1.

Mezi odvětví, která pandemie nemoci covid-19 zasáhla nejzávažněji a nejbezprostředněji, patřil cestovní ruch ( 2 ). Nejistota, již pandemie vyvolala, a její rychlé šíření po jednotlivých kontinentech vedly mnoho cestujících k ukončení smluv o souborných službách pro cesty ještě předtím, než vlády přijaly mimořádná opatření a uzavřely hranice. Tato nejistota vyvolala pochybnosti, pokud jde o přesný rozsah práv a povinností smluvních stran smlouvy o souborných službách pro cesty, a konkrétně cestujícím ztížila uplatnění jejich práva na ukončení smlouvy bez zaplacení storno poplatku podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 ( 3 ).

2.

V tomto kontextu se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká čistě procesního práva. Týká se pravomocí soudů uznat z úřední povinnosti práva spotřebitelů vyplývající ze směrnice 2015/2302 a konkrétně práva cestujícího ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností za podmínek stanovených v čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice. Kromě toho nastoluje otázku, zda by soud měl mít pravomoc přiznat spotřebiteli z úřední povinnosti více, než kolik požadoval, za účelem zajištění účinného výkonu práv, která mu jako cestujícímu z této směrnice plynou.

3.

Existuje ustálená a rozsáhlá judikatura týkající se pravomocí vnitrostátních soudů z úřední povinnosti určit, zda je smluvní ujednání zneužívající. Tato linie judikatury, podpořená úvahami o ochraně slabší strany, zahrnuje některé z přelomových rozsudků v unijním právu na ochranu spotřebitele ( 4 ), jako je Océano Grupo ( 5 ), Cofidis ( 6 ) nebo Aziz ( 7 ). Na rozsudek ve věci Océano Grupo bylo nahlíženo jako na „mocný nástroj k odstranění nespravedlnosti a obnovení sociální spravedlnosti ve smluvním právu“ ( 8 ), zatímco rozsudek ve věci Cofidis inspiroval dokonce i umění ( 9 ). Po více než dvou desetiletích vývoje a upevňování této judikatury se nejnovější rozsudky soustředí na objasnění aspektů doktríny ex officio, přičemž dosahují někdy křehké rovnováhy mezi účinnou ochranou spotřebitele a základními zásadami procesního práva ( 10 ). Z této perspektivy se zdá, že doktrína ex officio ve svém vývoji dosahuje stadia „zralosti“ nebo, jak to výstižně vyjádřil jeden autor, „věku rozumu“ ( 11 ). Projednávaná věc je součástí tohoto stadia.

4.

Kapitola II směrnice 2015/2302 je nadepsána „Informační povinnosti a obsah smlouvy o souborných službách pro cesty“. Článek 5, který se nachází v této kapitole a je nadepsán „Informace před uzavřením smlouvy“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby předtím, než bude cestující vázán smlouvou o souborných službách pro cesty či odpovídající smluvní nabídkou, poskytl pořadatel a, prodávají-li se souborné služby prostřednictvím prodejce, rovněž prodejce cestujícímu standardní informace na příslušném formuláři uvedeném v části A nebo B přílohy I a, je-li to pro dané souborné služby relevantní, tyto informace:

[…]

[…]

3.   Informace uvedené v odstavcích 1 a 2 musí být poskytnuty jasným, srozumitelným a výrazným způsobem. Jsou-li poskytovány písemně, musí být čitelné.“

5.

Článek 12 odst. 1 a 2 směrnice 2015/2302 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby cestující mohl smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb kdykoli ukončit. Ukončí-li cestující smlouvu o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce, může po něm být požadováno zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku pořadateli. […]

2.   Bez ohledu na odstavec 1 má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. V případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce má cestující nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, avšak nemá nárok na dodatečné odškodnění.“

6.

Článek 23 směrnice 2015/2302, nadepsaný „Kogentní povaha směrnice“, v odstavcích 2 a 3 stanoví následující:

„2.   Cestující se nemohou vzdát práv, která jim přiznávají vnitrostátní opatření, jimiž se provádí tato směrnice.

3.   Veškerá smluvní ujednání nebo prohlášení cestujícího, jejichž účelem je přímé nebo nepřímé vzdání se nebo omezení práv přiznaných cestujícím podle této směrnice nebo vyhnutí se uplatňování této směrnice, nejsou pro cestujícího závazná.“

7.

Článek 24 této směrnice, nadepsaný „Prosazování“, uvádí:

„Členské státy zajistí, aby existovaly přiměřené a účinné prostředky pro zajištění dodržování této směrnice.“

8.

Část A přílohy I směrnice 2015/2302, nadepsaná „Standardní formulář pro informace ke smlouvě o souborných službách pro cesty s možností hypertextového odkazu“, uvádí v textovém poli obsah tohoto formuláře a uvádí, že kliknutím na hypertextový odkaz získá cestující tyto informace:

„Základní práva podle směrnice (EU) 2015/2302

[…]

[…]“

9.

Část B přílohy I směrnice 2015/2302, nadepsaná „Standardní formulář pro informace ke smlouvám o souborných službách pro cesty v situacích jiných než uvedených v části A“, uvádí v textovém poli obsah tohoto formuláře, za nímž následují stejná základní práva podle této směrnice, jako jsou práva stanovená v části A přílohy I této směrnice.

10.

Články 5 a 12 směrnice 2015/2302 jsou do španělského práva provedeny články 153 a 160 Real Decreto Legislativo 1/2007 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios y otras leyes complementarias (královské legislativní nařízení 1/2007, kterým se přijímá přepracované znění obecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů a souvisejících zákonů; dále jen „obecný zákon na ochranu spotřebitelů a uživatelů“) ze dne 16. listopadu 2007 (BOE č. 287 ze dne 30. listopadu 2007, s. 49181).

11.

Článek 216 Ley 1/2000 de Enjuiciamiento Civil (zákon 1/2000, občanský soudní řád) ze dne 7. ledna 2000 (BOE č. 7 ze dne 8. ledna 2000, s. 575; dále jen „LEC“) stanoví:

„Občanskoprávní soudy rozhodují ve věcech, které jim byly předloženy, na základě skutkového stavu, důkazů a návrhových žádání účastníků řízení, pokud zákon ve zvláštních případech nestanoví jinak.“

12.

Článek 218 odst. 1 LEC stanoví:

„Soudní rozhodnutí musí být jasná a přesná a musí odpovídat návrhovým žádáním a jiným tvrzením účastníků řízení, která byla v průběhu řízení včas uplatněna. Obsahuje navrhovaná určení a rozhodnuto jím je k tíži nebo ve prospěch žalovaného o všech sporných bodech, které byly projednávány.

Soud, ač se neodchýlí od předmětu sporu, uzná i jiné skutkové a právní okolnosti, než které chtěli uplatnit účastníci řízení, a rozhodne podle právních norem použitelných na danou věc, i když je účastníci sporu nesprávně citovali nebo se na ně nesprávně odvolávají.“

13.

Článek 412 odst. 1 LEC stanoví:

„Předmět řízení, který byl vymezen v žalobě, žalobní odpovědi a případně ve vzájemné žalobě, nemohou účastníci řízení následně měnit.“

14.

Dne 10. října 2019 uzavřel žalobce se žalovanou, společností Tuk Tuk Travel SL, smlouvu o souborných cestovních službách pro dvě osoby v rámci zájezdu do Vietnamu a Kambodži s odletem z Madridu (Španělsko) dne 8. března 2020 a návratem dne 24. března 2020.

15.

Při podpisu smlouvy zaplatil žalobce 2402 eur, přičemž celková cena zájezdu činila 5208 eur. Ve všeobecných smluvních podmínkách byla uvedena informace o možnosti „zrušit cestu před zahájením cesty proti zaplacení storno poplatku“. Ve smlouvě ani v předsmluvních ujednáních nebyla uvedena žádná informace o možnosti zrušení zájezdu v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností v cílové destinaci nebo v její bezprostřední blízkosti, které by významně ovlivnily realizaci souborných služeb.

16.

Dne 12. února 2020 žalobce informoval žalovanou o svém rozhodnutí cestu nepodniknout vzhledem k šíření nemoci covid-19 v Asii a požádal o vrácení částek, jež mu náleží za neuskutečněnou cestu.

17.

Žalovaná mu odpověděla dne 14. února 2020 a informovala ho, že po odečtení storno poplatku mu vrátí částku 81 eur. Žalobce zpochybnil výpočet storno poplatku. Žalovaná nakonec žalobci oznámila, že mu vrátí 302 eur.

18.

Žalobce se rozhodl podat žalobu k předkládajícímu soudu a hájit svou věc bez právního zastoupení, jak je podle vnitrostátního procesního práva oprávněn. Argumentoval tím, že rozhodnutí zrušit cestu učinil z důvodu vyšší moci, konkrétně znepokojivého vývoje zdravotní situace v důsledku nemoci covid-19. Žádá dodatečné vrácení částky 1500 eur, přičemž si agentura měla ponechat 601 eur jako manipulační poplatek.

19.

Žalovaná tvrdí, že ke dni ukončení smlouvy nebylo rozhodnutí žalobce cestu zrušit odůvodněné. V únoru 2020 se do cílových zemí nadále cestovalo jako obvykle. Žalobce se proto podle žalované nebyl za účelem ukončení smlouvy oprávněn dovolávat vyšší moci. Žalovaná dále uvedla, že žalobce souhlasil se všeobecnými smluvními podmínkami týkajícími se administrativních poplatků v případě předčasného ukončení souborných služeb (ve výši 15 % z celkových nákladů cesty), a storno poplatky jsou ty, které uplatňují její poskytovatelé. Kromě toho si žalobce nesjednal pojištění a převzal tedy riziko možného zrušení cesty.

20.

Jelikož strany nepožádaly o ústní jednání, věc vstoupila dne 22. června 2021 do fáze porady. Dne 15. září 2021 však předkládající soud vydal usnesení (dále jen „usnesení ze dne 15. září 2021“) a vyzval účastníky řízení, aby do 10 dnů předložili svá vyjádření k těmto otázkám: zaprvé k otázce, zda by zdravotní situace tvrzená spotřebitelem mohla být považována za mimořádné a nevyhnutelné riziko ve smyslu čl. 160 odst. 2 obecného zákona na ochranu spotřebitelů a uživatelů; zadruhé k právním důsledkům toho, že pořadatel cesty spotřebitele neinformoval o jeho právu smlouvu ukončit bez zaplacení storno poplatku, a přesněji k otázce, zda absence (podle názoru předkládajícího soudu) povinnosti takové informace podle směrnice 2015/2302 poskytnout je v rozporu s čl. 169 odst. 1 a odst. 2 písm. a) SFEU; zatřetí k otázce, zda soud může spotřebitele z úřední povinnosti informovat o rozsahu jeho práv, pokud z žaloby vyplývá, že o nich neví; a začtvrté k otázce, zda ochrana spotřebitele vyžaduje, aby soud nařídil žalované, aby spotřebiteli peníze vrátila v plné výši, bez ohledu na zásadu, že předmět žaloby vymezují strany, a zásadu ne ultra petita, za okolností, kdy spotřebitel nebyl o rozsahu svých práv informován. Konečně předkládající soud vyzval účastníky řízení, aby předložili argumenty týkající se nutnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

21.

Žalobce vyjádření nepředložil. Žalovaná znovu potvrdila svůj postoj k neexistenci nevyhnutelných a mimořádných okolností, které by ukončení smlouvy odůvodňovaly. Pokud jde o zbytek, měla za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není třeba podávat, protože žalobce nepředložil žádné vyjádření k otázkám vzneseným předkládajícím soudem v usnesení ze dne 15. září 2021.

22.

Předkládající soud má zaprvé pochybnosti o platnosti článku 5 směrnice 2015/2302. Zejména tvrdí, že ani tato směrnice, ani španělské právní předpisy provádějící tuto směrnici mezi povinné informace, které mají pořadatelé cestujícím poskytnout, nezahrnují právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností bez zaplacení storno poplatku. Vzhledem k neexistenci takového požadavku si žalobce svého práva na vrácení zaplacených plateb v plné výši nebyl vědom. Na základě těchto úvah si předkládající soud klade otázku, zda jsou minimální informace poskytnuté žalobci podle směrnice 2015/2302 nedostačující s ohledem na článek 169 SFEU ve spojení s článkem 114 SFEU.

23.

Zadruhé si předkládající soud klade otázku, zda je podle unijního práva možné v rozsudku z úřední povinnosti rozhodnout o vrácení všech plateb provedených spotřebitelem, které přesahují částku jím vzneseného nároku. Předkládající soud vysvětluje, že takové rozhodnutí z úřední povinnosti by bylo v rozporu se základní zásadou španělského procesního práva, a sice že rozhodnutí obsažené ve výroku rozsudku musí být odpovídat návrhovým žádáním uplatněným v žalobě (čl. 218 odst. 1) LEC).

24.

Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 5 de Cartagena (soud prvního stupně č. 5, Cartagena, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25.

Písemná vyjádření předložily česká, španělská a finská vláda, Rada Evropské unie, Evropský parlament a Evropská komise. Na jednání, které se konalo dne 12. ledna 2022, byly zastoupeny španělská a finská vláda, Parlament a Komise.

26.

Jako předběžnou poznámku česká vláda uvádí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce implicitně vychází z předpokladu, že za konkrétních okolností případu byl žalobce oprávněn ukončit smlouvu z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností, které nastaly v cílové destinaci, podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302. Podle české vlády je však tento předpoklad mylný. Podle jejího názoru je třeba existenci nevyhnutelných a mimořádných okolností posoudit k okamžiku ukončení smlouvy o souborných službách. Pouhé riziko, že k takovým okolnostem v budoucnu dojde, nemůže zakládat právo cestujícího na ukončení smlouvy o souborných službách.

27.

Otázky položené předkládajícím soudem se však netýkají otázky, zda za okolností konkrétního případu měl žalobce právo smlouvu ukončit bez zaplacení jakéhokoli storno poplatku v souladu s čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302. Tato otázka tedy nebude v rámci projednávané věci zkoumána. Soudní dvůr musí rozhodnout ve světle skutkových a právních úvah uvedených v předkládacím rozhodnutí ( 12 ).

28.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je otázka platnosti článku 5 směrnice 2015/2302 ve světle čl. 169 odst. 1 a odst. 2 písm. a) SFEU ve spojení s čl. 114 odst. 3 SFEU. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že pochybnosti předkládajícího soudu ohledně platnosti tohoto ustanovení vycházejí z předpokladu, že toto ustanovení nezahrnuje mezi informace povinně poskytované cestujícím před uzavřením smlouvy právo stanovené v čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice.

29.

V tomto ohledu je třeba zmínit, jak ve svých písemných vyjádřeních uvedly česká a finská vláda, jakož i Rada, Parlament a Komise, že předpoklad, který je základem pochybností předkládajícího soudu, pokud jde o platnost článku 5 směrnice 2015/2302, je chybný.

30.

Článek 5 směrnice 2015/2302, jenž upravuje povinnost poskytovat informace před uzavřením smlouvy, je třeba chápat ve světle obsahu standardního formuláře pro informace uvedeného v části A a části B přílohy I. Konkrétně by podle čl. 5 odst. 1 první věty směrnice 2015/2302 měl pořadatel cestujícímu standardní informace poskytnout prostřednictvím příslušného formuláře, jak je stanoveno v části A nebo části B přílohy I, a je-li to s ohledem na souborné služby relevantní, také informace, které jsou uvedeny v tomto ustanovení.

31.

Standardní formulář pro informace uvedený v části A a části B přílohy I směrnice 2015/2302 uvádí základní práva, o nichž mají být cestující informováni. Tato práva zahrnují, podle sedmé odrážky v části A a části B uvedené přílohy, právo cestujících „smlouvu ukončit bez zaplacení storno poplatku před zahájením poskytování souborných služeb za výjimečných okolností, například vyskytnou-li se v destinaci závažné bezpečnostní problémy, které by mohly souborné služby ovlivnit“. Ačkoli text standardního formuláře pro informace výslovně neodkazuje na ustanovení směrnice 2015/2302, jež toto právo přiznává, konkrétně čl. 12 odst. 2, je zřejmé, že tento formulář musí uvádět obsah tohoto práva.

32.

Kromě toho Komise poukázala na to, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302 a její příloha I byly správně provedeny do španělského práva, konkrétně do obecného zákona na ochranu spotřebitelů a uživatelů.

33.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že článek 5 směrnice 2015/2302 mezi informace povinně sdělené cestujícímu před uzavřením smlouvy zahrnuje právo uznané článkem 12 odst. 2 uvedené směrnice ukončit smlouvu před zahájením poskytování služeb a získat plné vrácení zaplacené částky, pokud nastanou nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný vliv na uskutečnění cesty. Opačný předpoklad, jenž zakládá pochybnosti předkládajícího soudu ohledně platnosti článku 5 směrnice 2015/2302, je tedy ve skutečnosti nesprávný.

34.

Přezkum první předběžné otázky tedy neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost článku 5 směrnice 2015/2302.

35.

Úvodem je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru přísluší, aby v rámci spolupráce s vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU poskytl předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen, a z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázku, jež je mu položena. Soudní dvůr může za účelem poskytnutí takovéto užitečné odpovědi zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal ( 13 ).

36.

Na základě této judikatury je třeba uvést, jak ve svých písemných vyjádřeních v podstatě zdůraznily španělská a finská vláda a Komise, že z kontextu druhé otázky vyplývá, že předkládající soud žádá o výklad čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 a odkaz v této otázce na článek 15 této směrnice lze přičíst tiskové chybě.

37.

S ohledem na tyto úvahy je třeba druhou předběžnou otázku přeformulovat v tom smyslu, že její podstatou je to, zda čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 ve světle článků 114 a 169 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání použití zásad vnitrostátního soudního řízení, podle nichž vnitrostátní soud projednávající spor nemůže spotřebiteli z úřední povinnosti přiznat plné vrácení peněz, na něž má nárok, jestliže spotřebitel požadoval méně.

38.

Aby bylo možné na tuto otázku odpovědět, je nutné učinit několik poznámek ohledně jejího rozsahu. Jak již bylo zmíněno ( 14 ), předkládající soud usnesením ze dne 15. září 2021 účastníky řízení vyzval, aby se vyjádřili k určitým otázkám. Mezi tyto otázky patřila otázka, zda má tento soud pravomoc zaprvé z úřední povinnosti informovat spotřebitele o rozsahu jeho práv a zadruhé přiznat spotřebiteli částku přesahující žalobní petit. Spotřebitel se k těmto záležitostem nevyjádřil. Na jednání španělská vláda uvedla, že podle jejího chápání tohoto usnesení předkládající soud informoval spotřebitele o jeho právech. Spotřebitel však zůstal pasivní. Podle mého názoru z usnesení ze dne 15. září 2021, jak jej předložil předkládající soud, a ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nelze vyvodit, že vnitrostátní soud spotřebitele skutečně o jeho právech informoval.

39.

S přihlédnutím k těmto úvahám je struktura mé analýzy následující. Nejprve na úvod představím nejdůležitější prvky povinnosti vnitrostátních soudů uplatňovat ustanovení unijních právních předpisů o ochraně spotřebitele z úřední povinnosti. Zadruhé analyzuji otázku, zda má vnitrostátní soud povinnost čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 použít z úřední povinnosti. Nakonec analyzuji otázku, zda by vnitrostátní soud měl mít pravomoc přiznat částku přesahující částku, kterou spotřebitel požaduje ve své žalobě.

40.

Soudní dvůr již při několika příležitostech definoval způsob, jakým musí vnitrostátní soudy zajistit ochranu práv, která spotřebitelé z unijní spotřebitelské legislativy odvozují, a dopad této legislativy na pravomoci soudů uplatňovat ustanovení unijního spotřebitelského práva z úřední povinnosti.

41.

Nejdůležitější linie této judikatury se týká směrnice 93/13 ( 15 ). Vnitrostátní soud má totiž povinnost posuzovat zneužívající charakter smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 i bez návrhu, a odstraňovat tak nerovnováhu, jež existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu ( 16 ).

42.

Zásada kontroly zneužívajících ujednání ve smlouvách ex officio je založena na kombinaci prvků, které v podstatě vyplývají ze systému ochrany zavedeného směrnicí 93/13, z kogentní povahy dotčených ustanovení, z povahy a významu veřejného zájmu tvořeného ochranou spotřebitelů a z hlediska účinnosti.

43.

Konkrétně Soudní dvůr ve své judikatuře zdůraznil povahu a význam veřejného zájmu, jejž představuje ochrana spotřebitelů, kteří se nacházejí v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti ( 17 ). Rovněž zdůraznil, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 představuje kogentní ustanovení, které má nahradit formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která má obnovit rovnost mezi smluvními stranami ( 18 ). Toto ustanovení je považováno za rovnocenné vnitrostátním pravidlům, jež mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem ( 19 ).

44.

Kromě toho směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli ( 20 ).

45.

Úvahy odůvodňující pozitivní zásah vnitrostátního soudu za účelem vyrovnání nerovnováhy mezi spotřebitelem a obchodníkem se neomezují na směrnici 93/13. Soudní dvůr na základě zásady efektivity a bez ohledu na opačná pravidla vnitrostátního práva vyslovil požadavek, aby vnitrostátní soud z vlastního podnětu aplikoval některá ustanovení obsažená v unijních směrnicích v oblasti ochrany spotřebitele. Tento požadavek je odůvodněn úvahou, že systém ochrany zavedený těmito směrnicemi vychází z myšlenky, že spotřebitel se vůči prodávajícímu nebo poskytovateli nachází v nerovném postavení jak z hlediska vyjednávací síly, tak z hlediska úrovně informovanosti, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nedovolá právní normy určené k jeho ochraně ( 21 ).

46.

Konkrétně měl Soudní dvůr příležitost rozhodnout o použití některých ustanovení směrnice 1999/44/ES ( 22 ) (rozsudky ve věcech Duarte Hueros ( 23 ) a Faber ( 24 )) a směrnice 87/102/EHS ( 25 ) (rozsudek ve Rampion a Godard ( 26 )) ze strany soudů z úřední povinnosti. Soudní dvůr navíc při mnoha příležitostech připomněl povinnost vnitrostátních soudů zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení unijních právních předpisů na ochranu spotřebitele, zejména s ohledem na směrnici 85/577/EHS ( 27 ) (rozsudek ve věci Martín Martín ( 28 )) a směrnici 2008/48/ES ( 29 ) (rozsudky ve věcech Radlinger a Radlingerová ( 30 ) a ve věci OPR-Finance ( 31 )).

47.

Pokud jde o provedení této povinnosti pozitivního zásahu ze strany soudů, to je podmíněno dostupností všech pro tento úkol nezbytných právních a skutkových okolností ( 32 ).

48.

Navíc pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatoval porušení určité povinnosti stanovené unijní legislativou na ochranu spotřebitele, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti a sankce stanovené vnitrostátním právem musí být účinné, přiměřené a odrazující ( 33 ).

49.

Uplatňování unijního spotřebitelského práva vnitrostátními soudy z úřední povinnosti může mít důsledky pro vnitrostátní procesní právo. Na základě zásady vnitrostátní procesní autonomie, při neexistenci unijní úpravy, procesní podmínky, které mají zajistit ochranu práv, jež jednotlivcům vyplývají z unijního práva, spadají s výhradou zásady rovnocennosti a zásady efektivity do působnosti jejich vnitrostátních právních řádů ( 34 ). Pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr uvedl, že dodržování této zásady nicméně nemůže vést až k tomu, že zcela nahradí úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele ( 35 ).

50.

Mimoto povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva na ochranu spotřebitele, s sebou nese požadavek účinné soudní ochrany zakotvený v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, jenž platí mimo jiné při stanovení procesních podmínek týkajících se žalob založených na takových právech ( 36 ).

51.

Na základě všech výše uvedených úvah se jeví, že požadavek pozitivního zásahu vnitrostátních soudů do spotřebitelských sporů se vyvinul, jak si trefně všímá akademická obec, v „opravdový evropský režim aplikace ex officio ( 37 )“, který zavádí do unijního spotřebitelského práva „komplexní procesní prostředek“ ( 38 ).

52.

Komplexnost doktríny ex officio mě vede k názoru, že důvody, na nichž je založena povinnost vnitrostátních soudů uplatňovat unijní právo na ochranu spotřebitele z úřední povinnosti, jsou stejně platné ve vztahu ke směrnici 2015/2302. Odlišný výklad, jak na jednání zdůraznila Komise, by vedl k nejednotnosti v ochraně spotřebitele.

53.

Všechny zúčastněné strany, které se zúčastnily jednání, uznaly, že vnitrostátní soudy jsou povinny čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 použít z úřední povinnosti a uznat právo spotřebitele ukončit smlouvu bez zaplacení storno poplatku, pokud má k dispozici k tomu nezbytné právní a skutkové poznatky. V tomto ohledu je třeba mít za to, že je v zásadě na vnitrostátním soudu, aby za účelem určení právních norem použitelných na spor, který je mu předložen, právně kvalifikoval skutečnosti a akty, jichž se účastníci řízení dovolávají na podporu svých tvrzení ( 39 ). V původním řízení je tedy na vnitrostátním soudu, aby přezkoumal, zda okolnosti uvedené žalobcem jako základ jeho nároku lze kvalifikovat jako „nevyhnutelné a mimořádné okolnosti“, které zakládají právo stanovené v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302.

54.

Kromě toho části A a B přílohy I této směrnice kvalifikují právo cestujícího ukončit smlouvu kdykoli před začátkem poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku jako „základní právo“. Vzhledem ke svému významu je toto právo součástí informací, které musí pořadatel před uzavřením smlouvy cestujícímu poskytnout podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/2302 ( 40 ). Z bodu 26 odůvodnění směrnice 2015/2302 vyplývá, že takové informace před uzavřením smlouvy jsou „klíčovými informacemi“, jež by měly být „závazné“. Právo ukončit smlouvu bez zaplacení storno poplatku v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností je tedy v systému směrnice 2015/2302 významné. Přispívá rovněž k dosažení cíle této směrnice, který spočívá, jak je patrné z článku 1 této směrnice, vykládaného ve světle bodů 3 ( 41 ) a 5 odůvodnění, v dosažení vysoké a pokud možno jednotné úrovně ochrany spotřebitele, pokud jde o smlouvy týkající se souborných služeb pro cesty uzavírané mezi cestujícími a obchodníky.

55.

Tohoto cíle by nebylo možné účinně dosáhnout, pokud by spotřebitel byl sám povinen dovolávat se práv, která vůči pořadateli má, zejména z důvodu reálného rizika, že si svých práv nemusí být vědom nebo se při jejich uplatňování může setkat s obtížemi ( 42 ). Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že v rámci řízení podle spotřebitelského práva existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně ( 43 ). Toto riziko se zvyšuje v situacích, kdy se žalobce zastupuje sám, jako v původním řízení.

56.

Z článku 23 směrnice 2015/2302 vykládaného ve světle bodu 46 odůvodnění mimoto vyplývá, že práva cestujících v něm stanovená jsou kogentní. V tomto ohledu je důležité připomenout, že Soudní dvůr ve své judikatuře ze závaznosti ustanovení unijních spotřebitelských směrnic vyvodil požadavek, aby je soudy uplatňovaly i z úřední povinnosti. Toto zjištění bylo učiněno s ohledem na čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ( 44 ), ale rovněž s ohledem na další ustanovení unijního práva na ochranu spotřebitele. V rozsudku ve věci Faber ( 45 ) Soudní dvůr zdůraznil, že rozložení důkazního břemene upravené v čl. 5 odst. 3 směrnice 1999/44 je podle článku 7 této směrnice závazné jak pro strany, které se od něj nemohou smluvně odchýlit, tak pro členské státy, které musí zajistit jeho dodržování. Soudní dvůr rozhodl, že takové pravidlo musí soudy použít z úřední povinnosti, i když se na něj spotřebitel, jenž z něj může mít prospěch, výslovně nedovolával.

57.

Proto je třeba analogicky připustit, že závaznost práva cestujícího zakotveného v čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 vykládaném ve světle článku 23 uvedené směrnice vyžaduje, aby vnitrostátní soudy toto právo uznaly z úřední povinnosti a spotřebitele řádně informovaly, i když se jej spotřebitel, který z něj může mít prospěch, výslovně nedovolával.

58.

V původním řízení navíc pořadatel porušil svou povinnost informovat spotřebitele o jeho právu na odstoupení od smlouvy. Uznání práva přiznaného spotřebiteli vnitrostátním soudem z úřední povinnosti by tedy představovalo přiměřený a účinný prostředek k zajištění dodržování směrnice 2015/2302, jak vyžaduje článek 24 této směrnice.

59.

Souhlasím s finskou vládou, která na jednání poukázala na to, že vnitrostátní soud by měl spotřebitele o jeho právech informovat, jakmile nabude pochybnosti, že se svých práv plně nedomáhá z neznalosti. V tomto smyslu by mělo stačit „pouhé upozornění“ ( 46 ). Takové upozornění by mělo být považováno za zjevné za okolností, jako jsou ty v původním řízení, kdy pořadatel porušil svou povinnost poskytnout informace před uzavřením smlouvy nebo pokud poskytnuté informace nejsou poskytnuty „jasným, srozumitelným a výrazným způsobem“, jak vyžaduje čl. 5 odst. 3 směrnice 2015/2302.

60.

Finská vláda na jednání rovněž správně uvedla, že informování spotřebitele o jeho právech ze strany vnitrostátního soudu je organizačním procesním opatřením. Jedná se o specifický procesní krok určený oběma stranám a prováděný v souladu s formálními požadavky stanovenými v tomto ohledu vnitrostátními procesními pravidly ( 47 ). Jak již bylo uvedeno ( 48 ), pokud vnitrostátní soud vznese důvod z úřední povinnosti, musí jednat v souladu se zásadou kontradiktornosti a vyzvat obě strany, aby se k závěrům soudu vyjádřily.

61.

Z výše uvedeného vyplývá, že účinné ochrany spotřebitele by bylo možné dosáhnout pouze tehdy, pokud by vnitrostátní soud měl povinnost, měl-li by k dispozici k tomu nezbytné právní a skutkové poznatky, použít čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 z úřední povinnosti a řádně informovat spotřebitele o jeho právu ukončit smlouvu bez zaplacení storno poplatku stanoveného v tomto ustanovení, vždy za předpokladu, že byla dodržena zásada kontradiktornosti.

62.

Další nastolenou otázkou je, zda z povinnosti vnitrostátního soudu použít čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 z úřední povinnosti a řádně informovat spotřebitele o právech, která z nich plynou, vyplývá rovněž povinnost vnitrostátního soudu přiznat z úřední povinnosti plné vrácení peněz i nad částku požadovanou spotřebitelem. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda by použití zásady, že předmět žaloby je vymezen stranami, a zásady ne ultra petita bylo za takových okolností v rozporu s účinnou ochranou spotřebitele.

63.

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že soud aplikuje právo z úřední povinnosti v rámci svých pravomocí a v mezích předmětu sporu, který projednává. Je proto důležité rozlišovat mezi dvěma různými aspekty pravomocí soudu. Jedna věc je uznat pravomoc soudu uplatňovat z úřední povinnosti ustanovení určená k ochraně spotřebitele a řádně spotřebitele informovat o právech, která mu z nich vyplývají. Něco jiného je uznat pravomoc soudu poté, co byl spotřebitel řádně poučen, překročit omezení předmětu sporu a přiznat z úřední povinnosti více, než spotřebitel požadoval.

64.

Všechny zúčastněné strany zdůraznily význam zásady, že předmět žaloby vymezují strany ( 49 ). Je třeba připomenout, že doktríny použití spotřebitelského práva ex officio zahrnuje pouze nezbytné úpravy této zásady za účelem nápravy nerovnováhy mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem. Jeho účelem není ignorovat základní zásady občanského práva procesního nebo zřídit „paternalistický“ soud ( 50 ). Jak Soudní dvůr uvedl ve věci Lintner ( 51 ), platí, že účinnost ochrany, kterou má vnitrostátní soud poskytnout spotřebiteli prostřednictvím zásahu z úřední povinnosti, „nemůže zajít až tak daleko, že by pominul nebo překročil meze předmětu sporu, jak jej vymezili účastníci řízení svými návrhy, vykládanými ve světle žalobních důvodů, které uplatnili, takže uvedený vnitrostátní soud není povinen rozšířit tento spor nad rámec návrhových žádání a žalobních důvodů předložených tomuto soudu“. Opačný přístup by nebral ohled na zásadu ne ultra petita, protože by soudci umožnil ignorovat nebo překračovat omezení předmětu sporu stanovená v návrhových žádáních a žalobních důvodech stran ( 52 ).

65.

Je třeba rovněž uvést, že Soudní dvůr přisoudil zvláštní význam přáním, která vyjádřil v řízení spotřebitel. Soudní dvůr – v souvislosti s povinností vnitrostátního soudu podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vyloučit, dle potřeby i bez návrhu, použití zneužívajících ujednání – uvedl, že nemá povinnost vyloučit použití dotčeného ujednání, pokud spotřebitel poté, co byl uvedeným soudem upozorněn, nemá v úmyslu namítnout zneužívající a nezávaznou povahu dotčeného ujednání, čímž s tímto ujednáním vyslovuje svobodný a vědomý souhlas ( 53 ).

66.

Systém ochrany zavedený unijním spotřebitelským právem ve prospěch spotřebitelů tak nemůže jít tak daleko, že by se jednalo o povinný systém ochrany. Pokud se proto spotřebitel rozhodne tento systém ochrany raději nevyužít, tento systém se neuplatní ( 54 ). Spotřebitel se může ve svém vlastním případě bránit použití zákona ex officio ( 55 ).

67.

Stejné úvahy by měly převládat v kontextu systému ochrany poskytované podle směrnice 2015/2302. Pokud se tedy spotřebitel poté, co byl soudem řádně poučen o svých právech a procesních prostředcích k jejich uplatnění, nechce této ochrany dovolat, nelze zásadu efektivity rozšiřovat tak, aby vnitrostátní soud zavazovala rozšířit žalobní nárok a porušit zásadu ne ultra petita.

68.

Na jednání ze strany senátu zazněly otázky a připomínky týkající se platných důvodů, které by mohly vysvětlit rozhodnutí spotřebitele požadovat méně, než na co má nárok. V závislosti na právním systému lze totiž toto rozhodnutí přičíst úvahám souvisejícím s použitelným řízením ( 56 ). Nelze také vyloučit osobní úvahy ( 57 ). Zůstane-li za takových okolností spotřebitel pasivní poté, co byl vnitrostátním soudem informován o svých právech a prostředcích pro jejich uplatnění, lze rozumně usuzovat, že se svobodně a informovaně rozhodl původní nárok zachovat.

69.

Ve věci v původním řízení, jak na jednání zdůraznila Komise, však nelze mít za to, že spotřebitel, který nepředložil vyjádření k záležitostem vzneseným vnitrostátním soudem, vyjádřil svobodnou a informovanou volbu zachovat původní nárok. Jak bylo uvedeno výše ( 58 ), ze spisu jednoznačně nevyplývá, zda předkládající soud spotřebiteli vysvětlil jeho práva a procesní prostředky, které má k uplatnění svých práv k dispozici.

70.

Je také důležité zdůraznit, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní soudy nemají žádnou obecnou povinnost překračovat rámec sporu a přiznat více nebo něco jiného, než bylo požadováno. To konkrétně platí pro právo spotřebitele na vrácení částek neoprávněně zaplacených na základě zneužívající smluvní podmínky. Musí existovat zvláštní a výjimečné okolnosti, které naznačují, že spotřebitel je zbaven procesních prostředků, jež by mu umožnily uplatnit svá práva podle unijního spotřebitelského práva ( 59 ).

71.

Soudní dvůr navíc v podobném duchu rozhodl, že vnitrostátní soudy v zásadě nejsou povinny přistoupit z úřední povinnosti k započtení mezi platbami neoprávněně provedenými na základě zneužívajícího ujednání a zbývající částkou dlužnou na základě smlouvy, aniž by bylo dotčeno dodržování zásad rovnocennosti a efektivity ( 60 ).

72.

Z judikatury tedy vyplývá, že zásady efektivity a účinné soudní ochrany nezavazují vnitrostátní soudy k tomu, aby ignorovaly nebo překračovaly meze předmětu sporu stanovené v návrhových žádáních účastníků řízení. Tyto zásady však vyžadují, aby byly k dispozici účinné prostředky umožňující spotřebiteli uplatnit svá práva a domáhat se toho, na co má nárok.

73.

To nás vede k otázce, zda byly ve věci v původním řízení takové účinné procesní prostředky k dispozici. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje pouze ustanovení vnitrostátního práva, které zavádí zásadu nezměnitelnosti sporu (čl. 412 odst. 1 LEC). Vnitrostátní soud však neupřesnil konkrétní použití této zásady ve španělském právním řádu ( 61 ). Nerozvedl ani to, zda by případné rozšíření nároku vyžadovalo změnu příslušné jurisdikce nebo změnu použitelného řízení. Je tedy věcí vnitrostátního procesního práva, aby určilo procesní prostředky, na jejichž základě může spotřebitel uplatnit právo požadovat celou částku provedených plateb, při dodržení zásad rovnocennosti a efektivity. To by mohlo spočívat například v podání nové žaloby nebo v rozšíření předmětu sporu před předkládajícím soudem na výzvu předkládajícího soudu ( 62 ). V tomto ohledu je třeba připomenout, že skutečnost, že určité řízení zahrnuje určité procesní požadavky, které musí spotřebitel dodržet, aby mohl uplatnit svá práva, neznamená, že mu bylo odňato právo na účinnou soudní ochranu ( 63 ). Jak jsem však již uvedla, procesní prostředky k uplatnění těchto práv by měly poskytovat účinnou soudní ochranu.

74.

S ohledem na výše uvedené docházím k závěru, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 musí být ve světle článků 114 a 169 SFEU vykládán v tom smyslu, že nebrání použití zásad vnitrostátního soudního řízení, podle nichž vnitrostátní soud projednávající spor nemůže spotřebiteli z úřední povinnosti přiznat vrácení peněz v plné výši, na kterou má nárok, jestliže spotřebitel požadoval méně. Vnitrostátní soud je však povinen z úřední povinnosti použít čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, pokud má k dispozici všechny k tomu nezbytné právní a skutkové poznatky a za předpokladu, že je dodržena zásada kontradiktornosti. Konkrétně je vnitrostátní soud povinen řádně informovat spotřebitele o právech, která pro něj z tohoto ustanovení vyplývají, a o procesních prostředcích, jež má k uplatnění těchto práv k dispozici, za předpokladu, že tyto prostředky poskytují účinnou soudní ochranu.

75.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Juzgado de Primera Instancia no 5 de Cartagena (soud prvního stupně č. 5, Cartagena, Španělsko) takto: