku 263 SFEU zrušení rozhodnutí mise Evropské unie v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) v Nigeru ze dne 28. dubna 2022 (EUCAP Sahel Niger, dále jen „Mise“), kterým byla zamítnuta jeho žádost o náhradu škody ze dne 4. února 2022, a dále na základě článku 268 SFEU náhrady újmy, která mu údajně vznikla v důsledku psychického obtěžování a porušení práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí.

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Žalobce byl od 14. dubna 2015 vyslán italskou vládou k Misi jako politický poradce.

3        V září roku 2016 bylo vyslání žalobce k Misi prodlouženo do 14. dubna 2018.

4        Dne 8. března 2017 žalobce předložil zástupci vedoucího Mise žádost o to, aby zahájil disciplinární řízení proti úředníkovi pro tiskové a veřejné informace (dále jen „PPIO“) z důvodu obtěžování, kterémužto byl žalobce z jeho strany údajně vystaven (dále jen „první stížnost ze dne 8. března 2017“).

5        Téhož dne žalobce předložil zástupci vedoucího Mise žádost o to, aby zahájil disciplinární řízení proti vedoucímu mise a proti PPIO, jakož i proti prvnímu úředníkovi, který podepsal schválení dovolené udělené PPIO s cílem, aby se ve dnech 25. a 26. února 2017 pozemní cestou odebral do Burkiny Faso, a to z důvodu, že takovým přemístěním se PPIO dopustil neloajálního chování vůči autoritě Mise, a dále z důvodu, že uvedené schválení dovolené představovalo hrubou nedbalost vedoucího mise, kterou bylo zpochybněno plnění povinnosti jednat s náležitou péčí. Podpůrně pro případ, že zástupce vedoucího Mise byl prvním úředníkem, který podepsal uvedené schválení dovolené, ho žalobce požádal, aby předal jeho žádost o zahájení disciplinárního řízení útvaru schopnosti civilního plánování a vedení Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ), a upřesnil, že v takovém případě se rovněž domáhá toho, aby bylo zahájeno disciplinární řízení proti němu z důvodu hrubé nedbalosti (dále jen „druhá stížnost ze dne 8. března 2017“).

6        Dne 24. března 2017 informoval zástupce vedoucího Mise žalobce o tom, že řízení o první stížnosti ze dne 8. března 2017 bylo zastaveno.

7        Dne 28. března 2017 žalobce informoval ředitele útvaru schopnosti civilního plánování a vedení, jakožto civilního velitele operace Mise, o podání první a druhé stížnosti ze dne 8. března 2017 a požádal jej, aby převzal projednání obou těchto stížností (dále jen „oznámení ze dne 28. března 2017“).

8        Dne 15. května 2017 zástupce civilního velitele operace informoval vedoucího Mise o tom, že druhá stížnost ze dne 8. března 2017 je projednávána jakožto záležitost řízení, aniž je třeba zahájit formální disciplinární řízení.

9        Dne 17. července 2017 žalobce předložil civilnímu veliteli operace žádost o to, aby zahájil vyšetřování pro obtěžování proti vedoucímu Mise a jeho zástupci (dále jen „oznámení ze dne 17. července 2017“). Později téhož dne zaslal vedoucí Mise žalobci písemné napomenutí z důvodu, že jej nerespektoval na schůzce, která se konala dne 10. dubna 2017 (dále jen „první písemné napomenutí“).

10      Dne 18. července 2017 žalobce předal civilnímu veliteli operace první písemné napomenutí a požádal jej, aby jej zohlednil v rámci šetření týkajícího se oznámení ze dne 17. července 2017.

11      Dne 20. července 2017 byl žalobce informován o tom, že byl jmenován zaměstnanec útvaru schopnosti civilního plánování a vedení (dále jen „mediátor“) pro účely posouzení situace na místě v průběhu následujícího týdne.

12      Ve dnech 25. a 26. července 2017 provedl mediátor v Misi několik slyšení, z nichž některá se žalobcem.

13      Dne 27. července 2017 požádalo oddělení Mise pro lidské zdroje žalobce, aby vyplnil formulář pro hodnocení svých výkonů nejpozději do 4. srpna 2017 s cílem obnovit jeho vyslání od 14. dubna 2018.

14      Téhož dne zaslal vedoucí oddělení Mise pro lidské zdroje žalobci aktualizovaný přehled dní jeho dovolené v návaznosti na žádost, aby žalobce odůvodnil dny neomluvené nepřítomnosti.

15      Dne 28. července 2017 žalobce informoval civilního velitele operace o korespondenci, kterou si vyměnil s oddělením Mise pro lidské zdroje a která je zmíněna bodech 13 a 14 výše, za účelem doplnění spisu týkajícího se oznámení ze dne 17. července 2017.

16      Dne 29. července 2017 vydal mediátor svou zprávu (dále jen „zpráva ze dne 29. července 2017“).

17      Dne 23. srpna 2017 žalobce sdělil oddělení Mise pro lidské zdroje, že nepožádá o prodloužení svého vyslání k Misi od 14. dubna 2018.

18      Dne 25. října 2017 žalobce zaslal civilnímu veliteli operace nové skutečnosti za účelem doplnění spisu týkajícího se oznámení ze dne 17. července 2017.

19      Dne 22. listopadu 2017 Mise informovala italské orgány, že žalobce měl ve dnech od 17. do 20. listopadu 2017 neomluvenou nepřítomnost a že má v úmyslu provést čtyřdenní srážku z vyplácení denních příspěvků žalobce.

20      Dne 23. listopadu 2017 vedoucí Mise zamítl žádost žalobce, kterou se domáhal legalizace neomluvené nepřítomnosti po dobu tří dnů, a zaslal mu druhé písemné napomenutí (dále jen „druhé písemné napomenutí“). Téhož dne žalobce požádal civilního velitele operace o to, aby zahájil nové vyšetřování z důvodu, že skutečnosti uvedené v bodě 19 výše představovaly obtěžování ze strany vedoucího Mise a jeho zástupce (dále jen „oznámení ze dne 23. listopadu 2017“).

21      Dne 28. listopadu 2017 žalobce informoval civilního velitele operace o tom, že vůči němu byla uplatněna srážka ze mzdy odpovídající mzdě za tři dny, a rovněž jej požádal, aby objasnil svůj postoj k oznámením ze dní 17. července a 23. listopadu 2017.

22      Dne 4. prosince 2017 žalobce sdělil zástupci generálního tajemníka ESVČ odpovědnému za útvar schopnosti civilního plánování a vedení obsah oznámení ze dní 17. července a 23. listopadu 2017.

23      Dne 17. ledna 2018 žalobce požádal generálního tajemníka ESVČ, aby jej co nejdříve informoval o stanovisku mediátora a o důsledcích oznámení ze dní 17. července a 23. listopadu 2017.

24      Dne 18. března 2018 žalobce odstoupil z funkce politického poradce u Mise.

25      Dne 10. dubna 2018 civilní velitel operace v odpovědi na dopis uvedený v bodě 23 výše žalobci sdělil, že údajná porušení povinností, na která žalobce upozornil, spadají pod „záležitosti řízení Mise“ a že „skutečnosti ve spise neodůvodňují zahájení disciplinárního řízení“ (dále jen „rozhodnutí ze dne 10. dubna 2018“).

26      Dne 31. července 2018 žalobce požádal o přístup zejména ke zprávě ze dne 29. července 2017.

27      Rozhodnutím ze dne 24. října 2018 ESVČ s konečnou platností zamítl žádost o přístup uvedenou v bodě 26 výše.

28      Rozsudkem ze dne 12. prosince 2019, Montanari v. ESVČ (T-692/18, nezveřejněný, EU:T:2019:850), Tribunál zrušil rozhodnutí ze dne 24. října 2018.

29      Dne 13. prosince 2019, jakož i ve dnech 13. března a 9. července 2020 se žalobce dotázal ESVČ, jaké kroky zamýšlí podniknout v návaznosti na rozsudek uvedený v bodě 28 výše.

30      E-mailem ze dne 24. července 2020 poskytla ESVČ žalobci celou zprávu ze dne 29. července 2017, s výjimkou osobních údajů týkajících se ostatních dotčených osob.

31      Dne 26. května 2021 žalobce požádal ESVČ o zaplacení částky ve výši 971 395,92 eur jako náhrady majetkové, fyzické a nemajetkové újmy, která mu byla údajně způsobena psychickým obtěžováním a porušením práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí, kterých se podle žalobce dopustila Mise.

32      Dne 24. září 2021 ESVČ zamítla žádost o náhradu újmy uvedenou v bodě 31 výše zejména z důvodu, že žalobce nebyl ESVČ nikdy zaměstnán a že Mise je zcela jiným subjektem, než je ESVČ, a to jak z právního, tak i z operačního hlediska.

33      Dne 22. prosince 2021 žalobce předložil ESVČ stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Unie (dále jen „služební řád“), kterou napadl rozhodnutí o zamítnutí žádosti o náhradu újmy uvedené v bodě 31 výše.

34      Ve dvou samostatných dopisech ze dne 4. února 2022 žalobce požádal Radu Evropské unie a Misi o zaplacení částky ve výši 972 395,92 eur jako náhrady majetkové, fyzické a nemajetkové újmy, která mu byla údajně způsobena psychickým obtěžováním a porušením práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí (pokud jde o žádost určenou Misi, dále jen „třetí žádost o náhradu škody“).

35      Dne 25. března 2022 Rada zamítla jí zaslanou žádost o náhradu újmy uvedenou v bodě 34 výše.

36      Dne 28. dubna 2022 Mise zamítla třetí žádost o náhradu škody.

37      Dne 30. května 2022 ESVČ zamítl stížnost uvedenou v bodě 33 výše.

 Návrhová žádání účastníků řízení

38      Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí ze dne 28. dubna 2022, kterým se zamítá třetí žádost o náhradu škody;

–        uložil Misi povinnost zaplatit mu částku 982 840 eur;

–        uložil Misi náhradu nákladů řízení.

39      Mise v zásadě navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako podanou k nepravomocnému soudu;

–        podpůrně, odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        ještě podpůrněji, zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K námitce nedostatku pravomoci

40      Mise tvrdí, že Tribunál nemá v souladu s čl. 7 odst. 2 rozhodnutí Rady 2012/392/SZBP ze dne 16. července 2012 o misi Evropské unie SBOP v Nigeru (EUCAP Sahel Niger) (Úř. věst. 2012, L 187, s. 48) pravomoc rozhodnout o projednávané žalobě z důvodu, že žalobce vykonával v rámci Mise funkci politického poradce v postavení odborníka vyslaného italským ministerstvem zahraničních věcí.

41      Mise má tedy za to, že každá stížnost žalobce související s výkonem jeho funkce musí směřovat proti italským vnitrostátním orgánům. V tomto ohledu Mise poukazuje na stížnost, kterou žalobce podal k italskému soudu. Cituje rovněž řešení zvolené Tribunálem v usnesení ze dne 23. dubna 2015, Chatzianagnostou v. Rada a další (T-383/13, nezveřejněné, EU:T:2015:246), které bylo potvrzeno Soudním dvorem.

42      Žalobce zpochybňuje námitku nedostatku pravomoci vznesenou Misí a zejména upřesňuje, že stížnost, kterou podal k pracovněprávnímu oddělení Tribunale di Roma (Soud prvního stupně v Římě, Itálie), nesouvisí se třetí žádostí o náhradu škody, ani s projednávanou žalobou.

43      V tomto ohledu je třeba připomenout, že rozhodnutím 2012/392 byla Mise zřízena na podporu budování kapacit nigerských aktérů v oblasti bezpečnosti pro boj proti terorismu a organizované trestné činnosti.

44      Konkrétně čl. 7 odst. 1 rozhodnutí 2012/392 stanoví, že Misi tvoří zejména personál vyslaný členskými státy, orgány Unie nebo ESVČ, které nesou náklady na personál, který vyslaly, včetně cestovních výdajů na cestu do místa určení a zpět, platů, nákladů na zdravotní péči a příspěvků jiných než použitelné denní dávky.

45      Kromě toho je pravda, že čl. 7 odst. 2 rozhodnutí 2012/392 stanoví, že členský stát, orgán Unie, nebo případně ESVČ odpovídají za řešení veškerých stížností člena personálu ohledně vyslání nebo stížností, které se vyslaného člena personálu týkají, a zahajují veškerá řízení proti uvedené osobě.

46      Zaprvé však z judikatury týkající se ustanovení upravujících činnost jiných misí v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), jejichž znění je obdobné, či dokonce totožné jako znění rozhodnutí 2012/392, vyplývá, že vzhledem k tomu, že pro personál vyslaný členskými státy a personál vyslaný unijními orgány platí tatáž pravidla, co se týče plnění jejich úkolů v místě působení, má unijní soud pravomoc přezkoumat legalitu aktů, jimiž je řízen personál vyslaný členskými státy a které reagují na potřeby těchto misí v místě působení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. července 2016, H v. Rada a další, C-455/14 P, EU:C:2016:569, body 50 a 55).

47      Výklad v jiném smyslu by totiž vedl zejména k tomu, že v situaci, kdy tentýž akt, jímž je řízen personál při operacích v místě působení, by se týkal personálu vyslaného členskými státy i personálu vyslaného unijními orgány, by rozhodnutí vydané vůči první skupině osob mohlo být v rozporu s rozhodnutím vydaným unijním soudem vůči druhé skupině osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. července 2016, H v. Rada a další, C-455/14 P, EU:C:2016:569, bod 57).

48      Tribunál a v případě kasačního opravného prostředku i Soudní dvůr mají tudíž pravomoc přezkoumat tyto akty. Pokud jde o přezkum legality uvedených aktů, tato pravomoc vyplývá z článku 263 SFEU, a pokud jde o spory z mimosmluvní odpovědnosti, z článku 268 SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU, přičemž se zohlední čl. 19 odst. 1 SEU a článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (rozsudek ze dne 19. července 2016, H v. Rada a další, C-455/14 P, EU:C:2016:569, bod 58).

49      Zadruhé je třeba konstatovat, že žalobce tím, že předložil Tribunálu návrhová žádání uvedená v bodě 38 výše, vznáší otázku legality aktů, jimiž je řízen personál při operacích v místě působení, a nikoli otázky spjaté s vysláním ve smyslu čl. 7 odst. 2 rozhodnutí 2012/392.

50      Ze třetí žádosti o náhradu škody a z návrhových žádání předložených žalobcem totiž vyplývá, že žalobce vedoucímu Mise vytýká, že v době, kdy byl vyslán k Misi a byl přidělen do místa působení, přijal vůči němu rozhodnutí, která mohou představovat psychické obtěžování v rozporu s ustanoveními Listiny zaručujícími právo na zdraví a právo na důstojnost pracovníků. Kromě toho rovněž civilnímu veliteli operace Mise – a nikoli italským orgánům – vytýká, že docházelo k porušování práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí při vyřizování oznámení o psychickém obtěžování, které žalobce předložil během období svého přidělení do místa působení.

51      Kromě toho z judikatury vyplývá, že Tribunál prohlásil, že má pravomoc rozhodovat o podobných sporech mezi členem personálu z členského státu vyslaným k Misi v rámci SZBP a mezinárodním členem personálu Mise přijatým na smluvním základě, aniž tomu v posledně uvedeném případě brání ustanovení některé ze smluv o přijetí, které přiznává pravomoc soudům členského státu (rozsudky ze dne 12. dubna 2018, PY v. EUCAP Sahel Niger, T-763/16, EU:T:2018:181, a ze dne 18. listopadu 2020, H v. Rada, T-271/10 RENV II, EU:T:2020:548).

52      Zatřetí argumenty uplatněné Misí nemohou zpochybnit pravomoc Tribunálu rozhodnout o projednávaném sporu.

53      Mise se totiž zaprvé nemůže účelně dovolávat řešení zvoleného Tribunálem v usnesení ze dne 23. dubna 2015, Chatzianagnostou v. Rada a další (T-383/13, nezveřejněné, EU:T:2015:246), jelikož toto usnesení, které nevedlo k podání kasačního opravného prostředku, předcházelo vyhlášení rozsudku ze dne 19. července 2016, H v. Rada a další (C-455/14 P, EU:C:2016:569), a judikatuře citované v bodě 51 výše. Řešení zvolené Tribunálem ve výše uvedeném usnesení tak nelze považovat za řešení odrážející současný právní stav.

54      Zadruhé z rozsudku Tribunale di Roma (Soud prvního stupně v Římě, Itálie) ze dne 19. října 2020 vyplývá, že spor, který žalobce podal k tomuto soudu, se týkal výpočtu základu mzdy a náhrad, které mu byly poskytnuty italskou vládou po dobu jeho vyslání k Misi. Tento spor, jehož předmět se lišil od předmětu projednávané žaloby, se tedy netýkal legality aktů, jimiž je řízena Mise, nebo vzniku její odpovědnosti při přijímání takových aktů, a tudíž nemá vliv na pravomoc Tribunálu rozhodnout o projednávané žalobě.

55      V důsledku toho není námitka nedostatku pravomoci vznesená Misí opodstatněná a musí být zamítnuta.

 K námitce nepřípustnosti

56      Mise vznáší v podstatě pět námitek nepřípustnosti, z nichž první vychází z nepřičitatelnosti skutků, které jsou jí vytýkány, druhá z opožděnosti žaloby, třetí z promlčecí lhůty v délce trvání čtyř nebo pěti let, čtvrtá z neúplnosti třetí žádosti o náhradu škody a pátá z neexistence žalobního důvodu uplatněného na podporu návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí.

57      Mimoto vzhledem k tomu, že Tribunál v rámci organizačních procesních opatření zkoumal i bez návrhu otázku přípustnosti návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí, je třeba tuto otázku zkoumat jako první.

 K přípustnosti návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí

58      Z ustálené judikatury vyplývá, že žaloba na zrušení rozhodnutí podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že má tato osoba zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky, a žaloba tak může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Zájem na podání žaloby je tedy zásadní a prvotní podmínkou jakékoli soudní žaloby. Naproti tomu právní zájem na podání žaloby neexistuje, pokud příznivý výsledek žaloby každopádně nemůže žalobce uspokojit (viz rozsudek ze dne 6. července 2023, Julien v. Rada, C-285/22 P, nezveřejněný, EU:C:2023:551, bod 47 a citovaná judikatura).  

59      Kromě toho je třeba připomenout, že je na žalobci, aby předložil důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby. Konkrétně, aby byla žaloba směřující ke zrušení aktu podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná, je třeba, aby tato osoba náležitě odůvodnila zájem, který má na zrušení tohoto aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Binca Seafoods v. Komise, C-268/16 P, EU:C:2017:1001, bod 45 a citovaná judikatura).

60      Při neexistenci takového odůvodnění tak tato otázka týkající se přípustnosti žaloby představuje nepominutelný důvod, který musí být Tribunálem uplatněn i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, LTTE v. Rada, T-160/19, nezveřejněný, EU:T:2021:817, bod 65 a citovaná judikatura).

61      Kromě toho podle rovněž ustálené judikatury byla žaloba na náhradu škody na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU zavedena jako samostatný procesní prostředek, mající svou vlastní funkci v rámci systému procesních prostředků a závislý na podmínkách výkonu, které jsou přizpůsobeny jeho zvláštnímu účelu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Carvalho a další v. Parlament a Rada, C-565/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:252, bod 101 a citovaná judikatura).

62      Žaloba na náhradu škody se totiž liší od žaloby na zrušení rozhodnutí v tom, že směřuje nikoliv ke zpětvzetí, zrušení nebo změně aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, ale k náhradě škody způsobené orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. října 1973, Merkur-Außenhandel v. Komise, 43/72, EU:C:1973:108, bod 4, a ze dne 1. února 2023, Klymenko v. Rada, T-470/21, nezveřejněný, EU:T:2023:26, bod 58 a citovaná judikatura).

63      Návrhová žádání znějící buď na zrušení rozhodnutí o odmítnutí orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie přiznat nárok na náhradu škody, který žalobce kromě toho uplatňuje na základě článků 268 a 340 SFEU, nebo na to, aby Tribunál konstatoval povinnost dotčeného orgánu, instituce nebo jiného subjektu uznat existenci takového nároku, přitom směřují k určení, že dotčený orgán, instituce nebo jiný subjekt jsou povinny nahradit škodu, a musí být odmítnuta jako nepřípustná, jelikož žalobce v zásadě neodůvodňuje žádný zájem na předložení takových návrhových žádání vedle svého návrhu na náhradu škody (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 13. června 1972, Compagnie d’approvisionnement, de transport et de crédit a Grands Moulins de Paris v. Komise, 9/71 a 11/71, EU:C:1972:52, body 9 až 11; obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 3. října 2019, DQ a další v. Parlament, T-730/18, EU:T:2019:725, bod 42 a citovaná judikatura).

64      V projednávané věci je nesporné, že se žalobce domáhá, aby Tribunál kromě náhrady majetkové a nemajetkové újmy, z jejíhož způsobení viní Misi, zrušil rozhodnutí o zamítnutí jeho třetí žádosti o náhradu škody, jejímž předmětem bylo získat náhradu téže újmy cestou smíru.

65      V odpovědi na organizační procesní opatření, kterým Tribunál vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k zájmu žalobce domáhat se zrušení rozhodnutí ze dne 28. dubna 2022, kterým Mise zamítla jeho třetí žádost o náhradu škody, přitom žalobce odpověděl, že svými návrhovými žádáními znějícími na zrušení rozhodnutí nehledá jiný prospěch, než jaký by získal, pokud by jeho návrhovým žádáním na náhradu škody bylo jinak vyhověno.

66      Je tedy třeba konstatovat, že žalobce neprokázal právní zájem na tom, aby vedle svých návrhových žádání na náhradu škody požadoval zrušení rozhodnutí Mise, kterým byla zamítnuta jeho třetí žádost o náhradu škody. Návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí musí být tudíž odmítnuta jako nepřípustná, aniž je třeba zkoumat čtvrtou a pátou námitku nepřípustnosti, které se konkrétně týkají těchto návrhových žádání.

 K první námitce nepřípustnosti vycházející z tvrzení, že skutky, které jsou Misi vytýkány, jí nelze přičítat

67      Mise tvrdí, že nemůže nést odpovědnost za vyřízení oznámení učiněných žalobcem od 28. března 2017, jelikož tato oznámení byla zaslána jinému orgánu než Misi, a sice civilnímu veliteli operace. V tomto ohledu se dovolává ustanovení čl. 9 písm. c) a článku 11 kodexu chování a kázně pro civilní mise Unie v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) (dále jen „kodex chování“).

68      Stejně tak Mise upřesňuje, že žalobce jí nemůže vytýkat, že musel zahájit řízení proti ESVČ, aby mohl získat přístup ke zprávě ze dne 29. července 2017, jelikož Mise není autorem ani adresátem uvedené zprávy a přístup k ní nekontrolovala.

69      Žalobce zpochybňuje opodstatněnost tvrzení Mise.

70      V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že žaloba na náhradu škody způsobené unijním orgánem, institucí nebo jiným subjektem musí směřovat proti tomuto orgánu, instituci nebo jinému subjektu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Veřejný ochránce práv v. Lamberts, C-234/02 P, EU:C:2004:174, bod 67, a usnesení ze dne 15. listopadu 2017, Pilla v. Komise a EACEA, T-784/16, nezveřejněné, EU:T:2017:806, bod 70).

71      Otázka určení orgánu, instituce nebo jiného subjektu pověřeného zastupováním Unie v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti založené na článku 268 SFEU a čl. 340 druhém pododstavci SFEU tak spadá do posouzení přípustnosti této žaloby (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 2. února 2015, Gascogne Sack Deutschland a Gascogne v. Evropská unie, T-577/14, nezveřejněné, EU:T:2015:80, bod 22 a citovaná judikatura).

72      Zaprvé je přitom nesporné, že pochybení, které podle názoru žalobce představují situaci psychického obtěžování a na něž se vztahuje první žalobní důvod na podporu jeho návrhových žádání na náhradu škody, jsou podle jeho písemností spojena s některými akty přijatými vedoucím Mise a jeho zástupcem, jakož i vedoucím oddělení Mise pro lidské zdroje jednajícím na jejich odpovědnost.

73      Žalobce si zejména stěžuje zaprvé na to, že byl vedoucím Mise vyloučen z týdenních politických schůzek mezi ním a vedoucím delegace Unie v Nigeru (dále jen „Delegace“), zadruhé na to, že dne 17. července 2017 obdržel od vedoucího Mise první písemné napomenutí, a to méně než jednu hodinu po podání oznámení ze stejného dne, zatřetí na to, že obdržel od oddělení Mise pro lidské zdroje dne 27. července 2017, tedy den po odchodu mediátora, žádost, aby vyplnil formulář pro hodnocení svých výkonů za účelem obnovení svého vyslání od dubna 2018, a začtvrté na to, že téhož dne obdržel od vedoucího oddělení Mise pro lidské zdroje aktualizovaný přehled dní jeho dovolené na základě žádosti uvedeného oddělení o legalizaci dnů neomluvené nepřítomnosti.

74      Článek 6 odst. 1 rozhodnutí 2012/392, ve svém tehdy platném znění, přitom stanovil, že vedoucí Mise přebírá odpovědnost za Misi v místě působení a vykonává velení a řízení. Článek 6 odst. 1a téhož rozhodnutí upřesňoval, že vedoucí Mise může v rámci své obecné odpovědnosti delegovat na členy personálu Mise řídící úkoly v oblasti personálu. Konečně čl. 6 odst. 2 uvedeného rozhodnutí stanovil, že vedoucí Mise vykonává velení a řízení nad personálem, týmy a útvary přispívajících států.

75      Akty uvedené v bodě 73 výše, které žalobce vytýká Misi v rámci prvního žalobního důvodu uplatněného na podporu návrhových žádání znějících na náhradu škody, se tak týkají výkonu pravomocí vedoucího Mise vyplývajících z rozhodnutí 2012/392, a tudíž plnění mandátu Mise, za který musí nést odpovědnost podle čl. 13 odst. 4 tohoto rozhodnutí.

76      Kromě toho Mise neprokázala, a dokonce ani netvrdila, že by akty popsané v tomto prvním žalobním důvodu vykazovaly vážné pochybení ze strany vedoucího Mise, za které by podle čl. 13 odst. 4 rozhodnutí 2012/392 měl převzít odpovědnost pouze tento vedoucí Mise.

77      Za těchto podmínek musí být první námitka nepřípustnosti, pokud jde o první žalobní důvod na podporu návrhových žádání znějících na náhradu škody, zamítnuta jako neopodstatněná.

78      Zadruhé v rámci druhého žalobního důvodu uplatněného na podporu návrhových žádání znějících na náhradu škody žalobce tvrdí, že několik porušení, která vytýká nejen vedoucímu Mise, ale i civilnímu veliteli operace, představuje porušení práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí, která lze přičítat Misi.

79      Žalobce si zejména stěžuje zaprvé na to, že vedoucí Mise a civilní velitel operace nevyřídili jeho stížnosti a oznámení v přiměřené lhůtě, zadruhé na to, že mu nesdělili zjištění a doporučení uvedená ve zprávě ze dne 29. července 2017, a zatřetí na to, že civilní velitel operace toto doporučení neprovedl.

80      V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že čl. 4 odst. 1 rozhodnutí 2012/392 stanovil, že Mise má jakožto operace pro řešení krize jednotnou linii velení, a že čl. 5 odst. 1 téhož rozhodnutí označuje ředitele útvaru schopnosti civilního plánování a provádění ESVČ za civilního velitele operace pro Misi. Článek 5 odst. 2 tohoto rozhodnutí tak stanovil, že civilní velitel operace vykonává velení a řízení Mise na strategické úrovni, a jeho čl. 5 odst. 3 stanovil, že má s ohledem na vedení operací zajišťovat řádné a účinné provádění rozhodnutí Rady i rozhodnutí Politického a bezpečnostního výboru, včetně vydávání potřebných strategických pokynů vedoucímu Mise a poskytování poradenství a technické podpory vedoucímu Mise.

81      Z těchto ustanovení vyplývá, že nevylučují, aby civilní velitel operace přijal akty v oblasti řízení personálu, které jsou nezbytné pro plnění mandátu Mise v místě působení (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 4. prosince 2019, H v. Rada, C-413/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:1044, body 69 až 71).

82      Zadruhé z ustanovení kodexu chování přijatého rozhodnutím Rady ze dne 18. července 2016 vyplývá, že civilní velitel operace je oprávněn přijímat akty v oblasti řízení personálu, které jsou nezbytné pro plnění mandátu Mise v místě působení.

83      V tomto ohledu z čl. 6 odst. 3 kodexu chování, který se podle svého čl. 1 odst. 1 písm. a) vztahuje stejným způsobem na všechny členy civilních misí Unie v rámci SBOP, včetně členů vyslaných členskými státy, vyplývá, že každé oznámení o případném porušení povinností ze strany vedoucího Mise musí být adresováno civilnímu veliteli operace.

84      Dále z článku 9 kodexu chování také vyplývá, že orgánem odpovědným za další postup v případě, že se vedoucí Mise dopustí porušení povinností, civilní velitel operace vykonává velení a řízení Mise pod politickou kontrolou a strategickým řízením Politického a bezpečnostního výboru a pod celkovým vedením vysokého představitele. V souladu s článkem 11 téhož kodexu může civilní velitel operace v takovém případě věc odložit, považovat věc za záležitost řízení, aniž zahájí formální disciplinární řízení, nebo zahájit předběžné či disciplinární šetření.

85      Konečně článek 10 kodexu chování stanoví podmínky, za kterých může civilní velitel operace požádat svého zástupce, aby neodvolatelně převzal funkci vedoucího Mise ve zvláštní situaci.

86      Nesplnění povinností uvedená v bodě 79 výše, která žalobce přičítá Misi v rámci druhého žalobního důvodu, se tak týkají výkonu pravomocí civilním velitelem operace, které mu přiznává rozhodnutí 2012/392 a kodex chování, a tudíž plnění mandátu Mise, za které musí Mise převzít odpovědnost v souladu s čl. 13 odst. 4 tohoto rozhodnutí.

87      V důsledku toho žalobce právem směřuje svou žalobu na náhradu škody proti Misi z důvodu nesplnění povinností popsaných v bodě 79 výše, která přičítá civilnímu veliteli operace. Z toho vyplývá, že pokud jde o druhý žalobní důvod, první námitka nepřípustnosti musí být rovněž zamítnuta jako neopodstatněná, a tato námitka nepřípustnosti tedy musí být zamítnuta v plném rozsahu.

 Ke druhé námitce nepřípustnosti vycházející z tvrzení, že žaloba byla podána opožděně

88      Mise tvrdí, že rozhodnutí ze dne 10. dubna 2018 představuje správní rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do právního postavení ve smyslu článku 263 SFEU. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nebylo žalobcem napadeno ve lhůtě dvou měsíců od jeho oznámení nebo, když mu byla 23. července 2020 poskytnuta zpráva ze dne 29. července 2017, je žalobce zbaven práva domáhat se odpovědnosti Mise z důvodu údajné protiprávnosti tohoto rozhodnutí.

89      Mise rovněž tvrdí, že žalobce neuvedl důvody, pro něž nepodal žalobu na neplatnost prvního a druhého písemného napomenutí.

90      Žalobce zpochybňuje argumentaci Komise.

91      V tomto ohledu z judikatury uvedené v bodě 61 výše týkající se samostatnosti žaloby na náhradu škody vyplývá, že případná nepřípustnost návrhu na zrušení rozhodnutí, které způsobilo újmu, automaticky nevede k nepřípustnosti návrhu na náhradu uvedené újmy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Carvalho a další v. Parlament a Rada, C-565/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:252, bod 101 a citovaná judikatura).

92      Platí však, že i když účastník řízení může postupovat tak, že podá žalobu na náhradu škody, přičemž žádné ustanovení ho nenutí domáhat se zrušení protiprávního aktu, který mu způsobuje újmu, nesmí tímto způsobem obcházet nepřípustnost návrhu, který se týká stejné protiprávnosti a má stejný finanční cíl (viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Carvalho a další v. Parlament a Rada, C-565/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:252, bod 102 a citovaná judikatura).

93      Žaloba na náhradu škody tak musí být prohlášena za nepřípustnou, jestliže ve skutečnosti směřuje ke zpětvzetí, zrušení nebo ke změně individuálního rozhodnutí, které se stalo konečným, a jestliže by v případě, že by jí bylo vyhověno, měla za následek zmaření všech nebo některých právních účinků tohoto rozhodnutí. Tak je tomu tehdy, pokud žalobce prostřednictvím návrhu na náhradu škody usiluje o dosažení výsledku totožného s výsledkem, který by mu přinesl úspěch žaloby na neplatnost, kterou opomněl včas podat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Carvalho a další v. Parlament a Rada, C-565/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:252, bod 103 a citovaná judikatura).

94      Stejně tak musí být jako nepřípustná odmítnuta žaloba na náhradu škody, která je formulována jako soudní příkaz a jejímž cílem není nahradit škodu přičitatelnou protiprávnímu jednání nebo opomenutí, ale změnit sporný akt (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Carvalho a další v. Parlament a Rada, C-565/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:252, bod 105).

95      V projednávané věci žaloba na náhradu škody podaná žalobcem směřuje k náhradě újmy způsobené neplněními povinností vedoucího Mise a civilního velitele operace, která jsou vyjmenována v bodech 73 a 79 výše a z nichž některá mohou být kvalifikována jako rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení, z důvodu, že tato neplnění povinností představují jednak psychické obtěžování zakázané ustanoveními Listiny a jednak porušení povinnosti jednat s náležitou péčí a práva na řádnou správu.

96      Taková žaloba se tedy netýká zpětvzetí, zrušení, ani změny případných rozhodnutí, která mohla být přijata vedoucím Mise a civilním velitelem operace a která se stala konečnými, ale náhrady škod způsobených Misí z důvodu přijetí těchto rozhodnutí. Z písemností předložených žalobcem zejména nevyplývá, že by se žalobce domáhal obnovy předešlého stavu, což by znamenalo, že by Mise měla zahájit předběžné nebo disciplinární šetření směřující proti vedoucímu Mise a jeho zástupci, což by znamenalo, že se domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 10. dubna 2018. Z toho vyplývá, že konečná povaha tohoto individuálního rozhodnutí nemůže bránit přípustnosti žaloby.

97      Konečně samostatná povaha žaloby na náhradu škody připomenutá v bodech 61 a 91 výše rovněž zbavila žalobce povinnosti uvést důvody, pro něž nepodal žalobu na neplatnost proti prvnímu a druhému písemnému napomenutí.

98      V důsledku toho musí být tato druhá námitka nepřípustnosti zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke třetí námitce nepřípustnosti, vycházející z promlčecí lhůty v délce pěti nebo čtyř let

99      Mise tvrdí, že žalobce proti ní podal žalobu pět let poté, co nastaly skutečnosti dotčené v projednávané věci, zatímco žádost o náhradu škody jí zaslal teprve v únoru roku 2022. Mise rovněž tvrdí, že se žalobce nemůže o čtyři roky později dovolávat zprávy ze dne 29. července 2017.

100    Žalobce zpochybňuje argumentaci Mise a namítá, že žaloba je v souladu s čl. 46 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie.

101    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na řízení před Tribunálem použije v souladu s čl. 53 prvním pododstavcem uvedeného statutu, a podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu musí každá žaloba obsahovat předmět sporu, návrhová žádání a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů, přičemž tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si svou obhajobu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací (viz usnesení ze dne 7. září 2022, Rosca v. Komise, C-802/21 P, nezveřejněné, EU:C:2022:677, bod 4 a citovaná judikatura).

102    Konkrétně hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, musí uceleně a srozumitelně vyplývat z textu samotné žaloby (rozsudek ze dne 3. června 2021, Maďarsko v. Parlament, C-650/18, EU:C:2021:426, bod 78).

103    Unijní soud tak nemusí odpovídat na argumenty účastníka řízení, které nejsou dostatečně jasné a přesné, protože nebyly nijak konkrétně rozvedeny a nebyly podloženy žádnou konkrétní argumentací (viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2021, Řecko v. Komise, C-107/20 P, nezveřejněný, EU:C:2021:937, bod 76 a citovaná judikatura).

104    Kromě toho požadavek přesnosti, který vyplývá z článku 21 statutu Soudního dvora a z článku 76 jednacího řádu, se obdobně vztahuje i na žalovaného, pokud vznáší námitku nepřípustnosti, jelikož cílem takového požadavku je pouze umožnit protistraně připravit si obhajobu a soudu provést přezkum, a to tím spíše pokud žalovaný tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu promlčení.

105    Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že na rozdíl od procesních lhůt není dodržení promlčecí lhůty nepominutelnou podmínkou řízení a nemůže být zkoumáno unijním soudem i bez návrhu, ale musí být dotyčným účastníkem řízení uplatněno za účelem zániku žaloby na náhradu škody (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C-469/11 P, EU:C:2012:705, bod 51 a citovaná judikatura, a ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie, C-447/17 P a C-479/17 P, EU:C:2019:672, bod 99 a citovaná judikatura).

106    V projednávané věci ze spisu zaprvé vyplývá, že Mise sice zmínila pětiletou lhůtu, po jejímž uplynutí byla podána tato žaloba, neupřesnila však právní základ této námitky nepřípustnosti, ani neuplatnila článek 46 statutu Soudního dvora, podle kterých se nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají.

107    Zadruhé ze spisu vyplývá, že Mise rovněž zmínila dobu čtyř let, odlišnou od doby stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora, která brání tomu, aby se žalobce mohl dovolávat zprávy ze dne 29. července 2017, aniž na podporu tohoto tvrzení uplatnila konkrétní ustanovení.

108    Zatřetí, i kdyby Mise zamýšlela uplatnit promlčecí lhůtu v délce pěti let, stanovenou v článku 46 statutu Soudního dvora, neuvedla, jaká je podle jejího názoru skutečnost, která vedla ke vzniku nároku uplatňovaného žalobcem v rámci projednávané žaloby, ani počátek běhu promlčecí lhůty a neuvedla ani právní a skutkové důvody, proč má za to, že je uvedený nárok promlčen.

109    Za těchto podmínek je třeba určit, že námitka nepřípustnosti vznesená Misí, která vychází z promlčecí lhůty v délce pěti nebo čtyř let, není dostatečně upřesněna pro posouzení její opodstatněnosti.

110    V důsledku toho musí být tato třetí námitka nepřípustnosti odmítnuta jako nedostatečně přesná, a tudíž nepřípustná.

 K opodstatněnosti návrhových žádání znějících na náhradu škody

111    Na podporu svých návrhových žádání znějících na náhradu škody žalobce v podstatě uplatňuje čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení článků 1 a 31 Listiny, jakož i čl. 12a odst. 3 služebního řádu, jelikož má za to, že se stal obětí psychického obtěžování ze strany vedoucího Mise a jeho zástupce, druhý vychází z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí a práva na řádnou správu, třetí z existence skutečné a určité újmy a čtvrtý z existence přímé souvislosti mezi porušeními, na která se vztahuje první a druhý žalobní důvod, a újmou tvrzenou v rámci třetího žalobního důvodu.

112    Před zkoumáním argumentace žalobce je třeba upřesnit podmínky, za kterých může Misi vzniknout odpovědnost vůči členovi personálu z členského státu, který k ní byl vyslán.

 K podmínkám vzniku odpovědnosti Mise

113    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že k tomu, aby mimosmluvní odpovědnost Unie mohla být v daném případě založena, je vedle jiných podmínek nezbytné, aby osoba, která se domáhá náhrady škody nebo škod, které údajně utrpěla v důsledku jednání nebo aktu Unie, prokázala existenci porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům (viz rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C-619/20 P a C-620/20 P, EU:C:2022:722, bod 145 a citovaná judikatura).

114    Kromě toho musí být toto porušení v zásadě dostatečně závažné, což je požadavek, který závisí na posuzovací pravomoci orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, které údajně porušily toto pravidlo, a na otázce, zda posledně uvedení zjevně a závažným způsobem překročili meze, kterými je ohraničena tato pravomoc, s ohledem zejména na stupeň jasnosti a přesnosti uvedeného pravidla, obtížnost výkladu a použití, která z toho může vyplývat, a na složitost upravované situace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C-619/20 P a C-620/20 P, EU:C:2022:722, bod 146 a citovaná judikatura).

115    Z ustálené judikatury nicméně vyplývá, že s ohledem na zvýšenou odpovědnost Unie v případě, že jedná jako zaměstnavatel, postačuje pouhé konstatování protiprávnosti, které se v závislosti na okolnostech případu dopustil orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) nebo orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“), k tomu, aby byla považována za splněnou první ze tří podmínek nezbytných pro vznik odpovědnosti Unie za škody způsobené jejím úředníkům a zaměstnancům z důvodu porušení unijních právních předpisů v oblasti veřejné služby, a to aniž je třeba se zabývat otázkou, zda se jedná o „dostatečně závažné“ porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2020, AL v. Komise, T-83/19, nezveřejněný, EU:T:2020:254, body 66 a 67).

116    Spory v oblasti veřejné služby podle článku 270 SFEU a článků 90 a 91 služebního řádu, včetně sporů týkajících se náhrady újmy způsobené úředníkovi nebo zaměstnanci, se totiž řídí zvláštními pravidly ve vztahu k pravidlům, jimiž se řídí mimosmluvní odpovědnost Unie v rámci článku 268 a čl. 340 druhého pododstavce SFEU a která vyplývají z obecných zásad. Na rozdíl od jakéhokoli jiného jednotlivce pojí úředníka nebo zaměstnance Unie k orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie, pro který pracuje, pracovněprávní vztah, v jehož rámci existuje rovnováha zvláštních vzájemných práv a povinností, jež se projevuje v podobě povinnosti dotčeného orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie jednat vůči dotyčnému s náležitou péčí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 73 a citovaná judikatura).

117    Jak je přitom uvedeno v bodě 46 výše, členové personálu vyslaní k Misi členskými státy sice nepodléhají služebnímu řádu, ale podléhají stejným pravidlům, jako jsou pravidla použitelná na zaměstnance vyslané unijními orgány a jejichž situace se, pokud jde o výkon jejich funkcí v místě působení, řídí služebním řádem.

118    V důsledku toho postačuje pouhé konstatování protiprávnosti k tomu, aby byla považována za splněnou první ze tří podmínek nezbytných ke vzniku odpovědnosti Unie za škody způsobené členu personálu z členského státu vyslaného k Misi při výkonu jeho funkcí v místě působení (obdobně viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, H v. Rada, T-271/10 RENV II, EU:T:2020:548, bod 104).

119    Za těchto podmínek přísluší Tribunálu, aby postupně přezkoumal porušení, jichž se žalobce dovolává na podporu prvního a druhého žalobního důvodu, s cílem ověřit, zda jsou prokázána, aniž je třeba zkoumat, zda jsou dostatečně závažná.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článků 1 a 31 Listiny, jakož i článku 12a služebního řádu

120    Žalobce tvrdí, že čtyři nesplnění povinností uvedená v bodě 73 výše, která byla uvedena ve zprávě ze dne 29. července 2017 a která musí být pro účely tohoto rozsudku považována za části na podporu prvního žalobního důvodu, představují psychické obtěžování, jehož byl údajně obětí a které je zakázáno články 1 a 31 Listiny, jakož i čl. 12a odst. 3 služebního řádu, který se použije obdobně.

121    Mise s tvrzeními žalobce nesouhlasí.

122    Předtím, než bude proveden přezkum oněch čtyř částí uvedených v bodě 120 výše a jejich kontextuální posouzení, je třeba zaprvé posoudit, zda se žalobce může užitečně dovolávat čl. 12a odst. 3 služebního řádu, zadruhé připomenout definici psychického obtěžování a úroveň důkazů požadovanou v této oblasti, zatřetí připomenout podmínky, za kterých musí orgán, který je zaměstnavatelem, poskytnout pomoc úředníkovi nebo zaměstnanci, který tvrdí, že se stal obětí psychického obtěžování, a začtvrté určit stupeň přezkumu, který má provést Tribunál v této věci.

–       K použitelnosti čl. 12a odst. 3 služebního řádu na spor

123    Je třeba připomenout, že na členy personálu nebo odborníky vyslané z členských států, kteří jsou příležitostně zaměstnáni u orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, se služební řád nevztahuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Gualtieri v. Komise, C‑485/08 P, EU:C:2010:188, bod 83 a citovaná judikatura).

124    Ustanovení služebního řádu týkající se psychického obtěžování a funkční ochrany úředníků a dočasných nebo smluvních zaměstnanců Unie se proto na žalobce přímo nevztahují.

125    Zaměstnanci vyslaní k Misi orgány Unie, jejichž situace se řídí služebním řádem, a zaměstnanci vyslaní členskými státy však musí na základě rozhodnutí 2012/392 podléhat stejným pravidlům, co se týče plnění jejich funkcí v místě působení. Na základě zásady rovného zacházení je Tribunál povinen obdobně použít na situaci žalobce ustanovení služebního řádu týkající se psychického obtěžování a funkční ochrany úředníků a dočasných nebo smluvních zaměstnanců, jakož i judikaturu vydanou na základě těchto ustanovení (obdobně viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, H v. Rada, T-271/10 RENV II, EU:T:2020:548, bod 44 a citovaná judikatura).

126    Zásada rovného zacházení, jež je zakotvena v článku 20 Listiny, je totiž obecnou zásadou unijního práva, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další (C-116/21 P až C-118/21 P, C-138/21 P a C-139/21 P, EU:C:2022:557, bod 95 a citovaná judikatura).

127    Požadavek na srovnatelnost situací pro účely určení, zda došlo k porušení zásady rovného zacházení, musí být posuzován s ohledem na veškeré skutečnosti, které tyto situace charakterizují, a zejména ve světle předmětu a cíle aktu, který předmětné rozlišení zavádí, přičemž se rozumí, že pro tento účel musí být zohledněny zásady a cíle příslušné oblasti, do níž tento akt spadá. Pokud situace nejsou srovnatelné, není rozdílné zacházení s dotyčnými situacemi v rozporu s rovností před zákonem zakotvenou v článku 20 Listiny (viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další (C-116/21 P až C-118/21 P, C-138/21 P a C-139/21 P, EU:C:2022:557, bod 96 a citovaná judikatura).

128    I když je tedy pravda, že se na členy personálu vyslané k Misi členskými státy – na rozdíl od členů personálu vyslaných unijními orgány – nevztahuje služební řád, nemůže tato rozdílná situace objektivně odůvodnit to, aby prvně uvedení členové personálu při plnění svých funkcí v místě působení, a tudíž v situaci srovnatelné se situací naposled uvedených členů personálu, nepožívali stejné úrovně a stejných pravidel ochrany před psychickým obtěžováním.

129    Žalobce se proto může účinně dovolávat článku 12a služebního řádu, vedle článků 1 a 31 Listiny.

–       K definici psychického obtěžování a požadované míře dokazování

130    Zaprvé je třeba připomenout, že článek 1 Listiny stanoví, že lidská důstojnost je nedotknutelná a musí být respektována a chráněna, a čl. 31 odst. 1 Listiny stanoví, že každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.

131    Kromě toho článek 12a služebního řádu stanoví, že každý úředník se musí zdržet jakékoli formy psychického nebo sexuálního obtěžování.

132    Konkrétně pojem „psychické obtěžování“ ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu je vymezen jako „nepřístojné chování“, které má formu chování, mluvených či psaných projevů, jednání či gest, která trvají „po delší dobu“ a jsou „opakovaná nebo systematická“, což znamená, že psychické obtěžování musí být chápáno jako proces probíhající nutně v čase a předpokládá existenci opakovaného nebo pokračujícího jednání, které je „úmyslné“ v protikladu k „nahodilému“. Kromě toho k tomu, aby tato chování, mluvené či psané projevy, jednání či gesta spadala pod pojem „psychické obtěžování“, musí být způsobilá poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka (viz rozsudek ze dne 2. června 2022, EM v. Parlament, C-299/21 P, nezveřejněný, EU:C:2022:429, bod 102 a citovaná judikatura).

133    Není však nezbytné prokázat, že dotčené chování, mluvené nebo psané projevy, jednání nebo gesta byly uskutečněny s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování může dojít, aniž bylo prokázáno, že obtěžovatel svým jednáním zamýšlel zdiskreditovat oběť nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Stačí, že toto jednání, došlo-li k němu úmyslně, takové následky objektivně způsobilo (viz rozsudek ze dne 20. října 2021, ZU v. Komise, T-671/18 a T-140/19, nezveřejněný, EU:T:2021:715, bod 57 a citovaná judikatura).

134    Zadruhé vzhledem k tomu, že dotčené jednání musí mít na základě čl. 12a odst. 3 služebního řádu zneužívající povahu, vyplývá z toho, že kvalifikace „obtěžování“ závisí na tom, zda sporné chování vykazuje dostatečné objektivní znaky v tom smyslu, že nestranný a rozumný pozorovatel s běžnou citlivostí nacházející se ve stejné situaci bude dotčené chování nebo jednání považovat za přehnané a hodné kritiky (viz rozsudek ze dne 20. října 2021, ZU v. Komise, T-671/18 a T-140/19, nezveřejněný, EU:T:2021:715, bod 58 a citovaná judikatura).

135    Zatřetí psychické obtěžování může být ze samotné podstaty věci důsledkem souboru různých jednání, která by sama o sobě nutně nezakládala psychické obtěžování, avšak jsou-li posuzována jako celek a v daných souvislostech, včetně důvodu jejich postupné kumulace, mohou být za takové obtěžování považována. Proto je třeba při posuzování, zda jednání namítaná žalobcem zakládají psychické obtěžování, prověřit dotčené skutkové okolnosti jak samy o sobě, tak ve spojení s prvky celkového prostředí na pracovišti vytvořeného jednáním jednoho člena personálu vůči jinému členovi personálu (viz rozsudek ze dne 20. října 2021, ZU v. Komise, T-671/18 a T-140/19, nezveřejněný, EU:T:2021:715, bod 59 a citovaná judikatura).

136    Začtvrté každé rozhodnutí, které bylo přijato v době, kdy se určitá osoba údajně stala obětí psychického obtěžování, a jehož legalita nebyla jako taková zpochybněna, je skutkovou okolností, která může představovat nepřímý důkaz o obtěžování, který je třeba vzít v úvahu mezi jinými nepřímými důkazy, aniž je třeba provést přezkum jeho legality, nebo aniž uplynutí lhůt pro podání žaloby směřující proti němu brání tomu, aby soud konstatoval, že došlo k obtěžování. Soudu tak přísluší, aby s přihlédnutím k celému relevantnímu skutkovému kontextu posoudil, zda lze rozhodnutí jakožto skutkovou okolnost považovat za nepřímý důkaz o psychickém obtěžování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2021, FD v. Společný podnik Fusion for Energy, T-641/19, nezveřejněný, EU:T:2021:388, bod 44).

–       K povinnosti zaměstnávajícího orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie poskytnout pomoc v případě údajného psychického obtěžování

137    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je účelem článku 24 služebního řádu chránit úředníky Unie před jakýmkoli obtěžováním nebo ponižujícím zacházením zejména ze strany jejich nadřízených nebo jejich kolegů (viz rozsudek ze dne 9. prosince 2020, GV v. Komise, T-705/19, nezveřejněný, EU:T:2020:590, bod 76 a citovaná judikatura).

138    Pokud je tedy OOJ nebo OOUPS předložena na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o pomoc ve smyslu článku 24 uvedeného služebního řádu, musí na základě své povinnosti k poskytnutí pomoci, a pokud se tento orgán dozví o události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby, zasáhnout s veškerou nutnou energií a reagovat s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu tak, aby zjistil skutkový stav a vyvodil z něj se znalostí věci příslušné důsledky. Za tímto účelem stačí, aby úředník nebo zaměstnanec, který se domáhá ochrany od OOJ nebo OOUPS, předložil alespoň neúplný důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že směřují proti němu. Jsou-li takové skutečnosti dány, je na dotyčném orgánu, instituci, nebo jiném subjektu Unie, aby přijal vhodná opatření, zejména tak, že provede ve spolupráci se stěžovatelem vyšetřování v rámci administrativy za účelem prokázání skutkového základu stížnosti, a na základě výsledků vyšetřování přijal nezbytná opatření, jako je zahájení disciplinárního řízení vůči obviněné osobě, pokud administrativa na konci administrativního vyšetřování dospěje k závěru o existenci psychického obtěžování (rozsudky ze dne 3. října 2019, DQ a další v. Parlament, T-730/18, EU:T:2019:725, bod 80, a ze dne 14. července 2021, AI v. ECDC, T-65/19, EU:T:2021:454, bod 64).

139    V případě tvrzeného psychického obtěžování zahrnuje povinnost poskytnout pomoc zejména povinnost administrativy s vážností, rychle a ve vší důvěrnosti posoudit žádost o pomoc, ve které je tvrzeno takové obtěžování, a informovat žadatele o postupu jejího vyřizování (rozsudek ze dne 3. října 2019, DQ a další v. Parlament, T-730/18, EU:T:2019:725, bod 81).

140    Konečně musí Tribunál, kterému byl předložen žalobní důvod vycházející z porušení článku 12a služebního řádu, zkoumat, zda se dotyčný orgán, instituce nebo jiný subjekt dopustily nesprávného posouzení skutkového stavu s ohledem na definici obtěžování uvedenou v tomto ustanovení, a nikoli zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu (viz rozsudek ze dne 9. prosince 2020, GV v. Komise, T-705/19, nezveřejněný, EU:T:2020:590, bod 81 a citovaná judikatura).

141    Konkrétně opodstatněnost rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc, aniž bylo zahájeno administrativní šetření, musí být soudem posouzena s ohledem na skutečnosti, se kterými byly dotyčný orgán, instituce nebo jiný subjekt seznámeny, zejména osobou, která podala žádost o pomoc (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2020, GV v. Komise, T-705/19, nezveřejněný, EU:T:2020:590, bod 82 a citovaná judikatura).

–       K rozsahu přezkumu Tribunálu v projednávané věci

142    Za účelem určení rozsahu přezkumu použitelného v projednávané věci Tribunálu přísluší, aby posoudil, zda zpráva ze dne 29. července 2017 odpovídá výsledku administrativního šetření ve smyslu judikatury citované v bodech 138 a 141 výše, jehož cílem bylo prokázat skutečnosti, z nichž vycházela oznámení ze dne 28. března a 17. července 2017.

143    Pokud by tomu tak nebylo, bylo by na Tribunálu, aby na základě ustanovení a zásad připomenutých v bodech 130 až 141 výše při přezkumu odpovídajících částí posoudil, zda čtyři porušení povinností vytýkaná žalobcem vedoucímu Mise a jeho zástupci nepředstavují případ psychického obtěžování, nýbrž nepřímé důkazy o takovém obtěžování, které by odůvodňovaly zahájení administrativního šetření.

144    V tomto ohledu z rozhodnutí ze dne 10. dubna 2018 vyplývá, že zpráva ze dne 29. července 2017 byla vypracována zaměstnancem útvaru schopnosti civilního plánování a vedení ESVČ na základě čl. 11 odst. 1 písm. b) kodexu chování, který opravňuje civilního velitele operace, aby v případě oznámení směřujícího proti vedoucímu Mise zacházel s případem jako se záležitostí řízení, aniž se uplatní formální disciplinární řízení a případně s využitím mediačního řízení.

145    Zpráva ze dne 29. července 2017 byla tedy podle všeho vypracována za účelem vysvětlení pokusu o mediaci, a nikoli za účelem prokázání opodstatněnosti tvrzení o psychickém obtěžování uvedených v oznámeních ze dnů 28. března a 17. července 2017 v rámci předběžného nebo disciplinárního šetření podle čl. 11 odst. 1 písm. c) a d) kodexu chování.

146    Tento výklad je podpořen skutečností, že mediátor ve své zprávě ze dne 29. července 2017 výslovně nezaujal stanovisko k otázce, zda skutky vytýkané žalobcem vedoucímu Mise a jeho zástupci představují obtěžování nebo zda představují nepřímé důkazy o takové situaci.

147    Je pravda, že ze závěrů obsažených ve zprávě ze dne 29. července 2017 lze vyvodit, že mediátor měl implicitně za to, že některé skutky, které žalobce vytýká Misi, a zejména ty, kterých se týkají čtyři části uplatněné na podporu prvního žalobního důvodu, představují nepřímé důkazy o psychickém obtěžování.

148    V těchto závěrech totiž mediátor navrhuje smírné opatření, a sice dočasné přidělení žalobce do Bruselu (Belgie) po letní dovolené, přičemž výslovně odkazuje na vnitrostátní právní předpisy týkající se obtěžování, jakož i na pravidla použitelná na unijní orgány, která stanoví možnost neformální fáze před zahájením formálního řízení a z důvodu, že v projednávané věci byly podmínky pro takovou neformální fázi vhodné.

149    Osobní posouzení mediátora, které je obsaženo ve zprávě ze dne 29. července 2017, však Mise nepřevzala.

150    Zejména je třeba uvést, že rozhodnutím ze dne 10. dubna 2018, které bylo vydáno po ukončení vyslání žalobce k Misi, jej civilní velitel operace informoval o tom, že oznámení ze dnů 28. března a 17. července 2017 budou vyřizována jako záležitost řízení v souladu s čl. 11 odst. 1 písm. b) kodexu chování, aniž bude zahájeno předběžné nebo disciplinární šetření, nebo formální disciplinární řízení proti vedoucímu Mise a jeho zástupci.

151    Je tedy třeba konstatovat, že Mise tak měla za to, že tvrzení o psychickém obtěžování obsažená v oznámeních ze dnů 28. března a 17. července 2017 nejsou opodstatněná nebo přinejmenším nejsou dostatečně podložená na to, aby představovala nepřímé důkazy odůvodňující zahájení předběžného nebo disciplinárního šetření.

152    Vzhledem k tomu, že Mise rozhodnutím ze dne 10. dubna 2018 upustila od provedení administrativního šetření za účelem ověření opodstatněnosti tvrzení žalobce a nezaujala stanovisko k možnosti, že nesplnění povinností vytýkaná žalobcem vedoucímu Mise a jeho zástupci představují psychické obtěžování, takové rozhodnutí se – pokud jde o jeho účinky – rovná zamítnutí žádosti o pomoc bez zahájení administrativního šetření, jehož opodstatněnost musí Tribunál v souladu s judikaturou citovanou v bodě 141 výše posoudit ve světle informací, které byly Misi sděleny žalobkyní.

–       K první části, týkající se vyloučení žalobce z týdenních politických porad mezi vedoucím Mise a vedoucím Delegace

153    Na podporu této části žalobce v podstatě tvrdí, že jeho vyloučení z týdenních politických porad mezi vedoucím Mise a vedoucím Delegace (dále jen „pracovní porady“) představovalo nepřímý důkaz o psychickém obtěžování, který odůvodňoval zahájení administrativního šetření.

154    V tomto ohledu z e-mailu ze dne 26. května 2017 vyplývá, že od tohoto data vedoucí Mise požádal žalobce, aby se napříště neúčastnil pracovních porad.

155    Ze zprávy ze dne 29. července 2017 tak vyplývá, že žalobce měl za to, že jeho vyloučení z pracovních schůzek mělo za následek, že byl odříznut od zdroje informací, který byl důležitý pro výkon jeho funkce politického poradce, bránilo mu ve výkonu jeho funkce spočívající v koordinaci s Delegací pro vypracování zpráv o politických otázkách a poškodilo jeho pověst.

156    Z této zprávy však rovněž vyplývá, že zaprvé rozhodnutí vedoucího Mise ze dne 26. května 2017 zmíněné v bodě 154 výše bylo důsledkem jeho nespokojenosti s žalobcem z důvodu, že tyto týdenní porady nesledoval, a zadruhé, že tyto porady byly politicky citlivé a vedoucí Mise měl důvod se domnívat, že informace sdílené na těchto poradách byly zpřístupněny italským orgánům.

157    Je pravda, že mediátor měl ve své zprávě ze dne 29. července 2017 za to, že vyloučení žalobce z pracovních porad a rozhodnutí zvát jej pouze na týdenní porady vedení nejsou s ohledem na jeho funkci politického poradce a koordinátora v této oblasti proveditelná a že by bylo lepší, kdyby se žalobce pracovních porad příležitostně účastnil i nadále.

158    Pokud však jde o první důvod vyloučení žalobce z pracovních porad, z e-mailu zaslaného vedoucím Mise žalobci dne 6. dubna 2017 rovněž vyplývá, že žalobce na těchto týdenních poradách ničím nepřispěl.

159    V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že čl. 6 odst. 2 a 3 rozhodnutí 2012/392 stanoví, že vedoucí Mise vykonává velení a řízení nad personálem, týmy a útvary přispívajících států a vydává pokyny pro veškerý personál Mise v zájmu účinného provádění Mise v místě působení, zajišťuje její koordinaci a běžné řízení.

160    Kromě toho z judikatury vyplývá, že administrativa má širokou posuzovací pravomoc v oblasti organizace služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. října 1981, Arning v. Komise, 125/80, EU:C:1981:248, bod 19).

161    Žalobce přitom nepředložil důkazy, které by mohly vyvrátit tvrzení vedoucího Mise, že žalobce na pracovních poradách ničím nepřispěl, takže s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou má vedoucí Mise, a s ohledem na požadavek účinnosti připomenutý v článku 6 rozhodnutí 2012/392 se nezdá, že by jeho rozhodnutí zamezit žalobci v jakékoli účasti na těchto poradách bylo přehnané nebo hodné kritiky s ohledem na zájem služby.

162    Zadruhé z čl. 6 odst. 7 rozhodnutí 2012/392 rovněž vyplývá, že aniž je dotčena hierarchie velení, dostává vedoucí Mise obecné pokyny ohledně politiky od vedoucího Delegace.

163    Vzhledem k tomu, že účelem pracovních porad bylo zejména udávání směru v otázkách místní politické situace vedoucím Delegace, přítomnost žalobce na těchto poradách tudíž nebyla podle všeho nezbytná.

164    Zatřetí nebylo prokázáno, a dokonce ani tvrzeno, že pracovní porady byly jediným komunikačním prostředkem mezi Misí a Delegací ohledně politických otázek, takže se nezdá, že by vyloučení žalobce z těchto porad bránilo výkonu jeho funkcí, jelikož ty zahrnovaly v politických otázkách koordinaci s jeho protějšky v Delegaci.

165    V důsledku toho, a aniž je třeba zkoumat druhý důvod rozhodnutí ze dne 26. května 2017 uvedený v bodě 156 výše, který vychází z nedodržení důvěrnosti těchto porad a z toho, že žalobce italským orgánům zpřístupnil určité informace, nelze toto rozhodnutí vyloučit žalobce z pracovních porad – posuzované samostatně – považovat za nepřímý důkaz o psychickém obtěžování žalobce, takže první část musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

–       Ke druhé části, týkající se obdržení prvního písemného napomenutí žalobcem dne 17. července 2017, necelou hodinu po oznámení z téhož dne

166    V rámci této části žalobce v podstatě tvrdí, že doručení prvního písemného napomenutí necelou hodinu po podání oznámení ze dne 17. července 2017 představuje nepřímý důkaz o tom, že byl vystaven psychickému obtěžování.

167    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 1 kodexu chování stanoví, že člen Mise, který oznámil případné porušení povinnosti, nemá být z důvodu nebo na základě tohoto oznámení sankcionován, pokud jednal rozumně a v dobré víře.

168    V projednávané věci z informací účastníků řízení vyplývá, že dne 17. července 2017 zaslal vedoucí Mise žalobci písemné napomenutí v tom smyslu, že jej nerespektoval na poradě konané dne 10. dubna 2017, při níž Mise přivítala politickou osobnost z některého členského státu. Vedoucí Mise žalobci vytýkal, že řečí těla velmi jasně vyjádřil své nepohodlí z toho, že si na této poradě má dělat poznámky, i když tak měl učinit, a že při každém projevu vedoucího Mise používal nevhodné výrazy obličeje nebo gesta.

169    Konkrétně toto první napomenutí bylo žalobci zasláno dne 17. července 2017, tj. necelou hodinu poté, co zaslal civilnímu veliteli operace oznámení namířené proti vedoucímu Mise a jeho zástupci z důvodu psychického obtěžování.

170    Zaprvé z článku 11 kodexu chování vyplývá, že na základě zprávy o případném nesplnění povinnosti musí být rozhodnutí odpovědného orgánu o dalším postupu týkajícím se uvedeného nesplnění povinnosti, které může vést orgán k tomu, aby případ posuzoval jako záležitost řízení, přijato do deseti pracovních dnů.

171    Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě první písemné napomenutí nenásledovalo po formálním disciplinárním řízení a z jeho názvu vyplývá, že má povahu „zprávy od vedení“, je třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že Mise neuvedla jiný právní základ, bylo přijato v souladu s čl. 11 písm. b) kodexu chování.

172    Zadruhé, i když ze zprávy ze dne 29. července 2017 vyplývá, že vedoucí Mise odůvodnil mediátorovi opožděné zaslání prvního písemného napomenutí pokyny útvaru schopnosti civilního plánování a vedení ESVČ, které jej přiměly toto zaslání odložit, Mise nepředložila žádný důkaz o této korespondenci, který by mohl prokázat, že toto odůvodnění je skutečné. Kromě toho neprokázala, a dokonce ani netvrdila, že by útvar schopnosti civilního plánování a vedení nebo civilní velitel operace souhlasili s iniciativou vedoucího Mise oznámit žalobci první písemné napomenutí dne 17. července 2017.

173    Proto i za předpokladu, že lhůta deseti pracovních dnů stanovená v čl. 11 písm. b) kodexu chování nepředstavuje pevnou lhůtu, nic to nemění na tom, že Mise neodůvodnila, proč k odeslání prvního písemného napomenutí došlo dne 17. července 2017, více než tři měsíce po události, která vedla k tomuto napomenutí, a necelou hodinu poté, co žalobce podal oznámení namířené proti vedoucímu Mise.

174    Zatřetí je pravda, že oznámení ze dne 17. července 2017 bylo podáno žalobcem e-mailem zaslaným výlučně civilnímu veliteli operace a jeho zástupci a že Mise tvrdí, že vedoucí Mise a jeho zástupce o tomto oznámení v okamžiku, kdy bylo podáno, nevěděli.

175    I když Tribunál nemůže přenést na Misi důkazní břemeno ohledně pravdivosti jejích tvrzení, jelikož takové břemeno by znamenalo uložit jí povinnost předložit důkaz o opaku, ani nemůže požadovat po žalobci, aby prokázal, zda a případně kdy přesně civilní velitel operace seznámil vedoucího Mise s tím, že existuje oznámení ze dne 17. července 2017 a případně s jeho obsahem, neboť neexistuje důvod se domnívat, že žalobce má tyto informace k dispozici.

176    Vzhledem k tomu, že chybí důkaz o přesném datu, kdy civilní velitel operace seznámil vedoucího Mise s tím, že existuje oznámení žalobce ze dne 17. července 2017, a s tím, co přesně tato informace obsahuje, je tedy třeba nejprve konstatovat, že se Mise nedovolávala ustanovení, která by bránila předání této informace vedoucímu Mise nebo jeho zástupci.

177    Mise kromě toho Tribunálu nesdělila ani přesné datum, kdy civilní velitel operace nebo útvar schopnosti civilního plánování a vedení informovali vedoucího Mise o zapojení mediátora, ačkoli je důvodné předpokládat, že při předání této informace vedoucí Mise věděl o tom, že existuje oznámení ze dne 17. července 2017, a případně o tom, co je jeho obsahem.

178    Z výše uvedeného vyplývá, že vzhledem k tomu, že Mise neodůvodnila, proč bylo první napomenutí formulováno opožděně, a to jak s ohledem na lhůtu stanovenou v článku 11 kodexu chování, tak s ohledem na neaktuálnost skutečností, které k tomuto napomenutí vedly, a vzhledem k neexistenci informací o přesném datu, kdy se vedoucí Mise dozvěděl o oznámení ze dne 17. července 2017, lze doručení tohoto napomenutí necelou hodinu po podání tohoto oznámení považovat za nepřiměřené nebo hodné kritiky.

179    Tato okolnost totiž může být vykládána tak, že směřuje k sankcionování žalobce z důvodu podání uvedeného oznámení, což je v rozporu s požadavky stanovenými v článku 7 kodexu chování, a tudíž posuzována samostatně představuje nepřímý důkaz o psychickém obtěžování.

180    V důsledku toho je třeba druhé části tohoto žalobního důvodu vyhovět.

–       Ke třetí části, týkající se žádosti, kterou žalobce obdržel dne 27. července 2017, aby vyplnil formulář pro hodnocení svých výkonů za účelem obnovení svého vyslání

181    V rámci této části žalobce v podstatě tvrdí, že okamžik zvolený oddělením Mise pro lidské zdroje k zahájení postupu hodnocení jeho výkonů dne 27. července 2017, tedy den následující po odchodu mediátora, představuje nepřímý důkaz o psychickém obtěžování žalobce.

182    Ze zprávy ze dne 29. července 2017 zejména vyplývá, že žalobce měl za to, že postup hodnocení výkonů není upraven v pravidlech řízení personálu Mise a že jediným cílem zahájení tohoto postupu vůči němu bylo vyloučit ho z útvaru.

183    V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že dne 6. dubna 2017 se vedoucí Mise rozhodl zahájit postup za účelem vypracování zprávy o hodnocení výkonů (PER) týkající se žalobce a že žalobce s tím nesouhlasil v zásadě proto, že tento postup není formálně upraven revidovaným operačním plánem Mise (dále jen „OPLAN“) ze dne 13. července 2022.

184    Poté dne 27. července 2017 zaměstnanec oddělení Mise pro lidské zdroje zaslal žalobci návrh PER, který měl vyplnit v nové lhůtě stanovené na 4. srpna 2017. Žalobce však znovu odmítl vyplnit svou PER z důvodu, že tento nový postup byl předčasný s ohledem na datum konce vyslání stanovené na 14. dubna 2018. Vedoucí oddělení Mise pro lidské zdroje tedy žalobci vysvětlil, že se tento postup týká všech členů personálu Mise, jejichž vyslání mělo skončit nejpozději dne 30. dubna 2018, a že vzhledem k tomu, že se tohoto postupu neúčastní, bude jeho pracovní místo prohlášeno za uvolněné.

185    Konečně dne 23. srpna 2017 se vedoucí oddělení Mise pro lidské zdroje znovu obrátil na žalobce a znovu jej požádal, aby předložil řádně vyplněnou PER. Žalobce tuto žádost znovu zamítl s odůvodněním, že nepožádal o prodloužení svého vyslání od dubna roku 2018.

186    Úvodem je třeba upřesnit, že článek 7 přílohy IX OPLAN týkající se lidských zdrojů podrobuje prodloužení vyslání vyslaného člena personálu podmínce, že s tím souhlasí vedoucí Mise na základě příslušné žádosti dotčeného člena personálu předložené tři měsíce před koncem probíhajícího období vyslání, a na základě příznivé PER vypracované jeho přímým nadřízeným.

187    Kromě toho článek 10 přílohy IX OPLAN stanoví, že všichni členové Mise musí být pravidelně podrobeni hodnocení PER, zejména před jejich konečným odchodem z Mise.

188    Mise se konečně odvolávala na dokument nazvaný „Pokyny pro posuzování výkonů v misích EBOP“, z něhož vyplývá, že postup vypracování hodnocení PER se provádí systematicky před odchodem dotyčného člena personálu z Mise, velmi se doporučuje na konci každého období vyslání nebo smlouvy, doporučuje se po uplynutí doby šesti měsíců v případě počátečního vyslání člena personálu na dobu jednoho roku a přichází v úvahu kdykoli, kdy to je považováno za nezbytné v případě změny nadřízeného nebo vývoje výkonů dotyčného člena personálu, a to ve spolupráci s oddělením Mise pro lidské zdroje.

189    Zaprvé je třeba konstatovat, že i když možnost ohodnotit člena personálu Mise v případě změny nadřízeného nebo vývoje výkonu dotyčného člena personálu není výslovně stanovena v příloze IX OPLAN, tato norma podle všeho nebrání takové praxi, jelikož článek 10 této přílohy taxativně nevymezuje situace, ve kterých musí být členové Mise hodnoceni.

190    Žalobce se kromě toho nedovolával žádné jiné normy, která by bránila hodnocení jeho výkonů vedoucím Mise.

191    Naopak z článku 6 rozhodnutí 2012/392 a z judikatury uvedené v bodě 160 výše vyplývá, že vedoucí Mise má širokou posuzovací pravomoc při rozhodování o tom, zda vyhotoví PER některého ze svých podřízených, pokud má za to, že je tento postup nezbytný pro jeho výkonnost v místě působení.

192    Nelze tedy mít za to, že v zásadě bylo rozhodnutí vedoucího Mise ze dne 6. dubna 2017 provést hodnocení výkonů žalobce nepřiměřené nebo hodné kritiky s ohledem na zájem služby, a to tím spíše, že z jednání vyplývá, že žalobce již nebyl podroben hodnocení svých výkonů po červnu roku 2016.

193    Zadruhé však z nové žádost;;i oddělení Mise pro lidské zdroje ze dne 27. července 2017 směřující k tomu, aby žalobce vyplnil svou PER, vyplývá, že tato žádost neodkazovala na rozhodnutí vedoucího Mise ze dne 6. dubna 2017 zmíněné v bodech 183 a 192 výše, ale na nezbytnost identifikovat žádosti o obnovení vyslání a předvídat případná volná pracovní místa pro všechny členy personálu vyslané k Misi do 30. dubna 2018 za účelem zveřejnění pracovních míst členů personálu, jejichž vyslání skončí k posledně uvedenému datu.

194    I když není zpochybňováno, že se toto rozhodnutí netýkalo pouze žalobce, nic to nemění na tom, že Mise neodůvodnila, proč oddělení Mise pro lidské zdroje podniklo tento administrativní krok již dne 27. července 2017, když z článku 7 přílohy IX OPLAN týkajícího se lidských zdrojů vyplývá, že postup hodnocení členů personálu, kteří chtějí požádat o obnovení svého vyslání k Misi, měl být uskutečněn v případě předložení příslušné žádosti, nejpozději tři měsíce před koncem vyslání, tedy v případě žalobce ke dni 14. ledna 2018.

195    Zatřetí je třeba konstatovat, že žádost oddělení Mise pro lidské zdroje uvedená v bodech 184 a 193 výše byla podána následující den po odchodu mediátora.

196    Lze se přitom důvodně domnívat, že oznámení ze dní 28. března a 17. července 2017 a rozhodnutí civilního velitele operace ze dne 20. července 2017 o vyslání mediátora na místo působení již od 25. července 2017 vyžadovaly, aby Mise v očekávání závěrů mediátora jednala ve vztahu k žalobci obezřetně, což je vyžadováno zejména zásadou řádné správy.

197    Kromě toho, že tato povinnost jednat obezřetně je obsažena v zásadě řádné správy zakotvené v článku 41 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2022, SGL Carbon a další v. Komise, C-65/21 P a C-73/21 P až C-75/21 P, EU:C:2022:470, bod 30 a citovaná judikatura), a zejména v povinnosti jednat s náležitou péčí, v projednávané věci byla použitelná i na základě článku 7 kodexu chování, který Misi zakazuje sankcionovat člena Mise, který oznámil případné porušení povinností, z důvodu nebo v důsledku tohoto oznámení.

198    Ze zprávy ze dne 29. července 2017 tak vyplývá, že mediátor měl za to, že postup oddělení Mise pro lidské zdroje spočívající v opětovném zahájení postupu hodnocení žalobce dne 27. července 2017, tedy bezprostředně po jeho hodnoticí návštěvě na místě, byl nevhodný a ve srovnání s obvyklou praxí proběhl předčasně.

199    V této souvislosti lze mít za to, že za konkrétních okolností, za kterých bylo rozhodnutí opětovně zahájit postup hodnocení žalobce přijato v den následující po odchodu mediátora, aniž se počkalo na jeho závěry, a více než devět měsíců před koncem vyslání žalobce, je uvedené rozhodnutí přehnané nebo hodné kritiky.

200    Takové opětovné zahájení lze totiž vykládat tak, že jeho cílem je vytlačit žalobce z Mise na konci jeho vyslání, aniž se počká na návrhy žalobce, takže toto rozhodnutí, posuzované samostatně, představuje nepřímý důkaz o psychickém obtěžování.

201    Třetí části je proto třeba vyhovět.

–       Ke čtvrté části, týkající se toho, že žalobce obdržel aktualizovaný přehled dní své dovolené v návaznosti na žádost oddělení Mise pro lidské zdroje směřující k tomu, aby odůvodnil dny neomluvené nepřítomnosti

202    V rámci této části si žalobce stěžuje na reakci vedoucího oddělení Mise pro lidské zdroje na jeho pozdní návrat z dovolené v červnu roku 2017.

203    V tomto ohledu z e-mailu ze dne 28. července 2017 zaslaného civilnímu veliteli operace vyplývá, že žalobce doplnil oznámení ze dne 17. července 2017 výměnou e-mailů mezi ním a vedoucím oddělení Mise pro lidské zdroje ohledně jeho návratu z dovolené v červnu roku 2017 po uplynutí původně stanovené lhůty.

204    Z těchto e-mailů konkrétně vyplývá, že žalobce obdržel dopis, v němž byl požádán, aby uvedl důvody, proč se vrátil z dovolené v pondělí 3. července 2017 namísto data původně stanoveného na čtvrtek 29. června 2017. V e-mailu ze dne 24. července 2017 se žalobce dovolával „osobních důvodů“ a uvedl, že požádal kolegy, aby to Misi oznámili, jelikož tak nemohl učinit sám. Následně vedoucí oddělení Mise pro lidské zdroje e-mailem ze dne 27. července 2017 zaslal žalobci „aktualizovaný přehled dní dovolené“, v němž uvedl dny 29. a 30. června 2017, přičemž do kopie e-mailu zahrnul zejména vedoucího Mise a jeho zástupce. Žalobce nato uvedl, že si tento dokument nevyžádal a že si přeje dozvědět se důvody, proč jeho protějšek přidal do kopie e-mailu další adresáty, když se jedná o dokument, který považuje za přísně důvěrný.

205    Zaprvé se jeví, že žádost oddělení Mise pro lidské zdroje o odůvodnění dovolené byla datována ke dni 24. července 2017 a téhož dne byla doručena žalobci, takže byla podána v den před příchodem mediátora.

206    Ze spisu přitom nevyplývá, že by žalobce informoval mediátora o této žádosti o odůvodnění dovolené během dvoustranných schůzek, které měl s mediátorem ve dnech 25. a 26. července 2019, ačkoli tak mohl učinit.

207    V důsledku toho je třeba konstatovat, že žalobce neměl za to, že žádost o odůvodnění dovolené ze dne 24. července 2017 představuje nepřímý důkaz o tom, že byl vystaven psychickému obtěžování, ale měl za to, že tomu tak bylo, když mu byl zaslán aktualizovaný přehled dní dovolené ze dne 27. července 2017.

208    Zadruhé je třeba rovněž uvést, že žalobce se v květnu roku 2017 vrátil pozdě z dovolené a že toto jednání zopakoval v srpnu roku 2017, aniž dodržel interní pravidla týkající se žádostí o dovolenou.

209    Zatřetí je třeba konstatovat, že aniž je dotčena povinnost řádné péče a zejména obezřetnosti uvedená v bodě 197 výše, ani články 1 a 31 Listiny, ani článek 12a služebního řádu a v projednávané věci ani ustanovení přílohy IX OPLAN a ustanovení kodexu chování, do doby, než mediátor předloží své závěry, neukládají Misi povinnost vyjmout žalobce z postupu řízení lidských zdrojů Mise pouze z toho důvodu, že podal oznámení o psychickém obtěžování vůči vedoucímu Mise a jeho zástupci.

210    Oznámení ze dní 28. března a 17. července 2017 tak nemohly bránit tomu, aby oddělení Mise pro lidské zdroje pod dohledem vedoucího Mise a jeho zástupce zaslalo žalobci dne 27. července 2017 formulář obsahující aktualizovaný přehled dní jeho dovolené, který zohledňoval dny neomluvené nepřítomnosti ve dnech 29. a 30. června 2017, a to navzdory tomu, že takový dokument je v zásadě nezbytný k tomu, aby bylo možné přesně znát nároky dotyčného člena personálu na dovolenou po zbytek roku.

211    V důsledku toho nelze skutečnost, že oddělení Mise pro lidské zdroje zaslalo žalobci dne 27. července 2017 aktualizovaný přehled dní jeho dovolené, považovat v rámci samostatného posouzení za přehnané jednání nebo jednání hodné kritiky, které může představovat nepřímý důkaz o tom, že byl vystaven psychickému obtěžování, takže čtvrtá část musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

–       K celkovému a kontextuálnímu posouzení jednání vytýkaných žalobcem vedoucímu Mise a jeho zástupci

212    V souladu s judikaturou citovanou v bodě 135 výše přísluší Tribunálu, aby provedl celkové a kontextuální posouzení jednání, která žalobce vytýká vedoucímu Mise a jeho zástupci.

213    V tomto ohledu z e-mailu zaslaného dne 6. dubna 2017 vedoucím Mise žalobci vyplývá, že vedoucí Mise sdělil italským orgánům a civilnímu veliteli operace své přání, aby byl žalobce repatriován z důvodu ztráty důvěry v důsledku údajného porušování služebního tajemství žalobcem.

214    Je pravda, že článek 8 přílohy IX OPLAN umožňuje vedoucímu Mise ukončit vyslání člena personálu před stanoveným termínem, a to zejména z disciplinárních důvodů v souladu s kodexem chování, nebo z důvodu neschopnosti dotyčného člena personálu plnit základní požadavky Mise.

215    Ze spisu však nevyplývá, že by Mise požádala italské orgány, aby vyslání žalobce ukončily před jeho koncem, ani že zahájila postup podle článku 8 přílohy IX OPLAN.

216    V odpovědi na otázku položenou na jednání totiž Mise upřesnila, že postup předčasného ukončení vyslání upravený v článku 8 přílohy IX OPLAN představuje určitou administrativní zátěž a vyžaduje zřízení výboru pověřeného hodnocením situace dotyčného člena personálu, jakož i důvodů, proč vedoucí Mise zvažuje předčasné ukončení jeho vyslání k Misi.

217    Celkové pracovní prostředí, v němž nastaly skutečnosti dovolávané žalobcem, se tak vyznačovalo záměrem vedoucího Mise, který je doložen e-mailem ze dne 6. dubna 2017 uvedeným v bodě 213 výše, zbavit se žalobce, avšak bez použití postupu stanoveného v článku 8 přílohy IX OPLAN.

218    Existence takového kontextu přitom mohla podpořit posouzení skutečností vytýkaných vedoucímu mise a jeho zástupci žalobcem v rámci druhé a třetí části, o nichž Tribunál rozhodl, že představují nepřímé důkazy o psychickém obtěžování. Dále skutečnosti, které žalobce vytýká vedoucímu Mise a jeho zástupci v rámci první a čtvrté části, o nichž Tribunál rozhodl, že při samostatném posouzení nepředstavují nepřímé důkazy o psychickém obtěžování, se mohly s ohledem na uvedený kontext samy o sobě jako takové objevit, a to zejména proto, že všechny tyto skutečnosti nastaly v omezeném časovém období.

219    V důsledku toho žalobce důvodně tvrdí, že Mise tím, že neprovedla administrativní šetření v návaznosti na jeho tvrzení o psychickém obtěžování, porušila článek 1 a čl. 31 odst. 1 Listiny, jakož i článek 12a služebního řádu, a že prvnímu žalobnímu důvodu je třeba vyhovět v plném rozsahu.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí

220    V rámci tohoto žalobního důvodu žalobce tvrdí, že tři údajná nesplnění povinností, která jsou vyjmenována v bodě 79 výše a která musí být pro účely tohoto rozsudku považována za části na podporu tohoto žalobního důvodu, představují porušení práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí.

221    Mise zpochybňuje opodstatněnost tvrzení žalobce.

222    Před zkoumáním těchto tří částí je třeba, aby Tribunál posoudil, zda se žalobce může účinně dovolávat porušení povinnosti jednat s náležitou péčí, a pokud ano, zda se obsah této povinnosti liší od práva na řádnou správu.

–       K použitelnosti povinnosti jednat s náležitou péčí na spor

223    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury odráží povinnost administrativy jednat vůči svým zaměstnancům s náležitou péčí vyváženost vzájemných práv a povinností, které služební řád zavedl ve vztazích mezi zaměstnanci veřejné služby a jejich orgánem veřejné služby. Společně se zásadou řádné správy tato vyváženost zejména znamená, že pokud orgán rozhoduje o situaci úředníka, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, a že přitom zohlední nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotčeného úředníka [viz usnesení ze dne 31. března 2022, Barata v. Parlament, C-305/21 P, nezveřejněné, EU:C:2022:253, body 7 a 8 (názor generálního advokáta, bod 14 a citovaná judikatura)].

224    Nicméně, jak vyplývá z bodů 125 až 129 výše, zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se v případě členů personálu vyslaných z členských států k takové instituci nebo subjektu, jako je Mise, použila obdobně některá ustanovení služebního řádu a judikatura týkající se oblasti veřejné služby Unie, pokud se tito členové personálu nacházejí v situaci srovnatelné se situací členů personálu, na které se vztahuje služební řád, a pokud rozdílná situace mezi nimi a jinými členy personálu nemůže objektivně odůvodnit to, že prvně uvedení členové personálu, vykonávají-li své úkoly v místě působení, nepožívají stejné úrovně ochrany a stejných pravidel ochrany jako členové personálu, na které se vztahuje služební řád.

225    To platí zejména pro povinnost jednat s náležitou péčí příslušející orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie, který je zaměstnavatelem, ve vztahu ke svým úředníkům a zaměstnancům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, H v. Rada, T-271/10 RENV II, EU:T:2020:548, bod 105 a citovaná judikatura).

226    Žalobce se tudíž může užitečně dovolávat povinnosti jednat s náležitou péčí.

–       K rozsahu povinnosti jednat s náležitou péčí a práva na řádnou správu

227    Je třeba připomenout, že žalobce si v rámci první části v podstatě stěžuje na to, že Mise nevyřídila jeho stížnosti ze dne 8. března 2017 a jeho oznámení ze dní 28. března a 17. července 2017 v přiměřené lhůtě, v rámci druhé části na to, že nebyl seznámen se zjištěními a doporučeními obsaženými ve zprávě ze dne 29. července 2017, a v rámci třetí části na to, že se Mise neřídila doporučeními mediátora.

228    V tomto ohledu je v čl. 41 odst. 1 Listiny stanoveno, že každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Článek 41 odst. 2 písm. a) Listiny mimoto stanoví, že právo na řádnou správu zahrnuje právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.

229    Naproti tomu povinnost jednat s náležitou péčí, jak je definována judikaturou, nezmiňuje povinnost orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, který je zaměstnavatelem, rozhodnout o situaci nebo žádosti některého ze svých zaměstnanců v přiměřené lhůtě nebo po jeho vyslechnutí, ani konkrétně povinnost řídit se doporučeními vydanými mediátorem určeným na základě stížnosti podané z důvodu psychického obtěžování.

230    Z judikatury kromě toho nevyplývá, že by existovala přímá či výslovná souvislost mezi povinností jednat s náležitou péčí a povinností projednat v přiměřené lhůtě žádost, zejména stížnost podanou z důvodu psychického obtěžování, právem být vyslechnut a případnou povinností řídit se doporučeními předanými mediátorem, který byl určen na základě stížnosti podané z důvodu psychického obtěžování.

231    Je pravda, že z judikatury vyplývá, že povinnost jednat s náležitou péčí odpovídá vyšším nárokům kladeným na odpovědnost orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, pokud jednají jako zaměstnavatelé (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 73 a citovaná judikatura).

232    V projednávané věci však žalobce neupřesnil povahu povinností, které podle jeho názoru měla Mise v projednávané věci na základě povinnosti jednat s náležitou péčí a které by se lišily od povinností vyplývajících z práva na řádnou správu.

233    Je tedy třeba určit, že tento žalobní důvod v rozsahu, v němž spočívá na případném porušení povinnosti jednat s náležitou péčí, není doplněn dostatečnými upřesněními, která by umožnila posoudit jeho opodstatněnost, a v tomto rozsahu musí být odmítnut jako nedostatečně přesný a nepřípustný v souladu s čl. 76 písm. d) jednacího řádu.

–       K první části, vycházející z nevyřízení stížností ze dne 8. března 2017 a oznámení ze dní 28. března a 17. července 2017 v přiměřené lhůtě

234    V rámci této části žalobce v podstatě tvrdí, že Mise nevyřídila jeho stížnosti ze dne 8. března 2017 a jeho oznámení ze dní 28. března a 17. července 2017 v přiměřené lhůtě, přestože se na ni obrátil již v březnu roku 2017, že mediátor vydal svou zprávu dne 29. července 2017 a Mise odpověděla žalobci až dne 10. dubna 2018.

235    Zaprvé je třeba připomenout, že žalobce zaslal dne 8. března 2017 vedoucímu Mise dvě stížnosti, z nichž jedna se týkala psychického obtěžování ze strany kolegy, a poté dne 28. března 2017 podal oznámení civilnímu veliteli operace, aby obě tyto stížnosti prošetřil.

236    První stížnost ze dne 8. března 2017 týkající se psychického obtěžování byla přitom zástupcem vedoucího Mise odložena, o čemž byl žalobce informován e-mailem ze dne 24. března 2017.

237    Nelze tedy dovodit, že tato první stížnost nebyla prošetřena v přiměřené lhůtě.

238    Dále, pokud jde o druhou stížnost ze dne 8. března 2017, z dokumentů předložených Misí vyplývá, že dne 20. března 2017 vedoucí Mise požádal civilního velitele operace o uplatnění článku 10 kodexu chování, aby zástupce civilního velitele operace mohl neodvolatelně převzít prošetření této stížnosti, s čímž civilní velitel operace souhlasil a o čemž byl žalobce informován dne 30. března 2017. Dne 24. dubna 2017 vydal zástupce civilního velitele operace předběžnou zprávu o šetření a e-mailem ze dne 15. května 2017 informoval vedoucího Mise o tom, že v souladu s kodexem chování bylo rozhodnuto, že s touto stížností bude nakládáno jako se záležitostí řízení, aniž bude zahájeno formální disciplinární řízení.

239    Tímto e-mailem zástupce civilního velitele operace zejména připomněl vedoucímu Mise, že je nezbytné, aby všichni členové Mise dodržovali ustanovení použitelná v oblasti bezpečnosti, a požádal jej, aby dbal na dodržování této povinnosti.

240    Žalobce byl dne 29. května 2017 telefonicky informován o výsledku projednání druhé stížnosti ze dne 8. března 2017, takže nelze ani v tomto případě dovodit, že lhůta pro vyřízení této stížnosti, která trvala o něco déle než dva měsíce, byla nepřiměřená.

241    Zadruhé žalobce dne 28. března 2017 podal první oznámení, jímž usiloval o to, aby civilní velitel operace zajistil prošetření obou stížností ze dne 8. března 2017.

242    Pokud jde o druhou stížnost ze dne 8. března 2017, z bodu 238 výše přitom vyplývá, že tato stížnost byla ke dni 28. března 2017 prošetřována a že dne 15. května 2017 byla skutečně prošetřena zástupcem civilního velitele operace.

243    V důsledku toho nebylo důvodné, aby civilní velitel operace zasahoval do vyřizování této stížnosti, a to tím spíše, že z kodexu chování nevyplývá, že civilní velitel operace má takovou výsadu ve vztahu k oznámením, která jsou předkládána vedoucímu Mise nebo jeho zástupci.

244    Konečně, pokud jde o první stížnost ze dne 8. března 2017 podanou z důvodu psychického obtěžování, ani v tomto případě z ustanovení kodexu chování nevyplývá, že by měl civilní velitel operace možnost změnit rozhodnutí vedoucího Mise nebo jeho zástupce, jež odložilo stížnost, kterou člen personálu vytýká případné porušení bezpečnostních pravidel použitelných na Misi.

245    Oznámení ze dne 28. března 2017, jehož cílem bylo předložit civilnímu veliteli operace první stížnost ze dne 8. března 2017, proto nemohlo mít za následek obnovení běhu nové lhůty pro šetření.

246    Zatřetí, pokud jde o oznámení podané dne 17. července 2017 žalobcem civilnímu veliteli operace z důvodu psychického obtěžování, které bylo namířeno proti vedoucímu Mise a jeho zástupci, je třeba připomenout, že žalobce byl od 20. července 2017 informován o příchodu mediátora během následujícího týdne a že tento mediátor vypracoval svou zprávu dne 29. července 2017.

247    Ve svých závěrech mediátor konkrétně navrhoval, aby v této fázi nebylo zahájeno formální šetření, jak je stanoveno v kodexu chování, v souladu s možností stanovenou v čl. 11 písm. b) tohoto kodexu, která Misi umožňuje, aby s oznámením zacházela jako se záležitostí řízení, aniž zahájí formální disciplinární řízení, a aby je v případě potřeby projednala v mediačním řízení.

248    Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že oznámení ze dne 17. července 2017 podané z důvodu psychického obtěžování bylo předmětem prvního vyšetřování, které skončilo dne 29. července 2017, a že doba, kterou toto vyšetřování zabralo, nebyla nepřiměřená.

249    V důsledku toho je třeba první část tohoto žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněnou.

–       Ke druhé části, vycházející z toho, že žalobci nebyla sdělena zjištění a doporučení obsažená ve zprávě ze dne 29. července 2017

250    V rámci této části žalobce vytýká Misi, že ho neseznámila se zjištěními a doporučeními uvedenými ve zprávě ze dne 29. července 2017.

251    V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že v rámci vyšetřovacího řízení týkajícího se žádosti o pomoc nebo stížnosti podané pro psychické obtěžování se údajná oběť takového obtěžování může dovolávat práva být vyslechnuta z titulu zásady řádné správy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2020, ESVČ v. De Loecker, C-187/19 P, EU:C:2020:444, bod 66 a citovaná judikatura).

252    Článek 41 Listiny ve svém odstavci 2 zejména stanoví, že právo na řádnou správu zahrnuje zejména právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout, a právo každého na přístup ke spisu, který se ho týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství, jakož i povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.

253    Právo být vyslechnut konkrétně zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit stanovisko v průběhu administrativního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů (viz rozsudek ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament, C-570/18 P, EU:C:2020:490, bod 58 a citovaná judikatura).

254    Z judikatury tak vyplývá, že v rámci sporů ve věci obtěžování, jejichž účastníky jsou úředníci či zaměstnanci Unie, je osoba, která podala stížnost z důvodu obtěžování, k tomu, aby mohla účinně předložit dotčenému orgánu své vyjádření před tím, než tento rozhodne, oprávněna obdržet minimálně shrnutí vyjádření osoby, jež byla obviněna z obtěžování, a jednotlivých svědků vyslechnutých v průběhu šetření, přičemž k předání tohoto shrnutí musí případně dojít v souladu se zásadou důvěrnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament, C-570/18 P, EU:C:2020:490, bod 60 a citovaná judikatura).

255    Je tomu tak proto, že tato prohlášení byla použita ve zprávě předané orgánu, který přijal rozhodnutí nevyhovět stížnosti, a zahrnovala doporučení, na nichž daný orgán založil své rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament, C-570/18 P, EU:C:2020:490, bod 60 a citovaná judikatura).

256    Za účelem zajištění důvěrnosti svědectví a dosažení cílů, které tato důvěrnost zajišťuje, při současném zaručení, aby úředník nebo zaměstnanec, který podal žádost o pomoc z důvodu psychického obtěžování, byl před přijetím rozhodnutí nepříznivě zasahujícím do jeho právního postavení vyslechnut, lze použít určité techniky, jako je anonymizace, či dokonce zpřístupnění podstaty svědectví ve formě shrnutí nebo také zakrytí některých částí obsahu těchto svědectví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament, C-570/18 P, EU:C:2020:490, bod 66 a citovaná judikatura).

257    V projednávané věci je nesporné, že i když byl žalobce skutečně vyslechnut mediátorem při jeho návštěvě v místě působení ve dnech 25. a 26. července 2017, neznal ani obsah vyjádření vedoucího Mise a jeho zástupce, ani obsah vyjádření ostatních svědků vyslechnutých mediátorem.

258    Kromě toho není zpochybňováno ani to, že žalobce nebyl seznámen s doporučeními, které měl mediátor v úmyslu předložit civilnímu veliteli operace.

259    Vzhledem k tomu, že civilní velitel operace přijal rozhodnutí ze dne 10. dubna 2018 na základě zprávy ze dne 29. července 2017 a s ohledem na v něm obsažené doporučení, měl zajistit dodržení práva žalobce být vyslechnut tím, že mu poskytne příležitost uplatnit své připomínky k této zprávě a případně mu poskytne dodatečné informace před přijetím tohoto rozhodnutí. Vyslechnutí žalobce totiž mohlo vést civilního velitele operace k přijetí odlišného závěru, a sice k rozhodnutí zahájit administrativní šetření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2020, ESVČ v. De Loecker, C-187/19 P, EU:C:2020:444, bod 73).

260    Kromě toho, kdyby byl žalobce seznámen s doporučením mediátora obsaženým ve zprávě ze dne 29. července 2017, mohl by se jej poté, co konstatoval, že toto doporučení nebylo provedeno, dovolávat u Mise zejména za účelem napadení rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto zahájení předběžného nebo disciplinárního šetření, o němž se dozvěděl až dne 10. dubna 2018.

261    Žalobce proto oprávněně tvrdí, že Mise porušila právo na řádnou správu tím, že mu nesdělila zjištění a doporučení obsažená ve zprávě ze dne 29. července 2017, a to ani ve formě anonymizovaného shrnutí, aby mohl účelně vyjádřit připomínky k obsahu tohoto dokumentu před tím, než civilní velitel operace přijal rozhodnutí o opatřeních navazujících na uvedená zjištění a uvedené doporučení ve vztahu k oznámením podaným ve dnech 28. března a 17. července 2017.

262    Je pravda, že Mise tvrdí, že vedoucí Mise zprávu ze dne 29. července 2017 neobdržel, takže nemohl tuto zprávu žalobci předat.

263    I za předpokladu, že by tato okolnost byla pravdivá, nemá vliv na přičitatelnost porušení uvedených v bodě 261 výše Misi, jelikož z bodů 78 až 87 výše vyplývá, že rozhodnutí přijatá civilním velitelem operace vůči žalobci na základě kodexu chování mohou založit odpovědnost Mise.

264    Za těchto podmínek je třeba druhé části druhého žalobního důvodu vyhovět.

–       Ke třetí části, vycházející z neprovedení doporučení mediátora

265    V rámci této části žalobce vytýká Misi, že neprovedla doporučení mediátora spočívající ve stanovení období zklidnění, zejména tak, že žalobce bude přidělen do Bruselu.

266    V tomto ohledu z přezkumu prvního žalobního důvodu vyplývá, že žalobce oprávněně tvrdí, že porušení povinností vytýkaná vedoucímu Mise a jeho zástupci v rámci čtyř částí tvořících tento žalobní důvod představovala nepřímé důkazy o psychickém obtěžování, které odůvodňovaly zahájení administrativního šetření za účelem prokázání jejich opodstatněnosti.

267    Z judikatury citované v bodě 138 výše přitom vyplývá, že pokud je orgánu, který je zaměstnavatelem, předložena žádost o pomoc, musí na základě své povinnosti k poskytnutí pomoci, a pokud se tento orgán dozví o události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby, nejen reagovat s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu tak, aby zjistil skutkový stav, ale rovněž přijmout vhodná opatření, pokud úředník nebo zaměstnanec, který se domáhá ochrany, předložil alespoň neúplný důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že směřují proti němu.

268    Tato povinnost poskytnout pomoc je obměnou povinnosti řádné péče, která vyplývá z práva na řádnou správu a která vyžaduje, aby orgány, instituce a jiné subjekty Unie postupovaly při posuzování všech relevantních skutečností projednávaného případu s péčí a obezřetností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2022, SGL Carbon a další v. Komise, C-65/21 P a C-73/21 P až C-75/21 P, EU:C:2022:470, body 30 a 31 a citovaná judikatura).

269    Vzhledem k tomu, že v projednávané věci z přezkumu prvního žalobního důvodu vyplývá, že žalobce předložil alespoň neúplný důkaz o psychickém obtěžování, na které si stěžoval, měla Mise zahájit v souladu s kodexem chování předběžné nebo disciplinární šetření za účelem prokázání existence tohoto obtěžování a dále v případě potřeby chránit žalobce dočasným přidělením, které by jej vyňalo z přímé pravomoci vedoucího Mise a jeho zástupce, neexistuje-li jiné vhodnější opatření k zajištění této dočasné ochrany.

270    V tomto ohledu Mise nemůže důvodně tvrdit, že z praktických důvodů nemohla dočasně přidělit žalobce do Bruselu, jelikož z čl. 6 odst. 3 rozhodnutí 2012/392 i z jejího organizačního schématu vyplývá, že má „podpůrný útvar“ nacházející se v tomto městě.

271    Za těchto podmínek je třeba vyhovět rovněž třetí části druhého žalobního důvodu.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto:

1)      Návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí ze dne 28. dubna 2022, kterým EUCAP Sahel Niger zamítla žádost Marca Montanariho o náhradu škody ze dne 4. února 2022, jsou nepřípustná.

2)      EUCAP Sahel Niger se ukládá povinnost zaplatit M. Montanarimu částku ve výši 6 000 eur.

3)      EUCAP Sahel Niger se ukládá náhrada nákladů řízení.

4)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

Truchot

Kanninen

Perišin

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. července 2024.

Podpisy

---

*      Jednací jazyk: francouzština.

---

1–      Jsou uvedeny pouze body tohoto rozsudku, jejichž zveřejnění považuje Tribunál za účelné.