–

za I GmbH & Co. KG: D. Ehle, Rechtsanwalt,

–

za Evropskou komisi: A. C. Becker a B. Hofstötter, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Rady (EU) č. 1360/2013 ze dne 2. prosince 2013, kterým se stanoví dávky z výroby v odvětví cukru pro hospodářské roky 2001/02, 2002/03, 2003/04, 2004/05 a 2005/06, koeficient nezbytný k výpočtu doplňkové dávky pro hospodářské roky 2001/02 a 2004/05 a částky, jež mají hradit výrobci cukru prodejcům cukrové řepy z důvodu rozdílu mezi maximální dávkou a dávkou, jež má být účtována za hospodářské roky 2002/03, 2003/04 a 2005/06 (Úř. věst. 2013, L 343, s. 2).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností I GmbH & Co. KG na straně jedné a Hauptzollamt HZA (Hlavní celní úřad, Německo, dále jen „celní úřad“) na straně druhé ve věci vrácení dávek z výroby v odvětví cukru, které byly bezdůvodně zaplaceny za hospodářský rok 2001/2002.

3

Článek 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 2007/436/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2000, L 130, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 169), ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 105/2009 ze dne 26. ledna 2009 (Úř. věst. 2009, L 36, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1150/2000“), stanovil:

„1.   Pro účely tohoto nařízení se nárok Společenství na vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí [Rady] 2007/436/ES, Euratom [ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2007, L 163, s. 17)] stanoví, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka.

2.   Dnem stanovení podle odstavce 1 je den zaúčtování podle celních předpisů.

U dávek a dalších poplatků vyplývajících ze společné organizace trhu s cukrem je dnem stanovení podle odstavce 1 den vyrozumění podle předpisů upravujících odvětví cukru.

Není-li toto vyrozumění výslovně upraveno, je dnem stanovení den, kdy členské státy vyměří dlužníkům splatné částky, hrazené případně prostřednictvím zálohových plateb nebo uhrazením zůstatku.

[…]

4.   Musí-li být vyrozumění opraveno, použije se odstavec 1.“

4

Body 10 až 12 a 23 odůvodnění nařízení č. 1360/2013 uvádějí:

[…]

5

Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Výrobní dávky v odvětví cukru pro hospodářské roky 2001/02, 2002/03, 2003/04, 2004/05 a 2005/06 se stanovují podle bodu 1 přílohy.“

6

Článek 2 uvedeného nařízení stanoví:

„Dnem stanovení dávek podle tohoto nařízení uvedené v čl. 2 odst. 2 druhém pododstavci [nařízení č. 1150/2000] je nejpozději 30. září 2014 s výjimkou případů, kdy členské státy tuto lhůtu nemohou dodržet vzhledem k použití vnitrostátních právních předpisů upravujících vracení částek nepatřičně uhrazených hospodářskými subjekty.“

7

Článek 3 druhá až čtvrtá odrážka nařízení č. 1360/2013 stanoví data, od kterých se použijí dávky z výroby uvedené v bodě 1 přílohy tohoto nařízení, pokud jde o hospodářské roky 2001/2002 až 2005/2006. Podle čl. 3 prvního pododstavce uvedeného nařízení vstupuje toto nařízení v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, tedy dne 20. prosince 2013.

8

Článek 2 odst. 2 nařízení Rady (EU) 2018/264 ze dne 19. února 2018, kterým se pro hospodářský rok 1999/2000 stanoví dávky z výroby a koeficient pro výpočet doplňkové dávky v odvětví cukru a kterým se pro hospodářský rok 2000/2001 stanoví dávky z výroby v odvětví cukru (Úř. věst. 2018, L 51, s. 1), stanoví:

„Rozdíl mezi dávkami stanovenými v nařízeních [Komise] (ES) č. 2267/2000 [ze dne 12. října 2000, kterým se pro hospodářský rok 1999/2000 stanoví částky na dávky z výroby a koeficient pro výpočet doplňkové dávky v odvětví cukru (Úř. věst. 2000, L 259, s. 29)] a (ES) č. 1993/2001 [ze dne 11. října 2001, kterým se pro hospodářský rok 2000/01 stanoví částky na dávky z výroby v odvětví cukru (Úř. věst. 2001, L 271, s. 15)] a dávkami uvedenými v článku 1 tohoto nařízení se uhradí těm hospodářským subjektům, které dávky za hospodářské roky 1999/2000 a 2000/2001 zaplatily, a to na základě jejich řádně odůvodněné žádosti.“

9

Ustanovení § 12 odst. 1 první věty Marktorganisationsgesetz (zákon o organizaci trhu), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanovilo:

„Ustanovení [Abgabenordnung (zákon o správě daní a poplatků)] […] se použijí mutatis mutandis na odvody vybírané za účelem organizace trhu, které jsou na základě ustanovení uvedených v § 1 odst. 2 vybírány z výrobků, které jsou předmětem organizace trhu, pokud tento zákon nebo nařízení přijatá k jeho provedení nestanoví jinak.“

10

Ustanovení § 169 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanovilo:

„(1)   Vyměření daně, jakož i jeho zrušení nebo pozměnění, již není přípustné, pokud uplynula lhůta pro provedení vyměření. […]

(2)   Lhůta pro vyměření daně činí:

11

Ustanovení § 170 odst. 1 tohoto zákona znělo takto:

„Lhůta pro vyměření daně začíná plynout uplynutím kalendářního roku, v němž daň vznikla nebo v němž se podmíněně vzniklá daň stala nepodmíněnou.“

12

Ustanovení § 171 odst. 3 uvedeného zákona stanovilo:

„Je-li před uplynutím lhůty pro vyměření daně, mimo řízení o odvolání nebo řízení o žalobě, podán podle § 129 návrh na vyměření daně nebo návrh na zrušení nebo pozměnění výměru daně, nebo na její opravu, lhůta pro vyměření v těchto případech neuplyne dříve, než bude pravomocně rozhodnuto o tomto návrhu.“

13

I jakožto společnost vyrábějící cukr podléhala systému dávek z výroby v odvětví cukru stanovenému nařízením č. 1260/2001 pro hospodářské roky 2001/2002 až 2005/2006.

14

Výše těchto dávek se stanovovala na základě nařízení, která každoročně přijímala Evropská komise. Pro hospodářský rok 2001/2002 byla výše těchto dávek stanovena na základě nařízení Komise (ES) č. 1837/2002 ze dne 15. října 2002, kterým se stanoví dávky z výroby v odvětví cukru pro hospodářský rok 2001/2002, jakož i koeficient pro doplňkovou dávku (Úř. věst. 2002, L 278, s. 13).

15

Rozhodnutím ze dne 25. listopadu 2002, přijatým na základě tohoto nařízení, stanovil celní úřad výši dávek z výroby, které měla společnost I zaplatit za hospodářský rok 2001/2002 (dále jen „rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002“).

16

Rozsudkem ze dne 8. května 2008, Zuckerfabrik Jülich a další (C‑5/06 a C‑23/06 až C‑36/06, EU:C:2008:260), jakož i usneseními ze dne 6. října 2008, Raffinerie Tirlemontoise (C‑200/06, EU:C:2008:541) a ze dne 6. října 2008, SAFBA (C‑175/07 až C‑184/07, EU:C:2008:543), Soudní dvůr prohlásil nařízení Komise týkající se hospodářských let 2002/2003 až 2004/2005 za neplatná.

17

Rozhodnutím ze dne 27. ledna 2010 celní úřad zamítl žádost společnosti I o změnu rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002.

18

Rozsudkem ze dne 27. září 2012, Zuckerfabrik Jülich a další (C‑113/10, C‑147/10 a C‑234/10, EU:C:2012:591), prohlásil Soudní dvůr nařízení č. 1193/2009, které pozměňovalo nařízení Komise týkající se hospodářských roků 2002/2003 až 2004/2005, za neplatné. Po vyhlášení tohoto rozsudku přikročila Rada Evropské unie k novému stanovení dávek z výroby v odvětví cukru pro hospodářské roky 2001/2002 až 2005/2006 tím, že přijala nařízení č. 1360/2013, kterým dávky týkající se těchto hospodářských roků snížila.

19

Dne 18. prosince 2014 společnost I podala na základě nařízení č. 1360/2013 u celního úřadu novou žádost o změnu dávek a o vrácení zaplacených přeplatků spolu s úroky.

20

Rozhodnutím ze dne 28. ledna 2016, které následně bylo v řízení o správním odvolání potvrzeno, celní úřad tuto novou žádost zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002 nabylo právní moci.

21

Finanzgericht (finanční soud, Německo) žalobu, kterou společnost I podala proti rozhodnutí ze dne 28. ledna 2016, zamítl s odůvodněním, že snížení dávek se zpětnou účinností provedené nařízením č. 1360/2013 nemělo na pravomocné rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002 žádný dopad, protože změna tohoto rozhodnutí se řídí výlučně vnitrostátním právem.

22

Společnost I podala proti uvedenému rozsudku opravný prostředek Revision k Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud, Německo), který je předkládajícím soudem. Na podporu tohoto svého opravného prostředku uvádí, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland (C‑360/18, EU:C:2019:1124), potvrdil existenci nároku na vrácení bezdůvodně zaplacených dávek, který vyplývá z unijního práva. Společnost I tvrdí, že tyto dávky mohly být správně vyměřeny až od data, kdy vstoupilo v platnost nařízení č. 1360/2013, a že tedy byla oprávněna tento nárok na vrácení uplatnit. Nárok na vrácení proto nelze podmiňovat zrušením nebo změnou rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002. Společnost I z toho vyvozuje, že zásada efektivity brání tomu, aby se celní úřad dovolával vnitrostátních promlčecích lhůt a skutečnosti, že toto rozhodnutí bylo pravomocné.

23

Předkládající soud má pochybnosti o výkladu článku 2 nařízení č. 1360/2013 a o vztahu mezi zásadou právní jistoty zakotvenou v unijním právu a rozsudkem ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland (C‑360/18, EU:C:2019:1124).

24

V této souvislosti má nejprve za to, že unijní právo neupravuje procesní podmínky pro změnu rozhodnutí o stanovení dávek přijatých na základě nařízení č. 1837/2002 a pro podání žádosti o vrácení. Tyto podmínky se tedy řídí vnitrostátním právem, procesními pravidly stanovenými tímto právem.

25

Podle použitelného vnitrostátního práva by přitom společnost I neměla nárok na vrácení bezdůvodně zaplacených dávek. Rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002 je totiž pravomocné a není již možné jej zpětně měnit, protože lhůta pro vyměření dávek z výroby v odvětví cukru pro hospodářský rok 2001/2002 uplynula v únoru 2010, před přijetím nařízení č. 1360/2013. Vzhledem k tomu, že německé právo nepočítá s tím, že by dávky z výroby byly vráceny bez změny pravomocného správního rozhodnutí, kterým byly tyto dávky vyměřeny, je podle předkládajícího soudu vrácení uvedených bezdůvodně zaplacených dávek možné pouze za podmínky, že nárok na vrácení vyplývá přímo z unijního práva.

26

Předkládající soud má dále za to, že takovýto nárok nevyplývá automaticky z nařízení č. 1360/2013, protože z tohoto nařízení jasně nevyplývá, v jakých případech a za jakých procesních podmínek je třeba provést zpětnou opravu stanovenou tímto nařízením. Skutečnost, že zpětná oprava nezakládá automaticky nárok na vrácení, může být rovněž a contrario vyvozena z čl. 2 odst. 2 nařízení 2018/264 použitelného na hospodářské roky 1999/2000 a 2000/2001, v němž unijní normotvůrce takovýto nárok naopak výslovně stanovil, což by nebylo nutné, pokud by tento nárok bez dalšího vyplýval ze změny dávek.

27

Uvedený soud je však toho názoru, že nárok na vrácení bezdůvodně zaplacených dávek vyplývá z požadavku zajistit užitečný účinek nařízení č. 1360/2013 tak, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland (C‑360/18, EU:C:2019:1124), který má zajistit, aby výrobci cukru nesli pouze správnou výši dávek. Dodává, že i když postup a podmínky vrácení, mezi něž patří promlčecí nebo prekluzivní lhůty, spadají do vnitrostátního práva, členské státy musí nicméně dodržovat zásady rovnocennosti a efektivity, takže pro výrobce cukru nesmí být prakticky nemožné podat žádost o vrácení. V projednávaném případě by tedy uplynutí lhůty pro vyměření dávek a pravomocná povaha výměrů, která z toho vyplývá, neměly bránit uplatnění nároku žalobkyně v původním řízení na vrácení.

28

Předkládající soud má nicméně pochybnosti o slučitelnosti takového závěru se zásadou právní jistoty, která je obecnou zásadou unijního práva, jak ji vyložil Soudní dvůr ve svých rozsudcích ze dne 13. ledna 2004, Kühne & Heitz (C‑453/00, EU:C:2004:17), jakož i ze dne 20. prosince 2017, Incyte (C‑492/16, EU:C:2017:995). Podle této judikatury unijní právo v zásadě nevyžaduje, aby správní rozhodnutí, které se stalo pravomocným, bylo zrušeno, protože tato povaha, nabytá uplynutím přiměřených lhůt k podání žaloby nebo vyčerpáním opravných prostředků, přispívá k právní jistotě. Z uvedené judikatury kromě toho vyplývá, že správní orgán je povinen přezkoumat rozhodnutí o výměru dávek za účelem zohlednění rozhodnutí vydaného Soudním dvorem pouze tehdy, je-li například tato změna na základě vnitrostátního práva ještě možná.

29

Podle předkládajícího soudu je přitom rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland (C‑360/18, EU:C:2019:1124), v rozporu s takovouto judikaturou, neboť uznává existenci nároku na vrácení, přestože vnitrostátní správní rozhodnutí nabylo právní moci a promlčecí lhůta pro vrácení bezdůvodně zaplacených daní již uplynula. To platí tím spíše, že v projednávaném případě ke změně dávek nařízením č. 1360/2013 došlo až přibližně jedenáct let po dotčeném hospodářském roce.

30

Konečně podle předkládajícího soudu vyvstává rovněž otázka, zda žalobkyně v původním řízení včas požádala celní úřad o vrácení neoprávněně vybraných dávek a zda se lhůta stanovená v článku 2 nařízení č. 1360/2013, tedy do 30. září 2014, vztahuje na výrobce cukru. Tento soud má za to, že podle čl. 2 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 1150/2000 je tato lhůta určena členským státům a jejím cílem je zajistit, aby vlastní zdroje Unie byly poskytnuty Komisi před tímto datem. Pokud však tato lhůta není nejzazším datem pro podání žádosti o vrácení bezdůvodně zaplacených dávek, existují pochybnosti o tom, v jaké lhůtě musí být takováto žádost podána.

31

Za těchto podmínek se Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 2 nařízení č. 1360/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že lhůta pro podání žádosti na základě tohoto nařízení o vrácení částek, které byly bezdůvodně zaplaceny jako dávky z výroby v odvětví cukru, končí nejpozději v den stanovení těchto dávek, tedy 30. září 2014.

33

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve uvést, že nařízení č. 1360/2013 bylo, jak vyplývá z bodů 10 a 11 jeho odůvodnění, přijato Radou za účelem dosažení souladu s rozsudkem ze dne 27. září 2012, Zuckerfabrik Jülich a další (C‑113/10, C‑147/10 a C‑234/10, EU:C:2012:591). V tomto rozsudku měl Soudní dvůr zejména za to, že metoda použitá Komisí pro stanovení dávek z výroby v odvětví cukru pro hospodářské roky 2002/2003 až 2005/2006 nebyla správná a dotyční výrobci cukru proto mají nárok na vrácení částek, které bezdůvodně zaplatili z titulu těchto dávek, a na úroky. Bod 12 odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že jelikož metoda použitá pro výpočet dávek pro hospodářský rok 2001/2002 byla stejná jako metoda, kterou Soudní dvůr prohlásil za neplatnou, měly by být rovněž opraveny dávky z výroby, jakož i příslušný koeficient doplňkové dávky. Cílem uvedeného nařízení je tedy zpětně opravit výši dávek za hospodářské roky 2001/2002 až 2005/2006 v souladu s metodou, která byla v uvedeném rozsudku potvrzena Soudním dvorem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 35 a 36).

34

Z toho vyplývá, že nařízení č. 1360/2013 provádí nárok na vrácení částek, které byly bezdůvodně zaplaceny z titulu dávek z výroby v odvětví cukru za hospodářské roky 2001/2002 až 2005/2006, který pro výrobce cukru vyplývá z unijního práva tak, jak jej vykládá Soudní dvůr. Aby byl zajištěn užitečný účinek tohoto nařízení, musí mít tito výrobci cukru skutečně možnost dosáhnout tohoto vrácení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 37 a 38).

35

A dále tento nárok na vrácení může být uplatněn až ode dne, kdy toto nařízení vstoupilo v platnost, tedy ode dne 20. prosince 2013. Teprve od tohoto data, po retroaktivním stanovení nových dávek z výroby v odvětví cukru, totiž mohly příslušné vnitrostátní orgány určit přesnou výši dávek, které každý z dotyčných výrobců bezdůvodně zaplatil. Od uvedeného data měli rovněž výrobci možnost se s touto částkou seznámit a podat platnou žádost o vrácení bezdůvodně zaplacených dávek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 40 a 41).

36

Pokud jde o podmínky a lhůtu pro uplatnění uvedeného nároku na vrácení, je třeba nejprve uvést, že podle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1360/2013 stanoví bod 1 přílohy tohoto nařízení nové dávky z výroby v odvětví cukru vyjádřené ve formě částky v eurech za tunu výrobku pro každý hospodářský rok od hospodářského roku 2001/2002 do hospodářského roku 2005/2006. Dále článek 2 tohoto nařízení v zásadě stanoví datum, ke kterému musí členské státy připsat výši těchto nových dávek na účet vlastních zdrojů Unie. Článek 3 uvedeného nařízení konečně stanoví data, od kterých se uvedené nové dávky použijí se zpětnou účinností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 42 až 44).

37

Z článku 2 nařízení č. 1360/2013 ve spojení s čl. 2 odst. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 1150/2000 zejména vyplývá, že datum stanovené v prvním z těchto ustanovení, tedy 30. září 2014, je datem, do kterého by členské státy měly v zásadě stanovit dlužné částky osob, které jsou povinny nové dávky z výroby v odvětví cukru zaplatit, a připsat tyto částky na účet vlastních zdrojů Unie, a nikoli datum, ke kterému měli výrobci cukru předložit žádost o vrácení částek, které bezdůvodně zaplatili. Jak vyplývá z bodu 23 odůvodnění nařízení č. 1360/2013, lhůtou stanovenou v článku 2 tohoto nařízení nejsou dotčeny lhůty stanovené vnitrostátním právem pro vrácení dávek dotčeným hospodářským subjektům.

38

Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že nařízení č. 1360/2013 nahradilo ustanovení nařízení Komise, kterými se stanovily částky dávek z výroby v odvětví cukru pro hospodářské roky 2001/2002 až 2005/2006, včetně ustanovení nařízení č. 1837/2002, se zpětnou účinností ode dne použitelnosti těchto ustanovení, avšak nestanovilo postupy a podrobná pravidla, která mají členské státy použít pro uplatnění nároku výrobců cukru na vrácení dávek, které byly v důsledku takovéto změny zaplaceny bezdůvodně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 45 a 53).

39

Z toho vyplývá, že příslušné vnitrostátní orgány nemají na základě nařízení č. 1360/2013 vracet vnitrostátní daně vybrané v rozporu s unijním právem a případně revidovat pravomocná správní nebo soudní rozhodnutí ukládající zaplacení těchto daní, jako tomu bylo zejména ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 6. října 2015, Târşia,C‑69/14 (EU:C:2015:662, body 24 až30), a ze dne 11. září 2019, Călin,C‑676/17 (EU:C:2019:700, body 24 až 29), nýbrž že mají provést se zpětnou účinností nové vyčíslení vlastních zdrojů Unie, které tyto orgány na její účet vybraly, o kterém rozhodl unijní normotvůrce.

40

Za tímto účelem tedy uvedené orgány nemají přezkoumávat, opravovat, nebo dokonce rušit vnitrostátní daňová rozhodnutí a příslušné daňové výměry vydané na základě nařízení Komise uvedených v bodě 38 tohoto rozsudku, nýbrž vyčíslit pro každého z dotyčných výrobců cukru výši rozdílu mezi částkami bezdůvodně zaplacenými z titulu dávek stanovených těmito nařízeními a částkami dlužnými z titulu dávek stanovených nařízením č. 1360/2013, aby těmto výrobcům umožnili platně podat žádosti o vrácení takovéto částky, a zajistili tak užitečný účinek posledně uvedeného nařízení.

41

Dále vzhledem k tomu, že nařízení č. 1360/2013 neobsahuje ustanovení týkající se postupů a podmínek, které musí členské státy použít pro uplatňování nároku výrobců cukru na vrácení bezdůvodně zaplacených dávek, členské státy si zachovávají možnost uplatňovat procesní podmínky stanovené jejich vnitrostátním právním řádem, zejména pokud jde o promlčecí nebo prekluzivní lhůty, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 45 a 46, jakož i citovaná judikatura).

42

Dodržování těchto zásad vyžaduje, aby tyto procesní podmínky nebyly méně příznivé než ty, které se vztahují na obdobné žádosti na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, bod 47 a citovaná judikatura).

43

Pokud jde o dodržení zásady rovnocennosti, je na předkládajícím soudu, který je přímo obeznámen s procesními podmínkami, jež mají ve vnitrostátním právu zajistit ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, aby ověřil, že procesní podmínky stanovené pro splnění povinnosti vrátit bezdůvodně zaplacené dávky, která byla zavedena nařízením č. 1360/2013, nejsou méně příznivé než procesní podmínky použitelné na obdobné žádosti na základě vnitrostátního práva (obdobně viz rozsudek ze dne 14. října 2020, Valoris,C‑677/19, EU:C:2020:825, bod 29 a citovaná judikatura).

44

Pokud jde dále o dodržování zásady efektivity, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že stanovení přiměřených promlčecích nebo prekluzivních lhůt je v zásadě slučitelné s požadavkem efektivity, neboť představuje uplatnění základní zásady právní jistoty, která chrání jak dotčenou osobu, tak dotčený správní orgán, i když uplynutí takových lhůt může již ze své povahy zabránit dotyčným osobám, aby zcela nebo zčásti uplatnily svá práva (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, bod 52 a citovaná judikatura).

45

V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že jelikož nárok výrobců cukru na vrácení bezdůvodně zaplacených dávek může být uplatněn až ode dne vstupu nařízení č. 1360/2013 v platnost, vnitrostátní pravidla, která stanoví, že prekluzivní a promlčecí lhůty pro podání žádosti o tuto náhradu uplynou před vstupem uvedeného nařízení v platnost, prakticky znemožňují uplatnění takového nároku na vrácení. Soudní dvůr z toho vyvodil, že nařízení č. 1360/2013 ve spojení se zásadou efektivity brání takovýmto vnitrostátním pravidlům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 55, 56 a 58).

46

Z toho vyplývá, že vnitrostátní procesní pravidla použitelná na vrácení na základě nařízení č. 1360/2013 bezdůvodně zaplacených dávek z výroby v odvětví cukru, která stanoví přiměřené promlčecí a prekluzivní lhůty, musí být považována za slučitelná se zásadou efektivity, pokud tyto lhůty počínají běžet od data, kdy nařízení č. 1360/2013 vstoupilo v platnost.

47

V projednávané věci předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zmiňuje ustanovení německého práva, a sice § 169 odst. 1 a 2 a § 170 zákona o správě daní a poplatků, která stanoví lhůty pro zrušení nebo změnu daní a určitých poplatků. Tyto lhůty činí jeden rok, případně čtyři roky. Předkládající soud přitom neuvádí, zda a případně která z uvedených lhůt může platit pro podání žádostí o vrácení na základě nařízení č. 1360/2013.

48

V této souvislosti je však třeba připomenout, že Soudní dvůr například konstatoval, že vnitrostátní promlčecí lhůta v délce tří let může být považována za přiměřenou ve smyslu této judikatury (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland,C‑360/18, EU:C:2019:1124, bod 52 a citovaná judikatura) a že lhůta jednoho roku pro podání návrhů nebo žalob založených na porušení unijního práva se sama o sobě nejeví jako nepřiměřená, avšak za podmínky, že začíná běžet nejdříve od vstupu právní úpravy, jejímž cílem je napravit toto porušení, v platnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2020, Valoris,C‑677/19, EU:C:2020:825, body 27 a 28).

49

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že článek 2 nařízení č. 1360/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že nevyžaduje, aby lhůta pro podání žádosti na základě tohoto nařízení o vrácení částek, které byly bezdůvodně zaplaceny jako dávky z výroby v odvětví cukru, končila nejpozději v den stanovení těchto dávek, tedy 30. září 2014. Je na členských státech, aby ve svém vnitrostátním právu určily použitelnou lhůtu, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity, přičemž lhůta jednoho roku se sama o sobě nejeví jako nepřiměřená, avšak za podmínky, že začíná běžet nejdříve od vstupu nařízení č. 1360/2013 v platnost.

50

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda nařízení č. 1360/2013 musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které příslušným vnitrostátním orgánům umožňují zamítnout žádost podanou na základě tohoto nařízení o vrácení částek, které byly bezdůvodně zaplaceny jako dávky z výroby v odvětví cukru, s odkazem na pravomocnost vnitrostátních rozhodnutí, kterými byla před vydáním uvedeného nařízení stanovena – na základě několika nařízení Komise, která byla se zpětnou účinností tímto nařízením nahrazena – výše těchto dávek.

51

Nejprve je třeba uvést, že ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že žádost o vrácení podaná společností I ve lhůtě jednoho roku od data, kdy nařízení č. 1360/2013 vstoupilo v platnost, tedy dne 18. prosince 2014, byla příslušnými vnitrostátními orgány zamítnuta z důvodu, že rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002, kterým byla vyměřena výše dávek dlužných za hospodářský rok 2001/2002 a které bylo vydáno celním úřadem na základě nařízení č. 1837/2002, nabylo poté, co v únoru 2010 uplynuly prekluzivní a promlčecí lhůty stanovené pro podání žádosti o změnu tohoto rozhodnutí, právní moci.

52

V této souvislosti stačí připomenout, jak vyplývá zejména z bodu 45 tohoto rozsudku, že nařízení č. 1360/2013 ve spojení se zásadou efektivity brání vnitrostátní právní úpravě, podle které lze žádost podanou na základě tohoto nařízení o vrácení dávek z výroby v odvětví cukru zamítnout z důvodu, že rozhodnutí, kterými byly tyto dávky před vydáním uvedeného nařízení vyměřeny, nabyla právní moci.

53

Tento závěr není nijak zpochybněn zásadou právní jistoty, na kterou odkazuje předkládající soud.

54

Je sice pravda, že podle ustálené judikatury platí, že jelikož konečná povaha správního rozhodnutí, kterou toto rozhodnutí nabude po uplynutí přiměřené lhůty k podání opravného prostředku nebo vyčerpáním procesních prostředků, přispívá k právní jistotě, unijní právo nevyžaduje, aby byl správní orgán v zásadě povinen přehodnotit správní rozhodnutí, které se takto stalo konečným (rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Incyte,C‑492/16, EU:C:2017:995, bod 46 a citovaná judikatura).

55

Nicméně, jak bylo uvedeno v bodě 40 tohoto rozsudku, použití nařízení č. 1360/2013 příslušnými vnitrostátními orgány nevyžaduje přezkoumávat, opravovat, nebo dokonce rušit taková vnitrostátní daňová rozhodnutí, jako je rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2002, která byla vydána na základě nařízení Komise, jež byla se zpětnou účinností nahrazena tímto nařízením. Skutečnost, že takováto daňová rozhodnutí a daňové výměry nabyly právní moci, proto nemůže výrobcům cukru bránit v tom, aby uplatnili nárok na vrácení bezdůvodně zaplacených dávek, který pro ně vyplývá z unijního práva, které uvedené nařízení provádí.

56

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět, že nařízení č. 1360/2013 musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které příslušným vnitrostátním orgánům umožňují zamítnout žádost podanou na základě tohoto nařízení o vrácení částek, které byly bezdůvodně zaplaceny jako dávky z výroby v odvětví cukru, s odkazem na pravomocnost vnitrostátních rozhodnutí, kterými byla před vydáním uvedeného nařízení stanovena – na základě několika nařízení Komise, která byla se zpětnou účinností tímto nařízením nahrazena – výše těchto dávek.

57

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: