–

za GR: J. Grlić, odvjetnik, a B. Wiesinger, Rechtsanwalt,

–

za HS: V. Drenški-Lasan, odvjetnica,

–

za Županijsko državno odvjetništvo u Puli-Pola: E. Putigna, odvjetnik,

–

za chorvatskou vládu: G. Vidović Mesarek, jako zmocněnkyně,

–

za rakouskou vládu: A. Posch, J. Schmoll a F. Zeder, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: H. Dockry, M. Mataija a M. Wasmeier, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 3), podepsané v Schengenu dne 19. června 1990, jež vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (dále jen „ÚPSD“), jakož i článku 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení zahájeného proti GR, HS a IT z důvodu, že v Chorvatsku spáchali činy kvalifikované jako zneužití důvěry v obchodním styku, nebo k nim naváděli či napomáhali jejich spáchání.

3

ÚPSD byla uzavřena za účelem provedení dohody mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsané v Schengenu dne 14. června 1985 (Úř. věst. 2000, L 239, s. 13; Zvl. vyd. 19/02, s. 3).

4

Článek 54 ÚPSD je součástí kapitoly 3 této úmluvy, která je nadepsána „Zákaz dvojího trestu“. Tento článek stanoví:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

5

Článek 57 odst. 1 a 2 ÚPSD zní:

„1.   Je-li osoba smluvní stranou obviněna z trestného činu a mají-li příslušné orgány této smluvní strany důvod domnívat se, že obvinění se týká téhož trestného činu, za který již dotyčná osoba byla druhou smluvní stranou pravomocně odsouzena, vyžádají si, považují-li to za nutné, u příslušných orgánů smluvní strany, na jejímž území bylo rozhodnutí vydáno, související informace.

2.   Vyžádané informace jsou poskytnuty co nejdříve a přihlédne se k nim při rozhodování o dalším pokračování řízení.“

6

Článek 31 odst. 2 ústavy Chorvatské republiky (Ustav Republike Hrvatske) zní takto:

„Nikdo nesmí být znovu souzen nebo potrestán za trestný čin, za který již byl pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v souladu se zákonem osvobozen nebo odsouzen.“

7

Ustanovení § 246 odst. 1 a 2 trestního zákona (Kazneni zakon), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, stanoví, že zneužití důvěry v obchodním styku představuje hospodářský trestný čin.

8

Článek 12 odst. 1 trestního řádu (Zakon o kaznenom postupku) stanoví:

„Nikdo nesmí být znovu trestně stíhán za čin, za který již byl souzen a o kterém bylo vydáno pravomocné soudní rozhodnutí.“

9

Ustanovení § 190 Strafprozessordnung (trestní řád, dále jen „rakouský trestní řád“) stanoví:

„Státní zastupitelství upustí od trestního stíhání a zastaví vyšetřování, pokud:

1.   čin, který je předmětem vyšetřování, není soudně postižitelný nebo je pokračování trestního stíhání dotyčné osoby z právních důvodů nepřípustné; nebo pokud

2.   neexistuje žádný skutkový základ pro pokračování v trestním stíhání dotyčné osoby.“

10

Ustanovení § 193 odst. 2 rakouského trestního řádu stanoví:

„Státní zastupitelství může pokračovat ve vyšetřování zastaveném podle § 190 nebo 191, není-li trestnost činu promlčena, a pokud:

1.   dotyčná osoba nebyla v souvislosti s tímto činem vyslechnuta (§ 164 a 165) a nebyl vůči ní uplatněn žádný nátlak nebo

2.   se objeví nebo vyjdou najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které, posuzované jednotlivě nebo společně s dalšími výsledky řízení, mohou být dostatečným podkladem pro odsouzení dotčeného nebo pro postup podle oddílu 11.“

11

V době rozhodné z hlediska skutkových okolností v původním řízení byla GR členkou statutárního orgánu společností Skiper hoteli d.o.o. a Interco Umag d.o.o., Umag (dále jen „Interco“), která se následně stala společností INTER Consulting d.o.o. Byla rovněž společníkem ve společnosti Rezidencija Skiper d.o.o. a vlastnila podíly ve společnosti Alterius d.o.o. HS byl předsedou statutárního orgánu společnosti Interco a rovněž vlastnil podíly ve společnosti Alterius, zatímco IT prováděl oceňování nemovitostí.

12

Dne 28. září 2015 podalo Županijsko državno odžjetništvo u Puli (župní státní zastupitelství v Pule, Chorvatsko) (dále jen „státní zastupitelství v Pule“) na GR, HS, IT a Interco obžalobu. V této obžalobě viní GR a Interco z toho, že se dopustili zneužití důvěry v obchodním styku ve smyslu čl. 246 odst. 1 a 2 chorvatského trestního zákona, ve znění použitelném na skutečnosti rozhodné v původním řízení, a HS a IT z toho, že naváděli, respektive napomáhali ke spáchání tohoto trestného činu.

13

Z této chorvatské obžaloby, jak je převzata do žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, vyplývá, že v období od prosince 2004 do června 2006 pracovali GR a HS na tom, aby společnost Interco koupila nemovitosti nacházející se na několika sousedících parcelách v obci Savudrija (Chorvatsko), místě, kde chtěla společnost Skiper hoteli uskutečnit projekt výstavby turistického ubytování. Tytéž osoby následně zajistily, aby společnost Skiper hoteli odkoupila tyto nemovitosti za výrazně vyšší cenu, než je tržní, aby společnost Interco získala protiprávní výhodu na úkor společnosti Skiper hoteli.

14

Chorvatská obžaloba dále uvádí, že cílem činnosti GR a HS v období od listopadu 2004 do listopadu 2005 rovněž bylo, aby GR a další společnosti zastoupené posledně uvedenou prodali společnosti Skiper hoteli, za cenu značně vyšší, než jaká odpovídá jejich skutečné hodnotě, podíly vlastněné GR a těmito dalšími společnostmi ve společnosti Alterius, přičemž počáteční vklad do posledně uvedené společnosti tvořily nemovitosti postavené na sousedních pozemcích nacházejících se na území obce Savudrija. Za tímto účelem GR a HS nechali prostřednictvím společnosti Rezidencija Skiper a za účastí IT provést odhad, který nadhodnotil cenu dotčených nemovitostí.

15

Chorvatská obžaloba byla potvrzena rozhodnutím trestního senátu předkládajícího soudu, župního soudu v Pule (Županijski sud u Puli, Chorvatsko) ze dne 5. května 2016.

16

Pokud jde o trestní řízení, které bylo údajně zahájeno pro tentýž čin v Rakousku, předkládající soud uvádí, že rakouské trestní orgány vskutku zahájily stíhání dvou bývalých členů představenstva Hypo Alpe Adria Bank International AG (dále jen „Hypo Alpe Adria Bank“), bankovní instituce se sídlem v Rakousku, jakož i GR a HS jakožto spolupachatelů těchto dvou bývalých členů představenstva. Podle obžaloby, kterou Staatsanwaltschaft Klagenfurt (státní zastupitelství v Klagenfurtu, Rakousko) podalo u Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko) dne 9. ledna 2015 (dále jen „rakouská obžaloba“), byli uvedení bývalí členové představenstva obviněni z toho, že se dopustili zneužití důvěry ve smyslu Strafgesetzbuch (trestní zákoník), když v období od září 2002 do července 2005 schválili poskytnutí úvěrů společnostem Rezidencija Skiper a Skiper Hoteli v celkové výši přinejmenším 105 milionů eur, aniž dodrželi požadavky týkající se vkladu dostatečných vlastních zdrojů a kontroly použití těchto prostředků a aniž zohlednili chybějící dokumentaci k realizaci projektů, která by odůvodňovala poskytnutí těchto úvěrů, a nedostatečnost jak nástrojů zaručujících splacení, tak schopnosti dotyčných společností úvěry splácet. Mimoto bylo GR a HS vytýkáno, že tím, že požádali o uvedené úvěry, podnítili tytéž bývalé členy představenstva ke spáchání vytýkaného trestného činu nebo k němu přispěli.

17

Na žádost HS nadto státní zastupitelství v Klagenfurtu dopisem ze dne 16. července 2015, zaslaným jeho advokátům, potvrdilo, že pokud jde o stíhání zahájené proti GR a HS, rakouská obžaloba, kterou vypracovalo, zahrnuje rovněž prodej nemovitostí společnosti Skiper Hoteli prostřednictvím společnosti Alterius za nepřiměřeně vysokou cenu, jakož i pochybné platby nákladů na řízení projektu.

18

Rozsudkem Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu), vydaným dne 3. listopadu 2016 (dále jen „pravomocný rakouský rozsudek“), byli oba bývalí členové představenstva Hypo Alpe Adria Bank částečně uznáni vinnými z činů, ze kterých byli obžalováni, a byli odsouzeni za to, že schválili jeden z úvěrů poskytnutých společnosti Skiper Hoteli ve výši přesahující 70 milionů eur (dále jen „dotčený úvěr“). Naopak GR a HS byli zproštěni obžaloby, pokud jde o to, že podněcovali nebo přispěli ke spáchání trestných činů, ze kterých byli obžalováni bývalí členové představenstva Hypo Alpe Adria Bank. Tento rozsudek nabyl právní moci poté, co byl dne 4. března 2019 zamítnut opravný prostředek podaný proti němu k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko).

19

Předkládající soud dále uvádí, že státní zastupitelství v Pule, které se zabývalo rovněž dalšími trestnými činy v souvislosti s Hypo Alpe Adria Bank, v roce 2014 několikrát požádalo státní zastupitelství v Klagenfurtu, aby ověřilo, zda vede v Rakousku řízení souběžné s řízením zahájeným v Chorvatsku. S ohledem na informace poskytnuté státním zastupitelstvím v Klagenfurtu, které jsou v podstatě totožné s informacemi, které byly následně uvedeny v žalobním návrhu rakouské obžaloby, mělo státní zastupitelství v Pule za to, že skutky, které posuzovaly státní zastupitelství v Klagenfurtu a Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu), nejsou z právního hlediska relevantní pro kvalifikaci trestného činu, který je předmětem původního trestního řízení, nemají souvislost se skutky popsanými v chorvatské obžalobě a nelze na ně tudíž pohlížet tak, že o nich bylo již rozhodnuto.

20

Předkládající soud upřesňuje, že v souladu s chorvatskou judikaturou mají konečnou povahu pouze skutečnosti uvedené ve výrokové části procesních aktů, jako jsou usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o zastavení trestního stíhání, obžaloby a rozsudky. V rámci uplatnění zásady ne bis in idem se tedy porovnávají pouze skutečnosti uvedené ve výrokových částech těchto procesních aktů.

21

V této souvislosti má předkládající soud za to, že pokud jde o GR a HS, může existovat „neoddělitelná věcná, prostorová a časová souvislost“ mezi skutky uvedenými v žalobním návrhu chorvatské obžaloby na jedné straně a skutky uvedenými v žalobním návrhu rakouské obžaloby, skutky uvedenými ve výroku a odůvodnění pravomocného rakouského rozsudku a těmi, pro které státní zastupitelství v Klagenfurtu vedlo vyšetřování mimo jiné proti GR a HS a které byly následně z rakouské obžaloby vypuštěny, na straně druhé.

22

Pokud jde nejprve o věcnou totožnost těchto skutků, předkládající soud připomíná, že pravomocným rakouským rozsudkem byl HS zproštěn obžaloby, podle které v období od začátku roku 2002 do začátku července 2005 na základě žádosti a opakovaného předložení úvěrové dokumentace podněcoval dva bývalé členy představenstva Hypo Alpe Adria Bank ke spáchání určitých trestných činů, zejména poskytnutí dotčeného úvěru bez dostatečné projektové dokumentace a bez posouzení schopnosti splácet úvěr, zatímco GR byla zproštěna obžaloby, podle které v období od 9. srpna 2003 do začátku července 2005 přispěla ke spáchání trestných činů ze strany týchž osob v rozsahu, v němž jako ředitelka společností Rezidencija Skiper a Skiper Hoteli požádala o poskytnutí úvěrů, včetně dotčeného úvěru, a vedla za tímto účelem jednání, předložila úvěrovou dokumentaci a podepsala úvěrové smlouvy, což vedlo ke škodě vzniklé společnosti Hypo Alpe Adria Bank. V tomto ohledu z odůvodnění pravomocného rakouského rozsudku vyplývá, že společnost Skiper Hoteli dotčený úvěr použila k nabytí majetku a obchodních podílů za ceny podstatně vyšší než tržní.

23

Předkládající soud má za to, že tyto okolnosti, převzaté ve výroku a v odůvodnění pravomocného rakouského rozsudku, je třeba spojit s vyšetřováním vedeným státním zastupitelstvím v Klagenfurtu proti GR a HS, které se týkalo jiných skutků, než které byly předmětem rakouské obžaloby a v souvislosti s kterými byli tímto rozsudkem zproštěni obžaloby. Vzhledem k tomu, že tyto skutky jsou totožné s těmi, které byly uvedeny v chorvatské obžalobě, státní zastupitelství v Klagenfurtu zkoumalo, zda předmětné nemovitosti a podíly, které byly zakoupeny prostřednictvím dotčeného úvěru, byly zakoupeny za příliš vysokou cenu při realizaci stavebního projektu plánovaného společností Skiper Hoteli.

24

Státní zastupitelství v Klagenfurtu tedy vedlo vyšetřování ohledně těchto okolností, ale ve vztahu k GR a HS toto vyšetřování zastavilo. Za tímto účelem státní zastupitelství v Klagenfurtu posledně uvedeným pouze oznámilo, že vůči nim bylo zastaveno vyšetřování ve „věci Skiper“ na základě § 190 bodu 2 rakouského trestního řádu pro trestný čin zneužití důvěry podle § 153 odst. 1 a 2 rakouského trestního zákona, takže se na něj nevztahovala rakouská obžaloba z důvodu nedostatku důkazů, zejména pokud jde o úmysl způsobit újmu, nebo z důvodu neexistence konkrétních důkazů o jednání, na které se vztahuje trestní právo. Státní zastupitelství v Klagenfurtu tedy zastavilo toto vyšetřování na základě skutečností, které nejsou uvedeny ve výroku pravomocného rakouského rozsudku.

25

Pokud jde dále o existenci časové souvislosti mezi skutky uvedenými v bodě 22 tohoto rozsudku, předkládající soud má za to, že data, kdy došlo k poskytnutí dotčeného úvěru, a data činů spáchaných v Chorvatsku se částečně shodují, jelikož podle výroku pravomocného rakouského rozsudku byl trestný čin, v souvislosti s nímž byli GR a HS zproštěni obžaloby, spáchán v období od roku 2002 do července 2005, zatímco skutky související s chorvatskou obžalobou se týkají let 2004 až 2006. Toto překrývání v čase lze vysvětlit tím, že poskytnutí dotčeného úvěru nutně předcházelo činům spáchaným v Chorvatsku. Bez tohoto úvěru by totiž nebyla možná koupě nemovitostí a obchodních podílů v Chorvatsku ze strany společnosti Skiper Hoteli.

26

Konečně prostorovou souvislost mezi uvedenými činy dokazuje skutečnost, že v pravomocném rakouském rozsudku bylo uvedeno, že dotčený úvěr byl určen k nákupu nemovitostí a obchodních podílů v Chorvatsku za účelem realizace, rovněž v Chorvatsku, projektu výstavby plánované společností Skiper Hoteli.

27

Za těchto podmínek se Županijski sud u Puli-Pola (župní soud v Pule) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Lze za účelem posouzení, zda byla porušena zásada ne bis in idem, porovnávat pouze skutečnosti uvedené v žalobním návrhu [chorvatské] obžaloby […] s klíčovými skutečnostmi uvedenými v žalobním návrhu [rakouské] obžaloby […] a ve výroku [pravomocného rakouského] rozsudku […],

nebo lze za tímto účelem skutečnosti uvedené v žalobním návrhu [chorvatské] obžaloby […] porovnávat také se skutečnostmi uvedenými v odůvodnění [pravomocného rakouského] rozsudku […], jakož i se skutečnostmi, jež byly předmětem přípravného řízení vedeného státním zastupitelstvím v Klagenfurtu proti řadě osob, mimo jiné proti GR a HS, které byly následně vypuštěny z [rakouské] obžaloby […] (a které nebyly uvedeny v samotném žalobním návrhu)?“

28

Rakouská vláda namítá nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož položená otázka je podle ní pro výsledek sporu v původním řízení irelevantní a má hypotetickou povahu.

29

Tato vláda tvrdí, že v trestním řízení v Rakousku a trestním řízení probíhajícím před předkládajícím soudem se nejedná o „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD, a to bez ohledu na to, zda je či není namístě porovnávat pouze příslušné výrokové části rakouské obžaloby či pravomocného rakouského rozsudku, nebo provést úplnější posouzení přihlížející rovněž k odůvodnění tohoto rozsudku a případně obsahu vyšetřování, které vedlo k uvedenému rozsudku.

30

Ze srovnání žalobního návrhu rakouské obžaloby a žalobního návrhu chorvatské obžaloby totiž vyplývá, že trestní řízení vedená v Rakousku a Chorvatsku mají odlišný předmět a týkají se různých obětí. Tento závěr je potvrzen i srovnáním chorvatské obžaloby s odůvodněním pravomocného rakouského rozsudku a vyšetřováním státního zastupitelství v Klagenfurtu v jiných trestních řízeních.

31

Rakouská vláda má konkrétně za to, že předmětem trestního řízení vedeného v Rakousku byla trestní odpovědnost GR a HS v souvislosti s majetkovou újmou, která byla způsobena společnosti Hypo Alpe Adria Bank poskytnutím nevýhodných úvěrů, zatímco předmětem trestního řízení vedeného v Chorvatsku je trestní odpovědnost GR a HS za majetkovou újmu, která byla způsobena společnosti Skiper Hoteli nákupem nemovitostí a obchodních podílů společností vlastnících nemovitosti za údajně nepřiměřeně vysoké ceny. Kromě toho trestní řízení vedené v Rakousku se nemohlo týkat případných činů GR vůči společnosti Skiper Hoteli z důvodu nedostatku pravomoci rakouských orgánů v tomto ohledu, jelikož GR je chorvatskou státní příslušnicí s bydlištěm v Chorvatsku a Skiper Hoteli je společností zapsanou v Chorvatsku.

32

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené v článku 267 SFEU pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Proto týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 21 a citovaná judikatura).

33

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 22 a citovaná judikatura).

34

Soudnímu dvoru mimoto přísluší vzít v rámci rozdělení pravomocí mezi unijní soudy a vnitrostátní soudy v úvahu skutkový a legislativní kontext, s odkazem na nějž byla vznesena předběžná otázka, jak je vymezena předkládacím rozhodnutím. Bez ohledu na výtky, které uvedla rakouská vláda ke skutkovým zjištěním předkládajícího soudu, musí být tudíž předběžná otázka posuzována na jejich základě (obdobně viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Caixabank, C‑385/20, EU:C:2022:278, bod 38 a citovaná judikatura).

35

V projednávané věci vychází předkládající soud ze skutkového předpokladu, že není vyloučeno, že v případě GR a HS může existovat nedělitelná věcná, prostorová a časová souvislost mezi činy obsaženými v žalobním návrhu chorvatské obžaloby, činy obsaženými v žalobním návrhu rakouské obžaloby a činy obsaženými ve výroku a odůvodnění pravomocného rakouského rozsudku, jakož i těmi, pro které vedlo státní zastupitelství v Klagenfurtu vyšetřování mimo jiné vůči GR a HS, a které byly následně vypuštěny z rakouské obžaloby.

36

Kromě toho má předkládající soud za to, že otázka, zda budou zohledněny skutečnosti uvedené v odůvodnění pravomocného rakouského rozsudku, jakož i skutečnosti, pro které státní zastupitelství v Klagenfurtu vedlo vyšetřování vůči GR a HS a které byly následně vypuštěny z rakouské obžaloby, je rozhodující při posouzení existence „nedělitelné věcné, prostorové a časové souvislosti“ pro účely uplatnění článku 54 ÚPSD. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se tudíž nejeví jako hypotetická.

37

Z předcházejícího vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

38

Úvodem je třeba připomenout, že zásada ne bis in idem představuje základní zásadu unijního práva, která je nyní zakotvena v článku 50 Listiny [rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 64 a citovaná judikatura].

39

Kromě toho tato zásada, zakotvená rovněž v článku 54 ÚPSD, vyplývá z ústavních tradic společných členským státům. Tento článek, který zajišťuje dodržování toho, co je podstatou článku 50 Listiny, musí tedy být vykládán ve světle tohoto článku [rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 65].

40

Je tedy třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda článek 54 ÚPSD ve spojení s článkem 50 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování dodržení zásady ne bis in idem je třeba přihlížet pouze ke skutečnostem uvedeným v žalobním návrhu obžaloby vyhotovené příslušnými orgány jiného členského státu a ve výroku pravomocného rozsudku vydaného v tomto jiném státě, nebo je třeba rovněž přihlédnout ke všem skutečnostem uvedeným v odůvodnění tohoto rozsudku, včetně těch, kterých se týkalo přípravné řízení, ale které nebyly uvedeny v obžalobě.

41

S ohledem na pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem a uvedené v bodech 20 až 26 tohoto rozsudku je třeba nejprve provést výklad podmínek stanovených v článku 54 ÚPSD a poté poskytnout předkládajícímu soudu vodítka pro jejich posouzení v rámci sporu v původním řízení.

42

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je odůvodněna skutečností, že podle předkládajícího soudu mohou chorvatské soudy v souladu s chorvatskou soudní praxí při posuzování, zda se použije zásada ne bis in idem, zohlednit pouze skutečnosti uvedené ve výrokových částech procesních aktů, jako jsou usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o zastavení trestního stíhání, obžaloby a rozsudky. Tento soud má přitom za to, že existuje možnost, že skutečnosti uvedené v odůvodnění procesních aktů pocházejících z jiného členského státu, v projednávaném případě z Rakouské republiky, včetně těch, kterých se týkalo přípravné řízení, ale které nebyly uvedeny v obžalobě, by jej mohly v rámci věci dotčené v původním řízení vést k závěru, že se jedná o „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD.

43

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí [rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 67].

44

Jak vyplývá ze znění článku 54 ÚPSD, nikdo nesmí být stíhán v členském státě pro tentýž čin, pro který již byl pravomocně odsouzen jiným členským státem, za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva posledně uvedeného státu již nemůže být vykonána.

45

Použití zásady ne bis in idem tak podléhá dvojí podmínce, a sice že existuje dřívější pravomocné rozhodnutí (podmínka „bis“) a týchž skutků se týká dřívější rozhodnutí a stíhání nebo pozdější rozhodnutí (podmínka „idem“) (rozsudek ze dne 22. března 2022, bpost, C‑117/20, EU:C:2022:202, bod 28).

46

V tomto ohledu je namístě nejprve uvést, že znění článku 54 ÚPSD nestanoví podmínku týkající se skutečností, které je třeba vzít v úvahu při zkoumání otázky, zda se řízení probíhající před soudem členského státu týká týchž skutků, kterých se týká dřívější řízení, jež skončilo v jiném členském státě pravomocným rozhodnutím.

47

Ze znění tohoto ustanovení tedy nelze vyvodit, že v rámci posouzení podmínky „idem“ je třeba zohlednit pouze skutečnosti uvedené ve výrokových částech vnitrostátních procesních aktů a pro účely tohoto posouzení je vyloučeno zohlednění skutečností uvedených v odůvodnění procesních aktů pocházejících z jiného členského státu.

48

Toto konstatování je dále podpořeno kontextem tohoto ustanovení.

49

Zaprvé článek 50 Listiny, v jehož světle je třeba vykládat článek 54 ÚPSD, totiž stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona. Ani článek 50 Listiny tedy neobsahuje konkrétní údaje o skutečnostech, které je třeba zohlednit při posuzování podmínky „idem“, takže zohlednění skutečností uvedených v odůvodnění procesních aktů pocházejících z jiného členského státu nemůže být v rámci takového posouzení bez dalšího vyloučeno.

50

Zadruhé podle čl. 57 odst. 1 ÚPSD, je-li osoba obviněna v členském státě z trestného činu a mají-li příslušné orgány tohoto státu důvod domnívat se, že se obvinění týká téhož činu, který byl předmětem pravomocného rozhodnutí v jiném členském státě, mohou si vyžádat, považují-li to za nutné, u příslušných orgánů členského státu, na jehož území bylo toto rozhodnutí vydáno, související informace. Odstavec 2 tohoto ustanovení stanoví, že vyžádané informace jsou poskytnuty co nejdříve a přihlédne se k nim při rozhodování o dalším pokračování řízení.

51

V tomto ohledu článek 57 ÚPSD zavedl rámec spolupráce umožňující příslušným orgánům druhého členského státu vyžádat si od orgánů prvního členského státu relevantní právní informace za účelem vyjasnění například konkrétní povahy rozhodnutí, které bylo vydáno na území prvního členského státu, nebo konkrétního činu, který je předmětem tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Turanský, C‑491/07, EU:C:2008:768, bod 37).

52

Je třeba konstatovat, že toto ustanovení vyžaduje, aby tyto informace byly zohledněny při posuzování případného porušení zásady ne bis in idem. Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 42 svého stanoviska, vnitrostátní soudní praxe, která ukládá vnitrostátnímu soudu přihlížet pouze k informacím obsaženým v některých konkrétních částech procesních aktů, v projednávané věci ve výrokové části těchto aktů, s vyloučením veškerých dalších informací, které by tento soud mohl obdržet od orgánů členského státu, na které se obrátil za účelem získání relevantních informací, neumožňuje zaručit užitečný účinek článku 57 ÚPSD.

53

Proto na rozdíl od toho, jaká je podle všeho chorvatská soudní praxe, nelze takovému vnitrostátnímu soudu, jako je předkládající soud, uložit, aby v rámci posouzení zásady ne bis in idem uvedené v článku 54 ÚPSD zohlednil pouze skutečnosti uvedené ve výrokové části procesních aktů pocházejících z jiného členského státu.

54

Konečně, jedině takový výklad článku 54 ÚPSD, podle kterého vnitrostátní soud druhého členského státu musí vzít v úvahu rovněž skutečnosti uvedené v odůvodnění těchto aktů, jakož i veškeré relevantní informace o skutkových okolnostech, kterých se týkalo dřívější trestní řízení vedené v prvním členském státě a ukončené pravomocným rozhodnutím, umožňuje upřednostnit předmět a účel tohoto ustanovení před procesními nebo čistě formálními aspekty, které se ostatně v jednotlivých členských státech liší, a zaručit účelné použití tohoto článku (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2005, Miraglia, C‑469/03, EU:C:2005:156, bod 31).

55

Cílem uvedeného ustanovení je totiž v prostoru svobody, bezpečnosti a práva zabránit tomu, aby pravomocně odsouzená osoba byla v důsledku toho, že využila práva volného pohybu, stíhána za tentýž čin na území více členských států, a zaručit právní jistotu tím, že budou respektována pravomocná rozhodnutí veřejnoprávních orgánů při neexistenci harmonizace nebo sbližování trestněprávních předpisů členských států (rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 44).

56

Z článku 54 ÚPSD přitom nutně vyplývá, že mezi smluvními státy existuje vzájemná důvěra v jejich příslušné systémy trestního soudnictví a každý z uvedených států akceptuje uplatnění trestního práva platného v ostatních smluvních státech, i kdyby uplatnění jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení. Tato vzájemná důvěra si žádá, aby dotčené příslušné orgány druhého smluvního státu akceptovaly zohlednění relevantních právních informací, které by mohly obdržet od prvního členského státu [obdobně viz rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 93].

57

Uvedená vzájemná důvěra však může obstát pouze v případě, že je druhý členský stát s to ujistit se na základě informací od prvního členského státu o tom, že dotyčné rozhodnutí přijaté příslušnými orgány prvního státu je skutečně pravomocné rozhodnutí a skutky, které jsou předmětem tohoto rozhodnutí, mohou být kvalifikovány jako „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD (obdobně viz rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 52).

58

Z toho vyplývá, že je třeba mít za to, že v rámci posouzení dodržení zásady ne bis in idem uvedené v článku 54 ÚPSD je takový vnitrostátní soud druhého členského státu, jako je předkládající soud, povinen zohlednit nejen skutečnosti uvedené ve výrokové části procesních aktů sdělených prvním členským státem, ale i skutečnosti uvedené v odůvodnění těchto aktů, jakož i veškeré relevantní informace o skutkových okolnostech, kterých se týkalo dřívější trestní řízení vedené v prvním členském státě a ukončené pravomocným rozhodnutím.

59

Za účelem poskytnutí co možná nejužitečnější odpovědi předkládajícímu soudu je třeba v projednávaném případě ještě posoudit, na základě spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a s výhradou ověření, která bude muset provést předkládající soud, zda v rámci použití zásady ne bis in idem existuje, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 45 tohoto rozsudku, dřívější pravomocné rozhodnutí (podmínka „bis“) a zda se na tytéž skutky vztahuje dřívější rozhodnutí, jakož i stíhání nebo pozdější rozhodnutí (podmínka „idem“).

60

Pokud jde o podmínku „bis“, aby mohla být osoba považována za „pravomocně odsouzenou“ ve smyslu článku 54 ÚPSD za činy, které jsou jí vytýkány, musí být v prvé řadě pravomocně ukončeno trestní řízení (rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 34 a citovaná judikatura).

61

Posledně uvedená podmínka musí být posouzena podle práva členského státu, který vydal dotčené trestněprávní rozhodnutí. Rozhodnutí, kterým bylo podle práva členského státu zahájeno trestní stíhání osoby a jímž nebylo pravomocně ukončeno trestní řízení na vnitrostátní úrovni, totiž v zásadě nemůže představovat procesní překážku tomu, aby bylo v druhém smluvním státě případně zahájeno trestní stíhání této osoby pro tentýž čin nebo aby v něm bylo pokračováno (rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 35 a citovaná judikatura).

62

Pokud jde v projednávané věci o pravomocný rakouský rozsudek, předkládající soud uvádí, že takové rozhodnutí zakládá podle rakouského práva překážku věci pravomocně rozsouzené a brání novému řízení pro tentýž čin, což rakouská vláda nepopřela ani ve svém písemném vyjádření, ani na jednání před Soudním dvorem. Z toho vyplývá, že tento rozsudek v tomto členském státě s konečnou platností ukončil trestní řízení proti GR a HS, přičemž posledně uvedení byli zproštěni obžaloby z toho, že podněcovali nebo napomáhali k trestným činům vytýkaným bývalým členům představenstva Hypo Alpe Adria Bank.

63

Předkládajícímu soudu nicméně přísluší, aby ověřil, v případě potřeby s využitím mechanismu spolupráce stanoveného v článku 57 ÚPSD, zda je účinek pravomocného rakouského rozsudku skutečně takový.

64

Pokud jde o rozhodnutí státního zastupitelství v Klagenfurtu na základě § 190 bodu 2 rakouského trestního řádu částečně zastavit z důvodu nedostatku důkazů vyšetřování, které bylo vedeno mimo jiné vůči GR a HS na základě obvinění ze zneužití důvěry, je třeba konstatovat, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neupřesňuje právní povahu tohoto rozhodnutí.

65

Dále je třeba připomenout, že článek 54 ÚPSD, jehož cílem je zabránit tomu, aby určitá osoba byla v důsledku toho, že využila svého práva volného pohybu, stíhána za tentýž čin na území více členských států, může účelně přispět k úplnému dosažení tohoto cíle pouze tehdy, je-li použitelný rovněž na rozhodnutí, kterými se s konečnou platností ukončuje trestní stíhání v členském státě, byť by byla přijata bez zásahu soudu a neměla formu rozsudku (rozsudek ze dne 11. února 2003, Gözütok a Brügge, C‑187/01 a C‑385/01, EU:C:2003:87, bod 38).

66

V tomto ohledu přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, v případě potřeby s využitím mechanismu spolupráce stanoveného v článku 57 ÚPSD, zda takové rozhodnutí státního zastupitelství v Klagenfurtu přijaté na základě § 190 bodu 2 rakouského trestního řádu ukončuje s konečnou platností trestní řízení v Rakousku.

67

Za účelem určení, zda je takové rozhodnutí státního zástupce o částečném zastavení vyšetřování pro nedostatek důkazů, jako je rozhodnutí dotčené v původním řízení, rozhodnutím pravomocně odsuzujícím osobu ve smyslu článku 54 ÚPSD, je nutno se v druhé řadě ujistit, že toto rozhodnutí bylo vydáno po posouzení věci samé (obdobně viz rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski, C‑486/14, EU:C:2016:483, bod 42 a citovaná judikatura).

68

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí soudních orgánů členského státu, kterým byl obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů, musí být považováno za rozhodnutí vycházející z takového posouzení (rozsudek ze dne 5. června 2014, M, C‑398/12, EU:C:2014:1057, bod 29 a citovaná judikatura).

69

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že v Rakousku byli GR a HS vyšetřováni pro jiné skutky, než které byly nakonec uvedeny v rakouské obžalobě. V tomto ohledu, jak vyplývá z bodu 24 tohoto rozsudku, státní zastupitelství v Klagenfurtu pouze informovalo GR a HS, že vůči nim bylo vyšetřování týkající se „věci Skiper“ zastaveno v souladu s § 190 bodem 2 rakouského trestního řádu, pokud jde o trestný čin zneužití důvěry uvedený v § 153 odst. 1 a 2 rakouského trestního zákona, a na tento trestný čin se rakouská obžaloba tedy nevztahuje, a to z důvodu nedostatku důkazů, zejména pokud jde o úmysl způsobit újmu, nebo z důvodu neexistence konkrétních dostačujících důkazů o jednání, na které se vztahuje trestní právo. Státní zastupitelství v Klagenfurtu tedy zastavilo toto vyšetřování na základě skutečností, které nejsou uvedeny ve výroku pravomocného rakouského rozsudku.

70

K tomu, aby rozhodnutí státního zastupitelství o částečném zastavení vyšetřování pro nedostatek důkazů vydané v návaznosti na přípravné řízení, během kterého byly získány a posouzeny různé důkazní prostředky, mohlo být považováno za rozhodnutí vycházející z posouzení ve věci samé, je třeba, aby toto rozhodnutí obsahovalo konečné posouzení nedostatečnosti těchto důkazů a vylučovalo jakoukoli možnost opětovného zahájení řízení na základě téhož souboru indicií (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, M, C‑398/12, EU:C:2014:1057, bod 30). Vzhledem k nedostatku informací, které má Soudní dvůr v tomto ohledu k dispozici, je v projednávané věci na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda tomu tak je ve věci v původním řízení.

71

Pokud jde o podmínku idem, která musí být posuzována s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 38 a 39 tohoto rozsudku, ze samotného znění článku 50 Listiny vyplývá, že tento článek zakazuje stíhat nebo potrestat v trestním řízení tutéž osobu za týž čin více než jednou [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 34 a citovaná judikatura].

72

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je kritériem relevantním pro posouzení téhož trestného činu ve smyslu článku 50 Listiny kritérium totožnosti skutku chápaného jako soubor konkrétních okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, jež vedly ke zproštění obžaloby, nebo ke konečnému odsouzení dotyčné osoby. Tento článek tak zakazuje uložit za stejné skutky několik sankcí trestní povahy na základě různých za tím účelem vedených řízení [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 35 a citovaná judikatura].

73

Mimoto z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že právní kvalifikace skutkových okolností ve vnitrostátním právu a chráněný právní zájem nejsou relevantní pro účely konstatování, že jde o totéž protiprávní jednání, jelikož rozsah ochrany, kterou přiznává článek 50 Listiny, se nemůže mezi členskými státy lišit [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 36 a citovaná judikatura].

74

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že podmínka idem vyžaduje, aby skutkové okolnosti byly totožné. Zásada ne bis in idem se proto nepoužije, pokud dotčené skutky nejsou totožné, ale pouze podobné [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 37 a citovaná judikatura].

75

Totožnost skutkových okolností je totiž třeba chápat jako soubor konkrétních okolností daných událostmi, které jsou v podstatě stejné v rozsahu, v němž se týkají téhož pachatele a jsou vzájemně neoddělitelně spjaty v čase a prostoru [rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 38 a citovaná judikatura].

76

Naopak, pokud skutkové okolnosti takový soubor netvoří, Soudní dvůr již rozhodl, že pouhá okolnost, že orgán, před kterým probíhá druhé řízení, zjistí, že domnělý původce uvedených skutkových jednání jednal s týmž protiprávním úmyslem, nemůže dostatečně zaručovat existenci souboru vzájemně neoddělitelně spojených konkrétních okolností, který spadá pod pojem „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD (rozsudek ze dne 18. července 2007, Kraaijenbrink, C‑367/05, EU:C:2007:444, bod 29).

77

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se chorvatská obžaloba týká trestných činů, kterých se GR a HS údajně dopustili v letech 2004 až 2006. Předkládající soud dále zdůrazňuje, že trestní vyšetřování vedené vůči GR a HS v Rakousku, které státní zastupitelství v Klagenfurtu zastavilo, se týkalo skutkových okolností, které nastaly v období od roku 2002 do července 2005 a jsou totožné s těmi, jež jsou uvedeny v chorvatské obžalobě. Uvedený soud poukazuje na to, že toto vyšetřování se zčásti týkalo skutků, které jsou předmětem chorvatské obžaloby, což lze vysvětlit tím, že poskytnutí dotčeného úvěru v Rakousku předcházelo skutkům spáchaným v Chorvatsku. Bez získání tohoto úvěru by totiž nebyla možná koupě nemovitostí a obchodních podílů dotčených v původním řízení v Chorvatsku.

78

Položená otázka přitom vychází z předpokladu, že skutky uvedené v chorvatské obžalobě jsou stejné jako skutky, které byly předmětem pravomocného rakouského rozsudku, v rozsahu, v němž je namístě zohlednit rovněž odůvodnění procesních aktů učiněných v Rakousku.

79

Je věcí předkládajícího soudu, který je jediný v tomto ohledu příslušný, aby určil, zda jsou skutky, jež jsou předmětem chorvatské obžaloby, totožné se skutky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto v Rakousku. Soudní dvůr však může uvedenému soudu poskytnout prvky výkladu unijního práva v rámci posouzení totožnosti těchto skutků [obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2023, Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Výjimka ze zásady ne bis in idem), C‑365/21, EU:C:2023:236, bod 39 a citovaná judikatura].

80

V tomto ohledu z bodu 58 tohoto rozsudku vyplývá, že předkládající soud je povinen zohlednit v rámci posouzení podmínky „idem“ nejen skutečnosti uvedené ve výrokové části procesních aktů sdělených prvním členským státem, ale i skutečnosti uvedené v odůvodnění těchto aktů, jakož i veškeré relevantní informace o skutkových okolnostech, kterých se týkalo dřívější trestní řízení vedené v prvním členském státě a ukončené pravomocným rozhodnutím.

81

Kromě toho se zásada ne bis in idem nemůže uplatnit na případné trestné činy, které, i když byly spáchány ve stejném období, jako ty, jež jsou předmětem pravomocného rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, se týkají jiných skutkových okolností než těch, které byly předmětem uvedeného rozhodnutí [obdobně viz rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 135 a citovaná judikatura].

82

V tomto ohledu přísluší předkládajícímu soudu, aby na základě posouzení všech relevantních okolností ověřil, zda se pravomocný rakouský rozsudek a případné pravomocné rozhodnutí státního zastupitelství v Klagenfurtu zastavit vyšetřování ve „věci Skiper“ týkaly skutků zakládajících majetkovou újmu, kterou GR a HS způsobili společnosti Skiper Hoteli z důvodu nabytí pozemků za vyšší ceny, a téhož období protiprávního jednání, kterého se týká chorvatská obžaloba.

83

V případě, že by tomu tak po tomto posouzení nebylo, musel by uvedený soud konstatovat, že řízení, které je před ním vedeno, se netýká týchž skutků, jako jsou skutky, které vedly k vydání pravomocného rakouského rozsudku a případného pravomocného rozhodnutí státního zastupitelství v Klagenfurtu, takže zásada ne bis in idem ve smyslu článku 54 ÚPSD ve spojení s článkem 50 Listiny by nebránila novému stíhání.

84

Kdyby naopak předkládající soud musel dospět k závěru, že pravomocný rakouský rozsudek a případné pravomocné rozhodnutí státního zastupitelství v Klagenfurtu konstatovaly stejné skutky, jako jsou skutky, které jsou předmětem chorvatského trestního řízení, a uložily GR a HS za ně trest nebo je zprostily obžaloby, musel by uvedený soud konstatovat, že řízení, které je před ním vedeno, se týká týchž skutků, jako jsou skutky, které vedly k tomuto pravomocnému rozsudku a tomuto případnému pravomocnému rozhodnutí. Taková kumulace stíhání a případně sankcí by byla v rozporu se zásadou ne bis in idem ve smyslu článku 54 ÚPSD vykládaného ve světle článku 50 Listiny.

85

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 54 ÚPSD ve spojení s článkem 50 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování dodržení zásady ne bis in idem je třeba zohlednit nejen skutečnosti uvedené v žalobním návrhu obžaloby vyhotovené příslušnými orgány jiného členského státu a ve výroku pravomocného rozsudku vydaného v tomto jiném státě, ale i všechny skutečnosti uvedené v odůvodnění tohoto rozsudku a skutečnosti, kterých se týkalo přípravné řízení, ale které nebyly uvedeny v obžalobě, jakož i veškeré relevantní informace o skutkových okolnostech, kterých se týkalo dřívější trestní řízení vedené v tomto jiném členském státě a ukončené pravomocným rozhodnutím.

86

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsané v Schengenu dne 19. června 1990, jež vstoupila v platnost dne 26. března 1995, ve spojení s článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie,

musí být vykládán v tom smyslu, že

při posuzování dodržení zásady ne bis in idem je třeba zohlednit nejen skutečnosti uvedené v žalobním návrhu obžaloby vyhotovené příslušnými orgány jiného členského státu a ve výroku pravomocného rozsudku vydaného v tomto jiném státě, ale i všechny skutečnosti uvedené v odůvodnění tohoto rozsudku a skutečnosti, kterých se týkalo přípravné řízení, ale které nebyly uvedeny v obžalobě, jakož i veškeré relevantní informace o skutkových okolnostech, kterých se týkalo dřívější trestní řízení vedené v tomto jiném členském státě a ukončené pravomocným rozhodnutím.