1.

Tento případ je posledním krokem soudní ságy mezi výrobcem vysavačů Dyson Ltd a dalšími navrhovateli, kteří jsou součástí stejné skupiny společností (jež budu označovat společně jako „společnost Dyson“), a Evropskou komisí týkající se zkušebních metod pro účely energetických štítků vysavačů podle unijního práva ( 2 ).

2.

Týká se kasačního opravného prostředku podaného společností Dyson proti rozsudku Tribunálu ze dne 8. prosince 2021, Dyson a další v. Komise (T‑127/19, EU:T:2021:870; dále jen „napadený rozsudek“).

3.

Tímto rozsudkem Tribunál zamítl žalobu společnosti Dyson na mimosmluvní odpovědnost Evropské unie podanou na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU. Společnost Dyson tvrdila, že utrpěla škodu v důsledku přijetí nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 665/2013 o energetických štítcích vysavačů ( 3 ). Tribunál rozhodl, že nebyla splněna podmínka existence dostatečně závažného porušení unijního práva.

4.

Tento případ se tedy týká pojmu dostatečně závažného porušení, které je podmínkou odpovědnosti Evropské unie i odpovědnosti členského státu za škodu za porušení unijního práva. Vyžaduje, aby Soudní dvůr objasnil metodu hodnocení závažnosti porušení. Konkrétně projednávaný případ vyvolává následující důležité otázky. Je skutečně důležité, zda měl dotčený unijní orgán – v tomto případě Komise – posuzovací pravomoc v příslušné oblasti nebo zda mu pro jednání byla ponechána v tomto ohledu jen velmi omezená či žádná posuzovací pravomoc? Jak lze určit, zda měl unijní orgán posuzovací pravomoc? Jakým způsobem by Soudní dvůr měl použít v judikatuře uvedené skutečnosti, které by mohly dotčené porušení omluvit?

5.

Než se do složitého pozadí tohoto případu pustíme podrobněji, je na místě krátké úvodní vysvětlení. Nařízením v přenesené pravomoci 665/2013 Komise mimo jiné stanovila zkušební metodu energetické účinnosti vysavačů, která je nezbytná pro udělení štítku energetické účinnosti těmto spotřebičům. Zvolená metoda byla založena na zkoušení vysavačů při zahájení jejich prvního použití, kdy se jejich schránky teprve začínají plnit prachem. Tuto metodu budu označovat jako „zkouška s prázdnou schránkou na prach“.

6.

Ve věci Dyson v. Komise ( 4 ) podala společnost Dyson k Tribunálu žalobu na neplatnost a tvrdila, že tato metoda neprokazuje energetickou účinnost vysavačů „během používání“, jak vyžaduje základní právní předpis (směrnice 2010/30/EU ( 5 )), který byl doplněn nařízením v přenesené pravomoci 665/2013. Poté, co byl původní rozsudek Tribunálu na základě kasačního opravného prostředku zrušen Soudním dvorem ( 6 ), který vrátil věc Tribunálu, posledně uvedený zrušil nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 ( 7 ). Tribunál měl za to, že zkouška s prázdnou schránkou na prach nemohla prokázat energetickou účinnost vysavačů „během používání“. K tomu bylo nutné, aby schránky byly již do určité úrovně naplněny.

7.

Dále je nutné vysvětlit, proč měla společnost Dyson zájem zkoušku s prázdnou schránkou na prach zpochybnit. Společnost Dyson vyrábí a prodává cyklónové nebo bezsáčkové vysavače ( 8 ). Oproti běžným sáčkovým vysavačům ( 9 ), které prach a nečistoty sají z podlahy do jednorázového sáčku, bezsáčkové vysavače, jak jejich název naznačuje, sáčky nepoužívají. Cyklónový vysavač k oddělení prachu a nečistot od vzduchu využívá odstředivou sílu, čímž potřebu jednorázových sáčků eliminuje.

8.

Toto rozlišení je důležité, pokud jde o zkušební metody energetické náročnosti vysavačů, které jsou jádrem tohoto případu. Rozumím tomu tak, že problém je následující: když sáčkový vysavač používá k vysávání prachu sání, ovlivňuje to jeho výkon; když je sáček nebo nádoba prázdná, vzduch relativně snadno proudí přes filtr stroje a póry sáčku, takže je zachováno sání; při používání vysavače se však sáček a filtr zanášejí prachem a proudění vzduchu se snižuje. Proto sací výkon vysavače, čistící výkon a energetická účinnost klesají, protože vysavač v důsledku zanášení a na kompenzaci ztráty sání spotřebovává více energie. Oproti tomu cyklónové vysavače sáčky nemají, takže k zanášení nedochází. Sací výkon lze udržovat bez ohledu na to, zda je schránka naplněna nebo ne. Jinými slovy, cyklónové vysavače fungují stejně dobře plné i prázdné. Tento závěr žádný z účastníků tohoto řízení nezpochybňuje.

9.

Jádro této věci spočívá stručně řečeno v tom, jak v projednávané věci tvrdí společnost Dyson, že zkoušení s prázdnou schránkou na prach představuje maximální možný výkon vysavače při vysávání prachu a zakrývá tak skutečnost, že jakmile spotřebitel vysavač použije, u většiny tradičních sáčkových vysavačů dochází k zanesení sáčku a ztrátě sání. Čistící výkon a spotřeba energie vysavačů se proto při zkoušce s prázdnou schránkou na prach liší oproti stavu, kdy je sáček „naplněný prachem“.

10.

Ačkoliv byla zkouška „s prázdnou schránkou“ na prach jako podklad pro označování energetickými štítky po zrušení rozsudku Tribunálu opuštěna, společnost Dyson se domnívala, že za dobu, kdy bylo nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 v platnosti, tedy před jeho zrušením, utrpěla škodu. Společnost Dyson proto k Tribunálu podala žalobu na náhradu škody.

11.

Než shrnu průběh řízení před Tribunálem (D) a řízení před Soudním dvorem (E), vysvětlím v rozsahu nezbytném pro analýzu nároků společnosti Dyson pro tento případ relevantní právní předpisy (B) spolu s předchozími rozsudky Soudního dvora a Tribunálu v rámci této ságy (C).

12.

Obecně lze říci, že unijní právní předpisy o energetických štítcích spotřebitelům poskytují informace o spotřebě energie a vlivu výrobků na životní prostředí, aby jim pomohli činit informovaná rozhodnutí. Jde to ruku v ruce s unijními právními předpisy o ekodesignu ( 10 ), které stanoví minimální energetickou účinnost a další požadavky na design výrobků s cílem zlepšit environmentální vlastnosti. Unijní legislativa týkající se energetických štítků a ekodesignu společně pomáhá plnit cíl Evropské unie, kterým je předcházení a zmírňování změny klimatu ( 11 ), a odhaduje se, že taková legislativa ušetří spotřebitelům více než 250 miliard eur ročně ( 12 ).

13.

Pro řadu výrobků, jako jsou televizory, myčky nádobí, trouby, chladničky, pračky a sušičky, platí v současné době unijní pravidla pro energetické štítky a ekodesign ( 13 ). Unijní energetické štítky poskytují spotřebitelům informace o energetické účinnosti konkrétního výrobku pomocí srovnávací barevné škály od A (nejúčinější) po G (nejméně účinný). Jeví se, že asi 85 % spotřebitelů unijní energetický štítek zná a při rozhodování o nákupu jej používá ( 14 ).

14.

Unijní energetické štítky lze vysledovat zpět ke směrnici 79/530/EHS ( 15 ), která byla později nahrazena směrnicí 92/75/EHS ( 16 ). Vysavače byly do tohoto rámce zahrnuty téměř o 20 let později, po přijetí směrnice 2010/30.

15.

Jak je uvedeno v čl. 1 odst. 1 směrnice 2010/30, tato směrnice stanovila rámec pro harmonizaci vnitrostátních opatření týkajících se zejména označování energetickými štítky a uvádění normalizovaných informací o výrobku jako prostředků, jak informovat konečné uživatele o spotřebě energie a případně jiných hlavních zdrojů „během používání“, což dává konečným uživatelům možnost volby výrobků s vyšší účinností ( 17 ).

16.

Jak dokládá skutečnost, že výraz „během používání“ je ve směrnici 2010/30 zmíněn patnáctkrát ( 18 ), tato směrnice se zabývá energetickými štítky, které odrážejí spotřebu energie při používání výrobků. Tato otázka byla totiž diskutována během rozhodovacího procesu, který vedl k přijetí uvedené směrnice ( 19 ), a byla to Komise, která do svého návrhu této směrnice do několika ustanovení formulaci v tomto smyslu začlenila ( 20 ).

17.

Pro účely projednávané věci je důležité poznamenat, že v rozhodné době směrnice 2010/30 stanovila obecný rámec, který definoval cíle politiky a úlohy a povinnosti mimo jiné Komise, členských států, výrobců a obchodníků. Podle článku 10 uvedené směrnice byla Komise zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci (ve smyslu článku 290 SFEU), které stanoví požadavky na energetické štítky pro konkrétní skupiny výrobků, včetně vysavačů.

18.

Článek 10 odst. 1 třetí pododstavec směrnice 2010/30 stanoví:

„Ustanovení aktů v přenesené pravomoci týkající se informací o spotřebě energie a jiných hlavních zdrojů během používání uváděných na energetickém štítku a v informačním listu umožní konečným uživatelům, aby se při koupi výrobku na základě větší informovanosti lépe rozhodli, a orgánům dohledu nad trhem, aby si ověřily, zda se výrobky shodují s poskytnutými informacemi“ ( 21 ).

19.

Směrnice 2010/30 byla od té doby nahrazena nařízením (EU) 2017/1369 ( 22 ). Toto nařízení zachovává v zásadě stejnou oblast působnosti směrnice 2010/30, avšak upravuje a rozšiřuje některá její ustanovení s cílem vyjasnit a aktualizovat jejich obsah s přihlédnutím k technologickému pokroku dosaženého v posledních letech v oblasti energetické účinnosti výrobků ( 23 ). Zdůrazňuje, že zkušební metody by měly odrážet používání v reálných podmínkách ( 24 ).

20.

Na rozdíl od jiných výrobků nepodléhaly vysavače až do směrnice 2010/30 unijním pravidlům pro energetické štítky a až do směrnice 2009/125/ES ( 25 ) ani unijním pravidlům pro ekodesign a na základě rozsáhlého posouzení dopadů bylo rozhodnuto, že Komise přijme příslušné předpisy souběžně ( 26 ).

21.

Nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 stanovilo požadavky na označování většiny standardních typů vysavačů ( 27 ). Dodavatelům a prodejcům uložilo povinnost zajistit, aby vysavače takové označení měly od 1. září 2014 ( 28 ). Informace uvedené na takovém označení bylo nutné získat spolehlivými, přesnými a reprodukovatelnými zkušebními metodami, jak je stanoveno v příloze VI nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 ( 29 ). Odstavec 1 této přílohy za tímto účelem odkazoval na harmonizované normy zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie.

22.

V tomto ohledu Komise zveřejnila odkazy na normu EN 60312‑1:2013 (dále jen „norma Cenelec“) Evropského výboru pro elektrotechnickou normalizaci (dále jen „Cenelec“), která se týká metod měření výkonu vysavačů pro použití v domácnosti. Nebyl však zahrnut oddíl 5.9 normy Cenelec, který se týkal zkušební metody s naplněnou schránkou na prach ( 30 ). Tuto metodu budu označovat jako „zkouška s naplněnou schránkou na prach podle oddílu 5.9“.

23.

Následkem tohoto vyloučení bylo, že pro účely použití přílohy VI nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 byla harmonizovaná norma pro výpočet roční spotřeby energie vysavačů založena na zkušební metodě využívající prázdnou schránku (v souladu s oddíly 4.5 a 5.3 normy Cenelec), a nikoli zkušební metodě s naplněnou schránkou na prach (podle oddílu 5.9 normy Cenelec).

24.

Pro měření energetické účinnosti vysavačů podle nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 by proto mohla být použita pouze zkouška s prázdnou schránkou na prach ( 31 ).

25.

Dne 7. října 2013 podala společnost Dyson Ltd k Tribunálu žalobu na neplatnost nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 na základě článku 263 SFEU. Na podporu žaloby společnost Dyson vznesla tři žalobní důvody vycházející zaprvé z nepříslušnosti Komise; zadruhé z nedostatku odůvodnění sporného nařízení; a zatřetí z porušení zásady rovného zacházení.

26.

Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, Dyson v. Komise (T‑544/13, EU:T:2015:836), Tribunál tuto žalobu a tyto žalobní důvody zamítl jako neopodstatněné. Společnost Dyson podala kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku.

27.

Rozsudkem ze dne 11. května 2017, Dyson v. Komise (C‑44/16 P, EU:C:2017:357; dále jen „zrušující rozsudek Soudního dvora“), Soudní dvůr tento rozsudek zrušil v rozsahu, v němž Tribunál zamítl žalobní důvody vycházející z nedostatku pravomoci Komise a porušení zásady rovného zacházení.

28.

Důležité je, že Soudní dvůr zjistil, že informování spotřebitele o energetické účinnosti přístrojů během používání, jak vyplývá z článku 1 a čl. 10 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2010/30, představuje podstatný prvek této směrnice ( 32 ) ve smyslu článku 290 SFEU. Musí být tedy přijat v základní právní úpravě a nesmí být předmětem přenesení pravomoci. Mimoto Soudní dvůr uvedl, že v rozporu s tvrzením Tribunálu, chápání pojmu „během používání“ uvedeného v čl. 10 odst. 1 třetím pododstavci směrnice 2010/30 v tom smyslu, že se týká skutečných podmínek používání, nepředstavuje „přílišně extenzivní“ výklad daného ustanovení, ale samotný smysl uvedeného upřesnění ( 33 ).

29.

Soudní dvůr tedy v bodě 68 tohoto rozsudku rozhodl, že Komise, „aby nepominula podstatný prvek směrnice 2010/30, povinnost určit v rámci [nařízení 665/2013] metodu výpočtu, která umožní měřit energetickou náročnost vysavačů za podmínek co nejbližších skutečným podmínkám jejich používání s tím, že schránka vysavače na prach musí být do určité míry plná, avšak s ohledem na požadavky spojené s vědeckou platností získaných výsledků a správností informací poskytovaných spotřebitelům, které jsou uvedeny zejména v bodě 5 odůvodnění a v čl. 5 písm. b) uvedené směrnice“ ( 34 ).

30.

Po vrácení věci Tribunál rozsudkem ze dne 8. listopadu 2018, Dyson v. Komise (T‑544/13 RENV, EU:T:2018:761; dále jen „zrušující rozsudek Tribunálu po vrácení“), nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 zrušil.

31.

V tomto rozsudku ( 35 ) měl Tribunál za to, že z bodu 68 zrušujícího rozsudku Soudního dvora vyplývá, že k tomu, aby metoda přijatá Komisí byla v souladu s podstatnými prvky směrnice 2010/30, musí být splněny dvě kumulativní podmínky. Zaprvé, aby bylo možné měřit energetickou náročnost vysavačů za podmínek co nejbližších skutečným podmínkám jejich používání, musí být schránka vysavače na prach do určité míry plná. Zadruhé musí přijatá metoda splňovat určité požadavky spojené s vědeckou platností získaných výsledků a správnosti informací poskytovaných spotřebitelům. Z článku 7 nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 a z celého spisu vyplývá, že Komise přijala metodu výpočtu energetické náročnosti vysavačů založenou na prázdné schránce. První podmínka tedy nebyla splněna, což Tribunálu stačilo k závěru, že Komise nezohlednila podstatný prvek směrnice 2010/30, aniž musel rozhodnout o tom, zda tato metoda splnila druhou podmínku.

32.

Tribunál navíc poukázal na to, že pokud žádná metoda výpočtu prováděná se schránkou, která je do určité míry naplněná, nesplňovala požadavky spojené s vědeckou platností získaných výsledků a správností informací poskytovaných spotřebitelům, zůstala by Komisi možnost využít svého práva legislativní iniciativy za účelem navržení změny směrnice 2010/30 ( 36 ).

33.

Tribunál tedy nařízení v přenesené pravomoci č. 665/2013 v plném rozsahu zrušil, přičemž shledal, že není nezbytné rozhodnout o třetím žalobním důvodu vycházejícím z porušení zásady rovného zacházení ( 37 ).

34.

Mezitím Soudní dvůr rozsudkem ze dne 25. července 2018, Dyson (C‑632/16, EU:C:2018:599), vydal předběžné rozhodnutí v reakci na postoupení otázek belgického soudu týkajících se výkladu nařízení v přenesené pravomoci 665/2013, jakož i směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům ( 38 ). Projednávaná žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Dyson Ltd a Dyson BV na jedné straně a společností BSH Home Appliances NV (dále jen „společnost BSH“) na straně druhé ohledně několika štítků popisujících spotřebu energie konvenčních (sáčkových) vysavačů uváděných na trh společností BSH pod ochrannými známkami Siemens a Bosch, včetně unijního energetického štítku požadovaného nařízením v přenesené pravomoci 665/2013. Společnosti Dyson Ltd a Dyson BV mimo jiné tvrdily, že používání těchto štítků společností BSH, aniž by upřesnila, že odrážejí výsledky zkoušek provedených s prázdnou schránkou na prach, představuje nekalou obchodní praktiku spočívající v klamání spotřebitelů.

35.

Ve svém rozsudku ( 39 ) Soudní dvůr zejména uvedl, že směrnice 2010/30 a nařízení v přenesené pravomoci č. 665/2013 musejí být vykládány v tom smyslu, že na unijní energetický štítek nelze doplnit žádnou informaci o podmínkách, za kterých byla energetická účinnost vysavačů zkoušena.

36.

Dne 21. února 2019 podala společnost Dyson k Tribunálu žalobu na náhradu škody na základě mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie podle článku 268 SFEU a článku 340 druhého pododstavce SFEU.

37.

Společnost Dyson požadovala částku 176,1 milionů euro včetně úroků, nebo podpůrně částku 127,1 milionů euro včetně úroků, a uložení náhrady nákladů řízení Komisi. Komise navrhla žalobu zamítnout a uložit společnosti Dyson náhradu nákladů řízení.

38.

Napadeným rozsudkem Tribunál rozhodl, že společnost Dyson nesplnila jednu z hlavních podmínek pro vznik mimosmluvní odpovědnosti EU, a sice existenci dostatečně závažného porušení, pokud jde o čtyři údajná porušení unijního práva ze strany Komise. Žalobu proto zamítl.

39.

Zaprvé, pokud jde o porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30, Tribunál konstatoval, že Komise nedisponovala žádnou posuzovací pravomocí, která by jí umožnila překročit pravomoci, které jí svěřuje směrnice 2010/30 (bod 36 napadeného rozsudku). Tribunál nicméně rozhodl, že nedostatek posuzovací pravomoci nepostačoval k prokázání dostatečně závažného porušení a je třeba vzít v úvahu některé další faktory uvedené v judikatuře (body 37 a 38 napadeného rozsudku).

40.

Tribunál rozhodl, že s ohledem na zrušující rozsudek Soudního dvora a zrušující rozsudek Tribunálu po vrácení vedlo použití čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 na konkrétní případ vysavačů k rozdílům v posouzení, což naznačuje některé výkladové obtíže s ohledem na jasnost a přesnost tohoto ustanovení a obecněji směrnice 2010/30 jako celku (body 40 až 45 napadeného rozsudku).

41.

Tribunál rovněž s ohledem na složitost situace, která má být upravena, a na to, zda došlo k neomluvitelnému nebo úmyslnému pochybení, rozhodl, že Komise měla právo mít za to, aniž zjevně a vážně porušila meze své posuzovací pravomoci, že zkouška s naplněnou schránkou na prach podle oddílu 5.9 nebyla schopna zaručit vědeckou platnost a správnost informací poskytovaných spotřebitelům, a místo toho zvolit zkoušku s prázdnou schránkou na prach, která byla vědecky podložená. Tribunál dále uvedl, že čl. 11 odst. 1 směrnice 2010/30 omezil přenesení pravomocí na Komisi na dobu pěti let, takže Komise nemohla odložit přijetí pravidel pro označování energetickými štítky do doby, než Cenelec přijme metodu pro zkoušku s naplněnou schránkou na prach. Navíc ani Evropský parlament, ani Rada přijetí nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 nerozporovaly. Tyto okolnosti podle Tribunálu potvrdily, že porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 ze strany Komise bylo omluvitelné (body 94 až 97 napadeného rozsudku).

42.

Tribunál dále dospěl k závěru, že vzhledem k těmto faktorům, jakož i k technické složitosti problémů, které je třeba řešit, a obtížím při aplikaci a výkladu příslušných textů, může běžně obezřetný a s řádnou péčí postupující správní orgán mít za to, že přijetí metody pro zkoušku s naplněnou schránkou na prach namísto zkušební metody využívající prázdnou schránku by pro něj představovalo riziko. Komise tak prokázala chování, které lze od takového správního orgánu očekávat, a zjevně a závažně nepřekročila meze své posuzovací pravomoci (bod 97 napadeného rozsudku).

43.

Kromě toho Tribunál, opírající se o tato zjištění, rozhodl, že Komise tím, že přijala zkoušku s prázdnou schránkou na prach, zjevně a závažným způsobem nepřekročila stanovené meze své posuzovací pravomoci, ani se nedopustila dostatečně závažného porušení ostatních tří údajných porušení unijního práva, tedy zásady rovného zacházení (body 105 až 112 napadeného rozsudku), zásady řádné správy a povinnosti jednat s řádnou péčí (body 116 až 119 napadeného rozsudku) a práva provozovat živnost nebo podnikání (body 123 až 131 napadeného rozsudku).

44.

Kasačním opravným prostředkem podaným dne 18. února 2022 se společnost Dyson domáhá, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu, rozhodl, že se Komise dopustila dostatečně závažného porušení unijního práva, a věc vrátil Tribunálu. Společnost Dyson rovněž navrhuje, aby Soudní dvůr uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

45.

Ve své kasační odpovědi podané dne 22. června 2022 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a společnosti Dyson uložil náhradu nákladů řízení.

46.

Společnost Dyson a Komise rovněž dne 22. srpna 2022 a 30. září 2022 předložily repliku a dupliku.

47.

Dne 20. dubna 2023 se konalo jednání, na kterém společnost Dyson a Komise přednesly ústní vyjádření.

48.

Společnost Dyson vznáší sedm důvodů kasačního opravného prostředku. První čtyři důvody kasačního opravného prostředku se týkají údajného porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 ze strany Komise, přičemž první důvod vychází ze zkreslení žalobních důvodů společnosti Dyson a druhý, třetí a čtvrtý důvod vychází z nesprávného použití právního kritéria pro dostatečně závažné porušení následujícím způsobem: druhý důvod je založen na nesprávném použití metody posouzení závažnosti porušení ve vztahu k nedostatku posuzovací pravomoci Komise; třetí důvod vychází z nesprávného posouzení právního kritéria pro dostatečně závažné porušení, pokud jde o výkladové obtíže a jasnost a přesnost porušeného pravidla; a čtvrtý důvod je založen na nesprávném posouzení právního kritéria, pokud jde o složitost právní úpravy. Pátý, šestý a sedmý důvod kasačního opravného prostředku uplatňují nesprávné použití právního kritéria pro dostatečně závažné porušení v souvislosti s údajnými porušeními zásady rovného zacházení, zásady řádné správy a práva provozovat živnost nebo podnikání.

49.

Nejprve přezkoumám první důvod kasačního opravného prostředku. Podle mého názoru zbytek analýzy závisí na určení toho, co přesně bylo porušením, kterého se Komise dle tvrzení společnosti Dyson měla dopustit. Otázka, zda se Tribunál při analýze toho, zda dané porušení bylo dostatečně závažné, dopustil nesprávného právního posouzení, tedy závisí na této otázce. Vzhledem k tomu, že jsem toho názoru, že Tribunál tvrzení společnosti Dyson zkreslil, je mnoho z argumentů, na jejichž základě shledal, že porušení nebylo dostatečně závažné, irelevantní. Budu nicméně analyzovat dalších šest důvodů kasačního opravného prostředku vycházejících z nesprávného použití metody posouzení závažnosti porušení.

50.

Ve svém prvním důvodu kasačního opravného prostředku společnost Dyson v zásadě tvrdí, že Tribunál její žalobní důvod zkreslil. Zatímco tvrdila, že se Komise tím, že přijala zkoušku s prázdnou schránkou na prach, dopustila dostatečně závažného porušení, Tribunál se v bodech 52 až 82 napadeného rozsudku místo toho nesprávně zabýval otázkou, zda byla Komise oprávněna vyloučit zkoušku s naplněnou schránkou na prach podle oddílu 5.9 ( 40 ).

51.

Je pravda, že Tribunál v napadeném rozsudku věnoval značnou pozornost analýze toho, zda Komise zkoušku s naplněnou schránkou na prach podle oddílu 5.9 vyloučila správně. Tato analýza by byla relevantní pouze v případě, že by bylo třeba se zabývat tvrzením, že Komise tuto metodu vyloučit neměla. To však společnost Dyson netvrdila. Netvrdila, že by Komise jednu z možných zkušebních metod s naplněnou schránkou na prach nesprávně vyloučila. Společnost Dyson spíše tvrdila, že se Komise dopustila dostatečně závažného porušení tím, že zvolila zkoušku s prázdnou schránkou na prach.

52.

Toto rozlišení je důležité, protože určuje míru posuzovací pravomoci, kterou Komise měla, což je zase důležité pro řešení dalších žalobních důvodů společnosti Dyson vznesených před Tribunálem. Společnost Dyson nepopírá, že Komise má posuzovací pravomoc rozhodnout, jaký typ zkušební metody s naplněnou schránkou na prach přijme. Do posuzovací pravomoci svěřené Komisi podle základní právní úpravy, naopak podle společnosti Dyson nespadala volba zkoušky „s prázdnou schránkou na prach“.

53.

Komise tvrdí, že pro Tribunál bylo z právního hlediska relevantní vyhodnotit, zda jediná další uznávaná a dostupná zkušební metoda v době přijetí nařízení v přenesené pravomoci 665/2013, konkrétně zkouška s naplněnou schránkou na prach podle oddílu 5.9, byla vědecky přesnou alternativou. Když bylo toto nařízení vypracováno, Komise na základě své posuzovací pravomoci při tvorbě komplexní politiky určila, že existovala volba mezi zkušební metodou s prázdnou schránkou na prach a zkušební metodou s částečně naplněnou schránkou na prach a ničím jiným; žádná zkušební metoda s částečně naplněnou schránkou na prach, včetně zkoušky s naplněnou schránkou na prach podle oddílu 5.9, nebyla vědecky spolehlivá. Komise proto tvrdí, že by jí přijetí tehdy jediné vědecky spolehlivé zkušební metody – zkoušky s prázdnou schránkou na prach – mohlo být odpuštěno.

54.

S Komisí nesouhlasím. Nedostupnost vědecky použitelné zkušební metody neposkytuje Komisi prostor k přijetí zkoušky s prázdnou schránkou na prach. Proto volba mezi zkušební metodou s prázdnou schránkou na prach a zkušební metodou s částečně naplněnou schránkou na prach nemohla existovat. Volba existovala pouze mezi různými zkušebními metodami s částečně naplněnou schránkou na prach nebo vůbec žádnou zkouškou.

55.

Ve zrušujícím rozsudku Tribunálu po vrácení měl Tribunál za to, že použití zkoušky s prázdnou schránkou na prach vyžaduje změnu základní právní úpravy ( 41 ). Na jednání však Komise vysvětlila, že návrh legislativní změny článku 10 směrnice 2010/30 by byl nelogický a obtížný. Nejenže by příprava takového návrhu trvala dlouho, ale také by nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 nebylo v souladu s pravidly ekodesignu, protože unijní právní rámce pro energetické štítky a ekodesign, pokud jde o výrobek spojený se spotřebou energie, obvykle fungují ruku v ruce a vzájemně se posilují.

56.

Jakkoli to může být pravda, nemůže to odůvodnit volbu zkušební metody, která není podle unijního práva možná, kterou zkouška s prázdnou schránkou na prach je.

57.

Proto se domnívám, že první důvod kasačního opravného prostředku, podle kterého Tribunál žalobní důvod společnosti Dyson zkreslil, je opodstatněný.

58.

V druhém důvodu kasačního opravného prostředku společnost Dyson Tribunálu v podstatě vytýká, že v bodech 37 a 38 napadeného rozsudku nesprávně konstatoval, že porušení požadavku, který nespadal do posuzovací pravomoci, nebylo samo o sobě s ohledem na zvláštní kontext tohoto případu dostatečně závažné. Podle společnosti Dyson byl požadavek „během používání“ podstatným prvkem směrnice 2010/30, kterým měl unijní normotvůrce v úmyslu posuzovací pravomoc Komise omezit. Komise si na základě svého vlastního znaleckého posudku a odpovědí z konzultací se zúčastněnými stranami byla vědoma zavádějící povahy zkoušky s prázdnou schránkou na prach a toho, že tato zkouška představovala riziko poškození životního prostředí a výrobcům bránila spotřebitele o těchto rizicích informovat. Jak na jednání zdůraznila společnost Dyson, Tribunál konstatoval, že Komise posuzovací pravomocí nedisponovala, takže tím měla být věc skončena ( 42 ).

59.

Komise tvrdí, že Tribunál právní kritérium dostatečně závažného porušení ve vztahu k posuzovací pravomoci Komise použil správně ( 43 ). Jak na jednání tvrdila Komise, Soudní dvůr by měl potvrdit judikaturu Tribunálu, podle které mezi nedostatkem posuzovací pravomoci a zjištěním dostatečně závažného porušení neexistuje žádná automatická souvislost a je třeba vzít v úvahu ostatní skutečnosti uvedené v judikatuře. Komise na jednání dále tvrdila, že zatímco omezená nebo žádná posuzovací pravomoc vede ke zjištění dostatečně závažného porušení tam, kde podle unijního práva existuje jasná a přesná povinnost, v tomto případě tomu tak není.

60.

Je pouhé porušení pravidla práva Unie, které dotčenému unijnímu orgánu neponechává žádnou posuzovací pravomoc, dostatečné k tomu, aby porušení tohoto pravidla bylo považováno za dostatečně závažné, nebo by Soudní dvůr měl vzít v úvahu další skutečnosti, které toto porušení mohou omluvit?

61.

Podle mého názoru odpověď na tuto otázku z judikatury jasně nevyplývá. Neméně důležité je, že judikatura neposkytuje žádné vodítko, jak určit, kdy má orgán posuzovací pravomoc. V průběhu let někteří generální advokáti ( 44 ) a odborná literatura ( 45 ) poukazovali na neprůkaznost judikatury a z tohoto důvodu zpochybňovali relevanci posuzovací pravomoci jako kritéria, jelikož posouzení, zda porušení je dostatečně závažné, závisí v každém případě na jiných skutečnostech.

62.

Z mé analýzy stávající judikatury vyplývá, že posuzovací pravomoc hraje při určování toho, zda lze porušení unijního práva kvalifikovat jako dostatečně závažné, určitou roli, ale že tato role není rozhodující. V tomto světle tím, že v bodech 37 a 38 napadeného rozsudku rozhodl, že nedostatek posuzovací pravomoci není dostatečný k závěru, že došlo k dostatečně závažnému porušení, a je stále nutné ověřit, zda mohou existovat skutečnosti, které by mohly porušení omluvit, se Tribunál nesprávného právního posouzení nedopustil.

63.

V následujícím textu stručně pojednám o relevantní judikatuře týkající se odpovědnosti Evropské unie a odpovědnosti členských států ( 46 ).

64.

Jak je známo, od rozsudku ve věci Bergaderm ( 47 ) se judikatura týkající se odpovědnosti Evropské unie a odpovědnosti členských států za škody způsobené porušením unijního práva vyvíjela harmonicky. Na základě svého dřívějšího rozsudku týkajícího se odpovědnosti státu ve věci Brasserie ( 48 ) Soudní dvůr ve věci Bergaderm připomněl, že podmínky, za kterých mohou Evropská unie a členské státy nést odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, by se neměly lišit. Je tomu tak proto, že ochrana práv, která jednotlivcům přiznává unijní právo, se nemůže měnit v závislosti na tom, zda je za škodu odpovědný orgán EU nebo vnitrostátní orgán ( 49 ).

65.

To znamená, že judikatura týkající se podmínek pro stanovení mimosmluvní odpovědnosti EU, včetně dostatečně závažného porušení, se vyvíjela v souladu s judikaturou týkající se odpovědnosti státu. Soudní dvůr tak ve věci Bergaderm zopakoval vzorec, který se jevil být jasně stanoven v dřívější judikatuře týkající se odpovědnosti státu, podle něhož posouzení závažnosti porušení závisí na tom, zda členský stát nebo orgán EU disponoval posuzovací pravomocí, když údajně jednal v rozporu s unijním právem. Pokud dotčený orgán posuzovací pravomocí nedisponoval nebo disponoval pouze značně omezenou posuzovací pravomocí, pouhé porušení unijního práva je k prokázání existence dostatečně závažného porušení považováno za dostatečné ( 50 ).

66.

Toto rozlišení mezi existencí a neexistencí posuzovací pravomoci vyplynulo ze dvou případů, které byly pro odpovědnost státu formativní. V prvním případě, ve kterém Soudní dvůr zásadu odpovědnosti státu stanovil, jmenovitě ve věci Francovich ( 51 ), Soudní dvůr dostatečně závažné porušení jako požadavek pro vznik odpovědnosti ani nezmínil ( 52 ). Okolnosti tohoto případu však se týkaly situace, kdy členský stát jednal v oblasti unijního práva, ve které nepožíval žádnou posuzovací pravomoc. V tomto případě porušení spočívalo v tom, že členský stát včas neprovedl směrnici. Zatímco členské státy si obvykle mohou vybrat opatření, kterými směrnici do svého vnitrostátního práva provedou, nemají na výběr, zda směrnici vůbec provedou. V takovém případě je zřejmé, že pouhé porušení unijního práva (neprovedení směrnice) má za následek odpovědnost členského státu vůči jednotlivci, který v důsledku takového neprovedení utrpěl škodu.

67.

Situace by byla jiná, pokud by členský stát směrnici provedl, ale učinil tak nesprávně. Členské státy mají možnost volby, jakým způsobem směrnici provést, takže tato chyba může být za určitých okolností omluvitelná a nevede k odpovědnosti. První případ, ve kterém měl Soudní dvůr možnost rozhodnout, jak vzniká odpovědnost v situaci, kdy je členskému státu ponechána možnost volby, se však netýkal provedení směrnice, ale spíše porušení ustanovení Smlouvy. Ve věci Brasserie ( 53 ) se dva dotčené členské státy dopustily porušení unijního práva tím, že se rozhodly uzákonit vnitrostátní právní předpisy (týkající se definice piva a plavebního rejstříku), což porušovalo pravidla vnitřního trhu stanovená ve Smlouvě. Tyto členské státy se nacházely v situaci, kdy měly posuzovací pravomoc, pokud jde o způsob regulace. Nicméně jejich posuzovací pravomoc při výběru vhodných opatření byla dotčenými ustanoveními Smlouvy omezena. Tyto okolnosti vedly Soudní dvůr ke zjištění, že pokud členský stát jedná v oblasti, ve které má širokou posuzovací pravomoc, může odpovědnost vzniknout pouze tehdy, je-li porušení dostatečně závažné.

68.

Důvod, proč orgány EU nebo členského státu nenesou jednoduše odpovědnost za jakékoli porušení unijního práva, ale pouze za porušení, které je dostatečně závažné, vyplývá z nutnosti vyvážit ochranu jednotlivců před protiprávním jednáním orgánů (EU nebo členského státu) na straně jedné a na straně druhé prostor pro uvážení, který musí být přiznán těmto orgánům, aby nebyla paralyzována jejich činnost ( 54 ).

69.

V rozsudku ve věci Brasserie ( 55 ) Soudní dvůr rozhodl, že rozhodným měřítkem pro zjištění, zda je porušení dostatečně závažné v situaci, kdy členský stát požívá posuzovací pravomoci, je zjevné a závažné překročení mezí jeho posuzovací pravomoci. Stejný test je rovněž používán od rozsudku ve věci Bergaderm při určování závažnosti porušení ze strany unijních orgánů ( 56 ).

70.

Právě v souvislosti s posouzením, zda členský stát zjevně a závažně překročil stanovené meze své posuzovací pravomoci, Soudní dvůr ve věci Brasserie ( 57 ) vyjmenoval určité skutečnosti, které je možné zohlednit ( 58 ). Tak například na jedné straně nejasnost nebo nepřesnost porušené normy nebo skutečnost, že k opomenutí mohl přispět postoj zaujatý unijním orgánem, mohlo porušení omluvit. Na druhé straně skutečnost, že porušení bylo úmyslné nebo porušení přetrvávalo i přes rozsudek konstatující předmětné porušení nebo ustálenou judikaturu Soudního dvora v této věci, představovaly skutečnosti, které by vedly k závěru, že porušení bylo dostatečně závažné. V každém případě skutečnosti, jako jsou ty, které jsou uvedeny v rozsudku ve věci Brasserie, nejsou vyčerpávající, jak je z judikatury patrné ( 59 ).

71.

Je důležité poznamenat, že v rozsudku ve věci Brasserie byly skutečnosti, které mohou odůvodnit porušení týkající se situace, kdy dotčené členské státy disponovaly širokou posuzovací pravomocí.

72.

V okamžiku, kdy se Soudní dvůr v rozsudku ve věci Bergaderm rozhodl odpovědnost EU a státu sladit, se jevilo, že pro určení závažnosti porušení existují jasná pravidla. Pokud orgán EU neměl žádnou nebo jen velmi omezenou posuzovací pravomoc, bylo pouhé porušení unijního práva samo o sobě dostatečně závažné. Pokud naopak orgán EU disponoval posuzovací pravomocí, bylo porušení dostatečně závažné pouze tehdy, pokud tento orgán zjevně a závažným způsobem stanovené meze své posuzovací pravomoci překročil. V závislosti na okolnostech konkrétního případu měly unijní soudy vzít v úvahu různé skutečnosti, aby určily, zda porušení bylo nebo nebylo možné omluvit.

73.

Pokud jde o projednávanou věc, pokud by pravidla stanovená v judikatuře týkající se posouzení dostatečně závažného porušení byla skutečně tak jasná, vedlo by to k závěrům, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, jelikož zohlednil několik skutečností, i když konstatoval, že Komise při výběru zkoušky „s prázdnou schránkou na prach“ neměla žádnou posuzovací pravomoc.

74.

Nicméně judikatura, která se vyvinula po věci Bergaderm, však neumožňuje dospět k závěru, že by rozdíl mezi existencí a neexistencí posuzovací pravomocí a vztah mezi posuzovací pravomocí a závažností porušení byl tak jasný.

75.

V následující části nabídnu klasifikaci a stručný rozbor této judikatury.

76.

Judikaturu navazující na rozsudek ve věci Bergaderm lze pro účely projednávané věci rozdělit do čtyř skupin: zaprvé případy, ve kterých unijní soudy měly za to, že posuzovací pravomoc neexistuje, a proto konstatovaly dostatečně závažné porušení; zadruhé případy, kdy unijní soudy usoudily, že neexistuje žádná posuzovací pravomoc nebo existuje pouze omezená posuzovací pravomoc, ale po přezkumu různých skutečností zjistily, že porušení nebylo dostatečně závažné; zatřetí případy, ve kterých unijní soudy zjistily existenci posuzovací pravomoci, ale po přezkumu různých skutečností dospěly k závěru, že porušení bylo dostatečně závažné; a začtvrté případy, ve kterých unijní soudy rozhodly, že existovala posuzovací pravomoc a po přezkumu různých skutečností dospěly k závěru, že porušení nebylo dostatečně závažné.

77.

Zaprvé existuje judikatura, ve které unijní soudy konstatovaly, že orgán, který se dopustil porušení, neměl žádnou posuzovací pravomoc, a proto automaticky následovala odpovědnost. Takové případy existují ve vztahu k odpovědnosti EU ( 60 ) i státu ( 61 ).

78.

Je zajímavé, že některé z těchto případů týkající se odpovědnosti státu nebyly případy, kdy členské státy neprovedly směrnici včas, ale spíše případy nesprávného provedení směrnice, což je situace, ve které členské státy obvykle mají možnost volby. Soudní dvůr se nicméně domníval, že v těchto případech členským státům nebyla ponechána žádná posuzovací pravomoc. Důležitou skutečností pro Soudní dvůr byla jasnost a přesnost porušeného pravidla, které neponechávalo žádnou pochybnost ohledně výsledku, kterého měly členské státy dosáhnout.

79.

Při použití takové úvahy na projednávanou věc by bylo možné dospět k závěru, jak to učinil Tribunál, že pokud jde o přijetí zkoušky s prázdnou schránkou na prach, Komise neměla prostor pro uvážení, protože pravidlo obsažené v základní právní úpravě vyžadující zkoušení vysavačů „během používání“ bylo jasné. Judikatura týkající se první skupiny však naznačuje, že na rozdíl od toho, k čemu dospěl Tribunál, by odpovědnost měla následovat automaticky.

80.

Existuje další judikatura, která ukazuje jiným směrem. Druhá skupina se týká případů, ve kterých unijní soudy usoudily, že neexistoval žádný prostor pro uvážení nebo pouze omezený prostor pro uvážení ve vztahu k unijní právní úpravě, která byla porušena, nicméně posuzovaly další skutečnosti a shledaly, že porušení bylo možné omluvit. Žádná odpovědnost tedy nevznikla. Ačkoliv je obtížné najít takové příklady, pokud jde o odpovědnost státu ( 62 ), v judikatuře týkající se odpovědnosti EU nejsou tak neobvyklé ( 63 ).

81.

Například rozsudek ve věci Holcim (Deutschland) v. Komise ( 64 ) se týkal vrácení nákladů na bankovní záruku vzniklých žalobkyni v důsledku pokut uložených rozhodnutím Komise v oblasti práva hospodářské soutěže, které bylo později zrušeno. Tribunál rozhodl, že posuzovací pravomoc Komise byla v daném případě omezena, a tak porušení, konkrétně nedostatečnost důkazů uváděných na podporu vytýkaných praktik, mohlo postačovat k prokázání existence dostatečně závažného porušení. S ohledem na složitost případu a obtíže při uplatňování ustanovení Smlouvy v otázkách kartelů však Tribunál rozhodl, že porušení nebylo dostatečně závažné. V řízení o kasačním opravném prostředku ( 65 ) Soudní dvůr přístup Tribunálu potvrdil ( 66 ).

82.

Při použití této úvahy na projednávanou věc lze dospět k závěru, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že může posoudit dodatečné skutečnosti, i poté, co konstatoval, že Komise neměla pro přijetí zkoušky s prázdnou schránkou na prach žádnou posuzovací pravomoc. Tyto dodatečné skutečnosti by porušení ze strany Komise mohly omluvit, přičemž v takovém případě by porušení nebylo pro vznik odpovědnosti považováno za dostatečně závažné.

83.

Třetí skupina případů se týká případů, ve kterých unijní soudy měly za to, že orgán měl posuzovací pravomoc ve vztahu k unijní právní úpravě, která byla porušena, a po zohlednění různých skutečností dospěl k závěru, že porušení bylo dostatečně závažné. Příklady lze nalézt v souvislosti s odpovědností EU ( 67 ) i státu ( 68 ).

84.

Například rozsudek ve věci Veřejný ochránce práv v. Staelen ( 69 ) se týkal údajného nesplnění povinnosti evropského veřejného ochránce práv jednat s náležitou péčí v souvislosti s vyřizováním stížnosti. Soudní dvůr rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když obecně rozhodl, že pouhé porušení povinnosti řádné péče se rovná dostatečně závažnému porušení; jak vyplývá z judikatury, veřejný ochránce práv má širokou posuzovací pravomoc. Soudní dvůr však konstatoval, že veřejný ochránce práv se dopustil neomluvitelných pochybení a při vedení vyšetřování zjevně a závažně překročil meze své posuzovací pravomoci, a dopustil se tak tří dostatečně závažných porušení unijního práva ( 70 ).

85.

Ve čtvrté skupině případů vedla existence posuzovací pravomoci a posouzení různých skutečností ke zjištění unijních soudů, že porušení dostatečně závažné nebylo. I zde existuje judikatura týkající se odpovědnosti EU ( 71 ) a státu ( 72 ).

86.

Například rozsudek ve věci SGL Carbon a další v. Komise ( 73 ) se týkal údajně protiprávního zařazení určité látky Komisí podle příslušného unijního nařízení. Soudní dvůr potvrdil hodnocení Tribunálu ohledně jednání Komise jako omluvitelného z důvodu složitosti zařazení látky a obtížnosti výkladu pravidla sumační metody.

87.

Při použití této úvahy na projednávanou věc lze dojít k závěru, že se Tribunál tím, že posoudil dodatečné skutečnosti, pokud Komise měla posuzovací pravomoc, nesprávného právního posouzení nedopustil.

88.

Měla Komise posuzovací pravomoc?

89.

Srovnáme-li projednávanou věc s věcí Brasserie, odpověď na tuto otázku se jeví být „ano“. Tento případ se týkal oblasti unijního práva, ve které dotčené členské státy mohly činit regulatorní volby, ale vyšší norma unijního práva pro tyto volby stanovila omezení. Konkrétně unijní právo z volby, kterou měl vnitrostátní zákonodárce těchto členských států k dispozici, vyloučilo diskriminační pravidla. V projednávané věci Komise přijala nařízení o energetické účinnosti vysavačů jako akt v přenesené pravomoci, tedy v oblasti unijního práva, ve které unijní normotvůrce ponechal regulatorní volby na Komisi. Tyto volby však byly omezeny nemožností přijmout jiné zkušební metody než ty „během používání“. To by mohlo vést k závěru, že Komise překročila meze své posuzovací pravomoci, a Tribunál za účelem zjištění, zda je nedodržení těchto mezí závažné a zjevné, správně posoudil další skutečnosti.

90.

Stejná situace by však také mohla být popsána jako situace bez posuzovací pravomoci. V tomto ohledu Komise ve skutečnosti vykonávala mandát uložený základním právním předpisem (podobně jako když členské státy provádějí směrnice) a porušila jasné pravidlo, které jí žádnou posuzovací pravomoc neponechávalo.

91.

Vzhledem k tomu, že stejnou situaci lze charakterizovat tak, že posuzovací pravomoc buď existuje, nebo neexistuje, jeví se podle mého názoru vhodnější přijmout přístup navržený některými generálními advokáty (jak je uvedeno výše v bodě 61 tohoto stanoviska), že posuzovací pravomoc je při určování toho, zda je porušení dostatečně závažné, skutečností důležitou, ale nikoliv rozhodující. V každém případě je nutné zjistit, zda dotčený orgán měl posuzovací pravomoc. Pokud však posuzovací pravomoc neexistovala, automaticky z toho nevyplývá, že porušení bylo dostatečně závažné. V závislosti na okolnostech každého konkrétního případu lze vzít v úvahu další skutečnosti, které mohou vést k vyloučení odpovědnosti. Na základě těchto úvah, bez ohledu na to, zda je situace v projednávané věci charakterizována jako situace, kde existovala posuzovací pravomoc, avšak stanovené meze této posuzovací pravomoci byly překročeny, nebo jako situace bez posuzovací pravomoci, mohou být za účelem určení, zda došlo k dostatečně závažnému porušení, zohledněny další skutečnosti.

92.

Domnívám se tedy, že se Tribunál nesprávného právního posouzení nedopustil, když v bodech 37 a 38 napadeného rozsudku konstatoval, že je třeba zohlednit dodatečné skutečnosti. Druhý důvod kasačního opravného prostředku tak musí být zamítnut.

93.

Tribunál se však dopustil nesprávného právního posouzení při hodnocení těchto dodatečných skutečností. To mě přivádí ke třetímu a čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku.

94.

Jak je uvedeno výše (viz body 41 a 42 tohoto stanoviska), Tribunál měl za to, že porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 ze strany Komise bylo omluvitelné. Tribunál vzal v úvahu složitost situace, která měla být upravena, a obtíže při výkladu a aplikaci příslušných textů. Zjistil, že Komise meze své posuzovací pravomoci při volbě zkoušky s prázdnou schránkou na prach namísto zkoušky s naplněnou schránkou na prach podle oddílu 5.9 zjevně a závažně neporušila.

95.

Ve svém třetím a čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku společnost Dyson v podstatě tvrdí, že Tribunál nemohl legálně dospět k závěru, že porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 ze strany Komise lze omluvit obtížemi při výkladu a složitostí právní úpravy. Bylo jasné, že zkouška, která má být použita, by měla prokázat energetickou účinnost „během používání“ a účelem tohoto pravidla bylo zajistit, aby spotřebitelé dostávali o energetické účinnosti vysavačů spolehlivé informace. I když výběr vhodné vědecké zkoušky může být technicky složitý, což však nebyl tento případ s ohledem na pravidlo, že Komise nemohla použít zkoušku, která neměřila výkon vysavačů „během používání“.

96.

Komise v podstatě tvrdí, že při přijímání zkoušky s prázdnou schránkou na prach se domnívala, že používá zkušební metodu, která se co nejvíce přibližuje skutečnému použití a zároveň je spolehlivá, přesná a reprodukovatelná, aby koncoví uživatelé mohli činit lépe informovaná rozhodnutí o nákupu. Podle Komise bylo zcela rozumné, aby při definování zkušebních metod byla obezřetná a při přijímání politických rozhodnutí se rozhodla zvážit vědeckou platnost takových metod jako rozhodující skutečnost. I když tedy Soudní dvůr a Tribunál následně v řízení o neplatnosti konstatovaly, že Komise pochybila při přijetí takového přístupu (viz body 27 až 33 tohoto stanoviska), její porušení lze omluvit, a proto není dostatečně závažné.

97.

Na jednání Komise tvrdila, že třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku jsou nepřípustné, jelikož tyto důvody zpochybňují posouzení skutkového stavu ze strany Tribunálu.

98.

V tomto ohledu s Komisí nesouhlasím.

99.

Podle judikatury platí, že zatímco posouzení skutkového stavu a jeho složitosti v rámci žaloby na mimosmluvní odpovědnost Unie přísluší v zásadě Tribunálu ( 74 ), Soudní dvůr může přezkoumat právní kvalifikaci skutkového stavu a právní závěry z ní vyvozené při určení, zda porušení bylo dostatečně závažné ( 75 ).

100.

V projednávané věci, jak na jednání tvrdila společnost Dyson, třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku neusilují o přezkoumání skutkových posouzení ze strany Tribunálu, ale jejich cílem je zpochybnění právní kvalifikace, na základě které uvedený soud rozhodl, že se Komise dostatečně závažného porušení nedopustila. Společnost Dyson se konkrétně snaží zpochybnit právní úvahu Tribunálu, že porušení, kterého se Komise dopustila, zahrnovalo výkladové obtíže a složitost právní úpravy, což vedlo Tribunál k závěru, že Komise meze své posuzovací pravomoci zjevně a závažně nepřekročila. To představuje právní otázku podléhající přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

101.

Proto se domnívám, že třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku jsou přípustné.

102.

Podle mého názoru se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 ze strany Komise lze omluvit obtížemi při výkladu nebo složitostí právní úpravy.

103.

Otázku, zda lze porušení pravidla unijního práva omluvit, je třeba posoudit s přihlédnutím k okolnostem, které existovaly v době přijetí rozhodnutí, kterým k porušení došlo ( 76 ). Je tedy třeba posoudit, zda Tribunál nesprávně posoudil, že výkladové obtíže a složitost právní úpravy mohly Komisi, když nařízení v přenesené pravomoci 665/2013 přijímala, omluvit.

104.

Podle mého názoru nelze za okolností tohoto případu připustit, že by se Komise jako „dobrý“ běžně obezřetný a s řádnou péčí postupující správní orgán ( 77 ) mohla domnívat, že je oprávněna přijmout zkušební metodu, která ohledně energetické účinnosti vysavače uvádí spotřebitele v omyl jen proto, že to byla v té době jediná dostupná zkušební metoda.

105.

Zaprvé Komise netvrdila, že by nebylo jasné, že zkušební metoda, jež má být přijata, musí měřit výkon vysavačů „během používání“. Jejím problémem však bylo, že v příslušné době neexistovala vědecky použitelná zkouška s naplněnou schránkou na prach ( 78 ). Komise se proto rozhodla použít zkoušku s prázdnou schránkou na prach.

106.

Na jednání Komise uvedla, že přinejmenším v rozhodné době bylo stále možné se domnívat, že zkoušení vysavačů na začátku jejich používání (s prázdnými sáčky) odráží zkoušku „během používání“. Teprve později, ve zrušujícím rozsudku Soudního dvora, Soudní dvůr vysvětlil, že „během používání“ znamená měření energetické náročnosti vysavačů za podmínek co nejbližších skutečným podmínkám jejich používání, což vyžaduje, aby schránka vysavače na prach byla do určité míry plná ( 79 ).

107.

Lze takovou omluvu přijmout?

108.

Za použití čistě textového výkladu a soustředění se výlučně na tato dvě slova lze totiž dojít k závěru, že začátek užívání rovněž spadá do doby „během užívání“.

109.

V rozhodné době si však Komise, jak uvedla na jednání, byla vědoma, že dochází ke snížení energetické výkonnosti sáčkových vysavačů. Jak uvedla společnost Dyson, dokazuje to zejména znalecký posudek Komise ( 80 ) spolu s informacemi poskytnutými spotřebitelskými organizacemi ( 81 ) a samotnou společností Dyson ( 82 ) během konzultací se zúčastněnými stranami, které vedly k přijetí nařízení v přenesené pravomoci 665/2013.

110.

Komise si tedy byla v rozhodné době vědoma toho, že zkouška s prázdnou schránkou na prach nemůže dosáhnout cíle směrnice 2010/30, kterým je informovat spotřebitele o energetické účinnosti vysavačů a umožnit jim nákup energeticky účinnějších vysavačů. Spíše naopak Komise nemohla nevědět, že taková zkouška je pro spotřebitele zavádějící.

111.

Žádný dobrý správce by neměl ignorovat účel právních ustanovení, která provádí. Pokud by byl výraz „během používání“ vykládán v kontextu cílů směrnice 2010/30, nemohl by být podle informací, které měla Komise, chápán tak, že umožňuje zkoušení s prázdnou schránkou na prach.

112.

Skutečnost, že v rozhodné době Parlament nebo Rada neměly námitky proti nařízení v přenesené pravomoci 665/2013, jak podle článku 12 směrnice 2010/30 mohly, nelze podle mého názoru použít jako důkaz nejasného pověření.

113.

Nedomnívám se tedy, že by výkladové obtíže mohly porušení, kterého se Komise dopustila, omluvit.

114.

Pokud jde o složitost právní úpravy, Komise vysvětlila, že musí vyvážit potřebu použití zkušební metody, která odráží skutečné podmínky použití, s požadavkem, aby taková metoda byla vědecky přesná a spolehlivá. Komise však do vyvažování nemohla zahrnout zkoušku, která spotřebitelům poskytla zavádějící výsledky. Neexistovala zde žádná složitost právní úpravy spojená se závěrem, že zkouška s prázdnou schránkou na prach nepřichází v úvahu.

115.

To je dostatečné k závěru, že bez ohledu na možnou technickou složitost nalezení vhodné zkoušky bylo v rozhodné době jasné, že zkouška, kterou se Komise rozhodla použít, použita být nemohla. Je proto těžké pochopit, jak by Komise, pokud jednala jako dobrý správce, mohla být omluvena, jestliže toto nerespektovala.

116.

Konečně Komise namítala, že podle čl. 11 odst. 1 směrnice 2010/30 muselo být nařízení v přenesené pravomoci přijato do pěti let. Komise proto správně usoudila, že je lepší přijmout zkoušku s prázdnou schránkou na prach než žádnou zkoušku.

117.

V reakci na tento argument bych nejprve měla poukázat na to, že Komise chápe pětiletou lhůtu stanovenou v čl. 11 odst. 1 směrnice 2010/30 nesprávně. Toto ustanovení nestanovilo konečnou lhůtu, do které měla Komise za každou cenu zkušební metodu přijmout. Stanovila pouze počáteční období pověření, po jehož uplynutí byla Komise povinna vypracovat zprávu. Tato lhůta se měla automaticky prodloužit o dalších pět let, pokud by Parlament nebo Rada přenesení pravomoci nezrušily. Kromě toho, i kdyby pětiletá lhůta byla pro Komisi lhůtou, nemohlo by to omluvit, že se rozhodla pro zkoušku, která nebyla v souladu s přenesenou pravomocí, neboť spotřebitele uvádí v omyl.

118.

Stručně řečeno, pokud je tvrzení společnosti Dyson podáno správně (viz moje analýza prvního důvodu kasačního opravného prostředku) jako tvrzení, že se Komise dopustila dostatečně závažného porušení tím, že přijala zkoušku s prázdnou schránkou na prach, je docela zřejmé, že ani výkladové obtíže, ani složitost právní úpravy nemohly rozhodnutí Komise přijmout tuto zkoušku omluvit.

119.

Domnívám se proto, že třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku jsou opodstatněné a Komise se dopustila dostatečně závažného porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30.

120.

Zbývajícími třemi důvody kasačního opravného prostředku společnost Dyson Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že porušení, kterého se Komise dopustila, nebylo dostatečně závažné ve vztahu k údajným porušením zásady rovného zacházení (pátý důvod kasačního opravného prostředku), zásady řádné správy a povinnosti jednat s řádnou péčí (šestý důvod kasačního opravného prostředku) a práva provozovat živnost nebo podnikání (sedmý důvod kasačního opravného prostředku).

121.

Jak bylo uvedeno v bodě 43 tohoto stanoviska, Tribunál založil své odůvodnění ohledně údajného porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 na skutečnosti, že se nejednalo o dostatečně závažné porušení s ohledem na tato další údajná porušení unijní právní úpravy. Jak jsem již v rámci přezkumu prvního, třetího a čtvrtého důvodu měl za to, že Tribunál zkreslil žalobní důvod společnosti Dyson a dopustil se nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že porušení čl. 10 odst. 1 směrnice 2010/30 ze strany Komise nebylo dostatečně závažné, závěry Tribunálu ohledně toho, zda tato další údajná porušení unijní právní úpravy jsou dostatečně závažná, jsou rovněž stižena nesprávním právním posouzením.

122.

Proto se domnívám, že pátý, šestý a sedmý důvod kasačního opravného prostředku jsou opodstatněné.

123.

Na závěr tohoto pojednání navrhuji, aby Soudní dvůr: