1.

Může pracovník kumulovat dny nevyčerpané placené dovolené za kalendářní rok bez jakéhokoli časového omezení, nebo čl. 7 odst. 1 směrnice o pracovní době ( 2 ) ukládá členským státům, aby stanovily lhůtu pro převod? Pokud tuto povinnost mají, jaká je přiměřená délka takové lhůty?

2.

To jsou hlavní problémy nastolené předkládajícím soudem, kterým je Conseil de prud’hommes d’Agen (pracovní soud v Agen, Francie). Vzhledem k tomu, že žalovaná v původním řízení je soukromým provozovatelem sítě veřejné dopravy, tento soud navíc žádá o objasnění přímého účinku směrnice o pracovní době v horizontálních situacích.

3.

Projednávaná věc vychází z několika žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podaných v rámci pěti sporů předložených předkládajícímu soudu. Všechny tyto spory se týkají pracovníků, kteří jsou nebo byli zaměstnáni u společnosti Keolis Agen SARL, jež spravuje síť autobusové dopravy pro městskou oblast Agen (Francie). Tito pracovníci požádali svého zaměstnavatele o uznání jejich nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterou nemohli vyčerpat v referenčním roce, v němž jim tyto nároky vznikly, a když zaměstnavatel tyto žádosti zamítl, předložili spory předkládajícímu soudu. Na podporu uvedených pracovníků vstoupil do těchto řízení odborový svaz, Syndicat national des transports urbains SNTU-CFDT.

4.

Keolis Agen je soukromá společnost, která poskytuje službu veřejné městské autobusové dopravy osob. Pět žalobců žalujících tuto společnost u předkládajícího soudu je nebo bylo jejími zaměstnanci.

5.

Všichni žalobci byli v průběhu trvání svých pracovních smluv po delší dobu v pracovní neschopnosti ( 3 ). Po návratu do práce nebo po ukončení jejich pracovních smluv z důvodu neschopnosti pokračovat v pracovní činnosti žalobci požádali společnost Keolis Agen, aby jim buď umožnila vyčerpat dny dovolené za kalendářní rok, o které byli v době nemoci připraveni, nebo aby jim v případě ukončení pracovních smluv vyplatila náhrady.

6.

Společnost Keolis Agen tyto žádosti zamítla. Měla za to, že na základě francouzského zákoníku práce ( 4 ) žalobci neměli nárok na dovolenou za kalendářní rok, když jejich nepřítomnost v práci byla delší než jeden rok z důvodu nemoci, která nesouvisela s prací. Podle jejího názoru by se tato vnitrostátní právní úprava měla použít, i kdyby byla v rozporu s článkem 7 směrnice o pracovní době, jelikož tato směrnice nezakládá povinnosti soukromým osobám.

7.

Společnost Keolis Agen tvrdí, že z důvodu liberalizace odvětví dopravních služeb ve Francii ( 5 ) se vůči ní nelze dovolávat směrnice o pracovní době. Byť podniká v oblasti poskytování veřejné dopravy, možnost zaměstnanců dovolávat se přímo směrnice o pracovní době by ji stavěla do horšího konkurenčního postavení ve srovnání s jinými soukromými společnostmi, které nadále podléhají francouzskému právu, a nikoli této směrnici.

8.

Žalobci mají za to, že se vůči svému zaměstnavateli mohou dovolávat čl. 7 odst. 1 směrnice o pracovní době a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a tato ustanovení unijního práva odůvodňují jejich nárok na dovolenou za kalendářní rok i během období dlouhodobé nemoci. Francouzské právo, které stanoví opak, by se proto nemělo použít.

9.

Spor o přímý účinek směrnice o pracovní době v projednávané věci vedl k první otázce předkládajícího soudu.

10.

Druhá a třetí otázka se stávají relevantními tehdy, pokud mají žalobci nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok ve vztahu k referenčním rokům, kdy byli v pracovní neschopnosti. Tyto otázky vyvstávají proto, že podle předkládajícího soudu francouzské právo neupravuje lhůtu pro převod nevyčerpané dovolené za kalendářní rok; nestanovuje, zda takové právo existuje či nikoli. Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce a z vyjádření zúčastněných vyplývá, že dva nejvyšší francouzské soudy zaujaly k této otázce protichůdná stanoviska. Na jedné straně z judikatury Cour de cassation (Kasační soud, Francie) ( 6 ) vyplývá, že francouzské právo žádné omezení pro převod nevyužitých nároků na dovolenou za kalendářní rok nestanoví. Na druhé straně Conseil d’État (Státní rada, Francie) má patrně za to, že nárok na nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok zaniká po patnácti měsících od skončení referenčního roku, v němž nárok na tuto placenou dovolenou vznikl ( 7 ). Posledně uvedená úvaha zřejmě vyplývá z judikatury Soudního dvora, v níž tento soud konstatoval, že patnáctiměsíční období není v rozporu se směrnicí o pracovní době ( 8 ).

11.

V původním řízení se předkládající soud táže, zda unijní právo obsahuje takový požadavek na stanovení lhůty pro převod dovolené. Pokud tomu tak je, přeje si rovněž zjistit, co představuje pojem „přiměřená doba“, po jejímž uplynutí může nárok na dovolenou za kalendářní rok zaniknout. V tomto ohledu vysvětluje, že v projednávané věci byly všechny nároky na nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok uplatněny dříve než po patnácti měsících od skončení referenčního období, v němž uvedené nároky vznikly.

12.

Společnost Keolis Agen požádala předkládající soud o to, aby sporné otázky předložil Soudnímu dvoru. Žalobci to považovali za zbytečné a proti této žádosti se vymezili.

13.

Za těchto okolností se Conseil de prud’hommes d’Agen (pracovní soud v Agen) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující předběžné otázky (otázky jsou ve všech pěti spojených věcech totožné):

14.

Písemná vyjádření předložili Soudnímu dvoru žalobci v původním řízení a Syndicat national des transports urbains SNTU-CFDT (společně dále jen „žalobci“), společnost Keolis Agen, francouzská vláda a Evropská komise. Jednání nebylo nařízeno.

15.

V posledních letech narostl počet věcí týkajících se placené dovolené za kalendářní rok před Soudním dvorem ( 9 ).

16.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nabízí Soudnímu dvoru další příležitost přispět k lepšímu pochopení směrnice o pracovní době a navázat na svou stávající judikaturu týkající se této problematiky.

17.

Předběžné otázky lze rozdělit na dvě části: první otázka týkající se zavedeného pojmu „přímý účinek směrnic“ (A) a druhá a třetí otázka, jimiž se budu zabývat společně, které se týkají lhůty pro převod nevyčerpané placené dovolené za kalendářní rok (B).

18.

Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že francouzský zákoník práce brání tomu, aby pracovník, který je v pracovní neschopnosti déle než jeden rok, jež nesouvisí s prací, získal nárok na dovolenou za kalendářní rok ( 10 ).

19.

Tato vnitrostátní právní úprava je podle všeho v rozporu s článkem 7 směrnice o pracovní době, jak je vykládán Soudním dvorem. To jasně vyplývá z rozsudku ve věci Dominguez ( 11 ).

20.

V této věci, která vzešla z použití téže francouzské právní úpravy, Soudní dvůr v návaznosti na svou dřívější judikaturu ( 12 ) rozhodl, že směrnice o pracovní době neumožňuje podřídit nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podmínce, že pracovník skutečně pracoval. Žádnému pracovníkovi, ať již je během referenčního období v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci v důsledku úrazu, k němuž došlo na pracovišti či jinde, nebo v důsledku nemoci jakékoliv povahy či původu, nemůže být odepřen nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů ( 13 ).

21.

Stručně řečeno, nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok vyplývá z pracovního poměru a nelze jej podřizovat podmínkám. Členské státy mohou stanovit podmínky pro uplatnění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, ale nemohou podřizovat podmínkám jeho samotnou existenci, což zahrnuje i podmínku, že pracovník skutečně pracoval ( 14 ).

22.

Z dřívější judikatury je tedy zřejmé, že žalobci získali nárok na placenou dovolenou za kalendářní během let, kdy byli v pracovní neschopnosti, přímo na základě článku 7 směrnice o pracovní době.

23.

Žalovaná tento výklad směrnice o pracovní době nepopírá ani se jej nesnaží změnit. Má však za to, že na základě použití této směrnice v projednávané věci jí nemůže vzniknout povinnost, neboť žalovaná je soukromou společností.

24.

Na vyjádření zúčastněných se popsalo mnoho stran ohledně skutečnosti, zda žalovaná je nebo není „odnoží státu“ ( 15 ) ve smyslu judikatury týkající se vertikálního přímého účinku směrnic ( 16 ), a zda je třeba situaci, která nastala v původním řízení, kvalifikovat jako horizontální (podle názoru žalované) nebo vertikální (podle názoru žalobců).

25.

Za okolností projednávané věci je však tato kvalifikace irelevantní. Je tomu tak z následujících důvodů.

26.

V rozsudku ve věci Dominguez Soudní dvůr totiž zopakoval své stanovisko, podle něhož směrnice samy o sobě nemohou zakládat povinnosti jednotlivcům ( 17 ). V jiné linii judikatury však zastává názor, že obecné právní zásady, dnes kodifikované v Listině, mohou mít samy o sobě přímý účinek, a to i v horizontálních situacích. Pokud je obecná zásada s přímým účinkem ve směrnici pouze vyjádřena a není touto směrnicí stanovena, odvozují účastníci řízení svá práva přímo z této zásady ( 18 ).

27.

Soudní dvůr mnohokrát zopakoval, že nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok „musí být považován za zásadu sociálního práva Unie, jež má zvláštní význam a od níž se není možno odchýlit“ ( 19 ). Tento nárok je nyní také zakotven v čl. 31 odst. 2 Listiny.

28.

V rozsudku ve věci Max-Planck-Gesellschaft Soudní dvůr uznal, že čl. 31 odst. 2 Listiny sám o sobě zakládá pracovníkům nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který mohou uplatnit ve sporech proti jejich zaměstnavatelům, ať už se jedná o soukromé nebo veřejné subjekty ( 20 ). Jinými slovy, Soudní dvůr měl za to, že čl. 31 odst. 2 Listiny sám o sobě má přímý účinek, a to i v horizontálních situacích.

29.

Článek 7 směrnice o pracovní době tedy nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nezakládá, ale pouze vyjadřuje. Není proto relevantní, že směrnicím je upírán horizontální přímý účinek, neboť žalobci se mohou dovolávat přímo čl. 31 odst. 2 Listiny ( 21 ). Vnitrostátní soudy tudíž nesmí při rozhodování ve věci, která spadá do působnosti unijního práva, použít žádné pravidlo vnitrostátního práva, jež stanoví opak.

30.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na první otázku předkládajícího soudu odpověděl tak, že z čl. 31 odst. 2 Listiny, jak je konkretizován článkem 7 směrnice o pracovní době, vyplývá nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok, který může uplatnit ve sporech se svými současnými nebo bývalými zaměstnavateli, ať už se jedná o soukromé nebo veřejné subjekty.

31.

Předkládající soud je s ohledem na rozsudek Cour de cassation (Kasační soud) ( 22 ) toho názoru, že francouzské právo nespecifikuje délku období převoditelnosti placené dovolené za kalendářní rok. Má tedy za to, že dny nevyčerpané dovolené za kalendářní rok lze kumulovat po neomezenou dobu. Francouzská vláda takové pojetí důsledků judikatury Cour de cassation (Kasační soud) zpochybňuje. Tato vláda má za to, že obecné ustanovení, které ukládá tříletou promlčecí lhůtu pro uplatnění nároků souvisejících s pracovněprávními vztahy ( 23 ), má za následek rovněž omezení lhůt pro převod. Conseil d’État (Státní rada) má v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ve věci KHS současně za to, že omezení lhůt pro převod dovolené může být stanoveno na 15 měsíců ( 24 ).

32.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby v rámci řízení o předběžné otázce řešil rozdíly ve výkladu vnitrostátní právní úpravy nebo aby posuzoval, zda její výklad uvedených ustanovení, který poskytuje předkládající soud, je správný. V souladu s rozdělením pravomocí mezi soudy Unie a vnitrostátními soudy musí vzít Soudní dvůr v úvahu skutkový a legislativní kontext, do něhož jsou předběžné otázky zasazeny, tak jak je vymezen v předkládacím rozhodnutí ( 25 ).

33.

Předkládající soud rozhodl o zahájení řízení o předběžné otázce za situace, kdy francouzské právo nestanoví žádné časové omezení vedoucí k zániku nabytých nároků na dovolenou za kalendářní rok. Předkládající soud si není jist tím, zda tato vnitrostátní právní úprava splňuje požadavky směrnice o pracovní době.

34.

Společnost Keolis Agen je toho názoru, že možnost kumulovat dovolenou za kalendářní rok a vyčerpat ji později nenaplňuje účel dovolené za kalendářní rok. Připomíná, že Soudní dvůr měl za to, že dovolená za kalendářní rok plní dvojí účel: umožňuje odpočinek od práce a umožňuje využít období volného času a času na oddych ( 26 ). Cituje rozsudek ve věci KHS, v němž Soudní dvůr konstatoval, že při překročení určitého časového limitu by dovolená za kalendářní rok ztratila svůj pozitivní účinek na pracovníka v podobě poskytnutí času na odpočinek a zachovala by si pouze funkci poskytnutí volného času a času na oddych ( 27 ).

35.

Ve světle výše uvedeného si předkládající soud svou druhou a třetí otázkou v podstatě přeje zjistit to, zda čl. 7 odst. 1 směrnice o pracovní době musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu právu, které umožňuje neomezený převod nevyčerpané placené dovolené za kalendářní rok. Má-li vnitrostátní právo na základě unijního práva stanovit lhůtu pro převod, předkládající soud si přeje zjistit, po jaké době je přiměřené nechat nárok na dovolenou za kalendářní rok zaniknout.

36.

Abych mohla odpovědět na otázku, zda unijní právo vyžaduje, aby byly nároky na dovolenou za kalendářní rok promlčitelné v důsledku zavedení přiměřených lhůt pro převod, začnu tím, že zařadím směrnici o pracovní době do systému Smluv.

37.

Tato směrnice byla přijata na základě čl. 153 odst. 2 SFEU (čl. 137 odst. 2 ES v době přijetí) v hlavě Smlouvy věnované sociální politice. Toto ustanovení zmocňuje Evropský parlament a Radu k přijímání opatření, která podporují a doplňují činnosti členských států v oblasti sociální politiky. Mezi různé oblasti uvedené v čl. 153 odst. 1 SFEU (dříve čl. 137 odst. 1 ES) patří ochrana zdraví a bezpečnosti pracovníků. Směrnice o pracovní době na tyto aspekty vskutku odkazuje ve svém odůvodnění ( 28 ).

38.

Podle čl. 4 odst. 2 písm. b) SFEU představuje sociální politika jednu z oblastí sdílených pravomocí. Ačkoli článek 153 SFEU umožňuje Evropské Unii jednat s cílem „podporovat a doplňovat“ sociální politiky členských států, podle mého názoru nevylučuje realizaci určitých možností regulace na unijní úrovni, a tím harmonizaci vnitrostátních právních předpisů ( 29 ). Právní předpisy na unijní úrovni však musí být odůvodněné s ohledem na zásadu subsidiarity.

39.

Ze znění směrnice o pracovní době nevyplývá, že by unijní normotvůrce zamýšlel upravovat lhůty pro převod. Soudní dvůr toto stanovisko nedávno potvrdil v rozsudku ze dne 22. září 2022, LB (Promlčení nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok) ( 30 ).

40.

Vzhledem k tomu, že sociální politika je oblastí sdílené pravomoci a neexistuje unijní právní úprava týkající se omezených lhůt pro převod, zůstává pravomoc zavést omezené lhůty pro převod či nikoli v rukou členských států ( 31 ).

41.

Předchozí závěr je rovněž v souladu s konstatováním Soudního dvora, že členské státy mohou upravit podmínky pro uplatnění nároku na dovolenou za kalendářní rok. Byť směrnice o pracovní době brání členským státům ve stanovení jakýchkoli podmínek pro vznik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok ( 32 ), mohou stanovit pouze podmínky, za nichž se tento nárok uplatní ( 33 ).

42.

Jak zdůraznila generální advokátka V. Trstenjak ( 34 ), Soudní dvůr považuje otázku převoditelnosti nároků na dovolenou za prováděcí úpravu. Směrnice o pracovní době tedy stanovení těchto podmínek ponechává na členských státech.

43.

Členské státy si tedy mohou zvolit, zda stanoví lhůty, po jejichž uplynutí získaný nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zanikne, nebo zda umožní kumulaci nevyužitých nároků až do konce kariéry daného pracovníka.

44.

Pro případ, že se členský stát rozhodne stanovit omezení lhůty pro převod, směrnice o pracovní době stanoví pouze požadavek, aby zvolené omezení nemělo vliv na samotnou existenci nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, jak vyplývá z Listiny a jak je vyjádřeno v této směrnici ( 35 ). Pravomoc Soudního dvora se omezuje na to, aby určil, zda je časové omezení v souladu s unijním právem. Soudní dvůr tedy nemůže přiměřené časové omezení stanovit.

45.

Pokud vnitrostátní právní úprava nestanoví žádné omezení lhůty pro převod nevyužité placené dovolené za kalendářní rok, nemůže se dostat do rozporu se směrnicí o pracovní době, neboť tato směrnice stanovení omezení lhůty pro převod nevyžaduje.

46.

Jsem toho názoru, že úvaha, dle níž směrnice o pracovní době nevyžaduje stanovení omezení lhůty pro převod, není zpochybněno jiným argumentem vycházejícím z obiter dictum rozsudku ve věci KHS, podle něhož by neomezené kumulování nároků již neodpovídalo samotnému účelu práva na placenou dovolenou za kalendářní rok ( 36 ).

47.

Již jsem vysvětlila, že se jednalo o hlavní argument, kterého se dovolává žalovaná ( 37 ), jímž se snažila přesvědčit předkládající soud o tom, že při neexistenci zákonem stanoveného časového omezení lhůt pro převod je nezbytné vytvoření soudcovského pravidla, které by takové omezení ukládalo.

48.

Francouzská vláda ve svých vyjádřeních uvádí argumenty ve prospěch lhůty pro převod v přiměřené délce ( 38 ).

49.

Podle mého názoru obiter dictum rozsudku ve věci KHS ( 39 ) nestanoví pravidlo. Pouze vysvětluje to, proč je pochopitelné a přijatelné, že se členský stát může rozhodnout stanovit omezení.

50.

Mám tedy za to, že by bylo chybné vyvozovat z tohoto výroku Soudního dvora jakoukoli regulační povinnost členských států uzákonit maximální lhůtu, během níž by dny nevyčerpané placené dovolené za kalendářní rok musely být vyčerpány.

51.

Unijní právo v současné podobě nevyžaduje ani nezakazuje, aby členské státy stanovily časové omezení lhůt pro převod. Tuto záležitost ponechává na politických rozhodnutích členských států.

52.

Pokud jde o výzvu společnosti Keolis Agen, aby takové pravidlo přijali vnitrostátní soudci, Soudnímu dvoru nepřísluší, aby zasahoval do rozdělení pravomocí stanoveného ústavními systémy konkrétního členského státu ( 40 ).

53.

Je však třeba zopakovat, že unijní právo v současné podobě neukládá členským státům, ať už se jedná o zákonodárné orgány či soudy, žádnou povinnost stanovit časové omezení lhůty pro převod nevyčerpané dovolené za kalendářní rok.

54.

Nakonec je třeba se vyjádřit k tvrzením, která uvedla především žalovaná, že přiměřená lhůta pro převod činí 15 nebo 18 měsíců po skončení referenčního období, v němž vznikl nárok na dovolenou za kalendářní rok.

55.

Tyto údaje vyplývají ze spojení konstatování Soudního dvora uvedeného v rozsudku ze dne 3. května 2012, Neidel, že devítiměsíční období je příliš krátké ( 41 ), a v rozsudku ve věci KHS, že patnáctiměsíční období je přijatelné ( 42 ). Osmnáctiměsíční období je zmíněno v článku 9 (revidované) Úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP) o placené dovolené z roku 1970 (č. 132), na níž je odkazováno v bodě 6 odůvodnění směrnice o pracovní době.

56.

Když Soudní dvůr posuzoval, zda jsou lhůty stanovené vnitrostátními právními předpisy přiměřené, vykonával svou přezkumnou pravomoc, zda podmínky stanovené vnitrostátními právními předpisy neovlivňují existenci nároku na dovolenou za kalendářní rok ( 43 ). Soudní dvůr přiměřenou lhůtu nestanovil a ani tak učinit nemůže. Když tedy Soudní dvůr v rozsudku ve věci KHS konstatoval, že patnáctiměsíční období se jeví jako přijatelné, nestanovil patnáctiměsíční pravidlo v unijním právu. Pouze potvrdil, že takové vnitrostátní pravidlo, které je výsledkem volby učiněné na vnitrostátní úrovni, není v rozporu se samotnou existencí nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok.

57.

Pokud jde o (revidovanou) úmluvu MOP o placené dovolené z roku 1970 (č. 132), je pravda, že Soudní dvůr na nástroje MOP příležitostně odkazuje ( 44 ). Je však důležité rozlišovat mezi takovými úmluvami, jako jsou úmluvy uvedené v Deklaraci MOP o základních zásadách a právech při práci ( 45 ), jejímiž smluvními stranami jsou všechny členské státy Evropské Unie, a jinými nástroji, jako je úmluva MOP o placené dovolené, kterou ratifikovalo pouze 14 členských států. Takové rozlišování je v kontextu projednávané věci obzvláště významné, neboť Francie tuto úmluvu neratifikovala. I kdyby tak učinila, osmnáctiměsíční období stanovené touto úmluvou je pro smluvní strany závazné z hlediska mezinárodního nebo vnitrostátního ústavního práva, nikoli však z hlediska práva unijního ( 46 ).

58.

Jak tedy Komise správně uvedla, unijní právo v současné podobě žádné časové omezení případných lhůt pro převod nevyčerpané placené dovolené za kalendářní rok nestanoví. To je jedině logické vzhledem k tomu, že směrnice o pracovní době nebrání členským státům ( 47 ) v tom, aby umožnily kumulaci nevyčerpané dovolené za kalendářní rok bez jakéhokoli konečného data.

59.

Soudní dvůr proto nemůže odpovědět na otázku, jaká lhůta je přiměřená, neboť taková volba je ponechána členským státům. Soudní dvůr může pouze ověřit to, zda učiněná volba zasahuje do existence nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok či nikoli.

60.

Proto navrhuji Soudnímu dvoru, aby v rámci odpovědi na druhou a třetí otázku předkládajícího soudu rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice o pracovní době nebrání takovému vnitrostátnímu právu, které umožňuje kumulování nevyčerpané placené dovolené za kalendářní rok tím, že nestanoví časové omezení lhůty pro převod této dovolené ani délku přiměřené lhůty pro převod.

61.

S ohledem na předchozí úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázky položené Conseil de prud’hommes d’Agen (pracovní soud v Agen, Francie) takto: