–

za X: B. Burns, solicitor, H. Hofmann, Rechtsanwalt, a P. O’Shea, BL,

–

za International Protection Appeals Tribunal: Minister for Justice and Equality, Ireland, a The Attorney General, M. Browne, C. Aherne a A. Joyce, jako zmocněnci, ve spolupráci s: C. Donnelly, SC, a E. Doyle a A. McMahon, BL,

–

za německou vládu: J. Möller a A. Hoesch, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a J. M. Hoogveld, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: A. Azéma a L. Grønfeldt, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 a odst. 5 písm. e) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Úř. věst. 2004, L 304, s. 12; Zvl. vyd. 19/07, s. 96), jakož i čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 23 odst. 2 a čl. 39 odst. 4 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi X a zaprvé International Protection Appeals Tribunal (Odvolací soud pro mezinárodní ochranu, Irsko) (dále jen „IPAT“), zadruhé Minister for Justice and Equality (ministr pro spravedlnost a rovnost, Irsko), zatřetí Irskem a začtvrté Attorney General (Nejvyšší státní zástupce, Irsko) (dále jen společně „IPAT a další“) týkajícího se zamítnutí jeho odvolání ze strany IPAT proti zamítnutím jeho žádostí o azyl a o podpůrnou ochranu.

3

Směrnice 2004/83 byla nahrazena a zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9). Avšak vzhledem k tomu, že se Irsko neúčastnilo přijímání posledně uvedené směrnice a není jí vázáno, použije se na tento členský stát i nadále směrnice 2004/83.

4

Článek 2 písm. a), d), e), f), g) a k) směrnice 2004/83 obsahuje následující definice:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

5

Článek 4 této směrnice uvádí:

„1.   Členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.

2.   Náležitosti uvedené v odstavci 1 zahrnují prohlášení žadatele a všechny dokumenty, jež má žadatel k dispozici a které uvádějí jeho věk, jeho původ, jeho vztahy včetně dotčených příbuzných, jeho totožnost, státní příslušnost nebo příslušnosti, zemi nebo země a místo nebo místa jeho předchozího pobytu, předchozí žádosti o azyl, cestovní trasy, průkazy totožnosti a cestovní doklady a důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu

3.   Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny

[…]

4.   Skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení újmy se již nebude opakovat.

5.   Uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele, aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těchto podmínek:

6

Článek 15 písm. c) uvedené směrnice zní takto:

„Vážnou újmou se rozumí

[…]

7

Směrnice 2005/85 byla nahrazena a zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60). Avšak vzhledem k tomu, že se Irsko neúčastnilo přijímání posledně uvedené směrnice a není jí vázáno, použije se na tento členský stát i nadále směrnice 2005/85.

8

Bod 11 odůvodnění směrnice 2005/85 uvádí:

„Je v zájmu členských států i žadatelů o azyl, aby bylo o žádosti o azyl rozhodnuto co možná nejdříve. Organizace vyřizování žádostí o azyl by měla být ponechána na uvážení členských států tak, aby podle svých vnitrostátních potřeb mohly upřednostnit nebo urychlit vyřízení jakékoli žádosti s přihlédnutím k normám uvedeným v této směrnici.“

9

Článek 2 písm. b) až e) této směrnice obsahuje následující definice:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

10

Článek 8 odst. 2 a 3 uvedené směrnice stanoví:

„2.   Členské státy zajistí, aby rozhodující orgán rozhodl o žádostech o azyl po přiměřeném posouzení. Za tímto účelem členské státy zajistí, aby

3.   Orgány uvedené v kapitole V mají prostřednictvím rozhodujícího orgánu nebo žadatele či jiným způsobem přístup k obecným informacím uvedeným v odst. 2 písm. b), které jsou nezbytné pro plnění jejich úkolů.“

11

Článek 23 odst. 1 a 2 téže směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zpracovávají žádosti o azyl v rámci posuzovacího řízení v souladu se základními zásadami a zárukami uvedenými v kapitole II.

2.   Členské státy zajistí, aby toto řízení bylo dokončeno co nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno přiměřené a úplné posouzení.

Členské státy zajistí, aby v případech, kdy není možné vydat rozhodnutí do šesti měsíců, žadatel

12

Článek 28 odst. 1 směrnice 2005/85 upřesňuje:

„Aniž jsou dotčeny články 19 a 20, mohou členské státy považovat žádost o azyl za nedůvodnou, pouze pokud rozhodující orgán zjistil, že žadatel nesplňuje předpoklady pro přiznání postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83/ES.“

13

Článek 39 odst. 1 písm. a) a odst. 4 směrnice 2005/85 zní:

„1.   Členské státy zajistí, aby žadatelé o azyl měli právo na účinný opravný prostředek před soudem nebo tribunálem proti:

[…]

4.   Členské státy mohou stanovit lhůty, ve kterých má soud nebo tribunál podle odstavce 1 rozhodnutí rozhodujícího orgánu přezkoumat.“

14

X je pákistánský státní příslušník, jenž vstoupil do Irska dne 1. července 2015 poté, co v období od roku 2011 do roku 2015 pobýval ve Spojeném království, kde nepodal žádost o mezinárodní ochranu.

15

Dne 2. července 2015 podal X v Irsku žádost o přiznání postavení uprchlíka. Tato žádost, která byla původně založena na nepravdivé skutečnosti, kterou X během svého prvního pohovoru vzal zpět, se opírala o to, že se nacházel v bezprostřední blízkosti výbuchu bomby při teroristickém incidentu, k němuž došlo na pohřbu v Pákistánu a zahynulo při něm přibližně čtyřicet osob, včetně dvou jeho známých. Tvrdí, že jej tato událost hluboce zasáhla, takže má strach žít v Pákistánu a obává se vážné újmy, bude-li tam vrácen. Tvrdí, že trpí úzkostmi, depresemi a poruchami spánku. Refugee Applications Commissioner (komisař pro žádosti uprchlíků, Irsko) uvedenou žádost zamítl rozhodnutím ze dne 14. listopadu 2016.

16

Dne 2. prosince 2016 podal X proti tomuto rozhodnutí odvolání k Refugee Appeals Tribunal (odvolací soud pro uprchlíky, Irsko). Řízení o tomto odvolání bylo pozastaveno z důvodu legislativních změn, k nimž došlo dne 31. prosince 2016 v důsledku nabytí účinnosti International Protection Act 2015 (zákon z roku 2015 o mezinárodní ochraně), který sjednotil jednotlivá dříve stanovená řízení o mezinárodní ochraně a vytvořil mimo jiné International Protection Office (dále jen „IPO“) a IPAT.

17

Dne 13. března 2017 podal X žádost o podpůrnou ochranu. Proti zamítnutí této žádosti ze strany IPO bylo též podáno odvolání k IPAT.

18

Rozhodnutím ze dne 7. února 2019 IPAT obě odvolání zamítl.

19

Dne 7. dubna 2019 podal X kasační opravný prostředek k High Court (Vrchní soud, Irsko), v němž navrhoval zrušení tohoto rozhodnutí IPAT.

20

Na podporu tohoto opravného prostředku zaprvé tvrdí, že IPAT přihlížel k neúplným a zastaralým informacím o zemi původu z let 2015 až 2017, takže nezohlednil situaci panující v Pákistánu ke dni přijetí rozhodnutí ze dne 7. února 2019. Kromě toho IPAT podle něj náležitě nepřezkoumal informace, které měl k dispozici.

21

Zadruhé doba, po kterou trvalo rozhodování o žádosti ze dne 2. července 2015, je podle něj zjevně nepřiměřená a porušuje zásadu efektivity, článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a minimální procesní normy stanovené směrnicí 2005/85.

22

Zatřetí IPAT byl informován o stavu duševního zdraví X, ale neučinil žádné kroky k zajištění toho, že bude mít k dispozici všechny nezbytné důkazy, aby o žádostech mohl řádně rozhodnout. IPAT si měl především vyžádat lékařský znalecký posudek obecně využívaný na podporu žádosti o azyl podané osobou, která přežila mučení, nebo jiný znalecký posudek vypovídající o stavu jeho duševního zdraví.

23

Začtvrté, pokud jde o další významné náležitosti jeho žádosti, nebylo v případě pochybností rozhodnuto ve prospěch X, ačkoli stav jeho duševního zdraví nebyl řádně zjištěn a zohledněn. Nebyly tak ověřeny nebo nebyly zohledněny relevantní prvky jeho argumentace a nedošlo k žádné spolupráci mezi ním a příslušnými orgány, zejména pokud jde o uvedený lékařský znalecký posudek.

24

Zapáté vzhledem k okolnostem věci, které se vyznačují tím, že žadatel připustil, že dřívější verze tvrzených událostí byla nepravdivá a přinejmenším existuje možnost, že žadatel trpí duševními problémy, by bylo nepřiměřené dospět k závěru, že X není hodnověrný, pokud jde o zásadní aspekty jeho argumentace.

25

High Court (Vrchní soud) v tomto ohledu nejprve konstatuje, že si IPAT neopatřil aktuální informace o zemi původu ani lékařský znalecký posudek. Klade si však otázku, zda byl IPAT podle unijního práva povinen opatřit si takový znalecký posudek a zda je slučitelné s unijním právem požadovat v souladu s vnitrostátním právem, aby X za účelem zrušení rozhodnutí IPAT též prokázal existenci újmy vyplývající z tohoto nesplnění povinnosti.

26

Předkládající soud si dále klade otázku, jaké důsledky má vyvodit ze skutečnosti, že od podání žádosti dne 2. července 2015 do přijetí rozhodnutí IPAT dne 7. února 2019 uplynulo více než tři a půl roku, což je doba pro přijetí rozhodnutí, kterou by mohl považovat za nepřiměřenou.

27

Konečně má tento soud pochybnosti o tom, zda jediné nepravdivé prohlášení, které X vysvětlil před tím, než je při nejbližší příležitosti vzal zpět, může postačovat k odůvodnění zpochybnění celkové hodnověrnosti X.

28

Za těchto okolností se High Court (Vrchní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

29

Předkládající soud požádal, aby byla věc projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

30

Dne 17. prosince 2021 rozhodl Soudní dvůr na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta, že není důvodné této žádosti vyhovět, jelikož tento soud nepředložil žádný důkaz, jenž by umožnil konstatovat naléhavost rozhodnutí v projednávané věci. Uvedený soud zejména neuvedl, že se X nachází ve vazbě, ani a fortiori neuvedl důvody, proč by odpovědi Soudního dvora mohly být rozhodující pro jeho případné propuštění.

31

Zaprvé IPAT a další uvádějí, že na rozdíl od toho, co naznačuje znění první otázky, předkládající soud nekonstatoval, že došlo k úplnému porušení povinnosti spolupráce uložené příslušným orgánům, ani nemohl takové zjištění učinit na základě skutkových okolností věci, kterou projednává. Tato otázka je tedy údajně hypotetická a kromě toho vyzývá Soudní dvůr k vydání rozhodnutí o skutkových okolnostech věci v původním řízení, což není v jeho pravomoci. Takové úvahy se přitom dotýkají stejně tak druhé a třetí otázky z důvodu jejich úzké souvislosti s první otázkou.

32

Zadruhé čtvrtá a pátá otázka jsou rovněž hypotetické, jelikož High Court (Vrchní soud) nekonstatoval porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

33

Zatřetí odpověď na šestou otázku není nezbytná, jelikož IPAT zohlednil lékařské důkazy poskytnuté X, aniž je zpochybnil.

34

Začtvrté sedmá otázka je hypotetická, neboť X upřesnil, že nezpochybňuje závěry IPAT týkající se jeho hodnověrnosti a že přiznaná lež nebyla na rozdíl od toho, co naznačuje tato otázka, jedinou skutečností, jež vedla IPAT k tomu, že považoval hodnověrnost X za neprokázanou. X totiž podle nich uvedl klíčové skutečnosti týkající se minulých událostí až ve velmi pozdní fázi a ve své původní žádosti nepožádal o mezinárodní ochranu.

35

Podle ustálené judikatury platí, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 20. září 2022, VD a SR, C‑339/20 a C‑397/20, EU:C:2022:703, bod 56).

36

Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 20. září 2022, VD a SR, C‑339/20 a C‑397/20, EU:C:2022:703, bod 57).

37

Kromě toho Soudnímu dvoru přísluší, aby vzal v rámci rozdělení pravomocí mezi soudy Evropské unie a vnitrostátními soudy v úvahu skutkový a právní kontext, do něhož jsou předběžné otázky zasazeny, jak je vymezen v předkládacím rozhodnutí [rozsudek ze dne 20. října 2022, Centre public d’action sociale de Liège (Zpětvzetí nebo pozastavení rozhodnutí o navrácení), C‑825/21, EU:C:2022:810, bod 35].

38

Vzhledem k tomu, že předkládající soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož spadají otázky, jež pokládá, správnost tohoto rámce nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat (rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar,C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 50).

39

V projednávané věci zaprvé z první až třetí otázky vyplývá, že si předkládající soud klade otázku, zda uvedené skutkové okolnosti představují porušení povinnosti spolupráce a jaké důsledky musí případně z takového zjištění vyvodit s ohledem na meze, které vnitrostátní právo stanoví pro pravomoci tohoto soudu. Na rozdíl od toho, co tvrdí IPAT a další, nejsou tyto otázky hypotetické, jelikož jsou jádrem sporu v původním řízení. Kromě toho je Soudní dvůr žádán, aby na tyto otázky odpověděl výkladem unijního práva, a může tak učinit, aniž vydá rozhodnutí určující skutkový stav v původním řízení.

40

Zadruhé vzhledem k tomu, že z předkládacího rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že High Court (Vrchní soud) hodlá určit porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čtvrtá a pátá otázka nemohou být hypotetické pouze proto, že tento soud takové zjištění dosud neučinil.

41

Zatřetí skutečnost, že IPAT zohlednil lékařské důkazy poskytnuté X, aniž je zpochybnil, nijak nepopírá relevanci šesté otázky, která se týká případné povinnosti provést doplňující lékařský znalecký posudek.

42

Začtvrté IPAT a další svými námitkami k přípustnosti sedmé otázky zpochybňují skutková zjištění předkládajícího soudu, jakož i jeho posouzení relevance této otázky pro vyřešení sporu v původním řízení. Soudnímu dvoru přitom nepřísluší nahrazovat předkládající soud, ani pokud jde o zjištění skutkového stavu, ani o takovéto posouzení.

43

Z výše uvedených úvah vyplývá, že námitky vznesené IPAT a dalšími k přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce musí být zamítnuty jako neopodstatněné.

44

Podstatou první a šesté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost spolupráce upravená v tomto ustanovení ukládá rozhodujícímu orgánu, aby si obstaral jednak aktuální informace o všech relevantních skutečnostech týkajících se obecné situace žadatele o azyl a mezinárodní ochranu v zemi původu a jednak lékařský znalecký posudek o jeho duševním zdraví, pokud existují indicie o duševních problémech, které mohou vyplývat z traumatické události, k níž došlo v této zemi původu.

45

Úvodem je třeba uvést, že se článek 4 směrnice 2004/83 týká, jak vyplývá z jeho nadpisu, „posuzování skutečností a okolností“.

46

Podle odstavce 1 tohoto ustanovení mohou členské státy pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.

47

Jak již Soudní dvůr rozhodl, posuzování skutečností a okolností probíhá ve dvou samostatných etapách. První etapa se týká zjištění skutkových okolností, které mohou sloužit jako důkazy na podporu žádosti, kdežto druhá etapa se týká právního posouzení těchto skutečností a spočívá v rozhodnutí, zda jsou vzhledem ke skutečnostem charakterizujícím daný případ splněny hmotněprávní podmínky stanovené články 9 a 10 nebo 15 směrnice 2004/83 pro přiznání mezinárodní ochrany (rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, bod 64).

48

Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 je sice na žadateli, aby co nejdříve předložil všechny informace potřebné k doložení své žádosti o mezinárodní ochranu, avšak Soudní dvůr již objasnil, že orgány členských států s ním případně musí aktivně spolupracovat, aby určily a doplnily významné náležitosti žádosti, neboť tyto orgány ostatně často mohou mít snazší přístup k některým druhům dokumentů než žadatel (rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, body 65 a 66).

49

Pokud jde o rozsah této spolupráce, z kontextu, do něhož zapadá toto ustanovení, a zejména z čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2005/85 vyplývá, že rozhodující orgán je povinen provést přiměřené posouzení žádostí, na jehož základě o nich rozhodne (rozsudek ze dne 25. ledna 2018, F, C‑473/16, EU:C:2018:36, bod 40).

50

Konkrétně, jak uvedl generální advokát v bodě 59 svého stanoviska, posouzení otázky, zda zjištěné okolnosti představují či nepředstavují takovou hrozbu, že dotyčná osoba může mít vzhledem ke své individuální situaci odůvodněnou obavu, že bude skutečně vystavena pronásledování, musí být v každém případě provedeno s ostražitostí a opatrností, neboť se jedná o otázky lidské integrity a osobních svobod, které se vztahují k základním hodnotám Unie (rozsudek ze dne 2. března 2010, Salahadin Abdulla a další, C‑175/08, C‑176/08, C‑178/08 a C‑179/08, EU:C:2010:105, body 89 a 90).

51

Z článku 4 odst. 3 písm. a) až c) a odst. 5 směrnice 2004/83 kromě toho vyplývá, že posuzování žádosti o mezinárodní ochranu musí zahrnovat individuální posouzení této žádosti, které zohlední zejména všechny relevantní skutečnosti týkající se země původu dotyčné osoby v okamžiku rozhodování o žádosti, jí předložené relevantní informace a dokumenty, jakož i konkrétní postavení a osobní situaci této osoby. Příslušný orgán musí případně rovněž zohlednit vysvětlení ohledně chybějících důkazů a celkové hodnověrnost žadatele (obdobně viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, F, C‑473/16, EU:C:2018:36, bod 41).

52

Je třeba rovněž připomenout, jak uvedl generální advokát v bodě 58 svého stanoviska, že podle čl. 28 odst. 1 směrnice 2005/85 mohou členské státy považovat žádost o azyl za nedůvodnou, pouze pokud rozhodující orgán zjistil, že žadatel nesplňuje předpoklady pro přiznání postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83.

53

Pokud tedy osoba splňuje hmotněprávní podmínky stanovené v článcích 9 a 10 nebo 15 směrnice 2004/83 pro přiznání mezinárodní ochrany, jsou členské státy povinny, s výhradou důvodů vyloučení stanovených v této směrnici, poskytnout požadovanou mezinárodní ochranu, přičemž tyto státy nemají v tomto ohledu diskreční pravomoc (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, bod 50 a citovaná judikatura).

54

Z judikatury připomenuté v bodech 48 až 53 tohoto rozsudku vyplývá, že povinnost spolupráce stanovená v čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 znamená, že rozhodující orgán, v projednávané věci IPO, nemůže náležitě posoudit žádosti, a tudíž ani prohlásit žádost za nedůvodnou, aniž v okamžiku rozhodování o žádosti zohlední všechny relevantní skutečnosti týkající se obecné situace v zemi původu a všechny relevantní skutečnosti související s konkrétním postavením a osobní situací žadatele.

55

Pokud jde o relevantní skutečnosti týkající se obecné situace v zemi původu, ze znění čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 ve spojení s čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2005/85 vyplývá, že členské státy zajistí, aby byly získávány přesné a aktuální informace z různých zdrojů týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů o azyl a případně v zemích jejich průjezdu (rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, bod 67).

56

Pokud jde o relevantní skutečnosti související s konkrétním postavením a osobní situací žadatele, je nutno připomenout, že ustanovení směrnice 2005/85 neomezují prostředky, kterými mohou disponovat tyto orgány, a zejména nevylučují využití znaleckých posudků v rámci procesu posuzování skutečností a okolností, za účelem přesnějšího určení skutečné potřeby mezinárodní ochrany žadatele, pokud jsou podmínky případného využití znaleckého posudku v tomto rámci v souladu s ostatními relevantními ustanoveními unijního práva, zejména se základními právy zaručenými Listinou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, F, C‑473/16, EU:C:2018:36, body 34 a 35).

57

Takto vyžadované individuální posouzení tedy může zahrnovat zejména využití lékařského znaleckého posudku, pokud se takový posudek ukáže jako nezbytný nebo relevantní pro posouzení, s požadovanou ostražitostí a opatrností, skutečných potřeb mezinárodní ochrany žadatele, pokud jsou podmínky takového využití v souladu zejména se základními právy zaručenými Listinou.

58

Z toho vyplývá, že rozhodující orgán má prostor pro uvážení, pokud jde o potřebu a relevanci takového znaleckého posudku, a jestliže takovou potřebu nebo relevanci zjistí, je povinen spolupracovat s žadatelem při jeho obstarání v mezích uvedených v předchozím bodě.

59

Konečně vzhledem k tomu, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že si High Court (Vrchní soud) konkrétně klade otázku, zda se zjištění učiněná v bodech 54 až 58 tohoto rozsudku použijí rovněž na IPAT, je třeba uvést, že tento soud v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem upřesnil, že z použitelných irských právních předpisů vyplývá, že IPAT má provést úplný a ex nunc přezkum rozhodnutí IPO, že má zejména pravomoc požadovat od ministra pro spravedlnost a rovnost, aby provedl šetření nebo mu poskytl informace, a že IPAT může, zejména v závislosti na takových skutečnostech, potvrdit rozhodnutí IPO nebo je zrušit a závazně doporučit, aby bylo přiznáno postavení uprchlíka nebo status podpůrné ochrany.

60

Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že se uvedená zjištění vztahují i na IPAT. Takový přezkum opodstatněnosti odůvodnění rozhodnutí IPO totiž předpokládá získání a přezkum přesných a aktuálních informací o situaci existující v zemi původu žadatele, která je zejména základem tohoto rozhodnutí, jakož i možnost nařídit provedení důkazů, aby bylo možné rozhodnout ex nunc. IPAT tedy může mít povinnost získat a přezkoumat takové přesné a aktuální informace, včetně lékařského znaleckého posudku považovaného za relevantní nebo nezbytný.

61

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první a šestou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost spolupráce stanovená v tomto ustanovení ukládá rozhodujícímu orgánu, aby si obstaral jednak přesné a aktuální informace o všech relevantních skutečnostech týkajících se obecné situace žadatele o azyl a mezinárodní ochranu v zemi původu a jednak lékařský znalecký posudek o jeho duševním zdraví, pokud existují indicie o duševních problémech, které mohou vyplývat z traumatické události, k níž došlo v této zemi původu, a pokud využití takovéhoto znaleckého posudku se jeví jako nezbytné nebo relevantní pro posouzení skutečných potřeb mezinárodní ochrany uvedeného žadatele, jsou-li podmínky pro využití takovéhoto znaleckého posudku v souladu zejména se základními právy zaručenými Listinou

62

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 musí vykládán v tom smyslu, že zjištění porušení povinnosti spolupráce stanovené v tomto ustanovení v rámci druhého stupně soudního přezkumu stanoveného vnitrostátním právem musí samo o sobě vést ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku podaného proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, nebo zda lze žadateli o mezinárodní ochranu uložit, aby prokázal, že by rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku mohlo být odlišné, kdyby k takovému porušení nedošlo.

63

Na úvod je třeba uvést, že podle údajů poskytnutých předkládajícím soudem v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jakož i v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem, musí být IPAT považován za soud prvního stupně, jemuž byly svěřeny úkoly soudního přezkumu podle článku 39 směrnice 2005/85. Z tohoto důvodu je povolán provést úplný přezkum, jak je uveden v bodě 59 tohoto rozsudku, což s sebou nese, že má pravomoc vydat rozhodnutí ex nunc v závislosti na skutečnostech, jež mu byly předloženy, případně na jeho žádost, a že je oprávněn v závislosti na těchto skutečnostech potvrdit či zrušit rozhodnutí IPO a případně závazně doporučit, aby bylo přiznáno postavení uprchlíka či statut podpůrné ochrany. Je třeba dodat, že před Soudním dvorem nebylo tvrzeno a že ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by soudní přezkum, který má IPAT vykonávat ve vztahu k rozhodnutím IPO zamítajícím žádost o mezinárodní ochranu, nesplňoval požadavky tohoto článku 39.

64

Z této žádosti a z této odpovědi vyplývá, že předkládající soud musí být považován za soud druhého stupně pověřený, jak upřesnil, přezkumem rozhodnutí IPAT, který je omezen na překročení pravomoci, právní či podstatné skutkové omyly, neúčelnost nebo nepřiměřenost takového rozhodnutí a porušení zásad spravedlivého řízení nebo ochrany legitimního očekávání, jakož i v případě určení takové protiprávnosti na zrušení těchto rozhodnutí a vrácení věcí tomuto soudu.

65

Jak rovněž upřesnil předkládající soud, tento soud se však musí zdržet takového zrušení a vrácení věci, pokud se jeví, že i bez zjištěné protiprávnosti by rozhodnutí IPAT nemohlo být odlišné. Irské právo totiž ukládá účastníku řízení navrhujícímu zrušení tohoto rozhodnutí povinnost prokázat, že uvedené rozhodnutí by mohlo být odlišné, kdyby k této protiprávnosti nedošlo.

66

Vzhledem k tomu, že směrnice 2005/85 neobsahuje žádné pravidlo týkající se možnosti podat odvolání proti rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, nebo které výslovně upravuje režim případného opravného prostředku, je třeba mít za to, že ochrana přiznaná uvedeným článkem 39, vykládaným ve světle článků 18 a 47 Listiny, se omezuje na existenci soudního opravného prostředku a nevyžaduje zavedení několika stupňů soudního řízení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2018, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (Odkladný účinek odvolání), C‑180/17, EU:C:2018:775, bod 33].

67

Při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti je tedy na základě zásady procesní autonomie věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu, aby rozhodl o případném zavedení druhého stupně soudního řízení proti rozsudku, kterým se rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, a aby případně upravil procesní podmínky tohoto soudního řízení druhého stupně, avšak za podmínky, že nejsou v situacích, na které se uplatní unijní právo, méně příznivé než v podobných situacích podléhajících vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. září 2018, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (Odkladný účinek odvolání), C‑180/17, EU:C:2018:775, body 34 a 35, a ze dne 15. dubna 2021, État belge (Skutečnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění), C‑194/19, EU:C:2021:270, bod 42].

68

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, z odpovědi předkládajícího soudu na otázku, kterou mu položil Soudní dvůr, vyplývá, že procesní podmínky uvedené v bodech 64 a 65 tohoto rozsudku se vždy použijí na přezkum druhého stupně, který tento soud vykonává, a to jak v případě, že se na danou situaci uplatní unijní právo, tak v případě, že daná situace podléhá vnitrostátnímu právu.

69

Pokud jde o zásadu efektivity, nezdá se, že by povinnost prokázat, že by v případě neexistence zjištěného porušení povinnosti spolupráce mohla být rozhodnutí IPO nebo IPAT odlišná, v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných unijním právem, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

70

Taková povinnost totiž na jedné straně podle všeho neznamená, že žadatel o mezinárodní ochranu musí prokázat, že by rozhodnutí bylo odlišné, kdyby k tomuto porušení nedošlo, ale pouze to, že nelze vyloučit, že by rozhodnutí mohlo být odlišné.

71

Na druhé straně, pokud se od počátku ukáže, nebo pokud se příslušnému orgánu podaří prokázat před předkládajícím soudem, případně při odpovědi na tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu, že i v případě neexistence uvedeného porušení by rozhodnutí nemohlo být v žádném případě odlišné, nic nenasvědčuje tomu, že by existovala práva přiznaná unijním právem, jejichž výkon by byl v praxi znemožněn nebo nadměrně ztížen. Předkládající soud se totiž tak prezentuje jako sám vykonávající přezkum opodstatněnosti uvedeného rozhodnutí, takže v takovém případě by v případě zrušení a vrácení věci IPAT hrozilo, že se omezí na zdvojení tohoto přezkumu a zbytečné prodloužení řízení.

72

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou a třetí otázku dopovědět, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že zjištění porušení povinnosti spolupráce stanovené v tomto ustanovení v rámci druhého stupně soudního přezkumu stanoveného vnitrostátním právem nemusí samo o sobě nezbytně vést ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku podaného proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, jestliže lze žadateli o mezinárodní ochranu uložit, aby prokázal, že by rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku mohlo být odlišné, kdyby k takovému porušení nedošlo.

73

Podstatou čtvrté a páté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být unijní právo, zejména čl. 23 odst. 2 a čl. 39 odst. 4 směrnice 2005/85, vykládáno v tom smyslu, že lhůty, které uplynuly od podání žádosti o azyl do přijetí rozhodnutí rozhodujícího orgánu a příslušného soudu prvního stupně, mohou být odůvodněny legislativními změnami, ke kterým došlo v členském státě v průběhu těchto lhůt, a pokud by tomu tak nebylo, zda případná nepřiměřenost některé z těchto lhůt může sama o sobě vést ke zrušení rozhodnutí příslušného soudu prvního stupně.

74

Jak uvedl generální advokát v bodech 89 až 93 svého stanoviska, ze struktury, systematiky a cílů směrnice 2005/85 nejprve vyplývá, že je třeba rozlišovat lhůty stanovené v čl. 23 odst. 2 a v čl. 39 odst. 4 této směrnice, přičemž první z nich se použije na správní řízení, zatímco druhá se týká soudního řízení.

75

Jak dále vyplývá také ze znění těchto ustanovení, uvedené lhůty nejsou pro přijetí rozhodnutí závazné.

76

Konečně vzhledem k tomu, že první z těchto ustanovení stanoví, že členské státy zajistí, aby správní řízení bylo dokončeno co nejdříve, že druhé ustanovení výslovně umožňuje členským státům stanovit lhůty, ve kterých má příslušný soud rozhodnutí rozhodujícího orgánu přezkoumat, a že bod 11 odůvodnění směrnice 2005/85 uvádí, že je v zájmu členských států i žadatelů, aby o žádosti bylo rozhodnuto co možná nejdříve, vyžaduje tato směrnice urychlené posouzení jak žádostí o mezinárodní ochranu, tak opravných prostředků podaných zejména proti rozhodnutím o zamítnutí takových žádostí.

77

Účinný přístup ke statusu mezinárodní ochrany totiž vyžaduje, aby k posouzení žádosti došlo v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2014, N., C‑604/12, EU:C:2014:302, bod 45). Kromě toho ze samotného znění článku 47 Listiny vyplývá, že účinná soudní ochrana vyžaduje, aby byla věc určité osoby projednána soudem zejména v přiměřené lhůtě.

78

Předkládajícímu soudu tedy přísluší přezkoumat, zda rozhodnutí přijatá po skončení správní fáze ze strany IPO a po skončení soudního řízení v prvním stupni ze strany IPAT byla přijata v přiměřené lhůtě s ohledem na okolnosti projednávané věci.

79

Pokud jde o tyto okolnosti, z judikatury vyplývá, že pokud ustanovení unijního práva nestanoví délku řízení, musí být „přiměřenost“ lhůty potřebné k přijetí dotčeného aktu, posouzena v závislosti na všech okolnostech vlastních každé věci, a zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i jednání zúčastněných stran (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‑14/19 P, EU:C:2020:492, bod 122 a citovaná judikatura).

80

Mezi těmito okolnostmi, které jsou vlastní každé věci, přitom nejsou uvedeny legislativní změny, ke kterým došlo v členském státě během správní nebo soudní fáze projednání věci. Ze skutečností uvedených v bodech 76 a 77 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že členské státy jsou povinny zajistit, aby tato řízení byla ukončena co nejdříve a v každém případě v přiměřené lhůtě. Nemohou se tedy dovolávat takových okolností, které mohou ovlivnit, jako jsou legislativní změny, aby odůvodnily případné nesplnění tohoto požadavku.

81

Jak však uvedl generální advokát v bodech 103 až 105 svého stanoviska, případné nedodržení požadavku na projednání věcí v přiměřené lhůtě v oblasti mezinárodní ochrany, a to jak ve správní, tak v soudní fázi řízení, nemůže mít samo o sobě za následek zrušení rozhodnutí, kterým se zamítá opravný prostředek znějící na zrušení rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno žádosti o mezinárodní ochranu, ledaže by překročení přiměřené lhůty mělo za následek porušení práva na obhajobu.

82

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o opodstatněnosti žádostí o mezinárodní ochranu musí být přijímána s ohledem na hmotněprávní kritéria pro přiznání takové ochrany stanovená směrnicí 2004/83, nemůže nedodržení přiměřené lhůty vést ke zrušení napadeného správního nebo soudního rozhodnutí, pokud neexistují žádné indicie, že nepřiměřená délka správního nebo soudního řízení měla vliv na řešení sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2014, Bolloré v. Komise, C‑414/12 P, nezveřejněný, EU:C:2014:301, bod 84).

83

Naproti tomu existují-li indicie, že nadměrná délka správního nebo soudního řízení mohla mít vliv na řešení sporu, může nedodržení přiměřené lhůty vést ke zrušení napadeného správního nebo soudního rozhodnutí, zejména pokud má toto nedodržení za následek zásah do práva na obhajobu, které je základním právem, jež je nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje (obdobně viz rozsudek ze dne 25. října 2011, Solvay v. Komise, C‑110/10 P, EU:C:2011:687, body 47 až 52).

84

Pokud tedy spis předložený Soudnímu dvoru neobsahuje žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že případná nepřiměřenost některé ze dvou lhůt dotčených ve věci v původním řízení měla za následek zásah do práva X na obhajobu, je na předkládajícím soudu, aby tuto okolnost ověřil.

85

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou a pátou otázku odpovědět tak, že unijní právo, zejména čl. 23 odst. 2 a čl. 39 odst. 4 směrnice 2005/85, musí být vykládáno v tom smyslu, že

86

Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 odst. 5 písm. e) směrnice 2004/83 vykládán v tom smyslu, že nepravdivé prohlášení obsažené v původní žádosti o mezinárodní ochranu, které bylo žadatelem o azyl při nejbližší příležitosti vysvětleno a vzato zpět, může samo o sobě zabránit prokázání jeho celkové hodnověrnosti ve smyslu tohoto ustanovení.

87

Podle čl. 4 odst. 5 směrnice 2004/83 platí, že uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele, aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jeho prohlášení doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění podmínek uvedených v písmenech a) až e) tohoto ustanovení.

88

Tyto kumulativní podmínky se týkají skutečnosti, že žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu co nejdříve, skutečně vynaložil úsilí svou žádost doložit, předložil všechny relevantní skutečnosti a důkazy, které měl k dispozici, poskytl uspokojivé vysvětlení dalších chybějících důkazů, že prohlášení žadatele jsou považována za konsistentní a hodnověrná, že nejsou v rozporu s obecnými a konkrétními informacemi známými a relevantními pro jeho žádost a že bylo možné zjistit celkovou hodnověrnost žadatele.

89

Z článku 4 odst. 5 směrnice 2004/83 tudíž vyplývá, že pokud podmínky uvedené v písmenech a) až e) tohoto ustanovení nejsou splněny kumulativně, mohou prohlášení žadatelů o azyl, která nejsou podložena důkazy, vyžadovat potvrzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. prosince 2014, A a další, C‑148/13 až C‑150/13, EU:C:2014:2406, bod 51).

90

Z toho vyplývá, že celková hodnověrnost žadatele o azyl je jedním z faktorů, které je třeba vzít v úvahu pro ověření, v první fázi posouzení podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83, který se týká zjištění skutkových okolností, které mohou představovat důkazy na podporu žádosti, zda prohlášení žadatelů o azyl vyžadují potvrzení.

91

Je přitom třeba dovodit, že zjištění, která byla v konkrétním případě učiněna ohledně podmínek stanovených v čl. 4 odst. 5 písm. a) až d) směrnice 2004/83, mohou ovlivnit posouzení celkové hodnověrnosti žadatele podle písm. e) tohoto ustanovení.

92

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 109 svého stanoviska, posouzení celkové hodnověrnosti žadatele o azyl se však nemůže omezit na zohlednění uvedených podmínek stanovených v čl. 4 odst. 5 písm. a) až d) směrnice 2004/83, ale musí být provedeno, jak uvedla německá vláda, při zohlednění všech ostatních relevantních skutečností daného případu v rámci celkového a individuálního posouzení.

93

Je pravda, že v rámci takové analýzy představuje nepravdivé prohlášení obsažené v původní žádosti o mezinárodní ochranu relevantní skutečnost, kterou je třeba zohlednit. To však samo o sobě nemůže zabránit tomu, aby byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele. Stejně tak jsou totiž relevantní skutečnost, že toto nepravdivé prohlášení bylo žadatelem o azyl vysvětleno a vzato zpět při nejbližší příležitosti, tvrzení, jež nahradila toto nepravdivé prohlášení, a následné chování žadatele o azyl.

94

Konečně, pokud by posouzení všech relevantních skutečností a důkazů ve věci v původním řízení mělo vést k tomu, že nelze zjistit celkovou hodnověrnost žadatele o azyl, mohou tedy prohlášení žadatele, která nejsou podložena důkazy, vyžadovat potvrzení, přičemž v takovém případě může dotyčnému členskému státu připadnout, jak bylo připomenuto zejména v bodech 47 a 48 tohoto rozsudku, aby spolupracoval s tímto žadatelem s cílem umožnit shromáždění všech skutečností a důkazů, které mohou podložit žádost o azyl.

95

S ohledem na výše uvedené úvahy je na sedmou otázku třeba odpovědět tak, že čl. 4 odst. 5 písm. e) směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že nepravdivé prohlášení obsažené v původní žádosti o mezinárodní ochranu, které bylo žadatelem o azyl při nejbližší příležitosti vysvětleno a vzato zpět, nemůže samo o sobě zabránit zjištění jeho celkové hodnověrnosti ve smyslu tohoto ustanovení.

96

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: