1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vychází ze sporu, v němž se projednávají kontrolní pravomoci německého regulačního subjektu ( 2 ), pokud jde o rozhodnutí provozovatele infrastruktury týkající se poplatků, které mají platit železniční dopravní podniky. Některé z nich tento regulační subjekt žádaly, neúspěšně, aby provozovateli infrastruktury nařídil vrátit poplatky, které byly podle jejich názoru uhrazeny neoprávněně.

2.

Soudní orgán, který má spor rozhodnout, žádá soudní dvůr, aby vyložil některá ustanovení směrnice 2012/34/EU ( 3 ) týkající se pravomoci vnitrostátních regulačních subjektů v železničním odvětví.

3.

Článek 3 („Definice“) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]

[…]“.

4.

Článek 55 („Regulační subjekt“) stanoví:

„1.   Každý členský stát zřídí jediný vnitrostátní regulační subjekt pro železniční odvětví. […]

[…]“.

5.

Článek 56 („Funkce regulačního subjektu“) uvádí:

„1.   Aniž je dotčen čl. 46 odst. 6, má žadatel právo podat stížnost regulačnímu subjektu, pokud se domnívá, že se s ním nejedná poctivě, že je diskriminován nebo jinak poškozen, a zejména může podat žádost o přezkum rozhodnutí přijatých provozovatelem infrastruktury nebo případně železničním podnikem nebo provozovatelem zařízení služeb, která se týkají:

[…]

[…]

2.   Aniž jsou dotčeny pravomoci vnitrostátních orgánů v oblasti hospodářské soutěže pro zajištění hospodářské soutěže na trzích železniční dopravy, má regulační subjekt pravomoc sledovat situaci v oblasti hospodářské soutěže na trzích železniční dopravy, včetně zejména trhu pro vysokorychlostní osobní dopravu, a činnosti provozovatelů infrastruktury v souvislosti s odst. 1 písm. a) až j). Regulační subjekt zejména kontroluje plnění odst. 1 písm. a) až j) z vlastní iniciativy a s cílem předcházet diskriminaci žadatelů. Kontroluje zejména to, zda zpráva o síti neobsahuje diskriminační ustanovení či nedává provozovateli infrastruktury prostor pro volné uvážení, který by mohl být využit k diskriminaci žadatelů.

[…]

6.   Regulační subjekt zajistí, aby poplatky stanovené provozovatelem infrastruktury byly v souladu s kapitolou IV oddílem 2 a byly nediskriminační. Vyjednávání mezi žadateli a provozovatelem infrastruktury o výši poplatků za využití infrastruktury jsou přípustná pouze tehdy, pokud se uskutečňují pod dohledem regulačního subjektu. Regulační subjekt zasáhne, pokud hrozí, že při jednání budou porušeny požadavky této kapitoly.

[…]

9.   Regulační subjekt posoudí všechny stížnosti a případně si do jednoho měsíce ode dne přijetí stížnosti vyžádá relevantní informace a zahájí konzultace se všemi zúčastněnými stranami. Rozhoduje o všech stížnostech, přijímá opatření k nápravě situace a informuje zúčastněné strany o svém odůvodněném rozhodnutí ve stanovené rozumné lhůtě, a v každém případě do šesti týdnů ode dne obdržení veškerých relevantních informací. Aniž jsou dotčeny pravomoci vnitrostátních orgánů v oblasti hospodářské soutěže pro zajištění hospodářské soutěže na trzích železniční dopravy, regulační subjekt v případech, kdy je to vhodné, rozhodne z vlastní iniciativy o vhodných opatřeních k nápravě diskriminace žadatelů, narušení trhu a jakéhokoli jiného nežádoucího vývoje na těchto trzích, zejména ve vztahu k odst. 1 písm. a) až j).

Rozhodnutí regulačního subjektu je závazné pro všechny strany, na něž se toto rozhodnutí vztahuje, a nepodléhá kontrole jiné správní instance. Regulační subjekt musí být schopen prosazovat svá rozhodnutí příslušnými sankcemi, včetně pokut.

[…]“.

6.

V příloze VII („Časový rozvrh procesu přidělování“) stojí:

[…]“.

7.

Ustanovení § 66 („Regulační subjekt a jeho úkoly“) zní:

„(1)   Pokud se držitel oprávnění k přístupu domnívá, že rozhodnutími provozovatele železniční infrastruktury byl diskriminován či jeho práva byla nějakým jiným způsobem poškozena, má právo podat stížnost k regulačnímu subjektu […].

[…]

(3)   Pokud nedojde k dohodě o přístupu nebo o rámcové smlouvě, rozhodnutí provozovatele železniční infrastruktury mohou být přezkoumána regulačním subjektem, a to na žádost držitele oprávnění k přístupu nebo z moci úřední. Žádost musí být podána ve lhůtě, ve které by mohla být přijata nabídka k uzavření dohody […].

(4)   Předmětem přezkumu na žádost nebo z moci úřední mohou být zejména:

[…]

[…]“.

8.

Ustanovení § 67 („Pravomoci regulačního subjektu, dohled nad dopravním trhem, pravidla výkonu rozhodnutí“) zní:

„(1)   Regulační subjekt může ve vztahu k železnicím a dalším osobám, na něž se vztahují ustanovení tohoto zákona, přijmout opatření nezbytná k odstranění nebo k předcházení porušování tohoto zákona nebo aktů Evropské unie přímo použitelných v oblasti působnosti tohoto zákona. […]

[…]“.

9.

Ustanovení § 68 („Rozhodnutí regulačního subjektu“) zní:

„(1)   Regulační subjekt stížnost přezkoumá do jednoho měsíce po jejím obdržení. Za tímto účelem požádá zúčastněné strany, aby poskytly informace nezbytné k rozhodování, a zahájí rozhovory se všemi zúčastněnými stranami. Přijme rozhodnutí ohledně všech stížností a opatření nezbytných k nápravě situace a informuje dotčené strany o svém odůvodněném rozhodnutí v předem určené přiměřené lhůtě a v každém případě do šesti týdnů ode dne obdržení veškerých relevantních informací. Aniž jsou dotčeny pravomoci orgánů pro hospodářskou soutěž, rozhodne z moci úřední o přiměřených opatřeních k předcházení diskriminace nebo narušení trhu.

(2)   Pokud v případě uvedeném v § 66 odst. 1 a 3 rozhodnutí provozovatele železniční infrastruktury zasahuje do práva držitele oprávnění k přístupu k železniční infrastruktuře:

Rozhodnutí zmiňované v první větě se může týkat také zprávy o síti nebo podmínek využívání zařízení služeb.

(3)   Regulační subjekt může provozovateli železniční infrastruktury s účinkem do budoucna uložit, aby změnil opatření stanovená § 66 odst. 4, nebo je prohlásit za neplatná v rozsahu v jakém nejsou v souladu s ustanoveními tohoto zákona či s akty Evropské unie přímo použitelnými v oblasti působnosti tohoto zákona.“

10.

Mezi lety 2002 a 2011 stanovovala společnost DB Netz AG ( 5 ), provozovatel části německé železniční infrastruktury, poplatky za přístup k infrastruktuře pro každé období platnosti jízdního řádu.

11.

Společnosti Länderbahn GmbH DLB, Prignitzer Eisenbahn GmbH, Ostdeutsche Eisenbahn a Ostseeland Verkehrs GmbH (dále jen „žalobkyně“) jsou železniční dopravní podniky, které využívají infrastrukturu spravovanou společností DB Netz.

12.

Žalobkyně nesouhlasily s uplatňováním „regionálního faktoru“, který byl součástí faktorů, podle nichž se určovalo zpoplatnění využívání infrastruktury společnosti DB Netz. Měly za to, že poplatky stanovené společností DB Netz byly zčásti protiprávní, protože „regionální faktor“ diskriminuje podniky, které provozují regionální tratě ( 6 ). Proto buď s výhradami zaplatily požadované poplatky, nebo platbu zadržely.

13.

Dne 5. března 2010 vydala Bundesnetzagentur při kontrole poplatků, které společnost DB Netz schválila, rozhodnutí, v němž ( 7 ):

14.

Dne 9. listopadu 2017 vydal Soudní dvůr rozsudek ve věci CTL Logistics ( 9 ), v němž po analýze německých právních předpisů ( 10 ) rozhodl, že směrnice 2001/14/ES ( 11 ), která je předchůdkyní směrnice 2012/34 „brání použití takové vnitrostátní právní úpravy, […] která stanoví, že obecné soudy mohou v jednotlivých případech přezkoumávat přiměřenost poplatků za využívání železniční infrastruktury, a případně změnit výši těchto poplatků, a to bez ohledu na dohled vykonávaný regulačním orgánem“.

15.

S oporou v rozsudku CTL Logistics žalobkyně agenturu Bundesnetzagentur žádají, aby prohlásila poplatky schválené pro jízdní řády 2003 až 2011 za neplatné a aby společnosti DB Netz uložila vrátit přeplatky.

16.

Bundesnetzagentur v podstatě totožnými rozhodnutími ze dne 11. října 2019, ze dne 3. července 2020 a ze dne 11. prosince 2020 žádosti žalobkyň zamítla. Měla za to, že návrh na provedení následného přezkumu postrádá právní základ, neboť železniční podniky mají možnost napadnout poplatky pouze po dobu jejich platnosti.

17.

Prostřednictvím žalob podaných ve dnech 6. a 9. listopadu 2019 žalobkyně žádají Verwaltungsgericht Köln (správní soud v Kolíně nad Rýnem), aby rozhodl, že Bundesnetzagentur musí provést následný přezkum, který umožní prohlásit sporné poplatky za neplatné s účinkem ex tunc, a aby společnosti DB Netz uložil jejich vrácení.

18.

Než tento soud rozhodne o návrhových žádáních žalobkyň, potřebuje v souhrnu vědět:

19.

Za těchto okolností Verwaltungsgericht Köln (správní soud v Kolíně nad Rýnem) položil pět předběžných otázek, z nichž na pokyn Soudního dvora navrhnu odpověď na první čtyři, které znějí:

20.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 2. září 2022.

21.

Písemná vyjádření předložili společnosti Prignitzer Eisenbahn GmbH, Ostdeutsche Eisenbahn a Ostseeland Verkehrs GmbH (společně), společnost DB Netz, německá, litevská, norská a polská vláda a také Evropská komise.

22.

Jednání konaného dne 15. června 2023 se zúčastnily společnosti Prignitzer Eisenbahn (která zastupovala také společnosti Ostdeutsche Eisenbahn a Ostseeland Verkehr), společnost DB Netz, německá, rakouská a polská vláda a Komise.

23.

Předkládající soud vychází z předpokladu, že se použije směrnice 2012/34, a proto žádá o výklad jejího čl. 56 odst. 1, 6 a 9.

24.

Avšak poplatky, které jsou předmětem sporu a které se vztahovaly na období 2003–2011, byly stanoveny a vybrány v době, kdy platila předchozí směrnice 2001/14, pročež by bylo možné tvrdit, že je nutné se ratione temporis řídit touto směrnicí ( 12 ).

25.

V každém případě, čl. 56 odst. 1, 6 a 9 směrnice 2012/34 odpovídá méně podrobným ustanovením čl. 30 odst. 2, 3 a 5 směrnice 2001/14 ( 13 ). Proto, jak při jednání potvrdily všechny strany, není důvod se nezaměřit na článek 56 směrnice 2012/34, o nějž se předkládající soud zajímá.

26.

Předkládací usnesení cituje rozsudek CTL Logistics, na nějž opakovaně odkazuje, a rozsudek ze dne 8. července 2021, Koleje Mazowieckie ( 14 ). V době, kdy byla formulována žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, Soudní dvůr ještě nevynesl rozsudek ve věci DB Station.

27.

Na tento poslední rozsudek vynesený dne 27. října 2022 neustále odkazovali někteří účastníci a vedlejší účastníci řízení, přičemž vyvozovali, že dává odpověď na několik výše uvedených předběžných otázek ( 15 ).

28.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda lze systém zpoplatnění napadnout „i v případě, že již uplynula doba platnosti poplatku, který má být přezkoumán“.

29.

Z předkládacího usnesení vyplývá, že Bundesnetzagentur odmítla stížnosti žalujících podniků s tím, že spojila právo podat stížnost proti schválení poplatků s nutností jej uplatnit po dobu jejich platnosti ( 16 ). Není podle ní tudíž možné napadení „historických poplatků“ ( 17 ).

30.

Zdá se, že tento postoj odráží řešení, které svého času zastávaly německé právní předpisy ( 18 ) a německá judikatura ( 19 ), na jejichž základě Bundesnetzagentur může pouze přezkoumávat platné poplatky a přijímat rozhodnutí s účinky do budoucna ( 20 ).

31.

Avšak řešení, které vyplývá z unijního práva, toto časové omezení nepřipouští, jak sama německá vláda uznává ve svém písemném vyjádření ( 21 ), když odkazuje na rozsudek DB Station.

32.

Článek 56 odst. 1 písm. e) směrnice 2012/34 žadatele opravňuje podat stížnost „regulačnímu subjektu […]“, která se týká „[…] výše nebo struktury poplatků za infrastrukturu, které jsou nebo mohou být účtovány“. Doslovně by tato formulace mohla vést k domněnce, že se přezkum týká pouze stávajících poplatků nebo poplatků plánovaných do budoucna, ale tento výklad Soudní dvůr nezastává.

33.

V rozsudku DB Station se totiž uvádí, že „[regulační subjekt], ke kterému byl podán prostředek nápravy na základě čl. 30 odst. 2 směrnice 2001/14, nemůže právoplatně odmítnout svou pravomoc rozhodovat o legalitě poplatků za využívání infrastruktury vybraných v minulosti“ ( 22 ). Je tomu tak i v případě, že „mu ustanovení vnitrostátního práva […] neumožňuje rozhodovat o legalitě již vybraných poplatků za využívání infrastruktury“ ( 23 ).

34.

Regulační subjekt tudíž má pravomoc přezkoumat legalitu poplatků účtovaných a vybraných v souvislosti s minulými jízdními řády a případně je prohlásit za neplatné.

35.

Je však legitimní se ptát, zda právo železničních dopravních podniků žádat o přezkum „historických poplatků“ nepodléhá lhůtám ( 24 ), nebo zda naopak může podléhat časovým omezením vycházejícím ze zásady právní jistoty. Tomuto problému se věnovala velká část vyjádření přednesených při jednání, ačkoli předkládající soud se o něm výslovně nezmínil. Pro úplnost se jím tedy budu zabývat.

36.

Jelikož směrnice 2012/34 neobsahuje výslovné ustanovení, je na členských státech, aby v souladu se zásadou procesní autonomie určily časové limity pro nároky, jimiž se jednotlivci u vnitrostátních orgánů domáhají vrácení částek, které byly v rozporu s unijním právem neoprávněně zaplaceny. Členské státy se v každém případě musí držet zásad efektivnosti a rovnocennosti ( 25 ).

37.

Z informací přednesených při jednání však vyplývá, že německé právo patrně tato časová omezení konkrétně pro poplatky za využívání železniční infrastruktury nestanoví ( 26 ).

38.

Za těchto okolností náleží předkládajícímu soudu, aby objasnil, zda německé právní předpisy ponechávají neomezenou lhůtu pro přezkum, nebo zda naopak pro jeho provedení stanoví časová omezení založená na promlčení práv nebo na uplynutí lhůty pro podání žaloby (prekluze).

39.

V rámci tohoto posouzení vnitrostátního práva, které, zdůrazňuji, může provést pouze předkládající soud, může být vhodné zvážit, zda má mít zásada právní jistoty přednost před zásadou zákonnosti (vzhledem k tomu, že použitý regionální faktor byl prohlášen za protiprávní a následně zrušen) a zda existuje nějaký prvek, z něhož lze vyvozovat, že vzniklo legitimní očekávání, že „historické poplatky“ již nebudou napadeny.

40.

Pokud připustí, že lze přímo či per analogiam použít obecné promlčecí lhůty, ať už podle občanského, či správního práva, nebo prekluzivní lhůty, musí předkládající soud určit, v jakém okamžiku začínají běžet, což je rovněž otázka, která v zásadě závisí na vnitrostátním právu ( 27 ).

41.

Při jednání byly pro tyto účely uvedeny dva možné dies a quo:

42.

V souhrnu se domnívám, že rozsudek DB Station je klíčový k odpovědi na předběžnou otázku v tom smyslu, že regulační subjekt může přezkoumat legalitu poplatků za již uplynulá období platnosti. Předkládajícímu soudu náleží, aby posoudil, zda se v souladu s vnitrostátními předpisy na výkon práva napadnout tyto poplatky vztahují lhůty a zda tyto lhůty byly v původním řízení dodrženy.

43.

Pokud by odpověď na první otázku byla kladná (jak navrhuji), předkládající soud se táže, zda v souladu s čl. 56 odst. 1, 6 a 9 směrnice 2012/34 „regulační subjekt může při následné kontrole historických poplatků tyto poplatky prohlásit za neplatné s účinkem ex tunc“.

44.

Článek 56 odst. 9 směrnice 2012/34 při vymezování funkcí regulačního subjektu přiznává tomuto subjektu široká oprávnění k zásahu, na jejichž základě může přijmout vhodná opatření k „nápravě […] nežádoucího vývoje na těchto [železničních] trzích, zejména ve vztahu k odst. 1 písm. a) až j)“.

45.

Kontrolní pravomoc regulačního subjektu, kterou lze za podmínek, které jsem vyložil výše, rozšířit i na „historické poplatky“, mu umožňuje prohlásit napadená rozhodnutí za neplatná, takže jim bude chybět právní základ. Domnívám se, že to vyplývá z čl. 56 odst. 9 směrnice 2012/34, který, jak jsem právě uvedl, regulační subjekt opravňuje k tomu, aby po přijetí a vyřízení oznámení ( 28 ) přijal „opatření k nápravě situace“ prostřednictvím rozhodnutí závazných pro všechny dotčené strany.

46.

To, že se na základě vnitrostátních předpisů nedojde ke stejnému řešení, není na překážku: Soudní zdůraznil, „že ustanovení [čl. 56 odst. 2 a 6 směrnice 2012/34] jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, a mají proto přímý účinek […]. Těmito ustanoveními jsou tedy vázány všechny orgány členských států, a to nejen vnitrostátní soudy, ale rovněž všechny správní orgány včetně decentralizovaných orgánů, a tyto orgány jsou povinny tato ustanovení uplatňovat ( 29 ).

47.

Takto shledaná neplatnost se promítne zpětně (ex tunc), až do okamžiku, kdy nastala. Touto logikou se řídí jakýkoli systém opravných prostředků, který správnímu či soudnímu orgánu umožňuje zrušit akty podrobené jeho přezkumu.

48.

Z této logiky plyne, že jsou-li rozhodnutí provozovatele infrastruktury stižena protiprávností a regulační subjekt je z důvodů vad, které obsahují, prohlásí za neplatné, rozhodnutí tohoto subjektu znamená, že napadený akt je neplatný, zcela nebo zčásti, ab initio.

49.

Prohlášení neplatnosti s účinkem ex tunc podle všeho nebylo řešení, které zvolil německý zákonodárce v § 68 odst. 3 ERegG, avšak v souladu s výše uvedenými důvody platí podle unijního práva ( 30 ).

50.

Pokud bude odpověď na dvě předchozí otázky kladná, je cílem třetí otázky objasnit, zda čl. 56 odst. 1, 6 a 9 směrnice 2012/34 „připouští vnitrostátní právní úpravu, která vylučuje možnost následné kontroly historických poplatků s účinkem ex tunc“.

51.

Ve skutečnosti odpověď na tuto otázku vyplývá z odpovědi podané na druhou otázku (takže by mohly být zodpovězeny společně), a to na základě následujících předpokladů:

52.

Z toho vyplývá, že čl. 56 odst. 1, 6 a 9 směrnice 2012/34 nepřipouští, aby vnitrostátní právní předpisy bránily regulačním subjektům v železničním odvětví kontrolovat legalitu poplatků za již uplynulá období v přiměřených časových lhůtách. Tento článek směrnice 2012/34 také brání tomu, aby vnitrostátní právní předpisy zakazovaly prohlásit poplatek za neplatný zpětně (ex tunc) k okamžiku, kdy vstoupil v platnost.

53.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda „[…] opatření příslušného regulačního subjektu k nápravě situace […] co do právních důsledků v zásadě zahrnují i možnost nařídit provozovateli infrastruktury vrácení protiprávně vybraných poplatků, ačkoli nároky na vrácení zaplacených poplatků lze ve vztahu mezi železničními podniky a provozovateli infrastruktury vymáhat v rámci občanského soudního řízení.“

54.

Otázka vychází z předpokladu, že v Německu se železniční podniky v každém případě mohou obrátit na občanskoprávní soudy, aby se domohly toho, aby provozovatel infrastruktury vrátil protiprávně vybrané poplatky.

55.

Domnívám se tudíž, že pochybnost se týká toho, zda se v souladu se směrnicí 2012/34 mohou tyto podniky s cílem domoci se vrácení obrátit také na regulační subjekt. Bylo by tomu tak pouze v případě, že by tento subjekt měl pravomoc uložit provozovateli infrastruktury vrácení poplatků.

56.

Z bodu 97 rozsudku CTL Logistics vyplývá, že zásah regulačního subjektu je rozhodující pro prohlášení poplatků za protiprávní jako nezbytného předpokladu k tomu, aby a posteriori soudy v rámci občanského soudního řízení nařídily jejich vrácení. Toto konstatování potvrzuje analogicky a pro žaloby na určení odpovědnosti za škodu rozsudek Koleje Mazowieckie ( 31 ).

57.

Nyní jde o to, zda čl. 56 odst. 1, 6 a 9 směrnice 2012/34 svěřuje regulačnímu subjektu v železničním odvětví pravomoc sám nařídit vrácení protiprávně vybraných poplatků, aby se předešlo paralelním nebo následným řízením.

58.

Řešení tohoto problému souvisí s objasněním toho, zda se vnitrostátní regulační subjekty mohou vměšovat do vztahů mezi hospodářskými subjekty, které v zásadě podléhají soukromému právu ( 32 ), a to jak pokud jde o deklaratorní hledisko (prohlášení smlouvy za neplatnou) ( 33 ), tak o hledisko výkonné (nařízení vrácení, uložení jedné straně nahradit škodu straně druhé). I zde volba řešení, pakliže jej předem neurčuje unijní právo, záleží na právu jednotlivých členských států.

59.

Z hlediska unijního práva stačí říci, že pokud jde o deklaratorní fázi, rozsudek CTL Logistics rozptýlil pochybnosti ohledně pravomocí regulačních subjektů v železničním odvětví ve smyslu, který je vysvětlen shora, což vzal německý zákonodárce v potaz ( 34 ).

60.

Naopak pokud jde o výkonnou fázi, unijní právo ne vždy obsahuje explicitní ustanovení ohledně pravomoci regulačních subjektů uložit podnikům, jež kontrolují, vrácení protiprávně vybraných částek. Bez těchto ustanovení mají členské státy pro tyto účely prostor k rozhodování.

61.

Ve věci, která se týkala vnitřního trhu s elektřinou ( 35 ), Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 2009/72/ES ( 36 ) nebrání tomu, aby členský stát přiznal národnímu regulačnímu orgánu pravomoc nařídit elektroenergetickým podnikům povinnost vrátit jejich zákazníkům částku odpovídající poplatkům založeným na ujednáních, která prohlásil za protiprávní ( 37 ).

62.

Odůvodnění rozsudku Green Network může být užitečné i v této věci. V tomto rozsudku Soudní dvůr:

63.

Stručně řečeno, Soudní dvůr uvedl, že vzhledem k otevřeně formulovaným pojmům směrnice 2009/72, přestože tato směrnice neukládá povinnost, aby měl regulační orgán pravomoc nařídit vrácení, jednotlivé členské státy mu ji mohou svěřit ve svých vnitrostátních právních předpisech.

64.

Co se týče směrnice 2012/34, regulačnímu subjektu „přísluší ‚sledovat situaci v oblasti hospodářské soutěže na trzích železniční dopravy‘ a v tomto rámci kontrolovat rozhodnutí přijatá subjekty v odvětví železniční dopravy, zejména s ohledem na jednotlivé prvky vyjmenované v čl. 56 odst. 1 směrnice 2012/34.“ ( 42 )

65.

Konkrétně čl. 56 odst. 1 písm. d) a e) směrnice 2012/34 žadatele opravňuje „podat stížnost regulačnímu subjektu, pokud se domnívá, že se s ním nejedná poctivě, že je diskriminován nebo jinak poškozen, a zejména může podat žádost o přezkum rozhodnutí přijatých provozovatelem infrastruktury […], která se týkají: […] systému zpoplatnění [a] výše nebo struktury poplatků za infrastrukturu, které jsou nebo mohou být účtovány“.

66.

Opačnou stranou tohoto oprávnění je pravomoc regulačního subjektu rozhodovat o tom, zda jsou rozhodnutí provozovatele infrastruktury v souvislosti s poplatky platná, či nikoliv. Regulační subjekt má v souladu s čl. 56 odst. 6 směrnice 2012/34 zajistit, „[…] aby poplatky stanovené provozovatelem infrastruktury byly v souladu s kapitolou IV oddílem 2 a byly nediskriminační.“ ( 43 )

67.

Až potud nic nenaznačuje, že by rozhodnutí regulačního subjektu v železničním odvětví nebyla čistě deklaratorní. Ze směrnice 2012/34 nevyplývá, že by členské státy měly povinnost udělit regulačnímu subjektu výkonné pravomoci. Uplatnilo by se tedy stejné hledisko (směrnice ani neukládá, ani nebrání) jako v rozsudku Green Network.

68.

Bylo by ovšem možné argumentovat tím, že úkoly železničního regulačního subjektu podle čl. 56 odst. 9 směrnice 2012/34 jdou nad rámec deklaratorních úkolů, neboť je oprávněn rozhodovat „o vhodných opatřeních k nápravě diskriminace žadatelů, narušení trhu a jakéhokoli jiného nežádoucího vývoje na těchto trzích, zejména ve vztahu k tomuto čl. 56 odst. 1 písm. a) až j)“.

69.

Podle této argumentace by způsobilost k reakci, kterou směrnice 2012/34 přiznává regulačnímu subjektu, byla větší než ta, kterou upravuje směrnice 2009/72. Jeho pravomoci (k „nápravě“) by byly rozsáhlejší, než čistě deklaratorní, a zahrnovaly by výkonné pravomoci, jako např. nařídit vrácení poplatků, které provozovatel infrastruktury vybral protiprávně.

70.

Nemyslím si však, že by rozdíly mezi oběma směrnicemi byly natolik velké. Zabýváme-li se směrnicí 2009/72, závazný účinek rozhodnutí regulačního orgánu v elektroenergetickém odvětví byl také vázán na způsobilost uložit jejich splnění. Tak například její čl. 37 odst. 10 opravňoval regulační orgány „požádat v případě potřeby provozovatele přenosové a distribuční soustavy, aby změnili podmínky, včetně sazeb“. Za určitých okolností jsou oprávněny „rozhodnout o přiměřených kompenzačních opatřeních“.

71.

Podle mého názoru může tak důležité rozhodnutí, jako je přiznat prostřednictvím směrnice regulačnímu subjektu pravomoc nařídit vrácení částek stanovených v rámci smluvního vztahu, přijmout jedině unijní normotvůrce. Pakliže směrnice o této pravomoci mlčí, nezbývá než řešení Green Network.

72.

Unijnímu normotvůrci nic nebrání, aby určil, že v případě výběru protiprávních poplatků ze strany provozovatele infrastruktury mu může regulační subjekt sám uložit, aby je za účelem obnovení porušeného právního pořádku vrátil ( 44 ). Ale opakuji, že takové ustanovení ve směrnici 2012/34 není.

73.

Jinými slovy, nedomnívám se, že by směrnice 2012/34 členským státům ukládala povinnost, aby měl regulační subjekt v každém případě pravomoc nařídit vrácení, natož aby byl jediným k tomu oprávněným orgánem. A priori jsou přípustné i jiné systémy, které zahrnují mechanismy koordinace orgánů různé povahy (soudní a správní) ( 45 ).

74.

Konkrétně pokud jde o poplatky stanovené směrnicí 2012/34, rozsudek CTL Logistics připouští, že k vrácení může za jím stanovených podmínek dojít „podle ustanovení občanského práva“ ( 46 ).

75.

Jedná se tedy o záležitost, která spadá do procesní autonomie členských států. Ony rozhodují, zda a) udělit regulačním orgánům výkonnou pravomoc k nařízení vrácení poplatků, což je pravomoc, která se nevylučuje s pravomocí občanskoprávních soudů; nebo b) zda uplatňování nároků na vrácení omezit na občanskoprávní soudy, a to za podmínky, že budou splněny předpoklady podle rozsudku CTL Logistics a řízení dodrží zásady efektivnosti a rovnocennosti.

76.

Je logické, že je na předkládajícím soudu, aby podal výklad vnitrostátního práva a objasnil, jaký systém rozdělení pravomocí z něj vyplývá. Aniž bych chtěl nahrazovat jeho úlohu, domnívám se, že některé prvky, které se objevily ve vyjádřeních stran a při jednání, naznačují, že německé právo připouští pravomoc Bundesnetzagentur uložit vrácení protiprávních poplatků.

77.

Německá vláda totiž tvrdila, že podle jejího výkladu ERegG je regulační subjekt oprávněn nařídit vrácení, pokud rozhoduje v rámci řízení zahájeného z moci úřední, ale nikoli pokud bylo řízení zahájeno na podnět (stížnost) železničního podniku ( 47 ).

78.

Ačkoli je pro mne obtížné pochopit, proč by regulační orgán nemohl na žádost strany učinit to, co může učinit z moci úřední ( 48 ), neboť směrnice 2012/34 staví toto dvojí jednání na roveň ( 49 ), opakuji, že toto mohou vyřešit pouze německé soudy na základě výkladu svého vnitrostátního práva.

79.

Dodám, že pakliže se vnitrostátní zákonodárce rozhodne přiznat regulačnímu subjektu pravomoc uložit provozovateli infrastruktury vrácení protiprávně vybraných poplatků, nevidím důvod, proč by mělo být zacházení jiné v závislosti na tom, zda začal jednat na podnět strany či z moci úřední.

80.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Verwaltungsgericht Köln (správní soud v Kolíně nad Rýnem, Německo) takto:

„Článek 56 odst. 1, 6 a 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru

musí být vykládán v tom smyslu, že