1.

Má státní příslušník třetí země, který získal postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v členském státě v souladu se směrnicí 2003/109/ES ( 2 ), v jiném členském státě, na jehož území vstoupil v rozporu s jemu uloženým zákazem vstupu, nárok na zesílenou ochranu proti vyhoštění podle článku 12 a čl. 22 odst. 3 této směrnice?

2.

To je podstatou otázky, o kterou se jedná v probíhajícím řízení o předběžné otázce.

3.

V projednávané věci se jedná o spor mezi EP, ruským státním příslušníkem, který získal postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Estonsku, a Maahanmuuttovirasto (Národní přistěhovalecký úřad, Finsko) (dále jen „Úřad“) ohledně legality rozhodnutí o jeho vyhoštění do Ruské federace, doprovázeného zákazem vstupu do schengenského prostoru (dále jen „sporné rozhodnutí“), který byl následně omezen na vnitrostátní území. Zatímco Úřad své rozhodnutí založil na ustanoveních směrnice 2008/115/ES ( 3 ), Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) se zabývá tím, zda nebyl Úřad naopak povinen provést opatření týkající se zesílené ochrany proti vyhoštění, která jsou pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, stanovena v čl. 22 odst. 3 směrnice 2003/109.

4.

V projednávané věci se tedy Soudní dvůr opět zabývá otázkou koexistence zákazu vstupu vydaného jedním členským státem a platného povolení k pobytu vydaného jiným členským státem ve vztahu k témuž státnímu příslušníkovi třetí země ( 4 ). V projednávané věci tento případ ukazuje obtíže při posuzování příslušných oblastí působnosti směrnic 2003/109 a 2008/115, na které Evropská komise neopomněla ostatně poukázat ve svém stávajícím návrhu na přepracované znění směrnice 2003/109 ( 5 ). Návrhy, které v současnosti v tomto ohledu předkládá, mají zajistit větší soudržnost a lepší doplňkovost mezi oběma předpisy ( 6 ).

5.

V tomto stanovisku, které se v souladu s žádostí Soudního dvora zaměří na první předběžnou otázku, vysvětlím, proč se domnívám, že právo pobytu odvozené z právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, které má státní příslušník třetí země v prvním členském státě, a z něj vyplývající ochrana, lze uplatnit v jiném členském státě pouze tehdy, pokud tento státní příslušník získal v tomto druhém státě povolení k pobytu. Z mé analýzy vyplyne, že čl. 22 odst. 3 směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že neupravuje podmínky přijetí rozhodnutí o vyhoštění takového státního příslušníka členským státem, pokud tento státní příslušník vstoupil na jeho území v rozporu se zákazem vstupu, který mu byl uložen z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

6.

Článek 1 směrnice 2003/109, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Tato směrnice stanoví:

7.

Článek 2 písm. b) až d) této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví následující:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

8.

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající na území členského státu“.

9.

Kapitola II směrnice 2003/109 obsahuje články 4 až 13. Stanoví podmínky pro přiznání a odnětí právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, které členský stát přiznává státním příslušníkům třetích zemí oprávněně pobývajícím na jeho území, jakož i související práva, s cílem podpořit integraci těchto státních příslušníků za účelem podpory hospodářské a sociální soudržnosti v souladu s body 4 a 6 odůvodnění této směrnice.

10.

Článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Ochrana proti vyhoštění“, zní takto:

„1.   Členské státy mohou učinit rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze tehdy, představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.

[…]

3.   Než učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou členské státy k těmto faktorům:

[…]“

11.

Kapitola III směrnice 2003/109, nadepsaná „Pobyt v ostatních členských státech“, obsahuje články 14 až 23. Stanoví podmínky výkonu práva pobytu osoby, která požívá postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v jiných členských státech, než je členský stát, který jí přiznal toto postavení, za účelem přispět, v souladu s bodem 18 odůvodnění této směrnice, k účinnému dosažení vnitřního trhu jako oblasti, ve které je zajištěn volný pohyb osob.

12.

Článek 14 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Dlouhodobě pobývající rezident získá právo pobytu na území jiných členských států, než je členský stát, který uvedené osobě přiznal právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, na období delší tří měsíců za předpokladu splnění podmínek stanovených v této kapitole.“

13.

Článek 15 téže směrnice, nadepsaný „Podmínky pobytu v druhém členském státě“, v odstavci 1 prvním pododstavci stanoví:

„Dlouhodobě pobývající rezident podá co nejdříve a nejpozději tři měsíce po vstupu na území druhého členského státu u příslušných orgánů uvedeného členského státu žádost o povolení k pobytu.“

14.

Článek 22 směrnice 2003/109, nadepsaný „Odnětí povolení k pobytu a povinnost zpětného převzetí“, stanoví:

„1.   Dokud státní příslušník třetí země neobdržel právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, je druhý členský stát oprávněn rozhodnout o zamítnutí prodloužení doby platnosti nebo o odnětí povolení k pobytu a může dotyčnou osobu a její rodinné příslušníky v souladu s postupy stanovenými vnitrostátními právními předpisy, včetně postupů navrácení, přimět v následujících případech k opuštění svého území:

2.   Přijme-li druhý členský stát jedno z opatření uvedených v odstavci 1, první členský stát převezme okamžitě a bez formalit dlouhodobě pobývajícího rezidenta a jeho rodinné příslušníky zpět. Druhý členský stát oznámí své rozhodnutí prvnímu členskému státu.

3.   Dokud státní příslušník třetí země neobdrží právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta a aniž je dotčena povinnost zpětného převzetí uvedená v odstavci 2, je druhý členský stát oprávněn v souladu s článkem 12 a podle záruk obsažených v tomto článku přijmout rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země z území [Evropské] Unie ze závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.

V tom případě konzultuje druhý členský stát přijetí uvedeného rozhodnutí první členský stát.

Pokud druhý členský stát rozhodne o navrácení dotyčného státního příslušníka třetí země, učiní veškerá vhodná opatření k účinnému provedení rozhodnutí. V tom případě poskytne druhý členský stát prvnímu členskému státu užitečné informace o provádění rozhodnutí o navrácení.

[…]

4.   Rozhodnutí o navrácení nesmějí být v případech uvedených v odst. 1 písm. b) a c) doprovázena trvalým zákazem pobytu.

5.   Povinnost zpětného převzetí uvedená v odstavci 2 se stanoví, aniž je dotčena možnost, aby se dlouhodobě pobývající rezident a jeho rodinní příslušníci usadili ve třetím členském státě.“

15.

Článek 3 směrnice 2008/115 zní následovně:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

16.

Článek 6 této směrnice týkající se rozhodnutí o navrácení, kterými se ukončuje neoprávněný pobyt, stanoví:

„1.   Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.

2.   Státní příslušníci třetí země, kteří neoprávněně pobývají na území členského státu a kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem, jsou povinni neprodleně odejít na území tohoto jiného členského státu. Pokud dotčený státní příslušník třetí země nesplní tento požadavek nebo pokud je bezodkladný odchod státního příslušníka třetí země vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti, použije se odstavec 1.

[…]“

17.

Podle ustanovení § 11 prvního pododstavce ulkomaalaislaki 301/2004 (zákon o cizincích) ze dne 30. dubna 2004 je podmínkou pro vstup cizince na finské území, že se na něj nevztahuje zákaz vstupu (bod 4) a nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost (bod 5).

18.

Podle ustanovení § 149b tohoto zákona musí být státnímu příslušníkovi třetí země, který v zemi pobývá neoprávněně nebo jehož žádost o vydání povolení k pobytu byla zamítnuta nebo je držitelem platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládající oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem, uloženo, aby neprodleně odešel na území tohoto jiného členského státu. Pokud dotčený státní příslušník nesplní tento požadavek nebo pokud je bezodkladný odchod státního příslušníka třetí země vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydá se rozhodnutí o jeho vyhoštění.

19.

Skutkový stav se vyznačuje dvěma odlišnými obdobími.

20.

Prvním obdobím je období, které předchází udělení postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta dotyčnému, který je ruským státním příslušníkem s platným cestovním dokladem, Estonskou republikou dne 12. července 2019.

21.

Je nesporné, že v tomto období opakovaně vycestoval do Finska, kde vůči němu byla vydána čtyři rozhodnutí o vyhoštění do Estonska, a to ze dne 9. února 2017, 16. března 2017, 26. listopadu 2018 a konečně ze dne 8. července 2019. Tato rozhodnutí byla přijata v návaznosti na spáchání více trestných činů dotyčným, a sice řízení vozidla v těžké opilosti, řízení vozidla bez řidičského oprávnění a konečně porušení zákazu vstupu. Dále je podezřelý ze závažné krádeže, padělání a nepravdivého prohlášení o totožnosti. Vzhledem k povaze a opakování jeho trestné činnosti jej příslušné vnitrostátní orgány považovaly za osobu ohrožující veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a proto byla tři z těchto rozhodnutí doprovázena zákazem vstupu na finské území.

22.

Druhým obdobím je období, které odpovídá okamžiku, kdy Estonská republika udělila dotyčnému postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta a související povolení k pobytu, a to na dobu pěti let, tj. od 12. července 2019 do 12. července 2024. Toto postavení bylo tedy uděleno, i když finský stát již uložil této osobě platný zákaz vstupu na vnitrostátní území ( 8 ).

23.

Dne 19. listopadu 2019 po celkovém posouzení situace dotyčného, jehož prvky se nacházejí ve vnitrostátním spisu předloženém Soudnímu dvoru, Úřad nepovolil dobrovolný návrat do Estonska a přijal sporné rozhodnutí ( 9 ). Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že sporné rozhodnutí obsahovalo povinnost vyhostit dotyčného do země jeho původu, tedy do Ruské federace, a bylo doprovázeno zákazem vstupu do celého schengenského prostoru na dobu čtyř let vzhledem k hrozbě, kterou dotyčný představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost. Toto rozhodnutí bylo přijato na základě směrnice 2008/115, neboť Úřad měl za to, že EP „neoprávněně pobýval“ na vnitrostátním území ve smyslu čl. 3 bodu 2 této směrnice, jelikož na toto území vstoupil v rozporu se zákazy vstupu, které mu byly dříve uloženy. Podle mého názoru musí být takové rozhodnutí považováno za „rozhodnutí o navrácení“ ve smyslu čl. 3 bodu 4 uvedené směrnice. V kontextu téže směrnice je totiž navrácení definováno v čl. 3 bodu 3 této směrnice jako proces, kdy se státní příslušník třetí země musí vrátit do třetí země, do země tranzitu nebo do země jeho původu, tedy mimo území Unie.

24.

Z vnitrostátního spisu rovněž vyplývá, že téhož dne, tj. dne 19. listopadu 2019, zahájil Úřad konzultační postup podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ( 10 ) s Estonskou republikou, v jehož rámci byl tento členský stát požádán, aby zaujal stanovisko k možnému odnětí povolení k pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta dotyčnému. Dne 9. prosince 2019 Estonská republika oznámila, že toto povolení nebude odňato. Za těchto okolností Úřad změnil zákaz vstupu do celého schengenského prostoru na čistě vnitrostátní zákaz vstupu v souladu s čl. 25 odst. 2 druhým pododstavcem této úmluvy ( 11 ).

25.

Vyhoštění EP do Ruské federace bylo provedeno dne 24. března 2020. EP opět vycestoval na finské území, odkud byl dne 8. srpna 2020 a dne 16. listopadu 2020 vyhoštěn do Estonska.

26.

Vzhledem k tomu, že Helsingin hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách, Finsko) zamítl žalobu žalobce proti spornému rozhodnutí, žalobce se obrátil na Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud), aby se domohl zrušení tohoto rozsudku.

27.

Sohledem na skutkový rámec projednávané věci a zejména na postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, které má EP v Estonsku, se předkládající soud zabývá tím, zda Úřad nebyl povinen provést opatření týkající se zesílené ochrany proti vyhoštění stanovené směrnicí 2003/109 pro účely přijetí sporného rozhodnutí.

28.

Tento soud se zaprvé domnívá, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2003/109 neumožňuje jednoznačně určit, zda taková situace, jako je situace v projednávané věci, spadá do působnosti této směrnice. Ačkoli je totiž pobyt EP v Estonsku oprávněný, jelikož je založen na jeho postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, které mu tento členský stát udělil, jeho pobyt ve Finsku je naproti tomu neoprávněný vzhledem k tomu, že nepožádal o povolení k pobytu podle ustanovení kapitoly III uvedené směrnice a byl mu uložen zákaz vstupu na území tohoto členského státu.

29.

Zadruhé podle názoru uvedeného soudu zákon o cizincích neobsahuje ustanovení, která by výslovně prováděla čl. 22 odst. 3 směrnice 2003/109, pokud jde o vyhoštění státního příslušníka třetí země, kterému jiný členský stát vydal povolení k pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta, z Finska mimo území Unie. Vyvstává tedy otázka, zda jsou čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 22 odst. 3 této směrnice bezpodmínečné a dostatečně přesné, pokud jde o jejich obsah, ve smyslu judikatury Soudního dvora, proto aby se jich státní příslušník třetí země mohl dovolávat vůči členskému státu.

30.

Za těchto podmínek se Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit následující předběžné otázky:

31.

Finská vláda a Komise předložily písemná vyjádření.

32.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu Soudnímu dvoru je, zda se čl. 22 odst. 3 směrnice 2003/109, podle něhož má státní příslušník třetí země, který má v prvním členském státě postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, v druhém členském státě nárok na zesílenou ochranu proti vyhoštění podle článku 12 této směrnice, použije tehdy, pokud tento státní příslušník vstoupil na území tohoto druhého členského státu v rozporu se zákazem vstupu, který mu byl uložen z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

33.

Před zahájením analýzy čl. 22 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 2003/109, jakož i systematiky a účelu kapitoly III této směrnice, do níž je tento článek začleněn, je třeba úvodem objasnit příslušné oblasti působnosti směrnic 2008/115 a 2003/109.

34.

Z nadpisu i znění článku 1 směrnice 2008/115 vyplývá, že tato směrnice stanoví společné normy a postupy, které jsou v členských státech používány při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

35.

Z článku 2 odst. 1 této směrnice tak jednoznačně vyplývá, že se tato směrnice vztahuje na „státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu“ ( 12 ).

36.

Pojem „neoprávněný pobyt“ je definován v čl. 3 bodu 2 směrnice 2008/115 jako „přítomnost státního příslušníka třetí země, který nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky vstupu uvedené v článku 5 [nařízení č. 562/2006 ( 13 )] nebo jiné podmínky vstupu, pobytu nebo bydliště v určitém členském státě, na území tohoto členského státu“. Pokud státní příslušník třetí země, který vstoupí na území členského státu v rozporu s uloženým zákazem vstupu na toto území, skutečně pobývá na tomto území, je právě pouze z tohoto důvodu neoprávněně pobývající osobou ve smyslu čl. 3 bodu 2 této směrnice a spadá do oblasti působnosti uvedené směrnice v souladu s jejím článkem 2 ( 14 ). Článek 6 směrnice 2008/115 tak stanoví normy a postupy použitelné na „[r]ozhodnutí o navrácení“, které ukládá státnímu příslušníkovi třetí země povinnost vrátit se, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat, zejména do země jeho původu ( 15 ). Článek 6 odst. 2 této směrnice stanoví zvláštní ustanovení použitelná na státního příslušníka třetí země, který je držitelem platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem.

37.

Nicméně, z čl. 4 odst. 2 směrnice 2008/115 vyplývá, že touto směrnicí „nejsou dotčena ustanovení, která mohou být příznivější pro státního příslušníka třetí země a jsou stanovena v acquis Společenství vztahujícím se k přistěhovalectví a azylu“. Jak totiž Soudní dvůr připomněl, tato směrnice nemá za cíl harmonizovat veškerá pravidla členských států týkající se pobytu cizinců ( 16 ).

38.

V tomto ohledu není pochyb o tom, že pravidla stanovená ve směrnici 2003/109 jsou součástí tohoto acquis a stanoví příznivější ustanovení ve prospěch státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, a poskytují jim zesílenou ochranu proti vyhoštění, jakož i postup zpětného převzetí mezi členskými státy v určitých případech mobility v rámci Unie. Jak zdůrazňuje Komise ve své příručce o navracení osob, tato směrnice představuje lex specialis, „kter[ý] se v případech, na něž se výslovně vztahuj[e] [zmíněná] směrnice, použij[e] v prvé řadě“ ( 17 ).

39.

Působnost směrnice 2003/109 je definována v jejím čl. 3 odst. 1, který stanoví, že tato směrnice „se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající na území členského státu“. Dokud státní příslušník třetí země požívá postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v členském státě, což je navíc doloženo příslušným povolením k pobytu, a dokud mu toto postavení nebylo formálně odňato, pobývá na území členského státu oprávněně. V projednávané věci spadá EP do působnosti této směrnice, a proto musí v Estonsku požívat práv spojených s jeho postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta, která jsou uvedena v kapitole II uvedené směrnice, včetně práva na zesílenou ochranu proti vyhoštění podle článku 12 této směrnice ( 18 ).

40.

Naproti tomu podmínky pobytu tohoto státního příslušníka v jiných členských státech, než je členský stát, který mu uvedené postavení přiznal, jsou uvedeny v kapitole III směrnice 2003/109. Žádná z těchto podmínek se však netýká takové situace, jako je situace v projednávané věci, kdy státní příslušník třetí země, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem v prvním členském státě, nemá odvozené právo pobytu v členském státě, na jehož území vstupuje, v rozporu se zákazem vstupu, který mu byl uložen z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

41.

Toto posouzení vychází jak z doslovného přezkumu čl. 22 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 2003/109, tak ze systémové, kontextuální a teleologické analýzy této směrnice.

42.

Článek 22 odst. 3 první pododstavec směrnice 2003/109 stanoví zásadu, podle které „[d]okud státní příslušník [ ( 19 )] třetí země neobdrží právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta a aniž je dotčena povinnost zpětného převzetí uvedená v odstavci 2[ ( 20 )], je druhý členský stát oprávněn v souladu s článkem 12 a podle záruk obsažených v tomto článku přijmout rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země z území Unie ze závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti“.

43.

Použití spojky „dokud“ ve výrazu „[d]okud státní příslušník třetí země neobdrží právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta“ neumožňuje přesně určit osobní působnost čl. 22 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 2003/109.

44.

Tento výraz zajisté svědčí o jasném záměru unijního normotvůrce vyloučit z oblasti působnosti tohoto ustanovení státního příslušníka třetí země, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem v prvním členském státě a který získá toto postavení v druhém členském státě ( 21 ). Uvedený výraz však neumožňuje určit okamžik, od kterého může tento státní příslušník využívat této ochrany na území tohoto jiného členského státu: stačí, aby byl dlouhodobě pobývajícím rezidentem v prvním členském státě, a to bez ohledu na délku a podmínky jeho pobytu na území tohoto jiného členského státu, nebo je naopak nutné, aby podal žádost o povolení k pobytu v tomto druhém členském státě nebo aby mu bylo toto povolení uděleno?

45.

Domnívám se, že osobní působnost čl. 22 odst. 3 prvního pododstavce této směrnice by měla být vykládána rovněž v tomto smyslu.

46.

Zaprvé v samotném textu tohoto ustanovení unijní normotvůrce odkazuje na povinnosti „druhého členského státu“. Tento pojem je přitom definován v čl. 2 písm. d) směrnice 2003/109 tak, že odkazuje na „každý jiný členský stát než ten, který poprvé přiznal státnímu příslušníkovi třetí země právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta a v němž uvedený dlouhodobě pobývající rezident vykonává právo pobytu“ ( 22 ). Použití přítomného času oznamovacího způsobu („vykonává“) a nikoli podmiňovacího způsobu („by vykonával“) svědčí o skutečnosti, že státní příslušník třetí země musí v daném okamžiku vykonávat své odvozené právo pobytu ve druhém členském státě. Jak to přitom ukazuje čl. 14 odst. 1, jakož i bod 21 odůvodnění uvedené směrnice, výkon tohoto práva pobytu předpokládá, že tento státní příslušník splní podmínky stanovené v kapitole III uvedené směrnice ( 23 ).

47.

Zadruhé ze znění čl. 22 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 2003/109 vyplývá, že „rozhodnutí o vyhoštění z území Unie“ státního příslušníka třetí země musí být přijato „v souladu s článkem 12 [této směrnice] a podle záruk obsažených v tomto článku ze závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti“. To znamená, že tento státní příslušník může být vyhoštěn pouze tehdy, představuje-li skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, že se rozhodnutí o vyhoštění nesmí zakládat na ekonomických důvodech a před přijetím takového rozhodnutí jsou příslušné orgány druhého členského státu povinny přihlédnout k délce jeho pobytu na území tohoto státu, k jejímu věku, k následkům vyhoštění pro dotyčnou osobu a její rodinné příslušníky, jakož i k vazbám ke státu pobytu nebo k neexistenci vazeb ke státu původu ( 24 ). Poskytnutí této značně zesílené úrovně ochrany proti vyhoštění je proto založeno na objektivních důvodech, které jsou spojeny s úrovní integrace dlouhodobě pobývajícího rezidenta v prvním dotčeném členském státě na základě jeho postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta (článek 12 směrnice 2003/109) a v druhém členském státě na základě výkonu odvozeného práva pobytu, které vyplývá z jeho postavení (článek 22 této směrnice). Taková ochrana tedy nemůže být odůvodněna u státního příslušníka třetí země, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem a nemá takové odvozené právo pobytu v členském státě, na jehož území vstupuje, z důvodu zákazu vstupu, který mu byl uložen z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

48.

Tento výklad je potvrzen systematikou a účelem ustanovení stanovených v kapitole III směrnice 2003/109.

49.

Jak o tom svědčí nadpis kapitoly III směrnice 2003/109, cílem této kapitoly je stanovit podmínky výkonu práva pobytu státního příslušníka třetí země, který požívá postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v jiných členských státech, než ten, který mu přiznal toto postavení, za účelem přispět k účinnému dosažení vnitřního trhu jako oblasti, ve které je zajištěn volný pohyb osob ( 25 ). Stanoví odstupňovaný systém, pokud jde o právo tohoto státního příslušníka v ostatních členských státech, který může vést k právu trvalého pobytu udělením tohoto postavení v jednom z těchto států.

50.

Právo pobytu delší než tři měsíce ( 26 ) přiznané v druhém členském státě je právem odvozeným od postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta získaného v prvním členském státě. Druhý členský stát tak může toto odvozené právo zhmotnit tím, že dotyčné osobě udělí v souladu s čl. 14 odst. 1 této směrnice povolení k pobytu právě proto, že první členský stát dotyčné osobě přiznal toto postavení na základě článku 4 této směrnice ( 27 ) . Za tímto účelem musí dlouhodobě pobývající rezident podat žádost v souladu s článkem 15 uvedené směrnice a splnit podmínky stanovené v článcích 16 až 19 téže směrnice. Mezi tyto podmínky patří podmínka, že nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost ( 28 ). Ačkoli článek 20 směrnice 2003/109 stanoví procesní záruky, které musí být poskytnuty dlouhodobě pobývajícímu rezidentovi v případě, že jeho žádost o povolení k pobytu byla zamítnuta, článek 21 této směrnice naproti tomu stanoví zacházení s dlouhodobě pobývajícím rezidentem v druhém členském státě v případě, že mu bylo povolení k pobytu uděleno.

51.

Na tato ustanovení logicky navazuje článek 22 směrnice 2003/109, jasně nadepsaný „Odnětí povolení k pobytu a povinnost zpětného převzetí“. Komise ve své zprávě o uplatňování této směrnice uvádí, že tento článek stanoví podmínky, za kterých může druhý členský stát přijmout rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, který má v tomto členském státě povolení k pobytu, ale dosud nezískal postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta ( 29 ) stanovené v článku 23 uvedené směrnice.

52.

Článek 22 směrnice 2003/109 se tedy zjevně týká dlouhodobě pobývajícího rezidenta, který zahájil skutečný proces integrace v druhém členském státě tím, že vykonal odvozené právo pobytu, které vyplývá z jeho postavení. Účelem odstavce 3 tohoto článku je ostatně zaručit efektivitu tohoto práva pobytu tím, že vyžaduje, aby druhý členský stát poskytl tomuto rezidentovi zesílenou ochranu proti vyhoštění, pokud představuje hrozbu pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a to stejnou ochranu, jako je ochrana, kterou požívá na základě svého postavení v prvním členském státě.

53.

V takové situaci, jako je situace v původním řízení, přitom nemá státní příslušník třetí země, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, právo vstoupit na území dotčeného členského státu z důvodu právních účinků zákazu vstupu, který mu byl uložen. Nemůže a fortiori požívat odvozeného povolení k pobytu v tomto členském státě z důvodu hrozby, kterou představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a to v souladu s článkem 17 směrnice 2003/109. Za těchto okolností se domnívám, že nemůže požívat značně zesílené úrovně ochrany proti vyhoštění, kterou stanoví čl. 22 odst. 3 této směrnice.

54.

Takový výklad je podle mého názoru v souladu s účelem směrnice 2003/109. Jak totiž vyplývá z bodů 4, 6 a 12 odůvodnění této směrnice, postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta by mělo představovat skutečný nástroj integrace do společnosti, v níž se státní příslušník třetí země usadil, přičemž tato integrace je rozhodující pro podporu hospodářské a sociální soudržnosti, základního cíle Unie ( 30 ). Mimoto připomínám, že v souladu s bodem 18 odůvodnění uvedené směrnice musí právo pobytu, kterého požívá dlouhodobě pobývající rezident v jiném členském státě, než je členský stát, který mu jeho postavení udělil, přispívat k účinnému dosažení vnitřního trhu jako oblasti, ve které je zajištěn volný pohyb osob.

55.

Je přitom zřejmé, že v situaci dotčené v původním řízení nemůže přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta estonskými orgány umožnit dotyčné osobě dovolávat se vůči finským orgánům značně zesílené úrovně ochrany proti vyhoštění, kterou stanoví čl. 22 odst. 3 této směrnice, když tato osoba vstoupila na území Finska ve zjevném rozporu se zákazem vstupu, který jí byl uložen z důvodu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, a nemá proto právo pobytu v tomto členském státě. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to nerespektování zaprvé systému zavedeného směrnicí 2003/109, na jehož základě státní příslušník třetí země požívá práv a výhod, které závisí na jeho integraci do společnosti jak prvního, tak druhého členského státu, a zadruhé právních účinků spojených s rozhodnutími o zákazu vstupu vydanými členským státem.

56.

S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem se domnívám, že čl. 22 odst. 3 směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na státního příslušníka třetí země, který byť je dlouhodobě pobývajícím rezidentem v prvním členském státě, nemá právo pobytu v členském státě, na jehož území vstupuje v rozporu se zákazem vstupu, který mu byl uložen z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

57.

Tento státní příslušník si zachovává možnost uplatnit práva, která odvozuje ze svého povolení k pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta tím, že se následně přestěhuje na území prvního členského státu.

58.

Členský stát, na jehož území se dotyčný státní příslušník nachází, pak musí použít postup pro navrácení stanovený směrnicí 2008/115, zejména v čl. 6 odst. 2 této směrnice.

59.

Připomínám totiž, že účelem článku 6 této směrnice je stanovit společné normy a postup použitelné na rozhodování o navrácení státního příslušníka třetí země, který neoprávněně pobývá na území členského státu. Článek 6 odst. 2 uvedené směrnice se týká zvláštní situace, v níž má státní příslušník třetí země platné povolení k pobytu nebo jiné povolení zakládající oprávnění k pobytu vydané jiným členským státem. Podle tohoto ustanovení musí členský stát, na jehož území se státní příslušník zdržuje neoprávněně, přijmout rozhodnutí o navrácení, pouze pokud dotyčná osoba odmítne neprodleně odjet do členského státu, který jí vydal povolení k pobytu, nebo pokud je bezodkladný odchod z tohoto členského státu vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti ( 31 ).

60.

S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na první předběžnou otázku položenou Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) následovně:

„Článek 22 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/51/EU ze dne 11. května 2011,

musí být vykládán v tom smyslu, že