null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JEANA RICHARDA DE LA TOUR

přednesené dne 13. června 2024(1)

Věc C‑305/22

C. J.

Trestní řízení

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Závazek vykonávajícího členského státu provést výkon trestu odnětí svobody uloženého vyžádané osobě – Rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV – Vzájemné uznávání rozsudků v trestních věcech za účelem jejich výkonu v jiném členském státě – Neexistence souhlasu vystavujícího členského státu – Právo vystavujícího členského státu, aby výkon trestu sám provedl – Povinnost vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz“

I.      Úvod

1.        Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 bodů 5 a 6 a čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(2), jakož i článku 4 odst. 2, čl. 22 odst. 1 a článku 25 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii(3).

2.        Tato žádost byla předložena v rámci vnitrostátního řízení, v němž Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) musí rozhodnout o platnosti vnitrostátního příkazu k výkonu trestu odnětí svobody uloženého C. J., který má trvalé bydliště v Itálii, jakož i o platnosti evropského zatýkacího rozkazu vydaného na tuto osobu. Výkon tohoto evropského zatýkacího rozkazu byl italskými justičními orgány odmítnut na základě důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, stanoveného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584(4). Tyto orgány vydaly současně rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu uloženého C. J., a to navzdory námitce vznesené rumunskými justičními orgány proti výkonu tohoto trestu v Itálii.

3.        Projednávaná věc ilustruje problém vztahu mezi tímto rámcovým rozhodnutím a rámcovým rozhodnutím 2008/909, která představují dva základní nástroje justiční spolupráce v trestních věcech.

4.        V tomto stanovisku, které se v souladu se žádostí Soudního dvora zaměří na první až třetí předběžnou otázku, uvedu, že justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody s odvoláním na důvod, pro který je možné výkon odmítnout, uvedený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud k uznání a výkonu odsuzujícího rozsudku došlo v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909. V této situaci si vystavující členský stát(5) ponechává právo na provedení výkonu tohoto trestu, a je proto na vykonávajícím justičním orgánu, aby vykonal evropský zatýkací rozkaz předáním vyžádané osoby do tohoto členského státu.

II.    Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky

5.        Rozsudkem Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) ze dne 27. června 2017, který byl změněn a nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko) ze dne 10. listopadu 2020, byl C. J. pravomocně odsouzen za několik trestných činů k trestu odnětí svobody v délce čtyř let a dvou měsíců, jakož i k zákazu vykonávat po dobu tří let určitá práva (dále jen „odsuzující rozsudek“).

6.        Dne 20. listopadu 2020 vydal Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) příkaz k výkonu trestu odnětí svobody uloženého C. J. Dne 25. listopadu 2020 vydal tento soud evropský zatýkací rozkaz na C. J.

7.        Dne 31. prosince 2020 Ministero della Giustizia (Ministerstvo spravedlnosti, Itálie) informovalo Curtea de Apel București (Odvolací soud v Bukurešti) o zatčení C. J. a požádalo o zaslání evropského zatýkacího rozkazu v italském jazyce. Tento evropský zatýkací rozkaz mu byl postoupen.

8.        Na žádost italských justičních orgánů Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) postoupil dne 14. ledna 2021 těmto orgánům odsuzující rozsudek. Při této příležitosti tento soud vyjádřil svůj nesouhlas s případným uznáním tohoto rozsudku italskými justičními orgány za účelem jeho výkonu v Itálii.

9.        Na žádost italských justičních orgánů Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) dne 20. ledna 2021 upřesnil, že v případě odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu na základě čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 neudělí souhlas s incidenčním uznáním uvedeného rozsudku a s převzetím výkonu trestu Italskou republikou, a že později o takové uznání a takové převzetí požádá na základě rámcového rozhodnutí 2008/909.

10.      Rumunské orgány následně zaslaly italským justičním orgánům žádost o informace ohledně rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu v souladu s článkem 22 rámcového rozhodnutí 2002/584.

11.      Rozsudkem ze dne 6. května 2021 Corte d’appello di Roma (odvolací soud v Římě, Itálie) odmítl předání C. J., uznal odsuzující rozsudek a nařídil jeho výkon v Itálii. Tento soud měl za to, že jelikož C. J. má legální a skutečný pobyt v Itálii, není namístě požadovat, aby si trest odpykával v Rumunsku, neboť výkon trestu v Itálii je víc v souladu s cílem usnadnit jeho společenskou rehabilitaci. Uvedený soud měl za to, že po odečtení již vykonaných dob vazby činí celkový trest, který zbývá odpykat, 3 roky 6 měsíců a 21 dní.

12.      Dne 20. května 2021 byl tento rozsudek Corte d’appello di Roma (odvolací soud v Římě) postoupen Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti). Následně rumunské orgány obdržely od kanceláře pro výkon trestů při státním zastupitelství v Římě osvědčení ze dne 11. června 2021, z něhož vyplývá, že C. J. je v domácím vězení v souladu s italským právem. Z tohoto osvědčení rovněž vyplývá, pokud jde o stav výkonu rozhodnutí, že se jedná o příkaz k výkonu trestu se současným odkladem ve formě domácího vězení a že zbývající trest, který má být vykonán, činí tři roky a jedenáct měsíců odnětí svobody, přičemž datem zahájení výkonu trestu je 29. prosinec 2020 a datem skončení výkonu trestu je 28. listopad 2024(6).

13.      V dopise zaslaném dne 28. června 2021 zopakovaly rumunské justiční orgány svoji pozici uvedenou v bodě 9 tohoto stanoviska a upřesnily, že až do oznámení o zahájení výkonu trestu odnětí svobody C. J. si ponechávají právo provést výkon odsuzujícího rozsudku ze dne 27. června 2017 v souladu s čl. 22 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909. Tyto orgány dále uvedly, že vnitrostátní příkaz k výkonu trestu odnětí svobody a oznámení o mezinárodním pátrání nebyly zrušeny a zůstávají v platnosti.

14.      Dne 15. října 2021 podala kancelář pro výkon trestů při druhém trestním senátu Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) proti výkonu odsuzujícího rozsudku námitku k předkládajícímu soudu.

15.      Tento soud uvádí, že se musí vyjádřit k platnosti vnitrostátního příkazu k výkonu trestu odnětí svobody a evropského zatýkacího rozkazu s ohledem na to, že rumunské a italské justiční orgány zastávají odlišný výklad, zvláště pokud jde o vztah mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909. To znamená, že uvedený soud musí rozhodnout, zda tento vnitrostátní příkaz vydaný rumunskými orgány musí být zrušen, pokud se má za to, že odsuzující rozhodnutí bylo italskými orgány provedeno a je právě vykonáváno.

16.      Vyvstávají tedy otázky, zda uznání rozsudku v rámci řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, které vedlo k odmítnutí ze strany vykonávajícího justičního orgánu podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, vyžaduje souhlas vystavujícího členského státu podle čl. 4 odst. 2 a článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909, a zda lze postoupení odsuzujícího rozsudku vystavujícím členským státem vykonávajícímu členskému státu považovat za souhlas. Vyvstává rovněž otázka, zda takové řízení, které by bylo vedeno v rozporu s čl. 4 odst. 2 a článkem 25 tohoto rámcového rozhodnutí, může mít právní účinky ve vztahu k trestu, pokud jde o jeho výkon na území Rumunska. Kromě toho je třeba určit, zda si do doby, než je sděleno zahájení výkonu trestu odnětí svobody odsouzenou osobou, zachovává vystavující členský stát plné právo provést výkon rozsudků vydaných na jeho území podle čl. 22 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí.

17.      Za těchto podmínek se Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 vykládán v tom smyslu, že pokud justiční orgán vykonávající evropský [zatýkací] rozkaz hodlá pro účely uznání odsuzujícího rozsudku použít čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je povinen požádat o [postoupení] rozsudku a osvědčení vydaných podle rámcového rozhodnutí 2008/909 a získat souhlas odsuzujícího státu podle čl. 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909?

2)      Musí být čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s článkem 25 a s čl. 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909 vykládán v tom smyslu, že odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody a uznání odsuzujícího rozsudku, bez jeho skutečného výkonu prostřednictvím uvěznění odsouzené osoby v důsledku udělení milosti a přerušení výkonu trestu v souladu s právem vykonávajícího státu a bez získání souhlasu odsuzujícího státu v rámci řízení o uznání, [mají za následek] ztrátu práva odsuzujícího státu provést výkon trestu podle čl. 22 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909?

3)      Musí být čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že rozsudek odsuzující osobu k trestu odnětí svobody, na jehož základě byl vydán evropský zatýkací rozkaz, jehož výkon byl odmítnut podle čl. 4 bodu 6 [tohoto rámcového rozhodnutí], tedy rozsudek, který byl uznán, ale který nebyl skutečně vykonán prostřednictvím uvěznění odsouzené osoby v důsledku udělení milosti a přerušení výkonu trestu v souladu s právem vykonávajícího státu, a ohledně nějž nebyl získán souhlas odsuzujícího státu v rámci řízení o uznání, ztrácí svou vykonatelnost?

4)      Musí být čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že soudní rozhodnutí, kterým byl odmítnut výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody a kterým byl uznán odsuzující rozsudek podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, avšak tento rozsudek nebyl skutečně vykonán prostřednictvím uvěznění odsouzené osoby v důsledku udělení milosti a přerušení výkonu trestu v souladu s právem vykonávajícího státu (členského státu Unie) a nebyl získán souhlas odsuzujícího státu v rámci řízení o uznání, představuje ‚odsouzení za stejný čin třetím státem‘?

5)      V případě kladné odpovědi na čtvrtou otázku, musí být čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že soudní rozhodnutí, kterým byl odmítnut výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody a byl uznán odsuzující rozsudek podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, s přerušením výkonu trestu v souladu s právem vykonávajícího státu, představuje ‚trest, který je právě vykonáván‘, pokud dohled nad odsouzeným ještě nebyl zahájen?“

18.      C. J., rumunská, česká a nizozemská vláda a Evropská komise podaly písemná vyjádření. Tyto zúčastněné strany, s výjimkou C. J., se stejně jako francouzská vláda zúčastnily jednání, které se konalo dne 13. března 2024, na němž zejména odpověděly na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.

III. Analýza

A.      Úvodní poznámky

19.      Ve svém písemném vyjádření C. J. uvedl, že Tribunale di sorveglianza di Roma (soud pro dohled v Římě, Itálie) nařídil dne 7. února 2023 výkon zbytku trestu ve formě domácího vězení. Soudní dvůr tedy zaslal předkládajícímu soudu žádost o informace s cílem zjistit, zda tato informace má nějaký vliv na jeho předběžné otázky.

20.      Tento soud dne 22. listopadu 2023 odpověděl, že uvedenou informaci nemůže potvrdit, jelikož italské justiční orgány od roku 2021 nepostoupily žádný dokument týkající se C. J. Uvedený soud navíc upřesnil, že pokud by se informace o vývoji italského řízení prokázala, odpověď na první až čtvrtou otázku by byla i nadále užitečná. Nanejvýš pouze pátou otázku by bylo možné považovat za již neaktuální.

21.      S ohledem na tyto poznatky mám za to, že v následujících úvahách je třeba vycházet ze skutečností, tak jak jsou uvedeny v předkládacím rozhodnutí(7), a sice že situace týkající se výkonu trestu odnětí svobody uloženého C. J. v Itálii je situací vnitrostátního příkazu k výkonu tohoto trestu se současným odkladem, ve formě domácího vězení, v očekávání rozhodnutí italských justičních orgánů o alternativním opatření k trestu odnětí svobody.

B.      K první a třetí předběžné otázce

22.      Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu položených Soudnímu dvoru, které navrhuji přezkoumat společně, je, zda čl. 4 bod 6 a čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, jakož i čl. 4 odst. 2 a 5, čl. 8 odst. 1, čl. 22 odst. 1 a článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládány v tom smyslu, že justiční orgán může platně odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody s odvoláním na důvod, pro který je možné výkon odmítnout, uvedený v prvním z těchto uvedených ustanovení, jsou-li uznání a výkon odsuzujícího rozsudku provedeny v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909. Tento soud se navíc táže, zda v této situaci si vystavující členský stát ponechává právo na výkon tohoto trestu a zda má vykonávající justiční orgán povinnost vykonat evropský zatýkací rozkaz tak, že předá vyžádanou osobu tomuto členskému státu.

23.      Při hledání odpovědi na tyto otázky se střetávají dva zcela protichůdné názory. Nizozemská vláda tvrdí, že důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 lze uplatnit mimo rámec stanovený rámcovým rozhodnutím 2008/909, kdežto ostatní strany zúčastněné na tomto řízení zastávají opačný názor. Ztotožňuji se s posledně uvedeným názorem.

24.      Je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí 2002/584 zavedením zjednodušeného a efektivního systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení usiluje o usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy(8).

25.      V oblasti působnosti tohoto rámcového rozhodnutí je zásada vzájemného uznávání, která představuje – jak vyplývá zejména z bodu 6 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí – „úhelný kámen“ justiční spolupráce v trestních věcech, vyjádřena v čl. 1 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, který zakotvuje pravidlo, podle něhož jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními téhož rámcového rozhodnutí(9).

26.      Z toho plyne, že vykonávající justiční orgány mohou odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz pouze z důvodů vycházejících z rámcového rozhodnutí 2002/584, jak jej vykládá Soudní dvůr. Výkon evropského zatýkacího rozkazu sice představuje zásadu, avšak odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně(10).

27.      Toto rámcové rozhodnutí v článku 3 uvádí důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a v článcích 4 a 4a důvody, z nichž je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu(11).

28.      Ačkoliv struktura rámcového rozhodnutí 2002/584 stojí na zásadě vzájemného uznávání, neznamená toto uznávání absolutní povinnost vykonat vydaný zatýkací rozkaz(12). Rámcové rozhodnutí 2002/584 totiž v konkrétních situacích umožňuje příslušným orgánům členských států rozhodnout, že trest uložený ve vystavujícím členském státě má být vykonán na území vykonávajícího členského státu(13).

29.      Pokud jde o důvody, z nichž je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedené v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci provedení tohoto rámcového rozhodnutí do svého vnitrostátního práva mají členské státy prostor pro uvážení. Členské státy mohou, ale nemusí tyto důvody zavést do svého vnitrostátního práva. Mohou se rovněž rozhodnout omezit situace, ve kterých vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a usnadnit tak předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí(14).

30.      Mezi důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, připomínám, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon tohoto trestu nebo tohoto ochranného opatření v souladu se svým vnitrostátním právem.

31.      Použití důvodu, z něhož je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu a který je stanoven v uvedeném ustanovení, je tak podmíněno splněním dvou podmínek, a to že zaprvé se vyžádaná osoba zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a zadruhé se tento stát zaváže provést výkon trestu nebo ochranného opatření, pro které byl evropský zatýkací rozkaz vydán, v souladu se svým vnitrostátním právem(15).

32.      Pokud jde o první z těchto podmínek, Soudní dvůr již rozhodl, že vyžádaná osoba „má trvalé bydliště“ ve vykonávajícím členském státě, jestliže zřídila své skutečné bydliště v tomto státě a „zdržuje se“ tam, a v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v tomto členském státě si vytvořila k tomuto státu pouto, které je obdobné poutu vzniklému v důsledku bydliště(16).

33.      Pokud jde o druhou z uvedených podmínek, ze znění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že každé odmítnutí vykonat evropský zatýkací rozkaz předpokládá skutečný závazek vykonávajícího členského státu provést výkon trestu odnětí svobody uloženého vyžádané osobě(17). Proto pouhá okolnost, že tento stát prohlásí, že je „připravený“ zajistit výkon tohoto trestu, nemůže být považována za okolnost, která může odůvodnit takové odmítnutí. Z toho vyplývá, že před každým odmítnutím výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí vykonávající justiční orgán prověřit, zda skutečně bude možné provést výkon trestu v souladu s jeho vnitrostátním právem(18).

34.      Je třeba zajistit, aby se možnost vykonávajícího justičního orgánu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu uplatnila jen za podmínky, že se ve vykonávajícím členském státě zajistí skutečné vykonání trestu uloženého vyžádané osobě, a tím se dosáhne řešení v souladu s účelem sledovaným uvedeným rámcovým rozhodnutím 2002/584(19).

35.      Pokud vykonávající justiční orgán shledá, že obě podmínky, které jsem právě připomněl, jsou splněny, musí dále posoudit, zda existuje oprávněný zájem odůvodňující, aby trest uložený ve vystavujícím členském státě byl vykonán na území vykonávajícího členského státu. Toto posouzení umožňuje tomuto orgánu zohlednit cíl sledovaný čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, kterým je podle ustálené judikatury zlepšit vyhlídky na společenskou rehabilitaci vyžádané osoby po uplynutí trestu, k němuž byla odsouzena(20). K tomu, aby mohl rozhodnout, zda je třeba s ohledem na sledovaný cíl společenské rehabilitace odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, či nikoli, musí mít vykonávající justiční orgán potřebný prostor pro uvážení(21).

36.      Posouzení vykonávajícího justičního orgánu ohledně toho, zda existuje oprávněný zájem odůvodňující, aby trest nebo ochranné opatření uložené ve vystavujícím členském státě byly vykonány na území vykonávajícího členského státu, musí zahrnovat celkové posouzení všech konkrétních skutečností, kterými se vyznačuje situace vyžádané osoby a které mohou ukázat, zda mezi touto osobou a vykonávajícím členským státem existují vazby umožňující konstatovat, že uvedená osoba je v tomto státě dostatečně integrována, a tudíž vykonání trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody uložených této osobě ve vystavujícím členském státě ve vykonávajícím členském státě přispěje k dosažení cíle společenské rehabilitace sledovaného tímto čl. 4 bodem 6(22).

37.      V tomto kontextu Soudní dvůr upřesnil, že je třeba zohlednit rámcové rozhodnutí 2008/909. Zvláště bod 9 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí poskytuje demonstrativní výčet okolností, které mohou justičnímu orgánu umožnit ujistit se o tom, že výkon trestu vykonávajícím státem poslouží účelu, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby. Mezi tyto okolnosti patří po věcné stránce vazba dané osoby k vykonávajícímu státu, jakož i okolnost, že tento členský stát představuje centrum jejího rodinného života a zájmů, s ohledem zejména na její rodinné, jazykové, kulturní, společenské nebo také ekonomické vazby na uvedený stát(23).

38.      Mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909 tedy existuje vzájemný vztah. Soudní dvůr zdůraznil existenci takového vzájemného vztahu, když upřesnil, že vzhledem k tomu, že cíl sledovaný čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je totožný s cílem, který je uveden v bodu 9 jeho odůvodnění a je sledován článkem 25 rámcového rozhodnutí 2008/909, jenž odkazuje na důvod, z něhož je možné výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout a je stanoven v tomto čl. 4 bodu 6, jsou uvedené skutečnosti rovněž relevantní v rámci celkového posouzení, které musí vykonávající justiční orgán provést při použití tohoto důvodu(24).

39.      Vzájemný vztah mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909 se však neomezuje na posouzení existence oprávněného zájmu odůvodňujícího, aby trest nebo ochranné opatření uložené ve vystavujícím členském státě bylo vykonáno na území vykonávajícího členského státu. Článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 totiž stanoví použití tohoto rámcového rozhodnutí na výkon trestů mnohem obecnějším způsobem, pokud se členský stát rozhodne uplatnit důvod, pro který je možné odmítnout výkon, stanovený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

40.      Článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 tak stanoví, že „[a]niž je dotčeno rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV, použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost“.

41.      Podle mého názoru z článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 vyplývá, že uplatnění důvodu, z něhož je možné odmítnout výkon rozkazu a který je stanoven v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykonávajícím justičním orgánem, vyžaduje dodržení postupu a podmínek stanovených rámcovým rozhodnutím 2008/909 pro uznání a výkon rozsudku v trestní věci v jiném členském státě, než je členský stát, v němž byl vynesen odsuzující rozsudek(25). Svědčí pro to několik důvodů.

42.      Zaprvé je třeba citovat bod 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/909, který uvádí, že se toto rozhodnutí „rovněž obdobně vztahuje na výkon trestů v případech uvedených v čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí [2002/584]. To mimo jiné znamená, aniž je dotčeno uvedené rámcové rozhodnutí, že za účelem posouzení, zda má být osoba v případech podle čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí [2002/584] předána nebo zda má být vykonán trest, by vykonávající stát mohl jako podmínku pro uznání a výkon rozsudku ověřit existenci důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu podle článku 9 tohoto rámcového rozhodnutí, včetně ověření oboustranné trestnosti, pokud vykonávající členský stát učinil prohlášení podle čl. 7 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí“. Ačkoli unijní normotvůrce klade příkladmo důraz na ověření existence důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu stanovených v článku 9 rámcového rozhodnutí 2008/909 ze strany vykonávajícího členského státu, nevylučuje to podle mého názoru v žádném případě ověření ostatních podmínek.

43.      Vztah mezi postupy stanovenými rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909 při uplatňování důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, uvedeného v čl. 4 bodu 6 prvního z těchto rámcových rozhodnutí, potvrzuje rovněž část f) vzoru osvědčení uvedeného v příloze I rámcového rozhodnutí 2008/909. Toto osvědčení se postupuje spolu s rozsudkem pro účely jeho uznání a výkonu a musí na tento důvod odkazovat, je-li uplatňován. Z toho vyplývá, že odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu z uvedeného důvodu vyžaduje postoupení rozsudku a osvědčení odsuzujícím členským státem v souladu s pravidly stanovenými tímto rámcovým rozhodnutím.

44.      Zadruhé podmínka, podle které před každým odmítnutím výkonu evropského zatýkacího rozkazu z důvodu vycházejícího z čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí vykonávající justiční orgán ověřit, zda skutečně bude možné provést výkon trestu odnětí svobody v souladu s jeho vnitrostátním právem, zahrnuje podle mého názoru ustanovení práva vykonávajícího členského státu, která provádějí rámcové rozhodnutí 2008/909(26). V souladu s tím, co stanoví článek 25 tohoto rámcového rozhodnutí, a aby mohl zajistit účinný výkon takového trestu, musí vykonávající justiční orgán dodržovat postup a podmínky stanovené uvedeným rámcovým rozhodnutím za účelem uznání a výkonu rozsudku vydaného v odsuzujícím členském státě.

45.      Zatřetí, jak správně uvedla rumunská vláda na jednání, nic nenasvědčuje tomu, že by unijní normotvůrce zamýšlel stanovit dva odlišné právní režimy, pokud jde o uznávání a výkon rozsudků v trestních věcech, v závislosti na tom, zda existuje či neexistuje evropský zatýkací rozkaz.

46.      Začtvrté, z rozsudku ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu)(27) vyplývá, že pokud vykonávající justiční orgán hodlá přistoupit k předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu za účelem stíhání a pro toto předání stanoví, v souladu s ustanovením čl. 5 bodu 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, jako podmínku, že osoba bude vrácena do vykonávajícího členského státu, aby v něm vykonala trest uložený ve vystavujícím členském státě, řídí se výkon tohoto trestu ve vykonávajícím členském státě rámcovým rozhodnutím 2008/909(28). Obdobně tomu podle mého názoru musí být ohledně důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, stanoveného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

47.      Z těchto skutečností vyplývá, že za účelem uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, stanoveného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, musí být uznání a výkon trestu uloženého vyžádané osobě prováděny v souladu s postupem a za podmínek stanovených rámcovým rozhodnutím 2008/909.

48.      Na základě toho mám za to, že ve vykonávajícím členském státě nemůže být trest uložený vyžádané osobě skutečně vykonán, nerespektuje-li tento členský stát tento postup a tyto podmínky. Aby se tedy mohl vykonávající členský stát zavázat k výkonu trestu odnětí svobody uloženého vyžádané osobě tím, že ověří, že má možnost skutečně provést výkon tohoto trestu v souladu s vnitrostátním právem(29), a vyhnout se tak jakémukoli riziku beztrestnosti této osoby, jak vyžaduje čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, musí být oprávněn znovu převzít výkon uvedeného trestu v souladu s pravidly stanovenými rámcovým rozhodnutím 2008/909.

49.      Nyní je třeba upřesnit, jaká jsou tato pravidla.

50.      V tomto ohledu připomínám, že stejně jako rámcové rozhodnutí 2002/584 konkretizuje i rámcové rozhodnutí 2008/909 zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání v oblasti trestního práva. Toto rámcové rozhodnutí posiluje justiční spolupráci v oblasti uznávání a výkonu trestních rozsudků v případech, kdy byly osoby odsouzeny k trestu odnětí svobody nebo k opatření spojenému s odnětím osobní svobody v jiném členském státě, s cílem usnadnit jejich společenskou rehabilitaci(30).

51.      Účelem uvedeného rámcového rozhodnutí je podle jeho čl. 3 odst. 1 stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů uložených soudem jiného členského státu.

52.      Za tímto účelem článek 8 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu je v zásadě povinen vyhovět žádosti o uznání rozsudku nebo o výkon odsouzení k trestu odnětí svobody nebo opatření spojeného se zbavením osobní svobody, která mu byla postoupena v souladu s články 4 a 5 tohoto rámcového rozhodnutí. Nevyhovět takové žádosti v zásadě může pouze z důvodů k odmítnutí uznání a výkonu, které jsou taxativně vyjmenovány v článku 9 uvedeného rámcového rozhodnutí(31).

53.      Kromě toho čl. 8 odst. 2 až 4 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví striktní podmínky pro přeměnu trestu uloženého ve vydávajícím členském státu příslušným orgánem vykonávajícího členského státu, které představují jediné výjimky ze základní povinnosti uvedeného orgánu, kterou má na základě čl. 8 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, uznat rozsudek, který mu byl předán, a neprodleně přijmout veškerá opatření nezbytná k výkonu trestu, jehož délka a druh odpovídají délce a druhu trestu stanoveným v rozsudku vyneseném ve vydávajícím členském státě(32).

54.      Článek 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 upravuje možnost, aby odsuzující členský stát, který obvykle iniciuje postup směřující k uznání a výkonu rozsudku v trestní věci, který byl vydán na jeho území, v jiném členském státě, postoupil tomuto jinému členskému státu takový rozsudek spolu s osvědčením, jehož jednotný formulář je obsažen v příloze I tohoto rámcového rozhodnutí.

55.      Článek 4 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví, že „[o]svědčení je možné postoupit, pokud se příslušný orgán vydávajícího státu přesvědčí, po případné konzultaci mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu, že výkon trestu ve vykonávajícím státě splní účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby“.

56.      Článek 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2008/909 dále stanoví, že „vykonávající stát může z vlastního podnětu požádat vydávající stát, aby mu postoupil rozsudek společně s osvědčením. [...] Vydávající stát není povinen postoupit rozsudek společně s osvědčením na základě žádosti podané podle tohoto odstavce“.

57.      Článek 5 tohoto rámcového rozhodnutí upravuje postup pro postoupení rozsudku a osvědčení.

58.      Z těchto ustanovení na jedné straně vyvozuji, že postoupení rozsudku a osvědčení odsuzujícím členským státem upravené rámcovým rozhodnutím 2008/909 je nezbytné pro účely uznání tohoto rozsudku a výkonu trestu, přičemž toto postoupení představuje formu vyjádření souhlasu odsuzujícího členského státu se zajištěním výkonu trestu vykonávajícím členským státem. K uznání rozsudku a výkonu trestu tedy dochází na základě informací obsažených v osvědčení. Toto osvědčení může být ostatně vzato zpět odsuzujícím členským státem za podmínek stanovených v článku 13 tohoto rámcového rozhodnutí(33), zejména pokud mu nevyhovuje navrhovaná přeměna trestu.

59.      Na druhé straně odsuzující členský stát není povinen přistoupit k takovému postoupení(34). Pokud k němu přistoupí, znamená to, že souhlasí s tím, aby byl dotčený trest vykonán ve vykonávajícím členském státě. Z toho vyplývá, že pokud rozsudek spolu s osvědčením upraveným v tomto rámcovém rozhodnutí není postoupen, není vykonávající členský stát oprávněn provést na svém území výkon trestu uloženého v odsuzujícím členském státě, neboť s tím posledně uvedený stát nevyjádřil souhlas. Nemůže tomu být jinak v rámci uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, uvedeného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

60.      K zajištění výkonu trestu vykonávajícím členským státem tedy může dojít pouze v rámci stanoveném rámcovým rozhodnutím 2008/909, které vyžaduje úzkou a aktivní spolupráci s odsuzujícím členským státem(35), a zvláště souhlas tohoto členského státu s výkonem trestu ve vykonávajícím členském státě. Postoupení rozsudku odsuzujícím členským státem vykonávajícímu členskému státu v rámci řízení týkajícího se výkonu evropského zatýkacího rozkazu tuto podmínku nesplňuje, pokud – jako je tomu v projednávané věci – k tomuto rozsudku není připojeno osvědčení stanovené tímto rámcovým rozhodnutím, a navíc první členský stát jednoznačně projeví svůj nesouhlas s tím, aby byl uložený trest vykonán ve druhém členském státě.

61.      Provádění postupu stanoveného rámcovým rozhodnutím 2008/909 tak může posílit vzájemnou důvěru mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího členského státu prostřednictvím předběžných konzultací, které jsou výrazem zásady loajální spolupráce. Pokud odsuzující členský stát odmítne postoupit výkon trestu, nemůže si vykonávající členský stát jednostranně přisvojit pravomoc provést výkon tohoto trestu a nemůže se dovolávat důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, uvedeného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

62.      Na rozdíl od toho, co tvrdila nizozemská vláda v rámci tohoto řízení, mám za to, že nutnost získat souhlas odsuzujícího členského státu nemůže ohrozit užitečný účinek důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, uvedeného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Tímto požadavkem je totiž odepření výkonu stanovené tímto ustanovením pouze podmíněno a nelze je považovat za nepoužitelné. V této fázi nelze předpokládat, že odsuzující členský stát odmítne postoupit rozsudek spolu s osvědčením. Tento členský stát totiž může být stejně jako vykonávající členský stát přesvědčen, že výkon trestu na území vykonávajícího členského státu přispěje k dosažení cíle, kterým je napomoci společenské rehabilitaci odsouzené osoby.

63.      Je zajisté pravda, že Soudní dvůr z článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 vyvodil, že žádné ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí nemůže mít vliv na působnost ani podmínky uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, uvedeného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584(36). To však neznamená, že podmínky uznání a výkonu rozsudků v trestních věcech se nepoužijí, pokud se uplatní tento důvod odmítnutí výkonu, ale spíše to, že jsou tyto podmínky použitelné, pouze pokud jsou slučitelné s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí(37). Unijní normotvůrce tedy projevil úmysl neoslabit cíl tohoto rámcového rozhodnutí, a sice předávání osob, na které se vztahuje evropský zatýkací rozkaz.

64.      V požadavku, podle kterého uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, stanoveného v čl. 4 bodu 6 tohoto rámcového rozhodnutí, podléhá souhlasu odsuzujícího členského státu, však neshledávám žádnou neslučitelnost s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584. Právě naopak vzhledem k tomu, že taková podmínka omezuje možnost vykonávajícího justičního orgánu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, přispívá k posílení systému předávání zavedeného tímto rámcovým rozhodnutím ve prospěch prostoru svobody, bezpečnosti a práva(38). Zvláště platí, že použití tohoto důvodu odmítnutí výkonu je především podřízeno požadavku, aby trest odnětí svobody uložený vyžádané osobě mohl být skutečně vykonán v tomto členském státě(39).

65.      Soudní dvůr rovněž uvedl, že spojitost stanovená unijním normotvůrcem mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909 musí přispívat k dosažení cíle spočívajícího v usnadnění společenské rehabilitace dotyčné osoby a že taková rehabilitace je ostatně v zájmu nejen odsouzené osoby, ale rovněž Evropské unie obecně(40). Soudní dvůr též rozhodl, že ačkoliv cílem důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, stanoveného v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je zejména umožnit přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena, takovýto – jakkoli důležitý – cíl nemůže vyloučit, aby členské státy při provádění tohoto rámcového rozhodnutí omezily, ve smyslu uvedeném v základním pravidle stanoveném v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, situace, ve kterých má být možné odmítnout předat osobu, která spadá do rozsahu působnosti uvedeného čl. 4 bodu 6(41).

66.      Z výše uvedeného vyplývá, že cíl spočívající ve zvýšení šancí na sociální znovuzačlenění odsouzené osoby do společnosti po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena, nemá absolutní povahu a nemůže převážit nad cílem zavedení účinného systému předávání mezi členskými státy.

67.      Navíc, jak správně uvedla francouzská vláda na jednání, podle článku 4 rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být příslušné orgány vydávajícího i vykonávajícího členského státu přesvědčeny, že postup vzájemného uznávání odpovídá v dané situaci cíli spočívajícímu v podpoře sociálního znovuzačlenění odsouzené osoby. Tento požadavek konsenzu je tedy v přímém rozporu s myšlenkou, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožňuje ponechat pouze na vykonávajícím členském státu, aby rozhodl, zda je výkon trestu na jeho území odůvodněný. I vystavující členský stát musí mít za to, že by výkon trestu na území vykonávajícího členského státu usnadnil sociální znovuzačlenění odsouzené osoby a tento cíl převáží nad cílem, aby byl tento trest vykonán ve vystavujícím členském státě. Jiné posouzení by vedlo k tomu, že by se v rozporu s tím, co stanoví článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909, vytvořil dvojí režim vzájemného uznávání rozhodnutí o odsouzení v trestních věcech. Mimo kontext evropského zatýkacího rozkazu by oba členské státy sice měly být přesvědčeny o tom, že cíle spočívajícího v podpoře sociálního znovuzačlenění je dosaženo, avšak v rámci provádění evropského zatýkacího rozkazu by toto posouzení mohl provést pouze vykonávající členský stát. Jak jsem již uvedl výše, nedomnívám se, že unijní normotvůrce zamýšlel vytvořit takový dvojí režim.

68.      Mám rovněž za to, že cíl spočívající v ulehčení možnosti sociálního znovuzačlenění odsouzené osoby nemůže vést k vyloučení oprávněných zájmů, které může mít členský stát, v němž byl uložen trest, aby byl tento trest vykonán na jeho území. S ohledem na různé funkce trestu v rámci společnosti totiž mohou aspekty trestní politiky vlastní každému členskému státu vést odsuzující členský stát k tomu, aby si přál, navzdory skutečnosti, že by tomu mohly bránit úvahy související se sociálním znovuzačleněním vyžádané osoby, aby byl uložený trest vykonán na jeho území(42). V tomto ohledu lze uvést příklad odsouzení v oblasti terorismu.

69.      Mám za to, že pokud se členský stát rozhodne vydat evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu trestu odnětí svobody, přeje si, aby mu byla vyžádaná osoba předána za účelem výkonu tohoto trestu na jeho území. Pokud by tento členský stát zvažoval nejprve možnost, aby byl tento trest vykonán v jiném členském státě, uplatnil by mechanismus uznávání a výkonu rozsudků v trestních věcech upravený v rámcovém rozhodnutí 2008/909.

70.      V takové situaci žádosti o uznání rozsudku a o výkon trestu uloženého ve vystavujícím členském státě je samotným smyslem takového řízení, aby dotyčná osoba, která zdaleka nemusí být předána orgánům posledně uvedeného členského státu, zůstala ve vykonávajícím členském státě a vykonala zde trest(43).

71.      V případě, kdy odsuzující členský stát upřednostňuje vydání evropského zatýkacího rozkazu namísto uplatnění mechanismu předávání stanoveného rámcovým rozhodnutím 2008/909, má však zásada vzájemného uznávání důsledky jiné povahy. Tato zásada totiž znamená, že vykonávající justiční orgán je povinen vykonat evropský zatýkací rozkaz, který je mu předložen.

72.      Získání souhlasu odsuzujícího členského státu umožňuje respektovat svobodnou volbu, kterou musí tento stát mít mezi oběma nástroji justiční spolupráce v trestních věcech. Jak jsem již vysvětlil, neexistuje povinnost tohoto členského státu vydat osvědčení podle rámcového rozhodnutí 2008/909. Pokud uvedený členský stát učinil svrchované rozhodnutí upřednostnit evropský zatýkací rozkaz, musí být toto rozhodnutí respektováno. Nelze tedy předpokládat, že by v případě odmítnutí výkonu tohoto zatýkacího rozkazu byl tentýž členský stát připraven vzdát se výkonu trestu na svém území. Právě naopak, vydání evropského zatýkacího rozkazu svědčí o tom, že si přeje, aby byl trest vykonán na jeho území.

73.      Stanovisko nizozemské vlády, podle kterého se provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 rovná uznání odsuzujícího rozsudku, v důsledku čehož by bylo získání souhlasu odsuzujícího členského státu zbytečným, vede k následujícímu paradoxu: v podstatě znamená, že pokud justiční orgán vydá evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu trestu, vyplývá z toho, že souhlasí s tím, že tento trest může být případně vykonán v jiném členském státě, takže se vystavující členský stát vzdává vlastní pravomoci k výkonu uvedeného trestu. Cílem evropského zatýkacího rozkazu je především to, aby byla vyžádaná osoba předána justičnímu orgánu, který takový zatýkací rozkaz vydal. Jinak řečeno, cílem vydání evropského zatýkacího rozkazu není přenesení pravomoci k výkonu trestu do jiného členského státu.

74.      Tím, že si vystavující členský stát přeje zachovat vykonávací pravomoc, neporušuje zásadu vzájemné důvěry. Vykonávající členský stát je v zásadě povinen vyhovět žádosti o spolupráci, kterou představuje vydání evropského zatýkacího rozkazu. Jak správně uvedla francouzská vláda při jednání, za takových okolností nemůže tato zásada sloužit jako důvod pro uznání a výkon soudního rozhodnutí jiným členským státem, pokud o ně vystavující členský stát nepožádal, ani si je nepřál.

75.      Opačný výklad by vedl k tomu, že by vykonávající členský stát mohl nabýt pravomoc k výkonu trestu, přestože se členský stát, v němž byl trest vynesen, nevzdal výkonu takové pravomoci, o čemž svědčí skutečnost, že byl vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu tohoto trestu. To by bylo v rozporu se zásadou vzájemné důvěry, která v takové situaci především vyžaduje, aby vykonávající členský stát evropský zatýkací rozkaz vykonal. Jak uvedla Komise na jednání, čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, jakožto výjimka ze zásady předání a s ohledem na fakultativní povahu důvodu pro odmítnutí, který stanoví, nezavádí právo odsouzeného na předání, ale pouze možnost. Tato možnost může být uplatněna pouze za určitých podmínek.

76.      Není tedy možné vybočit z rámce stanoveného rámcovým rozhodnutím 2008/909, neboť bez ohledu na okolnosti, za kterých připadá v úvahu uznání odsuzujícího rozsudku v trestních věcech, pouze dodržování pravidel stanovených tímto rámcovým rozhodnutím může zajistit spravedlivou rovnováhu zachovávající práva odsuzujícího členského státu.

77.      V rámci projednávané věci je nesporné, že postup a podmínky stanovené rámcovým rozhodnutím 2008/909 za účelem uznání a výkonu rozsudku, jehož předmětem byl C. J., nebyly dodrženy. Italské justiční orgány odmítly vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný na C. J., když současně uznaly odsuzující rozsudek a nařídily jeho výkon v Itálii, avšak rumunské justiční orgány podaly proti takovému uznání a výkonu rozhodnutí mimo území Rumunska námitky.

78.      Italské justiční orgány tedy nejednaly v souladu se zásadou vzájemného uznávání, jak je konkretizována v rámcovém rozhodnutí 2008/909, a nemohou se proto dovolávat této zásady vůči vydávajícímu členskému státu. Posledně uvedený stát si tedy zachovává právo na výkon dotčeného rozsudku na svém území. Ačkoli čl. 22 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví, že tento stát nesmí v provádění výkonu trestu pokračovat, jakmile se začne s jeho výkonem ve vykonávajícím státě, je ještě třeba, aby výkon trestu byl proveden v souladu s pravidly stanovenými v tomto rámcovém rozhodnutí. Tak tomu není, pokud k uznání rozsudku v trestní věci došlo v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými uvedeným rámcovým rozhodnutím, a zvláště pokud vydávající členský stát nepostoupil rozsudek spolu s osvědčením, jak stanoví totéž rámcové rozhodnutí. Připustit, že v takové situaci by zahájení výkonu trestu ve vykonávajícím členském státě mohlo zbavit vydávající členský stát jeho pravomoci vykonat tento trest, by otevřelo cestu k obcházení pravidel stanovených rámcovým rozhodnutím 2008/909.

79.      Dodávám, že i kdyby došlo k postoupení rozsudku a osvědčení stanovenému tímto rámcovým rozhodnutím, lze si položit otázku, zda je možné vnitrostátní příkaz k výkonu trestu odnětí svobody se současným odkladem, ve formě domácího vězení, v očekávání rozhodnutí italských justičních orgánů o alternativním opatření k trestu odnětí svobody považovat za započetí výkonu tohoto trestu ve smyslu čl. 22 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí. Nepovažuji však za nutné zabývat se tímto aspektem v rámci projednávané věci, jelikož v každém případě nebyl dodržen postup a podmínky stanovené v témže rámcovém rozhodnutí(44).

80.      Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného na C. J. není v souladu s unijním právem, může vystavující justiční orgán pokračovat v řízení o předání této osoby tím, že ponechá tento rozkaz v platnosti nebo vydá nový, aby podpořil dosažení cíle spočívajícího v boji proti beztrestnosti, který sleduje rámcové rozhodnutí 2002/584(45). Jinak řečeno, nelze mít za to, že dotčený evropský zatýkací rozkaz se stal bezpředmětným a vyčerpal své účinky. Navíc rozsudek vydaný ve vystavujícím členském státě, na němž je tento zatýkací rozkaz založen a na který odkazuje čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, si zachovává svou vykonatelnost. Jak rumunská vláda uvedla na jednání, jakmile dojde k předání, bude na vystavujícím členském státě, aby případně zohlednil čl. 26 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí. Jak již Soudní dvůr rozhodl, toto ustanovení tím, že vyžaduje zohlednění jakékoli doby, po kterou byla odsouzená osoba zadržována ve vykonávajícím členském státě, zaručuje, že tato osoba nakonec nebude muset podstoupit vazbu, jejíž celková doba trvání – jak ve vykonávajícím členském státě, tak ve vystavujícím členském státě – by přesáhla dobu trvání trestu odnětí svobody, ke kterému byla odsouzena ve vystavujícím členském státě (46).

IV.    Závěry

81.      S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první až třetí předběžnou otázku položenou Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) následovně:

„Článek 4 bod 6 a čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, jakož i čl. 4 odst. 2 a 5, čl. 8 odst. 1, čl. 22 odst. 1 a článek 25 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii,

musí být vykládány v tom smyslu, že

justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody s odvoláním na důvod, pro který je možné odmítnout výkon, uvedený v prvním z těchto ustanovení, pokud k uznání a výkonu odsuzujícího rozsudku došlo v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909. V této situaci si vystavující členský stát zachovává právo vykonat tento trest a vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší, aby evropský zatýkací rozkaz vykonal tak, že vyžádanou osobu předá tomuto členskému státu.“

1–       Původní jazyk: francouzština.

2–       Úř. věst. 2002, L 190, s. 1., Zvl. vyd. 19/06 s. 34.

3–       Úř. věst. 2008, L 327, s. 27.

4–       Toto ustanovení stanoví, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, „byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu se svým vnitrostátním právem“.

5–       V tomto stanovisku může být vystavující členský stát rovněž označován jako odsuzující členský stát.

6–       Toto osvědčení bylo doplněno dalším, postoupeným rumunským justičním orgánům dne 14. července 2021, které obsahuje následující prohlášení: „[p]okud jde o domácí vězení, čekáme na rozhodnutí soudu pro dohled o alternativním opatření“.

7–       Podle ustálené judikatury vnitrostátní soud vymezí na vlastní odpovědnost právní a skutkový rámec řízení o předběžné otázce: viz zejména rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Istruzione a INPS (C‑270/22, EU:C:2023:933, bod 34 a citovaná judikatura).

8–       Viz zejména rozsudek ze dne 6. června 2023, O. G. (Evropský zatýkací rozkaz vydaný na státního příslušníka třetího státu) (C‑700/21, dále jen „rozsudek O. G.“, EU:C:2023:444, bod 31 a citovaná judikatura).

9–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 32 a citovaná judikatura).

10–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 33 a citovaná judikatura).

11–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 34 a citovaná judikatura).

12–       Viz zejména rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:191, bod 40 a citovaná judikatura).

13–       Viz zejména rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:191, bod 41 a citovaná judikatura).

14–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 35 a citovaná judikatura).

15–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 46 a citovaná judikatura).

16–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 47 a citovaná judikatura).

17–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 48 a citovaná judikatura).

18–       Viz zejména rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 88 a citovaná judikatura).

19–       Viz zejména rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 92 a citovaná judikatura). Jak uvedl generální advokát Bot ve stanovisku ve věci Popławski (C‑579/15, EU:C:2017:116), „provedení zásady vzájemného uznávání a potřeba vyloučit jakékoliv riziko beztrestnosti nutně vedou k závěru, že není-li možné, ať už z jakéhokoliv důvodu, zajistit provedení výkonu trestu vykonávajícím členským státem, musí být evropský zatýkací rozkaz vykonán“ (bod 57).

20–       Viz zejména rozsudek O. G. (bod 49 a citovaná judikatura).

21–       Viz rozsudek O. G. (bod 53).

22–       Viz zejména rozsudek O. G. (body 60 a 61 a citovaná judikatura).

23–      Viz zejména rozsudek O. G. (bod 62 a citovaná judikatura).

24–       Viz rozsudek O. G. (bod 63).

25–       V tomto ohledu viz rovněž Oznámení Komise – Příručka k vydávání [a] výkonu evropského zatýkacího rozkazu (Úř. věst C, C/2023/1270), body 2.5.2 a 5.5.2, z nichž vyplývá, že v případě, kdy se použije čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je nutno použít i rámcové rozhodnutí 2008/909 za účelem převedení trestu do členského státu, ve kterém je vykonán.

26–       V tomto smyslu viz oznámení Komise – Příručka k předávání odsouzených osob a trestů odnětí svobody v Evropské unii (Úř. věst. 2019, C 403, s. 2), které v bodě 11.1 uvádí, že „[p]odle článku 25 a 12. bodu odůvodnění rámcového rozhodnutí se v případech, kdy se použije čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, na výkon trestů obdobně použije vnitrostátní právo provádějící rámcové rozhodnutí, je-li slučitelné s rámcovým rozhodnutím 2002/584“. V tomto bodu se rovněž uvádí, že „[s]pojitost mezi rámcovým rozhodnutím [2008/909] a rámcovým rozhodnutím 2002/584 je stanovena v článku 25 a ve 12. bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí [2008/909]“ a že „před každým odmítnutím výkonu [evropského zatýkacího rozkazu] podle čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí vykonávající soudní orgán prověřit, zda skutečně bude možné provést výkon trestu v souladu s jeho vnitrostátním právem provádějícím rámcové rozhodnutí [2008/909]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

27–       C‑314/18, EU:C:2020:191.

28–       Viz rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:191, bod 49 a násl.).

29–       Viz zejména rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 88 a citovaná judikatura).

30–       Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 19).

31–       Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 20).

32–       Viz rozsudek ze dne 15. dubna 2021, AV (Souhrnný rozsudek) (C‑221/19, EU:C:2021:278, bod 35 a citovaná judikatura).

33–       Toto ustanovení stanoví, že „dokud nebyl ve vykonávajícím státě zahájen výkon trestu, může vydávající stát vzít od tohoto státu rozsudek a osvědčení zpět, přičemž uvede důvody, které ho k tomu vedly. Po zpětvzetí osvědčení již vykonávající stát trest nevykoná“.

34–       V tomto směru viz příručku uvedenou v poznámce pod čarou 26 tohoto stanoviska, která v bodě 1.1. uvádí, že podle rámcového rozhodnutí 2008/909 vydávající stát „nemá povinnost postoupit rozsudek jinému členskému státu za účelem jeho uznání a výkonu uloženého trestu“ a že „[v]ydávajícímu státu přiznává možnost konečného vyjádření ohledně předání dotyčné osoby na základě spokojenosti s přeměnou trestu a způsobem jeho výkonu“. V bodě 3.1 této příručky se navíc uvádí, že ani v jednom z případů uvedených v čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí 2008/909 „vydávajícímu státu nevzniká povinnost žádosti o postoupení rozsudku vyhovět. Je to logickým důsledkem skutečnosti, že vydávající stát je i nadále jediným subjektem, který po spáchání trestného činu vydal rozsudek, k čemuž měl svrchovanou pravomoc. Vydávající stát si proto ponechává prostor pro uvážení s cílem posoudit žádost vykonávajícího státu nebo odsouzené osoby, případně obou“.

35–       Zvláště musí vykonávající členský stát poskytnout odsuzujícímu členskému státu, určité množství takových informací, jaké jsou uvedeny v článcích 12 a 21 rámcového rozhodnutí 2008/909.

36–       Viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Sut (C‑514/17, EU:C:2018:1016, bod 48).

37–       Viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Sut (C‑514/17, EU:C:2018:1016, bod 48).

38–       Viz zejména rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Sut (C‑514/17, EU:C:2018:1016, body 43 a 44 a citovaná judikatura).

39–       Viz zejména rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Sut (C‑514/17, EU:C:2018:1016, bod 49).

40–       Viz rozsudek ze dne 11. března 2020, SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:191, bod 51 a citovaná judikatura).

41–       Viz zejména rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Sut (C‑514/17, EU:C:2018:1016, bod 46 a citovaná judikatura). Jak uvedl generální advokát Pikamäe ohledně čl. 5 bodu 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve svém stanovisku, které přednesl ve věci SF (Evropský zatýkací rozkaz – Záruka navrácení do vykonávajícího státu) (C‑314/18, EU:C:2020:427), „[c]íl spočívající v usnadnění opětovného začlenění odsouzené osoby do společnosti proto není absolutní a může být vyvážen jinými požadavky“ (bod 61).

42–       V tomto ohledu viz příručku uvedenou v poznámce pod čarou 26 tohoto stanoviska, která v bodě 3.1 uvádí, že „[v]ydávající stát by například mohl chtít odsouzenou osobu nepředat v případě, že ve vykonávajícím státě existuje vzhledem k pravidlům o předčasném a podmíněném propuštění, která v něm platí, možnost kratší doby věznění. Při rozhodování o tom, kde by pachatel mohl nejlépe vykonávat svůj trest, mohou být zohledněny rovněž zájmy obětí. K předání osoby může mít členský stát výhrady rovněž v případě, že by její předání nebylo v zájmu její společenské rehabilitace, nýbrž by mohlo vést naopak k tomu, že se dotyčná osoba ve svém domovském státě do zločineckého prostředí opět vrátí“. V témže bodě se uvádí, že „[p]lnou rozhodovací pravomoc vydávajícího státu názorně dokládá i článek 13 rámcového rozhodnutí [2008/909], kde se uvádí, že dokud nebyl ve vykonávajícím státě zahájen výkon trestu, může vydávající stát vzít od tohoto státu rozsudek a osvědčení zpět, přičemž uvede důvody, které ho k tomu vedly. V souvislosti s tím viz také čl. 17 odst. 3“. Kromě toho se zde podotýká, že „[v] členských státech sílí názor, že v souvislosti s výkonem trestu odsouzeného pachatele by měla být zohledňována stanoviska obětí, a to i v rámci mezinárodního předávání vězňů. Oběti mohou být přítomny jak ve vykonávajícím, tak ve vydávajícím státě. Mnoho členských států přijalo postup umožňující konzultovat s oběťmi otázku předávání osob a zohledňovat jejich stanovisko. Tento postup však nezakládá právo obětí odmítnout předání určité osoby“.

43–       Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 39).

44–       V tomto ohledu uvádím, že ve věci Fira (C‑215/24) vyvstává zejména otázka, zda může vykonávající členský stát poté, co odmítl vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, pozastavit výkon tohoto trestu.

45–       V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další (C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 141).

46      Viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 28. července 2016, JZ (C 294/16 PPU, EU:C:2016:610, bod 43).