–

za Bundesarbeitskammer: S. Schumacher, Rechtsanwalt,

–

za HDI Global SE: M. A. Gütlbauer, M. Pichlmair a S. Sighartsleitner, Rechtsanwälte,

–

za A, B, C a D: E. Loubris a J. Vanermen, advocaten,

–

za MS Amlin Insurance SE: J. Van Bellinghen, advocaat,

–

za belgickou vládu: S. Baeyens, P. Cottin a C. Pochet, jako zmocněnci,

–

za dánskou vládu: J. F. Kronborg a C. Maertens, jako zmocněnkyně,

–

za řeckou vládu: Z. Chatzipavlou, K. Georgiadis, C. Kokkosi, K. Konsta a A. Magrippi, jako zmocněnci,

–

za Evropský parlament: M. Menegatti a I. Terwinghe, jako zmocněnci,

–

za Radu Evropské unie: N. Brzezinski a S. Emmerechts, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: B.-R. Killmann, I. Rubene a F. van Schaik, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (Úř. věst. 2015, L 326, s. 1).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů mezi jednak Bundesarbeitskammer (Spolková komora pro pracovníky, Rakousko), která je nástupcem práv cestujícího, a společností HDI Global SE, pojišťovnou pořadatele zájezdu tohoto cestujícího (C‑771/22), a jednak mezi A, B, C a D, čtyřmi dalšími cestujícími, na straně jedné a MS Amlin Insurance SE, pojišťovnou pořadatele zájezdu těchto čtyř dalších cestujících (C‑45/23), na straně druhé ve věci odmítnutí uvedených pojišťoven vrátit těmto cestujícím platby v návaznosti na úpadek těchto pořadatelů.

3

Článek 4 odst. 6 směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Úř. věst. 1990, L 158, s. 59; Zvl. vyd. 13/10, s. 132) stanovil:

„Pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy podle odstavce 5 nebo pokud organizátor z jakéhokoli důvodu, s výjimkou porušení povinností spotřebitelem, soubor služeb před sjednaným dnem odjezdu zruší, má spotřebitel právo:

[…]“

4

Článek 7 této směrnice stanovil:

„Organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, předloží dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku.“

5

Body 1 až 3, 39 a 40 odůvodnění směrnice 2015/2302 znějí takto:

[…]

6

V článku 1 směrnice 2015/2302, nadepsaném „Předmět“, je stanoveno:

„Účelem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a k dosažení co možná nejjednotnější vysoké úrovně ochrany spotřebitele sblížením některých aspektů právních a správních předpisů členských států, pokud jde o smlouvy mezi cestujícími a obchodníky o souborných službách pro cesty [a] o spojených cestovních službách.“

7

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]“

8

Článek 5 směrnice, nadepsaný „Informace před uzavřením smlouvy“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby předtím, než bude cestující vázán smlouvou o souborných službách pro cesty či odpovídající smluvní nabídkou, poskytl pořadatel a, prodávají-li se souborné služby prostřednictvím prodejce, rovněž prodejce cestujícímu standardní informace na příslušném formuláři uvedeném v části A nebo B přílohy I a, je-li to pro dané souborné služby relevantní, tyto informace […]“

9

Článek 11 téže směrnice, nadepsaný „Změna jiných podmínek smluv o souborných službách pro cesty“, stanoví:

„[…]

2.   Je-li před zahájením poskytování souborných služeb pořadatel nucen podstatným způsobem změnit některou z hlavních náležitostí cestovních služeb uvedených v čl. 5 odst. 1 prvním pododstavci písm. a), nemůže-li splnit zvláštní požadavky uvedené v čl. 7 odst. 2 písm. a), nebo navrhuje-li zvýšit cenu souborných služeb o více než 8 % v souladu s čl. 10 odst. 2, může cestující v přiměřené lhůtě určené pořadatelem:

Pokud cestující smlouvu o souborných službách pro cesty ukončí, může přijmout náhradní souborné služby, jestliže mu to pořadatel nabídne, pokud možno v rovnocenné nebo vyšší kvalitě.

[…]

5.   Je-li smlouva o souborných službách pro cesty podle odst. 2 prvního pododstavce písm. b) tohoto článku ukončena a cestující nepřijme náhradní souborné služby, vrátí pořadatel bez zbytečného prodlení a v každém případě do 14 dnů od ukončení smlouvy veškeré platby uskutečněné cestujícím nebo v jeho prospěch. […]“

10

V článku 12 směrnice 2015/2302, nadepsaném „Ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty a právo na odstoupení před zahájením poskytování souborných služeb“, je stanoveno:

„1.   Členské státy zajistí, aby cestující mohl smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb kdykoli ukončit. Ukončí-li cestující smlouvu o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce, může po něm být požadováno zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku pořadateli. […]

2.   Bez ohledu na odstavec 1 má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. V případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce má cestující nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, avšak nemá nárok na dodatečné odškodnění.

3.   Pořadatel může smlouvu o souborných službách pro cesty ukončit a vrátit cestujícímu veškeré platby uskutečněné ve prospěch souborných služeb, avšak není povinen poskytnout dodatečné odškodnění, jestliže:

[…]

4.   Pořadatel vrátí veškeré platby podle odstavců 2 a 3, nebo v případě použití odstavce 1 vrátí veškeré platby uskutečněné cestujícím nebo v jeho prospěch na souborné služby, snížené o přiměřené storno poplatky. Tyto platby musí být cestujícímu vráceny bez zbytečného prodlení a v každém případě do 14 dnů po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty.

[…]“

11

Článek 17 této směrnice, nadepsaný „Účinek a rozsah ochrany pro případ platební neschopnosti“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby pořadatelé usazení na jejich území poskytli záruku vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch [jejich jménem], nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele. Je-li součástí smlouvy o souborných službách pro cesty i přeprava osob, poskytnou pořadatelé záruku rovněž pro repatriaci cestujících. Lze nabídnout pokračování souborných služeb.

[…]

2.   Záruka uvedená v odstavci 1 musí být účinná a musí se vztahovat na důvodně předvídatelné náklady. Musí se vztahovat na částky plateb uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch [jejich jménem] za souborné služby, přičemž se zohlední období mezi obdržením záloh a konečných plateb a dokončením souborných služeb, jakož i odhadované náklady na repatriaci v případě platební neschopnosti pořadatele.

[…]

4.   Je-li poskytování souborných služeb dotčeno platební neschopností pořadatele, musí být záruka bez poplatku k dispozici pro účely repatriace a v nezbytných případech k financování ubytování před repatriací.

5.   Uskutečněné platby za cestovní služby, jež nebyly poskytnuty, musí být na žádost cestujícího bez zbytečného prodlení vráceny.“

12

Část A přílohy I směrnice 2015/2302, nadepsaná „Standardní formulář pro informace ke smlouvě o souborných službách pro cesty s možností hypertextového odkazu“, uvádí v rámečku obsah tohoto formuláře a uvádí, že kliknutím na hypertextový odkaz získá cestující tyto informace:

„Základní práva podle směrnice (EU) 2015/2302

[…]

[…]“

13

Část B přílohy I směrnice 2015/2302, nadepsaná „Standardní formulář pro informace ke smlouvám o souborných službách pro cesty v situacích jiných než uvedených v části A“, upřesňuje v rámečku obsah tohoto formuláře a uvádí stejná základní práva, jaká jsou stanovena v části A přílohy I této směrnice.

14

Ustanovení § 3 Verordnung der Bundesministerin für Digitalisierung und Wirtschaftsstandort über Pauschalreisen und verbundene Reiseleistungen (nařízení spolkové ministryně pro digitalizaci a podnikání o souborných službách pro cesty a spojených cestovních službách) ze dne 28. září 2018 (BGBl. II, 260/2018), stanoví:

„1)   Osoby oprávněné k poskytování cestovních služeb jsou povinny zajistit, aby cestujícímu byly vráceny:

15

Ustanovení § 10 Bundesgesetz über Pauschalreisen und verbundene Reiseleistungen (Pauschalreisegesetz) – PRG) (spolkový zákon o souborných službách pro cesty a spojených cestovních službách) ze dne 24. dubna 2017 (BGBl. I, 50/2017), stanoví:

„1)   Cestující může smlouvu o souborných službách pro cesty kdykoli ukončit před zahájením poskytování souborných služeb, a to bez uvedení důvodu. Ukončí-li cestující smlouvu o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce, může pořadatel požadovat zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného odškodnění. Ve smlouvě o souborných službách pro cesty lze stanovit přiměřené standardní storno poplatky odvíjející se od doby mezi okamžikem ukončení smlouvy a okamžikem zahájení poskytování souborných služeb, jakož i od očekávaných úspor nákladů a příjmů z náhradního využití cestovních služeb. Nejsou-li ve smlouvě sjednány žádné standardní storno poplatky, odpovídá výše storno poplatku ceně za souborné služby snížené o úspory nákladů a o příjmy z náhradního využití cestovních služeb. Pořadatel na žádost cestujícího výši storno poplatků odůvodní.

2)   Bez ohledu na právo na ukončení podle odstavce 1 má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. V případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty ze strany cestujícího má cestující nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, avšak nemá nárok na dodatečné odškodnění.

[…]

4)   Pořadatel vrátí v případě ukončení smlouvy podle předchozích odstavců cestujícímu bez zbytečného prodlení, nejpozději však do 14 dní od doručení prohlášení o ukončení smlouvy, veškeré platby za souborné služby uskutečněné cestujícím nebo v jeho prospěch a v případě ukončení podle odstavce 1 snížené o odškodnění podle tohoto ustanovení.“

16

Podle článku 30 Loi relative à la vente de voyages à forfait, de prestations de voyage liées et de services de voyage (belgický zákon o prodeji souborných cestovních služeb, spojených cestovních služeb a cestovních služeb) ze dne 21. listopadu 2017 (Moniteur belge ze dne 1. prosince 2017, s. 106673, dále jen „zákon o prodeji souborných služeb pro cesty“) má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty, „pokud mimořádné a nevyhnutelné okolnosti, které nastaly v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí, mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb pro cesty nebo přepravu cestujících do destinace“. V tomto případě tento článek přiznává cestujícímu právo na vrácení všech částek, které zaplatil pořadateli.

17

Článek 54 zákona o prodeji souborných služeb pro cesty stanoví:

„Pořadatelé a prodejci se sídlem v Belgii poskytnou záruku vrácení veškerých plateb již uskutečněných cestujícími nebo jejich jménem, nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku jejich platební neschopnosti. […]“

18

Článek 3 arrêté royal relatif à la protection contre l’insolvabilité lors de la vente de voyages à forfait, de prestations de voyage liées et de services de voyage (královská vyhláška o ochraně v případě platební neschopnosti při prodeji souborných cestovních služeb, spojených cestovních služeb a cestovních služeb) ze dne 29. května 2018 (Moniteur belge ze dne 11. června 2018, s. 48438) (dále jen „královská vyhláška o ochraně v případě platební neschopnosti při prodeji souborných služeb pro cesty“) stanoví.

„Záruky uvedené v článcích 54, 55, 65 a 72 zákona [o prodeji souborných služeb pro cesty] jsou poskytovány na základě pojistné smlouvy uzavřené s pojišťovnou, která je oprávněna provádět tyto činnosti.“

19

Článek 10 této královské vyhlášky zní následovně:

„Záruku vyplývající z pojistné smlouvy získá oprávněná osoba od okamžiku, kdy byla uzavřena smlouva s obchodníkem uvedeným v čl. 2 bodě 7 zákona [o prodeji souborných služeb pro cesty], během doby platnosti pojistné smlouvy.“

20

Článek 12 odst. 1 uvedené královské vyhlášky stanoví:

„V případě platební neschopnosti obchodníka poskytuje pojistná smlouva následující krytí:

1° pokračování souborných služeb pro cesty, je-li to možné;

2° vrácení všech plateb uskutečněných při uzavření smlouvy s obchodníkem;

3° vrácení plateb za souborné služby pro cesty, které nemohou být poskytnuty z důvodu platební neschopnosti obchodníka;

4° repatriaci cestujících, pokud již bylo plnění smlouvy s obchodníkem zahájeno, a tato smlouva zahrnuje dopravu příjemce, a v případě potřeby i ubytování do doby repatriace.“

21

Článek 13 první pododstavec této královské vyhlášky omezuje vrácení na „všechny částky, které příjemce zaplatil obchodníkovi v souvislosti s cestovní smlouvou, pokud k jejímu splnění nedošlo v důsledku jeho platební neschopnosti nebo […] [na] všechny částky zaplacené za cestovní služby, které nebyly poskytnuty z důvodu jeho platební neschopnosti“.

22

Společnost HDI Global je pojišťovací společností, která uzavřela s cestovní kanceláří Flamenco Sprachreisen GmbH (dále jen „Flamenco“) pojistnou smlouvu na krytí rizik spojených s platební neschopností posledně uvedené společnosti, která jsou uvedena v § 3 nařízení spolkové ministryně pro digitalizaci a podnikání o souborných službách pro cesty a spojených cestovních službách.

23

Dne 3. března 2020 uzavřel XY se společností Flamenco smlouvu o souborných službách pro cesty na období od 3. května do 2. června 2020 do Las Palmas na Kanárských ostrovech (Španělsko). Dne 9. března 2020 XY plně uhradil cenu tohoto zájezdu ve výši 2656 eur.

24

Dne 16. března 2020 ukončil XY tuto smlouvu mimo jiné v důsledku varování vydaného rakouskými a španělskými orgány z důvodu šíření covidu-19. Flamenco toto ukončení smlouvy nezpochybnila, ale nevrátila XY dotčenou cenu zájezdu.

25

Dne 9. června 2022 vyhlásil Landesgericht Linz (zemský soud v Linci, Rakousko) v insolvenčním řízení úpadek společnosti Flamenco.

26

XY postoupil Spolkové komoře pro pracovníky svou pohledávku vůči společnosti Flamenco, která odpovídala vrácení ceny za zájezd. Po tomto postoupení požádala tato spolková komora o úhradu společnost HDI Global jakožto pojistitele pro případ platební neschopnosti společnosti Flamenco. HDI Global odmítla platbu vrátit s odůvodněním, že kryje pouze riziko neuskutečnění zájezdu spojené s touto platební neschopností.

27

V návaznosti na toto odmítnutí podala Spolková komora pro pracovníky proti společnosti HDI Global žalobu k Bezirksgericht für Handelssachen Wien (obvodní soud pro obchodní věci ve Vídni, Rakousko), který je předkládajícím soudem.

28

Uvedený soud má v první řadě za to, že pro účely rozhodnutí sporu v původním řízení je třeba zjistit, zda v případě, že cestující ukončí smlouvu o souborných službách pro cesty předtím, než se pořadatel dostane do platební neschopnosti, je právo na vrácení peněz, které vzniká tomuto cestujícímu v důsledku tohoto ukončení smlouvy, kryto zárukou pro případ platební neschopnosti tohoto pořadatele. Podle uvedeného soudu je nutno zejména určit, zda musí existovat příčinná souvislost mezi touto platební neschopností a neposkytnutím nebo nesprávným poskytnutím dotyčné cestovní služby.

29

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 naznačuje s ohledem na výrazy „nejsou-li“ a „v důsledku“, že tato příčinná souvislost musí existovat. Takový požadavek by měl za následek, že by se na vrácení peněz, na které má cestující nárok v návaznosti na ukončení své smlouvy o souborných službách pro cesty, jež předchází platební neschopnosti dotyčného pořadatele, nevztahovala záruka pro případ této platební neschopnosti upravená v tomto ustanovení.

30

Takovému výkladu by však odporoval bod 39 odůvodnění směrnice 2015/2302, neboť stanoví, že členské státy musí zajistit, aby cestující, kteří si zakoupí souborné služby, byli „plně chráněni“ proti platební neschopnosti pořadatele, a aby tito pořadatelé poskytli záruku, že v případě jejich platební neschopnosti budou vráceny „veškeré platby již provedené“ cestujícími a bude zajištěna repatriace cestujících. Přístup, který se odráží v tomto bodě odůvodnění, je podle předkládajícího soudu podpořen vysokou úrovní ochrany spotřebitele, o kterou je v Unii usilováno, jak vyplývá z čl. 114 odst. 3 SFEU, článku 169 SFEU, jakož i článku 38 Listiny základních práv Evropské unie.

31

Předkládající soud navíc uvádí, že otázku rozsahu ochrany pro případ platební neschopnosti pořadatele vznesly členské státy při jednáních s Evropskou komisí, v jejichž rámci Komise uvedla jednak to, že když unijní normotvůrce přijal v článku 17 směrnice 2015/2302 odlišné znění od článku 7 směrnice 90/314, nebylo jeho úmyslem omezit záruku poskytovanou cestujícím v případě platební neschopnosti pořadatele, a jednak poukázala na to, že podle znění tohoto článku 17 je jakákoli záruka výslovně vyloučena, pokud cestovní smlouva byla ukončena před tím, než nastala tato platební neschopnost. Předkládající soud rovněž připomíná, že Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se článku 7 směrnice 90/314 konstatoval, že záruka vrácení finančních prostředků zaplacených cestujícím je v případě platební neschopnosti pořadatele poskytována nezávisle na příčinách uvedené platební neschopnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne14. května 1998, Verein für Konsumenteninformation, C‑364/96, EU:C:1998:226; ze dne 15. června 1999, Rechberger a další, C‑140/97, EU:C:1999:306, jakož i ze dne 16. února 2012, Blödel-Pawlik, C‑134/11, EU:C:2012:98).

32

Ve druhé řadě si předkládající soud klade otázku, zda v případě, že cestující ukončí smlouvu o souborných službách pro cesty uzavřenou s pořadatelem, z důvodu mimořádných okolností přede dnem zahájení insolvenčního řízení proti posledně uvedenému, avšak toto řízení proběhne během naplánovaného období dotčené cesty, má tento cestující z titulu ochrany zaručené v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 nárok na vrácení částek, které zaplatil tomuto pořadateli. V této souvislosti uvedený soud poznamenává, že s ohledem na cíl ochrany spotřebitelů sledovaný unijním právem by nebylo logické mít za to, že cestující má právo na ochranu v případě platební neschopnosti pořadatele, když zahájil svůj zájezd, ale nikoli tehdy, když oprávněně ukončil svoji cestovní smlouvu.

33

Ve třetí řadě se předkládající soud táže, zda v případě, že mezi ukončením smlouvy o souborných službách pro cesty ze strany cestujícího a platební neschopností pořadatele existuje nepřímá souvislost, jelikož obě tyto skutečnosti mají původ ve stejné mimořádné okolnosti, jako je v projednávané věci pandemie covidu-19, je právo tohoto cestujícího na vrácení platby kryto zárukou pro případ platební neschopnosti stanovenou v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302. V tomto ohledu poukazuje uvedený soud na argument Spolkové komory pro pracovníky, že kdyby byl tento čl. 17 odst. 1 vykládán v tom smyslu, že se tato záruka nepoužije, pokud je platební neschopnost pořadatele způsobena stejnou mimořádnou okolností, jako je okolnost, která vedla k ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty ze strany cestujícího, měl by posledně uvedený veškerý zájem na nevyužití svého práva ukončit smlouvu a vyčkat, až se pořadatel dostane do platební neschopnosti. Takový přístup by omezil zájem na právu na ukončení smlouvy, které spotřebitelům přiznává článek 12 uvedené směrnice.

34

Za těchto okolností se Bezirksgericht für Handelssachen Wien (Obvodní soud pro obchodní věci ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

35

Dne 13. listopadu 2019 si A, B, C a D zakoupili prostřednictvím prodejce Selectair Inter-Sun Reizen od pořadatele souborných služeb pro cesty, Exclusive Destinations, zájezd z Bruselu (Belgie) do Punta Cany (Dominikánská republika) v ceně 36832 eur na období od 21. do 29. března 2020.

36

Z důvodu šíření pandemie covidu-19 byl tento zájezd odložen na období od 21. do 30. listopadu 2020. Cena zájezdu pak byla stanovena na 46428 eur.

37

Dne 20. října 2020 ukončili A, B, C a D cestovní smlouvu z důvodu přetrvávající pandemie covidu-19 a požádali společnost Exclusive Destinations o vrácení částky 36832 eur, kterou za zájezd zaplatili.

38

Dne 8. prosince 2020 vyhlásil Ondernemingsrechtbank Gent (obchodní soud v Gentu, Belgie) úpadek společnosti Exclusive Destinations. Selectair Inter-Sun Reizen vrátila dne 9. prosince 2020 A a C částku 4151 eur, která ještě nebyla převedena na Exclusive Destinations.

39

Dne 22. ledna 2021 požádali A, B, C a D společnost MS Amlin Insurance, která byla pojistitelem společnosti Exclusive Destinations pro případ platební neschopnosti, o vrácení částek, které zaplatili společnosti Exclusive Destinations a které jim nebyly vráceny.

40

MS Amlin Insurance odmítla tuto úhradu provést z důvodu, že pojišťovala pouze neposkytnutí cestovních služeb z důvodu platební neschopnosti Exclusive Destinations. Podle jejího tvrzení nebyl zájezd A, B, C a D uskutečněn z důvodu ukončení cestovní smlouvy z jejich strany, a nikoli v důsledku platební neschopnosti Exclusive Destinations.

41

V návaznosti na toto odmítnutí podali A, B, C a D žalobu k Nederlandstalige Ondernemingsrechtbank Brussel (nizozemskojazyčný obchodní soud v Bruselu, Belgie), který je předkládajícím soudem, jíž se domáhali toho, aby bylo společnosti MS Amlin Insurance uloženo zaplatit částku 32681 eur navýšenou od 22. ledna 2021 o úroky.

42

Předkládající soud má za to, že záruka upravená v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 je povinná pouze pro případ, že cestovní služby nejsou poskytnuty z důvodu platební neschopnosti pořadatele. Tato záruka tedy nemá pokrývat jiné důvody neplnění smlouvy, jako je ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty ze strany cestujícího z důvodu mimořádných a nevyhnutelných okolností, které nastaly v destinaci nebo v jejím bezprostředním okolí a mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb. Zákon o prodeji souborných služeb pro cesty a královská vyhláška o ochraně v případě platební neschopnosti při prodeji souborných služeb pro cesty nestanoví v tomto ohledu širší ochranu cestujícího. Předkládající soud z toho vyvozuje, že pokud se stejně jako v projednávané věci pořadatel dostane do úpadku poté, co cestující ukončili smlouvu o souborných službách pro cesty z důvodu mimořádných a nevyhnutelných okolností, avšak před tím, než těmto cestujícím vrátil částky, které zaplatili za tuto cestu, nemají tito cestující nárok na záruku stanovenou v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302.

43

Předkládající soud má však pochybnosti o rozsahu ochrany přiznané posledně uvedeným ustanovením.

44

Zaprvé si klade otázku, zda skutečnost, že se záruka stanovená v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 nevztahuje na cestujícího, který má nárok na vrácení jím zaplacených částek v návaznosti na ukončení své smlouvy o souborných službách pro cesty z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností, pokud se pořadatel ocitl v úpadku po tomto ukončení, ale před vrácením provedených plateb, umožňuje dostatečně chránit spotřebitele v souladu s obecným cílem této směrnice. V tomto ohledu připomíná, že tímto cílem je přispět k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele, jak uvádí bod 3 odůvodnění uvedené směrnice, který obsahuje odkaz na článek 169 SFEU. Navíc bod 39 odůvodnění téže směrnice stanoví, že cestující, kteří si zakoupí souborné služby, musí být plně chráněni proti platební neschopnosti pořadatele a že záruka pro případ platební neschopnosti, kterou musí poskytnout pořadatelé, musí pokrývat vrácení všech plateb provedených cestujícími. Předkládající soud rovněž zdůrazňuje, že podle směrnice 90/314 se ochrana spotřebitelů proti platební neschopnosti pořadatelů vztahovala na všechny částky, které zaplatili.

45

Zadruhé se předkládající soud táže, zda ochrana proti platební neschopnosti stanovená směrnicí 2015/2302 nevede k nerovnému zacházení. Uvedený soud má za to, že jak cestující, který nemůže uskutečnit cestu z důvodu platební neschopnosti pořadatele, tak i cestující, který v důsledku ukončení smlouvy nemůže získat vrácení zaplacených částek z důvodu této platební neschopnosti, utrpí finanční ztrátu související s tím, že zaplatili cenu za zájezd před poskytnutím plnění z dotčené smlouvy o souborných službách pro cesty. Podle znění článku 17 této směrnice se však ochrana pro případ platební neschopnosti pořadatele vztahuje pouze na ztrátu utrpěnou prvním z nich. Předkládající soud si tedy klade otázku, zda je toto nerovné zacházení odůvodněné.

46

Za těchto okolností se Nederlandstalige ondernemingsrechtbank Brussel (nizozemskojazyčný obchodní soud v Bruselu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 17 odst. 1 směrnice [2015/2302] vykládán v tom smyslu, že v něm stanovená povinná záruka vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch [jejich jménem] platí rovněž tehdy, když cestující ukončí smlouvu o souborných službách pro cesty z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností ve smyslu čl. 12 odst. [2] této směrnice a pořadatel se po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty z tohoto důvodu, avšak před skutečným vrácením těchto částek cestujícímu ocitne v platební neschopnosti, čímž cestující utrpí finanční ztrátu a v případě platební neschopnosti pořadatele proto nese hospodářské riziko?“

47

Rozhodnutím Soudního dvora ze dne 24. října 2023 byly věci C‑771/22 a C‑45/23 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

48

Společnost HDI Global tvrdí, že výklad čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 není rozhodující pro řešení sporu v původním řízení ve věci C‑771/22. Pro toto řešení je rozhodující pouze obsah pojistné smlouvy, kterou uzavřela se společností Flamenco, takže žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v této věci směřuje k objasnění obecných nebo hypotetických otázek, k čemuž nemůže řízení o předběžné otázce sloužit.

49

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 22. února 2024, Consejería de Presidencia, Justicia e Interior de la Comunidad de Madrid a další, C‑59/22, C‑110/22 a C‑159/22, EU:C:2024:149, bod 43, jakož i citovaná judikatura).

50

Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr může nicméně odmítnout vydat rozhodnutí o předběžné otázce, je-li zjevné, že se jedná o hypotetický problém (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2024, Consejería de Presidencia, Justicia e Interior de la Comunidad de Madrid a další, C‑59/22, C‑110/22 a C‑159/22, EU:C:2024:149, bod 44, jakož i citovaná judikatura).

51

V projednávané věci se však nejeví, že by otázky položené předkládajícím soudem ve věci C‑771/22 byly s ohledem na spor v původním řízení hypotetické. Tento spor se totiž týká rozsahu ochrany, která má být poskytnuta cestujícím v případě platební neschopnosti pořadatele. Článek 17 směrnice 2015/2302 přitom definuje ochranu cestujících proti platební neschopnosti pořadatelů, kterou musí členské státy zavést.

52

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑771/22 je přípustná.

53

Podstatou první otázky předkládajících soudů ve věci C‑771/22 a jediné otázky ve věci C‑45/23, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 musí být vykládán v tom smyslu, že záruka přiznaná cestujícím pro případ platební neschopnosti pořadatele se použije v případě, že cestující ukončí z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností svou smlouvu o souborných službách pro cesty podle čl. 12 odst. 2 této směrnice, pokud se tento pořadatel ocitne po tomto ukončení smlouvy v platební neschopnosti a tomuto cestujícímu nebyly před vznikem této platební neschopnosti vráceny veškeré uskutečněné platby, na které má nárok podle posledně uvedeného ustanovení.

54

Úvodem je třeba uvést, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 přiznává cestujícímu právo na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, jestliže ukončí smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností, které nastanou v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí a mají výrazný dopad na poskytování těchto souborných služeb nebo přepravu cestujících do této destinace. Kromě toho v případě, že cestující uplatní toto právo, ukládá čl. 12 odst. 4 této směrnice pořadateli, aby toto vrácení provedl bez zbytečného prodlení a v každém případě nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty.

55

V projednávané věci není sporné, že cestující, o které se jedná ve sporech v původních řízeních, mohli ukončit svou smlouvu o souborných službách pro cesty podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 z důvodu vzniku a trvání pandemie covidu-19. Tito cestující měli tedy právo na vrácení všech částek, které zaplatili dotyčným pořadatelům, nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení jejich smlouvy o souborných službách pro cesty. Navzdory tomuto nároku jim nebyly částky vráceny, neboť se tito pořadatelé ocitli v platební neschopnosti a pojistitelé těchto pořadatelů odmítli poskytnout pojistná plnění, jelikož měli za to, že s ohledem na použitelné vnitrostátní právní předpisy provádějící čl. 17 odst. 1 této směrnice nejsou povinni tak učinit.

56

Stran výkladu posledně uvedeného ustanovení z ustálené judikatury vyplývá, že je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext, cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, a případně i historii jeho vzniku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, FTI Touristik (Souborné služby pro cesty na Kanárské ostrovy) (C‑396/21, EU:C:2023:10, bod 19 a citovaná judikatura]. V případě, kdy smysl ustanovení unijního práva jednoznačně vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení, nemůže se Soudní dvůr od tohoto výkladu odchýlit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2022, VYSOČINA WIND, C‑181/20, EU:C:2022:51, bod 39).

57

Pokud jde o znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, toto ustanovení stanoví, že členské státy zajistí, aby pořadatelé usazení na jejich území poskytli záruku vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo jejich jménem, nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti těchto pořadatelů.

58

Je pravda, že pojem „příslušné služby“ by mohl být chápán tak, že se jím rozumí „cestovní služby“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 směrnice 2015/2302, což by znamenalo, že ochrana v případě platební neschopnosti pořadatele, která musí být zavedena každým členským státem, se vztahuje pouze na situace, kdy cestovní služby stanovené ve smlouvě o souborných službách pro cesty nebyly poskytnuty z důvodu platební neschopnosti pořadatele. Podle tohoto výkladu by tedy měla existovat příčinná souvislost mezi neposkytnutím těchto cestovních služeb a platební neschopností pořadatele, aby cestující mohl využít záruky pro případ platební neschopnosti pořadatele stanovené v článku 17 uvedené směrnice.

59

Jak však uvedlo několik zúčastněných před Soudním dvorem, čl. 17 odst. 1 této směrnice neodkazuje na rozdíl od řady jiných ustanovení směrnice 2015/2302 na „cestovní služby“, ale na „příslušné služby“, přičemž posledně uvedený výraz může být chápán tak, že má širší rozsah než první z nich a zahrnuje další služby poskytované pořadateli, jako jsou vrácení plateb dlužných cestujícím v důsledku ukončení jejich smlouvy o souborných službách pro cesty.

60

Ze znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 tedy jednoznačně nevyplývá jeho smysl. V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 56 tohoto rozsudku je tedy třeba zkoumat kontext tohoto ustanovení, cíle této směrnice, jakož i případně historii jejího vzniku.

61

Pokud jde v první řadě o kontext čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, nejprve je třeba uvést, že její čl. 17 odst. 4 upřesňuje, že je-li poskytování souborných služeb dotčeno platební neschopností pořadatele, musí být záruka bez poplatku k dispozici pro účely repatriace cestujícího a v nezbytných případech k financování ubytování před touto repatriací.

62

Dále pak čl. 17 odst. 5 uvedené směrnice stanoví, že „[u]skutečněné platby za cestovní služby, jež nebyly poskytnuty, musí být na žádost cestujícího bez zbytečného prodlení vráceny.

63

S ohledem na jejich znění a zejména na formulace „je-li poskytování souborných služeb dotčeno platební neschopností pořadatele“ a „cestovní služby, jež nebyly poskytnuty“ uvedené v čl. 17 odst. 4 a 5 směrnice 2015/2302, mohou tato ustanovení podpořit výklad čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice, podle kterého pojem „příslušné služby“ zahrnuje pouze cestovní služby, takže záruka stanovená v tomto článku se použije pouze v případě, že existuje příčinná souvislost mezi neposkytnutím těchto služeb a platební neschopností pořadatele.

64

Dále je nutno uvést, že čl. 17 odst. 2 směrnice 2015/2302 stanoví, že záruka uvedená v odstavci 1 tohoto článku musí být účinná a musí se vztahovat na důvodně předvídatelné náklady. Tato záruka se tedy musí vztahovat na částky plateb uskutečněné cestujícími nebo jejich jménem za souborné služby, přičemž se zohlední období mezi obdržením záloh a konečných plateb a dokončením souborných služeb, jakož i odhadované náklady na repatriaci v případě platební neschopnosti pořadatele.

65

Stran požadavku účinnosti záruky pro případ platební neschopnosti pořadatele, zakotveného v tomto ustanovení, bod 39 odůvodnění směrnice 2015/2302 stanoví, že k tomu, aby byla ochrana pro případ platební neschopnosti pořadatele účinná, musí být k dispozici, jakmile v důsledku platební neschopnosti tohoto pořadatele cestovní služby nejsou nebo nebudou poskytnuty nebo budou poskytnuty pouze částečně, nebo jakmile poskytovatelé služeb požadují zaplacení po cestujících, což by mohlo vést k závěru, že čl. 17 odst. 2 uvedené směrnice, vykládaný ve světle těchto částí jejího bodu 39 odůvodnění, může rovněž podpořit výklad uvedený v bodě 58 tohoto rozsudku.

66

Tento bod 39 odůvodnění však rovněž stanoví, že členské státy musí zajistit, aby cestující, kteří si zakoupí souborné služby, „byli plně chráněni“ proti platební neschopnosti pořadatele, a aby tedy záruka stanovená v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 zahrnovala v případě takové platební neschopnosti vrácení „veškerých plateb již provedených cestujícími nebo v jejich prospěch [jejich jménem]“.

67

Kromě toho bod 40 odůvodnění této směrnice uvádí, že požadavek účinnosti záruky pro případ platební neschopnosti pořadatele vyžaduje, aby ochrana proti této platební neschopnosti pokrývala „předvídatelné množství plateb zasažených platební neschopností pořadatele“, což znamená, že záruka poskytující tuto ochranu musí zpravidla pokrývat dostatečně vysoký procentní podíl obratu tohoto pořadatele. Podle tohoto bodu odůvodnění by neměla být zohledněna pouze velmi vzdálená rizika, jako je například platební neschopnost vyhlášená několika největšími pořadateli zároveň. Taková rizika však nemají souvislost s příčinou vzniku povinnosti pořadatele k vrácení plateb, ať už se jedná o nesplnění cestovní smlouvy nebo její ukončení před zahájením zájezdu.

68

Jakékoliv vrácení platby, které musí pořadatel provést v návaznosti na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty ze své strany nebo ze strany cestujícího, především na základě čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, je přitom předvídatelnou částkou platby, která je zasažena platební neschopností pořadatele ve smyslu bodu 40 odůvodnění této směrnice. Toto vrácení se týká plateb, které cestující uskutečnil po uzavření smlouvy o souborných službách pro cesty, na které se podle čl. 17 odst. 2 uvedené směrnice v zásadě vztahuje záruka uvedená v odstavci 1 tohoto článku.

69

Jak v tomto ohledu rovněž uvedla generální advokátka v bodě 89 svého stanoviska, právo cestujícího na vrácení všech provedených plateb v případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností, které je zakotveno v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, by bylo zbaveno užitečného účinku, kdyby byl čl. 17 odst. 1 této směrnice vykládán v tom smyslu, že nastane-li platební neschopnost pořadatele po tomto ukončení, záruka pro případ takové platební neschopnosti by se na příslušné pohledávky z vrácení plateb nevztahovala. Toto posouzení platí rovněž pro další vrácení plateb, na která má cestující právo po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty ze své strany nebo ze strany pořadatele a jež jsou uvedeny v čl. 11 odst. 5 a v článku 12 uvedené směrnice.

70

Nepoužití záruky stanovené v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 na pohledávky cestujícího z titulu vrácení plateb v případě, že ukončí svou smlouvu o souborných službách pro cesty, by jej mohlo navíc odradit od využití práva na ukončení smlouvy, které mu tato směrnice v určitých situacích přiznává.

71

Článek 17 odst. 2 směrnice 2015/2302, vykládaný ve světle formulací v bodě 39 jejího odůvodnění, které jsou uvedeny v bodě 66 tohoto rozsudku, a ve světle bodu 40 odůvodnění této směrnice, může tedy svědčit ve prospěch takového výkladu odstavce 1 tohoto článku, podle kterého se tato záruka vztahuje na veškeré vrácení částek, které pořadatel dluží cestujícímu, pokud smlouva o souborných službách pro cesty byla ukončena v některém z případů uvedených v této směrnici předtím, než se tento pořadatel dostal do platební neschopnosti.

72

Nakonec je třeba uvést, že podle článku 5, který odkazuje na části A a B přílohy I směrnice 2015/2302, je pořadatel povinen informovat cestujícího předtím, než bude vázán smlouvou o souborných službách pro cesty, o základních právech podle této směrnice, a zejména o skutečnosti, že „[o]citne-li se pořadatel […] v platební neschopnosti, budou cestujícím vráceny peníze“, aniž je zmíněno jakékoli omezení tohoto práva na vrácení v případě platební neschopnosti pořadatele.

73

Posledně uvedená ustanovení podporují rovněž výklad rozsahu záruky přiznané v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 cestujícím pro případ platební neschopnosti pořadatele, která zahrnuje vrácení částek, jež tento pořadatel dluží cestujícímu v důsledku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty v jednom z případů uvedených v této směrnici. Výklad posledně uvedeného ustanovení, který by omezoval tento rozsah pouze na vrácení částek, jež souvisejí s neposkytnutím cestovních služeb způsobeným platební neschopností pořadatele, by totiž znamenal, že by uvedený článek 5 uvedl cestujícího v omyl, pokud jde o jeho práva na vrácení částek v případě takové platební neschopnosti.

74

Pokud jde ve druhé řadě o cíl směrnice 2015/2302, z jejího článku 1 ve spojení s body 1 až 3 jejího odůvodnění vyplývá, že jejím cílem je jak odstranit nejasnosti a mezery v legislativě a přizpůsobit rozsah ochrany poskytované cestujícím směrnicí 90/314 vývoji na trhu, tak přispět k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele, jak vyžaduje článek 169 SFEU. Směrnice 2015/2302 tedy přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele v rámci unijní politiky v oblasti souborných služeb pro cesty v souladu s článkem 38 Listiny základních práv Evropské unie.

75

Výklad čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, který by ze záruky pro případ platební neschopnosti pořadatele vylučoval ta vrácení plateb, která cestujícím náleží v důsledku ukončení smlouvy, k němuž došlo v jedné ze situací uvedených v této směrnici, před vznikem této platební neschopnosti, by znamenal snížení ochrany posledně uvedených ve srovnání s ochranou, kterou jim přiznává směrnice 90/314.

76

Článek 7 posledně uvedené směrnice totiž stanovil, že pořadatelé zájezdu musí mít dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků v případě platební neschopnosti nebo úpadku. Soudní dvůr judikoval, že účelem tohoto článku je ochrana všech práv spotřebitelů v tomto ustanovení uvedených, a tedy ochrana spotřebitelů proti všem rizikům, která jsou v něm definována a která vyplývají z platební neschopnosti pořadatelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 1999, Rechberger a další, C‑140/97, EU:C:1999:306, bod 61). Základním cílem téhož článku tedy bylo zajistit vrácení peněžních prostředků, které zaplatil cestující, v případě platební neschopnosti tohoto pořadatele, aniž byla uvedená záruka vázána na jakoukoli zvláštní podmínku týkající se příčin platební neschopnosti uvedeného pořadatele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, Blödel-Pawlik, C‑134/11, EU:C:2012:98, body 20 a 21).

77

Výše uvedené posouzení není zpochybněno skutečností, že směrnice 90/314 nestanovila právo cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty a získat vrácení veškerých provedených plateb, odpovídající právu, které mu nyní přiznává čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302.

78

Jak totiž rovněž uvedla generální advokátka v bodě 82 svého stanoviska, právo na ukončení smlouvy spolu s právem na vrácení plateb provedených cestujícím bylo již zakotveno ve směrnici 90/314 v případech, které jsou nyní upraveny ve směrnici 2015/2302. Právo cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty a získat vrácení všech částek, které zaplatil na základě této smlouvy, pokud je pořadatel nucen tuto smlouvu podstatně změnit, uvedené v čl. 11 odst. 5 směrnice 2015/2302, tedy odpovídá právu, které bylo zakotveno v čl. 4 odst. 6 směrnice 90/314.

79

Pokud by tedy byl čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 vykládán v tom smyslu, že omezuje záruku pro případ platební neschopnosti pořadatele na vrácení částek, které cestujícím náleží z důvodu neuskutečnění zájezdu způsobeného touto platební neschopností, vylučovala by tato záruka jakékoli vrácení platby dlužné cestujícímu v důsledku ukončení smlouvy, k němuž došlo před vznikem uvedené platební neschopnosti, včetně vrácení plateb, které cestujícímu náleží podle čl. 11 odst. 5 této směrnice, což by vedlo ke snížení úrovně ochrany spotřebitele, která byla zajištěna směrnicí 90/314.

80

Pokud jde ve třetí řadě o historii vzniku směrnice 2015/2302, nelze přesný rozsah jejího čl. 17 odst. 1 vyvodit z přípravných prací k této směrnici. Jak totiž rovněž uvádí generální advokátka v bodech 62 až 83 svého stanoviska, z těchto přípravných prací není zřejmý záměr unijního normotvůrce ohledně rozsahu ochrany pro případ platební neschopnosti pořadatele podle čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice. Komise z historie vzniku této směrnice vyvozuje, že unijní normotvůrce měl při přijetí tohoto ustanovení v úmyslu odchýlit se od dřívější úrovně ochrany cestujících proti platební neschopnosti pořadatele a vyloučit ze záruky proti této platební neschopnosti pohledávky cestujících z titulu vrácení plateb, které vznikly před vznikem této platební neschopnosti, zatímco Evropský parlament tvrdí, že z této historie vzniku vyplývá, že tento normotvůrce měl v úmyslu zachovat dřívější úroveň ochrany cestujících proti této platební neschopnosti, takže záruka proti této platební neschopnosti zahrnuje pohledávky cestujícího z vrácení plateb, které vznikly před vznikem této platební neschopnosti. Rada Evropské unie se k otázce, jaký byl záměr unijního normotvůrce při přijetí čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, nevyjádřila.

81

Z výše uvedeného vyplývá, že zatímco znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 a některé části kontextu tohoto ustanovení mohou svědčit ve prospěch výkladu, který z působnosti tohoto ustanovení vylučuje pohledávky z titulu vrácení částek, které vznikly v důsledku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty, k němuž došlo v některé ze situací uvedených v této směrnici před tím, než se pořadatel ocitl v platební neschopnosti, jiné části kontextu uvedeného ustanovení a cíl uvedené směrnice naopak podporují výklad zahrnující tyto pohledávky do této působnosti.

82

Je-li možný více než jeden výklad znění předpisu sekundárního unijního práva, je třeba dát přednost výkladu, v rámci něhož je dotyčné ustanovení v souladu s primárním právem, před výkladem, který vede ke zjištění, že toto ustanovení je s primárním právem neslučitelné. Podle obecné výkladové zásady musí být totiž předpis unijního práva vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost, a v souladu s veškerým primárním právem, včetně zásady rovného zacházení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon a další (C‑402/07 a C‑432/07, EU:C:2009:716, body 47 a 48, jakož i ze dne 16. listopadu 2023, Ligue des droits humains (Ověření zpracování údajů dozorovým úřadem), C‑333/22, EU:C:2023:874, bod 57 a citovaná judikatura]. Právě na tuto zásadu odkazuje předkládající soud ve věci C‑45/23, jak je uvedeno v bodě 45 tohoto rozsudku.

83

Zásada rovného zacházení, která je obecnou zásadou unijního práva, vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, MG v. EIB, C‑173/22 P, EU:C:2023:932, bod 45 a citovaná judikatura).

84

Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, srovnatelnost situací za účelem určení, zda byla dodržena dotčená obecná zásada, musí být posouzena s ohledem na cíl sledovaný aktem, jehož je dotčené ustanovení součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon a další, C‑402/07 a C‑432/07, EU:C:2009:716, bod 49).

85

Jak je uvedeno v bodě 74 tohoto rozsudku, cílem směrnice 2015/2302 je dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele. Článek 17 této směrnice přispívá k dosažení tohoto cíle tím, že směřuje k ochraně cestujících před finančním rizikem spojeným s platební neschopností pořadatele. S ohledem na skutečnost, že cestující uhradí celou cenu zájezdu nebo její část před tím, než bude moci využít cestovních služeb pořadatele, je totiž vystaven riziku ztráty příslušné částky, pokud se pořadatel následně ocitne v platební neschopnosti.

86

S ohledem na tento cíl musí být přitom referenčním bodem pro srovnání situace cestujícího, který ukončí svoji smlouvu o souborných službách pro cesty v některé ze situací uvedených v této směrnici poté, co uhradil celou cenu zájezdu nebo její část, která však nebyla vrácena z důvodu, že se pořadatel ocitl po tomto ukončení smlouvy v platební neschopnosti, se situací cestujícího, jehož zájezd nebyl uskutečněn a kterému nebyla vrácena částka z důvodu platební neschopnosti tohoto pořadatele, riziko finančních ztrát dotyčného cestujícího.

87

Z hlediska tohoto referenčního bodu je situace obou výše uvedených cestujících srovnatelná. V obou případech je totiž cestující vystaven finančnímu riziku, že z důvodu platební neschopnosti pořadatele nebude moci získat zpět částky, které mu zaplatil, přestože by na ně měl nárok na základě směrnice 2015/2302.

88

Na základě zásady rovného zacházení se musí jak na cestujícího, jehož souborné služby pro cesty nelze uskutečnit z důvodu platební neschopnosti pořadatele, tak na cestujícího, který ukončil svou smlouvu o souborných službách pro cesty, zejména na základě čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, vztahovat záruka pro případ platební neschopnosti pořadatele stanovená v čl. 17 odst. 1 této směrnice, pokud jde o vrácení částek, které jim náleží, ledaže by rozdílné zacházení s těmito dvěma kategoriemi cestujících bylo objektivně odůvodněno.

89

Pokud jde o posledně uvedené hledisko, nejeví se, že by existovala jakákoli okolnost, která by mohla odůvodnit rozdílné zacházení mezi uvedenými kategoriemi cestujících. Co se týče konkrétně možnosti vyloučit z rozsahu ochrany proti platební neschopnosti pořadatele velmi vzdálená rizika, na kterou poukázali někteří zúčastnění v řízení před Soudním dvorem na základě bodu 40 odůvodnění směrnice 2015/2302, ze spisů, které má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že takové vyloučení bylo upraveno ve vnitrostátních právních úpravách a pojistných smlouvách dotčených ve věcech v původních řízeních. V každém případě by takové případné vyloučení neumožňovalo odůvodnit toto rozdílné zacházení. Jak je totiž uvedeno v tomto bodě 40 odůvodnění, toto vyloučení se týká takových rizik, jako je platební neschopnost vyhlášená několika největšími pořadateli zároveň. Nesouvisí s otázkou, zda má pohledávka cestujícího na vrácení částek dotčená platební neschopností pořadatele původ v nesplnění souborných služeb nebo v tom, že tento cestující využil svého práva ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty v některé ze situací uvedených v této směrnici.

90

Vzhledem k judikatuře citované v bodě 82 tohoto rozsudku a zásadě rovného zacházení musí být tedy čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 vykládán v tom smyslu, že do záruky pro případ platební neschopnosti pořadatelů zahrnuje i pohledávky cestujících z titulu vrácení částek, které vznikly v důsledku ukončení jejich smlouvy o souborných službách pro cesty, k němuž došlo v některé ze situací uvedených v této směrnici předtím, než se pořadatel ocitl v platební neschopnosti.

91

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku ve věci C‑771/22 a na jedinou otázku ve věci C‑45/23 odpovědět tak, že čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 musí být vykládán v tom smyslu, že záruka přiznaná cestujícím pro případ platební neschopnosti pořadatele se použije v případě, že cestující ukončí z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností svou smlouvu o souborných službách pro cesty podle čl. 12 odst. 2 této směrnice, pokud se tento pořadatel ocitne po tomto ukončení smlouvy v platební neschopnosti a tomuto cestujícímu nebyly před vznikem této platební neschopnosti vráceny veškeré uskutečněné platby, na které má nárok podle posledně uvedeného ustanovení.

92

S ohledem na odpověď na první otázku ve věci C‑771/22 již není třeba v uvedené věci odpovídat na druhou a třetí otázku.

93

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícími soudy, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 17 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS

musí být vykládán v tom smyslu, že

záruka přiznaná cestujícím pro případ platební neschopnosti pořadatele se použije v případě, že cestující ukončí z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností svou smlouvu o souborných službách pro cesty podle čl. 12 odst. 2 této směrnice, pokud se tento pořadatel ocitne po tomto ukončení smlouvy v platební neschopnosti a tomuto cestujícímu nebyly před vznikem této platební neschopnosti vráceny veškeré uskutečněné platby, na které má nárok podle posledně uvedeného ustanovení.