–

za Fonds de Garantie des Victimes des Actes de Terrorisme a d’Autres Infractions (FGTI): L. Franco e Abreu, advogado,

–

za Victoria Seguros SA: J. Serrano Santos, advogado,

–

za portugalskou vládu: P. Barros da Costa, S. Duarte Afonso, A. Pimenta a J. Ramos, jako zmocněnci,

–

za českou vládu: A. Edelmannová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: I. Melo Sampaio a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1, čl. 15 písm. h) a článku 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Fonds de garantie des victimes des actes de terrorisme et d’autres infractions (Garanční fond pro oběti teroristických činů a jiných trestných činů (FGTI) a pojišťovnou Victoria Seguros SA ve věci náhrady škody vyplacené tímto fondem poškozenému při nehodě, k níž došlo v Portugalsku.

3

Body 6, 14 a 16 odůvodnění nařízení č. 864/2007 uvádějí:

[…]

[…]

4

Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecné pravidlo“, v odstavci 1 stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.“

5

Článek 15 uvedeného nařízení, nadepsaný „Působnost rozhodného práva“, stanoví:

„Rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy podle tohoto nařízení se řídí zejména

[…]

6

Článek 19 téhož nařízení, nadepsaný „Subrogace“, stanoví:

„Má-li určitá osoba (‚věřitel‘) mimosmluvní nárok vůči jiné osobě (‚dlužníkovi‘) a třetí osoba je povinna uspokojit věřitele nebo na základě této povinnosti věřitele uspokojila, určuje právo, kterým se řídí povinnost této třetí osoby, zda a v jakém rozsahu je třetí osoba oprávněna uplatnit vůči dlužníkovi práva, která měl vůči dlužníkovi věřitel podle práva rozhodného pro jejich vztah.“

7

Podle čl. 45 odst. 1 Código Civil (občanský zákoník) platí, že pokud k nehodě nebo civilnímu deliktu došlo na portugalském území, je právem rozhodným pro mimosmluvní odpovědnost vyplývající z této nehody nebo tohoto deliktu portugalské právo.

8

Článek 498 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že nárok na náhradu škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy došlo k civilnímu deliktu. Je-li civilní delikt trestným činem, pro který zákon stanoví delší promlčecí lhůtu, použije se tato lhůta na základě čl. 498 odst. 3 tohoto zákoníku.

9

Dne 4. srpna 2010 byla během koupání se a potápění u pláže Alvor (Portugalsko) zasažena osoba francouzské státní příslušnosti vrtulí lodě registrované v Portugalsku. Tato osoba utrpěla v důsledku této nehody vážná tělesná zranění, byla hospitalizována a podstoupila několik chirurgických operací v Portugalsku a Francii.

10

V rámci žaloby na náhradu škody podané uvedenou osobou proti FGTI k Tribunal de grande instance de Lyon (soud prvního stupně v Lyonu, Francie) se účastníci řízení dohodli, že výši náhrady škody vzniklé v důsledku uvedené nehody stanoví na 229480,73 eura. Dne 20. března 2014 potvrdil tento soud takto uzavřenou dohodu, na jejímž základě FGTI provedl poslední platbu téže osobě dne 7. dubna 2014.

11

Na konci listopadu roku 2016 podal FGTI žalobu proti Victoria Seguros, pojišťovně osoby údajně odpovědné za dotčenou nehodu, k portugalským soudům, aby získal od této společnosti náhradu částky, kterou vyplatila FGTI poškozenému při nehodě.

12

Soud prvního stupně, Tribunal Marítimo de Lisboa (Námořní soud v Lisabonu, Portugalsko), žalobu FGTI zamítl a prohlásil, že právo FGTI je promlčeno s ohledem na uplynutí lhůty tří let stanovené použitelným portugalským právem.

13

FGTI se proti tomuto zamítavému rozhodnutí odvolal k předkládajícímu soudu, Tribunal da Relação de Lisboa (odvolací soud v Lisabonu, Portugalsko), přičemž tvrdil, že podle článku 19 nařízení č. 864/2007 je použitelnou promlčecí lhůtou lhůta stanovená nikoli portugalským právem, ale francouzským právem. Ke dni podání žaloby k portugalským soudům přitom tato lhůta ještě podle něj neuplynula. V případě subrogace totiž francouzské právo podle FGTI stanoví desetiletou promlčecí lhůtu, která běží od dotčeného soudního rozhodnutí, jež bylo v projednávané věci přijato v březnu 2014. Podpůrně FGTI tvrdí, že i kdyby byla připuštěna použitelnost portugalského práva, tříletá promlčecí lhůta stanovená tímto právem k tomuto datu rovněž neuplynula, jelikož začala běžet až od poslední platby provedené poškozenému, tedy v tomto případě dne 7. dubna 2014, zatímco tuto žalobu podal v listopadu roku 2016.

14

Victoria Seguros se dovolává použitelnosti portugalského práva, na základě kterého je uvedený nárok na podání žaloby promlčen v souladu s pravidly stanovenými portugalským občanským zákoníkem.

15

Za těchto podmínek se Tribunal da Relação de Lisboa (odvolací soud v Lisabonu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Je rozhodným právem pro promlčení práva na náhradu škody právo místa nehody (portugalské právo) v souladu s čl. 4 odst. 1 a čl. 15 písm. h) [nařízení č. 864/2007], nebo se v případě subrogace do práv poškozeného, použije ‚právo třetí osoby‘, která vstoupila do práv poškozeného (francouzské právo), v souladu s článkem 19 uvedeného nařízení?“

16

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1, čl. 15 písm. h) a článek 19 nařízení č. 864/2007 musí být vykládány v tom smyslu, že právem, kterým se řídí žaloba třetí osoby, která vstoupila do práv poškozeného, proti osobě, jež způsobila škodu, a konkrétně pravidla o promlčení možnosti podat tuto žalobu, je právo země, kde tato škoda vznikla.

17

Podle ustálené judikatury platí, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. dubna 2022, Berlin Chemie A. Menarini, C‑333/20, EU:C:2022:291, bod 34, a ze dne 20. června 2022, London Steam-Ship Owners’ Mutual Insurance Association, C‑700/20, EU:C:2022:488, bod 55).

18

V tomto ohledu zaprvé čl. 4 odst. 1 nařízení č. 864/2007 stanoví, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla“. Z toho vyplývá, že rozhodným právem pro žalobu poškozeného proti osobě, která škodu způsobila, je právo země, kde škoda vznikla, nestanoví-li uvedené nařízení jinak.

19

Kromě toho čl. 15 písm. h) nařízení č. 864/2007 stanoví, že „[r]ozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy podle tohoto nařízení se řídí zejména […] způsob zániku závazku a pravidla o promlčení a prekluzi, včetně pravidel o počátku, přerušení a stavení běhu promlčecí doby nebo prekluzivních lhůt“.

20

Z článku 4 odst. 1 ve spojení s čl. 15 písm. h) uvedeného nařízení zaprvé vyplývá, že nestanoví-li toto nařízení jinak, je právem, kterým se řídí žaloba poškozeného proti osobě, jež škodu způsobila, a konkrétně pravidla o promlčení možnosti podat tuto žalobu, právo země, kde škoda vznikla.

21

Zadruhé článek 19 téhož nařízení, nadepsaný „Subrogace“, ve vztahu k povinnosti třetí osoby uspokojit poškozeného stanoví, že „právo, kterým se řídí povinnost této třetí osoby, zda a v jakém rozsahu je třetí osoba oprávněna uplatnit vůči dlužníkovi práva, která měl vůči dlužníkovi věřitel podle práva rozhodného pro jejich vztah“. Tento článek tak rozlišuje mezi právem rozhodným pro vztah mezi věřitelem, tedy poškozeným v případě škody, a třetí osobou, která vstoupila do jeho práv, a právem, kterým se řídí vztah mezi věřitelem a jeho dlužníkem, tj. v případě škody vztah mezi poškozeným a osobou, která tuto škodu způsobila.

22

Kromě toho uvedený článek 19 upřesňuje, že třetí osoba, která vstoupila do práv, může uplatňovat práva poškozeného podle práva rozhodného pro vztah mezi touto osobou a osobou, která škodu způsobila. Z toho vyplývá, že podle posledně uvedeného práva může třetí osoba, která vstoupila do práv, namísto poškozeného podat žalobu, jež má poškozený k dispozici proti osobě, která škodu způsobila. Jinými slovy, právem rozhodným pro žalobu třetí osoby, která vstoupila do práv, proti osobě, která uvedenou škodu způsobila, je právo rozhodné pro žalobu poškozeného proti této osobě.

23

Posledně uvedené právo je přitom určeno, jak bude uvedeno v bodě 27 tohoto rozsudku, na základě ustanovení článků 4 a následujících nařízení č. 864/2007 uvedených v kapitolách II až IV tohoto nařízení. V případě škody způsobené takovou nehodou, jako je nehoda, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je právem rozhodným pro žalobu poškozeného proti osobě, která tuto škodu způsobila – jak je uvedeno v bodě 18 tohoto rozsudku – v souladu s obecným pravidlem stanoveným v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení v zásadě právo země, kde škoda vznikla.

24

Kromě toho je takový výklad podpořen judikaturou Soudního dvora. V bodech 56 až 59 rozsudku ze dne 21. ledna 2016, ERGO Insurance a Gjensidige Baltic (C‑359/14 a C‑475/14, EU:C:2016:40), tedy bylo konstatováno, že v situaci, kdy třetí osoba nahradila škodu poškozenému při nehodě v rámci plnění povinnosti vůči svému pojištěnému, článek 19 uvedeného nařízení stanoví, že otázka případné subrogace do práv tohoto poškozeného, jakož podmínky výkonu této subrogace se řídí právem rozhodným pro závazek třetí osoby nahradit škodu uvedenému poškozenému. Naproti tomu podle Soudního dvora se v souladu s uvedeným článkem 19 právo rozhodné pro určení osob, které lze uznat odpovědnými za nehodu, řídí článkem 4 a následujícími tohoto nařízení. Z toho vyplývá, že právo rozhodné pro vztah mezi poškozeným a osobou, která škodu způsobila, tj. mezi věřitelem a dlužníkem uvedeným ve zmíněném článku 19, je určen na základě tohoto článku 4 a následujících.

25

Vzhledem k výše uvedenému ze znění čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 15 písm. h) a článkem 19 nařízení č. 864/2007 vyplývá, že právem, jímž se řídí žaloba poškozeného proti osobě, která škodu způsobila, a jež určuje konkrétně pravidla o promlčení možnosti podat tuto žalobu, kterým je v zásadě právo země, kde tato škoda vznikla, je rovněž právo, kterým se řídí žaloba třetí osoby, jež vstoupila do práv tohoto poškozeného, proti této osobě, která škodu způsobila.

26

Zadruhé výklad, že cílem článku 19 nařízení č. 864/2007 není určit právo rozhodné pro promlčení možnosti podat žalobu, kterou může uplatnit třetí osoba, která vstoupila do práv, proti dlužníkovi uvedenému v tomto článku, je podpořen obecnou systematikou tohoto nařízení.

27

Kapitola V nařízení č. 864/2007, jejíž součástí je článek 19 tohoto nařízení, totiž stanoví společná pravidla, která se použijí na situace, kdy právo rozhodné pro dotčené mimosmluvní závazkové vztahy již bylo jako takové určeno. Takové určení se provádí na základě pravidel stanovených v kapitole II tohoto nařízení, nadepsané „Civilní delikty“, v kapitole III tohoto nařízení, nadepsané „Bezdůvodné obohacení, jednatelství bez příkazu a předsmluvní odpovědnost“, a v kapitole IV uvedeného nařízení týkající se volby rozhodného práva.

28

Jak bylo přitom uvedeno v bodech 20 a 23 tohoto rozsudku, z pravidel obsažených v těchto kapitolách vyplývá, že právo rozhodné pro pravidla o promlčení mimosmluvních závazkových vztahů, které vznikají z civilních deliktů, je v zásadě stanoveno v souladu s obecným pravidlem stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 864/2007 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2019, Da Silva Martins, C‑149/18, EU:C:2019:84, bod 33), které určuje právo země, kde škoda vznikla.

29

Zatřetí výklad článku 19 nařízení č. 864/2007, že v případě, že třetí osoba, která vstoupila do práv, podá žalobu proti dlužníkovi, určuje pravidla o promlčení možnosti podat tuto žalobu právo rozhodné pro závazek třetí osoby, která vstoupila do práv, uspokojit věřitele, by byl v rozporu s cílem sledovaným tímto nařízením.

30

Jak vyplývá z bodů 6, 14 a 16 odůvodnění tohoto nařízení, tento cíl spočívá zejména v zajištění jistoty ohledně rozhodného práva bez ohledu na zemi, ve které byla žaloba podána, jakož i ve zvýšení předvídatelnosti soudních rozhodnutí a v zajištění přiměřené rovnováhy mezi zájmy osoby, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a zájmy poškozeného. Taková předvídatelnost rozhodného práva by však byla ohrožena, kdyby v případě subrogace byly podmínky výkonu a způsoby zániku mimosmluvního závazku dlužníka vůči poškozenému určeny právem rozhodným pro povinnost třetí osoby uspokojit tuto osobu. Podle tohoto výkladu by se totiž rozhodné právo, a v důsledku toho tyto podmínky výkonu a způsoby zániku mohly lišit v závislosti na tom, zda došlo, či nedošlo k subrogaci.

31

Kromě toho by takový výklad článku 19 nařízení č. 864/2007 byl rovněž v rozporu s cílem zajistit přiměřenou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, a jak poznamenala Evropská komise, se samotnou podstatou mechanismu subrogace. Tento výklad by totiž vedl k tomu, že osoba, která škodu způsobila, dlužník, by se z důvodu, že je žalována třetí osobou, která vstoupila do práv, a nikoli poškozeným, věřitelem, ocitla v jiné, případně méně příznivé situaci, než ve které by se nacházela, kdyby tento věřitel uplatnil svá práva osobně a přímo vůči němu. Vzhledem k tomu, že cílem subrogace je v zásadě pouze umožnit třetí osobě, která vstoupila do práv, uplatnit práva věřitele, použití tohoto mechanismu by nemělo mít vliv na právní postavení dlužníka. Posledně uvedená osoba by totiž měla mít možnost se dovolávat proti třetí osobě, která vstoupila do práv, všech důvodů na obranu, které měla k dispozici proti poškozenému, zejména těch, které se týkají použití pravidel o promlčení.

32

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1, čl. 15 písm. h) a článek 19 nařízení č. 864/2007 musí být vykládány v tom smyslu, že právem, kterým se řídí žaloba třetí osoby, jež vstoupila do práv poškozeného, proti osobě, jež škodu způsobila, a které určuje konkrétně pravidla a promlčení možnosti podat tuto žalobu, je v zásadě právo země, kde tato škoda vznikla.

33

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Článek 4 odst. 1, čl. 15 písm. h) a článek 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)

musí být vykládány v tom smyslu, že

právem, kterým se řídí žaloba třetí osoby, jež vstoupila do práv poškozeného, proti osobě, jež škodu způsobila, a které určuje konkrétně pravidla a promlčení možnosti podat tuto žalobu, je v zásadě právo země, kde tato škoda vznikla.