1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 23 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci) ( 2 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi dvěma fyzickými osobami, které se dostaly do úpadku (dále jen „dlužníci“), a Agencia Estatal de Administración Tributaria (státní daňová správa, Španělsko) (dále jen „AEAT“) ve věci návrhu na oddlužení podaného dlužníky v průběhu insolvenčního řízení, které se jich týká. AEAT totiž nesouhlasila s tím, aby se oddlužení vztahovalo na daňovou pohledávku.

3.

Tato věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjasnit, jaký rozhodovací prostor mají členské státy při provádění čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023, který stanoví, že určité kategorie dluhu mohou být vyloučeny z mechanismu úplného oddlužení.

4.

V tomto stanovisku na závěr své analýzy navrhnu odpovědět Audiencia Provincial de Alicante (provinční soud v Alicante, Španělsko), který je předkládajícím soudem, že členské státy mohou stanovit vyloučení veřejnoprávních pohledávek z úplného oddlužení, za podmínky, že je to řádně odůvodněno.

5.

Článek 23 směrnice 2019/1023, nadepsaný „Odchylky“, v odstavci 4 stanoví:

„Členské státy mohou vyloučit určité kategorie dluhu z oddlužení nebo mohou omezit přístup k oddlužení nebo stanovit delší dobu oddlužení, pokud jsou taková vyloučení, omezení nebo delší doby řádně odůvodněny, jako například v případě:

6.

Ze znění čl. 34 odst. 1 a 2, jakož i z článku 35 této směrnice vyplývá, že vstoupila v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie a že lhůta pro provedení směrnice uplynula dne 17. července 2021, přičemž v případě zvlášť velkých potíží může být lhůta pro její provedení prodloužena o jeden rok. Španělské království této dodatečné lhůty využilo.

7.

Real Decreto-ley 1/2015 de mecanismo de segunda oportunidad, reducción de carga financiera y otras medidas de orden social (královské nařízení s mocí zákona č. 1/2015 o mechanismu druhé šance, snížení finanční zátěže a jiných opatřeních sociální povahy) ( 3 ) ze dne 27. února 2015 změnilo Ley 22/2003 Concursal (zákon č. 22/2003 o úpadku) ( 4 ) ze dne 9. července 2003 (dále jen „zákon o úpadku“) zavedením nového článku 178a, kterým byla upravena výhoda oddlužení. Toto ustanovení zavedlo dvouúrovňový systém, který dlužníkovi umožňuje zvolit si buď okamžité oddlužení (článek 178a odst. 3 bod 4), nebo oddlužení v časovém rámci pěti let na základě splátkového kalendáře (článek 178a odst. 3 bod 5). Co se týče odloženého oddlužení na základě splátkového kalendáře, článek 178a odst. 5 bod 1 zákona o úpadku stanovil:

„Výhoda oddlužení poskytnutá dlužníkům uvedeným v odst. 3 bodě 5 se vztahuje na neuspokojenou část těchto pohledávek:

8.

Real Decreto Legislativo 1/2020 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley Concursal (královské legislativní nařízení č. 1/2020, kterým se schvaluje konsolidované znění zákona o úpadku) ( 5 ) ze dne 5. května 2020 (dále jen „TRLC“) znovu změnilo zákon o úpadku tím, že nahradilo článek 178a zákona o úpadku novou kapitolou tohoto zákona a při této příležitosti vyloučilo veřejnoprávní pohledávky z oddlužení, a to jak z okamžitého tak z odloženého oddlužení.

9.

Článek 491 odst. 1 TRLC stanovil:

„Pokud pohledávky za podstatou a přednostní pohledávky byly zcela uspokojeny a pokusil-li se dlužník, který splňuje příslušné podmínky, o dosažení mimosoudního vyrovnání pohledávek, vztahuje se výhoda oddlužení na všechny neuspokojené pohledávky, s výjimkou veřejnoprávních pohledávek a pohledávek na výživném.“

10.

Článek 497 odst. 1 bod 1 stanovil:

„Výhoda oddlužení se u dlužníků, kteří se zavázali podrobit splátkovému kalendáři, vztahuje také na tu část následujících pohledávek, která v souladu se splátkovým kalendářem zůstane neuspokojena:

11.

Ley 16/2022 de reforma del texto refundido de la Ley Concursal, aprobado por el Real Decreto Legislativo 1/2020, de 5 de mayo, para la transposición de la [Directiva 2019/1023] (zákon č. 16/2022, kterým se mění konsolidované znění zákona o úpadku, schválené [TRLC] za účelem provedení [směrnice 2019/1023]) ( 6 ) ze dne 5. září 2022 (dále jen „zákon č. 16/2022“) změnil TRLC, přičemž potvrdil vyloučení veřejnoprávních pohledávek z oddlužení, ať už okamžitého či odloženého. Článek 489 odst. 1 bod 5 nového znění TRLC stanoví:

„Oddlužení se vztahuje na všechny nesplacené dluhy, s výjimkou následujících:

[…]

12.

Preambule zákona č. 16/2022 v oddílu IV mimo jiné stanoví:

„Směrnice 2019/1023 ukládá všem členským státům povinnost zavést mechanismus druhé šance s cílem zabránit tomu, aby se dlužníci snažili přesídlit do jiných zemí, kde jsou tyto mechanismy již zavedeny, a to s náklady, které by to znamenalo jak pro dlužníka, tak pro jeho věřitele. Zároveň je homogenizace v tomto ohledu považována za zásadní pro fungování jednotného evropského trhu.

[…]

Zavádí se dva způsoby oddlužení: oddlužení s likvidací aktiv a oddlužení se stanovením splátkového kalendáře […]

[…]

Oddlužení se rozšiřuje na všechny pohledávky v rámci kolektivního insolvenčního řízení a na všechny pohledávky za majetkovou podstatou. Výjimky jsou v některých případech založeny na zvláštním významu jejich uspokojení pro spravedlivou a solidární společnost založenou na právním státu (např. dluhy na výživném, dluhy vyplývající z pohledávek veřejného práva, dluhy vyplývající z trestných činů nebo dluhy vyplývající z deliktní odpovědnosti). U veřejnoprávních pohledávek tak oddlužení podléhá určitým omezením a může se na ně vztahovat pouze při prvním oddlužení, a nikoli při následujících oddluženích […]“

13.

V průběhu insolvenčního řízení, které se jich týkalo, podali dlužníci dne 3. března 2021 návrh na povolení oddlužení, přičemž AEAT nesouhlasila s tím, aby se oddlužení týkalo její pohledávky ve výši 192366,21 eur, kterou považuje za přednostní veřejnoprávní pohledávku.

14.

Dne 30. července 2021 rozhodl Juzgado de Primera Instancia no 1 de Denia (soud prvního stupně č. 1 v Denia, Španělsko) o ukončení insolvenčního řízení s výhodou oddlužení, s výjimkou veřejnoprávních pohledávek a pohledávek na výživném.

15.

Dlužníci podali proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial de Alicante (provinční soud v Alicante).

16.

S ohledem na datum, kdy dlužníci podali návrh, má předkládající soud za to, že je třeba brát v potaz nikoli znění insolvenčního zákona vycházející ze zákona č. 16/2022, kterým byla provedena směrnice 2019/1023, ale znění vycházející z královského legislativního nařízení č. 1/2020, které bylo zveřejněno po vstupu této směrnice v platnost během lhůty k provedení ( 7 ). Oba tyto předpisy stanoví vyloučení veřejnoprávních pohledávek z oddlužení.

17.

Uvedený soud uvádí, že ve španělské judikatuře existují rozdílnosti. V některých rozhodnutích mají soudy za to, že veřejnoprávní pohledávky jsou způsobilé k oddlužení, jiná rozhodnutí dospívají k opačnému závěru. Všechna rozhodnutí, s nimiž se předkládající soud seznámil, používají jako výkladové kritérium směrnici 2019/1023.

18.

Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti TRLC s touto směrnicí, pokud jde o vyloučení či nevyloučení veřejnoprávních pohledávek z oddlužení.

19.

Na jedné straně si klade otázku, zda je vyloučení veřejnoprávních pohledávek z oddlužení stanovené španělským právem řádně odůvodněné. Vysvětluje, že článek 23 směrnice 2019/1023 umožňuje odchýlit se od obecného pravidla stanoveného v čl. 20 odst. 1 této směrnice, podle kterého je oddlužení úplné. Konkrétně čl. 23 odst. 4 uvedené směrnice poskytuje členským státům možnost vyloučit z oddlužení určité kategorie dluhu, pokud jsou taková vyloučení „řádně odůvodněn[a]“ ( 8 ).

20.

Předkládající soud však uvádí, že na rozdíl od zákona č. 16/2022 ( 9 ) neobsahuje TRLC ve znění vyplývajícím z královského legislativního nařízení č. 1/2020 žádné odůvodnění pro vyloučení veřejnoprávních pohledávek z oddlužení.

21.

Na druhé straně si předkládající soud klade otázku, zda výčet určitých kategorií dluhu, které mohou být vyloučeny z oddlužení, zahrnutý v čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 představuje taxativní výčet, neboť v takovém případě by zákon o úpadku ve znění vyplývajícím z královského legislativního nařízení č. 1/2020 byl v rozporu s tímto článkem. Naproti tomu, pokud by uvedený výčet uváděl pouze příklady, byl by tento zákon v souladu s uvedeným článkem.

22.

Podle předkládacího soudu skutečnost, že veřejnoprávní pohledávky nejsou zahrnuty ve výčtu v čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023, ačkoli mají v insolvenčních řízeních značný význam, může naznačovat, že je tento výčet taxativní. Kromě toho absolutní a úplná volnost členských států vyloučit pohledávky z oddlužení a z toho plynoucí možná rozmanitost vnitrostátních právních úprav v této oblasti by mohly ovlivnit fungování vnitřního trhu a výkon základních svobod, jako je volný pohyb kapitálu a svoboda usazování ( 10 ).

23.

Za těchto podmínek se Audiencia Provincial de Alicante (provinční soud v Alicante) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24.

Předkládající soud požádal, aby byla tato věc projednána ve zrychleném řízení o předběžné otázce podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora. Předseda Soudního dvora tuto žádost rozhodnutím ze dne 28. prosince 2022 zamítnul.

25.

Španělská vláda a Evropská komise předložily písemná vyjádření.

26.

Pro přehlednost výkladu analýzy začnu první otázkou, poté se budu zabývat třetí otázkou týkající se taxativní povahy výčtu upraveného v čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023, a teprve poté se budu zabývat druhou otázkou týkající posouzení vnitrostátní právní úpravy vnitrostátním soudem z hlediska směrnice, která vstoupila v platnost, ale jejíž lhůta pro provedení neuplynula, v případě, kdy vyloučení není řádně odůvodněno.

27.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je možné použít zásadu konformního výkladu, pokud dotčené skutečnosti nastaly mezi dnem vstupu směrnice v platnost a dnem uplynutí lhůty stanovené pro její provedení, a pokud právní úprava použitelná na tyto skutečnosti není právní úpravou, která tuto směrnici provádí, ale právní úpravou přijatou mezi těmito dvěma daty. Předkládající soud odkazuje zvláště na čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023, který stanoví několik možných odchylek od zásady úplného oddlužení zavedené touto směrnicí.

28.

Pro úplnost je vhodné připomenout, že v rozsudku ze dne 4. července 2006, Adeneler a další ( 11 ), Soudní dvůr rozhodl, že před uplynutím lhůty pro provedení směrnice nelze členským státům vytýkat, že ještě do svého právního řádu nepřijaly opatření k jejímu provedení, a obecná povinnost vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí existuje teprve od doby, kdy uplynula lhůta pro její provedení ( 12 ). Mimoto se členské státy, kterým je daná směrnice určena, musí v době běhu lhůty k provedení směrnice zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí ( 13 ). Vzhledem k tomu, že taková povinnost zdržet se přijímání předpisů se vztahuje na všechny vnitrostátní orgány, musí se soudy členských států v co největším možném rozsahu zdržet takového výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení ( 14 ).

29.

S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji odpovědět na první otázku tak, že v období mezi dnem vstupu směrnice 2019/1023 v platnost a dnem uplynutí lhůty stanovené pro její provedení nejsou vnitrostátní soudy povinny vykládat své vnitrostátní právo v souladu s čl. 23 odst. 4 této směrnice.

30.

Ve své třetí předběžné otázce předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023. Zabývá se otázkou, zda výčet výjimek uvedených v tomto ustanovení je taxativní, či nikoli, a jaký je rozhodovací prostor, který mají členské státy v dané oblasti v okamžiku provedení této směrnice. Požadovaný výklad je nezbytný k tomu, aby předkládající soud mohl posoudit, zda španělské právo vážně ohrožuje cíle sledované uvedenou směrnicí.

31.

Komise i španělská vláda mají ve svých vyjádřeních za to, že výčet zahrnutý v čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 je demonstrativní, neboť stanoví, že z oddlužení mohou být vyloučeny určité kategorie dluhu, například šest kategorií dluhu uvedených dále v citovaném odstavci.

32.

Pochybnosti mohlo vyvolat původní znění tohoto článku ve španělském jazyce, které uvádělo, že členské státy mohou „vyloučit z oddlužení určité kategorie […], jako v případě ( 15 )“. Tato formulace však byla nahrazena formulací „jako například v případě ( 16 )“ v opravě směrnice ( 17 ), která sladila španělskou jazykovou verzi s ostatními jazykovými verzemi.

33.

Proto již nelze mít pochybnosti: použití slov „[č]lenské státy mohou vyloučit z oddlužení“ a příslovce „například“ znamená, že výčet zahrnutý v čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 představuje skutečně demonstrativní výčet kategorií pohledávek, jež mohou být vyloučeny z oddlužení, který mohou členské státy doplnit. Tuto analýzu podporuje bod 81 odůvodnění této směrnice vykládaný ve světle diskusí v Radě Evropské unie ( 18 ), z nichž vyplývá, že členské státy by měly mít možnost vyloučit další kategorie dluhu v řádně odůvodněných případech.

34.

Ve své třetí otázce se předkládající soud zabývá též prostorem pro uvážení, který mají členské státy pro vyloučení určitých kategorií pohledávek z možnosti oddlužení. Pro zodpovězení této otázky je nutno rozlišovat mezi zásadou vyloučení určité kategorie pohledávek a podmínkami pro toto vyloučení.

35.

Pokud jde v zásadě o vyloučení veřejnoprávních pohledávek, je třeba uvést, že čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 uvádí výčet šesti kategorií dluhu, které mohou členské státy vyloučit z oddlužení, nebo u nichž mohou omezit přístup k oddlužení nebo stanovit delší dobu oddlužení. Jedná se o následující kategorie: zajištěné dluhy, dluhy vyplývající z trestních sankcí nebo s nimi související, dluhy vyplývající z deliktní odpovědnosti, dluhy související s vyživovacími povinnostmi, dluhy vzniklé po podání návrhu na postup vedoucí k oddlužení nebo po zahájení tohoto postupu a dluhy vyplývající z povinnosti uhradit náklady na postup vedoucí k oddlužení.

36.

Komise ve svém vyjádření přebírá argument předkládajícího soudu, podle kterého mezi těmito různými kategoriemi dluhu existuje určitá souvislost, která odůvodňuje, že členským státům, které si přejí stanovit výjimky ze zásady úplného oddlužení, není ponechán zcela volný prostor pro uvážení, a to s ohledem na povahu dotčeného dluhu.

37.

Tato souvislost spočívá v určité snaze o věcnou spravedlnost: zaprvé dlužník by neměl mít možnost uniknout finančním důsledkům jednání, která nesouvisí s běžným obchodním životem (rodinné dluhy, dluhy vyplývající z trestních sankcí nebo dluhy z občanskoprávní odpovědnosti). Zadruhé dluhy vzniklé v rámci postupu řešení dluhové situace nebo později nemusí být předmětem oddlužení, aby byla zajištěna účinnost tohoto řízení. Zatřetí lze rovněž vyloučit zajištěné dluhy, neboť ty byly zajištěny právě s cílem vyhnout se důsledkům platební neschopnosti.

38.

Tato argumentace je však v rozporu s několika skutečnostmi.

39.

Předně samotné znění článku 23 směrnice 2019/1023 upravuje určitou modulaci možností, pokud jde o možné výjimky ze zásady úplného oddlužení. Odstavec 1 stanoví, že všechny členské státy musí z oddlužení vyloučit dlužníka, který jednal nepoctivě nebo se zlým úmyslem ( 19 ). Naproti tomu odstavce 3 a 5 uvádějí, že členské státy mohou stanovit delší dobu oddlužení nebo delší dobu zákazu činnosti v určitých úzce vymezených případech. Odstavec 4, jehož výklad je požadován, stejně jako odstavec 2 stanoví, že členské státy si mohou zvolit výjimky ze zásady úplného oddlužení, jsou-li řádně odůvodněny, přičemž tuto možnost ozřejmuje demonstrativním výčtem příkladů. Proto může řízení o celkovém oddlužení fungovat velmi odlišnými způsoby a mít velmi odlišný rozsah v závislosti na rozhodnutích jednotlivých členských států. Je tedy patrně obtížné tvrdit, že cíl harmonizace tohoto řízení o oddlužení odůvodňuje, aby vyloučení určitých konkrétních kategorií dluhu z tohoto oddlužení v zásadě nebylo povoleno.

40.

Dále z diskusí před přijetím směrnice 2019/1023 nijak nevyplývá, že veřejnoprávní pohledávky nemohou být z oddlužení vyloučeny. Návrh směrnice totiž ohledně článku 22 (v přijatém znění ohledně článku 23 směrnice) jasně uváděl, že členské státy mají „značnou volnost při stanovování podmínek, jež omezují ustanovení o přístupu k oddlužení a o lhůtách pro oddlužení, a to za předpokladu, že jsou taková omezení jasně vymezena a jsou nezbytná k ochraně obecného zájmu“ ( 20 ).

41.

Tato snaha ponechat členským státům dostatečnou volnost byla potvrzena i při jednáních Rady ( 21 ). Během jednání v rámci tohoto orgánu byly totiž bez zvláštních připomínek ( 22 ) doplněny výjimky z oddlužení a bylo upřesněno, že členské státy mohou rovněž vyloučit určité kategorie dluhu podle svých vnitrostátních právních předpisů, aniž by byla specifikována povaha těchto dluhů ( 23 ). Na samém konci jednání v Radě učinilo Portugalsko prohlášení, v němž v podstatě uvedlo, že zaprvé je text dostatečně flexibilní, aby členské státy mohly zachovat nebo zavést ustanovení, která vylučují nebo omezují možnost zahrnout daňové dluhy do oddlužení, neboť taková opatření musí být považována za řádně odůvodněná s ohledem na zvláštní povahu daňových dluhů, a zadruhé že si přeje setrvat na svém stanovisku, pokud jde o úpravu možnosti zahrnutí daňových dluhů do oddlužení při provádění směrnice ( 24 ).

42.

Hospodářský výbor Evropského parlamentu, který byl požádán o stanovisko, navrhl Výboru pro právní záležitosti, jemuž byla věc předložena, pozměňovací návrh týkající se jednoho bodu odůvodnění a jednoho odstavce ve prospěch explicitní možnosti vyloučení veřejnoprávních pohledávek, u něhož členské státy musí zohlednit nezbytnou rovnováhu mezi obecným zájmem a podporou podnikání ( 25 ).

43.

Konečně je zjevné, že směrnice 2019/1023 je směrnicí minimální harmonizace, která se týká úplného oddlužení, jejímž cílem je vytvoření tohoto typu řízení v každém členském státě, a nikoli zavedení harmonizovaného řízení o oddlužení. Jednání totiž byla pro členské státy příležitostí připomenout, že toto řízení, které může být v závislosti na členském státě nové či nikoli, musí být možné dostatečně přizpůsobit tak, aby nebyly narušeny účinně fungující vnitrostátní systémy, jelikož takové řízení má vazby na jiné oblasti vnitrostátního práva a hospodářská situace a právní struktury se v jednotlivých členských státech liší ( 26 ).

44.

Naproti tomu, co se týče podmínek pro vyloučení určité kategorie dluhu, čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 stanoví, že „vyloučení, omezení nebo delší doby [musí být] řádně odůvodněny“. Proto, ačkoli prostor pro uvážení členských států není omezen, pokud jde o povahu určitých kategorií dluhu, které mohou být vyloučeny, je nicméně omezen odůvodněním, které musí na podporu tohoto vyloučení poskytnout.

45.

Kromě toho členské státy využily tohoto prostoru pro uvážení k vyloučení některých jiných kategorií dluhu než těch, které jsou zahrnuty ve výčtu v čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023. Ve Francii jsou z oddlužení vyloučeny mimo jiné pohledávky zaměstnanců a pohledávky vyplývající ze žalob týkajících se majetku nabytého na základě dědictví, které bylo zahájeno v průběhu řízení ( 27 ). V Nizozemsku jsou vyloučeny mimo jiné pohledávky spojené se studentskými úvěry ( 28 ). Ve Španělsku jsou rovněž vyloučeny mimo jiné mzdové pohledávky ( 29 ). V Portugalsku jsou vyloučeny mimo jiné daňové pohledávky a pohledávky na sociálním zabezpečení ( 30 ).

46.

Podle mého názoru lze uzavřít, že směrnice 2019/1023 je směrnicí minimální harmonizace, jejímž cílem je zavést v každém členském státě řízení o oddlužení, jehož podoba, pokud jde o povahu pohledávek, které mohou být z tohoto oddlužení vyloučeny, je do značné míry ponechána na posouzení členských států za předpokladu, že vyloučení budou řádně odůvodněna.

47.

Navrhuji tedy odpovědět na třetí předběžnou otázku tak, že čl. 23 odst. 4 směrnice 2019/1023 musí být vykládán v tom smyslu, že výčet, který je v něm zahrnut, není taxativní a předmětem oddlužení, omezeného oddlužení nebo delší doby oddlužení mohou být i jiné kategorie dluhu než ty, které jsou zahrnuty v tomto výčtu, za podmínky, že je to řádně odůvodněno.

48.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda TRLC, které předkládající soud považuje za právo rozhodné pro spor a bylo změněno během lhůty pro provedení směrnice 2019/1023 s cílem bez odůvodnění vyloučit veřejnoprávní pohledávky z oddlužení, ať už okamžitého či odloženého, mělo za následek ohrožení dosažení cílů sledovaných touto směrnicí, ve smyslu výše uvedené judikatury ( 31 ).

49.

Jak bylo uvedeno v bodě 28 tohoto stanoviska, členské státy, kterým je daná směrnice určena, se musí v době běhu lhůty k provedení směrnice zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit dosažení výsledku stanoveného touto směrnicí a vnitrostátní soudy se musí v co největším možném rozsahu zdržet výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení.

50.

Je rovněž třeba připomenout, že je na vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda jsou vnitrostátní ustanovení, jejichž legalita je zpochybňována, způsobilá vážně ohrozit výsledek stanovený směrnicí, přičemž takové ověření musí být nutně provedeno na základě celkového posouzení s ohledem na všechny politiky a opatření přijaté na území dotyčného státu ( 32 ).

51.

Vyložit cíl sledovaný dotčenou směrnicí však přísluší Soudnímu dvoru. Co se týče řízení o úplném oddlužení, cílem směrnice 2019/1023 je, aby bylo v každém členském státě ( 33 ) zavedeno alespoň jedno řízení tohoto typu na základě minimální harmonizace.

52.

Jsem toho názoru, že pouhá neexistence odůvodnění vyloučení veřejnoprávních pohledávek z oddlužení nemůže sama o sobě před uplynutím lhůty pro provedení vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí 2019/1023, neboť členské státy mají možnost vyloučit veřejnoprávní pohledávky z oddlužení, jak jsem uvedl výše.

53.

Proto navrhuji odpovědět na druhou otázku následovně: pouhá skutečnost, že vyloučení veřejnoprávních pohledávek z řízení o oddlužení ve vnitrostátním ustanovení přijatém mezi dnem vstupu směrnice 2019/1023 v platnost a dnem uplynutí lhůty pro její provedení není řádně odůvodněno, neohrožuje po uplynutí lhůty pro provedení směrnice závažným způsobem dosažení cíle sledovaného touto směrnicí.

54.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Audiencia Provincial de Alicante (provinční soud v Alicante, Španělsko) následovně: