1.

Projednávaným kasačním opravným prostředkem se společnost Planistat Europe a Hervé‑Patrick Charlot (dále společně jen „navrhovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 6. dubna 2022, Planistat Europe a Charlot v. Komise ( 2 ), kterým Tribunál zamítl žalobu navrhovatelů na náhradu nemajetkové újmy, již H.‑P. Charlot údajně utrpěl jednak z důvodu, že Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) předal vnitrostátním orgánům informace týkající se skutků s možnou trestněprávní kvalifikací, jakož i z důvodu trestního oznámení, které Evropská komise podala k uvedeným orgánům, a jednak na náhradu majetkové újmy, která byla navrhovatelům údajně způsobena ukončením smluv uzavřených mezi společností Planistat Europe a Evropskou komisí.

2.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku vznášejí navrhovatelé tři důvody, které v podstatě vycházejí z pochybení, kterých se měl Tribunál dopustit, zaprvé při určení skutečnosti zakládající uplatňované újmy, zadruhé odmítnutím existence křivého obvinění ze strany úřadu OLAF a Komise a zatřetí zamítnutím argumentů navrhovatelů týkajících se existence nemajetkové a majetkové újmy. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezí na analýzu druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

3.

Tento důvod dává Soudnímu dvoru příležitost, aby se vyslovil k soudnímu přezkumu, který musí Tribunál provést v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti, zaprvé jestliže OLAF předá informace vnitrostátním soudním orgánům, a dopustí se tak údajného křivého obvinění, pokud později vnitrostátní soudy vůči dotyčným osobám případ definitivně zastavily, a zadruhé jestliže Komise podala v této věci trestní oznámení s návrhem na náhradu škody v adhezním řízení.

4.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) ( 3 ) upravovalo kontroly, inspekce a jiná opatření prováděné zaměstnanci OLAF při výkonu jejich funkcí ( 4 ). Vyšetřování prováděná OLAF spočívají ve „vnějších“ vyšetřováních, prováděných vně orgánů Unie, a ve „vnitřních“ vyšetřováních, prováděných uvnitř těchto orgánů.

5.

Článek 9 nařízení č. 1073/1999, nadepsaný „Zpráva o vyšetřování a opatření přijatá po vyšetřování“, se týká zprávy vypracované po skončení vyšetřování OLAF.

6.

Podle článku 10 nařízení č. 1073/1999, nadepsaného „Předávání informací úřadem“:

„1.   Aniž jsou dotčeny články 8, 9 a 11 tohoto nařízení a nařízení (Euratom, ES) č. 2185/96 [o kontrolách a inspekcích na místě prováděných Komisí za účelem ochrany finančních zájmů Evropské unie proti podvodům a jiným nesrovnalostem], může úřad kdykoli předat příslušným orgánům dotčených členských států informace získané při vnějších vyšetřováních.

2.   Aniž jsou dotčeny články 8, 9 a 11 tohoto nařízení, předá ředitel úřadu soudním orgánům dotčeného členského státu informace získané úřadem při vnitřním vyšetřování skutečností, které by mohly být předmětem trestního stíhání. S výhradou potřeb vyšetřování informuje ředitel současně dotyčný členský stát.

[…]“

7.

Skutečnosti předcházející sporu, jak jsou uvedeny v bodech 2 až 18 napadeného rozsudku, lze shrnout následovně.

8.

Eurostat vytvořil v roce 1996 síť prodejních míst statistických informací (datashops). Tyto datashops neměly v členských státech právní subjektivitu a v zásadě byly součástí vnitrostátních statistických úřadů (dále jen „INS“) s výjimkou Belgie, Španělska a Lucemburska, kde byla jejich správa svěřena obchodním společnostem. Za tímto účelem byly mezi Eurostatem, Úřadem pro publikace Evropské unie a subjektem hostujícím datashop uzavřeny trojstranné dohody.

9.

V letech 1996 až 1999 společnost Planistat Europe řízená H.‑P. Charlotem využívala rámcové smlouvy uzavřené s Eurostatem ohledně poskytování různých služeb, které zahrnovaly mimo jiné poskytování zaměstnanců pro potřeby datashops.

10.

Od 1. ledna 2000 byla společnosti Planistat Europe svěřena správa datashops v Bruselu (Belgie), Madridu (Španělsko) a Lucemburku, přičemž měla povinnost vyplácet Komisi celý obrat dosahovaný těmito třemi datashops.

11.

Vnitřní auditní služba Eurostatu vypracovala v září 1999 zprávu o nesrovnalostech ve správě datashops zajišťované společností Planistat Europe.

12.

Dne 17. března 2000 předalo generální ředitelství Komise pro finanční kontrolu uvedenou zprávu úřadu OLAF.

13.

Dne 18. března 2003 v návaznosti na vnitřní vyšetřování, jehož předmětem byl přezkum podmínek uvedení do provozu sítě datashops, fakturační toky, používání finančních prostředků a případné zapojení úředníků Unie, rozhodl OLAF o zahájení vnějšího vyšetřování OF/2002/0510 zaměřeného na společnost Planistat Europe.

14.

Dne 19. března 2003 předal OLAF francouzským soudním orgánům informace týkající se skutků, které podle jeho názoru mohly mít v rámci probíhajícího vyšetřování trestněprávní kvalifikaci (dále jen „sdělení ze dne 19. března 2003“). Na tomto základě zahájil dne 4. dubna 2003 státní zástupce v Paříži (Francie) u vyšetřujícího soudce tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) soudní vyšetřování trestného činu podílnictví a účastenství na trestném činu zpronevěry.

15.

Dne 16. května 2003 bylo toto předání informací zmíněno v tisku a předmětem písemných otázek, které evropští poslanci položili Komisi.

16.

Komise a OLAF uveřejnily několik tiskových zpráv, z nichž pouze dvě zmiňovaly společnost Planistat Europe. Například tisková zpráva Komise ze dne 9. července 2003 zmiňovala společnost Planistat Europe poprvé, zatímco ve zprávě ze dne 23. července 2003 Komise potvrdila svoje rozhodnutí ukončit smlouvy uzavřené se společností Planistat Europe.

17.

Dne 10. července 2003 podala Komise u státního zástupce v Paříži trestní oznámení proti X s návrhem na náhradu škody v adhezním řízení pro trestný čin zpronevěry a všechny další trestné činy, které lze dovodit ze skutečností uvedených v trestním oznámení.

18.

Dne 10. září 2003 byl H.‑P. Charlot obviněn z trestného činu zpronevěry a z trestného činu účastenství na zpronevěře.

19.

Dne 25. září 2003 uzavřel OLAF jak vnitřní vyšetřování IO/2000/4097, tak vnější vyšetřování OF/2002/0510.

20.

Dne 9. září 2013 vydal vyšetřující soudce tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži) vůči všem obviněným v trestním řízení usnesení o zastavení řízení, proti němuž podala Komise odvolání.

21.

Rozsudkem ze dne 23. června 2014 zamítl cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) opravný prostředek a potvrdil usnesení o zastavení řízení.

22.

Rozsudkem ze dne 15. června 2016 zamítl Cour de cassation (Kasační soud, Francie) kasační opravný prostředek podaný Komisí, čímž soudní řízení definitivně ukončil.

23.

Dne 10. září 2020 se navrhovatelé obrátili na Komisi s výzvou k zaplacení částky ve výši 11,6 miliónu eur z titulu náhrady újmy, údajně utrpěné zejména z důvodu podaného trestního oznámení a uveřejnění tiskových zpráv k dané věci.

24.

Dne 15. října 2020 zamítla Komise žádost navrhovatelů, když měla za to, že podmínky založení mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie nebyly naplněny.

25.

Navrhovatelé v podstatě navrhují, aby Soudní dvůr:

26.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

27.

Soudní dvůr v souladu s čl. 76 odst. 2 svého jednacího řádu rozhodl, že se nebude konat jednání.

28.

Navrhovatelé svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku, který byl vznesen podpůrně a je předmětem tohoto stanoviska, tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení týkajících se založení mimosmluvní odpovědnosti Unie. Tento důvod je rozdělen do tří částí. První část v podstatě vychází z pochybení Tribunálu ohledně protiprávnosti pomlouvačného chování OLAF a Komise vůči navrhovatelům, druhá část vychází z pochybení ohledně protiprávnosti chování OLAF a třetí část vychází z pochybení ohledně protiprávnosti chování Komise.

29.

Navrhuji analýzu těchto částí obrátit. V rámci přezkumu druhé a třetí z těchto částí je třeba analyzovat povinnosti OLAF, jestliže tento úřad oznamuje skutky s možnou trestněprávní kvalifikací, a povinnosti Komise, která se připojuje k vnitrostátnímu řízení. Považuji proto za užitečné zahájit analýzu těmito dvěma částmi, abych se poté zaměřil na údajně pomlouvačnou a křivou povahu tohoto oznámení, která je předmětem první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

30.

Ve druhé části, která se dále dělí na dvě vytýkané skutečnosti, navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 84 až 104 napadeného rozsudku rozhodl, že OLAF svým chováním, zejména tím, že francouzským orgánům předal informace týkající se skutků s možnou trestněprávní kvalifikací, neporušil zásady řádné správy a důvěrnosti.

31.

Navrhovatelé uvádějí, že Tribunál pochybil v bodě 88 napadeného rozsudku tím, že měl za to, že OLAF již měl dne 19. března 2003 k dispozici informace nebo důkazy, které umožňovaly mít za to, že dotčené skutky mohly mít trestněprávní kvalifikaci. Podle navrhovatelů OLAF dobře věděl, že nesrovnalosti uváděné ve zprávě vnitřního auditu Eurostatu nezakládaly sebemenší zpronevěru. Vzhledem k tomu, že francouzské soudy konstatovaly, že nevznikla újma pro rozpočet Unie, jsou tedy závěry uvedené v bodě 88 napadeného rozsudku zjevně nesprávné. Předáním chybných informací francouzským orgánům OLAF neprokázal dostatečnou opatrnost, čímž porušil svou povinnost ověřit si údaje, a tudíž i zásadu řádné správy.

32.

Podle Komise se navrhovatelé svými argumenty snažili dosáhnout opětovného přezkumu skutků, aniž tvrdili, že tyto skutečnosti byly zkresleny, a aniž určili nesprávné právní posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit.

33.

Pokud jde o věc samu, jsou tyto argumenty podle Komise v každém případně neopodstatněné. V tomto ohledu, pokud jde o předání sdělení úřadem OLAF, Tribunál v bodech 87 a 89 napadeného rozsudku správně uvedl, že zohlednil jednak skutečnost, že informace obsažené v uvedeném sdělení byly výsledkem vyšetřování prováděného od roku 1999 na základě auditní zprávy vypracované Eurostatem, a jednak skutečnost, že vyšetřování OF/2002/0510 představovalo vnější složku vnitřního vyšetřování IO/2000/4097. Pokud jde o tvrzení, podle něhož OLAF dobře věděl, že nesrovnalosti uváděné ve zprávě vnitřního auditu Eurostatu nezakládaly sebemenší zpronevěru, je Komise toho názoru, že takové tvrzení je nepřípustné, jelikož nebylo uplatněno v prvním stupni ( 5 ). Kromě toho podle Komise skutečnost, že francouzské soudy došly k jinému závěru než OLAF, pokud jde o existenci případné újmy pro rozpočet Unie, nemůže zpochybnit vyšetřování OLAF. Skutečnost, že francouzské soudy konstatovaly neexistenci újmy pro rozpočet Unie, neumožňuje sama o sobě prokázat, že se OLAF dopustil pochybení vůči navrhovatelům, kterým by porušil zásadu řádné správy.

34.

Než zahájím analýzu přípustnosti první vytýkané skutečnosti, musím poznamenat, že pokud navrhovatelé tvrdí, že se OLAF dopustil křivého obvinění a pomluvy, opakují argument, který rovněž uvedli v rámci první části druhého důvodu a který přezkoumám v rámci této části ( 6 ). Z bodů 60 až 66 kasačního opravného prostředku přitom jasně vyplývá, že ve druhé části tohoto důvodu se navrhovatelé snaží prokázat porušení zásady řádné správy z důvodu porušení povinnosti náležité péče ze strany OLAF tím, že jednak unáhleně předal informace vnitrostátním orgánům a jednak zpřístupnil informace tisku.

35.

Navrhovatelé v rámci první vytýkané skutečnosti tvrdí, že OLAF odeslal sdělení ze dne 19. března 2003, aniž měl dostatek důkazů o postižitelném chování navrhovatelů, což představuje porušení zásady řádné zprávy. Vzhledem k argumentům Komise a pro účely přípustnosti této vytýkané skutečnosti podotýkám, že navrhovatelé v žalobě v prvním stupni již uplatnili porušení zásady řádné správy a porušení zásady presumpce neviny z důvodu údajně protiprávní medializace případu ze strany OLAF ( 7 ).

36.

Kromě toho se domnívám, že argumentace v bodech 60 až 66 kasačního opravného prostředku směřující proti bodům 87 a 88 napadeného rozsudku nepředstavuje pouhé opakování jejich argumentů vznesených v prvním stupni, ale směřuje k prokázání pochybení, jimiž jsou tyto body napadeného rozsudku stiženy. Navrhovatelé totiž tím, že v uvedených bodech napadeného rozsudku tvrdí, že OLAF měl již 19. března 2003 k dispozici informace nebo důkazy, které umožňují mít za to, že dotčené skutky mohou mít trestněprávní kvalifikaci, zjevně chtějí prokázat, že Tribunál porušil zásadu řádné správy.

37.

Navíc je třeba argumentaci navrhovatelů chápat jako tvrzení toho, že z rozsudku Komise v. De Esteban Alonso, C‑591/19 ( 8 ), vyplývá, že jelikož předání informací vnitrostátním orgánům představuje možnost, byl OLAF povinen jednat s opatrností, aby dodržel zásadu řádné správy. Jinými slovy, podle navrhovatelů absence povinnosti OLAF předat zprávu vnitrostátním orgánům vyžaduje povinnost ověřit si výsledky vyšetřování, což měl Tribunál učinit.

38.

Z tohoto důvodu navrhuji Soudnímu dvoru, aby první vytýkanou skutečnost považoval za přípustnou.

39.

První vytýkaná skutečnost v druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku směřuje proti bodům 82 až 92 napadeného rozsudku. V těchto bodech měl Tribunál za to, že z článku 10 a z bodu 13 odůvodnění nařízení č. 1073/1999 vyplývá, že OLAF je oprávněn předložit věc soudnímu orgánu, a to i před skončením vnějšího vyšetřování, pokud se domnívá, že má informace nebo důkazy, kterou mohou odůvodnit zahájení soudního vyšetřování nebo představovat užitečné důkazy pro takové vyšetřování ( 9 ). Tribunál uvedl, že jelikož sdělení ze dne 19. března 2003 vycházelo ze zprávy vnitřního auditu Eurostatu ze září 1999 a obsahovalo okolnosti a relevantní skutečnosti, OLAF již měl dne 19. března 2003 k dispozici informace nebo důkazy umožňující mít za to, že dotčené skutky mohly mít trestněprávní kvalifikaci. Tribunál z toho dovodil, že tu není žádný náznak porušení zásady řádné správy nebo zásady dodržení přiměřené lhůty ( 10 ).

40.

Navrhovatelé mají za to, že jelikož francouzské soudy konstatovaly neexistenci újmy pro rozpočet Unie, je takový závěr zjevně nesprávný, což představuje porušení zásady řádné správy. V tomto ohledu považuji za užitečné analyzovat zaprvé, zda právní norma, jíž se dovolávají navrhovatelé, má za cíl přiznání práv jednotlivcům, zadruhé oznámení skutků provedené úřadem OLAF a jeho povinnost náležité péče a zatřetí soudní přezkum tohoto oznámení.

41.

Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že právo na náhradu škody je přiznáno v případě, že jsou kumulativně splněny tři podmínky, a sice pokud je cílem porušené právní normy přiznání práv jednotlivcům, pokud je porušení dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám. Pokud jde o druhou podmínku, Soudní dvůr rovněž připomněl, že při určování toho, zda se jedná o dostatečně závažné porušení unijního práva, je rozhodujícím kritériem zjevné a závažné porušení mezí posuzovací pravomoci orgánu či instituce Unie ( 11 ). K takovému porušení dojde, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc, přičemž skutečnosti, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který toto pravidlo ponechává unijnímu orgánu ( 12 ).

42.

Pokud je o pravidlo, jehož porušení je tvrzeno, navrhovatelé se dovolávají povinnosti náležité péče ( 13 ). V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že tato povinnost, která je inherentní právu na řádnou správu zakotvenému v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), vyžaduje, že správa Unie musí jednat s péčí a opatrností ( 14 ), a představuje právní normu přiznávající práva jednotlivcům ( 15 ). Z tohoto důvodu se domnívám, že se navrhovatelé dovolávají porušení pravidla, které má za cíl přiznat práva jednotlivcům ( 16 ).

43.

Z bodu 1 odůvodnění nařízení č. 1073/1999 vyplývá, že vyšetřování OLAF mají za cíl ochranu finančních zájmů Unie a boj proti podvodům a jakékoli jiné nedovolené činnosti poškozující finanční zájmy Unie ( 17 ). Podle bodu 5 odůvodnění tohoto nařízení se působnost OLAF týká kromě ochrany finančních zájmů všech činností spojených s ochranou zájmů Unie před nedovoleným jednáním, které by mohlo vést k správnímu nebo trestnímu stíhání. Pro dosažení těchto cílů tak OLAF provádí vnitřní a vnější vyšetřování, jejichž výsledky jsou zveřejňovány ve zprávě o vyšetřování podle článku 9 nařízení č. 1073/1999 a z těchto důvodů předává OLAF informace vnitrostátním orgánům a subjektům v souladu s článkem 10 tohoto nařízení.

44.

Zaprvé je třeba konstatovat, že v projednávané věci bylo předání informací úřadem OLAF podle všeho provedeno v době probíhajícího vnějšího vyšetřování ( 18 ) na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1073/1999 ( 19 ). Podle tohoto ustanovení „může úřad kdykoli předat příslušným orgánům dotčených členských států informace získané při vnějších vyšetřováních“ ( 20 ), což znamená, že v rámci vnějších vyšetřování je oznámení skutků uvedeným orgánům pouze možností ( 21 ). Tato možnost je uplatňována OLAF ve světle jeho povinnosti účinné ochrany finančních zájmů Unie v souladu s článkem 280 ES (nyní článek 325 SFEU) ( 22 ). Podle mého názoru se tak na první pohled jedná o řádný výkon pravomocí OLAF při ochraně finančních zájmů Unie ( 23 ). Z toho vyplývá, že akt předání informací vnitrostátním orgánům nemůže představovat jako takový protiprávní chování.

45.

Zadruhé je třeba poznamenat, že z bodu 13 odůvodnění nařízení č. 1073/1999 vyplývá, že závěry OLAF obsažené v závěrečné zprávě nemohou automaticky vést k zahájení soudního řízení, jelikož příslušné orgány mají volnost při rozhodování, jaký postup bude po závěrečné zprávě následovat, a jsou tedy jedinými orgány oprávněnými přijímat rozhodnutí, jimiž by bylo dotčeno právní postavení osob, proti nimž zpráva doporučila taková řízení zahájit ( 24 ). Důkazy předložené OLAF mohou být totiž doplněny a ověřeny vnitrostátními orgány, které disponují širším spektrem vyšetřovacích pravomocí než tento úřad.

46.

Za tímto účelem je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr již judikoval, že žádné ustanovení výslovně nezakazuje „předložit věc soudnímu orgánu před ukončením vyšetřování OLAF, pokud má za to, že má k dispozici informace nebo důkazy, které mohou odůvodnit zahájení soudního vyšetřování, nebo představovat důkazy užitečné pro takové vyšetřování“ ( 25 ). Jelikož vnitrostátní orgány mají volnost při rozhodování o zahájení případného soudního vyšetřování, navrhuji chápat tuto podmínku v tom smyslu, že OLAF měl k dispozici informace nebo důkazy umožňující mít za to, že dotčené skutky mohly mít trestněprávní kvalifikaci.

47.

Nicméně pravomoc předložit věc vnitrostátním orgánům takto svěřená úřadu OLAF musí být omezena zaprvé ustanovením čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1073/1999, z něhož vyplývá, že zprávy vypracované úřadem OLAF představují stejným způsobem a za stejných podmínek jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními správními kontrolory důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu, pokud je jejich použití nezbytné. Podle mého názoru z toho mutatis mutandis vyplývá, že informace shromážděné OLAF v rámci vyšetřování požívají určitou míru věrohodnosti. Obecně jsem toho názoru, že je nutné jednat s opatrností, jelikož v rámci předávání informací úřadem OLAF vnitrostátním orgánům nejedná tento úřad jako běžný oznamovatel, nýbrž jakožto úřad s vyšetřovací pravomocí, a toto předání probíhá mezi dvěma orgány pověřenými takovou pravomocí ( 26 ). Zadruhé je třeba zohlednit, že předložení věci vnitrostátním orgánům může být východiskem pro soudní řízení, civilní i trestní. Soudní dvůr již přitom judikoval, že v trestních věcech musí být základní práva zaručená Listinou dodržována členskými státy nejen během trestních řízení, ale i ve stadiu přípravného řízení od okamžiku, v němž je proti dotyčnému vzneseno obvinění ( 27 ). Je zřejmé, že orgány a instituce Unie jsou při provádění unijního práva vázány stejnými požadavky jako členské státy. Z toho vyplývá, že je nezbytné prokázat, že v kontextu výkonu předání informací vnitrostátním orgánům jednal OLAF s veškerou vyžadovanou opatrností a péčí, takže neporušil povinnost náležité péče a povinnost dodržet meze, které ohraničují jeho posuzovací pravomoc, za účelem určení, zda informace a důkazy jsou dostačující pro odůvodnění oznámení dotčených skutků.

48.

Otázka, která dále vyvstává, se týká toho, jakou kontrolu musí Tribunál provést pro ověření, zda tyto informace nebo důkazy zakládají takové předání.

49.

Vzhledem k tomu, že Tribunál musí v rámci předání informací vnitrostátním orgánům ověřit, zda OLAF mohl skutečně mít informace a důkazy umožňující trestněprávní kvalifikaci ( 28 ), musí podle mého názoru prokázat, že tento úřad předal vnitrostátním orgánům informace, které se jeví jako pravděpodobné ( 29 ). Tento pojem „pravděpodobnost“ totiž vyžaduje, aby soud prvního stupně ověřil, zda OLAF měl v době předání informací vnitrostátním orgánům k dispozici více důkazů než jen pouhé tušení, aniž přitom vyžadoval nezvratný důkaz, který již nevyžaduje vyšetřovací úkony ( 30 ). V projednávané věci tedy nebylo možné předpokládat povahu uvedených informací, takže bylo povinností Tribunálu přezkoumat obsah sdělení ze dne 19. března 2003 ( 31 ).

50.

V tomto ohledu podotýkám, že navrhovatelé zdůraznili v prvním stupni dva argumenty. Zaprvé tvrdili, že byla porušena zásada řádné správy z důvodu unáhleného předání informací ( 32 ). Za tímto účelem v rozsahu, v němž navrhovatelé vytýkají Komisi, že porušila povinnost náležité péče z důvodu krátké doby mezi auditem Eurostatu z roku 1999 a sdělením ze dne 19. března 2003, jak jsem již uvedla, podle povinnosti náležité péče posuzované společně se zásadou řádné správy zakotvené v čl. 41 odst. 1 Listiny, musí správa pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní prvky daného případu. Je přitom zřejmé, že doba trvání v dotčeném případě neumožňuje dojít k závěru ani o dodržení povinnosti náležité péče, ani o porušení této povinnosti, takže Tribunál se v tomto ohledu nedopustil žádného pochybení.

51.

Zadruhé v rozsahu, v němž navrhovatelé uplatnili v prvním stupni, že Komise „podléhala povinnosti ověřit si údaje, které mohly ovlivnit výsledek, jelikož předmětný dokument vytýkal navrhovatelům závažné nesrovnalosti a mohl mít pro ně závažné hospodářské důsledky“, je třeba chápat jejich argumentaci v tom smyslu, že OLAF nesplnil svou povinnost ověřit si údaje, které mohly mít vliv na výsledek, k němuž dojdou vnitrostátní orgány ( 33 ). Navrhovatelé v podstatě tvrdili, že předmětná protiprávnost byla důsledkem porušení povinnosti náležité péče a bylo povinností OLAF (anebo Komise) ověřit informace předávané vnitrostátním orgánům ( 34 ).

52.

V tomto ohledu se domnívám, jak jsem již uvedla ( 35 ), že v rámci žaloby podle článku 340 SFEU pravděpodobnost informací předaných úřadem OLAF nelze předpokládat ( 36 ), takže Tribunál měl povinnost přezkoumat obsah sdělení ze dne 19. března 2003 a ověřit, zda se předané informace zdají pravděpodobné ( 37 ). Za tímto účelem bylo povinností Tribunálu prokázat, zda OLAF měl k dispozici dostatečně přesné věcné důkazy o tom, že existovaly věrohodné důvody mít za to, že předané informace obsahují skutky s možnou trestněprávní kvalifikací. Dodala bych, že možnost uvážení vnitrostátních orgánů ohledně zahájení vnitrostátního řízení nijak nesnižuje povinnost OLAF předat hodnověrné informace a povinnost Tribunálu ověřit, zda předané informace tomuto požadavku vyhovují. Skutečnost, že existuje případný „nesoulad“ mezi informacemi předanými úřadem OLAF vnitrostátním orgánům a zjištěními vnitrostátních soudů nemůže představovat porušení práva na řádnou správu, jelikož vnitrostátní orgány, které nejsou nijak vázány závěry OLAF, provádějí nezávislý a nestranný přezkum skutků a právních otázek.

53.

V projednávané věci musím uvést, že v bodě 87 napadeného rozsudku se Tribunál jednak omezil na konstatování, že ze sdělení ze dne 19. března 2003 vyplývá, že v něm obsažené informace byly výsledkem vyšetřování, které bylo zahájeno na základě zprávy vnitřního auditu Eurostatu ze září 1999, tedy přibližně tři a půl roku předtím, a dále uvedl, že uvedené sdělení vymezuje institucionální rámec, do něhož bylo zasazeno, představuje vývoj skutků sledovaných vyšetřováním počínaje vytvořením sítě datashops v letech 1995 a 1996, osvětluje finanční vztahy v rámci této sítě a upřesňuje zjištění získaná v průběhu vyšetřování. V bodě 88 napadeného rozsudku učinil Tribunál závěr, že OLAF již měl k datu 19. března 2003 k dispozici informace a důkazy, které umožňovaly mít za to, že dotčené skutky mohly mít trestněprávní kvalifikaci.

54.

Jsem přitom toho názoru, že Tribunál tímto neprokázal, že ověřil hodnověrnost informací předaných vnitrostátním orgánům. Stručným popisem řízení, které vedlo k rozhodnutí předat informace vnitrostátním orgánům, a obsahu sdělení ze dne 19. března 2003 se totiž napadený rozsudek snaží ukázat, že OLAF sám mohl mít za to, že dotčené skutky mohly mít trestněprávní kvalifikaci. Domnívám se však, že bylo povinností Tribunálu, aby sám ověřil informace a skutkové okolnosti za účelem prokázání, zda bylo pravděpodobné, že dotčené skutky mohly mít trestněprávní kvalifikaci.

55.

Tudíž se domnívám, že Tribunál pochybil tím, že neověřil hodnověrnost informací a skutkových okolností předaných úřadem OLAF vnitrostátním orgánům. Proto navrhuji Soudnímu dvoru, aby v tomto ohledu napadený rozsudek zrušil a rozhodl, že bylo povinností Tribunálu jakožto soudu prvního stupně přezkoumat, zda informace předané úřadem OLAF francouzským orgánům ve sdělení ze dne 19. března 2003 umožňovaly mít za to, že bylo pravděpodobné, že dotčené skutky mohly mít trestněprávní kvalifikaci.

56.

Navrhovatelé se dovolávají zásahu do pověsti H.-P. Charlota z důvodu úniku informací do tisku ze strany úřadu OLAF. Navrhovatelé odkazují na články, které vyšly v květnu a červnu 2003 v některých německy psaných novinách, které zmiňovaly jméno společnosti Planistat Europe. Z důvodu těchto údajných úniků se měl OLAF dopustit porušení povinnosti důvěrnosti podle článku 8 nařízení č. 1073/1999 a zásady řádné správy.

57.

Podle Komise, pokud jde o údajný únik obsahu sdělení ze dne 19. března 2003 způsobený úřadem OLAF, jedná se o skutková tvrzení, která, pokud nedošlo ke zkreslení, nemohou být předmětem kasačního opravného prostředku. V každém případě novinové články na podporu tvrzení navrhovatelů neumožňují prokázat porušení povinnosti zachování důvěrnosti, jelikož v těchto článcích byly pouze odkazy na skutečnosti, které byly zveřejněny, když jedna německá poslankyně Evropského parlamentu podala písemnou otázku dne 13. května 2003, tedy před uveřejněním dotčených článků ( 38 ). Tato tvrzení týkající se úniků informací tudíž neprokazují žádné porušení, a tím spíše dostatečně závažné porušení povinnosti zachování důvěrnosti úřadem OLAF.

58.

V tomto ohledu v rozsahu, v němž navrhovatelé v rámci druhé vytýkané skutečnosti vytýkají OLAF, že zpřístupnil informace tisku ( 39 ), je třeba připomenout, že z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i z čl. 168 odst. 1 písm. d) a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je požadováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen, jinak je kasační opravný prostředek nebo předmětný důvod tohoto prostředku nepřípustný ( 40 ). V projednávané věci konstatuji, že navrhovatelé neodkazují na žádné nesprávné právní posouzení ani žádný bod napadeného rozsudku, takže navrhuji Soudního dvoru, aby tento žalobní důvod odmítl jako zjevně nepřípustný.

59.

Ve třetí části druhého důvodu, která se dělí na tři vytýkané skutečnosti, navrhovatelé Tribunálu vytýkají, že se v bodě 114 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že Komise nepochybila, když podala trestní oznámení proti neznámému pachateli k francouzským soudům s návrhem na náhradu škody v adhezním řízení.

60.

Navrhovatelé tvrdí, že se Komise dopustila křivého obvinění společnosti Planistat Europe a jejího ředitele. Komise zpochybňuje přípustnost této vytýkané skutečnosti.

61.

V tomto ohledu podotýkám, že navrhovatelé neurčili nesprávné právní posouzení, kterým je odůvodnění Tribunálu stiženo. Jak bylo uvedeno výše, z čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je požadováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen, jinak je kasační opravný prostředek nebo předmětný důvod tohoto prostředku nepřípustný ( 41 ). Důvod, který neobsahuje argumentaci konkrétně směřující k určení nesprávného právního posouzení, jímž je napadené rozhodnutí stiženo, a který se omezuje na opakování nebo doslovné převzetí důvodů a argumentů, které byly předloženy před Tribunálem, těmto požadavkům nevyhovuje. Konečně, co se týče pojmu křivé obvinění, odkazuji na svoji analýzu první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku ( 42 ).

62.

Tribunál se podle navrhovatelů dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že se Komise nepochybila, když podala k francouzským soudům trestní oznámení proti neznámému pachateli s návrhem na náhradu škody v adhezním řízení. Konkrétně navrhovatelé Komisi v podstatě vytýkají, že jednala unáhleně, když podala trestní oznámení před uzavřením vyšetřování ze strany OLAF. Tribunál se měl dopustit nesprávného posouzení tím, že v bodě 111 napadeného rozsudku uznal, že Komise je oprávněna podat trestní oznámení, zatímco výkon tohoto práva je za okolností dotčeného případu „zneužitím“ tohoto práva. Komise se měla nejprve ujistit o pravdivosti informací, které byly předmětem trestního oznámení.

63.

Úvodem, jak jsem již uvedla, v projednávané věci předal OLAF informace francouzským orgánům na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1073/1999 ( 43 ) a toto předání představuje výkon jeho pravomocí chránit finanční zájmy Unie podle článku 280 ES (nyní článek 325 SFEU) ( 44 ). Kromě toho z judikatury Soudního dvora vyplývá, že žádné ustanovení výslovně nezakazuje Komisi předložit věc soudnímu orgánu před ukončením vyšetřování OLAF, pokud má za to, že má k dispozici informace nebo důkazy umožňující trestněprávní kvalifikaci ( 45 ). Tudíž, jak tvrdí Komise, by bylo v rozporu s cílem sledovaným článkem 280 ES čekat na formální uzavření vyšetřování vedeného úřadem OLAF, jelikož tento úřad již mohl po třech letech vyšetřování shromáždit informace, které předal příslušným orgánům v průběhu vyšetřování na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1073/1999 ( 46 ).

64.

Pokud jde o argument navrhovatelů vycházející z porušení zásady dodržení přiměřené lhůty tím, že Komise podala návrh na náhradu škody v adhezním řízení unáhleně, jak Tribunál správně zdůraznil v bodě 108 napadeného rozsudku, porušení téže zásady, i kdyby bylo prokázáno, může vést ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Komise, pouze kdyby bylo příčinou vzniku újmy z důvodu uplynutí příliš dlouhé doby ( 47 ). Kromě toho by bylo třeba prokázat, že případné porušení uvedené zásady se dotýká způsobilosti navrhovatelů účinně se bránit, což v projednávané věci neplatí, jelikož navrhovatelé se mohli bránit před vnitrostátními soudy. Proto se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení tím, že měl za to, že Komise neporušila tutéž zásadu, když podala návrh na náhradu škody v adhezním řízení předtím, než obdržela konečnou zprávu v rámci vnějšího vyšetřování.

65.

Co se týče argumentu navrhovatelů, podle něhož bylo povinností Komise prověřit práci provedenou úřadem OLAF, je třeba poznamenat, že tento úřad jedná se vší nezávislostí ( 48 ). Například podle čl. 2 odst. 1 rozhodnutí 1999/352 a čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1073/1999, jsou OLAF přímo svěřeny pravomoci Komise v oblasti vnějších správních vyšetřování za účelem posílení boje proti podvodům, úplatkářství a jakékoli jiné nedovolené činnosti poškozující finanční zájmy Unie, jakož i za účelem boje proti jakýmkoli jiným činům nebo jednáním hospodářských subjektů porušujícím unijní předpisy. Komise tak nemůže být povinna provádět ověření informací předaných úřadem OLAF, aniž by se dopustila zásahu do jeho pravomocí.

66.

Navrhovatelé konečně tvrdí, že Komise neměla podávat trestní oznámení, jelikož existovaly „zcela výjimečné okolnosti“, které tomu bránily. Posledně uvedený argument, který nebyl uplatněn v rámci žaloby, je podle mého názoru nepřípustný.

67.

V rámci třetí vytýkané skutečnosti navrhovatelé tvrdí, že Komise způsobila medializaci tohoto trestního oznámení, čímž porušila zásadu řádné správy. Komise považuje tuto výtku za nepřípustnou.

68.

Je třeba konstatovat, že navrhovatelé v rámci této vytýkané skutečnosti neuvádějí nesprávné posouzení, kterým je podle jejich názoru stiženo odůvodnění Tribunálu v napadeném rozsudku. Z tohoto důvodu je tato vytýkaná skutečnost nepřípustná.

69.

Z tohoto důvodu navrhuji Soudnímu dvoru, aby třetí část druhého důvodu zamítl jako částečně nepřípustnou a částečně neopodstatněnou.

70.

V první části druhého důvodu navrhovatelé tvrdí, že Tribunál měl uznat existenci křivého obvinění, jehož se dopustily OLAF a Komise, které spadá pod pojem „pomluva“ a představuje zároveň jak trestný čin, tak občanskoprávní delikt ve 25 z 27 zemí Unie. Tribunál se dopustil tohoto pochybení tím, že v bodech 74 a 76 napadeného rozsudku měl za to, že navrhovatelé, aby se dovolali existence křivého obvinění, vycházeli z ustanovení francouzského trestního práva, z judikatury francouzských soudů, jakož i z francouzské právní nauky.

71.

Podle navrhovatelů měl Tribunál přezkoumat tyto argumenty ve světle práva na soukromý život zakotveného v článku 7 Listiny a práva na řádnou správu zakotveného v článku 41 Listiny. Navrhovatelé citovali vnitrostátní judikaturu týkající se křivého obvinění pouze jako příklad, aby prokázali, že takový delikt porušuje obecné zásady společné právním řádům členských států.

72.

Komise se domnívá, že tyto argumenty jsou nepřípustné, protože nebyly uplatněny v prvním stupni. Podle Komise navrhovatelé v rámci své žaloby před Tribunálem uvedli existenci křivého obvinění a výslovně odkázali na francouzský code pénal (trestní zákoník) a související vnitrostátní judikaturu. Navrhovatelé před Tribunálem jasně argumentovali protiprávností chování OLAF a Komise z důvodu křivého obvinění ( 49 ).

73.

Pokud jde o přípustnost první části, Komise zaprvé v podstatě tvrdí, že Soudnímu dvoru byl v rámci této části předložen šířeji pojatý spor než spor, který byl řešen před Tribunálem, jelikož se navrhovatelé dovolávali pomluvy poprvé ve svém kasačním opravném prostředku.

74.

V tomto ohledu podotýkám, pokud jde o otázku, zda se argumentace navrhovatelů týkala pojmu „křivé obvinění nebo pomluva“, že se ve své žalobě v prvním stupni dovolávali toho, že křivé obvinění, totiž předání informací francouzským soudním orgánům, bylo doprovázeno pomlouvačnou komunikací, totiž únikem informací o tomto předání do tisku ( 50 ). Když navrhovatelé kritizovali předání sdělení ze dne 19. března 2003 a podání trestního oznámení s návrhem na náhradu škody v adhezním řízení, které vůči nim Komise provedla dne 10. července 2003, dovolávali se křivého obvinění ( 51 ). A když kritizovali údajné úniky informací do médií, jichž se dopustily OLAF a Komise, odkazovali, byť stručně, na „pomlouvačné“ tiskové zprávy, které porušují právo na presumpci neviny dotyčné osoby ( 52 ).

75.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby konstatoval, že navrhovatelé již v prvním stupni rozvinuli argumentaci týkající se jak křivého obvinění, tak pomluvy. Nicméně argumentace týkající se pomluvy se podle všeho týká pouze tvrzení o úniku informací do tisku ( 53 ), a nikoli předání informací úřadem OLAF a Komisí vnitrostátním orgánům. Navíc, co se týče otázek, zda křivé obvinění představuje pojem blízký pomluvě, nebo pod ní přímo spadá, a zda představuje porušení článků 7 a 41 Listiny, domnívám se, že tyto otázky se týkají věci samé, což posoudím dále ( 54 ).

76.

Zadruhé Komise v podstatě tvrdí, že žaloba v prvním stupni neumožňuje dohledat žádnou argumentaci týkající se existence pomluvy, která by porušovala nějaké ustanovení nebo obecnou zásadu unijního práva.

77.

V tomto ohledu postačí uvést, že zaprvé petit žaloby odkazuje na dostatečně závažné porušení povinnosti náležité péče a zásady řádné správy, práva na obhajobu, práva na presumpci neviny a povinnosti zachovávání důvěrnosti. Podle mého názoru je zřejmé, že navrhovatelé odkázali k obecným zásadám unijního práva, jak jsou upřesněny v Listině ( 55 ). Zadruhé výklad argumentace obsažené v žalobě v prvním stupni dále posiluje toto posouzení, jelikož, pokud jde zejména o tvrzení spojená s křivým obviněním, navrhovatelé se dovolávali zásahu do pověsti a cti, a tedy do soukromého života osoby ve smyslu svobody projevu zakotvené v článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 ( 56 ). Kromě toho ve své replice v prvním stupni došli k závěru o zásahu do pověsti osoby, což spadá do respektování soukromého života ( 57 ), jakož i do práva na řádnou správu zakotveného v článku 41 Listiny ( 58 ). Z toho vyvozuji, že se Komise nemůže platně domnívat, že porušení unijního práva je novým argumentem předloženým až ve fázi kasačního opravného prostředku.

78.

Zatřetí, pokud jde o otázku, zda první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z pomluvy je promlčena, je třeba připomenout, že podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie se nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají. V daném případě je tak důvod vycházející z pomluvy z důvodu úniků do tisku podle všeho promlčen, jelikož tato škoda byla způsobena okamžitě.

79.

Za předpokladu, že vyšetřování vedené úřadem OLAF a předání zprávy z tohoto vyšetřování podléhají zásadě důvěrnosti, jak je zakotvena v článku 8 nařízení č. 1073/1999, škoda způsobená porušením této zásady totiž nastává od zpřístupnění důvěrných údajů. Tudíž je třeba rozlišovat podle toho, zda škoda nastává z důvodu křivého obvinění, nebo z důvodu pomluvy, jelikož co se týče pomluvy, pochybení vzniká nezávisle na vynesení rozsudku Cour de cassation (Kasační soud). Tribunál tak v bodě 60 napadeného rozsudku správně rozhodl, že případné výsledky vnitrostátních soudních řízení nemohou mít vliv na podání žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti, takže delikt pomluvy vznikl nezávisle na vynesení rozsudku Cour de cassation (Kasační soud).

80.

Z toho vyplývá, že navrhovatelé měli požadovat náhradu této škody ve lhůtě pěti let od zveřejnění údajně pomlouvačných tvrzení, která byla vyřčena mezi měsíci květnem a červencem 2003. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby této námitce nepřípustnosti vznesené Komisí vyhověl.

81.

Co se týče merita první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelé zpochybňují způsob, jakým Tribunál posoudil argumentaci týkající se křivého obvinění.

82.

Tribunál v bodech 74 až 76 napadeného rozsudku, které spadají do části tohoto rozsudku týkající se přezkumu protiprávnosti chování OLAF a Komise z důvodu křivého obvinění, konstatuje, že navrhovatelé vycházeli z ustanovení francouzského trestního práva, z judikatury francouzských soudů, jakož i francouzské právní nauky z dané oblasti. Tribunál uvádí, že i když je pravda, že unijní soudy mají výlučnou pravomoc rozhodovat o žalobách na náhradu škody přičitatelné unijním orgánům, výklad a právní rámec navrhovateli tvrzených skutečností ve francouzském trestním právu nespadá do pravomoci unijního soudu. Za těchto okolností Tribunál zamítl argumenty navrhovatelů vycházející z existence křivého obvinění jako irelevantní.

83.

Je třeba poznamenat, že Tribunál ve svých úvahách v bodech 74 až 76 napadeného rozsudku provádí výklad žaloby, podle něhož navrhovatelé uvedli pouze argumenty na podporu vnitrostátního práva. Jak jsem již přitom uvedla v části týkající se nepřípustnosti, považuji za prokázané, že se navrhovatelé dovolávali unijního práva, a zejména obecných zásad tohoto práva ( 59 ). Podle znění žaloby v prvním stupni je křivé obvinění, jehož se dopustily OLAF a Komise, v rozporu s povinností náležité péče ( 60 ) a s právem na řádnou správu zakotveným v článku 41 Listiny ( 61 ).

84.

V každém případě i při neexistenci výslovných odkazů na obecné zásady unijního práva jsem toho názoru, že je povinností Tribunálu provádět v souladu se zásadou iura novit curia přezkum uvedených zásad ( 62 ). Konečně, jelikož křivé obvinění představuje pojem rozvinutý v unijním právu jen málo, pokud vůbec, je naprosto pochopitelné, že účastníci řízení za účelem vymezení jeho rozsahu dokládají svá tvrzení vnitrostátní judikaturou a právní naukou, tím spíše že obecné právní zásady, které byly potvrzeny v Listině, částečně vyplývají ze společných tradic členských států ( 63 ).

85.

Domnívám se tedy, že Tribunál svým rozhodnutím, že navrhovatelé namítali porušení pravidel vnitrostátního práva, učinil příliš formalistický a restriktivní výklad žaloby a žalobní odpovědi v prvním stupni, které obsahují výslovné odkazy na obecné zásady unijního práva a na ustanovení Listiny. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl a konstatoval, že Tribunál pochybil tím, že měl v bodech 74 až 76 napadeného rozsudku za to, že navrhovatelé za účelem uplatnění existence křivého obvinění vycházeli z ustanovení francouzského trestního práva, z judikatury francouzských soudů, jakož i z francouzské právní nauky.

86.

Konečně pro úplnost učiním několik poznámek k otázce, zda křivé obvinění může případně představovat dostatečně závažné porušení právní normy, která má za cíl přiznání práv jednotlivcům.

87.

Je třeba poznamenat, že křivé obvinění podle všeho nemá přímý normativní zdroj v ustanoveních sekundárního unijního práva. Pro určení znaků protiprávního chování za účelem prokázání porušení právní normy, která má za cíl přiznání práv jednotlivcům, je třeba přezkoumat společné tradice členských států.

88.

V tomto ohledu představuje křivé obvinění protiprávní čin, který je trestný podle trestních zákoníků několika členských států ( 64 ), takže lze mít za to, že se jedná o společnou tradici členských států. Spočívá v učinění oznámení orgánu veřejné moci o neexistujícím činu nebo neexistujícím skutku, který je stíhatelný a trestný ( 65 ). Nicméně ne všechna obvinění jsou nutně křivá. Křivé obvinění se totiž klasicky vyznačuje nepravdivostí uváděných skutků a pomlouvačným úmyslem oznamovatele ( 66 ). Jinak řečeno, neopatrnost nebo nedbalost nepostačují k založení úmyslné složky trestného činu. Pokud se tak navrhovatelům podaří v prvním stupni prokázat, že OLAF skutečně úmyslně předal vnitrostátním orgánům nepravdivé informace, skutková podstata křivého obvinění může být naplněna. Takové chování by tak mohlo zasáhnout do základních individuálních práv křivě obviněné osoby a bylo by povinností Tribunálu, aby za účelem určení, zda se jedná o dostatečně závažné porušení právní normy, která má za cíl přiznání práv jednotlivcům, přezkoumal, zda údajné křivé obvinění může případně představovat porušení základních práv zakotvených v Listině, které musí být podle čl. 52 odst. 3 Listiny vykládáno podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

89.

Na základě výše uvedených skutečností navrhuji Soudnímu dvoru, aby částečně vyhověl první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku v rozsahu, v němž Tribunál odmítl přezkoumat argumentaci navrhovatelů týkající se křivého obvinění.

90.

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. V projednávané věci tomu tak není, neboť Tribunál nepřezkoumal hodnověrnost informací a skutkových okolností, které OLAF předal vnitrostátním orgánům, ani jejich obsah, ani záměr tohoto předání.

91.

Vzhledem k tomu, že věc musí být podle mé analýzy vrácena Tribunálu, je proto třeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení v souladu s článkem 137 jednacího řádu, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku podle čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu.

92.

Vzhledem k předchozím úvahám, aniž je předjímána opodstatněnost ostatních důvodů kasačního opravného prostředku, navrhuji Soudnímu dvoru, aby částečně zrušil rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 6. dubna 2022, Planistat Europe a Charlot v. Komise (T‑735/20, EU:T:2022:220), v rozsahu, v němž se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že zaprvé neověřil hodnověrnost informací a skutkových okolností, které Evropský úřad pro boj proti podvodům předal vnitrostátním orgánům, a zadruhé tím, že nepřezkoumal argumentaci navrhovatelů týkající se případného křivého obvinění. Navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.