1.

V roce 2016 přijala Evropská komise rozhodnutí, v němž dospěla k závěru, že několik podniků – včetně společnosti Mercedes-Benz Group AG (dále jen „žalovaná“) – porušilo zákaz stanovený mimo jiné v článku 101 SFEU tím, že se dohodly na brutto katalogových cenách středně těžkých a těžkých nákladních vozidel ( 2 ). Toto rozhodnutí vedlo k řadě žalob na náhradu škody, z nichž některé vyústily k podání žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, v nichž byl Soudní dvůr vyzván, aby objasnil správný výklad pravidel o příslušnosti stanovených v nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 3 ) s cílem určit, u kterých soudů mohou být takové žaloby podány ( 4 ).

2.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v podobném kontextu a žádá o výklad uvedeného nařízení, pokud jde v podstatě o otázku, zda se může mateřská společnost dovolávat koncepce hospodářské jednotky užívané v oblasti práva hospodářské soutěže za účelem určení příslušnosti soudů v místě jejího sídla k projednání její žaloby na náhradu škody, která vznikla jejím dceřiným společnostem, a k rozhodnutí o ní.

3.

Konkrétně, společnost MOL Magyar Olaj- és Gázipari Nyrt. (dále jen „žalobkyně“) se sídlem v Maďarsku má kontrolní podíl ve společnostech patřících do skupiny MOL, které mají sídlo v různých členských státech. Tyto dceřiné společnosti nepřímo pořizovaly nákladní vozidla od žalované za ceny, které byly údajně zkresleny v důsledku porušení práva hospodářské soutěže konstatovaného ve výše uvedeném rozhodnutí Komise. Ve věci v původním řízení se žalobkyně před maďarskými soudy domáhá toho, aby žalované se sídlem v Německu uložily náhradu škody, pokud jde o částky uhrazené neprávem navíc z důvodu porušení pravidel hospodářské soutěže.

4.

Podle nařízení č. 1215/2012 se určení příslušnosti řídí obecným pravidlem místa bydliště žalovaného ( 5 ). Z tohoto pravidla existuje několik výjimek, včetně výjimky, která se vztahuje na žaloby na určení deliktní odpovědnosti (jako je žaloba dotčená ve věci v původním řízení), podle níž může být příslušnost přiznána mimo jiné soudům místa, kde se tvrzená škoda projevila (kde vznikla) ( 6 ).

5.

Soudy prvního i druhého stupně shledaly, že toto pravidlo zvláštní příslušnosti však nelze použít ve věci v původním řízení a maďarské soudy proto nemají mezinárodní příslušnost k projednání žaloby žalobkyně a k rozhodnutí o ní. Stručně řečeno tomu tak bylo proto, že dotčená nákladní vozidla nepořídila žalobkyně, ale její dceřiné společnosti (které byly ve skutečnosti těmi subjekty, kterým byla způsobena škoda v podobě uměle zvýšené ceny). Za těchto okolností nyní Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko) žádá o objasnění, zda lze takovou příslušnost určit na základě toho, že se sídlo žalobkyně nachází v Maďarsku. Táže se také, zda je pro toto posouzení relevantní skutečnost, že některé z dotčených dceřiných společností v době pořízení předmětných nákladních vozidel ještě nebyly součástí skupiny společností žalobkyně.

6.

Otázka předkládajícího soudu je podle všeho založena na tvrzení žalobkyně, že její sídlo je místem, kde v konečném důsledku ke škodě došlo, neboť žalobkyně a dotčené dceřiné společnosti patří do stejné hospodářské jednotky.

7.

Jak podrobněji vysvětlím v tomto stanovisku, tato koncepce byla vyvinuta v právu hospodářské soutěže a uplatňována mimo jiné ke zlepšení jeho dodržování. Bylo na ni odkazováno zejména pro účely přičtení odpovědnosti žalované za protiprávní jednání, kterého se ve skutečnosti dopustila jiná (právnická) osoba, a to za předpokladu, že obě společnosti byly součástí stejné hospodářské jednotky. Z tohoto hlediska tedy ústřední otázka, která vyvstává v projednávané věci, zní, zda se lze této koncepce dovolávat také za účelem určení příslušnosti ve vztahu k žalobě na náhradu škody, a to bez ohledu na to, zda je žalobkyně (právnickou) osobou, které byla původně způsobena předmětná škoda.

8.

Bod 15 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádí, že „pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. […]“

9.

Podle bodu 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 platí, že „[k]romě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. […]“.

10.

Kapitola II nařízení č. 1215/2012 obsahuje pravidla týkající se příslušnosti. Oddíl 1 uvedené kapitoly obsahuje obecná ustanovení, včetně čl. 4 odst. 1, který stanoví, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.

11.

Podle čl. 5 odst. 1, který je součástí téhož oddílu, platí, že: „Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 [kapitoly II].“

12.

Oddíl 2 kapitoly II nařízení č. 1215/2012 se týká „zvláštní příslušnosti“. Obsahuje mimo jiné čl. 7 bod 2, podle něhož může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována v jiném členském státě „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“.

13.

Komise ve svém rozhodnutí ze dne 19. července 2016 konstatovala, že se žalovaná se sídlem v Německu spolu s dalšími společnostmi účastnila v období od 17. ledna 1997 do 18. ledna 2011 kartelové dohody, což představovalo trvající porušování zákazu stanoveného v článku 101 SFEU a v článku 53 Dohody o EHP, když se uvedené subjekty dohodly na brutto katalogových cenách středně těžkých a těžkých nákladních vozidel v Evropském hospodářském prostoru (dále jen „EHP“) ( 7 ). Komise dospěla k závěru, že protiprávní jednání probíhalo v celém EHP.

14.

Žalobkyně je společnost se sídlem v Maďarsku. Má kontrolní podíl ve společnostech patřících do skupiny MOL. Je většinovým akcionářem nebo disponuje jinou formou výlučné kontrolní pravomoci nad řadou společností, jako jsou společnosti MOLTRANS se sídlem v Maďarsku, INA se sídlem v Chorvatsku, Panta a Nelsa se sídlem v Itálii, ROTH se sídlem v Rakousku a SLOVNAFT se sídlem na Slovensku. Během období protiprávního jednání vymezeného v rozhodnutí Komise tyto dceřiné společnosti nepřímo pořídily od žalované celkem 71 nákladních vozidel v několika členských státech, a to buď jako vlastníci nebo v rámci finančního leasingu.

15.

Žalobkyně se u Fővárosi Törvényszék (Městský soud v Budapešti, Maďarsko) (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 530851 eur spolu s úroky a náklady řízení, přičemž tvrdila, že se jedná o částku, kterou její dceřiné společnosti zaplatily neprávem navíc v důsledku protisoutěžního jednání konstatovaného v rozhodnutí Komise. Na základě koncepce hospodářské jednotky žalobkyně uplatňovala nároky dceřiných společností na náhradu škody vůči žalované. Za tímto účelem se domáhala určení příslušnosti maďarských soudů na základě čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, přičemž tvrdila, že její sídlo jakožto středisko hospodářských a finančních zájmů skupiny bylo místem, kde v konečném důsledku došlo ke škodné události ve smyslu uvedeného ustanovení.

16.

Žalovaná vznesla námitku z důvodu nepříslušnosti maďarských soudů.

17.

Soud prvního stupně této námitce vyhověl a uvedl, že pravidlo zvláštní příslušnosti podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládáno restriktivně a lze jej použít pouze tehdy, jestliže existuje zvláště úzká vazba mezi soudem, u něhož byla podána žaloba, a předmětem sporu. Konstatoval, že uměle zvýšené ceny neplatila žalobkyně, ale její dceřiné společnosti (kterým tedy byla způsobena škoda v důsledku dotčeného narušení hospodářské soutěže). Naproti tomu škoda žalobkyně byla čistě finanční, což neumožňuje považovat její sídlo za místo, kde se škoda projevila (kde vznikla) ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 a nemůže vést k určení příslušnosti maďarského soudu.

18.

Toto stanovisko bylo potvrzeno v odvolacím řízení usnesením Fővárosi Ítélőtábla (Regionální odvolací soud v Budapešti, Maďarsko) (dále jen „soud druhého stupně“). Uvedený soud konstatoval, že v souladu s judikaturou Soudního dvora lze teorii hospodářské jednotky použít pouze pro určení odpovědnosti za porušení práva hospodářské soutěže a v podstatě se nevztahuje na poškozeného pro účely určení příslušnosti. S odkazem na rozsudek Soudního dvora ve věci CDC Hydrogen Peroxide ( 8 ) doplnil, že příslušnost podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 musí být určena podle sídla společnosti, které byla způsobena škoda, a nikoliv podle sídla její mateřské společnosti.

19.

Žalobkyně podala kasační opravný prostředek ke Kúria (Nejvyšší soud), který je předkládajícím soudem. Navrhla, aby usnesení přijaté soudem druhého stupně bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k pokračování řízení před soudy, které věc dříve projednávaly. V podstatě tvrdila, že teorie hospodářské jednotky je relevantní pro účely určení příslušnosti v tomto kontextu a jako jediná ovládající společnost skupiny se přímo podílí na činnosti společností ve skupině, ať již se ziskem nebo ztrátou.

20.

Žalovaná ve své kasační odpovědi tvrdila, že žalobkyně nezakoupila žádné z nákladních vozidel, na které se vztahovala kartelová dohoda, a tudíž jí nevznikla žádná škoda. Dále uvedla, že teorii hospodářské jednotky nelze použít pro určení příslušnosti a takový přístup nemá oporu v judikatuře Soudního dvora.

21.

Za těchto podmínek se Kúria (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22.

Písemná vyjádření předložily žalobkyně, žalovaná, česká vláda, jakož i Komise.

23.

Podstatou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané předkládajícím soudem je zaprvé otázka, zda lze v případě, že mateřská společnost podá žalobu na náhradu škody, jež byla způsobena pouze jejím dceřiným společnostem v důsledku koluzní dohody o stanovování a zvyšování cen zboží (kterou tudíž došlo k porušení článku 101 SFEU) ( 9 ), určit příslušnost soudu na základě skutečnosti, že sídlo mateřské společnosti je místem, kde „došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012. Zadruhé se uvedený soud dále táže, zda je odpověď na výše uvedenou otázku ovlivněna skutečností, že v době, kdy dceřiné společnosti pořizovaly dotčené zboží, některé z nich ještě nebyly součástí skupiny žalobkyně.

24.

Dříve než se budu zabývat těmito otázkami (C), učiním úvodní poznámky k dotčenému pravidlu zvláštní příslušnosti, a zejména k povaze škody, která může vést k jeho uplatnění (A). Připomenu rovněž, jak Soudní dvůr objasnil problematiku týkající se hraničních určovatelů, podle nichž se určuje, ke kterému soudu je třeba podat žalobu ve zvláštním kontextu žalob na náhradu škody způsobené porušením článku 101 SFEU (jako je žaloba projednávaná předkládajícím soudem) (B).

25.

V unijní právní sféře je otázka, který soud je mezinárodně příslušný k projednání věci s přeshraničním prvkem, řešena podle pravidel stanovených v nařízení č. 1215/2012. Jak již bylo stručně zmíněno, obecným pravidlem stanoveným v tomto nařízení je pravidlo místa bydliště žalovaného ( 10 ).

26.

Z tohoto pravidla existuje několik výjimek v podobě zvláštních a výlučných pravidel příslušnosti, která popisují situace, kdy žalovaný může nebo musí být žalován u soudů jiného členského státu.

27.

Projednávaná věc se týká jednoho z těchto pravidel zvláštní příslušnosti, a sice pravidla stanoveného v čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, které zakládá (alternativní, fakultativní) příslušnost „soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti.

28.

Počínaje rozsudkem ve věci Bier a v celé své následné judikatuře Soudní dvůr vykládal pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ jako pojem zahrnující dvě kategorie: zaprvé místo relevantní příčinné události (místo, kde došlo k události, jež vedla ke vzniku škody), a zadruhé místo, kde se škoda projevila (kde vznikla) ( 11 ). Proto tak může být žalovaný podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 žalován u soudu prvního nebo druhého z těchto dvou míst, podle toho, které z nich si žalobce zvolí ( 12 ).

29.

Toto pravidlo o příslušnosti je založeno na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudem, který o něm bude rozhodovat, „a to zejména z důvodů blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů“ ( 13 ), jelikož v případě žalob na určení deliktní odpovědnosti je důležité prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a její příčinou ( 14 ).

30.

Uvedené pravidlo zároveň představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož je příslušnost založena na místě bydliště žalovaného. Musí být proto vykládáno restriktivně ( 15 ).

31.

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ačkoliv pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ může zahrnovat také místo, kde měla škodná (příčinná) událost hmatatelné důsledky (viz bod 28 výše), nelze takto založit příslušnost soudu pouze na základě toho, že poškozený pociťuje škodlivé následky skutečnosti, která již způsobila škodu na jiném místě ( 16 ), byť je tomu tak v rámci příslušnosti tohoto soudu.

32.

Vzhledem k tomu, že takové škodlivé následky se v konečném důsledku nevyhnutelně projeví v místě bydliště žalobce, bylo by opačné řešení vskutku v rozporu s požadavkem úzké vazby mezi soudem, u něhož byla podána žaloba, a předmětem sporu, neboť není žádný inherentní důvod předpokládat, že místo bydliště žalobce je samo o sobě nejvhodnějším místem pro usnadnění soudního řízení z toho důvodu, že by zde byly snadno dostupné důkazy o existenci a rozsahu škody. Kromě toho by to v mnoha případech umožnilo žalobci žalovat žalovaného u soudů v místě svého bydliště, čímž by se fakticky obrátilo obecné pravidlo místa bydliště žalovaného, a to v závislosti na uvážení žalobce ( 17 ).

33.

Ze stejných důvodů (které vyžadují v podstatě to, aby soud, u něhož byla podána žaloba podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, byl soudem místa původní škody) Soudní dvůr uvedl, že „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu uvedeného ustanovení nezahrnuje místo, kde je postižen majetek nepřímého poškozeného ( 18 ).

34.

Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru ve věci, v níž dvě francouzské společnosti se sídlem v Paříži (Francie) založily dceřiné společnosti v Německu za účelem realizace developerského projektu. Německé banky však odstoupily od financování, což vedlo k platební neschopnosti těchto dceřiných společností. Francouzské mateřské společnosti se snažily žalovat německé banky v Paříži s odůvodněním, že právě na tomto místě jim vznikla z výše uvedeného jednání finanční ztráta.

35.

Odpověď poskytnutá Soudním dvorem v uvedeném rozsudku je podle mého názoru přímo relevantní pro projednávanou věc. Ze spisu vyplývá, stejně jako tomu bylo v případě skutkových okolností dotčených v rozsudku ve věci Dumez, že škoda, kterou žalobkyně uplatňuje, není škodou, která by ji postihla přímo, ale spíše škodou, která byla původně způsobena jejím dceřiným společnostem a která ji mohla postihnout pouze „odrazem“ ( 19 ). Je totiž nesporné, že žalobkyně nezakoupila (přímo či nepřímo) od žalované žádná nákladní vozidla, ani nepřevzala práva dotčených dceřiných společností, ať již na základě postoupení příslušných pohledávek či jiným způsobem ( 20 ).

36.

Je pravda, jak uvádí žalobkyně, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci Tibor-Trans (která se týkala téhož koluzního jednání, jaké bylo konstatováno v rozhodnutí Komise dotčeném v projednávané věci) odlišil tento případ od situace ve věci Dumez. Zvláštnost skutkových okolností ve věci Tibor-Trans spočívala v tom, že žalobkyně, konečný uživatel nákladních vozidel, nenakupovala nákladní vozidla přímo od žalované, ale činila tak prostřednictvím autorizovaného prodejce. To však nebránilo Soudnímu dvoru v tom, aby konstatoval, že se nárok žalobkyně v dané věci týká přímé škody, neboť tato škoda byla shledána jako bezprostřední důsledek porušení článku 101 SFEU, vzhledem k tomu, že přirážka vyplývající z koluzní dohody byla autorizovanými prodejci přenesena na žalobkyni ( 21 ).

37.

K takovému přenesení může dojít v rámci dodavatelského řetězce, v němž údajný poškozený nakupuje zboží (nebo služby), které jsou předmětem kartelové dohody ( 22 ). Ve věci v původním řízení však nebylo tvrzeno, že by k takové situaci došlo. Namísto toho se jeví, že žalobkyně uplatňuje původní škodu, která byla způsobena jejím dceřiným společnostem, jako by se jednalo o škodu způsobenou jí samotné.

38.

Z těchto úvah vyplývá, jak již bylo uvedeno, že žalobkyně vystupuje jako nepřímý poškozený. Požaduje náhradu škody, která vznikla již dříve jiné právnické osobě, a to v první řadě. V tomto ohledu chápu první otázku předkládajícího soudu v tom smyslu, že její podstatou je, zda je možné i přes uvedenou skutečnost určit příslušnost na základě hraničního určovatele spočívajícího v sídle žalobkyně, vzhledem k tomu, že žalobkyně a dotčené dceřiné společnosti tvoří hospodářskou jednotku.

39.

Před posouzením této otázky je třeba vysvětlit, proč se odkazuje na sídlo žalobkyně jako na použitelný hraniční určovatel v první řadě. Tento aspekt si dále vyžaduje objasnění, které hraniční určovatele Soudní dvůr označil za relevantní pro účely uplatnění dotčeného pravidla o příslušnosti, a to v konkrétním kontextu žalob o náhradu škody způsobené porušením článku 101 SFEU.

40.

V tomto oddíle se budu nejprve zabývat příslušnou judikaturou Soudního dvora (1), a poté se budu věnovat žádosti Komise, aby Soudní dvůr objasnil určitý související aspekt (2).

41.

Vrátím-li se ke dvěma kategoriím míst, která mohou představovat „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, jak je popsáno výše v bodě 28 tohoto stanoviska, Soudní dvůr uvedl, že soudem příslušným podle první kategorie (příčinná událost vedoucí ke vzniku škody) je v podstatě soud místa, kde byla kartelová dohoda definitivně uzavřena ( 23 ).

42.

Pokud jde o druhou kategorii, a sice místo, kde se škoda projevila (kde vznikla), je rozhodné pravidlo složitější.

43.

Soudní dvůr nejprve v rozsudku ve věci CDC Hydrogen Peroxide konstatoval, že takovým místem je sídlo poškozeného (oběti). Tento přístup odůvodnil poukazem na to, že příslušné posouzení závisí na skutečnostech, které jsou vlastní situaci žalobce (údajné oběti) ( 24 ).

44.

Toto řešení se setkalo s určitou kritikou. Zaprvé bylo zdůrazněno, že Soudní dvůr podle všeho uznal místo finanční škody jako právoplatný hraniční určovatel ( 25 ). Zadruhé bylo konstatováno, že sídlo poškozeného jakožto hraniční určovatel nemusí vyhovovat požadavku blízkosti mezi soudem, u něhož byla podána žaloba, a předmětem sporu. Bylo zejména uvedeno, že ačkoli nelze vyloučit, že některé důkazy mohou být k dispozici v místě sídla poškozeného, škoda způsobená v daném kontextu bude obvykle zjištěna porovnáním kartelových cen s hypotetickými tržními cenami, které lze obecně stanovit na základě ekonomických údajů týkajících se dotčeného trhu ( 26 ).

45.

V každém případě judikatura Soudního dvora prochází určitým vývojem. Soudní dvůr v rámci rozvíjení své judikatury zdůraznil souvislost mezi trhem, který byl narušen protisoutěžním jednáním, a místem, kde byla žalobcům údajně způsobena škoda. Tento vývoj podrobně analyzoval zejména generální advokát J. Richard de la Tour ve svém stanovisku ve věci Volvo ( 27 ). Pro účely projednávané věci postačuje uvést, že na jedné straně bylo v rozsudku ve věci Tibor-Trans patrně naznačeno, že místem, kde se škoda projevila, je trh, který byl narušen předmětným protisoutěžním jednáním (bez dalšího upřesnění) ( 28 ). Na druhou stranu Soudní dvůr v rozsudku ve věci Volvo (která představuje nejnovější relevantní vývoj) upřesnil, že v rámci žaloby na náhradu škody vyplývající z dohody o stanovování a zvyšování cen je „místem, kde se škoda projevila [(kde vznikla)]“ místo na dotčeném trhu, kde bylo zakoupeno zboží, které bylo předmětem kartelové dohody ( 29 ). Takovýto hraniční určovatel tedy podle všeho určuje místo, které je podle tvrzení žalobce místem, kde mu byla způsobena konkrétní škoda, a to v rámci širšího území ovlivněného dotčeným narušením hospodářské soutěže ( 30 ).

46.

Soudní dvůr současně v témže rozsudku opětovně potvrdil přetrvávající význam sídla údajného poškozeného v případech, kdy bylo uskutečněno více nákupů na různých místech ( 31 ). Z toho podle mého názoru vyplývá, že hraniční určovatel spočívající v sídlu poškozeného je třeba použít podpůrně, pokud z důvodu vícera nákupů uskutečněných na různých místech není možné, aby byl příslušný soud určen na základě hlavního hraničního určovatele, kterým je (jediné) místo nákupu (nákupů) ( 32 ).

47.

Komise je toho názoru, že ačkoli se místo sídla může nacházet v na dotčeném trhu (jako je tomu v situaci ve věci Volvo), stávající judikatura ponechává prostor pro pochybnosti, zda lze tento hraniční určovatel použít i v případě, že se sídlo poškozeného nachází mimo dotčený trh. To by podle jejího názoru odporovalo zásadám blízkosti, předvídatelnosti soudu a souladu mezi sudištěm a rozhodným právem. Žádá proto Soudní dvůr, aby využil této příležitosti k vyloučení takového scénáře a potvrdil, že hlavním hraničním určovatelem je, jak jsem pochopil její argumentaci, dotčený trh.

48.

Této problematice se budu věnovat níže.

49.

Zaprvé, jak již bylo uvedeno, Soudní dvůr v rozsudku ve věci Volvo objasnil, že dotčený trh nemusí nutně představovat dostatečně konkrétní hraniční určovatel pro určení příslušnosti. Pokud totiž měla koluzní dohoda účinky na celém území Evropské unie, čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 neumožňuje podat žalobu na náhradu škody kdekoliv v rámci Unie ( 33 ). Příslušný soud totiž musí být určen na základě konkrétnější vazby (především místa nákupu).

50.

Zadruhé skutkové okolnosti ve věci Volvo byly takové, že místo nákupů i sídlo poškozeného se nacházely nejen v jednom členském státě, ale rovněž i na stejném místě v rámci dotčeného členského státu. Sídlo poškozeného se totiž nacházelo v Córdobě (Španělsko), což bylo také místo, kde tento poškozený nakupoval nákladní vozidla, která byla předmětem kartelové dohody. Kromě toho, jak Soudní dvůr uvedl, Španělsko bylo (nutně) součástí (širšího) dotčeného trhu (zahrnujícího celý EHP), jak byl vymezen v příslušném rozhodnutí Komise ( 34 ).

51.

Jinými slovy, oba druhy zvláštních hraničních určovatelů (místo nákupu a sídlo poškozeného) se v každém případě týkaly téhož dotčeného trhu (a stejných místních a vnitrostátních segmentů tohoto trhu). Z tohoto hlediska se jeví (nebo to tak přinejmenším může být vnímáno), že závěr Soudního dvora je založen na výchozím předpokladu, že obě kategorie hraničních určovatelů byly posuzovány na základě uvedeného skutkového stavu ( 35 ).

52.

To ponechává otevřenou otázku, zda by bylo možné dospět k opačnému závěru v jiném skutkovém rámci, kdy by se sídlo žalobce nacházelo mimo oblast dotčeného trhu ( 36 ) (a kdy by tento trh nezahrnoval celé území Evropské unie).

53.

Patrně souhlasím s Komisí, že pokud by měla být založena příslušnost soudu nacházejícího se mimo oblast trhu dotčeného předmětným protisoutěžním jednáním ve věci nároku na náhradu škody údajně vzniklé v důsledku takového jednání, neodpovídalo by to výše popsanému vývoji, v rámci něhož Soudní dvůr začal zdůrazňovat vazbu mezi dotčeným trhem a místem tvrzené škody. Stejně tak generální advokát M. Bobek ve svém stanovisku ve věci flyLAL považoval „za nepředstavitelné přiznat příslušnost podle [dotčeného pravidla o příslušnosti] a ‚místa, kde došlo ke vzniku škody‘, soudům mimo trhy zasažené protiprávním jednáním“ ( 37 ).

54.

V odpovědi na žádost Komise však konstatuji, že absolutní vyloučení relevance určitého prvku bez konkrétních skutkových okolností je choulostivým úkolem, k němuž je třeba přistupovat obezřetně, a to tím spíše s ohledem na nejnovější judikaturu.

55.

Scénář, který se Komise snaží vyloučit, může podle mého názoru a po rozsudku ve věci Volvo nastat v případě vícenásobných nákupů uskutečněných na různých místech v členském státě A žalobcem, který má sídlo v členském státě B, přičemž členský stát B se bude nacházet mimo trh narušený příslušným protisoutěžním jednáním. Aby se zabránilo takovému následku, bylo by třeba vyloučit uplatnění řešení navrženého ve věci Volvo na takový přeshraniční kontext ( 38 ).

56.

Dalším příkladem, který přichází v úvahu, je situace nepřímých odběratelů, kteří tvrdí, že na ně bylo přeneseno navýšení ceny vyplývající z koluzní dohody. Jak již bylo uvedeno, Soudní dvůr v rozsudku ve věci Tibor-Trans konstatoval, že taková škoda se pro účely použití čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 považuje za přímou škodu ( 39 ). Z tohoto hlediska nelze vyloučit, že by relevantní hraniční určovatel mohl za zvláštních okolností složitého dodavatelského řetězce ukazovat na území nacházející se mimo trh narušený protisoutěžním jednáním, které údajně způsobilo škodu ( 40 ).

57.

V každém případě tato otázka jako taková není předmětem řízení před předkládajícím soudem, jak uznává Komise. Ačkoli předmětný vývoj do jisté míry vysvětluje, proč se žalobkyně dovolává svého sídla za účelem určení příslušnosti maďarských soudů, dovolává se jej v kontextu, který se výrazně liší od kontextu, o nějž se jednalo ve výše uvedených věcech. Žalobkyně usiluje o rozšíření použití tohoto hraničního určovatele za účelem určení příslušnosti ve vztahu k její žalobě, v níž požaduje náhradu škody, kterou utrpěli pouze ostatní členové její hospodářské jednotky.

58.

V této souvislosti a pro připomenutí uvádím, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda lze koncepci hospodářské jednotky použít i pro jiné účely, než je přičtení odpovědnosti za porušení práva hospodářské soutěže určitému žalovanému (což je jeho tradiční způsob použití, jak vysvětlím níže), a sice za účelem určení příslušnosti bez ohledu na to, které (právnické) osobě byla původně způsobena tvrzená škoda.

59.

Tuto problematiku budu zkoumat následovně.

60.

Za účelem posouzení otázky předkládajícího soudu se budu nejprve zabývat koncepcí hospodářské jednotky (1), a poté vysvětlím, proč je třeba na první položenou otázku odpovědět záporně (2). Ačkoli v důsledku této navržené odpovědi není nutné odpovídat na druhou položenou otázku, pro úplnost se jí budu přesto krátce věnovat (3).

61.

Koncepce hospodářské jednotky (nebo jediné hospodářské jednotky) byla v judikatuře Soudního dvora rozvinuta tak, aby v podstatě popisovala pojem „podnik“, který se objevuje v článcích 101 a 102 SFEU. Tento pojem je považován za „klíčový“ ( 41 ) pro oblast práva hospodářské soutěže, neboť toto právo jako takové se nevztahuje na právnické a fyzické osoby, ale na „podniky“ ( 42 ). V této souvislosti může podnik v některých případech odpovídat jedné fyzické nebo právnické osobě, ale v jiných může zahrnovat několik takových osob ( 43 ).

62.

Pokud jde o aspekty, které jsou relevantní pro projednávanou věc, obecně se má za to, že mateřská společnost a její dceřiná společnost tvoří hospodářskou jednotku, jestliže, stručně řečeno, dceřiná společnost podléhá rozhodujícímu vlivu vykonávanému mateřskou společností a nejedná samostatně ( 44 ). V takové situaci bude celá skupina považována za „podnik“, na nějž se vztahují právní předpisy v oblasti hospodářské soutěže, jimiž se jako celek musí řídit, přičemž je založena společná a nerozdílná odpovědnost ( 45 ).

63.

To má významné důsledky pro uplatňování některých hmotněprávních pravidel práva hospodářské soutěže a ovlivňuje to přičitatelnost odpovědnosti za porušení práva hospodářské soutěže.

64.

Pokud jde zaprvé o hmotněprávní aspekt, a abych uvedl jeden příklad, na dohody uzavřené mezi osobami, které jsou součástí hospodářské jednotky, se nevztahuje článek 101 SFEU ( 46 ), protože koordinace v rámci skupiny v podstatě nemůže ovlivnit hospodářskou soutěž, jelikož v rámci této jednotky v první řadě žádná hospodářská soutěž neexistuje.

65.

Pokud jde zadruhé o vymáhání, koncepce hospodářské jednotky zásadně ovlivňuje logiku, kterou se řídí přičítání odpovědnosti za porušení práva hospodářské soutěže. Především poskytuje Komisi (nebo vnitrostátnímu orgánu pro hospodářskou soutěž) možnost v zásadě činit mateřskou společnost odpovědnou za takové porušení, ačkoli se ho ve skutečnosti dopustila její dceřiná společnost ( 47 ). Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že pokud mateřská společnost a její dceřiná společnost tvoří hospodářskou jednotku a pokud byla v rozhodnutí Komise uvedena pouze mateřská společnost, které tak byla uložena sankce za protisoutěžní jednání, lze za určitých podmínek podat žalobu na náhradu škody proti kterékoli z nich ( 48 ). Soudní dvůr v podstatě vysvětlil, že koncepce podniku ve smyslu článku 101 SFEU nemůže mít rozdílný význam v závislosti na tom, zda je na něj odkazováno v souvislosti s veřejnoprávním nebo soukromoprávním prosazováním práva hospodářské soutěže ( 49 ).

66.

V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že porušení práva hospodářské soutěže zakládá společnou a nerozdílnou odpovědnost celé hospodářské jednotky, což znamená, že jeden člen může odpovídat za jednání jiného člena, musí se zrcadlový (nebo obrácený) obraz téže zásady uplatnit, jak jsem pochopil tento argument, na vymáhání nároků vyplývajících z porušení práva hospodářské soutěže, které se dotýká člena hospodářské jednotky. Slovy žalobkyně (která byla patrně inspirována závěry Soudního dvora parafrázovanými v předchozím odstavci), koncepce hospodářské jednotky nemůže mít odlišný význam v závislosti na tom, zda daný podnik vystupuje jako žalobce nebo žalovaný. V rámci projednávané věci tato teze znamená, že nárok projednávaný v původním řízení může být vymáhán mateřskou společností, a to bez ohledu na skutečnost, že škoda byla způsobena jejím dceřiným společnostem. Proto, vycházím-li dále z argumentace žalobkyně, je třeba sídlo mateřské společnosti považovat pro účely použití čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 za „místo, kde došlo ke škodě“.

67.

Jsem toho názoru, že v obecnější rovině (nesouvisející s otázkami příslušnosti) Soudní dvůr odmítl myšlenku „obráceného použití“ koncepce hospodářské jednotky, když konstatoval, že tato koncepce se nepoužije v (zjevně odlišném) kontextu žaloby na náhradu škody, v níž se žalující strana dovolává mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie podle druhého pododstavce článku 340 SFEU. Pro vysvětlení, v rozsudku ve věci Guardian Europe v. Evropská unie Tribunál v podstatě odmítl tvrzení mateřské společnosti, že jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku v důsledku zaplacení pokuty uložené Komisí, jež byla následně částečně zrušena, když břemeno spojené s pokutou ve skutečnosti nesly její dceřiné společnosti. V rámci řízení o kasačním opravném prostředku se Soudní dvůr ztotožnil s odmítnutím „obráceného“ chápání koncepce hospodářské jednotky ze strany Tribunálu a vysvětlil, že žaloba dovolávající se mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie je žalobou „upravenou obecnými procesními předpisy, které […] jsou nezávislé na logice odpovědnosti platné podle kartelového práva“ ( 50 ).

68.

Bez ohledu na to, zda by bylo možné dosáhnout jiného řešení ve věci samé v rámci soukromoprávní žaloby na náhradu škody ( 51 ), poznamenávám, že generální advokát M. Szpunar nedávno odmítl podobný argument a přesvědčivě vysvětlil, že koncepce hospodářské jednotky nemůže mít vliv na výklad pravidel upravujících doručování právních písemností v Unii ( 52 ) a neumožňuje, aby žaloba o náhradu škody adresovaná mateřské společnosti byla platně doručena její dceřiné společnosti ( 53 ).

69.

Na pozadí tohoto obecnějšího vývoje zbývá posoudit, zda lze v rámci uplatňování čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 použít koncepci hospodářské jednotky za tím účelem, aby bylo v podstatě přiznáno forum actoris (sudiště žalobce) osobě údajně nepřímo poškozené jednáním porušujícím článek 101 SFEU.

70.

Ve shodě s postoji vyjádřenými žalovanou, českou vládou, jakož i Komisí mám za to, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.

71.

Zaprvé z předchozích částí tohoto stanoviska vyplývá, že opačné stanovisko žalobkyně jednoduše nenachází žádnou oporu v judikatuře Soudního dvora.

72.

Zadruhé přijetí tohoto postoje by bylo v rozporu se zásadami, na nichž je založeno dotčené pravidlo o příslušnosti. Došlo by k oslabení aspektu blízkosti a souvisejícího požadavku individuálního posouzení hraničních určovatelů (a). Za okolností projednávané věci by to rovněž odporovalo požadavku předvídatelnosti soudu a cíli souladu mezi sudištěm a rozhodným právem (b).

73.

Konečně v souvislosti s obavami žalobkyně vysvětlím, že tento závěr neohrožuje účinné vymáhání práv vyplývajících z porušení právních předpisů hospodářské soutěže (c).

74.

Jak jsem již vysvětlil výše, soudy, jejichž příslušnost může být určena na základě čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, jsou považovány za soudy, které mají nejlepší postavení, „a to zejména z důvodů blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů“ ( 54 ).

75.

Z tohoto hlediska zcela jistě uznávám složitost shromažďování důkazů v přeshraničních žalobách na náhradu škody ( 55 ), a to i v souvislosti s tvrzeními (nebo obhajobou), v rámci nichž jsou vznášeny argumenty, že navýšení ceny vyplývající z koluzní dohody bylo přenášeno na jiné subjekty ( 56 ).

76.

Umístění sídla mateřské společnosti přitom nepředstavuje samo o sobě žádnou smysluplnou vazbu, z níž by vyplývalo, proč by bylo k tomuto účelu vhodnější ve srovnání (zejména) s místem nákupu ( 57 ).

77.

V tomto ohledu by řešení, které podporuje žalobkyně, nebylo slučitelné s požadavkem, podle něhož musí být hraniční určovatele posuzovány samostatně u každého poškozeného. To bylo jasně uvedeno v rozsudku ve věci CDC Hydrogen Peroxide, jejímž předmětem byla žaloba týkající se vícero pohledávek, které byly postoupeny jedné společnosti ( 58 ).

78.

Je pravda, jak uvádí žalobkyně, že Soudní dvůr používá v rozsudku ve věci Volvo pojem „podnik“ k označení žalobkyně v uvedené věci, která byla osobou údajně poškozenou protisoutěžními praktikami, o něž se jednalo v dotčené věci. Nedomnívám se však, že by tento pojem byl použit k doplnění vývoje, o němž bylo pojednáno výše a v rámci něhož Soudní dvůr upřesňoval definici pojmu „místo, kde se škoda projevila[(kde vznikla)]“, aby zohlednil specifika sporů v oblasti práva hospodářské soutěže (doplněním definice „žalobce“ v této souvislosti).

79.

Zaprvé způsob, jakým Soudní dvůr používá pojem „podnik“, jak byl popsán výše, byl uplatněn již v rozsudku ve věci CDC Hydrogen Peroxide, která uvedenému vývoji předcházela. O to důležitější je, jak poznamenávají Komise a Česká republika, že při bližším zkoumání rozsudků ve věci CDC Hydrogen Peroxide i Volvo je zřejmé, že tento pojem není používán ve specifickém smyslu práva hospodářské soutěže, ale v jeho běžném slova smyslu a jako synonymum výrazů „společnost“ nebo „právnická osoba“ ( 59 ). Kromě toho, přijetí jiného závěru by bylo v přímém rozporu s nutností individuálního posouzení, které bylo jedním ze stěžejních závěrů v rozsudku ve věci CDC Hydrogen Peroxide a které bylo později připomenuto v rozsudku ve věci Volvo ( 60 ).

80.

Kromě toho, jak poznamenává žalovaná, česká vláda a Komise, tentýž „individuální přístup“ k definici osoby údajně poškozené protisoutěžním jednáním přijal unijní normotvůrce ve směrnici 2014/104 ( 61 ). Přijetí tohoto nástroje bylo vnímáno v podstatě jako důležitý milník, který přispěl k účinnému soukromoprávnímu prosazování práv vyplývajících z porušení právních předpisů o hospodářské soutěži ( 62 ). Za tímto účelem uvedená směrnice stanoví pravidla koordinující mimo jiné prosazování pravidel hospodářské soutěže v řízeních o žalobách o náhradu škody k zajištění toho, aby všechny osoby, kterým byla způsobena škoda porušením právních předpisů o hospodářské soutěži, mohly účinně uplatnit právo požadovat po odpovědném podniku náhradu škody v plné výši ( 63 ).

81.

V tomto ohledu je důležité, že unijní normotvůrce nepovažoval za vhodné vymezit pojem „poškozená strana“ ( 64 ) šířeji tak, aby zahrnoval nejen osoby poškozené přímo, ale i nepřímo ( 65 ). Pokud to nebylo považováno za nezbytné v rámci nástroje, jenž je zvláště určen k posílení soukromoprávního prosazování práva hospodářské soutěže, nevidím žádný důvod, proč takový přístup přijímat v souvislosti s nařízením č. 1215/2012, které, jak v podstatě poznamenává sama žalobkyně, je obecně závazným právním předpisem upravujícím všechny druhy sporů, jež spadají do jeho působnosti (zvláště jestliže by takový postup narušil aspekty fungování dotčeného pravidla o příslušnosti, které jsem právě zmínil, jakož i těch, jimiž se budu zabývat níže).

82.

Ve výše uvedené judikatuře Soudní dvůr zdůraznil význam souladu mezi příslušným soudem a rozhodným právem na jedné straně a požadavku předvídatelnosti soudu na straně druhé.

83.

Z hlediska prvního aspektu Soudní dvůr uvedl, že určení místa, kde se škoda projevila (kde vznikla), jako místa nacházejícího se na dotčeném trhu, je v souladu s cílem soudržnosti mezi rozhodným právem a příslušným soudem, jak je uveden v bodě 7 odůvodnění nařízení Řím II, vzhledem k tomu, že podle tohoto nařízení je rozhodným právem v případě žalob na náhradu škody vyplývající z porušení práva hospodářské soutěže právo země, jejíž trh je nebo může být narušen ( 66 ).

84.

Pokud jde o druhý aspekt, Soudní dvůr v rozsudku ve věci Volvo odůvodnil (podpůrný) hraniční určovatel spočívající v sídle poškozeného odkazem na skutečnost, že „žalované, které jsou účastníky kartelové dohody, nemohou nevědět o okolnosti, že kupující dotčeného zboží jsou usazeni na trhu dotčeném koluzními praktikami“ ( 67 ).

85.

Nad rámec problematiky uvedené v předchozím pododdíle, pokud jde o blízkost a individuální posouzení, se odkaz na sídlo mateřské společnosti za okolností projednávané věci jeví jako nedostatečný z hlediska obou uvedených aspektů.

86.

Je pravda, že sídlo žalobkyně se nachází v oblasti dotčeného trhu, jak je vymezen v rozhodnutí Komise (což je přirozený důsledek celoevropské působnosti předmětné kartelové dohody). Již jsem však vysvětlil, že v souladu s rozsudkem ve věci Volvo je třeba použít konkrétnější faktor, jako je místo nákupu nebo sídlo osoby přímo poškozené.

87.

Ze spisu vyplývá, že příslušné nákupy byly různými dceřinými společnostmi uskutečněny v několika členských státech (zahrnujících mimo jiné Maďarsko) ( 68 ), jejichž právo se tak na základě čl. 6 odst. 3 písm. a) nařízení Řím II stává rozhodným právem. Za těchto okolností nelze dosáhnout cíle spočívajícího v zajištění souladu s rozhodným právem (pokud by o nárocích týkajících se škody vzniklé mimo Maďarsko měly rozhodovat maďarské soudy).

88.

Co se týče předvídatelnosti soudu, pokud by se příslušnost určovala na základě místa sídla mateřské společnosti, bylo by s tím spojeno riziko, že by se výsledné sudiště stalo pohyblivým cílem. Vždy, když by došlo k transakci, která změní osobu, jež má kontrolu nad danou dceřinou společností, změnila by se v tomto kontextu příslušnost soudu v závislosti na sídle nové mateřské společnosti ( 69 ). Druhá předběžná otázka toto riziko poměrně dobře ilustruje, neboť z ní vyplývá, že některé z dotčených dceřiných společností nepatřily v okamžiku nákupů do skupiny žalobkyně. V tomto ohledu by se sice mohlo zdát, že pokud jde o určení konkrétního místa, „kde se škoda projevila[(kde vznikla)]“, stává se snaha o předvídatelnost soudu do jisté míry iluzorní (v kontextu celoevropské kartelové dohody), to však není důvodem k tomu, aby se od této snahy zcela upustilo, ani aby k ní dodal další stupeň nejistoty.

89.

Po objasnění této problematiky je ale třeba se ještě vypořádat s argumentem žalobkyně, že vyloučení uplatnění koncepce hospodářské jednotky za stávajících okolností vážně oslabuje možnost osob poškozených protisoutěžním jednáním vymáhat svá práva.

90.

Žalobkyně obsáhle vysvětluje obtíže, které podle jejího názoru vznikají osobě poškozené protisoutěžním jednáním, pokud jde o přeshraniční vymáhání souvisejících práv. Konstatuje mimo jiné, že porušovatelé soustavně brání tomuto vymáhání zejména tím, že odmítají mezinárodní příslušnosti soudů, u nichž byla podána žaloba. V podstatě má za to, že těmto obtížím se lze vyhnout (v konkrétním případě dotčené kartelové dohody o nákladních vozidlech), pokud je soudní příslušnost centralizována pro veškerou škodu, která vznikla na různých místech různým členům jedné hospodářské jednotky, a pokud je tato centralizovaná příslušnost založena na sídle mateřské společnosti. Současná situace má podle jejího názoru dopad na účinnost vymáhání základních práv, protože poškozená osoba, která provozuje podnikatelskou činnost v různých členských státech (jako je ona sama, rozumím-li tomuto argumentu správně), musí zahájit soudní řízení v pěti různých členských státech jen proto, že nákladní vozidla byla pořízena jejími dceřinými společnostmi. Kromě toho poukazuje na zvýšené náklady, které s sebou taková roztříštěnost soudních sporů nese, a podotýká, že vzhledem k tomu, že většina porušovatelů je usazena v zakládajících členských státech (nebo v těch, které přistoupily „mezi prvními“), současná právní úprava znamená, že poškození musí zahájit soudní řízení v těchto státech, ačkoli mohou být sami usazeni v jiných členských státech.

91.

Vyjádřím-li se nejprve k poslednímu tvrzení, domnívám se, že žalobkyně v podstatě kritizuje, pokud jsem její argumentaci pochopil správně, hlavní pravidlo místa bydliště žalovaného, kterým se řídí nařízení č. 1215/2012. Toto pravidlo totiž žalobcům (respektive jakémukoli žalobci) působí nepříjemnosti, neboť je to žalobce, kdo musí „cestovat“ do místa bydliště žalovaného a dodržovat příslušná procesní pravidla (a nikoli naopak). Takto však bylo nařízení č. 1215/2012 (v souladu s dlouhodobě zavedeným pravidlem existujícím napříč vnitrostátními právními řády) koncipováno ( 70 ).

92.

Zadruhé je třeba uvést, že posledně zmíněné nařízení toto obecné pravidlo obrací ve vztahu k určitým kategoriím žalobců, kteří jsou považováni za slabší strany, tím, že jim poskytuje zvýšenou ochranu v podobě možnosti podat žalobu v místě jejich bydliště (nebo pracoviště) ( 71 ). Osoby údajně poškozené protisoutěžním jednáním jako takové mezi tyto kategorie nepatří (ledaže v dané věci vystupují jako spotřebitelé). Tento status quo je nezávislý na skutečnosti, že existuje veřejný zájem na zajištění dodržování práva hospodářské soutěže a unijní normotvůrce se za účelem podpory tohoto zájmu rozhodl přijmout určitá společná pravidla v oblasti soukromoprávního prosazování tohoto práva ( 72 ). Pro projednávanou věc je důležité, že tato volba nemá žádný ekvivalent v „ochranných“ pravidlech o příslušnosti, jak jsou v současné době koncipována v nařízení č. 1215/2012.

93.

Zatřetí na rozdíl od uvedených ochranných pravidel se dotčené pravidlo o příslušnosti opírá o zcela odlišnou logiku, jak bylo vysvětleno výše. Z toho vyplývá, že příslušné zájmy žalobců a žalovaných musí být považovány za rovnocenné. Mimoto musí být toto pravidlo o příslušnosti jakožto výjimka z obecného pravidla vykládáno restriktivně.

94.

Začtvrté Soudní dvůr zašel nicméně v rozsudku ve věci CDC Hydrogen Peroxide až tak daleko, že založil forum actoris (sudiště žalobce) pro osobu (přímo) poškozenou kartelovou dohodou o cenách, a toto forum actoris bylo podpůrně potvrzeno v rozsudku ve věci Volvo. Jak Komise poznamenává, Soudní dvůr ve věci CDC Hydrogen Peroxide rovněž uvedl, že soud příslušný podle sídla poškozeného může rozhodovat o celé požadované škodě ( 73 ) (což je podle všeho logickým důsledkem volby sídla poškozeného jakožto hraničního určovatele).

95.

Zapáté, jak již bylo vysvětleno a jak připomíná Komise, poškozená osoba může podat žalobu nejen vůči mateřské společnosti, která je adresátem příslušného rozhodnutí Komise konstatujícího protiprávní jednání, ale za určitých podmínek také vůči dceřiné společnosti v rámci hospodářské jednotky této mateřské společnosti ( 74 ). To přináší možnost dalšího sudiště (v závislosti na umístění dceřiné společnosti), a může tedy dále usnadnit vymáhání.

96.

Konečně platí, že pokud daná žalobkyně považuje centralizaci soudní příslušnosti za svou prioritu, je vždy k dispozici univerzální opravný prostředek před soudy v místě sídla žalovaného. Tato volba s sebou jistě nese nepříjemnosti spojené s „cestováním“, ale nelze ji kritizovat za to, že vede k roztříštěnosti soudních sporů.

97.

Za těchto okolností mi není jasné, jakým způsobem současná pravidla o příslušnosti zásadně brání osobám údajně poškozeným protisoutěžním jednáním domáhat se svých práv a v čem konkrétně spočívá vada stávajícího systému nařízení č. 1215/2012, která vede k nutnosti využívat „obrácenou“ koncepci hospodářské jednotky k rozšíření rozsahu pojmu „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 (a konkrétněji v místě, kde se škoda projevila (kde vznikla) ve smyslu judikatury Soudního dvora, jak je vysvětleno výše).

98.

S ohledem na výše uvedené úvahy jsem dospěl k závěru, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 nezahrnuje sídlo mateřské společnosti, která podává žalobu na náhradu škody způsobené pouze jejím dceřiným společnostem protisoutěžním jednáním třetí osoby, je-li tvrzeno, že tato mateřská společnost a tyto dceřiné společnosti jsou součástí téže hospodářské jednotky.

99.

Vzhledem k mému výše uvedenému závěru není třeba se zabývat druhou předběžnou otázkou položenou předkládajícím soudem, jejíž podstatou je, zda je možnost mateřské společnosti dovolávat se svého sídla (a koncepce hospodářské jednotky) za účelem založení příslušnosti ovlivněna skutečností, že některé z dotčených dceřiných společností byly žalobkyní nabyty až poté, co zaplatily uměle zvýšené ceny a utrpěly odpovídající ztrátu.

100.

Opodstatněnost této otázky však lze podle mého názoru vyřešit poměrně rychle. V tomto ohledu souhlasím s žalobkyní, že tato otázka se dotýká podstaty nároku, a je tudíž pro fázi určení příslušnosti bezpředmětná ( 75 ).

101.

Pokud by totiž bylo připuštěno, že koncepce hospodářské jednotky přeměňuje sídlo žalobkyně na použitelný hraniční určovatel pro účely čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, bylo by nutné konstatovat, že problematika nastolená druhou otázkou se týká rozsahu škody, kterou může žalobkyně požadovat (a sice, zda se může úspěšně domáhat i náhrady takové škody, která byla způsobena jejím dceřiným společnostem před jejich nabytím žalobkyní). Tento aspekt se tedy týká merita věci, a nikoli otázky příslušnosti.

102.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko) následovně:

„Článek 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

musí být vykládán v tom smyslu, že pojem ‚místo, kde došlo ke škodné události‘ nezahrnuje sídlo mateřské společnosti, která podává žalobu na náhradu škody způsobené pouze jejím dceřiným společnostem protisoutěžním jednáním třetí osoby, je-li tvrzeno, že tato mateřská společnost a tyto dceřiné společnosti jsou součástí téže hospodářské jednotky.“