1.

Od návratu Tálibánu k moci v Afghánistánu se postavení dívek a žen v této zemi velmi záhy zhoršilo do té míry, že lze hovořit o samém popírání jejich identity. Před touto neúnosnou situací afghánské dívky a ženy odcházejí ze země, nebo se do ní odmítají vrátit a hledají útočiště zejména v Evropské unii. Orgány členských států, které této situaci čelí, oscilují mezi dvěma přístupy, a to mezi přiznáním těmto ženám postavení uprchlíka pouze z důvodu jejich pohlaví a individuální analýzou existence nebezpečí pronásledování.

2.

Projednávaná věc umožní Soudnímu dvoru vyjasnit tuto situaci.

3.

V projednávaných věcech je Soudní dvůr konkrétně žádán, aby upřesnil postupy pro posuzování existence odůvodněné obavy z „pronásledování“ ve smyslu článku 9 směrnice 2011/95/EU ( 2 ), je-li žádost o mezinárodní ochranu podána ženou na základě toho, že v případě návratu do země původu by mohla být vystavena souběhu diskriminačních jednání a opatření omezujících výkon jejích občanských, politických, hospodářských a kulturních práv.

4.

Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko) se Soudního dvora zejména dotazuje na to, zda taková nařízení, která přijal režim Tálibánu od 15. srpna 2021 a která omezují přístup dívek a žen ke vzdělání, výkonu výdělečné činnosti a zdravotní péči, omezují jejich účast na veřejném a politickém životě, jakož i jejich svobodu pohybu a provozování sportovních aktivit, a jež jim navíc ukládají zahalovat si celé tělo a obličej a zbavují je ochrany před genderově podmíněným násilím a před domácím násilím, lze s ohledem na jejich kumulovaný účinek a intenzitu považovat za „pronásledovaní“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95. V tomto kontextu je tedy Soudní dvůr žádán, aby rozvedl zásady, které již formuloval v rozsudcích ze dne 5. září 2012, Y a Z ( 3 ), a ze dne 7. listopadu 2013, X a další ( 4 ), ohledně výkladu pojmu „akty pronásledování“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/83/ES ( 5 ), která byla zrušena a nahrazena směrnicí 2011/95, přičemž článek 9 je v obou těchto směrnicích formulován téměř totožně.

5.

Předkládající soud se dále Soudního dvora dotazuje na to, zda v rámci posouzení konkrétního postavení a osobní situace žadatelky, které je vyžadováno za účelem individuálního posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, může příslušný orgán učinit závěr o existenci odůvodněné obavy z takového pronásledování na základě genderu žadatelky, aniž musí zkoumat další skutečnosti příznačné pro její osobní situaci.

6.

Tato druhá otázka, týkající se rozsahu individuálního posouzení, které unijní normotvůrce požaduje v čl. 4 odst. 3 směrnice 2011/95, je zasazena do specifického kontextu. Některé členské státy jako Švédské království ( 6 ) a Dánské království ( 7 ) či také Finská republika ( 8 ) se již rozhodly přiznat postavení uprchlíka afghánským státním příslušnicím téměř automaticky, jen na základě jejich genderu, a následují tak ty státy, které již počínaje srpnem 2021 zvažovaly použití režimu dočasné ochrany zavedeného směrnicí 2001/55/ES ( 9 ). I Agentura Evropské unie pro azyl (EUAA) ve své poslední zprávě o Afghánistánu konstatovala, že odůvodněná obava z pronásledování bude zpravidla dána v případě afghánských dívek a žen, a to s ohledem na opatření přijatá tálibánským režimem ( 10 ), přičemž Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v prohlášení vydaném v kontextu projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách rovněž podtrhl, že v případě afghánských dívek a žen existuje domněnka přiznání postavení uprchlíka ( 11 ).

7.

V tomto stanovisku vysvětlím, z jakých důvodů považuji opatření uváděná předkládajícím soudem za opatření, která představují „pronásledování“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95. Objasním, že závažná, systematická a institucionalizovaná diskriminace afghánských dívek a žen vede k tomu, že jsou jim upírána jejich nejzákladnější práva v životě společnosti, a narušuje plnou úctu k lidské důstojnosti, jak ji zakotvuje článek 2 SEU, jakož i článek 1 Listiny základních práv Evropské unie ( 12 ).

8.

Rovněž uvedu důvody, proč mám za to, že nic nebrání tomu, aby příslušný orgán konstatoval existenci odůvodněné obavy z pronásledování pouze na základě genderu žadatelky, aniž by zkoumal další skutečnosti, které jsou příznačné pro její osobní situaci.

9.

Článek 15 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 13 ), nadepsaný „Odstoupení od závazků v případě ohrožení“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   V případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení státní existence, může každá Vysoká smluvní strana přijmout opatření k odstoupení od závazků stanovených v této Úmluvě v rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí situace, pokud tato opatření nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva.

2.   Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2 [‚Právo na život‘], kromě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, a článků 3 [‚Zákaz mučení‘], 4 (odstavec 1) [‚Zákaz otroctví‘] a 7 [‚Zákaz trestu bez zákona‘].“

10.

V bodě 14 odůvodnění směrnice 2011/95 se uvádí:

„Členské státy jsou oprávněny přijmout nebo zachovat příznivější ustanovení pro státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti žádající členský stát o mezinárodní ochranu, než jsou normy stanovené v této směrnici, pokud se má za to, že taková žádost je podána z toho důvodu, že dotyčná osoba je buď uprchlíkem ve smyslu čl. 1 odst. A [Úmluvy o právním postavení uprchlíků ( 14 ), doplněné protokolem o právním postavení uprchlíků ( 15 ) (dále jen ‚Ženevská úmluva‘)] nebo osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu.“

11.

Článek 2 písm. d) této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

12.

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Příznivější normy“, stanoví:

„Členské státy mohou zavést nebo zachovávat příznivější normy pro určování osob splňujících podmínky pro získání postavení uprchlíka nebo osob, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a pro určování obsahu mezinárodní ochrany, jsou-li slučitelné s touto směrnicí.“

13.

Článek 4 směrnice 2011/95, nadepsaný „Posuzování skutečností a okolností“, zní:

„1.   Členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.

2.   Náležitosti uvedené v odstavci 1 zahrnují prohlášení žadatele a všechny dokumenty, jež má žadatel k dispozici a které uvádějí jeho věk, jeho původ, jeho vztahy včetně dotčených příbuzných, jeho totožnost, státní příslušnost nebo příslušnosti, zemi nebo země a místo nebo místa jeho předchozího pobytu, předchozí žádosti o azyl, cestovní trasy, cestovní doklady a důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu.

3.   Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny

[…]“

14.

Článek 9 této směrnice, nadepsaný „Pronásledování“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být

2.   Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:

[…]

15.

Žalobkyně v původním řízení ve věci C‑608/22, AH, je afghánskou státní příslušnicí narozenou v roce 1995. Dne 31. srpna 2015 přicestovala do Rakouska a v tomto členském státě podala žádost o mezinárodní ochranu. Na podporu své žádosti mimo jiné uvedla, že uprchla před nuceným sňatkem plánovaným jejím otcem. Žalobkyně, v té době přibližně čtrnáctiletá, měla uprchnout se svou matkou do Íránu a žít v něm se svými dvěma sestrami do roku 2015. Uvádí, že požádala o mezinárodní ochranu v Rakousku proto, že tam již žil její manžel, za kterého se provdala během pobytu v Řecku.

16.

Žalobkyně v původním řízení ve věci C‑609/22, FN, je rovněž afghánskou státní příslušnicí, narozenou v roce 2007. Žádost o mezinárodní ochranu podala v Rakousku v roce 2020. V Afghánistánu nikdy nežila. Naposledy měla žít se svou matkou a se svými dvěma sestrami v Íránu, ze kterého měla uprchnout z toho důvodu, že členové její rodiny neměli v Íránu povolení k pobytu a nebyli oprávněni pracovat a ona sama nemohla chodit do školy. Uvedla, že v případě návratu do Afghánistánu by jí jako ženě hrozilo nebezpečí únosu, nemohla by chodit do školy a z důvodu nepřítomnosti rodiny by jí hrozilo, že nebude schopna uspokojit své životní potřeby. Nakonec FN na podporu své žádosti dále uvedla, že si přeje žít svobodně a mít stejná práva jako muži.

17.

Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Spolkový cizinecký a azylový úřad, Rakousko) měl za to, že argumenty AH týkající se důvodu útěku nejsou hodnověrné a že FN není v Afghánistánu, podle zpráv dostupných v době přijímání rozhodnutí, tedy v říjnu 2020, vystavena skutečnému nebezpečí pronásledování. Na základě toho tento úřad odmítl v obou případech přiznat postavení uprchlíka ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 2011/95. Přiznal nicméně AH a FN nárok na doplňkovou ochranu s tím, že z důvodu neexistence sociálního zázemí v Afghánistánu by po případném návratu čelily ekonomickým a sociálním obtížím.

18.

AH i FN podaly proti rozhodnutím, kterými jim bylo odmítnuto přiznání postavení uprchlíka, žalobu k Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Rakousko), přičemž zejména tvrdily, že od převzetí moci tálibánským režimem v létě 2021 se situace v Afghánistánu změnila natolik, že ženám od té doby hrozí rozsáhlé pronásledování. FN se domnívá, že postavení uprchlíka by mělo být přiznáno již na základě toho, že je afghánská žena, jak to podle ní připustil Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud) v judikatuře z období předcházejícího převzetí moci Tálibánem.

19.

Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) zamítl obě žaloby jako neopodstatněné, a to zejména s tím, že žalobkyně si neosvojily, přihlédne-li se k podmínkám jejich života v Rakousku, „západní styl života“, který by se stal natolik podstatnou součástí jejich identity, že by se ho nemohly zříci, aby se tím vyhnuly nebezpečí pronásledování v jejich zemi původu.

20.

AH a FN podaly opravný prostředek „Revision“ k Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší právní soud), přičemž opětovně tvrdily, že situace žen v podmínkách nového tálibánského režimu je sama o sobě důvodem pro to, aby jim bylo přiznáno postavení uprchlíka.

21.

Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší právní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující, v obou projednávaných věcech shodné, předběžné otázky:

22.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 13. října 2022 byly tyto věci spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozhodnutí Soudního dvora.

23.

Písemná vyjádření předložily žalobkyně v obou věcech, rakouská, belgická, španělská a francouzská vláda, jakož i Evropská komise.

24.

V souladu s čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95 přiznání postavení uprchlíka vyžaduje, aby státní příslušník dotyčné třetí země měl oprávněné obavy před pronásledováním ve své zemi původu z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým sociálním skupinám nebo i zastávání určitých politických názorů.

25.

K tomu, aby příslušný orgán přiznal postavení uprchlíka, tedy musí dospět k závěru, že existuje pronásledování nebo nebezpečí pronásledování dotyčné osoby.

26.

Zaprvé z článku 9 ve spojení s článkem 10 směrnice 2011/95 vyplývá, že se pojem „pronásledování“ skládá ze dvou prvků.

27.

Prvním prvkem je materiální prvek. Je jím „pronásledování“ vymezené v článku 9 směrnice. Tento prvek je určující, neboť zakládá obavu jednotlivce a vysvětluje, proč je neschopen přijmout ochranu své země původu nebo ji odmítá. Svou první předběžnou otázkou se tak předkládající soud snaží určit, zda diskriminační opatření přijatá tálibánským režimem vůči dívkám a ženám dosahují míry závažnosti požadované článkem 9 uvedené směrnice k tomu, aby byla kvalifikována jako „pronásledování“. Druhým prvkem je intelektuální prvek. Jedná se o důvod uvedený v článku 10 téže směrnice, pro který k jednání nebo souboru jednání či opatření dochází, nebo pro který je uplatňováno. Tento druhý prvek není předmětem projednávaných věcí.

28.

Zadruhé příslušný orgán musí zkoumat na základě posouzení skutečností a okolností, za kterých byla žádost o mezinárodní ochranu podána, požadovaného článkem 4 směrnice 2011/95, zda je obava žadatele, že bude po návratu do své země původu pronásledován, odůvodněná. Svou druhou předběžnou otázkou se předkládající soud dotazuje, zda s ohledem zejména na čl. 4 odst. 3 této směrnice může afghánská žena splňovat podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany, aniž je provedeno individuální posouzení její situace, a to vzhledem k tomu, že není vyloučeno, že v případě některých žen je možné, že opatření přijatá či tolerovaná Tálibánem neodmítají, nebo je dokonce schvalují, a v důsledku toho by tato opatření nemusela dopadat na jejich konkrétní situaci.

29.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že diskriminační jednání a opatření, která dívkám a ženám výrazně omezují svobodu pohybu, účast na veřejném a politickém životě, přístup ke vzdělání a zdravotní péči, výkon výdělečné činnosti a provozování sportovních aktivit, a dále je zbavují ochrany před genderově podmíněným a domácím násilím, a nařizují jim oblékat se tak, aby bylo zahaleno celé tělo a obličej, představují „pronásledování“.

30.

AH, belgická vláda, jakož i Komise vyjadřují ve svých vyjádřeních pochybnosti ohledně smyslu této otázky.

31.

Zaprvé Komise a belgická vláda zdůrazňují, že Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodnout in abstracto o otázce, zda souběh opatření výslovně uvedených předkládajícím soudem je „pronásledováním“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95. Je pravda, že podle článku 4 této směrnice a čl. 10 odst. 3 směrnice 2013/32/EU ( 16 ) spadá toto posouzení do výlučné odpovědnosti příslušného orgánu, který musí vyhodnotit potřeby žadatele v oblasti mezinárodní ochrany v rámci přiměřeného, úplného a aktualizovaného posouzení.

32.

Nedomnívám se však, že první předběžná otázka je položena v tomto znění. Předkládající soud totiž usiluje pouze o to porozumět tomu, jakým způsobem je třeba posoudit závažnost těchto opatření vyplývající z jejich kumulovaného účinku ve srovnání s mírou závažnosti požadovanou ustanovením čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. Jak tomu nasvědčuje použití příslovce „zejména“ ve formulaci této otázky, předkládající soud neměl v úmyslu provést výčet všech opatření, kterým mohou být afghánské státní příslušnice vystaveny po svém návratu do jejich země původu. Šíře těchto opatření pravidelně narůstá, jak dokládá poslední zpráva EUAA o situaci v Afghánistánu (2023) ( 17 ), jakož i nedávné nařízení přijaté tálibánským režimem, které ukládá uzavření salónů krásy, jediného „veřejného“ místa, na kterém byly ještě ženy oprávněny se shromažďovat. Předkládající soud si je vědom toho, že ačkoliv uvedená opatření, jsou-li posuzována izolovaně, jsou hodna odsouzení, nepředstavují porušení absolutního práva, jaké je uvedeno v čl. 15 odst. 2 EÚLP, od něhož nelze odchýlit, a že tato opatření, posuzovaná jako celek, by nemusela být považována za opatření dosahující míry závažnosti požadované čl. 9 odst. 1 písm. a) této směrnice.

33.

Zadruhé AH ve svém vyjádření tvrdí, že není nutné posuzovat diskriminační opatření uváděná předkládajícím soudem z hlediska čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95, jelikož afghánské dívky a ženy jsou rovněž vystaveny jednáním, která závažným způsobem porušují jejich základní práva ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) této směrnice. Je totiž zřejmé, že genderově podmíněné a domácí násilí, které jim v případě návratu do země původu hrozí, může buď z důvodu své povahy, nebo z důvodu opakování představovat „vážné porušení základních lidských práv“, a tudíž pronásledování ve smyslu tohoto ustanovení ( 18 ).

34.

Není pochyb ani o tom, že trestní stíhání nebo tresty, jimž jsou afghánské státní příslušnice vystaveny v případě, že nedodržují jim uložená pravidla, mohou samy o sobě představovat pronásledování ve smyslu uvedeného čl. 9 odst. 1 písm. a), jelikož při nich může docházet k závažným a nepřístupným zásahům do lidské osobnosti.

35.

Podotýkám nicméně, že se předběžné otázky týkají kvalifikace diskriminačních opatření přijatých vůči afghánským dívkám a ženám z hlediska čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95 a že příslušný orgán musí provést úplné posouzení pronásledování a vážné újmy, která žadatelce hrozí v případě navrácení do její země původu.

36.

Na jedné straně z požadavků uvedených v článku 4 směrnice 2011/95 vyplývá, že příslušný orgán je povinen provést přiměřené a účinné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, aby bylo možné komplexně posoudit potřeby ochrany dotyčné osoby. V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku Y a Z rozhodl, „že jestliže příslušný orgán v souladu s čl. 4 odst. 3 [této] směrnice provádí jednotlivě posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, musí zohlednit všechna jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, aby mohlo být určeno, zda s ohledem na jeho osobní situaci tato jednání mohou být považována za pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 [uvedené] směrnice“ ( 19 ).

37.

Na druhé straně by toto posouzení mělo umožnit předejít problematickým situacím, v nichž by v důsledku nedostatečného posouzení rizik dotyčná osoba přestala být podle čl. 11 odst. 1 písm. e) směrnice 2011/95 považována za osobu, která má nárok na postavení uprchlíka, z důvodu změny okolností v její zemi původu, a tento status by jí byl tudíž předčasně odňat.

38.

Za těchto okolností, je-li zřejmé, že některá z dotčených diskriminačních opatření představují zcela zjevně pronásledování ve smyslu 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, je na příslušném vnitrostátním orgánu, aby na základě jím provedeného posouzení rizik určil, nakolik může žadatelkám hrozit také pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) této směrnice ( 20 ).

39.

Článek 9 směrnice 2011/95 vymezuje skutečnosti, na jejichž základě lze jednání považovat za pronásledování ve smyslu čl. 1 oddílu A Ženevské úmluvy ( 21 ).

40.

Článek 9 odst. 1 této směrnice se týká požadavků souvisejících s povahou a závažností jednání, zatímco čl. 9 odst. 2 uvedené směrnice obsahuje demonstrativní výčet možných forem pronásledování.

41.

V projednávané věci není pochyb o tom, že opatření, na která odkazuje předkládající soud, do tohoto výčtu spadají, o výklad čl. 9 odst. 2 směrnice 2011/95 se zde tedy nejedná. Unijní normotvůrce totiž nezamýšlí podřadit pod pronásledování pouze fyzické násilí, nýbrž chce dostatečně volnou a adaptabilní formulací postihnout značně proměnlivé a neustále se vyvíjející formy pronásledování ( 22 ). Podle čl. 9 odst. 2 písm. b), c) a f) této směrnice mohou být pronásledováním „mimo jiné“„právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem“, „nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání“ a „jednání namířená proti osobám určitého pohlaví [genderu] nebo proti dětem“.

42.

Mohou naproti mu tomu tato opatření dosáhnout míry závažnosti požadované čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/95?

43.

Tento článek rozlišuje podle toho, zda dotčené jednání porušuje základní lidská práva [písm. a)] nebo jiná lidská práva [písm. b)].

44.

Zaprvé čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 stanoví, že dotčené jednání musí být „svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 [EÚLP] nelze odchýlit“ ( 23 ).

45.

Jednání, které nemusí být svou povahou dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, může v důsledku svého opakování této míry závažnosti dosahovat a takové porušení představovat.

46.

Práva uvedená v čl. 15 odst. 2 EÚLP jsou takzvaně „absolutní“ či „nezcizitelná“ práva každého jednotlivce. Nelze je nijak omezit, a to ani v případě mimořádného veřejného „ohrožení státní existence“. Jsou jimi právo na život, zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, zákaz otroctví nebo nevolnictví, jakož i zákaz svévolného zatčení nebo zadržení ( 24 ). Již ve svém společném postoji 96/196/SVV ( 25 ) Rada vymezila pojem „pronásledování“ jako jednání, které je vážným útokem na lidská práva, jako je právo na život, svobodu nebo nedotknutelnost osoby, nebo zjevně brání osobě, která je utrpěla, nadále žít ve své zemi původu ( 26 ). V souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 tedy musí pronásledování představovat závažný a nepřípustný zásah do lidské osobnosti, a zejména do nejzákladnějších práv dané osoby.

47.

Nicméně, jak konstatoval Soudní dvůr, tento článek odkazuje na čl. 15 odst. 2 EÚLP „příkladmo“ k určení, jaká jednání mají být zejména považována za pronásledování ( 27 ). Z toho vyplývá, že pokud žadatel zakládá žádost o mezinárodní ochranu na zásahu do absolutního práva uvedeného v tomto ustanovení, je existence pronásledování ipso facto prokázána, je-li tento zásah veden z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým sociálním skupinám, nebo i zastávání určitých politických názorů.

48.

Naproti tomu v případě, že žadatel žádost zakládá na zásahu do základního práva, které není právem absolutním, má Soudní dvůr za to, že takový zásah sám o sobě nezavazuje příslušný orgán k tomu, aby přiznal žadateli postavení uprchlíka ( 28 ). Soudní dvůr má za to, že toto porušení musí dosahovat „určité míry závažnosti“ ( 29 ), kterou „je dotyčná osoba postižena významným způsobem“ ( 30 ). Podle Soudního dvora je proto třeba posoudit, zda zásah nepředstavuje legitimní omezení výkonu dotčeného základního práva, které kvalifikaci jednání jako „pronásledování“ vylučuje ( 31 ). Je rovněž třeba určit, nakolik může být uvedený zásah porušením takové závažnosti, že ji lze považovat za srovnatelnou se závažností porušení absolutních práv uvedených v čl. 15 odst. 2 EÚLP, nebo jí lze postavit na roveň ( 32 ). V tomto kontextu má Soudní dvůr za to, že je třeba vymanit se z „nomenklatury“ dotčeného práva nebo dotčené svobody, a zohlednit tak nejen závažnost vyplývající ze samotné podstaty jednání nebo opatření a důsledky z toho plynoucí pro dotčenou osobu, nýbrž také povahu a závažnost represe vykonávané vůči dotyčné osobě ( 33 ). V rozsudku Y a Z, jakož i v rozsudku ze dne 4. října 2018, Fathi ( 34 ), Soudní dvůr rozhodl, že žadatel je vystaven pronásledování, jestliže mu z důvodu výkonu svobody náboženského vyznání v jeho zemi původu vzniká skutečné nebezpečí, že bude zejména pronásledován či s ním bude jeden z původců uvedených v článku 6 směrnice 2011/95 zacházet nelidským či ponižujícím způsobem anebo mu uloží nelidský či ponižující trest ( 35 ).

49.

Zadruhé čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95, na který předkládající soud odkazuje, stanoví, že pronásledováním může být i souběh různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v čl. 9 odst. 1 písm. a) této směrnice.

50.

Unijní normotvůrce zde míří na jednání nebo opatření, včetně porušování lidských práv, která jsou-li posuzována izolovaně, nepředstavují porušení základních práv žadatele. Jak tomu nasvědčuje znění tohoto ustanovení, v případě těchto jednání nebo opatření se může jednat o pronásledování, pouze pokud z důvodu jejich „souběhu“ postihují žadatele způsobem podobným závažnému porušení základního lidského práva ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice ( 36 ).

51.

Posledně zmíněná skutečnost je určující, poněvadž musí umožnit odlišení pojmu „pronásledování“ od jakékoli jiného diskriminačního opatření. Cílem společného evropského azylového režimu je nikoli poskytnout ochranu ve všech případech, ve kterých určitá osoba ve své zemi původu nemůže v plném rozsahu a účinně požívat záruk uznaných v její prospěch Listinou nebo EÚLP, ale omezit uznání postavení uprchlíka na osoby, kterým hrozí, že budou vystaveny vážnému odepření práva nebo systematickému porušování jejich nejzákladnějších práv a jejichž život se stal v důsledku toho v této zemi nesnesitelný.

52.

Pro určení existence pronásledování je tedy nezbytné posoudit, do jaké míry omezení nebo diskriminace, které na žadatele dopadají při výkonu jeho práv, včetně některého základního práva, mají, z důvodu svého kumulovaného účinku, pro tohoto žadatele v jeho zemi původu závažné následky rovnající se míře závažnosti porušení některého z jeho základních práv ( 37 ). V kontextu Ženevské úmluvy UNHCR zdůrazňuje, že není možné stanovit obecné pravidlo, pokud jde o kumulativní důvody, které mohou vést k důvodné žádosti o přiznání postavení uprchlíka ( 38 ). Podle UNHCR bude diskriminační opatření představovat pronásledování pouze tehdy, pokud bude mít důsledky vážně poškozující dotčenou osobu, jako například závažná omezení práva obstarávat si obživu, práva praktikovat své náboženské vyznání nebo také práva na přístup ke vzdělání, a bude záviset na všech okolnostech, zejména na konkrétních zeměpisných, historických a etnologických souvislostech ( 39 ).

53.

V duchu zásad, které Soudní dvůr formuloval ohledně výkladu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, musí příslušný orgán posoudit, s ohledem na osobní situaci dotyčné osoby, konkrétní situaci, jíž je tato osoba vystavena ve své zemi původu, a to s přihlédnutím nejen k povaze a závažnosti diskriminačních opatření, která jí hrozí, a důsledkům, která z toho pro ni vyplývají, ale i se zřetelem k povaze a závažnosti sankcí, kterým se vystavuje, pokud nedodržuje jí uložená omezení a restrikce. Připomínám totiž, že v souladu s judikaturou Soudního dvora jednání, která lze považovat za pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice 2011/95, musí být identifikována na základě závažnosti opatření a sankcí, které byly nebo mohou být vůči dotyčné osobě přijaty ( 40 ).

54.

V projednávané věci není pochyb o tom, že nezávisle na povaze represe, které se afghánské dívky a ženy vystavují v případě nedodržení nařízení tálibánského režimu – která mohou sama o sobě představovat pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, jelikož mohou mít podobu závažného a nepřípustného zásahu do lidské osobnosti – dosahují dotčená jednání a diskriminační opatření míry závažnosti odpovídající míře závažnosti porušení absolutních práv uvedených v čl. 15 odst. 2 EÚLP, a to jak svou intenzitou a svým kumulovaným účinkem, tak důsledky, které způsobují dotčené osobě.

55.

Omezení přístupu ke zdravotní péči jsou natolik zásadní, že zasahují do základního práva na ochranu zdraví zakotveného v článku 35 Listiny a vystavují afghánské dívky a ženy riziku nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny z toho důvodu, že nemají přístup k zdravotním službám na náležité odborné úrovni. Omezení přístupu ke vzdělání, odborné přípravě a na trh práce porušují právo žen na přístup ke vzdělání a právo pracovat, která přiznávají zejména články 14 a 15 Listiny, přičemž je vystavují riziku, že nebudou moci uspokojovat nejzákladnější potřeby sebe samých a svých dětí, jako je zejména potřeba najíst se, umýt se a ubytovat se ( 41 ). Taková omezení mohou vzhledem k závažnosti s nimi spojené deprivace ohrozit jejich tělesnou a duševní integritu, stejně jako bezprostřednější ohrožení na životě. V tomto ohledu nedisponují tyto dívky a ženy žádnou právní ochranou před genderově podmíněným a domácím násilím, což může představovat, vedle porušení zásady rovnosti před zákonem a zásahu do práva na účinnou právní ochranu, i zásah do práva na život a porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu ( 42 ).

56.

Vedle těchto opatření stojí další diskriminační opatření přijatá vůči afghánským dívkám a ženám, jejichž cílem je omezit, či dokonce zcela potlačit jejich svobodu pohybu na veřejnosti, svobodu projevu a svobodu sdružování, respektive i svobodu podílet se na výkonu politických funkcí a účastnit se procesu politického rozhodování. Všechna tato opatření dokládají zjevnou vůli původců pronásledování vyloučit dívky a ženy ze společenského života popřením jejich práv, ať již občanských, politických, hospodářských, sociálních nebo kulturních. S ohledem na jejich kumulovaný účinek a úmyslné a systematické uplatňování svědčí tato opatření o nastolení společenského řádu založeného na systému segregace a útlaku dívek a žen, ve kterém jsou dívky a ženy vyloučeny z občanské společnosti a zbaveny práva vést důstojný a uspokojivý život ve své zemi původu.

57.

Generální advokát Y. Bot ve svém stanovisku ve spojených věcech Y a Z zdůraznil, že „[p]ronásledování je […] nejzávažnějším aktem, neboť spočívá v tom, že jsou určité osobě zjevně a zarputile odpírána nejzákladnější práva, a to z důvodu barvy její pleti, státní příslušnosti, pohlaví a sexuální orientace, politických přesvědčení nebo náboženského vyznání. Bez ohledu na jeho formu a nad rámec diskriminace, kterou zavádí, s pronásledováním souvisí popírání lidské bytosti a používá se k jejímu vyloučení ze společnosti. Za pronásledováním se skrývá myšlenka zákazu, a sice zákazu žít ve společnosti s jinými z důvodu pohlaví, zákazu rovného zacházení z důvodu přesvědčení nebo zákazu mít přístup k péči a vzdělávání z důvodu rasy. Tyto zákazy obsahují samy o sobě sankci za to, čím určitá osoba je nebo co představuje“ ( 43 ).

58.

V projednávané věci lze sotva pochybovat o tom, že předmětná diskriminační opatření, nehledě na jejich formu, a ať už se jedná o nařízení přijatá stávajícím režimem nebo jednání jím tolerovaná, obsahují sama o sobě sankci, sankci za to, čím v této zemi žena je nebo co představuje. Tato opatření totiž vedou k tomu, že jsou dívkám a ženám zjevně a zarputile odpírána nejzákladnější práva z důvodu jejich genderu, čímž je připravují o jejich identitu a činí jejich každodenní život neúnosným.

59.

S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „pronásledování“ zahrnuje souběh diskriminačních jednání a opatření přijatých v dané zemi vůči dívkám a ženám, která jim omezují, či dokonce zakazují zejména přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči, výkon výdělečné činnosti, účast na veřejném a politickém životě, svobodu pohybu a provozování sportovních aktivit, a která je zbavují ochrany před genderově podmíněným a domácím násilím a ukládají jim zahalovat si celé tělo a obličej, a to jelikož tato jednání a opatření prostřednictvím kumulovaného účinku vedou k tomu, že těmto dívkám a ženám jsou upírána nejzákladnější práva v životě společnosti, a narušují tak plnou úctu k lidské důstojnosti, jak ji zakotvuje článek 2 SEU, jakož i článek 1 Listiny.

60.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 3 písm. c) směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že příslušnému orgánu ukládá, aby pro účely určení, zda diskriminační opatření, kterým žadatelka byla nebo by mohla být vystavena ve své zemi původu, představují pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) této směrnice, zohlednil i jiné skutečnosti vlastní osobní situaci žadatelky, než je její gender.

61.

Předkládající soud se zejména dotazuje na to, zda stačí konstatovat, že žadatelka je žena, nebo zda je nezbytné prokázat, že tato žena je dotčena konkrétně z důvodu jiných skutečností vlastních její osobní situaci.

62.

Tato otázka se opírá o dvě kategorie úvah.

63.

Tato otázka zaprvé vychází z judikatury, kterou předkládající soud formuloval ohledně posuzování žádostí o mezinárodní ochranu podaných afghánskými dívkami a ženami na útěku před předchozím režimem Tálibánu v Afghánistánu. Podle této judikatury, jež předcházela přijetí směrnice 2011/95, musela být situace těchto dívek a žen celkově posouzena jako dostatečně závažná, aby bylo možné mít za to, že diskriminační opatření, která se na ně vztahují, představují sama o sobě pronásledování ve smyslu Ženevské úmluvy. Žadatelce tedy bylo přiznáno postavení uprchlíka pouze na základě toho, že se jednalo o afghánskou dívku či ženu. Po pádu tálibánského režimu předkládající soud svou judikaturu změnil v tom smyslu, že nárok na mezinárodní ochranu mají pouze dívky a ženy, kterým hrozí pronásledování z důvodu, že si osvojily „západně orientovaný životní styl“, který se stal tak zásadní součástí jejich identity, že od nich nebylo možné požadovat, aby se jej zřekly, a tím se vyhnuly nebezpečí pronásledování, přičemž takové posouzení se musí zakládat na přezkumu in concreto okolností projednávané věci.

64.

Zadruhé předkládající soud zdůrazňuje, že i když se opatření přijatá tálibánským režimem vztahují na všechny dívky a ženy, nelze vyloučit, že v konkrétním případě by některá z nich nebyla vystavena některému či několika z těchto opatření, takže diskriminační opatření, kterým je vystavena, by nedosahovala, prostřednictvím jejich kumulovaného účinku, míry závažnosti obdobné té, která je stanovena v čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95.

65.

Článek 4 směrnice 2011/95 stanoví pravidla týkající se posuzování skutečností a okolností, na kterých je založeno posouzení potřeby mezinárodní ochrany. Soudní dvůr rozhodl, že tento článek se vztahuje na všechny žádosti o mezinárodní ochranu, ať už jsou důvody pronásledování uplatňované na podporu těchto žádostí jakékoli ( 44 ).

66.

Článek 4 odst. 3 směrnice 2011/95 ukládá příslušnému orgánu, aby provedl individuální posouzení žádosti. Takové posouzení musí umožnit tomuto orgánu zjistit totožnost osoby, která mezinárodní ochranu skutečně potřebuje, a posoudit její hodnověrnost ( 45 ). V rámci tohoto posouzení je tento orgán povinen, v souladu s čl. 4 odst. 3 písm. c) této směrnice, zohlednit „konkrétní postavení a osobní situac[i] žadatele, včetně takových faktorů, jako jsou původ, pohlaví a věk, aby na základě [jeho] osobní situace […] bylo možno posoudit, zda by jednání, kterým […] byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování“ ( 46 ). Unijní normotvůrce nestanoví zvláštní pravidla ohledně toho, jaký význam a důležitost je třeba přisoudit skutečnostem příznačným pro konkrétní postavení a osobní situaci žadatele.

67.

Jestliže unijní normotvůrce v čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2013/32 vyžaduje, aby příslušný orgán provedl posouzení, které je přiměřené a úplné ( 47 ), přiznává tomuto orgánu dostatečný prostor pro uvážení k tomu, aby v každém jednotlivém případě a s ohledem na všechny informace, kterými disponuje, zjistil relevantní okolnosti žádosti pro účely posouzení potřeby mezinárodní ochrany žadatele. Tento orgán má totiž nejlepší předpoklady ke zjištění náležitostí, které je třeba vzít v úvahu, a to se zřetelem ke skutečnostem a okolnostem, na kterých je žádost založena ( 48 ).

68.

Soudní dvůr uznal existenci tohoto prostoru pro uvážení ve své judikatuře.

69.

Soudní dvůr tedy v rozsudcích ze dne 2. prosince 2014, A a další ( 49 ), a ze dne 25. ledna 2018, F ( 50 ), týkajících se obavy z pronásledování z důvodu sexuální orientace, rozhodl, že i když se ustanovení článku 4 směrnice 2011/95 vztahují na všechny žádosti o mezinárodní ochranu, ať už jsou důvody pronásledování uplatňované na podporu těchto žádostí jakékoli, musí příslušné orgány upravit své postupy pro posuzování prohlášení a písemných nebo jiných dokladů v závislosti na specifických vlastnostech každé kategorie žádosti o mezinárodní ochranu a v souladu s právy zaručenými Listinou ( 51 ). Soudní dvůr tedy nevyloučil, že některé formy odborného posouzení se jeví být užitečné pro posouzení skutečností a okolností, a to za podmínky, že jsou provedeny, aniž jsou dotčena základní práva žadatele o mezinárodní ochranu ( 52 ).

70.

Soudní dvůr kromě toho v rozsudku ze dne 17. února 2009, Elgafaji ( 53 ), týkajícím se obavy z vážného a individuálního ohrožení v důsledku svévolného násilí během ozbrojeného konfliktu, připustil, že existence takového ohrožení může být výjimečně považována za prokázanou, pokud míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje probíhající ozbrojený konflikt, posuzovaná příslušnými vnitrostátními orgány, dosáhne natolik vysoké úrovně, že by civilista byl v případě vrácení do dotyčné země nebo případně regionu vystaven, z pouhého důvodu přítomnosti na území, reálnému nebezpečí tohoto ohrožení, a to aniž by byl povinen předložit důkazy, že v ohrožení je konkrétně on sám, z důvodu skutečností, které jsou příznačné pro jeho osobní situaci ( 54 ).

71.

Z toho plyne, že samotný požadavek na provedení individuálního posouzení žádosti o mezinárodní ochranu předpokládá, že příslušný orgán upraví své postupy pro posuzování skutkových okolností a důkazů v závislosti na specifických vlastnostech každé z žádostí.

72.

Žádosti o mezinárodní ochranu podané dívkami a ženami pocházejícími z Afghánistánu přitom podle mého názoru vykazují specifické vlastnosti, které příslušné orgány opravňují k tomu, aby upravily postupy pro jejich posouzení.

73.

Diskriminační opatření, kterým by afghánské dívky a ženy mohly být vystaveny, jsou součástí režimu segregace a útlaku, který je vůči nim uplatňován pouze z důvodu jejich přítomnosti na území, a to bez ohledu na jejich identitu nebo osobní situaci ( 55 ). I když je jistě možné, že daná žadatelka není některým nebo některými opatřeními z důvodu specifických vlastností postižena, je i tak vystavena omezením a restrikcím, které – ať už je na ně nahlíženo jednotlivě nebo jako celek – dosahují míry závažnosti, která odpovídá míře závažnosti požadované ustanovením čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. Tento režim, rozsáhle zdokumentovaný, je ostatně líčen jako režim, který se nepodobá žádnému jinému režimu ( 56 ). Zprávy zpracované EUAA, orgány Rady Evropy nebo orgány, které jsou součástí systému OSN, stejně jako zprávy mezinárodních nevládních organizací dokládají, že způsob, jakým je s dívkami a ženami zacházeno v Afghánistánu, může vyvolat obecnou potřebu mezinárodní ochrany žadatelek.

74.

Mám za to, že za takových okolností nic nebrání tomu, aby příslušný orgán s ohledem na všechny informace, které má k dispozici, dospěl k závěru, že není nezbytné prokázat, že žadatelka je dotčena z důvodu jiných specifických vlastností, než je její gender.

75.

Ve stejném duchu rozhoduje i Evropský soud pro lidská práva. Ve věcech, v nichž je doloženo, že žadatel je příslušníkem skupiny, na kterou je v zemi původu systematicky cíleno, a že v důsledku obecně panujícího násilí v této zemi bude vystaven, už jen z důvodu návratu, nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení, které je v rozporu s článkem 3 EÚLP, Evropský soud pro lidská práva zmírňuje požadavek, podle kterého musí žadatel prokázat, že existuje reálné nebezpečí špatného zacházení z důvodu okolností, které se ho týkají, nebo z důvodu specifických vlastností ( 57 ).

76.

Takové postupy pro posouzení podle mého názoru rovněž náleží do rozhodovacího prostoru, který unijní normotvůrce přiznává členským státům v článku 3 směrnice 2011/95. Podle tohoto článku mohou členské státy zavést nebo zachovávat příznivější normy zejména pro určování osob splňujících podmínky pro získání postavení uprchlíka, jsou-li slučitelné s touto směrnicí. Jak připomněl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 9. listopadu 2021, Bundesrepublik Deutschland (Zachování celistvosti rodiny) ( 58 ), tyto normy mohou spočívat zejména ve zmírnění podmínek, podmiňujících přiznání postavení uprchlíka a nesmí být v rozporu s celkovou systematikou a s cíli této směrnice ( 59 ).

77.

Mám přitom za to, že takový způsob posouzení nemůže být v rozporu s celkovou systematikou a cíli směrnice 2011/95, jakmile je postavení uprchlíka přiznáno na základě přiměřeného a úplného posouzení potřeby mezinárodní ochrany žadatelky, v souladu s podmínkami pro přiznání tohoto postavení uvedenými v kapitolách II a III této směrnice.

78.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 4 odst. 3 písm. c) směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby příslušné vnitrostátní orgány konstatovaly v rámci posouzení konkrétního postavení a osobní situace žadatelky, které je vyžadováno pro účely individuálního posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, odůvodněnou obavu z pronásledování pouze na základě genderu žadatelky, aniž by zkoumaly další skutečnosti, které jsou příznačné pro její osobní situaci.

79.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko) takto: