–

za Nemzeti Útdíjfizetési Szolgáltató Zrt. M. Tändlerem, Rechtsanwalt,

–

za Evropskou komisi M. Heller a I. Zaloguinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Nemzeti Útdíjfizetési Szolgáltató Zrt., akciovou společností založenou podle maďarského práva se sídlem v Budapešti (Maďarsko), a NW, s bydlištěm v Německu, ve věci vymáhání poplatku za užívání zpoplatněné silnice.

3

Body 10 a 15 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádějí:

[...]

4

Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).“

5

Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

6

Zákon č. I z roku 1988 o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) v ustanovení § 33/A odst. 1 stanoví, že za použití některých silnic se platí poplatek za užívání. V případě jeho nezaplacení se vyžaduje dodatkový poplatek (dále jen „doplatek“).

7

Tento zákon zmocňuje příslušného ministra, aby vyhláškou zpoplatnil užívání některých silnic mýtným a stanovil výši poplatků za užívání a doplatků, které musí zaplatit zapsaný držitel vozidla.

8

Zákon o provozu na pozemních komunikacích představuje právní základ vyhlášky ministra hospodářství a dopravy č. 36/2007 o poplatcích za užívání dálnic, rychlostních a hlavních silnic (dále jen „vyhláška č. 36/2007“).

9

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 36/2007 jsou zpoplatněné komunikace používány „v rámci soukromoprávního vztahu“.

10

Výše poplatku za užívání je stanovena v ustanovení § 6 této vyhlášky. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení činí výše tohoto poplatku za jeden týden a za vozidlo kategorie D1 2975 maďarských forintů (HUF) (přibližně 10 eur).

11

Podle § 7/A odst. 1 této vyhlášky se hradí doplatek, pokud se zjistí, že motorové vozidlo nemá platný doklad o úhradě mýtného. Odstavec 7 tohoto ustanovení stanoví, že tento poplatek vybírá Nemzeti Útdíjfizetési Szolgáltató.

12

Výše doplatku je upravena ustanoveními § 7/A odst. 10 ve spojení s přílohou 1 bodem 1 vyhlášky č. 36/2007. V případě zaplacení do 60 dnů po obdržení výzvy k úhradě činí doplatek 14875 HUF (přibližně 50 eur). Není-li platba provedena do 60 dnů po obdržení výzvy k úhradě, zvyšuje se doplatek na 59500 HUF (přibližně 190 eur).

13

Žalobkyně v původním řízení pověřila společnost Ungarische Autobahn Inkasso GmbH (dále jen „UAI“) se sídlem v Eggenfeldenu (Německo) zjišťováním vozidel a jejich držitelů, kteří jsou registrováni v Německu, a na něž se vztahuje doplatek, jakož i jeho vymáháním.

14

Poté, co je držitel dotčeného vozidla identifikován prostřednictvím registrační značky svého vozidla, společnost UAI vymáhá prvním dopisem s upomínkou doplatek ve výši 14875 HUF včetně nákladů spojených s vymáháním. V případě nezaplacení po této první výzvě dopisem se doplatek zvyšuje na 59500 HUF.

15

NW je držitelem vozidla registrovaného v Německu. Dne 19. prosince 2019 uskutečnil s tímto vozidlem krátkou cestu po zpoplatněné silnici v Maďarsku před tím, než si zakoupil požadovaný doklad o úhradě mýtného.

16

Dopisem s upomínkou ze dne 10. března 2020 vyzvala NW společnost UAI k úhradě doplatku včetně nákladů spojených s vymáháním. Vzhledem k tomu, že NW nereagoval, byl mu dne 13. května 2020 zaslán druhý dopis s upomínkou za účelem vymožení navýšeného doplatku, včetně administrativního poplatku, výdajů na získání informace o držiteli vozidla, výdajového paušálu a daně z přidané hodnoty.

17

V rámci původního řízení tedy žalobkyně požaduje po NW zaplacení celkové částky 260,76 eur. Má za to, že spor je založen na soukromoprávním smluvním vztahu, a uvádí, že se musí řídit obecnými pravidly za účelem vymožení své pohledávky.

18

Předkládající soud si klade otázku ohledně dosahu pojmu „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, aby zjistil, zda takové řízení, jako je původní řízení, spadá pod tento pojem.

19

Podle tohoto soudu platí, že pokud si uživatel pozemní komunikace, na kterou se vztahuje mýtné, neopatřil doklad o úhradě mýtného, musí být tento doplatek považován za sankci uloženou jednostranně na základě veřejnoprávní normy a neomezuje se pouze na protiplnění za poskytnutou službu ve smyslu bodu 36 rozsudku ze dne 9. března 2017, Pula Parking, C‑551/15, EU:C:2017:193. Zavedení a vymáhání tohoto poplatku, který má podle uvedeného soudu sankční povahu, by tedy měly být kvalifikovány jako akty veřejné moci, a v důsledku toho by měly být vyloučeny z věcné působnosti nařízení č. 1215/2012.

20

Za těchto podmínek se Amtsgericht Lennestadt (Okresní soud v Lennestadtu, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 1 odst. 1 nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že soudní řízení, které zahájí státní společnost za účelem vymáhání poplatku sankční povahy z důvodu neoprávněného použití zpoplatněné pozemní komunikace proti fyzické osobě s bydlištěm v jiném členském státě, spadá do oblasti působnosti tohoto nařízení?“

21

Na základě článku 99 jednacího řádu Soudního dvora platí, že pokud lze odpověď na otázku jasně vyvodit z judikatury, nebo pokud o odpovědi na položenou předběžnou otázku nelze rozumně pochybovat, může Soudní dvůr kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.

22

Toto ustanovení je třeba použít v případě této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

23

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba za účelem vymožení poplatku za užívání zpoplatněné silnice, kterou podala společnost pověřená ze zákona, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu tohoto ustanovení.

24

Co se týče pojmu „občanské a obchodní věci“ uvedeného v čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, Soudní dvůr již opakovaně rozhodl, že v zájmu toho, aby byla v mezích možností zajištěna rovnost a jednota práv a povinností vyplývajících z tohoto nařízení pro členské státy a zúčastněné osoby, je nutné pojem „občanské a obchodní věci“ nevykládat jako pouhý odkaz na vnitrostátní právo členského státu. Uvedený pojem musí být považován za pojem autonomní, který je nutno vykládat s ohledem na cíle a systém uvedeného nařízení, jakož i na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů (rozsudek ze dne 28. února 2019, Gradbeništvo Korana, C‑579/17, EU:C:2019:162, bod 46 a citovaná judikatura).

25

Pro účely zjištění, zda žaloba spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, a tedy do jeho působnosti, je třeba určit právní vztah existující mezi stranami sporu a jeho předmět, nebo alternativně, zkoumat základ podané žaloby a podmínky jejího podání (rozsudek ze dne 16. července 2020, Movic a další, C‑73/19, EU:C:2020:568, bod 37 a citovaná judikatura).

26

Ačkoliv tedy určité spory mezi orgánem veřejné správy a osobou soukromého práva mohou spadat do působnosti nařízení č. 1215/2012, jsou-li předmětem žaloby acta iure gestionis, je tomu jinak, když orgán jedná v rámci výkonu veřejné moci (rozsudek ze dne 25. března 2021, Obala i lučice, C‑307/19, EU:C:2021:236, bod 63 a citovaná judikatura).

27

Projev výsad veřejné moci, který vykazuje jedna ze stran sporu z důvodu výkonu svých výjimečných pravomocí, které jdou nad rámec pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vylučuje z oblasti „občanských a obchodních věcí“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 (rozsudek ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další, C‑186/19, EU:C:2020:638, bod 57 a citovaná judikatura).

28

Skutečnost, že určité činnosti mají veřejný účel, mimoto nepředstavuje sama o sobě znak dostatečný na to, aby byly kvalifikovány jako vykonávané iure imperii, když neodpovídají výkonu výjimečných pravomocí ve srovnání s pravidly použitelnými na vztahy mezi jednotlivci (rozsudek ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další, C‑186/19, EU:C:2020:638, bod 66 a citovaná judikatura).

29

V projednávané věci, pokud jde o předmět žaloby v původním řízení, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se týká vymáhání pohledávky odpovídající doplatku za užívání zpoplatněné silnice. V důsledku nesplnění povinnosti zaplatit poplatek za užívání takové pozemní komunikace totiž vnitrostátní právní úprava stanoví navýšení původní částky. Částka požadovaná v projednávaném případě odpovídá tomuto doplatku spolu s dalšími náklady spojenými s postupem získání informace o držiteli vozidla a vymáháním. Tato žaloba, kterou podala žalobkyně v původním řízení, se týká soukromoprávního vztahu ve smyslu vyhlášky č. 36/2007.

30

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, výše poplatku za užívání dotčeného ve věci v původním řízení, i výše doplatku jsou stanoveny touto vyhláškou, přičemž žalobkyně v původním řízení nemá žádnou posuzovací pravomoc, pokud jde o vhodnost jejich uplatnění. Kromě toho, ačkoli doplatek vede k významnému zvýšení původně dlužné částky, z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by představoval sankci za jakýkoli dopravní přestupek. Jak totiž uvádí žalobkyně ve svém písemném vyjádření, povinnost zaplatit poplatek za užívání a doplatek se liší od pravomoci příslušného orgánu uložit pokutu, jejíž výše se může pohybovat v rozmezí od 10000 do 300000 HUF (přibližně 25 až 830 eur) na základě § 21 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, pokud vlastník vozidla poruší svou povinnost uhradit silniční poplatky.

31

Pokud jde o základ a podmínky podání žaloby v původním řízení, je třeba uvést, že žalobkyně v původním řízení usiluje o vymožení doplatku podle pravidel obecného práva v rámci řízení zahájeného před předkládajícím soudem.

32

Kromě toho podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že řízení spadá mezi „občanské a obchodní věcí“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, pokud si žalobkyně sama neosobuje právo vydat exekuční titul odchylně od pravidel obecného práva, ale pouze je na základě vnitrostátních právních předpisů oprávněna vymáhat doplatky spolu s náklady spojenými s tímto vymáháním a podat za tímto účelem návrh na zahájení soudního řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. září 2013, Sunico a další, C‑49/12, EU:C:2013:545, bod 39; ze dne 9. března 2017, Pula Parking, C‑551/15, EU:C:2017:193, bod 37, a ze dne 25. března 2021, Obala i lučice, C‑307/19, EU:C:2021:236, bod 71).

33

Z výše uvedeného vyplývá, že ani právní vztah existující mezi účastníky řízení o takovém návrhu, o jaký jde ve věci v původním řízení, ani základ a podmínky takového návrhu nelze považovat za znaky nasvědčující výkonu výsad veřejné moci ve smyslu unijního práva, takže je třeba mít za to, že návrh tohoto typu spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a do působnosti tohoto nařízení.

34

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba k vymožení soudní cestou poplatku za užívání zpoplatněné silnice, kterou podala společnost pověřená ze zákona, jenž vztah založený na tomto užívání kvalifikuje jako soukromoprávní, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu tohoto ustanovení.

35

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 1 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba k vymožení soudní cestou poplatku za užívání zpoplatněné silnice, kterou podala společnost pověřená ze zákona, jenž vztah založený na tomto užívání kvalifikuje jako soukromoprávní, spadá pod pojem „občanské a obchodní věci“ ve smyslu tohoto ustanovení.