–

za Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS) a Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS): M. Sánchez Jiménez a A. R. Trillo García, jako letrados,

–

za španělskou vládu: I. Herranz Elizalde, jako zmocněnec,

–

za Evropskou komisi: I. Galindo Martín a E. Schmidt, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1158 ze dne 20. června 2019 o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob a o zrušení směrnice Rady 2010/18/EU (Úř. věst. 2019, L 188, s. 79).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi CCC na straně jedné a Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS) (Všeobecná finanční správa sociálního zabezpečení, Španělsko) a Instituto Nacional de la Seguridad Social (INSS) (Národní institut sociálního zabezpečení, Španělsko) na straně druhé ve věci odmítnutí TGSS a INSS prodloužit o šestnáct týdnů mateřskou dovolenou CCC, která se svým dítětem tvoří neúplnou rodinu.

3

Článek 8 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. 1992, L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110), nadepsaný „Mateřská dovolená“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že zaměstnankyně ve smyslu článku 2 mají nárok na nepřetržité období nejméně čtrnácti týdnů mateřské dovolené rozložené před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Mateřská dovolená uvedená v odstavci 1 musí zahrnovat povinnou mateřskou dovolenou v rozsahu nejméně dvou týdnů rozložených před nebo po porodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.“

4

Bod 37 odůvodnění směrnice 2019/1158 zní takto:

„Aniž je dotčen požadavek na posouzení toho, zda by měly být podmínky přístupu a podrobná pravidla pro rodičovskou dovolenou přizpůsobeny specifickým potřebám zvláště znevýhodněných rodičů, vybízejí se členské státy k tomu, aby posoudily, zda by podmínky a podrobná pravidla pro výkon práva na rodičovskou dovolenou, pečovatelskou dovolenou a pružné uspořádání práce měly být přizpůsobeny zvláštním potřebám, zejména rodičů samoživitelů, osvojitelů, rodičů se zdravotním postižením, rodičů zdravotně postižených nebo dlouhodobě nemocných dětí nebo rodičů ve specifických situacích, například v souvislosti s vícečetnými nebo předčasnými porody.“

5

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]“

6

Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „dovolená“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby otcové nebo rovnocenní druzí rodiče, pokud je uznává vnitrostátní právo a v míře, v jaké je uznává, měli právo na otcovskou dovolenou v délce deseti pracovních dní, kterou mohou čerpat u příležitosti narození dítěte pracovníka. Členské státy mohou rozhodnout, zda umožní čerpat otcovskou dovolenou částečně i před narozením dítěte, nebo až po jeho narození a zda ji umožní čerpat pružnými způsoby.

2.   Právo na otcovskou dovolenou nesmí být podmíněno splněním požadavku na odpracovanou dobu nebo na dobu trvání pracovního poměru.

3.   Právo na otcovskou dovolenou se přiznává bez ohledu na osobní nebo rodinný stav pracovníka, jak je vymezuje vnitrostátní právo.“

7

Článek 5 téže směrnice, nadepsaný „Rodičovská dovolená“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby každý pracovník měl individuální právo na rodičovskou dovolenou v délce nejméně čtyř měsíců, kterou může čerpat do doby, než dítě dosáhne určitého věku, který není vyšší než osm let a který stanoví každý členský stát nebo kolektivní smlouva. Tento věk se určí tak, aby bylo zajištěno, že každý rodič může skutečně využít své právo na rodičovskou dovolenou na rovnoprávném základě.

2.   Členské státy zajistí, aby dva měsíce rodičovské dovolené nebylo možné přenést.

[…]

8.   Členské státy posoudí potřebu přizpůsobit podmínky přístupu a podrobná pravidla pro uplatňování rodičovské dovolené potřebám osvojitelů, rodičů se zdravotním postižením a rodičů s dětmi se zdravotním postižením nebo dlouhodobým onemocněním.“

8

Článek 20 odst. 1 směrnice 2019/1158 stanoví:

„Členské státy do 2. srpna 2022 uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí. […]“

9

Článek 48 odst. 4 Estatuto de los Trabajadores (zákoník práce), ve znění vyplývajícím z Real Decreto Legislativo 2/2015 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení č. 2/2015, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ze dne 23. října 2015 (BOE č. 255 ze dne 24. října 2015, s. 100224) (dále jen „zákoník práce“), stanoví:

„Narozením dítěte, které zahrnuje porod a péči o dítě mladší dvanácti měsíců, se pozastavuje pracovní smlouva biologické matky po dobu šestnácti týdnů, z nichž prvních šest týdnů následujících po porodu je povinně čerpáno v plném rozsahu, aby byla zajištěna ochrana zdraví matky.

Narozením dítěte se pozastavuje pracovní smlouva rodiče odlišného od biologické matky po dobu šestnácti týdnů, z nichž prvních šest týdnů po porodu je povinně čerpáno v plném rozsahu, a to za účelem plnění povinností péče stanovených v článku 68 občanského zákoníku.

[…]

Pozastavení smlouvy každého z rodičů z důvodu péče o dítě po uplynutí prvních šesti týdnů po porodu může být podle vůle rodičů rozloženo do týdenních období, která mohou být čerpána vcelku nebo přerušovaně, od ukončení povinného pozastavení smlouvy po porodu až do doby, kdy dítě dosáhne věku dvanácti měsíců. Biologická matka však může využít toto pozastavení smlouvy dopředu až čtyři týdny před předpokládaným datem porodu. […]

[…]“

10

Článek 177 texto refundido de la Ley General de la Seguridad Social (přepracované znění obecného zákona o sociálním zabezpečení), ve znění schváleném Real Decreto Legislativo 8/2015 (královské legislativní nařízení 8/2015) ze dne 30. října 2015 (BOE č. 261 ze dne 31. října 2015, s. 103291), ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu ve věci v původním řízení (dále jen „obecný zákon o sociálním zabezpečení“), nadepsaný „Chráněné situace“, stanoví:

„Pro účely dávky poskytované při narození dítěte za účelem péče o něj, která je upravena v tomto oddílu, se za chráněné situace považuje narození, osvojení, péče za účelem osvojení a umístění do pěstounské péče v souladu s občanským zákoníkem nebo občanskoprávními zákony autonomních společenství, kterými se uvedené umístění řídí (za podmínky, že v posledně uvedeném případě není jeho trvání kratší než jeden rok), během dovolených přiznaných v těchto situacích v souladu s ustanoveními čl. 48 odst. 4, 5 a 6 [zákoníku práce] a čl. 49 písm. a), b) a c) [texto refundido de la Ley del Estatuto Básico del Empleado Público (přepracované znění zákona o základním služebním řádu zaměstnanců ve veřejné správě)]“.

11

Článek 178 obecného zákona o sociálním zabezpečení, nadepsaný „Oprávněné osoby“, stanoví:

„1.   Osoby, na které se vztahuje tento obecný režim, jež mají nárok na dovolené uvedené v předchozím článku, mají bez ohledu na své pohlaví nárok na příspěvek vyplácený při narození dítěte za účelem péče o toto dítě, pokud splňují obecnou podmínku vyžadovanou v čl. 165 odst. 1 a další podmínky stanovené právními předpisy a doloží tyto minimální doby pojištění:

2.   V případě narození je věkem uvedeným v předchozím bodě věk, kterého dotčená osoba dosáhla v okamžiku začátku dovolené, přičemž datum porodu se použije jako referenční datum pro účely ověření osvědčení o případně požadované minimální době pojištění.

[…]“

12

Článek 179 tohoto zákona zahrnuje pravidla použitelná pro určení peněžité dávky, která má být vyplacena.

13

Dne 5. listopadu 2021 se žalobkyni v původním řízení narodilo dítě. Ona a její dítě tvoří neúplnou rodinu Jakožto zaměstnankyně účastnící se španělského všeobecného systému sociálního zabezpečení, požádala INSS o přiznání nároku na dávku v mateřství.

14

Rozhodnutími ze dne 10. a 14. prosince 2021 jí INSS přiznal příspěvek poskytovaný v rámci tohoto systému po dobu její mateřské dovolené, a sice od 5. listopadu 2021 do 24. února 2022.

15

Dne 22. února 2022 požádala žalobkyně v původním řízení INSS o prodloužení této dovolené o šestnáct týdnů z důvodu své rodinné situace rodiče samoživitele. Na podporu této žádosti uvedla, že španělská právní úprava rodičovské dovolené zavádí diskriminaci mezi dětmi narozenými v neúplných rodinách a dětmi, které se narodily v úplných rodinách, jelikož prvně uvedené děti na rozdíl od dětí narozených v úplných rodinách, nemají nárok na období šestnácti týdnů, během něhož v úplných rodinách pečuje o děti jiný rodič než biologická matka.

16

INSS a TGSS uvedenou žádost zamítly z důvodu, že článek 177 obecného zákona o sociálním zabezpečení určuje rodiče, kteří mají nárok na rodičovskou dovolenou, individuálně a s ohledem na dodržení podmínek požadovaných pro přiznání dotčených dávek. V úplných rodinách tedy podle nich není přiznání nároku na rodičovskou dovolenou automatické, jelikož každý rodič musí individuálně splnit zákonné podmínky pro přiznání uvedených dávek. Uvádějí tudíž, že automatické přiznání celkové délky rodičovské dovolené, kterou by mohli čerpat rodiče v úplné rodině (tedy šestnáct týdnů dovolené přiznaných biologické matce, k nimž se přičte šestnáct týdnů, které by byly přiznány jinému rodiči, než je biologická matka), ve prospěch biologické matky dítěte narozeného v neúplné rodině, by bylo diskriminací vůči úplným rodinám, u nichž každému z rodičů není automaticky přiznán nárok na rodičovskou dovolenou v délce šestnácti týdnů.

17

Po zamítnutí své žádosti podala žalobkyně v původním řízení žalobu proti INSS a TGSS k Juzgado de lo Social no 1 de Sevilla (Soud pro věci pracovněprávní a sociální č. 1 v Seville, Španělsko), který je předkládajícím soudem, jíž se domáhala prodloužení mateřské dovolené s dávkami tak, aby tato dovolená pokrývala dobu 32 týdnů.

18

Tento soud se zamýšlí nad tím, zda je španělská právní úprava v oblasti rodičovské dovolené v souladu se směrnicí 2019/1158, když tato právní úprava nezohledňuje zvláštní situaci rodičů v neúplných rodinách, kteří jsou znevýhodněni oproti rodičům v úplných rodinách, pokud jde o sladění pracovního a soukromého života, jakož i dobu strávenou péčí o dítě.

19

Konkrétně si klade otázku, zda je uvedená právní úprava v souladu s touto směrnicí, ačkoli vylučuje jakoukoli možnost prodloužit dobu rodičovské dovolené pro matku, která tvoří se svým dítětem neúplnou rodinu, a zavádí tudíž nerovné zacházení mezi ní a úplnými rodinami, které mají přinejmenším možnost čerpat rodičovskou dovolenou v maximální délce 32 týdnů, z nichž deset týdnů je určeno výhradně ke splnění povinnosti obou rodičů pečovat o dítě. Neexistence ustanovení ve španělské právní úpravě, která by stanovila zmírňující opatření nebo podmínky pro neúplné rodiny, by podle něj znamenala pro tyto rodiny zkrácení času stráveného péčí o dítě ve srovnání s časem, který mohou rodiče v úplných rodinách věnovat svému dítěti, splňují-li k tomu podmínky požadované.

20

Předkládající soud si proto klade otázku, zda se na neúplné rodiny může vztahovat čl. 5 odst. 8 směrnice 2019/1158 vykládaný ve spojení s bodem 37 odůvodnění této směrnice, který umožňuje přizpůsobit podmínky přístupu a podrobná pravidla pro čerpání rodičovské dovolené potřebám adoptivních rodičů, zdravotně postižených rodičů a rodičů dětí se zdravotním postižením nebo dětí trpících dlouhodobou nemocí. Klade si rovněž otázku, zda minimální unijní pravidla uložená členským státům zahrnují povinnost stanovit právní rámec přizpůsobený zvláštním potřebám neúplných rodin, pokud jde o sladění pracovního a soukromého života.

21

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Social no 1 de Sevilla (Soud pro věci pracovněprávní a sociální č. 1 v Seville) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

Úvodem je třeba připomenout, že je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. K otázkám týkajícím se unijního práva se tedy váže domněnka relevance (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, body 27 a 28, jakož i citovaná judikatura).

23

Avšak, jak vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena [rozsudek ze dne 22. března 2022, Prokurator Generalny (Kárné kolegium Nejvyššího soudu – jmenování), C‑508/19, EU:C:2022:201, bod 61 a citovaná judikatura].

24

Je tedy nezbytné, aby vnitrostátní soud v tomto rozhodnutí vysvětlil skutkový a právní rámec sporu v původním řízení a podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu, který mu byl předložen. Tyto kumulativní požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora [rozsudek ze dne 4. června 2020, C. F. (Daňová kontrola), C‑430/19, EU:C:2020:429, bod 23 a citovaná judikatura].

25

Podle ustálené judikatury Soudního dvora kromě toho platí, že pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny, Soudní dvůr smí odmítnout rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 28 a citovaná judikatura).

26

V projednávané věci předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad norem unijního práva upravujících rodičovskou dovolenou, které jsou stanoveny ve směrnici 2019/1158, a konkrétně v čl. 5 odst. 8 této směrnice ve spojení s bodem 37 jejího odůvodnění.

27

Pokud však jde zaprvé o věcnou působnost článku 5 směrnice 2019/1158 týkajícího se rodičovské dovolené, je třeba uvést, že spor v původním řízení se týká žádosti o prodloužení mateřské dovolené o šestnáct týdnů z důvodu, že žalobkyně v původním řízení má postavení rodiče samoživitele. Dále čl. 48 odst. 4 zákoníku práce a články 177 až 179 obecného zákona o sociálním zabezpečení, na jejichž soulad s tímto článkem 5 týkajícím se práva na rodičovskou dovolenou se předkládající soud táže, upravují dle všeho mateřskou nebo otcovskou dovolenou.

28

Pojmy „rodičovská dovolená“, „otcovská dovolená“ a „mateřská dovolená“ mají přitom v unijním právu přesný a odlišný význam. Rodičovská dovolená je totiž definována v článku 5 směrnice 2019/1158 vykládaném ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. b) této směrnice jako pracovní volno pro rodiče z důvodu narození nebo osvojení dítěte za účelem péče o toto dítě v délce nejméně čtyř měsíců, kterou může čerpat do doby, než dítě dosáhne určitého věku, který není vyšší než osm let. Pokud jde o otcovskou dovolenou, tento pojem v souladu s článkem 4 této směrnice ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. a) této směrnice označuje placené pracovní volno v délce deseti pracovních dní pro otce nebo rovnocenného druhého rodiče, pokud ho uznává vnitrostátní právo, a v míře, v jaké ho uznává, které musí být čerpáno u příležitosti narození dítěte za účelem péče o toto dítě. Konečně, jak stanoví článek 8 směrnice 92/85, mateřská dovolená je volno pro těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu zahrnující nepřetržité období nejméně čtrnácti týdnů mateřské dovolené rozložené před nebo po porodu.

29

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že rodičovská dovolená a mateřská dovolená sledují odlišné cíle. Rodičovská dovolená se tedy přiznává rodičům, aby mohli pečovat o své dítě, a lze ji čerpat než dítě dosáhne určitého věku, který není vyšší než osm let, kdežto mateřská dovolená má zajistit ochranu biologického stavu ženy a zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem v průběhu období, které následuje po těhotenství a porodu, a zabránit narušení těchto vztahů kumulací povinností vyplývajících ze současného výkonu profesní činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2016, Rodríguez Sánchez, C‑351/14, EU:C:2016:447, bod 44 a citovaná judikatura).

30

S ohledem na spor v původním řízení, který se týká žádosti o prodloužení mateřské dovolené, je tedy třeba konstatovat, že předkládající soud nevysvětluje, z jakého důvodu žádá o výklad článku 5 směrnice 2019/1158, jenž se vztahuje k rodičovské dovolené, jakož i vztah existující mezi tímto ustanovením a ustanoveními vnitrostátního práva, kterých se dovolává a která upravují mateřskou nebo otcovskou dovolenou.

31

Dne 4. října 2023 zaslal předseda Soudního dvora předkládajícímu soudu žádost o informace, v níž jej vyzval, aby upřesnil, zda se žádost žalobkyně v původním řízení týká mateřské dovolené, otcovské dovolené, anebo rodičovské dovolené. V případě, že by se tato žádost týkala rodičovské dovolené, byl předkládající soud žádán, aby upřesnil úlohu a povahu zásahu INSS v rámci takové žádosti. V případě, že by se tato žádost týkala mateřské nebo otcovské dovolené, byl předkládající soud vyzván, aby upřesnil, v čem je výklad článku 5 směrnice 2019/1158 týkající se rodičovské dovolené nezbytný pro vyřešení sporu v původním řízení.

32

V odpovědi na tuto žádost o informace předkládající soud uvedl, že povaha rodičovské dovolené upravené v článku 5 směrnice 2019/1158 a povaha placené mateřské dovolené upravené v článku 177 a následujících obecného zákona o sociálním zabezpečení vykazují zjevnou podobnost a že mateřská dovolená poskytuje přednostní právní ochranu mateřství. Kromě toho upřesnil, že cílem jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je určení toho, zda jsou španělské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení v souladu se směrnicí 2019/1158, když tyto právní předpisy neupravují ani nezohledňují zvláštní situaci neúplných rodin, a to bez ohledu na otázku odměny vyplácené během dotčených dovolených. Předkládající soud rovněž tvrdí, že odpověď na jeho otázky je nezbytná k tomu, aby bylo zabráněno soustavnému odmítání nároku na požadované prodloužení striktním uplatňováním španělské právní úpravy, které by mohlo porušit práva dětí narozených v neúplných rodinách ve srovnání s dětmi narozenými v úplných rodinách, v jejichž prospěch je ve španělském právu stanovena možnost čerpat 32 týdnů rodičovské dovolené.

33

Tato odpověď předkládajícího soudu však neobjasňuje vztah mezi sporem v původním řízení týkajícím se žádosti o prodloužení mateřské dovolené, která se řídí čl. 48 odst. 4 zákoníku práce a články 177 až 179 obecného zákona o sociálním zabezpečení, a výkladem článku 5 směrnice 2019/1158, který každému rodiči přiznává individuální právo na rodičovskou dovolenou a stanoví podrobná pravidla pro její uplatňování. Článek 5 této směrnice se netýká mateřské dovolené, a neupravuje tedy otázku prodloužení této dovolené z důvodu, že matka tvoří se svým dítětem neúplnou rodinu, což nemůže být zpochybněno tvrzenými podobnostmi mezi rodičovskou dovolenou a mateřskou dovolenou, ani nebezpečím striktního použití španělské právní úpravy, která nezohledňuje zvláštní situaci neúplných rodin.

34

Není tudíž prokázáno, že se článek 5 směrnice 2019/1158 použije ratione materiae na spor v původním řízení. Výklad tohoto ustanovení tedy není nezbytný k tomu, aby předkládající soud mohl rozhodnout o sporu v původním řízení.

35

Zadruhé, pokud jde o časovou působnost směrnice 2019/1158, je třeba uvést, že podle čl. 20 odst. 1 této směrnice byly členské státy povinny provést tuto směrnici do svého vnitrostátního práva nejpozději do 2. srpna 2022. V projednávané věci žalobkyně v původním řízení požádala dne 22. února 2022 o prodloužení mateřské dovolené ode dne 24. února 2022, a to o dobu šestnácti týdnů.

36

Jak datum této žádosti, tak doba případného prodloužení mateřské dovolené, o které se jedná ve věci v původním řízení, tedy předcházejí datu uplynutí lhůty pro provedení upravené ve směrnici 2019/1158. Navíc žádná informace ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, neumožňuje učinit závěr, že čl. 48 odst. 4 zákoníku práce a články 177 až 179 obecného zákona o sociálním zabezpečení byly přijaty s cílem stanovit povinnost provést ustanovení této směrnice týkající se rodičovské dovolené od dřívějšího data.

37

Vzhledem k tomu, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení neuplynula lhůta pro provedení směrnice 2019/1158 a že tato směrnice nebyla provedena do vnitrostátního práva, není namístě podat výklad jejích ustanovení pro účely původního řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2001, Mazzoleni a ISA, C‑165/98, EU:C:2001:162, bod 17).

38

Je tedy třeba konstatovat, že ustanovení unijního práva, jejichž výklad je požadován, se nepoužijí ratione materiae ani ratione temporis na okolnosti věci v původním řízení, a otázky položené v rámci projednávané věci jsou tudíž hypotetické.

39

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená rozhodnutím Juzgado de lo Social no 1 de Sevilla (Soud pro věci pracovněprávní a sociální č. 1 v Seville, Španělsko) ze dne 28. září 2022 je nepřípustná.