null

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

LAILY MEDINA

přednesené dne 21. září 2023(1)

Spojené věci C‑414/22 a C‑584/22

DocLX Travel Events GmbH

proti

Verein für Konsumenteninformation

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]

a

QM

proti

Kiwi Tours GmbH

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Souborné služby pro cesty a spojené cestovní služby – Směrnice (EU) 2015/2302 – Ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty – Nevyhnutelné a mimořádné okolnosti – Události, které nastaly po ukončení smlouvy, avšak před poskytnutím souborných služeb – Předvídatelnost v okamžiku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty“

I.      Úvod

1.        Dne 11. března 2020 prohlásila Světová zdravotnická organizace (dále jen „WHO“) koronavirus covid-19 za „pandemii“ a upozornila na to, že svět „se s pandemií vyvolanou koronavirem ještě nikdy nesetkal“(2). „Náhlý nástup, rozsah a závažnost(3)“ pandemie se odrazily v přijetí bezprecedentních omezujících opatření v celosvětovém měřítku, které si vybralo vysokou daň ve všech oblastech společenské a hospodářské činnosti. Jedním z nejvážněji postižených odvětví byl cestovní ruch.

2.        V této souvislosti se mnoho cestujících domáhalo práva na ukončení smluv o souborných službách pro cesty bez zaplacení storno poplatku. Učinili tak před tím, než byla pandemie vyhlášena oficiálně, a před uzavřením hranic, přičemž se dovolávali existence „nevyhnutelných a mimořádných“ okolností ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice (EU) 2015/2302(4). V projednávaných spojených věcech, jakož i ve věci C‑299/22, Tez Tour, v níž dnes vydávám své stanovisko, vyvstávají nejrůznější otázky ohledně výkladu tohoto ustanovení. Jedna z těchto otázek se týká určení okamžiku rozhodného pro vznik práva na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty bez vzniku povinnosti zaplatit storno poplatek. Tyto věci vybízejí k zamyšlení nad tím, jak nejlépe dosáhnout přiměřené rovnováhy mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků, o kterou usiluje směrnice 2015/2302, neboť svět se stává stále nejistějším a nepředvídatelnějším místem.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

3.        Bod 31 odůvodnění směrnice 2015/2302 uvádí:

„(31)      Cestující by dále měli mít možnost smlouvu o souborných službách pro cesty ukončit kdykoli před zahájením poskytování souborných služeb proti zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku, se zohledněním očekávané úspory nákladů a příjmů z alternativního využití cestovních služeb. Měli by mít rovněž právo na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku, nastanou-li nevyhnutelné a mimořádné okolnosti mající zásadní vliv na poskytování souborných služeb. Může sem patřit například válečný konflikt, jiné závažné bezpečnostní problémy jako terorismus, významná rizika pro lidské zdraví, například výskyt ohniska závažného onemocnění v cestovní destinaci, nebo přírodní katastrofy, jako například záplavy, zemětřesení či povětrnostní podmínky, jež znemožňují bezpečně se dopravit do místa určení, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o souborných službách pro cesty.“

4.        Bod 12 článku 3 směrnice 2015/2302, nadepsaného „Definice“, zní:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

12)      ‚nevyhnutelnými a mimořádnými okolnostmi‘ situace, již strana, která se jí dovolává, nemůže ovlivnit a jejímž důsledkům nelze zabránit ani přijetím veškerých přiměřených opatření[.]“

5.        V článku 12 směrnice 2015/2302, nadepsaném „Ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty a právo na odstoupení před zahájením poskytování souborných služeb“, je v odstavcích 1 až 3 stanoveno:

„1.      Členské státy zajistí, aby cestující mohl smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb kdykoli ukončit. Ukončí-li cestující smlouvu o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce, může po něm být požadováno zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku pořadateli. Smlouva o souborných službách pro cesty může stanovit přiměřené standardní storno poplatky odvíjející se od doby mezi ukončením smlouvy před zahájením poskytování souborných služeb a očekávaných úspor nákladů a příjmů z alternativního využití cestovních služeb. Nejsou-li stanoveny standardní storno poplatky, odpovídá výše storno poplatku ceně za souborné služby snížené o úspory nákladů a příjmy z alternativního využití cestovních služeb. Pořadatel na žádost cestujícího výši storno poplatků odůvodní.

2.      Bez ohledu na odstavec 1 má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. V případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce má cestující nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, avšak nemá nárok na dodatečné odškodnění.

3.      Pořadatel může smlouvu o souborných službách pro cesty ukončit a vrátit cestujícímu veškeré platby uskutečněné ve prospěch souborných služeb, avšak není povinen poskytnout dodatečné odškodnění, jestliže:

[…]

b)      mu v plnění smlouvy brání nevyhnutelné a mimořádné okolnosti a o ukončení smlouvy uvědomí cestujícího bez zbytečného odkladu ještě před zahájením poskytování souborných služeb.“

6.        V článku 23 směrnice 2015/2302, nadepsaném „Kogentní povaha směrnice“, je v odstavcích 2 a 3 stanoveno:

„2.      Cestující se nemohou vzdát práv, která jim přiznávají vnitrostátní předpisy, jimiž se provádí tato směrnice.

3.      Veškerá smluvní ujednání nebo prohlášení cestujícího, jejichž účelem je přímé nebo nepřímé vzdání se nebo omezení práv přiznaných cestujícím podle této směrnice nebo vyhnutí se uplatňování této směrnice, nejsou pro cestujícího závazná.“

B.      Vnitrostátní právo

1.      Rakouské právo

7.        V ustanovení § 3 Pauschalreisegesetz (zákon o souborných cestovních službách, BGBl. I, 2017/50) je stanoveno:

„Pokud se dohody odchylují od ustanovení tohoto spolkového zákona v neprospěch cestujícího, jsou neúčinné.“

8.        V ustanovení § 10 odst. 2 zákona o souborných cestovních službách je stanoveno:

„Bez ohledu na právo ukončit smlouvu podle odstavce 1 má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení odškodnění, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. Ukončí-li cestující smlouvu o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce, má nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, avšak nemá nárok na dodatečné odškodnění.“

2.      Německé právo

9.        V ustanovení § 651h Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník), nadepsaného „Odstoupení od smlouvy před zahájením poskytování souborných služeb“, je stanoveno:

„1.      Cestující může před zahájením poskytování souborných služeb kdykoliv od smlouvy odstoupit. Pokud cestující od smlouvy odstoupí, pořadatel již nemá nárok na zaplacení sjednané ceny souborných služeb. Pořadatel však může požadovat odpovídající odškodnění.

2.      Standardní částky odpovídajícího odškodnění mohou být sjednány ve smlouvě, a to i formou standardních smluvních podmínek, na základě následujících kritérií:

1.       doby mezi ukončením smlouvy a zahájením poskytování souborných služeb,

2.       očekávaných úspor nákladů pořadatele a

3.       očekávaných příjmů vyplývajících z jiného využití cestovních služeb.

Nejsou-li ve smlouvě stanoveny standardní částky odškodnění, odpovídá výše odškodnění ceně za souborné služby snížené o úspory nákladů dosažené pořadatelem, jakož i o příjmy, které získá jiným využitím cestovních služeb. Na žádost cestujícího je pořadatel povinen uvést odůvodnění výše odškodnění.

3.      Odchylně od odstavce 1 třetí věty nemůže pořadatel požadovat odškodnění, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. O nevyhnutelné a mimořádné okolnosti podle tohoto odstavce se jedná v případě, že strana, která se jich dovolává, je nemůže ovlivnit a jejímž důsledkům nelze zabránit ani přijetím veškerých přiměřených opatření.“

III. Stručné shrnutí skutkového stavu a původního řízení a předběžné otázky

A.      Věc C‑414/22

10.      Spotřebitel FM si v lednu 2020 objednal u žalované společnosti „DocLX“, provozovatelky souborných služeb pro cesty, pomaturitní zájezd do Chorvatska. Zájezd se měl uskutečnit ve dnech 27. června až 3. července 2020. Zahrnoval dopravu do destinace i zpět do místa odjezdu a byl navržen jako slavnostní zájezd s velkým počtem mladých účastníků a bujarými oslavami.

11.      Celková cena souborných služeb byla 787 eur, což FM zaplatil předem v plné výši.

12.      Rakouské ministerstvo zahraničních věcí vydalo dne 13. března 2020 pro všechny země světa varování 4. stupně, kterým vyzvalo k odložení všech cest, které nejsou nezbytně nutné, nebo k využití možnosti jejich zrušení.

13.      Dne 21. dubna 2020 společnost DocLX informovala FM, že v současné době není možné souborné služby pro cesty bezplatně stornovat a že by to bylo možné pouze z důvodu vnějších okolností, jako je například varování 6. stupně, a to i v takovém případě nejdříve sedm dní před plánovaným zahájením poskytování souborných služeb. Společnost DocLX však nabídla zrušení zájezdu se sníženými storno poplatky, což FM přijal. Společnost DocLX následně FM vrátila zaplacenou zálohu, přičemž si ponechala částku 227,68 eura jako storno poplatky.

14.      Souborné služby pro cesty nakonec nebyly poskytnuty.

15.      Nárok FM na vrácení storno poplatků byl postoupen rakouskému sdružení spotřebitelů Verein für Konsumenteninformation (sdružení pro informování spotřebitelů; dále jen „sdružení“). V uvedeném nároku bylo požadováno, aby pořadatel zaplatil strženou částku ve výši 227,68 eura s odůvodněním, že v okamžiku uzavření dohody o zrušení měl FM právo na bezplatné ukončení cestovní smlouvy. Sdružení tvrdilo, že dohoda o zrušení se sníženými storno poplatky, kterou cestující uzavřel, by měla být považována za neúčinnou podle čl. 10 odst. 2 rakouského zákona o souborných cestovních službách, protože pro něj byla méně výhodná.

16.      Společnost DocLX s tímto tvrzení nesouhlasí a uvádí, že v dubnu 2020 ještě nebylo možné předvídat, zda nevyhnutelné a mimořádné okolnosti skutečně znemožní poskytnutí souborných služeb v červnu 2020. Uvedla, že v okamžiku uzavření dohody o výši storno poplatku (nebo prohlášení o ukončení smlouvy) tudíž neexistovala možnost bezplatného zrušení.

17.      Ačkoli soud prvního stupně žalobu sdružení v podstatě na základě argumentace společnosti DocLX zamítl, odvolací soud tento rozsudek zrušil a žalobě vyhověl, přičemž konstatoval, že v okamžiku ukončení smlouvy nemohl být typ takového pomaturitního zájezdu, jaký byl sjednán, uskutečněn z důvodu pandemie covidu-19.

18.      Předkládající soud uvádí, že výsledek sporu v původním řízení závisí na výkladu čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302. Konkrétně závisí na tom, zda ke vzniku práva na bezplatné ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty stačí, že nevyhnutelné a mimořádné okolnosti skutečně nastaly – posuzováno ex post facto – po ukončení smlouvy do okamžiku zahájení poskytování souborných služeb (k nejpozdějšímu možnému okamžiku zrušení smlouvy), nebo zda je rozhodující, že tyto okolnosti byly, posuzováno ex ante, pravděpodobné nebo očekávatelné.

19.      Předkládající soud uvádí, že směrnice 2015/2302 nestanoví konkrétní hranici pravděpodobnosti pro výskyt „nevyhnutelných a mimořádných okolností“ ani lhůty, ve kterých může cestující smlouvu bezplatně ukončit. Má za to, že lze uvažovat o posuzování těchto okolností ex post i ex ante. Na základě posouzení ex post by měl mít cestující právo bezplatně ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty vždy, pokud tyto okolnosti skutečně nastanou později a pokud by v důsledku těchto okolností bylo výrazně ztíženo nebo znemožněno plnění smlouvy o souborných službách pro cesty, kterou cestující kvůli těmto okolnostem ukončil. Nesprávné posouzení situace ex ante ze strany cestujícího, který by „předčasně“ ukončil smlouvu, by pak nemělo význam. Naproti tomu na základě posouzení ex ante je rozhodující výlučně objektivní situace v okamžiku prohlášení o ukončení smlouvy. V takovém případě by případné pozdější zlepšení stavu rizika nemělo negativní vliv na právo na ukončení smlouvy. Pokud však cestující v okamžiku ukončení smlouvy nesprávně (příliš „opatrně“) posoudí stav rizika, bude i nadále povinen zaplatit storno poplatky, a to i tehdy, pokud se skutečně následně stane plnění souborných služeb nepřijatelným nebo neproveditelným.

20.      Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)       Má být čl. 12 odst. 2 [směrnice 2015/2302] vykládán v tom smyslu, že cestující má – bez ohledu na okamžik, v němž učinil prohlášení o ukončení smlouvy – v každém případě právo na bezplatné ukončení smlouvy, pokud nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb, skutečně nastaly v okamžiku (plánovaného) zahájení poskytování souborných služeb?

2)       Má být čl. 12 odst. 2 [směrnice 2015/2302] vykládán v tom smyslu, že cestující má právo na bezplatné ukončení smlouvy již tehdy, pokud v okamžiku prohlášení o ukončení smlouvy bylo možné očekávat, že nastanou nevyhnutelné, mimořádné okolnosti?“

21.      Písemná vyjádření předložili žalobce v původním řízení, rakouská a řecká vláda, jakož i Evropská komise. Rozhodnutí o spojení řízení v projednávané věci a ve věci C‑584/22 podle článku 54 jednacího řádu bylo přijato dne 28. března 2023. Účastníci původního řízení, řecká vláda a Evropská komise přednesli svá ústní vyjádření na společném jednání ve věcech C‑414/22 a C‑584/22, které se konalo společně s jednáním ve věci C‑299/22, Tez Tour, dne 7. června 2023.

B.      Věc C‑584/22

22.      QM si zarezervoval u cestovní kanceláře Kiwi Tours v lednu 2020 pro sebe a svou manželku zájezd do Japonska ve dnech 3. až 12. dubna 2020. Celková cena souborných služeb byla 6 148 eur, z níž QM zaplatil zálohu ve výši 1 230 eur.

23.      V návaznosti na řadu opatření přijatých japonskými úřady v souvislosti s koronavirem QM dopisem ze dne 1. března 2020 vypověděl smlouvu o souborných službách kvůli zdravotnímu riziku souvisejícímu s koronavirem.

24.      Společnost Kiwi Tours následně vystavila fakturu za ukončení obsahující storno poplatek ve výši 307 eur, kterou QM zaplatil.

25.      Dne 26. března 2020 vydalo Japonsko zákaz vstupu. QM poté požadoval vrácení zaplacených částek, což společnost Kiwi Tours odmítla.

26.      Amtsgericht (okresní soud, Německo) na návrh QM sice společnosti Kiwi Tours uložil, aby zaplacené částky vrátila, avšak Landgericht (zemský soud, Německo) na základě odvolání společnosti Kiwi Tours tento návrh zamítl. Landgericht (zemský soud) konstatoval, že v okamžiku ukončení smlouvy nebylo možné mít za to, že existují nevyhnutelné a mimořádné okolnosti. Na základě posouzení ex ante tedy QM nebyl oprávněn smlouvu ukončit bez zaplacení storno poplatku.

27.      QM podal proti rozsudku Landgericht (krajský soud) kasační opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo). Předkládající soud uvádí, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že podmínky, jimiž se řídí právo na ukončení smlouvy bez storno poplatku, jsou splněny, pokud před zahájením poskytování souborných služeb dojde k vyhodnocení rizika. Toto vyhodnocení zahrnuje posouzení, zda mimořádné okolnosti budou mít se značnou pravděpodobností výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo přepravu osob do destinace. Podle předkládajícího soudu se o výrazný dopad jedná v případě, kdy by poskytování souborných služeb bylo spojeno s významným a nepřiměřeným rizikem ve vztahu k právním zájmům cestujícího.

28.      Předkládající soud má nicméně za to, že posouzení provedené odvolacím soudem, pokud jde o existenci takového rizika v projednávané věci, je stiženo nesprávným právním posouzením. Odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda mimořádná povaha a množství omezujících opatření již v okamžiku ukončení smlouvy dostatečně odůvodňovaly domněnku, že existovalo významné riziko nákazy virem. Nelze tedy vyloučit, že při správném posouzení tohoto rizika by odvolací soud dospěl k závěru, že v okamžiku ukončení smlouvy byla cesta do Japonska spojena s vážnými a významnými zdravotními riziky, jejichž podstoupení nelze od rozvážného cestujícího rozumně očekávat.

29.      Předkládající soud však připomíná, že podle německého procesního práva nemůže v tomto ohledu sám rozhodnout ve věci samé a v zásadě by musel věc vrátit zpět odvolacímu soudu. Naproti tomu by mohl sám rozhodnout o odvolání bez dalších zjišťování skutkového stavu a odvolání zamítnout, pokud jsou pro posouzení práva na bezplatné ukončení smlouvy relevantní rovněž okolnosti, které nastaly až po ukončení smlouvy. Je totiž nesporné, že zájezd do cestovní destinace nebylo možné uskutečnit kvůli zákazu vstupu, který Japonsko vydalo dne 26. března 2020 v souvislosti s šířením koronaviru.

30.      Předkládající soud se přiklání k názoru, že je třeba přihlédnout k okolnostem, k nimž došlo až po ukončení smlouvy. V tomto ohledu zaprvé uvádí, že v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 je formálně stanoven případ ukončení smlouvy, jenž se odlišuje od případu ukončení podle odstavce 1 tohoto článku, který se uplatní tehdy, pokud oproti posouzení cestujícím v okamžiku ukončení smlouvy neexistují nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování souborných služeb. Článek 12 odst. 2 je ve své podstatě relevantní pouze pro právní důsledky ukončení smlouvy, které nezávisí na důvodech, jichž se se cestující dovolává ke zrušení své cesty, ale pouze na skutečné existenci okolností, které mají významný dopad na uskutečnění cesty.

31.      Zadruhé má předkládající soud za to, že účel storno poplatku by vedl ke stejnému závěru nezávisle na tom, zda tento poplatek musí být považován za plnění podobné náhradě škody nebo za náhradní plnění za cenu souborných služeb. Předkládající soud připomíná, že v případě, že storno poplatek má být považován za plnění podobné náhradě škody, je při určování škody, která má být nahrazena, nutno zásadně přihlédnout k celému vývoji škody od okamžiku, kdy nastaly události zakládající nárok, až do pravomocného rozhodnutí o nároku. To by hovořilo ve prospěch domněnky o neexistenci škody na straně pořadatele, pokud po ukončení smlouvy vyjde najevo, že poskytnutí souborných služeb je významně ohroženo, a pořadatel by proto i bez ukončení smlouvy ze strany cestujícího byl povinen vrátit celou cenu souborných služeb. Je-li storno poplatek nutno považovat za náhradní plnění za cenu souborných služeb, které je poskytováno namísto ceny souborných služeb, jež měly být původně poskytnuty, pak by pozdější okolnosti, které vedou k zániku nároku pořadatele na cenu souborných služeb, rovněž neměly zůstat nezohledněny. Podle předkládajícího soudu totiž nárok na zaplacení tohoto náhradního plnění existuje pouze v rozsahu, v němž by existoval i tehdy, pokud by cestující cestovní smlouvu neukončil.

32.      Předkládající soud konečně uvádí, že úvahy ohledně ochrany spotřebitele by mohly hovořit pro přihlédnutí k následným okolnostem. Vysoká úroveň ochrany spotřebitele podle jeho názoru vyžaduje, aby i v případě předčasného ukončení cestovní smlouvy nebyl cestující povinen uskutečnit platby za cestovní služby, jejichž plnění je následně významně ohroženo. V opačném případě by v nejistých situacích mohli být cestující odrazováni od toho, aby včas využili svého práva na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty, ačkoli včasné ukončení smlouvy přináší vyhlídku, že dlužný storno poplatek bude ve skutečnosti nízký. Podle předkládajícího soudu se tím snižuje nejen riziko pro cestujícího, nýbrž také riziko pro pořadatele, který má včas jasno a má více času na to, aby ušetřil výdaje nebo použil cestovní služby jiným způsobem. Naproti tomu, pokud by právo na bezplatné ukončení smlouvy mělo záviset na okamžiku ukončení, mohlo by tím být podpořeno spekulativní chování, a to zejména ze strany pořadatele. Podle názoru předkládajícího soudu by to mohlo vést pořadatele k tomu, aby nerušil cestovní smlouvy až do doby krátce před zahájením zájezdu s cílem dosáhnout toho, že co nejvíce cestujících ukončí smlouvu způsobem, který bude pro pořadatele finančně výhodnější.

33.      Předkládající soud má za to, že výše uvedené argumenty nejsou zpochybněny tím, že maximální lhůta pro vrácení plateb činí 14 dnů po ukončení smlouvy, jak stanoví čl. 12 odst. 4 směrnice 2015/2302. Uvedený soud konkrétně zastává názor, že z uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že výše storno poplatku musí být v takovém okamžiku s konečnou platností stanovena a pozdější doplatky nebo vratky jsou vyloučeny.

34.      Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 12 odst. 2 [směrnice 2015/2302] vykládán v tom smyslu, že pro posouzení práva ukončit smlouvu jsou relevantní pouze takové nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které již nastaly v okamžiku ukončení smlouvy, nebo v tom smyslu, že je nutno přihlížet rovněž k nevyhnutelným a mimořádným okolnostem, které ve skutečnosti nastanou po ukončení smlouvy, avšak ještě před plánovaným začátkem poskytování souborných služeb?“

35.      Písemná vyjádření předložili QM, řecká vláda a Evropská komise. Účastníci původního řízení, řecká vláda a Evropská komise přednesli svá ústní vyjádření na společném jednání ve věcech C‑414/22 a C‑584/22, které se konalo společně s jednáním ve věci C‑299/22, Tez Tour, dne 7. června 2023.

IV.    Hodnocení

36.      Předkládající soudy si svými dvěma předběžnými otázkami předloženými ve věci C‑414/22 a jedinou předběžnou otázkou předloženou ve věci C‑584/22 v podstatě přejí zjistit to, zda čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 musí být vykládán v tom smyslu, že posouzení existence nevyhnutelných a mimořádných okolností, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb, která zakládá právo cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku, musí být učiněno pouze v okamžiku ukončení smlouvy, nebo zda by toto ustanovení mělo být vykládáno v tom smyslu, že je nutno přihlížet rovněž k nevyhnutelným a mimořádným okolnostem, které skutečně nastanou po ukončení smlouvy o souborných službách, avšak ještě před zahájením souborných služeb pro cesty.

37.      Předkládající soud ve věci C‑414/22 zastává názor, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 by mohl naznačovat, že právo ukončit smlouvu o souborných službách bezplatně by mělo existovat vždy, pokud nevyhnutelné a mimořádné okolnosti skutečně nastanou později, a pokud by v důsledku těchto okolností bylo výrazně ztíženo či znemožněno plnění souborných služeb. Podle názoru uvedeného soudu však lze rovněž tvrdit, že rozhodující je pouze objektivní situace v okamžiku prohlášení o ukončení smlouvy. Předkládající soud ve věci C‑584/22 má za to, že posouzení toho, zda existuje významné a nepřiměřené riziko ve vztahu ke zdraví nebo jiným právem chráněným zájmům cestujícího, vyžaduje výhledové posouzení, přičemž relevantní je období před zahájením plnění ze smlouvy o poskytování souborných služeb. Podle jeho názoru však pro toto posouzení mohou být relevantní rovněž okolnosti, které nastaly po ukončení smlouvy o souborných službách, avšak před plánovanou cestou.

38.      Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že zásadní otázka, která byla nastolena, je, zda existuje samostatné právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty pouze na základě skutečného výskytu nevyhnutelných a mimořádných okolností, které mají významný dopad na souborné služby k okamžiku cesty.

39.      Úvodem je v tomto ohledu třeba připomenout, že článek 12 směrnice 2015/2302, jak naznačuje jeho název, upravuje „[u]končení smlouvy o souborných službách pro cesty a právo na odstoupení před zahájením poskytování souborných služeb“. Článek 12 odst. 1 této směrnice stanoví právo cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty „před zahájením poskytování souborných služeb kdykoli“. Podle tohoto ustanovení „po něm [v takovém případě může] být požadováno zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku pořadateli“. Článek 12 odst. 2 přiznává cestujícímu právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení storno poplatku, jestliže „v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace“.

40.      Podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen znění tohoto ustanovení, ale i jeho kontext, cíle sledované právní úpravou, jejíž je uvedené ustanovení součástí, a případně i historii jeho vzniku. Zejména je třeba zohlednit body odůvodnění dotčeného unijního aktu, jelikož mohou objasnit vůli autora aktu a představovat důležité prvky pro výklad tohoto aktu(5).

41.      Jedním z možných výkladů znění čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 je, že k tomu, aby byl cestující oprávněn ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bezplatně, je třeba, aby se výrazný dopad na poskytování souborných služeb projevil či přetrvával k okamžiku předpokládaného zahájení poskytování souborných služeb pro cesty. Uvedené ustanovení totiž odkazuje na to, že „v destinaci [...] nastaly“ nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které „mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb“, přičemž je použit přítomný čas. Je však třeba poznamenat, jak v podstatě uvedly rakouská vláda a Evropská komise, že v bodě 31 odůvodnění zmíněné směrnice je pro stanovení toho, že právo na ukončení smlouvy bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku vzniká, „nastanou-li nevyhnutelné a mimořádné okolnosti mající zásadní vliv na poskytování souborných služeb“ použit budoucí čas (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska). To by svědčilo o tom, že nárok na bezplatné ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty je podmíněn výhledovým posouzením situace, jež učiní cestující v okamžiku ukončení smlouvy.

42.      Navíc, jak uvádím ve svém stanovisku ve věci C‑299/22 předneseném dnes, právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku vzniká „před zahájením poskytování souborných služeb“. Použití předložky „před“ naznačuje, že mezi rozhodnutím o ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty a zahájením poskytování souborných služeb existuje časová prodleva. Rozhodnutí o ukončení smlouvy o souborných službách podle čl. 12 odst. 2 je tedy výhledové. Opírá se o prognózu nebo ex ante posouzení výskytu „nevyhnutelných a mimořádných okolností“ a jejich výrazného dopadu na poskytování souborných služeb, nebo v případě, že tyto okolnosti již nastaly, o prognózu přetrvávajícího výrazného dopadu na souborné služby. Jak v souvislosti s posledně uvedeným tvrdila rakouská vláda, i když je v konkrétní situaci již ke dni ukončení smlouvy prokázáno, že tyto okolnosti nastanou v okamžiku cesty, bude stále třeba ještě posoudit, do jaké míry tyto okolnosti ovlivní právě poskytování souborných služeb.

43.      Výhledové hodnocení provedené cestujícím k okamžiku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty tudíž zahrnuje posouzení pravděpodobnosti, že „nevyhnutelné a mimořádné okolnosti“ budou mít výrazný dopad na poskytování souborných služeb. Uvedené posouzení musí odpovídat výjimečné povaze práva na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty bez zaplacení storno poplatku. V okamžiku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty musí cestující důvodně předpokládat, že existuje dostatečně vysoká pravděpodobnost, že „nevyhnutelné a mimořádné okolnosti“ budou mít výrazný dopad na poskytování souborných služeb.

44.      Z toho vyplývá, že právo cestujícího na ukončení smlouvy bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku v souladu s čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 lze nabýt před zahájením poskytování souborných služeb v okamžiku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty na základě rozumně očekávatelného výrazného dopadu na souborné služby. Takto nabyté právo nemůže zaniknout v důsledku následných událostí. Jak uvádí Komise, bylo by absurdní, kdyby cestující mohl ukončit smlouvu z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností, avšak následně by musel čekat, až tyto okolnosti skutečně nastanou v okamžiku uskutečnění cesty, aby byl osvobozen od zaplacení storno poplatku. Opačně platí, že nemá-li cestující právo na osvobození od zaplacení storno poplatku, nemůže jej získat zpětně po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty v důsledku následných událostí.

45.      Tento výklad je podpořen kontextem čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302. Z výše uvedených úvodních poznámek(6) v tomto ohledu vyplývá, že tento článek zakotvuje dvě různá práva cestujícího na ukončení smlouvy. Na jedné straně může cestující podle čl. 12 odst. 1 směrnice „smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb kdykoli ukončit“. Vzhledem k tomu, že výkon tohoto práva nepodléhá požadavku uvést důvody ukončení, může být po cestujícím rovněž podle čl. 12 odst. 1 směrnice požadováno zaplacení „přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku“. Na druhé straně čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 přiznává právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku „před zahájením poskytování souborných služeb […], jestliže v destinaci [...] nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb“.

46.      Pokud by se připustilo, že skutečný výskyt nevyhnutelných a mimořádných okolností představuje samostatnou podmínku pro uznání práva na bezplatné ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty, a to bez ohledu na posouzení provedené k datu ukončení takové smlouvy, ve svém důsledku by to vedlo k uznání nového práva na vrácení veškerých plateb pro všechny cestující nezávisle na důvodech, jichž se dovolávali za účelem ukončení smlouvy. Pokud totiž nezáleží na tom, jaká situace panovala k okamžiku x (datum ukončení smlouvy), ale k čemu skutečně došlo k pozdějšímu okamžiku z (datum uskutečnění cesty), pak by měl mít nárok na vrácení již zaplacených storno poplatků i cestující, který ukončil smlouvu z osobních důvodů v souladu s čl. 12 odst. 1 směrnice 2015/2302, pokud nevycestoval z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností.

47.      Jak v podstatě uvedla řecká vláda, uznání možnosti cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku v případě skutečného výskytu nevyhnutelných a mimořádných okolností bez ohledu na situaci v okamžiku ukončení smlouvy by bylo v rozporu s úplnou harmonizací práv a povinností stran smlouvy o souborných službách pro cesty, jak je stanovena v článku 4 směrnice 2015/2302.

48.      Řešení ex post facto totiž vytváří nejistotu, pokud jde o okamžik, k němuž je třeba posuzovat práva a povinnosti obou smluvních stran. Jak na jednání uvedla řecká vláda, smluvní vztah končí pro obě strany v okamžiku, kdy cestující ukončí smlouvu.  Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce výslovně nestanovil, že budoucí události, které nastanou po ukončení smlouvy, mohou mít vliv na smluvní vztah, je pro účely posouzení toho, zda je výhledové hodnocení učiněné cestujícím přiměřené, rozhodující ukončení smlouvy. Právě k tomuto okamžiku je třeba posoudit právní důsledky uplatnění práva na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty. Jsou-li splněny podmínky podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, je právním důsledkem uplatnění práva na ukončení smlouvy povinnost pořadatele vrátit v souladu s čl. 12 odst. 4 směrnice veškeré platby nejpozději do 14 dnů po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty.

49.      Jak uvedla řecká vláda, krátká lhůta, v níž má podle čl. 12 odst. 4 směrnice dojít k vrácení veškerých plateb, potvrzuje výklad, podle něhož je pro určení práv a povinností stran rozhodující okamžik ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty. V souvislosti s posledně uvedeným bych ráda poznamenala, že stanovení přesné výše storno poplatku se odlišuje od určení existence práva cestujícího ukončit smlouvu bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku. Cestující může smlouvu ukončit pouze jednou a právě v okamžiku ukončení musí existovat jistota ohledně toho, zda má nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb.

50.      Právo cestujícího ukončit smlouvu z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností je navíc neoddělitelně spjato s neexistencí povinnosti zaplatit jakýkoli storno poplatek. Není tedy možné časově oddělovat podstatné prvky práva stanoveného v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 a připustit možnost, aby cestující ukončil smlouvu s odvoláním na nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, avšak jeho právo na vrácení veškerých plateb záviselo na následných událostech.

51.      Posouzení nevyhnutelných a mimořádných okolností ex post by rovněž mělo dopad na výklad odpovídajících práv pořadatele. Povinnost cestujícího zaplatit storno poplatek v případě, že nejsou splněny požadavky podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, odpovídá příslušnému nároku pořadatele. Jak na jednání uvedla společnost Kiwi Tours, pokud by právo cestujícího na bezplatné ukončení smlouvy záviselo na následných událostech, vedlo by to k tomu, že nárok pořadatele na storno poplatek by vznikl nebo zanikl v závislosti na vývoji situace, k němuž došlo mezi okamžikem ukončení smlouvy a okamžikem zamýšlené cesty.

52.      Dále je třeba připomenout, že v souladu s čl. 12 odst. 3 písm. b) směrnice 2015/2302 může pořadatel smlouvu o souborných službách pro cesty ukončit a vrátit cestujícímu veškeré platby, aniž by byl povinen poskytnout dodatečné odškodnění, jestliže mu „v plnění smlouvy brání nevyhnutelné a mimořádné okolnosti a […] uvědomí cestujícího [...] ještě před zahájením poskytování souborných služeb“ (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska). Pokud by události, které nastanou po ukončení smlouvy, měly mít samostatný význam z hlediska určování práv a povinností stran, pak by bylo třeba připustit, že pořadatel může ukončit smlouvu ještě před zahájením poskytování souborných služeb, ale jeho povinnost poskytnout dodatečné odškodnění by závisela na tom, zda se k okamžiku zamýšlené cesty jeho předpověď skutečně potvrdila. V takovém případě by bylo zproštění odpovědnosti pořadatele nejisté. Navíc by to bylo v rozporu s výše uvedenou úplnou harmonizací práv a povinností stran provedenou unijním normotvůrcem, jež zahrnuje i otázku povinnosti pořadatele poskytnout dodatečné odškodnění.

53.      Z toho vyplývá, že posouzení ex post by mělo za následek nejisté postavení stran smlouvy o souborných službách pro cesty v okamžiku ukončení této smlouvy a mohlo by zmařit systém určování práv a povinností stran stanovený v článku 12 směrnice 2015/2302. Naopak, je-li za jediné rozhodující kritérium považováno posouzení rizikové situace ex ante k okamžiku ukončení smlouvy, je zajištěna právní jistota, pokud jde o důsledky ukončení. Jinými slovy, budoucí události, které nastanou před zamýšlenou cestou, avšak až po ukončení smlouvy, by neměly být s to zvrátit právní stav stanovený v okamžiku ukončení smlouvy.

54.      Pokud jde o cíl čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, tímto ustanovením je uznáno právo cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku ještě před zahájením poskytování souborných služeb, a to za podmínek v něm stanovených. Jak bylo vysvětleno výše, aby cestující mohl ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování těchto služeb, musí předvídat situaci v okamžiku ukončení smlouvy s ohledem na dopad nevyhnutelných a mimořádných okolností na poskytování souborných služeb. Pokud by bylo možné posoudit existenci práva na ukončení smlouvy a posteriori s ohledem na to, co skutečně nastalo k okamžiku předpokládané cesty, pak by nebylo možné, aby právo na ukončení smlouvy bez zaplacení storno poplatku vznikalo před zahájením poskytování souborných služeb. Toto právo by muselo být pozastaveno až do okamžiku uskutečnění cesty. To by však bylo v rozporu s tím, co stanoví čl. 12 odst. 2 směrnice.

55.      Přístup ex post, podle něhož jsou ve vztahu k právu na ukončení smlouvy rozhodující události, které nastaly po ukončení smlouvy, ale před zahájením poskytování souborných služeb, podle mého názoru není podpořena úvahami souvisejícími s vysokou úrovní ochrany spotřebitele. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle bodu 5 odůvodnění směrnice 2015/2302 je cílem této směrnice nastavit „správn[ě] [...] rovnováhu mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopností podniků“. Přístup ex post není pro cestujícího výhodnější než přístup zahrnující posouzení ex ante. V tomto ohledu si lze představit situaci, kdy cestující v okamžiku ukončení smlouvy přiměřeně a důvodně vyhodnotí rizika cesty, avšak poté se oproti jeho původní prognóze týkající se rizik nakonec situace zlepší. Přístup ex post by byl pro cestujícího výhodnější pouze tehdy, pokud by se připustilo, že následné události mohou být zohledněny, pouze pokud potvrzují posouzení provedené cestujícím, a nikoli pokud toto posouzení vyvracejí. Je mi však jasné, že pokud by bylo možné postupovat podle výkladu tohoto pravidla pouze v jednom směru a zároveň nebrat v úvahu možný nepříznivý výsledek, bylo by to v rozporu s úmyslem unijního normotvůrce vyjádřeným v čl. 12 odst. 2 směrnice.

56.      Předkládající soud měl ve věci C‑584/22 za to, že pro zohlednění okolností, které nastaly po ukončení smlouvy, hovoří zejména účel storno poplatku. To by podle předkládajícího soudu platilo nezávisle na tom, zda musí být storno poplatek považován za plnění podobné náhradě škody nebo za náhradní plnění za cenu souborných služeb. Předkládající soud poukazuje zejména na to, že pokud by měl být zohledněn následný vývoj, pořadatel by byl povinen vrátit cestujícímu veškeré platby i tehdy, pokud by cestující smlouvu neukončil. Z tohoto pohledu by pořadatel neměl mít nárok na žádný storno poplatek, pokud by následně vyšlo najevo, že nevznikla žádná „škoda“ ani nevznikl nárok na takový poplatek, neboť nevyhnutelné a mimořádné okolnosti skutečně nastaly.

57.      Pokud jde o tento argument, je třeba připomenout, že cestující má storno poplatky zaplatit, pokud uplatní právo „kdykoli“ odstoupit před zahájením poskytování souborných služeb ve smyslu čl. 12 odst. 1 směrnice 2015/2302, a to z jakéhokoli důvodu. Pojem „storno poplatek“ je v porovnání s pojmem „odškodnění“ (jemuž odpovídá německý výraz Entschädigung), který je používán vnitrostátními ustanoveními, jimiž se provádí uvedené ustanovení směrnice, neutrální. Podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2015/2302 může smlouva o souborných službách pro cesty stanovit přiměřené standardní storno poplatky, které se odvíjejí „od doby mezi ukončením smlouvy před zahájením poskytování souborných služeb a očekávaných úspor nákladů a příjmů z alternativního využití cestovních služeb“. Popis toho, co představuje storno poplatek, je obdobou protiváhy práva cestujícího kdykoli odstoupit od smlouvy. Jak v podstatě tvrdí Komise, jedná se o další příklad rovnováhy, kterou se směrnice snaží nastavit mezi právy a povinnostmi stran vymezenými ve smlouvě o souborných službách pro cesty.

58.      Jak jsem uvedla výše, bez ohledu na právní povahu storno poplatku by připuštění toho, že takový poplatek nemá být zaplacen, pokud následně vyjde najevo, že se cesta nemohla uskutečnit, vedlo k velké právní nejistotě a narušilo harmonizaci práv a povinností stran vymezených ve smlouvě o souborných službách pro cesty.

59.      Předkládající soud nicméně ve věci C‑584/22 varoval před rizikem případných negativních důsledků toho, pokud by povinnost zaplatit storno poplatek nezávisela na tom, zda byly souborné služby skutečně poskytnuty. Uvedený soud byl toho názoru, že v nejistých situacích by cestující mohli být odrazováni od toho, aby včas využili svého práva na ukončení cestovní smlouvy, a že by byli nuceni k tomu, aby čekali, než budou k dispozici další informace nebo než pořadatel sám smlouvu o souborných službách ukončí.

60.      V tomto ohledu uznávám, že výhledové rozhodnutí, které je cestující nucen učinit ohledně výskytu nevyhnutelných a mimořádných okolností, je ze své podstaty spojeno s nejistou situací. Při výkladu podmínek výkonu práva na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty podle článku 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 a kritéria „průměrného cestujícího“ je třeba nicméně zohlednit míru nejistoty. Toto právo nevyžaduje, jak v podstatě tvrdí rakouská vláda, aby cestující mohl tvrdit s naprostou jistotou, že nevyhnutelné a mimořádné okolnosti určitě nastanou a budou mít výrazný dopad. Jak již bylo zdůrazněno, stačí, že cestující musí v okamžiku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty důvodně předpokládat, že existuje dostatečně vysoká pravděpodobnost, že nevyhnutelné a mimořádné okolnosti budou mít výrazný dopad na poskytování souborných služeb. Navíc, jak v podstatě navrhují v mém stanovisku předneseném dnešního dne ve věci C‑299/22, Tez Tour, aby bylo možné určit, co průměrný cestující věděl, a jeho posouzení pravděpodobnosti výskytu výrazného dopadu na plnění smlouvy, je třeba vzít v úvahu vysokou nejistotu a extrémně rychle se vyvíjející situaci na začátku pandemie.

61.      Z výše uvedených úvah vyplývá, že znění, kontext a cíl směrnice 2015/2302 hovoří pro takový výklad čl. 12 odst. 2 této směrnice, podle něhož se rozhodný okamžik pro určení práva ukončit smlouvu bez zaplacení storno poplatku opírá o posouzení ex ante v okamžiku ukončení smlouvy.

62.      Článek 12 odst. 2 směrnice přitom neodporuje tomu, aby vnitrostátní soudy považovaly následné události za důkazní prvky, které je třeba neomezeně posoudit v souladu s vnitrostátním procesním právem. Jak na jednání v podstatě tvrdila řecká vláda, pokud se cestující v okamžiku ukončení smlouvy dovolával nevyhnutelných a mimořádných okolností a situace, z níž vycházel, se zhoršila, což mělo výrazný dopad na poskytování souborných služeb, tato skutečnost podporuje jeho předpověď učiněnou v okamžiku ukončení smlouvy. Pokud však cestující nebyl v okamžiku ukončení smlouvy oprávněn smlouvu ukončit, následné události samy o sobě nemohou založit právo na ukončení smlouvy bez zaplacení storno poplatku, na které nemá nárok. Stejně tak zlepšení situace nemůže vést k zániku nároku cestujícího na vrácení veškerých plateb, pokud v okamžiku ukončení smlouvy přiměřeně předvídal pravděpodobný dopad nevyhnutelných a mimořádných okolností na souborné služby.

63.      Pokud jde o věci v původních řízeních, ve věci C‑414/22 by vnitrostátní soud musel posoudit to, zda k okamžiku ukončení smlouvy v dubnu 2020 mohl průměrný cestující důvodně předpokládat, že pandemie bude mít výrazný dopad na poskytování souborných služeb pro cesty naplánovaných jako slavnostní zájezd na léto 2020. Na základě informací obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a s přihlédnutím k naléhavým výzvám vnitrostátních orgánů k odložení všech cest, které nejsou nezbytné, a k využití možností ukončit cestovní smlouvy, by se jevilo jako přiměřené, pokud by průměrný cestující v dubnu 2020 předvídal, že se takový zájezd (jehož samotná koncepce je založena na shromáždění velkého počtu mladých lidí za účelem oslav) neuskuteční. Toto posouzení přísluší vnitrostátnímu soudu, který se při tom může řídit rovněž hledisky, které analyzuji ve svém dnes předneseném stanovisku ve věci C‑299/22, Tez Tour.

64.      Je třeba rovněž poznamenat, že pokud by měl vnitrostátní soud za to, že cestující byl oprávněn ukončit smlouvu v souladu s čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, cestující tohoto práva požívá, aniž je vázán jakoukoli dohodou o zaplacení snížených storno poplatků, na niž přistoupil kvůli neznalosti svých práv. Taková dohoda totiž vede k omezení práv cestujícího, a tudíž podle čl. 23 odst. 3 této směrnice není pro cestujícího závazná.

65.      Ve věci C‑584/22 předkládající soud uvádí, že se odvolací soud měl zabývat tím, zda v okamžiku ukončení smlouvy dne 1. března 2020 již byla cesta do Japonska spojena s vážnými zdravotními riziky, jimž by se žádný rozvážný cestující nevystavil. Z důvodů, které jsem uvedla výše, je pro toto posouzením rozhodným pouze okamžik ukončení smlouvy.

66.      S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 by měl být vykládán v tom smyslu, že posouzení existence nevyhnutelných a mimořádných okolností, které mají výrazný dopad na plnění smlouvy, které zakládají právo cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku, musí být učiněno výlučně v okamžiku ukončení smlouvy. Vznik tohoto práva nezávisí na tom, zda takové okolnosti po ukončení smlouvy skutečně nastaly.

V.      Závěry

67.      Ve světle výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázky, které položily Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) a Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) následovně:

„Článek 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 musí být vykládán v tom smyslu, že posouzení existence nevyhnutelných a mimořádných okolností, které mají výrazný dopad na plnění smlouvy, která zakládá právo cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku, musí být učiněno výlučně v okamžiku ukončení smlouvy. Vznik tohoto práva nezávisí na tom, zda takové okolnosti po ukončení smlouvy skutečně nastaly.“

1–      Původní jazyk: angličtina.

2–       Úvodní projev generálního ředitele WHO na tiskové konferenci ke covidu-19, 11. března 2020.

3–       Viz pokyny k právu cestujících ukončit smlouvy o souborných službách pro cesty z důvodu mimořádných okolností vyplývajících z covid-19, vydané irskou vládou, Department of Enterprise, Trade and Employment (ministerstvo pro podnikání, obchod a zaměstnanost) dne 26. března 2020, s. 5.

4–       Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (Úř. věst. 2015, L 326, s. 1).

5–       Rozsudek ze dne 8. června 2023, VB (Vyrozumění odsouzené osoby v nepřítomnosti) (C‑430/22 a C‑468/22, EU:C:2023:458, bod 24 a citovaná judikatura).

6–       Viz bod 39.