1.

Agentura OSN pro pomoc a práci ve prospěch palestinských uprchlíků na Blízkém východě (dále jen „UNRWA“) byla založena po izraelsko-arabském konfliktu v roce 1948 s cílem poskytovat přímou pomoc a pracovní programy pro osoby bez státní příslušnosti palestinského původu registrované u této agentury ( 2 ). Oblast jejího působení byla definována jako zahrnující Jordánsko, Libanon, Sýrii, Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma) a pásmo Gazy. Mandát agentury UNRWA byl postupně obnovován a platnost současného mandátu vyprší 30. června 2026 ( 3 ).

2.

SN a LN, žalobkyně v původním řízení, jsou osoby bez státní příslušnosti palestinského původu, které žily v pásmu Gazy a jsou registrovány u agentury UNRWA. V Bulharsku žádají podruhé o azyl poté, co orgány tohoto členského státu jejich první žádosti o mezinárodní ochranu zamítly. Tvrdí, že jim musí být přiznáno postavení uprchlíka podle lex specialis obsaženého v čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95/EU ( 4 ). Podle tohoto ustanovení jsou osoby bez státní příslušnosti palestinského původu, které využily ochrany nebo podpory ze strany agentury UNRWA, z tohoto postavení vyloučeny. Toto vyloučení se však neuplatní, pokud tato ochrana nebo podpora „není dále udělována“.

3.

Tento případ vyvolává otázku zjevně důležitou a citlivou – zejména ve světle událostí, které se v pásmu Gazy odvíjejí od útoků Hamasu na Izrael dne 7. října 2023: lze ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA ve světle životních podmínek obecně panujících v této oblasti považovat za nadále neudělovanou, aniž je třeba prokázat, že dotčené osoby měly být nebo byly konkrétně dotčeny těmito podmínkami z důvodu skutečností, které se konkrétně vztahují k jejich osobní situaci?

4.

Spor v původním řízení vznikl v době před těmito událostmi. Nárok SN a LN a skutečnosti, o které se Správní soud v Sofii, Bulharsko (Administrativen sad Sofia-grad) ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce opírá, se ovšem týkají situace, která v pásmu Gazy převládala v době podání žádosti, která je datována dne 9. srpna 2022, nebo před ní. Jak však objasním v tomto stanovisku, jakékoli posouzení, které tento soud nebo příslušné vnitrostátní orgány budou potřebovat provést, bude muset brát v úvahu situaci, která v této oblasti panuje v současnosti – nad níž vyjádřilo vážné znepokojení několik orgánů a zástupců Organizace spojených národů ( 5 ).

5.

Článek 1 odst. D Ženevské úmluvy stanoví:

„Tato úmluva se nevztahuje na osoby, které v současné době užívají ochrany nebo podpory od jiných orgánů nebo odborných organizací Spojených národů než Vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky.

Jestliže podobná ochrana nebo podpora není z jakýchkoliv důvodů dále udělována osobám, jejichž postavení není ještě definitivně rozhodnuto podle ustanovení příslušných rozhodnutí Valného shromáždění Spojených národů, vztahují se na ně ustanovení této úmluvy.“

6.

S ohledem na povahu jejích operací je třeba agenturu UNRWA považovat za „[orgán] nebo [odbornou organizaci] Spojených národů jinou než Vysoký komisař Spojených národů pro uprchlíky“ ve smyslu čl. 1 odst. D Ženevské úmluvy.

7.

Valné shromáždění a Rada bezpečnosti Organizace spojených národů přijaly několik rezolucí týkajících se UNRWA nebo situace v její oblasti působnosti od zřízení této agentury. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 74/83 ze dne 13. prosince 2019 stanoví:

„Valné shromáždění,

[…]

vědomo si rostoucích potřeb palestinských uprchlíků ve všech oblastech působení, jmenovitě v Jordánsku, Libanonu, Syrské arabské republice a okupovaných palestinských územích,

vyjadřujíc znepokojení nad obzvláště obtížnou situací palestinských uprchlíků žijících v okupovaném stavu, zejména pokud jde o jejich bezpečnost, blahobyt a životní podmínky ze socioekonomického hlediska,

vyjadřujíc vážné znepokojení zejména nad vážnou humanitární situací a socioekonomickými podmínkami palestinských uprchlíků v pásmu Gazy a zdůrazňujíce význam mimořádné a humanitární pomoci a naléhavého úsilí o obnovu,

[…]

3. Potvrzujíc nezbytnost pokračování práce [agentury UNRWA], jakož i význam jejího nerušeného působení a jejích služeb pro dobré životní podmínky a humánní rozvoj palestinských uprchlíků a pro stabilitu v regionu, v očekávání spravedlivého vyřešení otázky palestinských uprchlíků;

4. Vyzývajíc všechny dárce, aby nadále posilovali své úsilí o naplnění očekávaných potřeb [agentury UNRWA], a to i s ohledem na zvýšené výdaje a potřeby vyplývající z konfliktů a nestability v regionu a vážné socioekonomické a humanitární situace, zejména na okupovaném palestinském území; a potřeby uvedené v nedávných nouzových výzvách a plánech a výzvách a plánech k obnově a rekonstrukci pásma Gazy […]

[…]“

8.

Události, které se v pásmu Gazy odvíjely od 7. října 2023, vedly Valné shromáždění Organizace spojených národů k tomu, aby dne 27. října 2023 přijalo rezoluci nazvanou „Ochrana civilistů a dodržování právních a humanitárních závazků“, v níž vyzvalo k „okamžitému, trvalému a udržitelnému humanitárnímu příměří vedoucímu k zastavení bojů“ v pásmu Gazy ( 7 ). Mimo jiné poukázalo na „vážné zhoršení situace“, vyjádřilo politování nad „těžkými civilními oběťmi a rozsáhlým ničením“ a vyjádřilo vážné znepokojení nad „katastrofickou humanitární situací v pásmu Gazy a jejími rozsáhlými důsledky pro civilní obyvatelstvo, které je z velké části tvořeno dětmi“.

9.

Po této rezoluci následovala dne 15. listopadu 2023 rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 2712 (2023), která mimo jiné vyzývá k naléhavým a prodlouženým humanitárním pauzám v pásmu Gazy ( 8 ).

10.

Dne 12. prosince 2023 přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů rezoluci nadepsanou „Ochrana civilního obyvatelstva a prosazování právních a humanitárních závazků“ ( 9 ). Valné shromáždění Organizace spojených národů v ní požadovalo okamžité humanitární příměří v pásmu Gazy a zajištění humanitárního přístupu do této oblasti. Znovu trvalo na tom, aby strany konfliktu dodržovaly mezinárodní právo zejména s ohledem na ochranu civilního obyvatelstva, a aby všichni rukojmí byli okamžitě a bezpodmínečně propuštěni.

11.

Dne 22. prosince 2023 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci 2720 (2023) ( 10 ), v níž připomněla všechny její relevantní rezoluce, zvláště rezoluci 2712 (2023). Mimo jiné vyslovila „hluboké znepokojení nad hrozivou a rychle se zhoršující humanitární situaci v pásmu Gazy a nad jejím závažným dopadem na civilní obyvatelstvo“, zdůraznila „naléhavou potřebu úplného, rychlého, bezpečného a volného humanitárního přístupu do celého pásma Gazy“ a zmínila „příslušné zprávy vedoucích představitelů Organizace spojených národů a humanitárních organizací v tomto ohledu“. Také znovu vyslovila své „velké znepokojení nad nepřiměřeným dopadem konfliktu na životy a životní podmínky dětí, žen a jiného civilního obyvatelstva ve zranitelných situacích“.

12.

Článek 12 směrnice 2011/95, nadepsaný „Vyloučení“, stanoví:

„1.   Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti jsou vyloučeni z postavení uprchlíka, jestliže

[…]“

13.

Článek 40 odst. 1směrnice 2013/32, nadepsaný „Následné žádosti“, stanoví:

„1.   Pokud osoba, která v členském státě požádala o mezinárodní ochranu, v témže členském státě předloží další údaje nebo učiní následnou žádost, členský stát posoudí tyto další údaje nebo prvky následné žádosti v rámci posuzování předchozí žádosti nebo v rámci přezkumu rozhodnutí, proti kterému byl podán opravný prostředek, pokud v tomto rámci mohou příslušné orgány vzít v úvahu a posoudit všechny prvky, na nichž se zakládají další údaje nebo následná žádost.

[…]“

14.

Směrnice 2011/95 a směrnice 2013/32 byly do bulharského práva provedeny zákonem o azylu a uprchlících (Zakon za ubežisteto i bežancite, dále jen „ZUB“).

15.

Články 8 a 9 ZUB v podstatě přebírají podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany uvedené ve směrnici 2011/95. Článek 12 odst. 1 ZUB odráží obsah čl. 12 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice.

16.

Článek 75 odst. 2 ZUB stanoví:

„Při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu se posuzují všechny skutečnost, […] které se týkají osobní situace žadatele nebo země jeho původu […]“

17.

SN, narozená v roce 1995, a její dítě LN jsou osoby bez státní příslušnosti palestinského původu. V červenci 2018 opustily pásmo Gazy a pobývaly 45 dní v Egyptě a sedm měsíců v Turecku. Poté spolu s KN, manželem SN a otcem LN, nelegálně vycestovali přes Řecko na území Bulharské republiky.

18.

Dne 22. března 2019 podaly SN a LN žádosti o mezinárodní ochranu u Státní agentury pro uprchlíky (Daržavna agencija za bežancite, Bulharsko, dále jen „DAB“). Svou žádost založily na několika skutečnostech, včetně absence slušných životních podmínek a nestabilitě v pásmu Gazy, stejně jako téměř trvalého stavu ozbrojeného konfliktu způsobeného izraelskou vojenskou akcí a napětím mezi Fatahem a Hamasem. SN také uvedla, že život KN byl v době, když byla v práci, ohrožen bombovými útoky, a že jejich dům se nacházel nedaleko policejní služebny, na kterou často mířily rakety.

19.

SN a LN ve svých žádostech neuvedly, že jsou registrovány u agentury UNRWA.

20.

Rozhodnutím ze dne 5. července 2019 předseda DAB (predsedatel DAB) žádosti SN a LN o mezinárodní ochranu zamítl. Předseda DAB uvedl, že SN a LN nebyly pásmo Gazy nuceny opustit z důvodu skutečné hrozby mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, trestu smrti nebo popravy nebo jiných vážných hrozeb. SN či LN nebyly ani vystaveny riziku, že budou takovým hrozbám čelit, pokud by se měly do pásma Gazy vrátit, protože nepředložily důkaz, že konkrétně ony samy byly ohroženy z důvodu skutečností příznačných pro jejich osobní situaci. Kromě toho platí, že ačkoli v rozsudku Elgafaji ( 12 ) uznal Soudní dvůr, že v určitých situacích může míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje ozbrojený konflikt, dosáhnout natolik vysoké úrovně, že osoby žádající o mezinárodní ochranu nemusí předkládat důkazy, že jsou vzhledem ke skutečnostem příznačným pro jejich osobní situaci konkrétně ony samy ohroženy, situaci panující v této oblasti v rozhodné době nelze považovat za ozbrojený konflikt podobný tomu, který vedl k tomuto rozsudku. Nakonec předseda DAB uvedl, že SN a LN mohly zůstat v Egyptě nebo Turecku a že do Bulharska přijely jen proto, aby těžily z lepších ekonomických podmínek.

21.

Po vyčerpání dostupných opravných prostředků nabylo toto rozhodnutí právní moci.

22.

Dne 21. srpna 2020 podaly SN a LN žádost o mezinárodní ochranu znovu. Předložily důkaz o tom, že jsou registrovány u agentury UNRWA, a tvrdily, že se na ně tedy vztahuje lex specialis obsažený v čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. Tvrdily, že podle tohoto ustanovení měly na postavení uprchlíka nárok ipso facto, protože ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA ve vztahu k nim musela být považována za nadále neudělovanou.

23.

Orgán slyšení při Státní agentuře pro uprchlíky (Intervyuirašt organ na DAB) prohlásil následné žádosti SN a LN za přípustné.

24.

Na podporu své žádosti o udělení postavení uprchlíka předložily SN a LN několik dokumentů, které podle nich prokazovaly, že podmínky, za kterých agentura UNRWA působila v relevantní době (v roce 2020) v pásmu Gazy, byly velmi špatné.

25.

SN zejména tvrdila, že situace v pásmu Gazy se v posledních letech zhoršovala, zejména od pandemie nemoci covid-19. Uvedla, že obzvláště vysoká je nezaměstnanost a že ti, kteří pracují, nedostávají mzdu. Uvedla také, že byl zaveden zákaz vycházení, školy zůstaly zavřené a Hamás bránil lidem v opouštění svých domovů a podnikal opakované útoky na Izrael. Vysvětlila, že polovina domu, ve kterém jako rodina žili, byla v důsledku blízkosti k policejní služebny zničena raketami a že v roce 2014 se museli v důsledku poškození střechy na dva roky přestěhovat.

26.

Rozhodnutím ze dne 14. května 2021 místopředseda DAB (zamestnik-predsedatel na DAB) následné žádosti SN a LN zamítl. Místopředseda DAB objasnil, že jelikož tyto žádosti byly „následnými žádostmi“ ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32, nebylo nutné zkoumat všechny skutečnosti, na kterých se zakládají. Podle jeho názoru se posouzení toho, zda mělo být postavení uprchlíků SN a LN přiznáno, mohlo být omezeno zaprvé na zjištění existence „nových skutečností“, zadruhé na posouzení relevance těchto skutečností pro jejich osobní situaci nebo situaci v zemi jejich původu a zatřetí na určení toho, zda tyto skutečnosti byly podloženy dostatečnými důkazy.

27.

Místopředseda DAB uvedl, že skutečnost, že SN a LN byly zaregistrovány u agentury UNRWA – přestože byla uvedena jako „nová skutečnost“ – není pro osobní situaci SN a LN relevantní. Zaprvé SN a LN ve skutečnosti z ochrany nebo podpory agentury UNRWA v minulosti těžily a jediným důvodem, proč z ní již neměly prospěch, bylo to, že oblast působení této agentury dobrovolně opustily. Zadruhé nebyl důvod se domnívat, že by SN a LN nemohly mít z ochrany nebo podpory ze strany agentury UNRWA znovu prospěch, pokud by se vrátily do pásma Gazy. Místopředseda DAB dále uvedl, že argumenty SN a LN týkající se obecné situace v pásmu Gazy neprokazují, že by pronásledování nebo jiným vážným hrozbám čelily osobně. Absence takového ohrožení znamenala, že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňovaly.

28.

SN a LN toto rozhodnutí napadly u Správního soudu v Sofii (Administrativen sad Sofia-grad), předkládajícího soudu. SN zejména tvrdila, že její návrat do pásma Gazy (společně s LN) by porušil zásadu nenavracení, která vyžaduje, aby členské státy nikoho neposílaly do státu, ve kterém existuje vážné riziko, že bude vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.

29.

Tento soud se zaprvé táže, jakým způsobem je v takové situaci třeba vykládat čl. 40 odst. 1 směrnice 2013/32 týkající se následných žádostí. Poznamenává, že na podporu svých následných žádostí SN a LN předložily důkaz o své registraci u agentury UNRWA, což je skutečnost, kterou v rámci svých předchozích žádostí neuvedly. Uvedený soud však uvádí, že žádnou ze skutečností, které SN a LN uvedly na podporu důvodů pro opuštění pásma Gazy, nelze považovat za „novou“, protože všechny tyto skutečnosti již byly v rámci řízení týkajících se jejich předchozích žádostí posouzeny.

30.

Zadruhé se táže, zda je – s ohledem na obecnou situaci v pásmo Gazy – třeba ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA považovat ve vztahu k SN a LN za nadále neudělovanou ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. V této souvislosti poznamenává, že tato obecná situace, která se v posledních letech zhoršila, nepopiratelně ovlivnila schopnost agentury UNRWA poskytovat účinnou ochranu nebo podporu osobám bez státní příslušnosti palestinského původu v pásmu Gazy. Kromě toho je agentura UNRWA nedostatečně financována a prochází finančními potížemi.

31.

V tomto ohledu Správní soud v Sofii (Administrativen sad Sofia-grad) odkazuje na usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. dubna 2018 o situaci v pásmu Gazy ( 13 ), v němž je tato oblast popsána jako oblast zasažená „zhoršení[m] bezprecedentní humanitární krize“. Kromě toho poukazuje na dokument nadepsaný „UNHCR Position on Returns to Gaza“ z března 2022 ( 14 ), ve kterém UNHCR (Vysoký komisař OSN pro uprchlíky) uvedl, že civilisté prchající z pásma Gazy nebudou do této oblasti násilně vraceni – vzhledem k důkazům týkajícím se závažných obvinění z porušování mezinárodního práva lidských práv a přetrvávající nestabilitě.

32.

S ohledem na tyto skutečnosti se předkládající soud táže, zda musí vycházet z toho, že SN a LN by se v případě, že by byly nuceny vrátit se do pásma Gazy, ocitly v situaci „silné materiální deprivace“ ve smyslu rozsudku Jawo ( 15 ). Podle tohoto rozsudku by SN a LN musely prokázat, že jejich návrat do pásma Gazy by je dostal do situace, v níž by nemohly uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je potřeba se najíst, umýt a ubytovat, a kterou by bylo poškozováno jejich tělesné či duševní zdraví nebo v důsledku které by se ocitly v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností. Tento soud poznamenává, že pokud by se LN (která je dítětem) byla nucena vrátit do pásma Gazy, její dobré životní podmínky a bezpečnost by jistě byly ohroženy. Připomíná však také, že důvod, proč SN a LN pásmo Gazy opustily, nesouvisí s žádným vážným ohrožením osobní bezpečnosti jich osobně, ale pouze s celkovou situací v této oblasti.

33.

Za těchto okolností se Správní soud v Sofii (Administrativen sad Sofia-grad) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 9. srpna 2022 byla zapsána do rejstříku dne 22. srpna 2022. Písemná vyjádření předložily bulharská vláda a Evropská komise. Jednání se nekonalo.

35.

Směrnice 2011/95 stanoví podmínky, které musí žadatelé o azyl splnit, aby mohli v Evropské unii požívat mezinárodní ochrany. Je třeba ji vykládat s ohledem na její obecný systém a účel, kterým je mimo jiné zajistit, aby všechny členské státy uplatňovaly společná kritéria pro určení osob, které skutečně potřebují mezinárodní ochranu, a to způsobem, který je v souladu s Ženevskou úmluvou a dalšími příslušnými smlouvami uvedenými v čl. 78 odst. 1 SFEU. Ustanovení směrnice 2011/95 je třeba rovněž vykládat – jak vyplývá z bodu 16 odůvodnění této směrnice – v souladu se základními právy uznanými Listinou ( 16 ).

36.

Ustanovení čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, které odráží obsah čl. 1 odst. D) Ženevské úmluvy, podrobně popisuje zvláštní právní režim vztahující se na osoby bez státní příslušnosti palestinského původu, které využily ochrany nebo podpory ze strany agentury UNRWA. Jak jsem vysvětlil ve svém stanovisku ve věci SW (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ( 17 ), toto ustanovení obsahuje jak ustanovení o vyloučení, tak ustanovení o začlenění.

37.

Na jedné straně čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 sice stanoví, že spadá-li osoba do oblasti působnosti čl. 1 odst. D Ženevské úmluvy, je vyloučena z postavení uprchlíka podle této směrnice, stejně jako je vyloučena z postavení uprchlíka podle této úmluvy. Ačkoli to ani čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 ani čl. 1 odst. D Ženevské úmluvy výslovně neuvádějí, ustanovení o vyloučení, které obsahují, se v praxi vztahuje pouze na osoby bez státní příslušnosti palestinského původu, které využily ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA ( 18 ).

38.

Na druhou stranu lze-li mít za to, že pokud tato ochrana nebo podpora již „není dále udělována“, ustanovení o vyloučení se neuplatní a takové osoby „nabývají […] nároku na výhody“ podle směrnice 2011/95 (stejně jako nabývají nároku na výhody podle Ženevské úmluvy). Tyto nároky na výhody se nabývají „automaticky“ ( 19 ) – aniž je nutné splnit požadavky kladené na ostatní žadatele o azyl. Postavení uprchlíka však není přiznáno ani automaticky, ani bezpodmínečně, protože i poté například příslušné vnitrostátní orgány v každém případě musí ověřit, zda se na dotčené osoby nevztahuje žádný z důvodů pro vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 uvedené směrnice ( 20 ), které se použijí, existují-li vážné důvody domnívat se, že spáchaly nebo podněcovaly ke spáchání nebo se jinak podílely na spáchání určitých trestných činů.

39.

Jak uvedla generální advokátka E. Sharpston ve svém stanovisku ve věci Bolbol ( 21 ), čl. 1 odst. D Ženevské úmluvy byl sepsán ve specifickém kontextu. Byl sepsán krátce po izraelsko-arabském konfliktu roku 1948 s cílem mimo jiné zabránit masovému exodu z geografické oblasti, kterou bývala Palestina, a zároveň zajistit, aby osoby bez státní příslušnosti palestinského původu – které byly mezinárodním společenstvím uznány za uprchlíky ( 22 ) – nadále požívaly účinné ochrany nebo podpory, dokud o jejich postavení nebude definitivně rozhodnuto podle ustanovení příslušných rezolucí Valného shromáždění OSN ( 23 ).

40.

Soudní dvůr objasnil, že čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 je odůvodněn tím, aby osoby bez státní příslušnosti palestinského původu měly možnost získat účinnou ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA, a nikoliv jen zaručení existence orgánu nebo odborné organizace pověřených poskytováním této podpory nebo ochrany ( 24 ).

41.

V tomto kontextu se první otázka předkládajícího soudu týká zvláštní procesní problematiky související se skutečností, že v původním řízení se SN a LN podruhé žádají o udělení postavení uprchlíka. Tato problematika vede Soudní dvůr k tomu, aby stanovil, zda v případě, kdy osoba bez státní příslušnosti palestinského původu předloží takovou „následnou „žádost“ poté, co její první žádost byla zamítnuta, příslušné vnitrostátní orgány musí znovu posoudit skutkové okolnosti týkající se důvodů, pro které dotčená osoba oblast působení agentury UNRWA opustila, i když tyto skutečnosti již posoudily v rámci řízení o první žádosti. V tomto ohledu předkládající soud poznamenává, že, v rámci tohoto řízení příslušné vnitrostátní orgány uvedené skutečnosti posuzovaly za účelem zjištění, zda daná osoba splňuje obecná kritéria pro přiznání postavení uprchlíka, a nikoli zda se na ni uplatní lex specialis obsažený v čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 (protože žadatel neuvedl, že je registrován u agentury UNRWA) (část A).

42.

Druhá a třetí otázka, které budu analyzovat společně, jsou širší a citlivější. Jak jsem již poukázal v úvodu výše, tyto otázky umožňují Soudnímu dvoru, aby objasnil, zda lze ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA považovat za nadále neudělovanou ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, pokud jde o žadatele, kteří této ochrany nebo podpory sami požívali a kteří v pásmu Gazy dříve žili, s ohledem na životní podmínky, které v této oblasti obecně převládají, aniž musí prokázat, že měli být nebo byli konkrétně dotčeni těmito podmínkami z důvodu skutečností, které se konkrétně vztahují k jejich osobní situaci (část B).

43.

Čtvrtá otázka se týká vzájemného vztahu – a možného překryvu – mezi podmínkami, které musí být splněny, aby osoba měla v souladu s čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 ipso facto nárok na postavení uprchlíka, a podmínkami, které musí být splněny, aby takové osobě byla udělena doplňková ochrana (část C).

44.

Jak jsem již uvedl, žádosti SN a LN v původním řízení o mezinárodní ochranu jsou „následnými žádostmi“. Taková žádost je v čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32 definována jako „další žádost o mezinárodní ochranu, která byla učiněna po přijetí pravomocného rozhodnutí o předchozí žádosti“.

45.

Předkládající soud nepoložil otázku, zda se směrnice 2013/32, která stanoví procesní pravidla, jež musí příslušné vnitrostátní orgány při vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu obecně dodržovat, vztahuje na osoby bez státní příslušnosti palestinského původu, které využily ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA. Vzhledem k tomu, že tyto osoby jsou na základě čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 z postavení uprchlíka v zásadě vyloučeny, lze se ptát, zda jsou rovněž vyloučeny z procesních pravidel stanovených ve směrnici 2013/32 (nebo alespoň některých z nich). V tomto ohledu však podotýkám, že uvedená směrnice žádná ustanovení v tomto smyslu neobsahuje. Kromě toho je podle mého názoru logické, že se na tyto osoby vztahují procesní pravidla obsažená v uvedené směrnici. Ačkoliv nemají za stejných hmotněprávních podmínek jako ostatní žadatelé o azyl (na základě čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95) nárok na postavení uprchlíka, nechápu, proč by tyto odlišné hmotněprávní podmínky měly vést k tomu, že se na jejich žádosti podle směrnice 2013/32 uplatní odlišná procesní pravidla.

46.

SN a LN ve svých prvních žádostech o mezinárodní ochranu (které byly ze strany DAB zamítnuty) neuvedly skutečnost, že jsou registrovány u agentury UNRWA, ani to, že se na ně vztahuje čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. Z informací obsažených ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že DAB jejich první žádosti zamítl z důvodu nesplnění obecných kritérií nezbytných pro přiznání postavení uprchlíka, jak jsou stanoveny v uvedené směrnici a zejména v čl. 5 odst. 1 a článku 6 této směrnice. Zamítnutí se tedy nezakládalo na lex specialis obsaženém v uvedeném ustanovení čl. 12 odst. 1 písm. a).

47.

Následné žádosti SN a LN se liší od jejích prvních žádostí, neboť v těchto následných žádostech se dovolávají registrace u UNRWA a jejich nárok na postavení podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. V tomto ohledu je důležité poznamenat, že skutečnost, že SN a LN jsou registrovány u agentury UNRWA, je „novou skutečností“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 směrnice 2013/32. Podle těchto ustanovení lze skutečnost považovat za „novou“, pokud k ní dojde poté, co bylo přijato rozhodnutí o předchozí žádosti žadatele, nebo pokud ji žadatel uplatní poprvé jako součást své následné žádosti ( 25 ). Jak Soudní dvůr opakovaně uvedl, „nové skutečnosti“ nemusí tudíž následovat po datu konečného rozhodnutí o předchozích žádostech dotčených osob ( 26 ). Ačkoli SN a LN již v době, kdy o udělení mezinárodní ochrany požádaly poprvé, byly u agentury UNRWA registrovány, tato skutečnost nebyla DAB sdělena ani zpřístupněna až do chvíle, než podaly své následné žádosti. Tato „nová skutečnost“ vede k použití čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 a poskytuje tak jiný právní základ, na němž by SN a LN mohly svůj nárok na postavení uprchlíka uplatňovat.

48.

Za těchto okolností se předkládající soud táže, zda byl DAB při posuzování následných žádostí SN a LN ve věci samé povinen zohlednit nejen skutečnost, že byly registrovány u agentury UNRWA (dále jen „nová skutečnost“), ale také další skutkové okolnosti obsažené v jejich spisu – zejména ty týkající se důvodů, proč opustily pásmo Gazy – které již byly analyzovány v rámci předchozího řízení. Tyto důvody se týkají obecných životních podmínek, které v pásmu Gazy panovaly před odchodem LN a SN z této oblasti.

49.

Uvedený soud odkazuje na čl. 40 odst. 1 směrnice 2013/32, který podle jeho názoru ukládá příslušným vnitrostátním orgánům v každém případě povinnost zvážit všechny skutečnosti, na nichž je následná žádost založena.

50.

Je pravda, že toto ustanovení takovou povinnost stanoví. Článek 40 odst. 1 se však – jak jsem pochopil – týká jen dvou konkrétních situací. První nastává tehdy, když žadatel před konečným rozhodnutím o své první žádosti o mezinárodní ochranu předloží další údaje nebo učiní následnou žádost v tomtéž členském státě. To může nastat například v době, kdy probíhá řízení o odvolání proti rozhodnutí přijatému příslušnými vnitrostátními orgány. Druhá situace nastává v případě, kdy již bylo konečné rozhodnutí přijato, ale příslušné vnitrostátní právo s ohledem na „novou skutečnost“ umožňuje opětovné zahájení řízení ( 27 ).

51.

Jak Komise správně uvedla, ani jedna z těchto situací se patrně netýká situace v původním řízení, kde následná žádost vede k tomu, že příslušné vnitrostátní orgány vedou nové azylové řízení na jiném právním základě (in casu je nový právním základem čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95). Nepřesvědčuje mě totiž argument, že obecná povinnost posoudit všechny skutečnosti týkající se následné žádosti, by mohla vyplývat ze zvláštního ustanovení.

52.

Za těchto okolností podotýkám, že bulharská vláda žádá Soudní dvůr, svou analýzu zaměřil spíše na čl. 40 odst. 2 a 3 směrnice 2013/32. Tvrdí, že na rozdíl od čl. 40 odst. 1 ( 28 ) se čl. 40 odst. 2 a 3 použije na situace, jako je projednávaná situace, kdy je zahájeno nové azylové řízení. Tato vláda má za to, že na základě těchto ustanovení platí, že skutečnosti, které již byly posouzeny v rámci předchozího azylového řízení, nemusí být znovu posuzovány v rámci tohoto nového řízení. Je toho názoru, že v rámci druhého řízení o žádosti je třeba analyzovat pouze „novou skutečnost“.

53.

Zatímco souhlasím s názorem bulharské vlády, pokud jde o význam čl. 40 odst. 2 a 3 směrnice 2013/32 pro věc v původním řízení, nesdílím výklad, který tato vláda podává. Podle mého názoru se příslušné vnitrostátní orgány nemohou omezit na výhradní posouzení „nových skutečností“.

54.

V tomto ohledu je pravda, že čl. 40 odst. 2 a 3 směrnice 2013/32, vykládaný ve světle čl. 33 odst. 2 písm. d) této směrnice ( 29 ), uvádí, že pouze existence „nových skutečností“ může bránit tomu, aby následné žádosti nebyly považovány za nepřípustné. „Nové skutečnosti“ jsou tedy v zásadě ( 30 ) jedinými relevantními prvky ve fázi posuzování přípustnosti takových žádostí. Totéž však neplatí, je-li následná žádost posuzována ve věci samé (poté, co byla shledána přípustnou). Tyto dva kroky je třeba jasně odlišovat.

55.

Jakmile totiž příslušné vnitrostátní orgány přistoupí k posouzení pozdější žádosti ve věci samé, čl. 40 odst. 3 směrnice 2013/32 objasňuje, že s takovou žádostí nemohou zacházet odlišně pouze proto, že nebyla podána žadatelem podávajícím první žádost. Toto ustanovení skutečně uvádí, že ve fázi „předběžného posouzení“ se uplatní základní zásady a záruky uvedené v kapitole II uvedené směrnice. Tato kapitola mimo jiné vyžaduje, aby rozhodnutí o tom, zda osoba splňuje podmínky pro přiznání postavení uprchlíka, bylo přijímáno jednotlivě, objektivně a nestranně a pouze „po přiměřeném posouzení“ ( 31 ).

56.

Mohu s klidem připustit, že některé skutkové okolnosti, které příslušné vnitrostátní orgány již posoudily v rámci předchozího azylového řízení, mohou být totožné s těmi, které musí zvážit při posuzování následných žádostí dotčených osob, a to i tehdy, když obě řízení spočívají na odlišných právních základech. Tyto osoby například mohou – jako zřejmě v projednávaném případě – uplatnit stejné důvody pro opuštění své země nebo oblasti původu. To však podle mého názoru tyto orgány nezbavuje povinnosti relevanci a správnost ( 32 ) těchto skutkových okolností znovu posoudit. Tato povinnost musí být splněna za situace, ve které – jako v původním řízení – není právní základ, na jehož základě se následná žádost posuzuje (čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95), shodný s tím, na jehož základě bylo vedeno předchozí řízení. Za takové situace musí být relevantní skutečnosti – byť již byly přezkoumány v rámci předchozího řízení – znovu posouzeny prizmatem zvláštních kritérií obsažených v čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95.

57.

Jak jsem vysvětlil v bodech 36 až 8výše, toto ustanovení obsahuje zvláštní pravidlo týkající se nároku na postavení uprchlíka, odlišné od obecných kritérií stanovených zejména v čl. 5 odst. 1 a článku 6 směrnice 2011/95. Při použití čl. 12 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice nejsou příslušné vnitrostátní orgány povinny zjišťovat, zda s ohledem na důvody, které ji vedly k opuštění oblasti jejího původu, má dotyčná osoba „odůvodněnou obavu z pronásledování“, jak by byly povinny učinit podle obecných kritérií pro přiznání postavení uprchlíka stanovených mimo jiné v čl. 5 odst. 1 a článku 6 uvedené směrnice. Požadavek „odůvodněných obav z pronásledování“ není relevantní pro posouzení, které musí příslušné vnitrostátní orgány na základě tohoto ustanovení provést a které se zaměřuje na to, zda ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA „není dále udělována“. Jakýkoli důvod, který měla osoba pro opuštění oblasti jejího původu, musí být v tomto kontextu posuzován pouze s ohledem na tento požadavek.

58.

Dovedu si snadno představit, že důkazy o tom, že určitá osoba v oblasti působení agentury UNRWA žila ve špatných materiálních podmínkách a že tuto oblast v důsledku těchto špatných materiálních podmínek opustila (což je patrně případ SN a LN v původním řízení), mohou být faktorem při rozhodování o otázce, zda ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA ve vztahu k této osobě „není dále udělována“, takže má podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice. 2011/95 ipso facto nárok na postavení uprchlíka, a dále o otázce, zda jí toto postavení musí být přiznáno na základě obecných kritérií obsažených mimo jiné v čl. 5 odst. 1 a článku 6 uvedené směrnice. Příslušné vnitrostátní orgány však tyto důkazy nemohou posuzovat ve stejném světle a to v závislosti na tom, který z těchto dvou právních základů je relevantní. V průběhu řízení založeného na obecných kritériích pro přiznání postavení uprchlíka stanovených ve směrnici 2011/95 (a nikoliv v čl. 12 odst. 1 písm. a) této směrnice) příslušné vnitrostátní orgány k důkazu o tom, že osoba žila ve špatných materiálních podmínkách, přistoupí z jiného úhlu než podle čl. 12 odst. 1 písm. a), neboť se mimo jiné musí zaměřit na to, zda zhoršení životních podmínek, kterému byly tyto osoby vystaveny, lze považovat za čin „pronásledování“ ( 33 ), a nikoliv na to, zda přispívá k tomu, že ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA již není dále udělována.

59.

S ohledem na tyto úvahy se domnívám, že při posuzování následné žádosti na základě čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 musí příslušné vnitrostátní orgány přehodnotit skutkové okolnosti, které již analyzovaly v rámci předchozího řízení, které nebylo založeno na tomto ustanovení, ale na obecných kritériích, které musí splňovat osoby, jež nespadají do oblasti působnosti čl. 12 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice, aby jim bylo přiznáno postavení uprchlíka, ve světle právních kritérií specifických pro toto ustanovení.

60.

Podstatou druhé a třetí otázky je požadavek předkládajícího soudu, aby Soudní dvůr v zásadě objasnil, zda lze ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA považovat za nadále neudělovanou ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, pokud jde o žadatele, kteří této ochrany nebo podpory – s ohledem na životní podmínky, které v pásmu Gazy obecně převládají, aniž tyto osoby musí prokázat, že měly být nebo byly konkrétně dotčeny těmito podmínkami z důvodu skutečností, které se konkrétně vztahují k jejich osobní situaci. Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda by se odpověď lišila, pokud by takovými osobami byly děti.

61.

Připomínám, že k použití ustanovení o začlenění obsaženého v čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 postačí – jak toto ustanovení výslovně uvádí – že tato ochrana nebo podpora ze strany orgánů nebo odborných organizací, jako je agentura UNRWA, „není z jakýchkoli důvodů“ dále udělována.

62.

Soudní dvůr význam těchto pojmů rozvedl a rozhodl, že k ukončení poskytování ochrany nebo podpory ze strany agentury UNRWA nedochází pouze v případě, že je tato agentura zrušena, ale také v případě, že dotčená osoba byla nucena opustit oblast působení agentury UNRWA z důvodů nezávislých na vůli dotyčné osoby ( 34 ). Tak je tomu v případě, kdy je vážně ohrožena osobní bezpečnost dotyčné osoby (první požadavek) ( 35 ) a pokud se tato agentura nemůže ujistit, že životní podmínky této osoby v oblasti jejího působení odpovídají poslání, které jí bylo svěřeno, tedy zajistit „důstojné“ životní podmínky ( 36 ) (druhý požadavek).

63.

Za účelem ověření splnění těchto kritérií a toho, zda se mají dotčené osoby ipso facto nárok na postavení uprchlíka podle směrnice 2011/95, musí příslušné vnitrostátní orgány posoudit nejen důvody, které žadatele vedly k opuštění oblasti působení agentury UNRWA, ale také to, zda je v současné době možný jejich návrat. Soudní dvůr tento požadavek velmi jasně uvedl ve svém rozsudku ve věci Secretary of State for the Home Department (postavení uprchlíka osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ( 37 ), ve kterém rozhodl, že tyto orgány by měly ověřit, zda existuje účinná možnost návratu do oblasti působnosti agentury UNRWA. Objasnil, že je třeba zohlednit skutkové okolnosti, které existovaly nejen v době, kdy tato osoba z oblasti působení agentury UNRWA odešla, ale také okolnosti, které existují v době, kdy je její žádost posuzována ( 38 ).

64.

Z toho vyplývá, že ve vztahu k lidem žijícím v pásmu Gazy, kde se míra nejistoty a životní podmínky rychle mění – zejména s ohledem na události, které se tam odvíjejí od 7. října 2023 – je vedle důvodů, které tyto osoby vedly k opuštění pásma Gazy, třeba zohlednit také přesné a aktuální informace o celkové situaci, která v této oblasti panuje v současné době.

65.

Předkládající soud uvádí, že SN a LN nebyly před opuštěním pásma Gazy vystaveny žádnému individuálnímu ohrožení své bezpečnosti a že tuto oblast opustily dobrovolně. Tento soud však objasňuje, že v roce 2018, kdy SN a LN pásmo Gazy opustily, již v této oblasti probíhala „nebýval[á] humanitární krize spojen[á] s nedostatkem potravin, pitné vody, zdravotní péče, léků, jakož i s problémy v zásobování vodou a elektřinou, s ničením budov a infrastruktury, nezaměstnaností“.

66.

Pokud jde o období poté, co SN a LN tuto oblast opustily, předkládající soud zdůraznil obtíže, kterým agentury UNRWA při zachování poskytování služeb v pásmu Gazy (včetně potravinových a zdravotnických služeb) čelí. Tento soud rovněž uvádí, že ani před událostmi, které se v této oblasti odvíjejí od 7. října 2023, nebylo jisté, že SN a LN budou – pokud se vrátí do pásma Gazy – mít prostřednictvím agentury UNRWA přístup k potravinám, lékům, zdravotní péči nebo vzdělání, které potřebují. Ve světle těchto okolností má pochybnosti o tom, že by po kterékoli osobě bez státní příslušnosti palestinského původu mohlo být požadováno, aby se do této oblasti vrátila.

67.

Souhlasím s Komisí, že Soudnímu dvoru nepřísluší provádět vlastní skutkové posouzení obecných životních podmínek, které panují v pásmu Gazy, nebo osobních poměrů žalobkyň v původním řízení. Je totiž třeba připomenout, že článek 267 SFEU neopravňuje Soudní dvůr k tomu, aby použil pravidla unijního práva na určitý případ, nýbrž pouze k tomu, aby se vyjádřil k výkladu Smluv a aktů přijatých unijními orgány. Předkládajícímu soudu (nebo případně příslušným vnitrostátním orgánům) přísluší, aby v projednávané věci tudíž ověřil – zejména s ohledem na obecné životní podmínky, které v pásmu Gazy panují v současné době – zda SN a LN mají nárok na postavení uprchlíka podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. Soudní dvůr je však oprávněn objasnit právní kritéria, která předkládající soud nebo tyto orgány musí v tomto ohledu použít, a okolnosti, které jsou pro toto posouzení relevantní.

68.

V tomto ohledu je třeba zodpovědět klíčovou otázku, zda za účelem prokázání, že ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA „není dále udělována“ ve vztahu k osobě, která tuto ochranu nebo podporu v oblasti působení této agentury nebo její části využila, postačí, aby se taková osoba dovolávala tam obecně panujících životních podmínek.

69.

Je třeba poznamenat, že v případech, na které se nevztahuje čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 a ve kterých se proto příslušné vnitrostátní orgány při rozhodování o přiznání postavení uprchlíka opírají o obecná kritéria stanovená v uvedené směrnici (kritéria, která jsou podrobně popsána mimo jiné v čl. 5 odst. 1 a článku 6 této směrnice), skutečnost, že je osoba vystavena vážné hrozbě, že bude čelit vážné újmě z důvodu nedůstojných životních podmínek, špatného zacházení, svévolného násilí nebo jiné vážné újmy, bude-li se muset vrátit do země nebo oblasti svého původu, sama o sobě nevede k tomu, že by tato osoba měla de facto nárok na postavení uprchlíka.

70.

Podle těchto obecných kritérií je postavení uprchlíka přiznáno pouze v případě, že má žadatel o azyl „odůvodněnou obavu z pronásledování“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 a článku 6 směrnice 2011/95. „Odůvodněná obava z pronásledování“ přítomna není, pokud se relevantních činů nedopouštějí určití aktéři (uvedení v článku 9 uvedené směrnice) a nejsou spojeny s konkrétním důvodem (popsaným v článku 10 směrnice 2011/95).

71.

Nebezpečí vážné újmy však dotčené osoby může – když nedosahuje úrovně „odůvodněné obavy z pronásledování“ – opravňovat k doplňkové ochraně, což je jiná forma mezinárodní ochrany ( 39 ) (jejíž podmínky jsou podrobně uvedeny v článku 15 uvedené směrnice). Obecně také může členským státům v souladu se zásadou nenavracení stanovit povinnost nevracet tyto osoby zpět do jejich země nebo oblasti původu. Tato zásada je zakotvena mimo jiné v článku 3 EÚLP ( 40 ) a čl. 19 odst. 2 Listiny. Posledně jmenované ustanovení konkrétně stanoví, že nikdo by neměl být „odsunut, vyhoštěn ani vydán do státu, ve kterém existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“.

72.

Použije-li se čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, je třeba jiná analýza.

73.

Jak jsem vysvětlil, toto ustanovení podmiňuje nárok osob bez státní příslušnosti palestinského původu, které využily ochrany nebo podpory ze strany agentury UNRWA, na postavení uprchlíka tím, zda tato ochrana nebo podpora „není dále udělována“. Jak jsem uvedl v bodě 62 výše, posláním agentury UNRWA je zajistit „důstojné životní podmínky“ osobám, kterým agentura poskytuje ochranu nebo podporu, a to zajištěním jejich základních potřeb (mimo jiné pokud jde o potraviny, osobní hygienu a obydlí). Vzhledem k tomu, že zákaz stanovený v článku 4 Listiny (který stanoví, že „[n]ikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“ a který je obdobou článku 3 EÚLP), úzce souvisí s pozitivní povinností chránit lidskou důstojnost ( 41 ), je zřejmé, že je třeba mít za to, že poslání agentury UNRWA není dále naplňováno, existuje-li vážná hrozba, že by tyto osoby v případě návratu do oblasti působení agentury UNRWA (nebo její části) byly vystaveny léčbě neslučitelné s článkem 4 Listiny, protože jejich základní potřeby (jejichž uspokojení je agentura UNRWA povinna zajistit) nemohly být uspokojeny. To zahrnuje nedůstojné životní podmínky, špatné zacházení a svévolné násilí, jakož i jinou vážnou újmu, pokud předpokládají způsobení fyzické nebo duševní bolesti nebo utrpení dostatečné intenzity nebo délky, aby dosáhly prahu stanoveného tímto ustanovením ( 42 ), který je shodný s prahem stanoveným v čl. 19 odst. 2 Listiny ( 43 ). Je třeba uvést, že není požadováno, aby vážnou újmu působili někteří aktéři nebo aby souvisela se zvláštním důvodem, a tudíž byla postavena na roveň „pronásledování“.

74.

Pokud osoba, která využila ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA, je v důsledku toho, že agentura UNRWA nezajistila uspokojení jejích základních potřeb ( 44 ), vystavena špatnému zacházení, které naplňuje tuto hranici, dva požadavky, které jsem nastínil v bodě 62 výše, musí být bez dalšího považovány za splněné. Konkrétně je třeba mít za to, že dotyčná osoba byla oblast působení agentury UNRWA „donucena opustit“, a z tohoto důvodu má ipso facto nárok na postavení uprchlíka podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95.

75.

Aby bylo jasno, jak jsem právě vysvětlil, hrozba vystavení zacházení neslučitelnému s článkem 4 Listiny sama o sobě nikoho k získání postavení uprchlíka v Evropské unii neopravňuje. Toto ustanovení však hraje zvláštní roli ve vztahu k osobám bez státní příslušnosti palestinského původu, které využily ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA, a otázce, zda mají nárok na postavení uprchlíka v Evropské unii podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. V tomto ohledu připomínám – jak jsem vysvětlil v bodě 39 výše – že osoby bez státní příslušnosti palestinského původu jsou mezinárodním společenstvím již za uprchlíky uznávány. Důvodem, proč jsou vyloučeny z postavení uprchlíka podle směrnice 2011/95, je to, že se předpokládá poskytování účinné ochrany nebo podpory ze strany agentury UNRWA, která se má postarat o jejich základní potřeby (jako je potřeba se najíst, umýt a ubytovat). Toto vyloučení nemůže být nadále odůvodněno, pokud skutečnost, že agentura UNRWA nezajistí uspokojení těchto základních potřeb, má za následek, že jsou tyto osoby vystaveny zacházení neslučitelnému s článkem 4 Listiny.

76.

Jsem toho názoru, že to, zda důkazy o zhoršení obecných životních podmínek panujících v oblasti působení agentury UNRWA nebo její části mohou stačit k prokázání toho, že dotyčná osoba by byla vystavena zacházení neslučitelnému s článkem 4 Listiny, pokud by se tam vrátila, a proto ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA ve vztahu k této osobě „není dále udělována“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, závisí právě na míře tohoto zhoršení.

77.

Na jedné straně souhlasím s tím, že pouhá skutečnost, že obecné životní podmínky v oblasti působení agentury UNRWA nebo její části se nacházejí na nižší úrovni, než na kterou by dotyčný mohl mít nárok, kdyby mu bylo v členském státě přiznáno postavení uprchlíka, nemůže stačit k tomu, aby bylo možné dovodit, že byl nucen tuto oblast opustit ( 45 ). Na druhou stranu mám za to, že nelze vyloučit, že v některých situacích by se tyto obecné životní podmínky mohly stát natolik nesnesitelnými, že by je bylo možné považovat za „nedůstojné“ pro každou tam žijící osobu bez státní příslušnosti palestinského původu (a). Zda lze dotyčnou osobu – mezi těmito dvěma konci spektra – považovat za osobu, která byla „nucena“ opustit oblast působení agentury UNRWA z důvodu stejných (i když méně závažných) obecných životních podmínek závisí – jak vysvětlím – na tom, zda patří do zvláště zranitelné skupiny (b) nebo musí být považována za zvláště zranitelnou nebo zvláště postiženou s ohledem na svou osobní situaci (c).

78.

Připomínám, že pokud jde o otázku, zda může být doplňková ochrana udělena z důvodu svévolného násilí způsobeného vnitřním nebo mezinárodním ozbrojeným konfliktem, Soudní dvůr již mimo jiné ve svém rozsudku ve věci Elgafaji rozhodl, že existují situace, v nichž míra svévolného násilí dosahuje tak vysoké úrovně, že existují závažné důvody se domnívat, že civilista navrácený do příslušné země nebo oblasti by čistě z důvodu své přítomnosti na tomto území čelil reálnému riziku, že bude vystaven ohrožení života ( 46 ).

79.

Soudní dvůr navíc ve svém rozsudku ve věci Jawo již uznal (i když stále ne v souvislosti s použitím čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95) ( 47 ), že určité zeměpisné oblasti mohou v praxi narážet na tak závažné funkční problémy (nebo systémové nedostatky), že existuje značné riziko, že s kterýmkoli žadatelem o mezinárodní ochranu může být v rámci přemístění nebo navrácení do těchto oblastí zacházeno způsobem neslučitelným s článkem 4 Listiny. Za takových okolností přemístění nebo navrácení žadatelů o azyl do těchto zeměpisných oblastí na základě obecných životních podmínek, které tam panují, jednoduše nepřichází v úvahu ( 48 ), aniž je třeba, aby tyto osoby prokazovaly, že patří do skupiny obzvláště zranitelných žadatelů o azyl (například dětí) nebo že jsou zvláště zranitelní s ohledem na svoji osobní situaci (například kvůli nemoci) nebo je zvláště pravděpodobné, že těmito obecnými podmínkami budou s ohledem na svou osobní situaci ovlivněni (například protože jejich dům se nachází v oblasti, která je zvláště pravděpodobným cílem násilných činů.

80.

K takovému plošnému zákazu může vést pouze situace, která je zvláště závažná. Soudní dvůr rozhodl, že této obzvláště vysoké míry závažnosti nebude dosaženo v situacích, které se vyznačují pouze značně nejistou situací nebo podstatným zhoršením obecných životních podmínek ( 49 ). Vyžaduje se závažné riziko, že se osoby navrácené do této oblasti v důsledku těchto velkých funkčních problémů (nebo systémových nedostatků) ocitnou v situaci silné materiální deprivace, v níž nemohou uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je zejména potřeba se najíst, umýt a ubytovat, a kterou by bylo poškozováno jejich tělesné či duševní zdraví nebo v důsledku které by se ocitly v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností ( 50 ).

81.

Domnívám se, že tuto logiku lze v rámci použití čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 převzít. Zaprvé článek 4 Listiny je ustanovením s průřezovou působností, takže jakýkoli výklad tohoto ustanovení Soudním dvorem se neomezuje na konkrétní nástroj sekundárního práva. Zadruhé nelze – přinejmenším – vyloučit, že část oblasti působení agentury UNRWA (in casu pásmo Gazy) může narážet na systémové nedostatky takové závažnosti (například v důsledku ozbrojeného konfliktu nebo vojenské blokády nebo – abych použil formulaci předkládajícího soudu – „bezprecedentní humanitární krize“), že existuje závažné riziko, že by se jakákoli navrácená osoba ocitla – výhradně z důvodu své přítomnosti na tomto území – v situaci silné materiální deprivace, v níž by nemohla uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je mimo jiné potřeba se najíst, umýt a ubytovat, v důsledku čehož by bylo poškozováno její tělesné či duševní zdraví nebo by se ocitla v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností, a tedy článkem 4 Listiny.

82.

Za takových okolností zastávám názor, že důkazy o takových obecných životních podmínkách jsou dostatečné v tom smyslu, že od žadatelů nelze požadovat, aby individualizovaným způsobem prokazovali, že tyto obecné podmínky jsou „nedůstojné“ pro ně samotné (například v důsledku jejich zvláštní zranitelnosti) nebo že jsou těmito podmínkami zvlášť ovlivněny z důvodu skutečností, které jsou příznačné pro jejich osobní situaci (například skutečnost, že jejich dům se nachází v ulici, na kterou pravidelně míří rakety, což je dle všeho případ SN a LN) ( 51 ).

83.

Stále však musí být prokázáno, že obecné životní podmínky mohou být ve skutečnosti považovány za „nedůstojné“ – a tudíž neslučitelné s článkem 4 Listiny – prakticky pro každého, v tom smyslu, že musí být natolik závažné, že se mohou týkat osob bez ohledu na jejich osobní situaci nebo identitu. Za předpokladu, že tomu tak je, lze mít zaprvé za to, že osobní bezpečnost každého žadatele, který by se musel vrátit do této oblasti, by byla vážně ohrožena (první požadavek, který jsem uvedl v bodě 62 výše) a zadruhé, že agentura UNRWA není v postavení, které by zaručovalo, že životní podmínky takové osoby jsou úměrné poslání, které této agentuře bylo svěřeno, tedy zajištění „důstojných“ životních podmínek prostřednictvím zajištění uspokojování jeho základních potřeb (druhý požadavek). V důsledku toho musí být ochrana nebo podpora ze strany této agentury ve vztahu k takovému žadateli považována za nadále neudělovanou ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95.

84.

V situacích, které nedosahují závažnosti uvedené v předchozí části, je podle mého názoru vyžadován jemnější přístup. Situace, které nejsou ovlivněny systémovými nedostatky natolik závažnými, že by obecné životní podmínky byly považovány za „nedůstojné“ – a tedy neslučitelné s článkem 4 Listiny – ve vztahu prakticky ke každému, mohou totiž stále představovat „nedůstojné životní podmínky“ ve vztahu k určitým skupinám zvláště zranitelných osob (nebo určitým konkrétním zvláště zranitelným osobám, jak vysvětlím v další části) tím, že jim neumožní uspokojovat jejich nejzákladnější potřeby.

85.

V tomto ohledu chce předkládající soud zejména vědět, zda skutečnost, že žalobkyně je dítětem, ovlivňuje míru závažnosti, která je nezbytná k tomu, aby obecné životní podmínky v pásmu Gazy byly považovány za „nedůstojné“.

86.

Podotýkám, že Soudní dvůr rozhodl, že posouzení, zda existuje „skutečné riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny“, skutečně závisí na konkrétní zranitelnosti dotyčného žadatele o azyl ( 52 ). Kromě toho ESLP uznal, že posouzení minimální úrovně závažnosti, které musí špatné zacházení dosáhnout, aby spadalo do působnosti článku 3 EÚLP, je „z povahy věci relativní“ ( 53 ).

87.

Pokud jde o děti, Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře týkající se výkladu článku 3 EÚLP opakovaně zdůraznil, že děti jsou zvláště zranitelnou skupinou se specifickými potřebami, které se liší – zejména pokud jde o bezpečnost a ochrany – od potřeb dospělých ( 54 ). Tato judikatura se odráží v různých nástrojích unijního azylového práva, protože členské státy jsou například povinny zajistit, aby byly životní podmínky poskytované dětem poté, co získaly postavení uprchlíka ( 55 ), stejně jako v době, než se rozhodne, zda jim bude mezinárodní ochrana poskytnuta, musí být úměrné jejich potřebám a odrážet jejich zvláštní zranitelnost ( 56 ). Je tedy zjevně obecně přijímáno, že životní podmínky, které za „nedůstojné“ nelze považovat ve vztahu k dospělým, by za takové mohly být považovány ve vztahu k dětem jako skupině ( 57 ).

88.

Ve světle těchto úvah je mi jasné, že v určitých situacích lze stále mít za to, že obecné životní podmínky – i když nejsou natolik zhoršené, aby vytvořily vážné riziko závažné újmy prakticky pro jakoukoli osobu – stále mohou vážnému riziku závažné újmy neslučitelné s článkem 4 Listiny vystavovat jakéhokoli dítěte z důvodu skutečnosti, že děti představují zvláště zranitelnou skupinu žadatelů o azyl.

89.

V takových situacích jsem toho názoru, že osoby patřící do této zvláště zranitelné skupiny (nebo jakékoli jiné zvláště zranitelné skupiny) nemusí individualizovaným způsobem prokazovat, že obecné životní podmínky jsou pro ně „nedůstojné“ – a tudíž neslučitelné s článkem 4 Listiny – pokud lze zaprvé prokázat, že tyto obecné životní podmínky jsou natolik závažné, že je lze považovat za „nedůstojné“ pro kohokoliv, kdo patří do této skupiny, a zadruhé že relevantní osobní poměry žadatele (například věk, pohlaví nebo konkrétní stav nebo postižení) jej kvalifikují jako příslušníka této skupiny.

90.

Jak jsem uvedl v bodě 84 výše, judikatura Soudního dvora uvádí, že také existují určité situace, ve kterých obecné životní podmínky nelze považovat za „nedůstojné“, a jsou tedy s článkem 4 Listiny neslučitelné prakticky pro každého nebo pro jednu či více skupin zvláště zranitelných osob. Tyto situace však stále mohou „nedůstojné životní podmínky“ vytvářet pro určité osoby, které je třeba považovat za zvláště zranitelné z důvodu jejich osobní situace ( 58 ) nebo které jsou těmito obecnými podmínkami zvláště ovlivněny z důvodu faktorů příznačných pro jejich osobní situaci (například skutečnost, že jejich dům se nachází v ulici, na kterou pravidelně dopadají rakety). Jak objasnil generální advokát M. Wathelet, „bylo [by] zjevně neslučitelné s absolutní povahou [článku 4 Listiny], aby členské státy mohly odhlédnout od skutečného a prokázaného rizika nelidského či ponižujícího zacházení [s žadatelem] o azyl pod záminkou, že nevyplývá ze systémového nedostatku“ ( 59 ).

91.

Soudní dvůr již tuto úvahu uplatnil v rámci použití čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95. Ve svém rozsudku ve věci SW (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), který se týkal osoby trpící zvláště závažným onemocněním, dospěl k závěru, že na ochranu nebo podporu od agentury UNRWA musí být nahlíženo tak, že „není dále udělována“, pokud tento orgán není dané osobě schopen zajistit přístup ke zdravotní péči a léčbě, bez kterých jí hrozí reálné riziko bezprostřední smrti nebo reálné riziko, že dojde k vážnému, náhlému a nezvratnému zhoršení jejího zdravotního stavu nebo podstatnému snížení naděje dožití ( 60 ).

92.

V situacích, jako je ta, která vedla k rozsudku ve věci SW (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), obecné životní podmínky převládající v části oblasti působení agentury UNRWA nebyly samy o sobě natolik závažné, aby zakládaly zacházení neslučitelné s článkem 4 Listiny ve vztahu ke všem osobám nebo dokonce k určité skupině osob. Dotyčná osoba tedy v podstatě musela individualizovaným způsobem prokázat, že její osobní podmínky ji činí zvláště zranitelnou a způsobily, že tyto obecné životní podmínky jsou pro ni nesnesitelné a „nedůstojné“ (a tedy neslučitelné s tímto ustanovením).

93.

Jak jsem právě vysvětlil, podle mého názoru existují tři možné scénáře, ve kterých lze ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA považovat za nadále neudělovanou z důvodu neschopnosti této agentury zajistit důstojné životní podmínky osobám bez státní příslušnosti palestinského původu, které využily její ochranu nebo podporu, zajištěním uspokojení jejich základních potřeb, jako je mimo jiné potřeba se najíst, umýt a ubytovat.

94.

Příslušná váha, kterou je třeba přikládat obecným životním podmínkám převládajícím v oblasti působení agentury UNRWA nebo její části na straně jedné a osobní situaci dotčených osob na straně druhé, se liší v závislosti na tom, který z těchto tří scénářů se uplatní. V rámci prvních dvou scénářů není nutné individualizovaným způsobem prokazovat, že by tyto obecné životní podmínky byly pro dotyčnou osobu „nedůstojné“, jsou-li tyto podmínky natolik závažné, že je lze považovat za „nedůstojné“, a tedy neslučitelné s článkem 4 Listiny ve vztahu obecně ke každému nebo ke zvláště zranitelné skupině, k níž tato osoba patří. V rámci třetího scénáře však musí být „nedůstojná“ povaha obecných životních podmínek prokázána individualizovaným způsobem s odkazem na konkrétní zranitelnost nebo jiné okolnosti, které jsou pro dotyčnou osobu příznačné.

95.

Ačkoliv jsou obecné životní podmínky převládající v části oblasti působení agentury UNRWA pro určení, zda ochrana nebo podpora ze strany této agentury „není dále udělována“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, relevantní vždy, lze je zohlednit výhradně v rámci kontextu individuálního posouzení. Soudní dvůr tento požadavek zdůraznil již ve svém rozsudku ve věci Abed El Karem El Kott a další ( 61 ). Rozhodl, že při zkoumání toho, zda osoba z důvodů, které jsou mimo její kontrolu a nezávislé na její vůli, již není schopna využívat ochrany nebo pomoci agentury UNRWA, musí příslušné vnitrostátní orgány provést individuální ohodnocení všech relevantních skutečností.

96.

Ve světle těchto úvah souhlasím tudíž s Komisí, že skutečnosti obecné povahy, které se týkají obecných životních podmínek v příslušné oblasti, ve které agentura UNRWA působí, nebo v její části (v tomto případě pásmo Gazy), musí být vždy začleněny do individuálního posouzení. Ani v prvním scénáři není postavení uprchlíka automaticky uděleno všem. Jak jsem již uvedl v bodě 83 výše, dotčené osoby musí o toto postavení stále žádat a je třeba provést analýzu konkrétních případů, aby se zjistilo nejen to, zda v dotčené oblasti (nebo v její části) skutečně využily ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA, ale také to, zda lze v době tohoto posouzení obecné životní podmínky v této zeměpisné oblasti považovat za „nedůstojné“ prakticky pro každého, takže existují závažné důvody se domnívat, že by žadatel čelil skutečné hrozbě újmy neslučitelné s článkem 4 Listiny čistě na základě své přítomnosti, aniž by musel prokazovat, že by této újmě byl konkrétně vystaven, kdyby se tam vrátil.

97.

Je důležité zdůraznit nezbytnost takového individuálního posouzení. Pokud by tento požadavek neexistoval, pak by se systém zavedený v čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 stal v určitém ohledu rovnocenným systému zavedenému směrnicí 2001/55/ES ( 62 ), která poskytuje dočasnou ochranu (jiná forma ochrany, která je odlišná a méně rozsáhlá než ochrana poskytovaná na základě postavení uprchlíka nebo doplňkové ochrany) v případě hromadného přílivu vysídlených osob, aniž tyto osoby musí podávat individuální žádosti a podrobovat se tak individuálnímu posouzení. Tato směrnice má platit pouze v určitých omezených situacích a pouze na základě formálního rozhodnutí Rady Evropské unie (takové rozhodnutí bylo například nedávno přijato ve vztahu k vysídleným osobám, které musely opustit Ukrajinu dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil) ( 63 ). Podle mého názoru nelze mechanismus zavedený čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 zaměnit s mechanismem zavedeným směrnicí 2001/55.

98.

Připomínám – jak jsem již vysvětlil v bodě 38 výše – že před přiznáním postavení uprchlíka podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 musí příslušné vnitrostátní orgány také v každém případě ověřit, že dotčená osoba nespadá působnosti žádného z důvodů pro vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 uvedené směrnice ( 64 ). Tato ustanovení v podstatě stanoví, že postavení uprchlíka nebude přiznáno osobě bez státní příslušnosti palestinského původu (i když tato osoba využila ochranu nebo podporu ze strany agentury UNRWA), existují-li závažné důvody se domnívat, že se dopustila určitého zločinu nebo podněcovala k jeho spáchání nebo se na spáchání určitých zločinů jinak podílela (zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, vážné nepolitické zločiny mimo zemi azylu nebo jiné činy odporující zásadám Organizace spojených národů). To by podle mého názoru zahrnovalo spáchání teroristických činů a jakoukoli formu účasti nebo podněcování k páchání takových činů (jako například nejnověji činů spáchaných ze strany Hamasu proti Izraeli).

99.

Z toho vyplývá – jak již Soudní dvůr rozhodl – že skutečnost, že se osoby bez státní příslušnosti palestinského původu nabývají nároku na výhody směrnice 2011/95 ve smyslu jejího čl. 12 odst. 1 písm. a), pokud ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA „není dále udělována“, neznamená bezpodmínečné právo, aby jim bylo přiznáno postavení uprchlíka ( 65 ).

100.

Jak tomu rozumím, čtvrtá otázka – jejíž účel a smysl je, přiznám se, na první pohled poměrně obtížné rozklíčovat – se týká vzájemného vztahu mezi čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, (který za určitých podmínek otevírá možnost, aby osoby bez státní příslušnosti palestinského původu měly ipso facto nárok na postavení uprchlíka) – a ustanoveními této směrnice, která se týkají „doplňkové ochrany“ – což je, jak jsem již uvedl v bodě 71 výše, jiná (a méně rozsáhlá) ( 66 ) forma mezinárodní ochrany, než je ta poskytovaná postavením uprchlíka.

101.

Předkládající soud se především táže, zda se zásada nenavracení, která je zakotvena mimo jiné v čl. 19 odst. 2 Listiny, vztahuje na situaci, kdy osoba bez státní příslušnosti palestinského původu, ačkoli podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 nemá nárok na postavení uprchlíka, má nárok na doplňkovou ochranu podle čl. 15 písm. b) uvedené směrnice. Nárok takové osoby na doplňkovou ochranu by byl založen na skutečnosti, že pokud by se vrátila do oblasti působení agentury UNRWA, ocitla by se v situaci „silné materiální deprivace“ podobné té popsané v bodě 81 výše.

102.

Zadruhé uvedený soud Soudní dvůr žádá, aby objasnil, zda při zkoumání toho, zda osoba splňuje podmínky pro získání postavení uprchlíka uvedené v čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, musí příslušné vnitrostátní orgány vzít v úvahu zásadu nenavracení a skutečnosti, které jsou relevantní pro určení toho, zda by měla nárok na doplňkovou ochranu podle čl. 15 písm. b) uvedeného nařízení.

103.

Jak jsem objasnil ve svém stanovisku ve věci SW (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ( 67 ), zvláštní režim, kterému podle směrnice 2011/95 podléhají osoby bez státní příslušnosti palestinského původu, se týká pouze možnosti udělení postavení uprchlíka, a nikoli doplňkové ochrany ( 68 ). Tyto osoby tedy mohou – stejně jako ostatní žadatelé o azyl – požádat o doplňkovou ochranu podle článku 18 uvedené směrnice a nejsou z tohoto postavení vyloučeny.

104.

Podmínky, které musí být splněny, aby se osoba stala způsobilou pro doplňkovou ochranu, jsou podrobně popsány v kapitole II a kapitole V směrnice 2011/95. V podstatě musí být prokázáno, že dotyčné osobě hrozí reálné nebezpečí vážné újmy. „Vážná újma“ je definována v článku 15 uvedené směrnice a skládá se z „uložení nebo vykonání trestu smrti“ [čl. 15 písm. a)], „mučení, nelidské[ho] či ponižující[ho] zacházení nebo trest[u] […] v zemi původu“ [čl. 15 písm. b)] nebo „vážné[ho] a individuální[ho] ohrožení života nebo nedotknutelnosti [žadatele] v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“ [čl. 15 písm. c)].

105.

Ve světle těchto skutečností je mi jasné, že míra újmy, které by byla osoba bez státní příslušnosti palestinského původu vystavena, pokud by se měla vrátit do příslušné oblasti, ve které agentura UNRWA působí, může velmi dobře dosáhnout prahu „vážné újmy“ uvedené v článku 15 směrnice 2011/95, například proto, že představuje „mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest“ (čl. 15 písm. b)), a zároveň může být dostatečně závažná, aby bylo možné dospět ke zjištění, že ochrana nebo podpora ze strany agentury UNRWA ve vztahu k této osobě ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice „není dále udělována“. Oba režimy [pro získání postavení „uprchlíka“ při použití čl. 12 odst. 1 písm. a) nebo statusu „doplňkové ochrany“ při použití čl. 15 písm. b)] jsou v podstatě založeny na podobných mírách újmy, tedy „nelidském nebo ponižujícím zacházení“, které je neslučitelné s článkem 4 Listiny.

106.

Kromě toho, pokud jde o čl. 15 písm. c) směrnice 2011/95, Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Elgafaji ( 69 ) objasnil, že ačkoli existence rizika spojeného s obecnou situací v zemi zpravidla k prokázání splnění podmínek pro získání doplňkové ochrany u konkrétní osoby nepostačuje, existují výjimky. V určitých situacích může míra svévolného násilí během ozbrojeného konfliktu skutečně dosáhnout tak vysoké úrovně, že osoby žádající o mezinárodní ochranu nemusí předkládat důkazy o tom, že jsou konkrétně pronásledovány z důvodu skutečností příznačných pro jejich osobní situaci. Soudní dvůr v tomto ohledu přijal v podstatě stejnou logiku, jakou jsem nastínil v předchozí části. Čím více je žadatel schopen prokázat, že je specificky dotčen z důvodu skutečností vlastních jeho osobní situaci, tím nižší míra svévolného násilí bude požadována pro to, aby mohl mít nárok na doplňkovou ochranu. V důsledku toho lze oba režimy (pro získání postavení „uprchlíka“ podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 nebo statusu „doplňkové ochrany“ podle čl. 15 písm. c) této směrnice) uplatnit za účelem ochrany osoby bez státní příslušnosti palestinského původu, která čelí svévolnému násilí.

107.

Navzdory těmto podobnostem se tyto dva režimy však vzájemně vylučují. Nejenže osoba nemůže mít prospěch z obou režimů současně, ale tato postavení musí být vždy udělována nezávisle na sobě. Z toho vyplývá, že za účelem zjištění, zda má osoba ipso facto nárok na postavení uprchlíka, nemusí podle čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 příslušné vnitrostátní orgány zkoumat, zda dotyčná osoba splňuje podmínky pro udělení „doplňkové ochrany“.

108.

Naopak osoba, která nesplňuje podmínky pro to, aby ochrana ze strany agentury UNRWA byla považována za dále neudělovanou ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95, například z toho důvodu, že skutečné riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení, kterému by byla vystavena, pokud by se měla vrátit do oblasti působení agentury UNRWA, nesouvisí s posláním této agentury ( 70 ), může stále požádat o doplňkovou ochranu – a získat ji, jsou-li splněny podmínky.

109.

Pokud by se navíc osoba, která má nárok na doplňkovou ochranu, musela vrátit do oblasti působení agentury UNRWA a čelit „nedůstojným životním podmínkám“ nebo „silné materiální deprivaci“, pak je zřejmé, že by byla porušena zásada nenavracení zakotvená v článku 19 odst. 2 Listiny. Připomínám, že použití této zásady není omezeno na osoby s nárokem na postavení uprchlíka ( 71 ). V důsledku toho se uplatní zásada nenavracení – a je třeba ji dodržet – bez ohledu na konkrétní postavení (postavení uprchlíka nebo doplňková ochrana), ke kterému se dotyčná osoba může kvalifikovat.

110.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Správním soudem v Sofii (Administrativen sad Sofia-grad, Bulharsko) odpověděl následovně: