null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NICHOLASE EMILIOU

přednesené dne 25. dubna 2024(1)

Věc C‑646/22

Compass Banca SpA

proti

Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato,

za účasti:

Metlife Europe Dac,

Metlife Europe Insurance Dac,

Europ Assistance Italia SpA

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podala Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie)]

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 2005/29/ES – Článek 2 písm. d), e) a j) a články 5, 6, 8 a 9 – Nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům – Zákaz – Pojem ‚agresivní obchodní praktika‘ – Vázáný prodej úvěrových produktů a nesouvisejících pojistných produktů – Neexistence časového odstupu mezi podpisem obou smluv – Individuální posuzování ‚agresivní‘ povahy praktiky – Pojem ‚průměrný spotřebitel‘ – Význam slov ‚má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný‘ – Směrnice (EU) 2016/97 – Článek 24 – Rozhodnutí správního orgánu o stanovení časového odstupu sedmi dnů mezi podpisy obou smluv – Neexistence rozporu s tímto ustanovením“

I.      Úvod

1.        „Čistě liberální logika velí, že lidé jsou svobodní, rovní a dostatečně staří na to, aby si poradili bez vměšování státu do jejich záležitostí […] Právo však přihlíží ke skutečnému stavu věcí a k tomu, že strany [úvěrové smlouvy] nepožívají ve skutečnosti tolik svobody a rovnosti, jako je tomu v teorii liberalismu.“(2)

2.        Řada dokumentů přijatých unijním normotvůrcem v oblasti ochrany spotřebitele vychází z téhož prostého zjištění: mezi stranami spotřebitelské smlouvy, zejména mezi dlužníkem a věřitelem v jejich vzájemném vztahu, obvykle nepanuje rovnost zbraní. Z tohoto důvodu je nezbytná „vysoká míra“ ochrany spotřebitele.

3.        Ani směrnice 2005/29/ES(3), jejímž účelem je chránit spotřebitele před důsledky „nekalých“ obchodních praktik, které „přímo ovlivňují rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci týkající se produktů“(4), není výjimkou z této obecné zásady. Jejím cílem je totiž zajistit „vysokou společnou úroveň ochrany spotřebitele“(5) zákazem takových „nekalých“ obchodních praktik, zejména pokud jsou „klamavé“ nebo „agresivní“(6).

4.        Spor ve věci v původním řízení se týká obchodní praktiky, kterou používala Compass Banca SpA (dále jen „Compass Banca“), navrhovatelka v původním řízení. Tato praktika spočívá v prodeji pojistné smlouvy zákazníkům, kteří si již u této společnosti sjednávají osobní úvěr. Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (Úřad pro hospodářskou soutěž a trh, Itálie, dále jen „AGCM“), odpůrce v původním řízení, má za to, že zákazníci jsou v podstatě „nuceni k uzavření“ této pojistné smlouvy. V tomto ohledu uvádí, že úvěrový produkt a pojistná smlouva jsou nabízeny souběžně a smlouvy na tyto produkty jsou zákazníky podepisovány současně. Kromě toho pojistná smlouva poskytuje krytí událostí týkajících se soukromého života spotřebitele, které, ačkoli nesouvisejí se samotnou úvěrovou smlouvou, by mohly (pokud by nastaly) ovlivnit schopnost zákazníků úvěr splácet – jde tedy o možnost, která by ovlivnila jejich rozhodnutí pojistnou smlouvu uzavřít.

5.        Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost objasnit podmínky, za kterých lze takovou obchodní praktiku vázaného prodeje považovat za „agresivní“, a tudíž za „nekalou“ ve smyslu směrnice 2005/29. Předkládající soud rovněž Soudní dvůr žádá, aby předestřel určité obecnější úvahy týkající se pojmu „průměrný spotřebitel“, který jsou členské státy a jejich soudy nebo příslušné orgány povinny podle uvedeného předpisu uplatňovat jako hodnoticí kritérium.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

6.        Článek 2 směrnice 2005/29, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

e)      ‚podstatným narušením ekonomického chování spotřebitele‘ použití obchodní praktiky, která významně zhoršuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí, což vede k tomu, že učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil;

[…]

j)      ‚nepatřičným ovlivňováním‘ využívání pozice síly vůči spotřebiteli k činění nátlaku, a to i bez použití fyzické síly nebo hrozby jejího použití, způsobem, který významně omezuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí;

[…]“

7.        Článek 5 této směrnice, nadepsaný „Zákaz nekalých obchodních praktik“, stanoví:

„1.      Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány.

2.      Obchodní praktika je nekalá, pokud

a)      je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče

a

b)      podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena, nebo průměrného člena skupiny, pokud se obchodní praktika zaměřuje na určitou skupinu spotřebitelů, ve vztahu k danému produktu.

[…]“

8.        Článek 8 směrnice 2005/29, nadepsaný „Agresivní obchodní praktiky“, stanoví:

„Obchodní praktika je považována za agresivní, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.“

9.        Článek 9 této směrnice, nadepsaný „Použití obtěžování, donucování a nepatřičného ovlivňování“, stanoví:

„Při určení, zda obchodní praktika používá obtěžování, donucování včetně použití fyzické síly nebo nepatřičné ovlivňování, se bere v úvahu:

a)      její načasování, místo, povaha nebo doba trvání;

b)      použití výhrůžného nebo urážlivého jazyka nebo chování;

c)      vědomé využití obchodníkem jakéhokoli konkrétního neštěstí nebo takových závažných okolností, které vedou ke zhoršení úsudku spotřebitele, k ovlivnění rozhodnutí spotřebitele ve vztahu k produktu;

[…]“

B.      Vnitrostátní právo

10.      Článek 20 Decreto legislativo del 6 settembre 2005, n. 206, Codice del consumo (legislativní nařízení č. 206 ze dne 6. září 2005; dále jen „spotřebitelský zákoník“) je nadepsán „Zákaz nekalých obchodních praktik“. Toto ustanovení stanoví:

„Obchodní praktika je považována za nekalou, je-li v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena, nebo průměrného člena určité skupiny spotřebitelů, na kterou je tato praktika zaměřena, ve vztahu k danému produktu.“

11.      Článek 24 tohoto legislativního nařízení se týká „Agresivních obchodních praktik“ a provádí požadavky obsažené v článku 8 směrnice 2005/29.

III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžné otázky

12.      V období od ledna 2015 do července 2018 nabízela Compass Banca svým zákazníkům vedle různých typů osobních úvěrů také uzavření pojistných smluv s krytím určitých událostí týkajících se jejich soukromého života, které s úvěrem nesouvisely. Uzavření pojistné smlouvy nebylo podmínkou pro poskytnutí úvěru, bylo ale společně s tímto produktem nabízeno. Kromě toho byly smlouvy na oba produkty podepisovány současně.

13.      Dne 13. září 2018 zahájil AGCM šetření s cílem zjistit, zda je tato obchodní praktika „nekalá“ ve smyslu směrnice 2005/29.

14.      Během tohoto šetření přijala Compass Banca některá z opatření navržených AGCM, aby se vyhnula uložení pokuty. Mezi tato opatření patřilo rozšíření bezpodmínečného práva na odstoupení od pojistné smlouvy na všechny zákazníky (aniž by byla dotčena jejich úvěrová smlouva), s následným ukončením pojistné smlouvy a vrácením nevyužitých splátek pojistného.

15.      Compass Banca zároveň odmítla požadavek AGCM na zavedení sedmidenního časového odstupu mezi podpisem obou smluv. Toto opatření totiž považovala za nepřiměřené. Navrhla však, že bude své zákazníky kontaktovat po uplynutí sedmi dnů od podpisu jejich pojistné smlouvy, aby ověřila, že si tito zákazníci stále přejí pojistnou smlouvu zachovat, přičemž dodala, že Compass Banca bude krýt náklady na pojistné za dobu odpovídající těmto sedmi dnům.

16.      AGCM považoval tyto závazky za nedostatečné. V rozhodnutí ze dne 2. dubna 2019 uvedl, že Compass Banca uplatňovala „agresivní“, a tudíž „nekalou“ obchodní praktiku ve smyslu směrnice 2005/29, jež spočívala v „nuceném vázání pojistných produktů, které nejsou spojeny s úvěrem a jejichž zprostředkovatelem je tatáž finanční společnost, při uzavírání smluv o osobním financování“. AGCM zakázal společnosti Compass Banca, aby v této praktice pokračovala, a uložil jí pokutu ve výši 4 700 000 eur.

17.      Compass Banca podala proti rozhodnutí AGCM žalobu k Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie). Tento soud žalobu zamítl.

18.      Compass Banca následně podala opravný prostředek ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), předkládajícímu soudu.

19.      Compass Banca tvrdí, že AGCM považoval její obchodní praktiku za „agresivní“, a tudíž „nekalou“ ve smyslu směrnice 2005/29 pouze z toho důvodu, že spočívá ve vázání prodeje osobních úvěrů a pojistných smluv, aniž předložil skutečný důkaz o „agresivní“ povaze této praktiky, a to s ohledem na konkrétní rysy této praktiky nebo relevantní okolnosti.

20.      Compass Banca dodává, že v důsledku přístupu AGCM nese důkazní břemeno prokázání, že její obchodní praktika ve skutečnosti není „agresivní“. Takové obrácení důkazního břemene je podle Compass Banca neodůvodněné a nepřijatelné.

21.      AGCM tvrdí, že společnost Compass Banca vázáním prodeje osobních úvěrů a pojistných smluv značně ovlivnila a omezila svobodu volby svých zákazníků ve vztahu ke svým pojistným produktům. Uvádí, že Compass Banca zejména neposkytla svým zákazníkům informace o volitelnosti pojistné smlouvy. Podle AGCM by praktika společnosti Compass Banca nebyla „agresivní“, pokud by k podpisu obou smluv docházelo s časovým odstupem sedmi dnů.

22.      Předkládající soud uvádí, že směrnice 2005/29 požaduje, aby posuzování případné „nekalé“ povahy obchodní praktiky bylo poměřováno hodnoticím kritériem „průměrného spotřebitele“.

23.      V tomto ohledu si klade otázku, zda tento pojem přikládá dostatečnou váhu teoriím, které dokládají nezbytnost větší ochrany spotřebitele, zejména teorii „omezené racionality“. Podle této teorie lidé často jednají, aniž si obstarají všechny potřebné informace, činí nerozumná rozhodnutí (ve srovnání s rozhodnutími, která by učinila osoba, jež hypoteticky „má dostatek informací a je v rozumné míře pozorná a opatrná“) a mění preference v závislosti na různých způsobech, jimiž jim obchodník prezentuje podstatné informace nebo alternativy k určitému jednání nebo produktu(7) (tzv. framing účinek).

24.      Ve světle těchto skutečností předkládající soud podotýká, že i když události týkající se soukromého života, na které se vztahuje pojistná smlouva nabízená společností Compass Banca (například zdravotní problémy), nesouvisejí s osobním úvěrem, který tato společnost rovněž nabízí, jsou vázané nabídky těchto dvou produktů společností Compass Banca „rámovány“ takovým způsobem, že spotřebitelé mohou nakonec dojít k závěru, že nelze uzavřít úvěrovou smlouvu, aniž by rovněž uzavřeli pojistnou smlouvu. Klade si otázku, zda tato praktika musí být z tohoto důvodu považována za „agresivní“, a tedy „nekalou“ obchodní praktiku ve smyslu směrnice 2005/29.

25.      Konečně se předkládající soud táže, zda skutečnost, že obchodní praktika používaná společností Compass Banca spočívá ve vázání prodeje pojistného produktu (pojistné smlouvy) s jiným produktem (osobním úvěrem), má vliv na řešení sporu v původním řízení. V tomto ohledu uvádí, že čl. 24 odst. 7 směrnice (EU) 2016/97(8) (který se konkrétně týká „distribuce“ pojistných produktů) obsahuje pravidla upravující vázaný prodej pojistných produktů a jiných produktů. Klade si otázku, zda toto ustanovení brání tomu, aby AGCM zakázal obchodní praktiku společnosti Compass Banca při uplatňování směrnice 2005/29.

26.      Za těchto okolností se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Neměl by být pojem ‚průměrný spotřebitel‘ uvedený ve [směrnici 2005/29], chápaný jako spotřebitel, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný – vzhledem k jeho pružnosti a neurčitosti – definován s ohledem na nejlepší vědecké poznatky a zkušenosti, a v důsledku toho odkazovat nejen na klasický pojem homo economicus, ale také na poznatky […] [teorie] omezené racionality, kter[á] prokázal[a], že lidé často jednají tak, že omezí množství informací, které potřebují, a činí ‚nerozumná‘ rozhodnutí ve srovnání s rozhodnutími, která by učinila hypoteticky pozorná a obezřetná osoba, tedy poznatky, které vyvolávají větší potřebu ochrany spotřebitele v případě – v moderní dynamice trhu stále běžnějšího – nebezpečí kognitivního podmiňování?

2)      Může být obchodní praktika považována za agresivní sama o sobě, pokud se v důsledku rámování informací (framing) může zdát, že volba je povinná a bez alternativy, a to s ohledem na čl. 6 odst. 1 [této směrnice], který považuje za klamavou obchodní praktiku, která jakýmkoli způsobem klame nebo může klamat průměrného spotřebitele‚ včetně celkového předvedení?

3)      Odůvodňuje [směrnice 2005/29] pravomoc [AGCM] (jakmile je zjištěno nebezpečí psychologického podmiňování spojeného: 1) se stavem nouze, v němž se zájemci o financování obvykle nacházejí, 2) se složitostí smluv předkládaných spotřebiteli k podpisu, 3) se souběžností vázané nabídky, 4) s krátkostí doby vyhrazené k podpisu nabídky) stanovit výjimku ze zásady možnosti vázání mezi prodejem pojistných produktů a prodejem nesouvisejících finančních produktů tím, že se stanoví časový odstup 7 dnů mezi podpisy obou smluv?

4)      Brání směrnice 2016/97, a zejména její čl. 24 odst. 3, tomu, aby [AGCM] přijal rozhodnutí na základě čl. 2 písm. d) a j) a článků 4, 8 a 9 směrnice 2005/29 a vnitrostátních prováděcích právních předpisů […] v důsledku odmítnutí společnosti poskytující investiční služby, v případě vázaného prodeje finančního produktu a pojistného produktu, který s prvním produktem nesouvisí (a při existenci nebezpečí podmiňování spotřebitele spojeného s okolnostmi konkrétního případu, které lze rovněž odvodit ze složitosti dokumentace, kterou je třeba posoudit) poskytnout spotřebiteli spatium deliberandi [lhůtu na rozmyšlenou] v délce 7 dnů od formulování vázaného návrhu do podpisu pojistné smlouvy?

5)      Může skutečnost, že pouhé vázání dvou produktů – finančního a pojistného – je považováno za agresivní praktiku, představovat nepřípustný regulační akt a nepovede k tomu, že by obchodníkovi (a nikoli AGCM, jak by tomu mělo být) bylo uloženo břemeno (které je obtížné splnit) prokázat, že se nejedná o agresivní praktiku v rozporu se [směrnicí 2005/29] (zejména proto, že uvedená směrnice neumožňuje členským státům přijmout přísnější opatření, než jsou ta, která jsou v ní definována, ani s cílem zajistit vyšší úroveň ochrany spotřebitele), nebo naopak takové přenesení důkazního břemene neexistuje, pokud na základě objektivních skutečností existuje reálné nebezpečí podmínění spotřebitele, který potřebuje získat financování, komplexní vázanou nabídkou?“

27.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 10. října 2022 byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 13. října 2022. Písemná vyjádření předložily Compass Banca, Europe Assistance Italia SpA (dále jen „Europe Assistance Italia“), italská vláda, jakož i Evropská komise. Ústní jednání se nekonalo.

IV.    Analýza

28.      Všech pět otázek předkládajícího soudu se týká výkladu směrnice 2005/29, která, jak jsem vysvětlil v úvodu výše, zakazuje „nekalé“ obchodní praktiky. Jak vyplývá z čl. 5 odst. 2 tohoto předpisu, obchodní praktika je „nekalá“, pokud je „v rozporu s požadavky náležité profesionální péče“ (první podmínka) a „podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena […] ve vztahu k danému produktu“ (druhá podmínka)(9).

29.      Z této definice, jakož i z bodu 18 odůvodnění této směrnice vyplývá, že „nekalá“ povaha obchodní praktiky musí být poměřována hodnoticím kritériem „průměrného spotřebitele“, který „má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory“(10).

30.      Za těchto okolností se první otázka předkládajícího soudu týká výkladu pojmu „průměrný spotřebitel“ (A). Jádrem zbývajících čtyř otázek je problém spočívající v tom, zda je taková praktika vázaného prodeje, jakou zavedla Compass Banca, „agresivní“, a tudíž „nekalá“ ve smyslu směrnice 2005/29, a jaká opatření může v takové situaci nařídit příslušný vnitrostátní orgán. Budu se nejprve zabývat druhou otázkou (B) a pátou otázkou (C), načež zodpovím třetí (D) a čtvrtou otázku (E).

A.      Pojem „průměrný spotřebitel“ (otázka 1)

31.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda pojem „průměrný spotřebitel“, který má být podle směrnice 2005/29 vnitrostátními soudy a orgány používán jako hodnoticí kritérium při posuzování „nekalé“ povahy obchodní praktiky při uplatňování této směrnice, musí být chápán pouze s odkazem na „klasický pojem“ homo economicus, nebo zda lze zohlednit i jiné teorie, které svědčí o nutnosti větší ochrany spotřebitele, zejména teorii „omezené racionality“.

32.      Rozklíčování přesného smyslu této otázky vyžaduje, abych nejprve vysvětlil, co předkládající soud míní „klasickým pojmem“ homo economicus a teorií „omezené racionality“.

33.      Výraz homo economicus nebyl Soudním dvorem nikdy použit. Nevyskytuje se ani v žádném ustanovení směrnice 2005/29. Tento výraz byl vytvořen stoupenci neoklasické ekonomie(11), kteří postulovali existenci spotřebitele, jenž se chová racionálně s cílem maximalizovat svůj „zisk“(12) nebo „osobní užitek“(13). Podle modelu homo economicus je „průměrný spotřebitel“ racionálně jednající osobou, která při shromažďování a zpracovávání informací před přijetím rozhodnutí o obchodní transakci postupuje sebejistě a aktivně(14) a je si v plném rozsahu vědoma důsledků své volby.

34.      Naproti tomu teorie „omezené racionality“ postuluje, že lidé mají obecně omezenou schopnost vstřebávat složité informace a nepracují vždy se všemi informacemi, které jim byly poskytnuty nebo které mají k dispozici. Tuto teorii zavedli stoupenci behaviorální ekonomie, kteří vyvrátili mýtus, že spotřebitelé činí rozhodnutí, která jsou pro ně nejlepší, i v případě, že jsou jim předloženy všechny relevantní informace(15).

35.      Ve světle těchto skutečností chápu první otázku tak, že vychází z tvrzení některých autorů(16), podle kterého odkazuje pojem „průměrný spotřebitel“ v kontextu použití směrnice 2005/29 na racionální osobu, která si aktivně opatřuje všechny relevantní informace, která racionálně zpracovává informace, které jsou jí poskytnuty, a která je proto schopna činit informovaná rozhodnutí (v souladu s modelem homo economicus). Tento výklad vyplývá ze skutečnosti, že bod 18 odůvodnění směrnice 2005/29 stanoví, že ‚průměrný spotřebitel‘ je ten, kdo má ‚dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný‘.

36.      Chápu rovněž, že podstatou této otázky předkládajícího soudu ve skutečnosti je, do jaké míry hraje při posuzování toho, zda je obchodní praktika společnosti Compass Banca „nekalá“ ve smyslu této směrnice, roli způsob, jakým tato společnost prezentuje (či „rámuje“) svým zákazníkům informace. Pokud je „průměrný spotřebitel“ racionální osobou, která si aktivně opatřuje všechny relevantní informace a racionálně zpracovává informace, které jsou jí poskytnuty (podobně jako homo economicus), pak způsob, jakým jí obchodník informace prezentuje, nemůže „podstatně narušit“ její ekonomické chování, jako by tomu bylo v případě, kdy by se jednalo o osobu s „omezenou racionalitou“, která by jednala, aniž by získala všechny relevantní informace, nebo by nebyla schopna informace, jež jí byly poskytnuty, racionálně zpracovat.

37.      Na základě těchto úvodních poznámek mohu odmítnout tvrzení společnosti Compass Banca, že první otázka je nepřípustná z důvodu své hypotetické povahy. V tomto ohledu připomínám, že na předběžné otázky položené vnitrostátními soudy se vztahuje domněnka relevance, která může být vyvrácena jen ve výjimečných případech, včetně situace, kdy se jedná o hypotetický problém a Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(17). Na základě mého vysvětlení, a jelikož k určení, zda je obchodní praktika společnosti Compass Banca „agresivní“, a tedy „nekalá“ ve smyslu směrnice 2005/29, musí Consiglio di Stato přijmout hledisko „průměrného spotřebitele“, není problém předložený Soudnímu dvoru v rámci první otázky podle mého názoru hypotetický a je ve skutečnosti přímo relevantní pro řešení sporu v původním řízení.

38.      Po těchto upřesněních vysvětlím důvody, proč sdílím názor předestřený italskou vládou a Komisí, a sice že „průměrný spotřebitel“ v kontextu uplatňování směrnice 2005/29 není nutně osobou, která odpovídá modelu homo economicus. Tento koncept je dostatečně pružný na to, aby byla tato osoba v určitých situacích vnímána jako osoba s „omezenou racionalitou“, která jedná, aniž by získala všechny relevantní informace, nebo která není schopna informace, jež jí byly poskytnuty, racionálně zpracovat. K tomuto závěru mne vede několik důvodů.

39.      Zaprvé bod 18 odůvodnění této směrnice výslovně uvádí, že pojem „průměrný spotřebitel“ závisí na vývoji judikatury Soudního dvora a že „pojem průměrného spotřebitele není statistickým pojmem“. Dále platí, že vnitrostátní soudy a orgány musí při definování „průměrného spotřebitele“ ve vztahu k dané obchodní praktice zohlednit „sociální, kulturní a jazykové faktory“. Tento bod odůvodnění rovněž uvádí, že pro stanovení reakce „průměrného spotřebitele“ na takovou praktiku budou muset vnitrostátní soudy a orgány vycházet z „vlastního úsudku“.

40.      Z těchto skutečností vyplývá, že pojem „průměrný spotřebitel“ je v kontextu uplatňování směrnice 2005/29 vnímán jako pružný pojem, který musí být přizpůsoben v závislosti na relevantních okolnostech. Určení osob spadajících do rámce pojmu „průměrný spotřebitel“ ve vztahu k dané obchodní praktice nemá být pouze teoretické. Je třeba zohlednit i realističtější úvahy. Tyto úvahy se mohou týkat například složitosti daného oboru, znalostí očekávaných od „průměrného spotřebitele“ ve vztahu k určitému produktu, jakož i pravděpodobnosti, že spotřebitel podlehne kognitivnímu zkreslení. S ohledem na uvedené se tedy domnívám, že v určitých situacích sice může být „průměrný spotřebitel“ považován za schopného jednat racionálně a učinit informované rozhodnutí, v jiných situacích (například pokud se jedná o produkt, který „průměrný spotřebitel“ koupí spíše z nutkavého popudu nebo v emočním stresu) ale lze mít za to, že toho schopen není.

41.      Zadruhé tento bod odůvodnění uvádí, že „průměrný spotřebitel“ je „běžným spotřebitelem“. Vnitrostátní soudy a orgány musí navíc při posuzování „nekalé“ povahy obchodní praktiky určit „typick[ou] reakc[i] průměrného spotřebitele v daném případě“. Z uvedených výrazů vyvozuji, že tyto soudy a orgány nejsou povinny zjišťovat, jaké by bylo ekonomické chování racionálního spotřebitele, který si aktivně opatřuje relevantní informace, který racionálně zpracovává informace, které jsou mu prezentovány, a který je tedy schopen činit informovaná rozhodnutí (homo economicus). Jsou povinny pouze zvážit „typickou reakci“ „běžného spotřebitele“. Tento výklad zastává i Komise ve svých „Pokynech k výkladu a uplatňování [směrnice 2005/29]“, ve kterých uvádí, že „kritérium je založeno na zásadě proporcionality“ a že „[p]růměrný spotřebitel podle [této směrnice] není každopádně někým, kdo potřebuje jen malou ochranu, jelikož je vždy schopen získat dostupné informace a jednat na základě těchto informací prozíravě“(18).

42.      S ohledem na tyto informace sdílím názor Komise, že výraz „rozumná míra“ v obratu „má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný“, který je použit v bodě 18 odůvodnění směrnice 2005/29, neznamená „v naprosté míře“ ani „obzvláště“. V tomto ohledu připomínám, jak uvedla generální advokátka L. Medina, že „[i]nstitut průměrného spotřebitele je právní fikcí“, jejímž účelem je „vměstnat velmi rozmanité situace do společného jmenovatele“(19). Tento pojem vychází z judikatury, v níž musel Soudní dvůr vážit riziko uvádění spotřebitelů v omyl oproti požadavkům na volný pohyb zboží(20). Jedná se o objektivní hodnoticí kritérium, které je použito nejen v kontextu směrnice 2005/29, ale i v řadě dalších nástrojů spotřebitelského práva Evropské unie, jakož i v jiných oblastech unijního práva(21). Připomínám, že ve vztahu ke směrnici 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách(22) Soudní dvůr rozhodl, že standardu „průměrného spotřebitele“ neodpovídá ani méně informovaný nebo obezřetný spotřebitel, ani informovanější nebo obezřetnější spotřebitel, než je průměrný spotřebitel(23). Nevidím důvod pro odlišný výklad tohoto standardu v kontextu uplatňování směrnice 2005/29.

43.      Ve světle tohoto širšího kontextu chápu, že účelem výrazu „má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný“ uvedeného v bodě 18 odůvodnění směrnice 2005/29 není „zvýšit laťku“, pokud jde o to, co lze od běžného spotřebitele očekávat ve vztahu k dané obchodní praktice, a to požadavkem, aby byl ad minima systematicky racionální osobou aktivně si opatřující relevantní informace, která racionálně zpracovává informace, které jsou jí prezentovány, a která je tedy schopna činit informovaná rozhodnutí (podobně jako homo economicus). Smyslem těchto slov je spíše zajistit, aby vnitrostátní soudy a orgány nepřijaly jako kritérium spotřebitele, který má tak málo informací a je tak málo pozorný a opatrný, že by bylo nerozumné nebo nepřiměřené jej chránit. V tomto ohledu poukazuji na to, že Komise v „Pokynech k výkladu a uplatňování [směrnice 2005/29]“(24) z rozsahu ochrany výslovně vyloučila pouze „velmi důvěřivého, naivního nebo povrchního spotřebitele“, ve vztahu k němuž měla Komise za to, že chránit jej by bylo „nepřiměřené a vytvářelo by neodůvodněnou překážku obchodu“. To je poměrně nízký minimální standard.

44.      Z tohoto důvodu se neztotožňuji s tvrzením společnosti Compass Banca v tom, že pouhá skutečnost, že směrnice 2005/29 obsahuje zvláštní ustanovení týkající se ochrany „zvláště zranitelných“ skupin spotřebitelů (a sice čl. 5 odst. 3 této směrnice), znamená, že „průměrný spotřebitel“, na kterého odkazuje čl. 5 odst. 2 tohoto předpisu, je tedy osobou schopnou jednat za všech okolností racionálně. Podle mého názoru skutečnost, že unijní normotvůrce zamýšlel poskytnout větší ochranu „zvláště zranitelným skupinám“ spotřebitelů, neznamená, že neměl v úmyslu zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelům, kteří do těchto skupin nepatří, resp. že je považoval za nezranitelné, dokonale racionální osoby za všech okolností.

45.      Zatřetí tento výklad podle mého názoru potvrzuje i cíl směrnice 2005/29, kterým je zajistit „vysokou úroveň ochrany spotřebitele“. Této ochranné funkce – která, jak jsem uvedl v úvodu, je páteřní funkcí nejen této směrnice, ale i řady jiných dokumentů přijatých unijním normotvůrcem v oblasti ochrany spotřebitele – by totiž nebylo třeba, pokud by měl být „průměrný spotřebitel“ vždy chápán podle modelu „homo economicus“. Bude to možná znít jako notorieta, ale domnívám se, že unijní normotvůrce by směrnici 2005/29 (jejíž funkcí je chránit spotřebitele před praktikami, které by mohly být „podstatným narušením ekonomického chování spotřebitele“) nepřijal, pokud by měl za to, že spotřebitelé jsou vždy schopni racionálního jednání.

46.      V tomto ohledu podotýkám, že Soudní dvůr již výslovně uznal, že ekonomické chování spotřebitelů může být zhoršeno obchodními praktikami, které využívají kognitivního zkreslení(25). Dále směrnice 2005/29 obsahuje řadu výrazů a vyjádření, které naznačují, že se spotřebiteli může být manipulováno, přičemž v důsledku tohoto zkreslení pak mohou spotřebitelé utrpět újmu (například výrazy „činění nátlaku“ v čl. 2 písm. j), „podstatné narušení“ v čl. 2 písm. e) a „podstatně narušuje“ v čl. 5 odst. 2, „uvádí v omyl“ v článku 6 nebo „nepatřičné ovlivňování“ v článcích 8 a 9).

47.      Začtvrté je pravda, že Soudní dvůr uvedl v rozsudku Deroo-Blanquart(26) (věc, která se týkala obchodní praktiky spočívající v prodeji počítače vybaveného předem nainstalovanými počítačovými programy), že podmínky loajality stanovené směrnicí 2005/29 mohou být považovány za splněné „zejména při správném informování spotřebitele“. Nedomnívám se však, že by toto tvrzení bylo založeno na myšlence, že spotřebitelé by nutně jednali racionálně, pokud by jim byly skutečně předloženy všechny relevantní informace (nebo k nim měli přístup) (v souladu s modelem homo economicus). V tomto rozsudku Soudní dvůr pouze konstatoval, že spotřebitel byl správně informován, což byla jedna z okolností, které mohly prokázat, že byly splněny požadavky poctivých obchodních praktik nebo obecné zásady dobré víry(27).

48.      A konečně souhlasím s tím, že jedním ze základních cílů směrnice 2005/29 je chránit schopnost spotřebitelů činit informovaná rozhodnutí. Tento cíl dokládá například čl. 2 písm. e) této směrnice, který odkazuje na obchodní praktiku, která „významně zhoršuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí, což vede k tomu, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil“(28). Článek 2 písm. j) této směrnice, který definuje pojem „nepatřičné ovlivňování“, rovněž odkazuje na „schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí“. Kromě toho článek 7 směrnice 2005/29 („Klamavá opomenutí“) vychází z úvahy spočívající v tom, že čím více informací je spotřebiteli poskytnuto, tím méně je pravděpodobné, že bude uveden v omyl. Tato ustanovení však nechápu v tom smyslu, že „průměrný spotřebitel“ je osobou, která by bez „nekalé“ obchodní praktiky nutně učinila takové informované rozhodnutí (tak jak by učinil „homo economicus“). Článek 2 písm. e) a j) směrnice 2005/29 totiž pouze uvádějí, že praktika je „nekalá“, pokud podstatně zhoršuje schopnost (nebo možnost) spotřebitele učinit informované rozhodnutí.

49.      S ohledem na tyto skutečnosti jsem toho názoru, že „průměrný spotřebitel“, kterýžto pojem musí vnitrostátní soudy a orgány podle směrnice 2005/29 používat jako „hodnoticí kritérium“, není nutně racionální osobou, která si aktivně opatřuje relevantní informace, racionálně zpracovává informace, jež jsou jí prezentovány, a je tak schopna činit informovaná rozhodnutí. V určitých situacích sice může „průměrný spotřebitel“ takovouto osobou být, nicméně tento koncept je dostatečně pružný na to, aby mohl být „průměrný spotřebitel“ v jiných situacích chápán jako osoba s „omezenou racionalitou“, která jedná, aniž si opatřila relevantní informace, nebo není schopna zpracovat racionálně informace, které jsou jí poskytnuty (včetně informací, které jsou jí prezentovány obchodníkem).

50.      V následujícím oddílu budu zkoumat zejména důležitost posledně uvedeného hlediska (jakým způsobem jsou informace spotřebiteli prezentovány ze strany obchodníka), a to ve specifickém kontextu článků 8 a 9 směrnice 2005/29.

B.      Posouzení „agresivní“ povahy obchodní praktiky, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje svým zákazníkům informace způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí nezbytně zakoupit oba produkty společně (otázka 2)

51.      Druhá otázka se týká toho, zda je taková obchodní praktika, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje svým zákazníkům informace způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí nezbytně zakoupit oba produkty společně, sama o sobě „agresivní“ ve smyslu směrnice 2005/29.

52.      Zaprvé podotýkám, že předkládající soud se sice táže na „agresivní“ povahu takové praktiky, nicméně odkazuje na jediné ustanovení, a sice čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29, které uvádí výčet podmínek, za kterých lze obchodní praktiku považovat za „zavádějící“ (nikoli „agresivní“). Z článku 5 odst. 4 této směrnice jasně vyplývá, že „klamavé“ a „agresivní“ obchodní praktiky jsou dva různé typy „nekalých“ obchodních praktik(29). Jak všichni účastníci původního řízení a zúčastnění uvedli ve svých vyjádřeních, na „agresivní“ obchodní praktiky se nevztahuje čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29(30), ale články 8 a 9 této směrnice. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby druhou předběžnou otázku přeformuloval tak, že bude zahrnovat pouze odkaz na tato ustanovení.

53.      Zadruhé připomínám, že Soudní dvůr již rozhodl, že vázané nabídky, které spočívají ve spojení alespoň dvou různých výrobků nebo služeb do jediné nabídky, představují komerční jednání, které je jednoznačně součástí obchodní strategie obchodníka a přímo směřuje k propagaci nebo prodeji. Z toho vyplývá, že vázané nabídky představují „obchodní praktiky“ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29, a tudíž spadají do působnosti této směrnice(31). Totéž pak logicky platí i pro obchodní praktiky spočívající ve vázaném prodeji dvou produktů (nejenže obchodník nabízí zákazníkovi zároveň dva produkty, ale současně dochází i k prodeji obou těchto produktů). Soudní dvůr mezi těmito dvěma obchodními praktikami ve skutečnosti nikterak jednoznačně nerozlišuje(32).

54.      Kromě toho Soudní dvůr již rozhodl, že směrnice 2005/29 musí být vykládána v tom smyslu, že brání obecnému a preventivnímu zákazu vázaných nabídek bez ohledu na jakékoli ověření jejich nekalé povahy s ohledem na kritéria stanovená v článcích 5 až 9 uvedené směrnice(33). Podle mého názoru lze stejné odůvodnění bez obtíží opět uplatnit na obchodní praktiku spočívající ve vázaném prodeji dvou produktů. Taková praktika nemůže být obecně zakázána a nelze ji považovat za inherentně „nekalou“.

55.      S ohledem na tato upřesnění podotýkám, že svou druhou předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda je obchodní praktika, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje svým zákazníkům informace způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí koupit oba produkty společně, sama o sobě „agresivní“ ve smyslu směrnice 2005/29. Domnívám se, že obratem „sama o sobě“ má předkládající soud na mysli „za všech okolností“ bez ohledu na ostatní rysy dané obchodní praktiky a příslušný kontext.

56.      Pokud jde o články 8 a 9 směrnice 2005/29, poznamenávám, že první z těchto ustanovení upřesňuje, že určení toho, zda je určitá obchodní praktika „agresivní“ ve smyslu těchto ustanovení, musí být založeno na „věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem“. Příslušné vnitrostátní orgány musí ve světle těchto jednotlivých prvků analyzovat, zda dotčená obchodní praktika „výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil“. V tomto ohledu již Soudní dvůr potvrdil, že článek 8 směrnice 2005/29 vyjadřuje povinnost přihlédnout ke všem rysům chování obchodníka v daném skutkovém kontextu(34).

57.      Kromě toho se musí daná praktika vyznačovat „obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním“ ve smyslu článku 9 této směrnice(35). Toto ustanovení obsahuje výčet okolností (například načasování, místo, povaha nebo doba trvání praktiky), které jsou relevantní pro ověření, zda je posledně uvedený požadavek splněn.

58.      Podle mého názoru již ze znění článků 8 a 9 směrnice 2005/29 vyplývá, že určení toho, zda je určitá obchodní praktika „agresivní“, obecně závisí na posouzení kontextu. S ohledem na tato ustanovení samozřejmě nelze vyloučit, že některé obchodní praktiky mohou být považovány za „agresivní“, a tudíž za „nekalé“ ve smyslu této směrnice, samy o sobě. Považuji však za zřejmé, že pokud takové praktiky existují, jedná se o výjimku, nikoli pravidlo.

59.      Tento výklad má dále oporu v příloze I směrnice 2005/29, která obsahuje jakousi „černou listinu“ určitých praktik, jež mají být za všech okolností považovány za „nekalé“. Uvádí jednak v bodech 1 až 24 obchodní praktiky, které mohou být za všech okolností považovány za „klamavé“, a jednak v jejích bodech 24 až 31 praktiky, které mají být považovány za „agresivní“ (opět, za všech okolností). Žádná z obchodních praktik vyjmenovaných v těchto bodech a spadajících do této druhé kategorie neodkazuje na praktiku, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje svým zákazníkům informace způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí nezbytně zakoupit oba produkty společně, ani takovou praktiku nezahrnuje.

60.      V tomto ohledu čl. 5 odst. 5 směrnice 2005/29 stanoví, že „[v] příloze I je uveden výčet obchodních praktik, které jsou považovány za nekalé za všech okolností“ a že „[t]ento jednotný výčet platí ve všech členských státech a může být změněn pouze revizí této směrnice“. Kromě toho bod 17 odůvodnění tohoto předpisu stanoví, že jeho příloha I „uvádí taxativní výčet všech takových praktik“ a že „[p]ouze tyto obchodní praktiky lze pokládat za nekalé, aniž by bylo třeba provádět hodnocení jednotlivých případů podle článků 5 až 9“. S ohledem na tyto skutečnosti je dle mého názoru výčet obchodních praktik uvedený v dotčené příloze taxativní(36).

61.      Dodávám, že Soudní dvůr rozhodl, že jelikož směrnice 2005/29 „plně harmonizuje pravidla týkající se nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům, nemohou členské státy, jak to výslovně stanoví článek 4 této směrnice, přijmout více omezující opatření, než jsou stanovena v této směrnici, a to ani za účelem dosažení vyšší úrovně ochrany spotřebitele“(37).

62.      S ohledem na tyto skutečnosti považuji za zřejmé, že obchodní praktiku, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje zákazníkům informace způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí nezbytně zakoupit oba produkty společně, nelze považovat za „agresivní“ samu o sobě ve smyslu článků 8 a 9 směrnice 2005/29. Tato praktika totiž není uvedena ve výčtu v příloze I této směrnice. Vnitrostátní soudy a orgány tak musí analyzovat „agresivní“ povahu takové praktiky ve světle požadavků uvedených v těchto článcích – z nichž mimo jiné vyplývá, že obchodní praktika musí být posuzována „ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem“.

63.      Všichni účastníci řízení a zúčastnění v projednávané věci s tímto závěrem souhlasí.

64.      Rád bych připojil ještě jednu poznámku.

65.      Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dovozuji, že důvod, pro který předkládající soud ve druhé předběžné otázce zmiňuje čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29, a nikoli články 8 a 9 této směrnice, je ten, že čl. 6 odst. 1 výslovně odkazuje na „celkové předvedení“ informací poskytovaných spotřebitelům jako na faktor relevantní pro určení, zda je určitá obchodní praktika „zavádějící“. Jak jsem již uvedl v bodě 50 výše, předkládající soud si podle mého názoru klade otázku, zda způsob, jakým obchodník informace prezentuje (či „rámuje“), je relevantní i v kontextu použití článků 8 a 9 směrnice 2005/29.

66.      Odpověď na tuto základní otázku lze podle mého názoru snadno vyvodit ze skutečností, které jsem vyjmenoval v bodech 52 až 62 výše.

67.      Článek 8 směrnice 2005/29 totiž požaduje, jak jsem právě vysvětlil, aby příslušné vnitrostátní orgány při posuzování „agresivní“ povahy určité obchodní praktiky zohledňovaly mimo jiné i všechny „rysy“ takové praktiky. Mám za to, stejně jako italská vláda, že způsob, jakým obchodník svým zákazníkům prezentuje či „rámuje“ informace, takovým relevantním „rysem“ je.

68.      V tomto ohledu dodávám, že podle čl. 2 písm. j) směrnice 2005/29 se „nepatřičným ovlivňováním“ rozumí „využívání pozice síly vůči spotřebiteli k činění nátlaku, a to i bez použití fyzické síly nebo hrozby jejího použití, způsobem, který významně omezuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí“. Z toho podle mého názoru vyplývá, že „nepatřičné ovlivňování“ lze vykonávat různými prostředky, včetně prezentace (či „rámování“) nabídky ze strany obchodníka vůči spotřebiteli.

69.      Kromě toho Soudní dvůr již ve své judikatuře, zejména v rozsudku Orange Polska(38), zdůraznil význam způsobu prezentace informací spotřebiteli v kontextu použití článků 8 a 9 směrnice 2005/29. V tomto rozsudku Soudní dvůr potvrdil, že dodatečné praktiky týkající se způsobu, jakým jsou informace obchodníkem spotřebiteli prezentovány v rámci procesu uzavírání nebo změny smlouvy (například praktika, kdy obchodník nebo jeho kurýr trvá na nutnosti podepsat smlouvu, přičemž uvádí, že každé zpoždění při podpisu smlouvy by znamenalo, že později bude možné smlouvu uzavřít pouze za nevýhodnějších podmínek), mohou vést k závěru, že obchodní praktika, která není sama o sobě „agresivní“, v takové situaci za „agresivní“ považována bude(39).

70.      S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že způsob, jakým obchodník prezentuje (či „rámuje“) informace vůči spotřebiteli, představuje „rys“ obchodní praktiky, který je nutno zohlednit v rámci posuzování toho, zda je určitá praktika „agresivní“, a tedy „nekalá“ ve smyslu směrnice 2005/29.

71.      Z toho vyplývá, že při posuzování obchodní praktiky, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje svým zákazníkům informace způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí nezbytně zakoupit oba produkty společně, musí příslušné vnitrostátní orgány zohlednit uvedenou skutečnost. Ve spojitosti s aspekty, které jsem nastínil v předchozím oddílu, se domnívám, že této skutečnosti musí být přikládána zvláštní důležitost v situaci, kdy je „průměrného spotřebitele“ (z důvodů souvisejících například se složitostí daného oboru, do kterého produkt spadá, nebo ekonomickým tlakem, jemuž je tento spotřebitel vystaven v době, kdy dané produkty kupuje) nutno považovat za osobu s „omezenou racionalitou“, která jedná, aniž by si opatřila relevantní informace, nebo není schopna racionálně zpracovat informace, jež jsou jí poskytnuty (včetně informací, které jsou jí prezentovány obchodníkem).

C.      Pochybnosti předkládajícího soudu ohledně důkazního břemene (otázka 5)

72.      Podstatou páté předběžné otázky předkládajícího soudu je to, jak by měl odpovědět na argument společnosti Compass Banca, že závěr AGCM, podle kterého je jeho obchodní praktika „agresivní“ pouze z toho důvodu, že spočívá ve vázaném prodeji dvou produktů, vede k neodůvodněnému a nepřijatelnému obrácení důkazního břemene z AGCM na Compass Banca.

73.      Mám za to, že odpověď na pátou otázku není nikterak obtížná. Ve své odpovědi na druhou předběžnou otázku jsem již vysvětlil, že nelze mít za to, že obchodní praktika je „agresivní“ sama o sobě ve smyslu směrnice 2005/29, a nelze ji zakazovat pouze z toho důvodu, že spočívá ve vázaném prodeji dvou produktů. Příslušné vnitrostátní orgány musí naopak analyzovat „agresivní“ povahu takové praktiky ve světle požadavků zakotvených v článcích 8 a 9 této směrnice (tedy „každou praktiku individuálně“, přičemž každá praktika musí být hodnocena „ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem“).

74.      Zdá se mi zjevné, že v takové situaci netíží obchodníka žádné nepřijatelné (obrácené) důkazní břemeno. Vůbec totiž nedochází k přenesení důkazního břemene na obchodníka, jelikož je na příslušných vnitrostátních orgánech, aby prokázaly „agresivní“, a tedy „nekalou“ povahu dotčené obchodní praktiky. Podotýkám, že Europe Assistance Italia, Komise i italská vláda s tímto názorem souhlasí.

D.      Možnost příslušných vnitrostátních orgánů stanovit povinnost sedmidenního časového odstupu mezi podpisem smluv na produkty, které jsou předmětem vázaného prodeje (otázka 3)

75.      V předchozích oddílech jsem doložil, že nelze mít za to, že obchodní praktika spočívající ve vázaném prodeji dvou produktů je sama o sobě „agresivní“ ve smyslu článků 8 a 9 směrnice 2005/29, přičemž totéž platí pro obchodní praktiku, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje svým zákazníkům informace způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí nezbytně zakoupit oba produkty společně.

76.      To však neznamená, že takové praktiky nelze nikdy považovat za „agresivní“ ve smyslu uvedených ustanovení. Vše závisí na tom, zda je dotčená obchodní praktika „ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem“ praktikou, která se vyznačuje „obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním“ a „výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil“.

77.      Třetí otázka vychází z předpokladu, že obchodní praktika používaná společností Compass Banca – která spočívá ve vázaném prodeji dvou produktů – je „agresivní“ vzhledem k následujícím okolnostem: 1) skutečnosti, že žadatel žádá o úvěr z důvodu stavu nouze, 2) složitosti smluv předkládaných společností Compass Banca spotřebiteli k podpisu, 3) souběhu nabídek uzavření smlouvy o osobním úvěru a pojistné smlouvy a 4) krátké době vyhrazené k přijetí těchto nabídek.

78.      Souhlasím s předkládajícím soudem v tom, že tyto jednotlivé okolnosti (společně se skutečností, jak dovozuji z dostupných informací, že Compass Banca prezentuje či „rámuje“ informace svým zákazníkům způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že nemají jinou možnost než přijmout pojistnou smlouvu společně s úvěrovou smlouvou) jsou relevantní pro účely prokázání „nepatřičného ovlivňování“ ve smyslu článku 9 směrnice 2005/29.

79.      Mezi okolnosti vyjmenované v tomto ustanovení totiž patří „načasování, místo, povaha nebo doba trvání“ praktiky, jakož i „vědomé využití obchodníkem jakéhokoli konkrétního neštěstí […] k ovlivnění rozhodnutí spotřebitele ve vztahu k produktu“. Tato poslední okolnost by podle mého názoru mohla v takové situaci, jako je situace, která nastala v původním řízení, zahrnovat okolnost, že se obchodník vůči spotřebiteli zmíní o událostech týkajících se jeho soukromého života (souvisejících například s jeho zdravotním stavem), které – pokud by nastaly – by mohly negativně ovlivnit jeho schopnost splácet úvěr, jenž s obchodníkem sjednal.

80.      Pokud jde o otázku, zda jsou tyto okolnosti dostatečné k prokázání toho, že praktika používaná společností Compass Banca nejen využívá „nepatřičného ovlivňování“ ve smyslu článku 9 směrnice 2005/29, ale rovněž „výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu“, čímž způsobí, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které „by jinak neučinil“ (v souladu s požadavky uvedenými v článku 8 směrnice 2005/29), jsem toho názoru, že odpověď na tuto otázku závisí na tom, zda tato praktika vykazuje další rysy nebo zda nastaly jiné relevantní okolnosti, které buď zmírňují, nebo naopak zhoršují dopad výše uvedených okolností na „svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele“. Je na předkládajícím soudu, aby takové určení provedl.

81.      Na základě těchto skutečností mám za to, že třetí předběžná otázka se v podstatě týká opatření, která může takový vnitrostátní orgán, jako je AGCM, přijmout v situaci, kdy dospěje k závěru, že taková obchodní praktika, jakou používá Compass Banca, tyto požadavky splňuje. Může za těchto okolností takový orgán stanovit povinnost sedmidenního časového odstupu mezi podpisem smluv na oba produkty?

82.      Podle mého názoru je ve světle všech skutečností, které jsem nastínil v předchozích oddílech, zřejmá i odpověď na tuto předběžnou otázku.

83.      Článek 5 odst. 1 směrnice 2005/29 totiž jednoznačně stanoví, že „[n]ekalé obchodní praktiky jsou zakázány“. Nevidím důvod, proč – pokud je praktika spočívající ve vázaném prodeji dvou produktů ve světle všech svých rysů a relevantních okolností „agresivní“, a tedy „nekalá“ ve smyslu této směrnice – by tohoto zákazu nebylo možno dosáhnout požadavkem, aby byl podpis obou smluv povinně oddělen časovým odstupem sedmi dnů, aby bylo zajištěno, že obě prodejní transakce budou skutečně provedeny v odlišných dnech, které od sebe budou odděleny přiměřenou časovou prodlevou.

E.      Důsledek skutečnosti, že se jedná o finanční a pojistné produkty (otázka 4)

84.      Čtvrtá předběžná otázka souvisí se skutečností, že produkty, které jsou předmětem vázaného prodeje společnosti Compass Banca ve věci v původním řízení, jsou zčásti pojistnými produkty. Předkládající soud žádá o objasnění, zda vzhledem k povaze těchto produktů stále platí, že AGCM je oprávněn stanovit časový odstup sedmi dnů mezi podpisem úvěrové smlouvy a podpisem pojistné smlouvy, které jsou touto společností nabízeny, při uplatnění směrnice 2005/29. Uvádí, že článek 24 směrnice 2016/97 stanoví pro „distributory“(40) pojistných produktů, které jsou předmětem vázaného prodeje s jinými produkty, určité zvláštní povinnosti(41). Tento soud se v podstatě táže, zda nedochází k rozporu mezi tímto ustanovením a směrnicí 2005/29.

85.      Podotýkám, že ve čtvrté otázce a v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zmiňuje předkládající soud pouze čl. 24 odst. 3 a 7 směrnice 2016/97. Ve své analýze této otázky však posoudím celý článek 24.

86.      Pokud jde o otázku, zda dochází k rozporu mezi směrnicí 2005/29 a uvedeným ustanovením, pak zaprvé uvádím, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2005/29 stanoví, že „[v] případě rozporu mezi ustanoveními této směrnice a jinými pravidly Společenství, která upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik, jsou tato jiná pravidla Společenství pro tyto určité aspekty rozhodná a použijí se“(42).

87.      Zadruhé připomínám, že Soudní dvůr již vysvětlil, že výraz „rozpor“ v tomto ustanovení označuje „v případě ustanovení, kterých se týká, vztah jdoucí nad rámec pouhé nestejnosti či rozdílnosti, což znamená, že jde o neshodu, kterou nelze překonat prostřednictvím kombinovaného řešení umožňujícího koexistenci obou situací, aniž je nutné pokřivit jejich odlišnost“. Konstatoval, že „takový rozpor, jako je rozpor, na nějž míří čl. 3 odst. 4 směrnice 2005/29, nastane pouze v případě, kdy ustanovení jiná než ustanovení [této směrnice], upravující zvláštní aspekty nekalých obchodních praktik, ukládají bez jakéhokoli manévrovacího prostoru obchodníkům povinnosti neslučitelné s povinnostmi stanoveným[i] směrnicí 2005/29“(43).

88.      Zatřetí mám za to, stejně jako Compass Banca, že článek 24 směrnice 2016/97 ukládá povinnosti „distributorům pojištění“ ve dvou situacích. První situace nastane, pokud je „pojistný produkt“ nabízen „společně s doplňkovým produktem nebo službou, které nejsou pojištěním, jako součást balíčku nebo v rámci jedné dohody“(44). Příslušná podřízená ustanovení, která se na tuto situaci použijí, jsou následující:

–        distributor pojištění informuje zákazníka o tom, zda je možné jednotlivé složky koupit odděleně, a pokud ano, poskytne náležitý popis jednotlivých složek dohody nebo balíčku a rovněž doloží náklady a poplatky za jednotlivé složky (čl. 24 odst. 1);

–        distributor pojištění musí upřesnit požadavky a potřeby zákazníka v souvislosti s pojistnými produkty, které jsou součástí celkového balíčku nebo jedné dohody (čl. 24 odst. 6), a

–        členské státy mohou zachovat v platnosti nebo přijmout další přísnější opatření nebo v jednotlivých případech zasáhnout a zakázat prodej pojištění spolu s určitou doplňkovou službou nebo produktem, které nejsou pojištěním, v rámci jednoho balíčku či jedné dohody, pokud mohou prokázat, že tento postup škodí spotřebitelům (čl. 24 odst. 7).

89.      Z uvedených tří podřízených ustanovení, která jsem právě vyjmenoval, může být, podle mého názoru, s ustanoveními směrnice 2005/29 potenciálně neslučitelné pouze to poslední (čl. 24 odst. 7). Jak jsem již totiž vysvětlil v předchozím oddílu, musí být tato směrnice vykládána v tom smyslu, že není-li určitá obchodní praktika výslovně vyjmenována v příloze I této směrnice, nemůže být zakázána z důvodu, že je „nekalá“ sama o sobě (tedy „nekalá“ za všech okolností).

90.      Přitom se ale domnívám, že čl. 24 odst. 7 nestanoví členským státům povinnost, ale ani oprávnění, takový obecný zákaz zavést. Toto ustanovení totiž stanoví pouze to, že členské státy mohou zakázat vázaný prodej pojistných produktů a doplňkových produktů nebo služeb „v jednotlivých případech“, pokud mohou prokázat, že tento postup škodí spotřebitelům.

91.      Dodal bych, že tento restriktivní výklad má dle mého názoru oporu v bodě 53 odůvodnění směrnice 2016/97, který uvádí, že „[o]bvyklou strategií používanou distributory pojištění v celé [Evropské] [u]nii je vázaný a spojený prodej“, přičemž uznává, že taková praktika sice „může představovat postupy, při nichž není zájem zákazníků dostatečně zohledněn“, ovšem „může [jim také] přinášet výhody“.

92.      Každopádně platí, že čl. 24 odst. 7 směrnice 2016/97 se uplatní pouze pokud: 1) lze pojistný produkt považovat za „hlavní“ nebo „základní“ produkt a druhý produkt nebo službu za „doplňkové“ nebo „vedlejší“ ve vztahu k prvnímu produktu a 2) oba produkty jsou „nabízeny jako součást téhož balíčku nebo v rámci jedné dohody“. Je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda produkty nabízené společností Compass Banca tyto požadavky splňují. Nicméně ve světle okolností uvedených ve spise pochybuji o tom, že by bylo možno osobní úvěr, který tato společnost svým zákazníkům nabízí, považovat za „doplňkový“ ve vztahu k pojistné smlouvě, jejíž uzavření jim zároveň také nabízí. Spíše se domnívám, že opak je blíže pravdě, neboť obchodní praktika společnosti Compass Banca spočívá v prodeji pojistné smlouvy zákazníkům, kteří si již u této společnosti sjednávají osobní úvěr.

93.      Druhý soubor povinností upravených v článku 24 směrnice 2016/97 se uplatní, pokud „je pojistný produkt doplňkem nepojistného zboží nebo služby v rámci balíčku nebo jedné dohody“ (což je scénář, který, jak jsem právě objasnil, lépe odpovídá skutečnostem daným ve věci v původním řízení). Příslušná podřízená ustanovení jsou následující:

–        distributor pojištění nabídne zákazníkovi možnost odděleného nákupu zboží nebo služby (ledaže je pojistný produkt doplňkem produktu nebo služby, které spadají do rozsahu zvláštních ustanovení určitých jiných směrnic) (čl. 24 odst. 3) a

–        distributor pojištění musí upřesnit požadavky a potřeby zákazníka v souvislosti s pojistnými produkty, které jsou součástí celkového balíčku nebo jedné dohody (čl. 24 odst. 6).

94.      Ani v tomto případě nevidím žádnou neslučitelnost povinností obsažených v těchto podřízených ustanoveních s pravidly zakotvenými ve směrnici 2005/29. Zejména mám za to, že čl. 24 odst. 3 směrnice 2016/97 nevyžaduje, aby příslušné vnitrostátní orgány překračovaly rozsah požadavků stanovených směrnicí 2005/29, například aby obecně zakázaly vázaný prodej pojistných produktů, které jsou doplňkem jiných produktů nebo služeb (včetně finančních produktů). Toto ustanovení totiž pouze požaduje, aby v případě, že jsou tyto produkty a/nebo služby předmětem „vázaného prodeje“ zákazníkům, měli zákazníci také možnost koupit je odděleně.

95.      Toto ustanovení těmto orgánům taktéž neukládá, aby nevyužívaly plně svých oprávnění, která jim svěřuje směrnice 2005/29. Konkrétně mám za to, že čl. 24 odst. 3 směrnice 2016/97 nebrání tomu, aby takový příslušný vnitrostátní orgán, jako je AGCM, stanovil povinný časový odstup sedmi dnů mezi podpisem dvou smluv, a sice smlouvy o osobním úvěru a pojistné smlouvy, které tentýž obchodník nabízí společně, pokud se prokáže, že taková praktika je „ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem“ „agresivní“, a tedy „nekalá“ ve smyslu článků 8 a 9 směrnice 2005/29.

96.      Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na čtvrtou otázku v tom smyslu, že mezi ustanoveními směrnice 2005/29 a článkem 24 směrnice 2016/97 nedochází k žádnému rozporu. Posledně uvedené ustanovení nevyžaduje, aby příslušné vnitrostátní orgány překračovaly rozsah požadavků stanovených směrnicí 2005/29, například aby obecně zakázaly obchodní praktiku spočívající ve vázaném prodeji osobního úvěru a pojistné smlouvy. Nebrání ani tomu, aby tyto orgány stanovily povinný časový odstup sedmi dnů mezi podpisem obou smluv týkajících se těchto produktů, pokud se prokáže, že dotčená obchodní praktika je „ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem“ „agresivní“, a tedy „nekalá“ ve smyslu článků 8 a 9 směrnice 2005/29.

97.      Na závěr tohoto oddílu připojím pár slov týkajících se skutečnosti, že produkty, které jsou předmětem vázaného prodeje společnosti Compass Banca jejím zákazníkům, nejsou jen „pojistnými produkty“ ve smyslu směrnice 2016/97, ale též finančními produkty. Příslušným ustanovením je v tomto ohledu čl. 3 odst. 9 směrnice 2005/29. Toto ustanovení stanoví, že „[v]e vztahu k ‚finančním službám‘ vymezeným ve směrnici 2002/65/ES[(45)] […] mohou členské státy uložit požadavky, které obsahují více omezení nebo požadavků než [směrnice 2005/29] v oblasti, kterou sbližuje“. „Finanční služba“ je podle čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65 definována jako „jakákoli služba bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy“. Tyto služby zahrnují prodej osobního úvěru i pojistné smlouvy, jako jsou ty, které svým zákazníkům nabízí Compass Banca.

98.      Z těchto skutečností dovozuji, že pokud by se italský zákonodárce s odvoláním na pravidlo lex specialis obsažené v čl. 3 odst. 9 této směrnice rozhodl přijmout opatření, které by spočívalo v obecném zákazu vázaného prodeje osobního úvěru a pojistné smlouvy (což je skutečnost, jejíž ověření přísluší předkládajícímu soudu), bylo by takové opatření s tímto předpisem slučitelné.

99.      Uvádím však, že Compass Banca a Europe Assistance Italia tvrdí, že takové opatření nebylo italským zákonodárcem přijato(46). Na základě výše uvedeného se tedy domnívám, že závěry, k nimž jsem dospěl v předchozích oddílech, nejsou čl. 3 odst. 9 směrnice 2005/29 dotčeny.

V.      Závěry

100. Ve světle všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) odpověděl následovně:

„1)      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách)

musí být vykládána v tom smyslu, že ‚průměrný spotřebitel‘ není nutně racionální osobou, která si aktivně opatřuje relevantní informace, která racionálně zpracovává informace, jež jsou jí prezentovány, a která je tedy schopna činit informovaná rozhodnutí. V určitých situacích sice může být ‚průměrný spotřebitel‘ považován za osobu schopnou jednat racionálně a učinit informované rozhodnutí, nicméně tento koncept je dostatečně pružný na to, aby mohl být ‚průměrný spotřebitel‘ v jiných situacích chápán jako osoba s ‚omezenou racionalitou‘, která jedná, aniž by si opatřila relevantní informace, nebo není schopna racionálně zpracovat informace, jež jsou jí poskytnuty, včetně informací, které jsou jí prezentovány obchodníkem.

2)      Články 8 a 9 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že

obchodní praktika, kdy obchodník nejen provádí vázaný prodej dvou produktů, ale také prezentuje informace svým zákazníkům způsobem, který u nich vyvolává přesvědčení, že si musí nezbytně zakoupit oba produkty společně, není sama o sobě ‚agresivní‘ ve smyslu těchto ustanovení. Příslušné orgány členských států musí takovou obchodní praktiku posuzovat ‚[v jejích] věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem‘, aby mohly určit, zda splňuje požadavky stanovené těmito ustanoveními. K přenosu důkazního břemene na obchodníka nedochází. Pokud však po skončení tohoto posouzení dospějí tyto orgány k závěru, že daná obchodní praktika je ‚agresivní‘ ve smyslu těchto ustanovení, musí ji zakázat. V tomto ohledu mohou například vyžadovat, aby podpis smluv na dané dva produkty byl oddělen časovým odstupem sedmi dnů. Kromě toho, pokud se oba produkty týkají ‚finančních služeb‘, mohou členské státy přijmout pravidla, kterými bude vázaný prodej těchto produktů zakázán na základě uplatnění pravidla lex specialis obsaženého v čl. 3 odst. 9 této směrnice.

3)      Článek 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 ze dne 20. ledna 2016 o distribuci pojištění

musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby příslušné orgány členských států stanovily povinný časový odstup sedmi dnů mezi podpisem dvou smluv, a sice smlouvy o osobním úvěru a pojistné smlouvy, které tentýž obchodník nabízí společně, pokud se prokáže, že taková praktika je ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem ‚agresivní‘, a tedy ‚nekalá‘ ve smyslu směrnice 2005/29.“

1–      Původní jazyk: angličtina.

2–      Carrère, E., D’autres vies que la mienne, Folio, 2010, s. 194 až 195 (volný překlad). V tomto románu vypráví autor o životě francouzského soudce, který podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jež vedla k vydání rozsudku ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C‑473/00, EU:C:2002:705), který se týkal zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách.

3–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. 2005, L 149, s. 22).

4–      Viz bod 7 odůvodnění uvedené směrnice.

5–      Viz zejména body 11, 23 a 24 odůvodnění směrnice 2005/29, jakož i článek 1 této směrnice.

6–      Viz článek 5 směrnice 2005/29.

7–      Podle čl. 2 písm. b) směrnice 2005/29 se „obchodníkem“ rozumí fyzická nebo právnická osoba, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který lze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání, a kdokoli, kdo jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení.

8–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. ledna 2016 o distribuci pojištění (Úř. věst. 2016, L 26, s. 19).

9–      Obchodní praktika může být považována za nekalou ve smyslu čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/29 jen pokud jsou splněny tyto dvě podmínky (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Deroo-Blanquart, C‑310/15, EU:C:2016:633, bod 32 a citovaná judikatura).

10–      Dodávám, že pojem „spotřebitel“ je definován v čl. 2 písm. a) směrnice 2005/29 jako „fyzická osoba, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání“.

11–      Viz Siciliani, P., Riefa, C., a Gamper H., Consumer Theories of Harm: An Economic Approach to Consumer Law Enforcement and Policy Making, 1. vydání, Hart Publishing, 2019, s. 25.

12–      Lobel, O., „A Behavioural law and economics perspective: Between methodology and ideology when behavioural sciences meet law“, in: van Gestel, R, Micklitz, H.-W. a Rubin, EL, Rethinking Legal Scholarship: A Transatlantic Dialogue, Cambridge University Press, 2017, s. 476.

13–      Viz Wheeler, G., „Bounded rationality“, in Edward, N. Zalta (ed.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy, 2020, k dispozici na adrese: https://plato.stanford.edu/archives/fall2020/entries/bounded-rationality/.

14–      Viz van Boom, W. a Garde, A., The European Unfair Commercial Practices Directive: Impact, Enforcement Strategies and National Legal Systems, 1. vydání, Routledge, 2014, s. 6.

15–      Viz Siciliani, P., Riefa, C., a Gamper, H. (výše poznámka pod čarou 11), s. 21.

16–      Viz například van Boom, W. a Garde, A., The European Unfair Commercial Practices Directive: Impact, Enforcement Strategies and National Legal Systems, Routledge (výše poznámka pod čarou 14), s. 6.

17–      Viz rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius (C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 22 a citovaná judikatura).

18–      Sdělení Komise – Pokyny k výkladu a uplatňování směrnice 2005/29 (Úř. věst. 2021, C 526, s. 1).

19–      Viz stanovisko generální advokátky L. Medina ve věci Caixabank a další (Přezkum transparentnosti u hromadných žalob) (C‑450/22, EU:C:2024:64, bod 46).

20–      Viz rozsudek ze dne 13. ledna 2000, Estée Lauder (C‑220/98, EU:C:2000:8, body 27 až 31).

21–      Poněkud „úsměvným“ příkladem může být rozhodnutí Soudního dvora, v němž Soudní dvůr výslovně konstatoval, že hodnoticí kritérium „průměrného spotřebitele“ použité ve směrnici 2005/29 se použije i v rámci posouzení rizika omylu nebo nejasností uvedeného v čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/30/EU, pokud jde o uvádění spotřeby energie na energetických štítcích vysavačů (Úř. věst. 2013, L 153, s. 1) [viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Dyson (C‑632/16, EU:C:2018:599, bod 56)].

22–      Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288; oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).

23–      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 21. září 2023, mBank (Polský rejstřík zakázaných klauzulí) (C‑139/22, EU:C:2023:692, bod 66).

24–      Viz poznámka pod čarou 15 výše.

25–      Soudní dvůr například konstatoval, že informování zákazníka o tom, že vyhrál určitou cenu, využívá psychologického efektu a podněcuje jej k učinění volby, jež není vždy zcela racionální [viz rozsudek ze dne 18. října 2012, Purely Creative a další (C‑428/11, EU:C:2012:651, bod 38)].

26–      Viz rozsudek ze dne 7. září 2016 (C‑310/15, EU:C:2016:633, bod 36).

27–      Tamtéž, bod 37. Mezi další okolnosti, které Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, patřil soulad vázané nabídky s očekáváním velké části spotřebitelů, jakož i možnost nabídnutá spotřebiteli souhlasit se všemi podmínkami této nabídky nebo odstoupit od kupní smlouvy.

28–      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.

29–      Dodávám, že bod 13 odůvodnění této směrnice uvádí, že „klamavé“ a „agresivní“ obchodní praktiky jsou „dva nejběžnější typy obchodních praktik“ (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska).

30–      Články 6 a 7 směrnice 2005/29 se totiž týkají „klamavých praktik“.

31–      Viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Deroo-Blanquart (C‑310/15, EU:C:2016:633, bod 28 a citovaná judikatura).

32–      V rozsudku citovaném v předchozí poznámce pod čarou Soudní dvůr ve skutečnosti použil výraz „vázané nabídky“ k označení obchodní praktiky spočívající v prodeji počítače vybaveného předem nainstalovanými počítačovými programy bez možnosti spotřebitele opatřit si stejný model počítače, který není vybaven předem nainstalovanými počítačovými programy.

33–      V tomto ohledu viz opět rozsudek ze dne 7. září 2016, Deroo-Blanquart (C‑310/15, EU:C:2016:633, bod 30 a citovaná judikatura).

34–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. června 2019, Orange Polska (C‑628/17, EU:C:2019:480, bod 30).

35–      V tomto ohledu viz rovněž bod 16 odůvodnění směrnice 2005/29, který uvádí, že „agresivními obchodními praktikami“ se rozumí „praktiky, které používají obtěžování, donucování včetně použití fyzické síly a nepatřičné ovlivňování“.

36–      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 7. září 2016, Deroo-Blanquart (C‑310/15, EU:C:2016:633, bod 30 a citovaná judikatura). V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 17. ledna 2013, Köck (C‑206/11, EU:C:2013:14, bod 50), v němž Soudní dvůr v podstatě dospěl k závěru, že pokud se na obchodní praktiku nevztahuje příloha I směrnice 2005/29, musí příslušný vnitrostátní orgán sám provést posouzení nekalé povahy dotčené praktiky s ohledem na kritéria uvedená v článcích 5 až 9 směrnice a nesmí takovou praktiku obecně zakázat, jakož i rozsudek ze dne 12. června 2019, Orange Polska (C‑628/17, EU:C:2019:480, bod 25).

37–      Viz rozsudek ze dne 19. října 2017, Europamur Alimentación (C‑295/16, EU:C:2017:782, bod 39 a citovaná judikatura).

38–      Rozsudek ze dne 12. června 2019 (C‑628/17, EU:C:2019:480, bod 35 a citovaná judikatura).

39–      Tamtéž, body 46 až 49.

40–      Výraz „distributor pojištění“ je podle čl. 2 odst. 8 směrnice 2016/97 definován jako „každý zprostředkovatel pojištění, zprostředkovatel doplňkového pojištění nebo pojišťovna“.

41–      V tomto ohledu podotýkám, že směrnice 2016/97 se použije, jak uvádí bod 7 jejího odůvodnění, na „prodej všech pojistných produktů“ [v tomto ohledu viz rovněž rozsudek ze dne 29. září 2022, TC Medical Air Ambulance Agency (C‑633/20, EU:C:2022:733, bod 48)]. V této souvislosti uvádím, že článek 24 tohoto předpisu se konkrétně týká vázaného prodeje takových produktů s jinými produkty.

42–      Kromě toho bod 10 odůvodnění směrnice 2005/29 uvádí, že tento předpis „[z]ajišťuje ochranu spotřebitelů tam, kde na úrovni Společenství neexistují žádné zvláštní odvětvové právní předpisy“, a tedy „doplňuje acquis communautaire platné pro obchodní praktiky poškozující ekonomické zájmy spotřebitelů“.

43–      Viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Wind Tre a Vodafone Italia (C‑54/17 a C‑55/17, EU:C:2018:710, body 60 a 61).

44–      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.

45–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (Úř. věst. 2002, L 271, s. 16; Zvl. vyd. 06/04, s. 321).

46–      V tomto ohledu uvádím, že Compass Banca a Europe Assistance Italia tvrdí, že italský zákonodárce využil čl. 3 odst. 9 směrnice 2005/29 pouze za tím účelem, aby uložil určité povinnosti „obchodníkům“, kteří takovou praktiku používají (například povinnost poskytnout určité informace spotřebiteli a nabídnout mu možnost oddělené koupě těchto produktů).