1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení (ES) č. 987/2009 ( 2 ) a konkrétně použití článků 6 a 16 tohoto nařízení per analogiam na řízení o zrušení osvědčení A1.

2.

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi TE a Správou sociálního zabezpečení, pobočka Toruň (Zakład Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Toruniu, Polsko) (dále jen „ZUS“) ve věci rozhodnutí ZUS o zrušení osvědčení A1, které na žádost tohoto žadatele potvrzovalo jeho postavení pro účely použití polských právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení v období od 22. srpna 2016 do 21. srpna 2017.

3.

Soudní dvůr dosud nerozhodl o postupu použitelném v takovém případě zrušení osvědčení A1 z podnětu instituce, která jej vydala. Vysvětlím, proč ustanovení nařízení č. 987/2009 týkající se případů pochybností o platnosti takového osvědčení nebo o určení použitelných právních předpisů nejsou v takové situaci relevantní. Domnívám se totiž, že v případě neexistence dialogu a dohodovacího řízení v případě zrušení osvědčení A1 z úřední povinnosti musí příslušné instituce dotčených členských států provést výměnu informací a posteriori, v rámci spolupráce upravené unijním normotvůrcem, aby nebyla dotčena práva dotčených osob.

4.

Hlava II nařízení (ES) č. 883/2004 ( 3 ), nadepsaná „Určení použitelných právních předpisů“, obsahuje články 11 až 16.

5.

Článek 11 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.

[…]

3.   S výhradou článků 12 až 16 se:

[…]“

6.

Pod nadpisem „Výkon činností ve dvou nebo více členských státech“ článek 13 uvedeného nařízení v odstavci 2 stanoví:

„Na osobu, která obvykle pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná ve dvou nebo více členských státech se vztahují:

7.

Podle čl. 72 písm. a) nařízení č. 883/2004 se správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „správní komise“) zabývá všemi správními otázkami a otázkami výkladu vyplývajícími z tohoto nařízení nebo nařízení č. 987/2009.

8.

Článek 76 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Spolupráce“, v odstavcích 3, 4 a 6 stanoví:

„3.   Orgány a instituce členských států mohou pro účely tohoto nařízení komunikovat přímo mezi sebou a s dotčenými osobami nebo s jejich zástupci.

4.   Instituce a osoby, na které se vztahuje toto nařízení, mají povinnost vzájemně se informovat a spolupracovat k zajištění řádného provádění tohoto nařízení.

Instituce v souladu se zásadou řádné správy odpovídají v přiměřené lhůtě na veškeré dotazy a v této souvislosti poskytují dotčeným osobám veškeré informace potřebné k výkonu práv přiznaných jim tímto nařízením.

[…]

6.   V případě obtíží při výkladu nebo použití tohoto nařízení, které by mohly ohrozit práva osoby, na kterou se vztahuje, kontaktuje instituce příslušného členského státu nebo instituce členského státu bydliště dotčené osoby dotčenou (dotčené) instituci (instituce) členského státu (států). Není-li v přiměřené lhůtě nalezeno řešení, dotyčné instituce se mohou obrátit na správní komisi.“

9.

Body 1, 2, 8, a 10 nařízení č. 987/2009 stanoví:

[…]

[…]

10.

Hlava I kapitola II nařízení č. 987/2009, nadepsaná „Ustanovení týkající se spolupráce a výměny údajů“, obsahuje články 2 až 7.

11.

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti a pravidla výměny informací mezi institucemi“, v odstavci 2 stanoví:

„Příslušné instituce si neprodleně poskytují nebo vyměňují všechny nezbytné údaje pro stanovení a určení práv a povinností osob, na něž se vztahuje základní nařízení. Přenos takových údajů mezi členskými státy probíhá buď přímo mezi příslušnými institucemi, nebo nepřímo prostřednictvím styčných míst.“

12.

Článek 5 nařízení č. 987/2009, nadepsaný „Právní síla dokumentů a podpůrných dokladů vydaných v jiném členském státě“, stanoví:

„1.   Dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely základního nařízení a prováděcího nařízení, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal.

2.   V případě pochybnosti o platnosti dokumentu nebo správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje v něm uvedené, instituce členského státu, která obdrží dokument, se obrátí na instituci, jež dokument vydala, se žádostí o nezbytná vyjasnění a popřípadě o zrušení uvedeného dokumentu. Vydávající instituce opětovně zváží důvody pro vydání příslušného dokumentu a případně tento dokument zruší.

3.   Pokud podle odstavce 2 existují pochybnosti o informacích poskytnutých dotyčnými osobami, o platnosti dokumentů nebo podpůrných dokladů nebo o správnosti skutečností, na nichž jsou údaje v nich obsažené založeny, přistoupí instituce místa pobytu nebo místa bydliště na žádost příslušné instituce k nezbytnému ověření těchto informací nebo dokumentů, pokud je možné je provést.

4.   Pokud nebylo mezi dotčenými institucemi dosaženo shody, může být věc po uplynutí jednoho měsíce následujícího po dni, kdy instituce, která dokument obdržela, podala žádost, předložena prostřednictvím příslušných orgánů správní komisi. Správní komise se pokusí o sblížení rozdílných stanovisek do šesti měsíců ode dne, kdy jí byla věc předložena.“

13.

Článek 6 nařízení č. 987/2009, nadepsaný „Prozatímní uplatňování právních předpisů a prozatímní poskytování dávek“, zní následovně:

„1.   Není-li v prováděcím nařízení stanoveno jinak a mají-li instituce nebo orgány dvou nebo více členských států rozdílná stanoviska k určení použitelných právních předpisů, použijí se na dotyčnou osobu prozatímně právní předpisy jednoho z těchto členských států […]

[…]

2.   V případě rozdílných stanovisek mezi institucemi nebo orgány dvou nebo více členských států ve věci určení instituce, která by měla poskytnout peněžité nebo věcné dávky, má dotyčná osoba, která by v případě neexistence tohoto sporu mohla o dávky žádat, nárok na prozatímní dávky stanovené podle právních předpisů uplatňovaných institucí místa bydliště nebo, nemá-li bydliště na území žádného z dotčených členských států, má nárok na dávky stanovené podle právních předpisů uplatňovaných institucí, které byla její žádost podána nejdříve.

3.   Pokud nebylo mezi dotčenými institucemi nebo orgány dosaženo shody, mohou se po uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy vyšla najevo rozdílnost stanovisek uvedená v odstavci 1 a 2, obrátit prostřednictvím příslušných orgánů na správní komisi. Správní komise se pokusí o sblížení rozdílných stanovisek do šesti měsíců ode dne, kdy jí byla věc předložena.

4.   Pokud se zjistí, že použitelnými právními předpisy nejsou předpisy členského státu, ve kterém se osoba prozatímně účastní na pojištění, nebo že instituce, která prozatímně poskytla dávky, nebyla příslušnou institucí, je instituce, která byla určena za příslušnou, považována za příslušnou se zpětnou účinností, jakoby k takové rozdílnosti stanovisek nedošlo, nejpozději ode dne vzniku prozatímní účasti na pojištění nebo od prvního prozatímního poskytnutí dotyčných dávek.

5.   Instituce, která byla určena za příslušnou, a instituce, která vyplatila prozatímní peněžité dávky nebo obdržela prozatímní odvody pojistného, vyřeší v případě potřeby tam, kde je to vhodné, finanční situaci dotyčné osoby, pokud jde o odvody a prozatímně vyplacené peněžité dávky, v souladu s hlavou IV kapitolou III prováděcího nařízení.

Věcné dávky prozatímně poskytnuté institucí v souladu s odstavcem 2 budou uhrazeny příslušnou institucí v souladu s hlavou IV prováděcího nařízení.“

14.

Článek 7 tohoto nařízení, nadepsaný „Prozatímní výpočet dávek a odvodů pojistného“, stanoví:

„1.   Není-li v prováděcím nařízení stanoveno jinak, pokud osoba splňuje podmínky pro přiznání dávky nebo odpovídá za odvod pojistného v souladu se základním nařízením, avšak příslušná instituce nemá všechny informace týkající se situace v jiném členském státě, které jsou zapotřebí ke konečnému výpočtu výše této dávky nebo odvodu, pak tato instituce na žádost dotyčné osoby přizná tuto dávku nebo vypočte výši tohoto odvodu na prozatímním základě, pokud je tento výpočet možný na základě informací, které má tato instituce k dispozici.

2.   Výpočet výše příslušné dávky nebo odvodu se provede znovu poté, jakmile jsou dotčené instituci poskytnuty veškeré nezbytné podpůrné doklady nebo dokumenty.“

15.

Hlava II uvedeného nařízení, nadepsaná „Určení použitelných právních předpisů“, obsahuje články 14 až 21.

16.

Článek 16 téhož nařízení, nadepsaný „Provádění článku 13 základního nařízení“, stanoví:

„1.   Osoba, která vykonává činnosti ve dvou nebo více členských státech, o tom uvědomí instituci určenou příslušným orgánem členského státu, v němž má své bydliště.

2.   Určená instituce místa bydliště, neprodleně určí právní předpisy použitelné na dotyčnou osobu s ohledem na článek 13 základního nařízení a článek 14 prováděcího nařízení. Toto určení bude jen prozatímní. Tato instituce informuje určené instituce jednotlivých členských států, v nichž je činnost vykonávána, o svém prozatímním určení.

3.   Prozatímní určení použitelných právních předpisů, jak je stanoveno v odstavci 2, se stane konečným do dvou měsíců od uvědomění institucí určených příslušnými orgány dotčeného členského státu o tomto určení v souladu s odstavcem 2, pokud právní předpisy již nebyly s konečnou platností určeny na základě odstavce 4, nebo pokud alespoň jedna dotčená instituce nesdělí instituci určené příslušným orgánem členského státu bydliště do konce této dvouměsíční lhůty, že určení ještě nemůže přijmout nebo že v této věci zaujala odlišné stanovisko.

4.   Pokud je z důvodu panující nejistoty o určení použitelných právních předpisů vyžadován kontakt mezi institucemi nebo orgány dvou nebo více členských států, na žádost jedné nebo více institucí určených příslušnými orgány daného členského státu nebo samotných příslušných orgánů, jsou právní předpisy vztahující se na dotyčnou osobu určeny společnou dohodou, s ohledem na článek 13 základního nařízení a na příslušná ustanovení článku 14 prováděcího nařízení.

V případě rozdílných stanovisek institucí a dotčených příslušných orgánů, budou tyto orgány usilovat o dohodu v souladu s výše uvedenými podmínkami a použije se článek 6 prováděcího nařízení.

[…]“

17.

Článek 19 nařízení č. 987/2009, nadepsaný „Informování dotyčných osob a zaměstnavatelů“, v odstavci 2 stanoví:

„Na žádost dotyčné osoby nebo zaměstnavatele příslušná instituce členského státu, jehož právní předpisy jsou použitelné podle hlavy II základního nařízení, potvrdí, že jsou tyto právní předpisy použitelné, a tam, kde je to vhodné, uvede, do jakého dne a za jakých podmínek.“

18.

Článek 20 nařízení č. 987/2009, nadepsaný „Spolupráce mezi institucemi“, stanoví:

„1.   Příslušné instituce sdělí příslušné instituci členského státu, jehož právní předpisy jsou na osobu podle hlavy II základního nařízení použitelné, všechny informace nezbytné pro stanovení dne, kterým se uvedené právní předpisy stávají použitelnými, a odvody, za jejichž placení jsou na základě těchto právních předpisů odpovědné osoba nebo její zaměstnavatel či zaměstnavatelé.

2.   Příslušná instituce členského státu, jehož právní předpisy se stanou použitelnými na osobu podle hlavy II základního nařízení, zpřístupní instituci určené příslušným orgánem členského státu, jehož právní předpisy se na osobu naposledy vztahovaly, informaci o dni, od kterého se tyto předpisy použijí na dotyčnou osobu.“

19.

TE, podnikatel zapsaný v polském obchodním rejstříku, který vykonává samostatně výdělečnou činnost, ze které v Polsku odvádí daně, dne 11. srpna 2016 podepsal smlouvu se společností se sídlem ve Varšavě (Polsko), na základě které měl poskytovat ve Francii v rámci určitého projektu služby, které jsou obvykle součástí povinností „second site manager“ (zástupce stavbyvedoucího), a to od 22. srpna 2016 do ukončení projektu.

20.

Na základě této smlouvy ZUS vydal osvědčení A1 ( 4 ) ( 5 ), které osvědčovalo, že se na TE vztahovaly v období ode dne 22. srpna 2016 do 21. srpna 2017 (dále jen „sporné období“) polské právní předpisy.

21.

V návaznosti na nové posouzení z úřední povinnosti ZUS konstatovala, že během sporného období vykonával TE činnost pouze v jednom členském státě, a sice ve Francii. Rozhodnutím ze dne 1. prosince 2017 (dále jen „sporné rozhodnutí“) tedy ZUS zrušila toto osvědčení A1 ( 6 ) a rozhodla, že se na TE během sporného období nevztahovaly polské právní předpisy. Vzhledem k tomu, že podle ZUS byl relevantním ustanovením pro určení právních předpisů použitelných na TE článek 11 nařízení č. 883/2004, přijala toto rozhodnutí, aniž předtím provedla postup podle článku 16 ( 7 ) nařízení č. 987/2009 za účelem koordinace s příslušnou francouzskou institucí, pokud jde o určení použitelných právních předpisů.

22.

TE podal proti spornému rozhodnutí žalobu k okresnímu soudu v Toruni (Sąd Okręgowy w Toruniu, Polsko). Rozsudkem ze dne 5. června 2019 tento soud rozhodl, že zaprvé TE nepracoval ve sporném období v jediném členském státě, takže se na něj vztahoval čl. 13 odst. 2 nařízení č. 883/2004, a zadruhé ZUS nevyužila postupu koordinace stanoveného v článcích 6, 15 ( 8 ) a 16 nařízení č. 987/2009, přestože byl tento postup pro účely určení použitelných právních předpisů povinný. V průběhu soudního řízení uvedený soud požádal ZUS, aby zahájila uvedený postup spolupráce s příslušnou francouzskou institucí, což ZUS odmítla s tím, že to není odůvodněné. Aby se předešlo situaci, kdy by se na TE nevztahoval žádný režim sociálního zabezpečení, okresní soud v Toruni (Sąd Okręgowy w Toruniu) rozhodl, že ve sporném období se na TE vztahovaly polské právní předpisy, a proto ponechal v platnosti osvědčení A1 dotčené v původním řízení.

23.

Rozsudkem ze dne 5. února 2020 odvolací soud v Gdaňsku (Sąd Apelacyjny w Gdańsku, Polsko) zamítl odvolání podané ZUS proti tomuto rozsudku.

24.

ZUS podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Nejvyššímu soudu (Sąd Najwyższy). Tvrdí, že vzhledem k tomu, že zrušení dotčeného osvědčení A1 vyžadovalo předchozí využití postupu koordinace stanoveného v nařízení č. 987/2009, bylo sporné rozhodnutí stiženo vadou, kterou bylo možné napravit pouze v řízení před samotnou ZUS. Soudní rozhodnutí okresního soudu v Toruni (Sąd Okręgowy w Toruniu) a odvolacího soudu v Gdaňsku (Sąd Apelacyjny w Gdańsku) jsou chybná z toho důvodu, že tyto soudy měly věc vrátit ZUS, aby tato ve spolupráci s příslušnou francouzskou institucí znovu posoudila osvědčení A1, namísto toho, že rozhodly o použitelných právních předpisech.

25.

Za těchto podmínek se Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26.

ZUS, polská, belgická, česká a francouzská vláda, jakož i Evropská komise předložily písemné vyjádření.

27.

Podstatou dvou předběžných otázek předkládajícího soudu, které lze podle mého názoru posoudit společně, je, zda musí být články 6 a 16 nařízení č. 987/2009 vykládány v tom smyslu, že instituce, která na základě kontrol provedených z vlastního podnětu zjistila, že vydala osvědčení A1 nesprávně, může toto osvědčení zrušit, aniž předtím zahájí dialog a dohodovací řízení s příslušnými institucemi dotčených členských států za účelem určení použitelných právních předpisů.

28.

Úvodem je třeba konstatovat, že ani nařízení č. 883/2004, ani nařízení č. 987/2009 neobsahují ustanovení, která by se bezprostředně použila na okolnosti projednávané věci, za nichž bylo zrušeno osvědčení A1.

29.

Článek 76 odst. 6 nařízení č. 883/2004 pouze stanoví obecný rámec pro dialog a dohodovací řízení, přičemž první z nich předchází druhému ( 9 ). Nařízení č. 987/2009 stanoví situace, v nichž se tento postup uplatňuje.

30.

Pokud jde o zrušení osvědčení A1, pouze článek 5 posledně uvedeného nařízení určuje zvláštní postup „v případě pochybnosti o platnosti dokumentu [který potvrzuje postavení osoby] nebo správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje v něm uvedené“ ( 10 ).

31.

Jednotlivé fáze tohoto postupu, popsané v odstavcích 2 až 4 tohoto článku 5, jsou určeny jednak ke shromáždění informací potřebných k potvrzení či nepotvrzení platnosti osvědčení A1 v rámci dohody mezi příslušnými institucemi, jednak k překonání případných neshod mezi nimi ( 11 ).

32.

Z těchto ustanovení jasně vyplývá, že uvedený postup se provádí z podnětu „instituce členského státu, která obdrží dokument“ ( 12 ). Neexistuje tedy žádné ustanovení, které by upravovalo situaci, kdy vydávající instituce po provedení kontroly z úřední povinnosti nemá pochybnosti o tom, že by osvědčení A1 mělo být zrušeno ( 13 ).

33.

Na základě předběžných otázek je tudíž Soudní dvůr vyzván k tomu, aby rozhodl, zda s ohledem na nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009 a jejich výklad v jeho judikatuře lze osvědčení A1 zrušit pouze po předchozí dohodě mezi příslušnými institucemi dotčených členských států s cílem určit právní předpisy použitelné na dotyčnou osobu.

34.

Zaprvé, pokud jde o legislativní rámec pro otázky položené předkládajícím soudem, je třeba připomenout, že nařízení č. 987/2009 kodifikovalo judikaturu Soudního dvora týkající se působnosti a právních účinků osvědčení E 101 ( 14 ), jakož i postupu při řešení případných sporů mezi institucemi dotčených členských států ohledně platnosti nebo správnosti tohoto osvědčení ( 15 ).

35.

Kromě toho toto nařízení zakotvilo zásady vyplývající z této judikatury, a sice:

36.

Zadruhé tedy podle všeho unijní normotvůrce nepředpokládal širokou působnost tohoto dialogu a dohodovacího řízení a vyhradil je pro specifické potřeby loajální spolupráce ( 19 ).

37.

Rovněž poznamenávám, že v praktických pokynech Komise k právním předpisům použitelným v Evropské unii (EU), Evropském hospodářském prostoru (EHP) a Švýcarsku ( 20 ) se odkazuje na možnost opětovného posouzení postavení dotčené osoby z podnětu vydávající instituce, po němž případně následuje zrušení osvědčení. Tyto pokyny nicméně neobsahují žádné doporučení k provedení dialogu a dohodovacího řízení. Totéž platí pro rozhodnutí A1 ( 21 ), které se zabývá pouze situací, kdy buď instituce vyjádří pochybnosti o platnosti dokumentu vydaného institucí jiného členského státu, nebo existují rozdílné názory na určení použitelných právních předpisů ( 22 ).

38.

Toto zjištění, sdílené všemi zúčastněnými stranami, které předložily písemná vyjádření, je podle mého logickým a nutným důsledkem zásady vzájemné důvěry ( 23 ). Odůvodňuje uznání opodstatněnosti rozhodnutí vydávajícího orgánu o vydání osvědčení ( 24 ) bez dalších formalit. Proto je třeba tuto zásadu uplatnit i na rozhodnutí o jeho jednostranném zrušení v případě neexistence pochybností o objektivním postavení ( 25 ) dotčené osoby ( 26 ). Jinými slovy, vzhledem k systému zavedenému nařízením č. 987/2009 na základě zásad stanovených v nařízení č. 883/2004 si lze jen stěží představit, že by zrušení osvědčení bylo podmíněno souhlasem instituce jiného členského státu, nebo dokonce předchozí dohodou, a fortiori v takovém případě ( 27 ). Mimoto, pokud je prokázán podvod, je vydávající instituce povinna toto zrušení provést ( 28 ).

39.

Zatřetí nedostatek vůle unijního normotvůrce přijmout zvláštní ustanovení v takové situaci potvrzují další dvě zjištění. Jedině v případě „panující nejistoty o určení použitelných právních předpisů“ ( 29 ) a ve zvláštním případě použití článku 13 nařízení č. 883/2004 počítá čl. 16 odst. 4 nařízení č. 987/2009 s kontakty mezi příslušnými institucemi nebo orgány ( 30 ).

40.

Kromě toho článek 6 tohoto nařízení stanoví prozatímní řešení na ochranu dotčené osoby týkající se použitelného práva a poskytování dávek pouze v případě „rozdílných stanovisek“ ( 31 ) těchto institucí nebo orgánů. Toto omezení případů dohody je podle mého názoru uzpůsobeno požadavku rychlosti ( 32 ), který vyžaduje určení práva použitelného na postavení dotčené osoby a nutnost, aby nedocházelo ke zvyšování počtu případů využití správní komise, tak jak jsou stanoveny v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 3 uvedeného nařízení ( 33 ).

41.

Proto se mi nezdá, že by podmínění zrušení osvědčení A1 stanoviskem nebo rozhodnutím jiného členského státu o určení systému sociálního zabezpečení použitelného na dotyčného pracovníka, i když ke zrušení dojde až po značné době od jeho vydání ( 34 ), mohlo být výsledkem výlučně teleologického výkladu nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009 v jejich stávajícím znění, omezeném na situace, kdy vznikají obtíže při určování použitelného práva.

42.

Začtvrté, pokud jde o účast na sociálním zabezpečení, domnívám se, že je třeba zohlednit zásadu, že osvědčení A1 zakládá právní domněnku legality účasti dotčeného pracovníka v systému sociálního zabezpečení ( 35 ), založenou na postavení, které tento dokument osvědčuje ( 36 ). Stejně jako Komise a francouzská vláda zdůrazňuji, že toto osvědčení nezakládá práva ( 37 ). Jeho zrušení proto pouze zbavuje příslušné orgány závazných účinků uvedeného osvědčení.

43.

Kromě toho v případě rozhodnutí vydávající instituce o zrušení neexistuje riziko dvojí účasti na sociálním zabezpečení ( 38 ).

44.

Všechny tyto úvahy tedy hovoří ve prospěch neexistence povinnosti předchozí dohody nebo dohodovacího řízení mezi příslušnými institucemi dotčených členských států v případě zrušení osvědčení A1 z úřední povinnosti.

45.

Přikláním se však k názoru, že analýza by byla neúplná, kdyby nezohlednila rozdíl, který je třeba učinit mezi zrušením osvědčení a jeho vydáním, neboť toto zrušení se nutně nepříznivě dotýká pracovníka a může mít podstatné či dokonce škodlivé praktické důsledky, neboť zpochybňuje posouzení právní situace tohoto pracovníka ( 39 ).

46.

Podle ustálené judikatury je totiž cílem osvědčení A1 usnadnit volný pohyb pracovníků ( 40 ) a přispívat tak k právní jistotě jak pro tohoto pracovníka, tak pro dotčené instituce. Soudní dvůr kladl na tento aspekt zvláštní důraz ve své judikatuře týkající se závazných účinků tohoto osvědčení a naposledy i rozhodnutí o pozastavení jeho účinků ( 41 ).

47.

Proto je podle mého názoru třeba bez ohledu na okolnosti zrušení osvědčení A1 ( 42 ) zohlednit, s cílem navrhnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, dva zdroje složitosti, a to:

48.

Kromě toho polská vláda upozornila Soudní dvůr zejména na riziko neexistence účasti pracovníka na sociálním zabezpečení.

49.

V této souvislosti je tedy podle mého názoru třeba konstatovat, že dialog a dohodovací řízení, tak jak jsou stanoveny v čl. 76 odst. 6 nařízení č. 883/2004 ( 46 ), nejsou jediným rámcem, který unijní normotvůrce stanovil za účelem zajištění účinného výkonu volného pohybu pracovníků prostřednictvím sociální ochrany ( 47 ).

50.

Několik dalších ustanovení totiž upravuje výměnu informací pro účely určení práv a povinností dotčených osob.

51.

Zaprvé v rámci spolupráce podle čl. 76 odst. 4 nařízení č. 883/2004 upravují čl. 2 odst. 2, článek 15, čl. 16 odst. 2 a 3 a článek 20 nařízení č. 987/2009 výměnu informací přímo mezi institucemi nebo styčnými místy v souladu s cíli vyjádřenými v bodech 1 a 2 odůvodnění tohoto nařízení.

52.

Zadruhé článek 16 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Výjimky z článků 11 až 15“, stanoví v odstavci 1, že „[d]va nebo více členských států, příslušné orgány těchto členských států nebo subjekty určené těmito orgány mohou v zájmu určitých osob nebo skupin osob vzájemnou dohodou stanovit výjimky z článků 11 až 15“ ( 48 ).

53.

Proto se zaprvé domnívám, stejně jako česká, belgická a francouzská vláda, na základě čl. 76 odst. 4 nařízení č. 883/2004 a článků 2 a 20 nařízení č. 987/2009, ve spojení s článkem 6 tohoto nařízení, že v případě zrušení osvědčení A1 z podnětu vydávající instituce poskytují tato ustanovení právní rámec, který dostatečně chrání pracovníky ( 49 ), pro postup, který zahrnuje následující fáze:

54.

Zadruhé, v této fázi lze ochranu pracovníků rovněž zajistit třemi způsoby. Pracovník nebo jeho zaměstnavatel může předně požádat instituci hostitelského členského státu o vydání osvědčení A1 ( 53 ).

55.

Dále v případě rozdílných stanovisek mezi institucí, která byla informována o zrušení osvědčení A1, a institucí, která o něm rozhodla, může prvně uvedená instituce prozatímně přiznat dávky za podmínek stanovených v čl. 6 odst. 2 nařízení č. 987/2009 ( 54 ). Pokud jde o obavy z nečinnosti příslušné instituce vyjádřené polskou vládou, uvádím, že z písemných vyjádření zaslaných Soudnímu dvoru nevyplývá, že by se konkrétní obtíže, které je třeba v zájmu dotyčného pracovníka ( 55 ) překonat, lišily od obtíží způsobených zrušením osvědčení A1 na žádost instituce jiného členského státu ( 56 ).

56.

Naopak pouhé doporučení, obdobně jako v případě některých ustanovení nařízení č. 987/2009, přiměřených lhůt pro dohodu před rozhodnutím o zrušení osvědčení A1 se mi s ohledem na danou situaci jeví jako nedostatečné. Jedná se totiž o zrušení účinků osvědčení, o jehož chybné povaze není pochyb, když je nelze dočasně zachovat ( 57 ). Kromě toho podotýkám, že v závislosti na institucích lze v praxi uplatnit řešení v zájmu pracovníků, jak zdůraznily česká, belgická ( 58 ) a francouzská vláda. A dále spolupráci mezi členskými státy lze uskutečnit na dvoustranné úrovni při respektování práv osob, jichž se dotýká nařízení č. 883/2004 ( 59 ).

57.

Kromě toho neshody nebo obtíže při výkladu nebo uplatňování nařízení č. 883/2004 budou důvodem pro použití dialogu a dohodovacího řízení stanovených nařízením č. 883/2004 a 987/2009 v těchto konkrétních případech ( 60 ).

58.

Konečně současně platí, že v případě neexistence osvědčení má dotčený pracovník nebo jeho zaměstnavatel vždy možnost podat žalobu k soudu, aby rozhodl o účasti tohoto pracovníka na pojištění, jak prokazuje věc v původním řízení ( 61 ).

59.

Zatřetí podotýkám, že riziko škodlivých následků pro pracovníka je v situacích, kdy se nejedná o podvod, omezené ( 62 ).

60.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že v případě neexistence dialogu a dohodovacího řízení, tak jak jsou stanoveny v nařízeních č. 883/2004 a č. 987/2009, je v případě zrušení osvědčení A1 z úřední povinnosti institucí, která jej nesprávně vydala, tato instituce povinna neprodleně informovat instituci hostitelského členského státu, aniž je povinna se s ní předem dohodnout.

61.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Nejvyšším soudem (Sąd Najwyższy, Polsko) odpověděl následovně:

„Články 5, 6 a 16 na jedné straně, jakož i články 2 a 20 na druhé straně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012,

musí být vykládány v tom smyslu, že