–

za finskou vládu A. Laine, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi A. Armenia, M. Björklandem a T. Sevón, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení hlavy II třetí části Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu zboží a článku 110 SFEU.

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného na návrh A v souvislosti s rozhodnutím Verohallinto (orgán finanční správy, Finsko), kterým tento orgán odmítl vrácení daně z vozidel při vývozu, jehož se A domáhal poté, co prodal své motorové vozidlo registrované ve Finsku do jiného členského státu.

3

Podle § 1 prvního pododstavce autoverolaki (1482/1994) [zákon (1482/1994) o dani z vozidel] ze dne 29. prosince 1994, ve znění laki (5/2009) [zákon (5/2009)] ze dne 9. ledna 2009 a laki (561/2016) [zákon (561/2016)] ze dne 29. června 2016 (dále jen „zákon o dani z vozidel“), se za osobní vozidla (kategorie M1) musí před jejich zápisem do registru vozidel nebo před jejich uvedením do provozu ve Finsku zaplatit státu daň z vozidel.

4

Podle § 2 odst. 1 zákona o dani z vozidel se uvedením do provozu ve Finsku pro účely tohoto zákona rozumí užívání vozidla určeného k provozu na finském území, ačkoliv toto vozidlo není ve Finsku registrováno.

5

Podle § 4 odst. 1 uvedeného zákona je osobou povinnou k dani z vozidel osoba, která je zapsána v registru vozidel jakožto vlastník dotčeného vozidla. V ustanovení § 4 odst. 5 téhož zákona je uvedeno, že v případě vozidla, které je uvedeno do provozu bez registrace, je osobou povinnou k této dani osoba, která toto vozidlo uvedla do provozu, ale pokud tuto osobu nelze identifikovat nebo pokud od ní nelze uvedenou daň vybrat, je touto osobou povinnou k dani vlastník používaného vozidla.

6

Podle § 8a zákona o dani z vozidel platí, že u vozidla, které je ve Finsku zdaněno jako ojeté vozidlo, se výše daně z vozidel rovná nejnižší částce zůstatkové daně z vozidla registrovaného ve Finsku, které se s ohledem na okolnosti uvedené v § 11c a § 11d tohoto zákona považuje za podobné.

7

V ustanovení § 11c odst. 1 zmíněného zákona je uvedeno, že při určování celkové maloobchodní hodnoty vozidla ve Finsku se přihlíží k dostupným dokladům týkajícím se faktorů, které ovlivňují určení maloobchodní hodnoty dotčeného vozidla na trhu, a k dokladům týkajícím se hodnoty vozidla a jeho specifických vlastností, které mají na tuto hodnotu vliv, jako je například značka, model, typ, způsob pohonu a výbava uvedeného vozidla. Lze zohlednit i stáří dotyčného vozidla, počet najetých kilometrů a jeho stav, jakož i další vlastnosti tohoto vozidla.

8

Podle § 11d téhož zákona lze vozidla považovat za podobná, pokud se jedná o podobnou značku a model a pokud mají podobnou výbavu. Jsou-li porovnávaná vozidla vozidly certifikovanými v různých zemích, musí si být tato vozidla kromě údajů uvedených v dokladech k těmto vozidlům technicky skutečně podobná. Drobné rozdíly ovšem nebrání tomu, aby tato vozidla byla považována za podobná, jestliže lze tyto rozdíly považovat s ohledem na hodnotu dotčeného vozidla nebo na potřeby spotřebitele ve vztahu k tomuto vozidlu za nepodstatné.

9

V ustanovení § 34d odst. 1 zákona o dani z vozidel je uvedeno, že daň z vozidel se na žádost vrátí, pokud je vozidlo zdaněné ve Finsku vyvezeno k trvalému užívání mimo finské území.

10

Ustanovení § 34d odst. 2 tohoto zákona stanoví, že v takové situaci se daň vrátí ve výši, která by byla vybrána v případě podobného vozidla, kdyby toto vozidlo bylo ke dni vývozu mimo finské území zdaněno jako ojeté vozidlo. Výše takto vrácené daně tedy nemůže přesahovat výši daně, která byla z tohoto vozidla zaplacena. Daň z vozidel se nevrací, pokud se hodnota uvedeného vozidla nebo tato daň z téhož vozidla zvýšily, protože vozidlo bylo po zdanění upraveno nebo dovybaveno. Uvedená daň se nevrací, jedná-li se o vozidlo, které nebylo řádně deklarováno jako zdanitelné, nebo pokud je částka, která má být vrácena, nižší než 500 eur. Tato daň se nevrací ani v případě vozidla, od jehož prvního uvedení do provozu uplynulo v okamžiku vývozu více než deset let. Vrácení daně je podmíněno tím, že dotčené vozidlo je po ukončení používání ve Finsku způsobilé k provozu a ve Finsku bylo vyřazeno z provozu.

11

V ustanovení § 34d odst. 3 zmíněného zákona je uvedeno, že o vrácení daně z vozidel při vývozu může požádat každá osoba, která jakožto vlastník dotyčného vozidla toto vozidlo vyváží za účelem užívání mimo finské území.

12

V ustanovení § 34d odst. 4 téhož zákona je upřesněno, že žádost o vrácení této daně při vývozu musí být podána orgánu finanční správy nejpozději čtrnáct dnů před vývozem dotyčného vozidla a že osoba, která o vrácení daně žádá, musí tomuto orgánu umožnit, aby před vývozem provedl kontrolu tohoto vozidla, a předložit doklady nezbytné k prokázání toho, že jsou splněny podmínky pro vrácení daně.

13

Dne 20. července 2015 dovezl A do Finska z jiného členského státu ojeté motorové vozidlo, které bylo poprvé uvedeno do provozu dne 24. listopadu 2004.

14

Daňovým výměrem ze dne 5. října 2015 vyměřil orgán finanční správy z tohoto vozidla daň z vozidel ve výši 4146,29 eura, která byla stanovena ze základu daně ve výši 16519,10 eura za použití sazby daně ve výši 25,10 %.

15

A následně toto motorové vozidlo prodal do jiného členského státu a dne 7. srpna 2017 podal u orgánu finanční správy žádost o vrácení daně z vozidel při vývozu, a to ve výši, která měla dle § 34d odst. 2 zákona o dani z vozidel odpovídat částce, která by byla vybrána v případě podobného vozidla, kdyby toto vozidlo bylo ke dni vývozu zdaněno jako ojeté vozidlo.

16

Rozhodnutím ze dne 21. srpna 2017 orgán finanční správy tuto žádost o vrácení daně zamítl s odůvodněním, že podle tohoto ustanovení se tato daň nevrací v případě vozidla, od jehož prvního uvedení do provozu uplynulo v okamžiku vývozu více než deset let.

17

Vzhledem k tomu, že stížnost, kterou A podal proti tomuto rozhodnutí, i žaloba, kterou podal u Helsinki hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách, Finsko), nebyly úspěšné, obrátil se s odvoláním na předkládající soud Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) a domáhal se mimo jiné vrácení daně z vozidel.

18

Předkládající soud uvádí, že A ojeté motorové vozidlo dovezené z jiného členského státu ve Finsku zaregistroval a před tím, než ho dále prodal do jiného členského státu, ho používal po dobu kratší než tři roky. Uvedený soud poukazuje na to, že A byl ve vztahu k tomuto vozidlu ke dni jeho registrace povinen uhradit daň z vozidel v plné výši a že výše této daně nebyla úměrná době skutečného užívání uvedeného vozidla ve Finsku, neboť zmíněná daň se ke dni vývozu dotyčného vozidla nevrací v případě vozidel starých deset a více let.

19

Předkládající soud je toho názoru, že za účelem vyřešení sporu, který mu byl předložen, je třeba zkoumat, zda omezení týkající se stáří vozidla, které se vztahuje na vracení daně z vozidel při vývozu, odporuje primárnímu právu Unie, takže A měla být ke dni vývozu jeho motorového vozidla vrácena část zůstatkové daně zahrnutá do hodnoty uvedeného vozidla.

20

V tomto kontextu je dle předkládajícího soudu zaprvé namístě zjistit, podle jakého ustanovení Smlouvy o FEU je třeba posoudit možnost členského státu vykonávat daňovou pravomoc v oblasti dovozu a vývozu vozidel v plném vlastnictví. Předkládající soud v tomto ohledu zmiňuje ustanovení hlavy II třetí části Smlouvy o FEU týkající se volného pohybu zboží a článek 110 SFEU. Kromě toho si uvedený soud v podstatě klade otázku, zda lze mít za to, že je-li dovezené motorové vozidlo v plném vlastnictví užíváno na území členského státu registrace po dobu podstatně kratší, než je ekonomická životnost tohoto vozidla, toto vozidlo není určeno hlavně k trvalému užívání na území tohoto členského státu.

21

Předkládající soud zadruhé uvádí, že na rozdíl od pronajatých vozidel nebo vozidel, která jsou předmětem leasingu, neexistuje žádný způsob, jak objektivně a předem zjistit, k čemu jsou vozidla v plném vlastnictví určena nebo zda budou používána jen dočasně. Dobu užívání vozidla v plném vlastnictví na území členského státu registrace lze posoudit až a posteriori.

22

Zatřetí, kdyby ustanovení Smlouvy o FEU týkající se volného pohybu zboží v zásadě bránila vnitrostátní právní úpravě, podle které se daň z vozidel zahrnutá do hodnoty dotčeného ojetého vozidla nevrací, je-li toto vozidlo vyvezeno k trvalému užívání v jiném členském státě, předkládající soud se táže, zda lze toto omezení odůvodnit tím, že má tlumit vývoz „starých motorových vozidel“. Dodává, že finský zákonodárce při přijímání zákonů (5/2009) a (561/2016) poukazoval na cíl ochrany životního prostředí a že se tato daň vybírá z ojetých vozidel dovezených do Finska bez ohledu na datum jejich první registrace v jiném členském státě.

23

Za těchto podmínek se Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být primární právo Unie, zejména článek 110 SFEU, vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž platí, že v případě vývozu motorového vozidla k trvalému užívání v jiném členském státě se vlastníkovi tohoto vozidla nevrací daň z vozidel zahrnutá do hodnoty každého vozidla, pokud od prvního uvedení zmíněného vozidla do provozu uplynulo v okamžiku tohoto vývozu více než deset let, a že je v tomto ohledu relevantní, že takové vozidlo bylo nejen určeno hlavně k trvalému užívání na území členského státu, který vybral daň z vozidel, ale i to, že bylo tímto způsobem skutečně užíváno.

25

Předně je třeba připomenout, že s výhradou některých výjimek, které jsou pro projednávanou věc irelevantní, nebylo zdanění motorových vozidel na úrovni Unie harmonizováno. Členské státy tedy mají volnost vykonávat daňovou pravomoc v této oblasti za podmínky, že ji vykonávají v rámci dodržování unijního práva [rozsudek ze dne 19. září 2017, Komise v. Irsko (Registrační poplatek), C‑552/15, EU:C:2017:698, bod 71 a citovaná judikatura].

26

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že daň z motorových vozidel vybíraná členským státem při registraci takových vozidel na jeho území za účelem uvedení vozidel do provozu nepředstavuje ani clo, ani poplatek s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 28 a 30 SFEU. Takovou daň nadto nelze posuzovat ani z hlediska článku 34 SFEU, který zakazuje množstevní omezení dovozu a opatření s účinkem rovnocenným takovým omezením. Taková daň, jako je daň dotčená v původním řízení, totiž představuje vnitrostátní zdanění, a musí být tedy zkoumána s ohledem na článek 110 SFEU (rozsudky ze dne 7. dubna 2011, Tatu, C‑402/09, EU:C:2011:219, body 32 a 33, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 17. prosince 2015, Viamar, C‑402/14, EU:C:2015:830, bod 33). V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr zkoumal, zda je daň z vozidel upravená v zákoně (1482/1994) o dani z vozidel, v tehdy platném znění, v souladu s primárním právem – a to z hlediska článku 95 ES, který odpovídá článku 110 SFEU – v rozsudku ze dne 19. září 2002, Tulliasiamies a Siilin (C‑101/00, EU:C:2002:505).

27

Jak tvrdí Evropská komise, otázku, zda je daň z vozidel a vracení této daně při vývozu motorového vozidla registrovaného ve Finsku v souladu s primárním právem Unie, je nutno posoudit výlučně na základě posledně uvedeného článku.

28

Cílem článku 110 SFEU je zajištění volného pohybu zboží mezi členskými státy za běžných podmínek hospodářské soutěže. Jeho účelem je odstranění jakékoliv formy ochrany, která by mohla vyplynout z uplatnění diskriminačního vnitrostátního zdanění zejména výrobků pocházejících z jiných členských států (rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Manea, C‑76/14, EU:C:2015:216, bod 28 a citovaná judikatura).

29

Za tímto účelem čl. 110 první pododstavec SFEU zakazuje každému členskému státu podrobit výrobky jiných členských států vyššímu vnitrostátnímu zdanění, než je to, jemuž jsou podrobeny podobné výrobky domácí. Toto ustanovení usiluje o zajištění neutrality vnitrostátního zdanění s ohledem na hospodářskou soutěž mezi výrobky, které se již nacházejí na tuzemském trhu, a dovezenými výrobky (rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Manea, C‑76/14, EU:C:2015:216, bod 29 a citovaná judikatura).

30

Daň z vozidel upravená v zákoně o dani z vozidel se vybírá pouze jednou z každého motorového vozidla, které má být ve Finsku registrováno nebo uvedeno do provozu, a to ať už se jedná o vozidlo nové, nebo ojeté. Z informací, které byly Soudnímu dvoru poskytnuty v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, podle všeho plyne, že zákon o dani z vozidel s ohledem na sazbu a základ této daně v zásadě zajišťuje, aby výše daně z vozidel uvalené na dovezená ojetá vozidla odpovídala výši zůstatkové daně zahrnuté do hodnoty podobných tuzemských ojetých vozidel.

31

V oblasti zdanění dovezených ojetých motorových vozidel má článek 110 SFEU zajistit naprostou neutralitu vnitrostátního zdanění s ohledem na hospodářskou soutěž mezi výrobky, které se již nacházejí na tuzemském trhu, a dovezenými výrobky, a zavazuje tedy každý členský stát, aby si zvolil a nastavil daně, kterým podrobuje motorová vozidla, takovým způsobem, aby neměly za účinek zvýhodnění prodeje tuzemských ojetých vozidel, a tedy odrazení od dovozu podobných ojetých vozidel (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 7. března 2019, Elliniko Dimosio, C‑689/18, nezveřejněné, EU:C:2019:185, body 20 až 22).

32

V tomto ohledu je třeba uvést, že v kontextu článku 110 SFEU nelze takovou specifickou úpravu, jaká je uvedena v § 34d odst. 2 zákona o dani z vozidel – podle níž se tato daň nevrací v případě definitivního vývozu ojetého motorového vozidla, pokud od prvního uvedení tohoto vozidla do provozu ve Finsku nebo v jiném členském státě uplynulo v okamžiku dotčeného vývozu více než deset let – kvalifikovat jako diskriminační.

33

Jak totiž zdůrazňuje Komise, tato úprava se vztahuje na všechna vozidla, od jejichž prvního uvedení do provozu uplynulo více než deset let, jelikož stanoví objektivní kritérium – a sice rok prvního uvedení dotyčného vozidla do provozu – na jehož základě se rozlišují případy, kdy daň z vozidel vrácena je, a případy, kdy tato daň vrácena není.

34

Jsou-li tedy dotčená motorová vozidla starší deseti let, uvedená úprava nevede k rozdílnému zacházení s dovezenými ojetými vozidly a s tuzemskými ojetými vozidly, pokud jde o možnost jejich prodeje na finském trhu ojetých automobilů, neboť nikterak nemění výši odpovídající daně zahrnuté do tržní hodnoty těchto dvou typů vozidel.

35

Z hlediska článku 110 SFEU je kromě toho irelevantní, že motorová vozidla, která byla nejprve registrována v jiném členském státě a poté ve Finsku a vrácení této daně při jejich definitivním vývozu z Finska do jiného členského státu je u nich odepřeno, a to na základě pravidla, podle kterého se uvedená daň při vývozu vrací pouze v případě vozidel mladších deseti let, byla ze statistického hlediska registrovaná ve Finsku po kratší dobu než motorová vozidla, která byla nejprve zaregistrována ve Finsku a jejichž definitivní vývoz do jiného členského státu podle uvedeného pravidla nezakládá nárok na vrácení této daně při vývozu.

36

Členský stát totiž při výkonu daňové pravomoci může stanovit uplatňování daně z vozidel, která se odvádí na základě registrace motorového vozidla a jeho uvedení do provozu a nikterak nesouvisí s dobou jeho skutečného užívání v tomto členském státě.

37

Z hlediska článku 110 SFEU je irelevantní i to, že v důsledku nevrácení daně z vozidel při definitivním vývozu z Finska do jiného členského státu je na motorové vozidlo v různé době a v různých členských státech uvaleno více daní z motorových vozidel.

38

Unijní právo za současného stavu neobsahuje žádné ustanovení, které by zakazovalo účinky dvojího zdanění, k němuž dochází v případě takových daní, jež jsou upraveny samostatnými vnitrostátními předpisy, a i když je odstranění takových účinků v zájmu volného pohybu zboží žádoucí, může nastat pouze v důsledku harmonizace vnitrostátních systémů (obdobně viz rozsudek ze dne 23. dubna 2002, Nygård, C‑234/99, EU:C:2002:244, bod 38 a citovaná judikatura).

39

Každý členský stát může daň z vozidel vybírat dle vlastního uvážení, jestliže toto uvážení ani opatření přijatá k jeho provedení neodrazují od koupě dovezených výrobků ve prospěch prodeje podobných výrobků dostupných na tuzemském trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2011, Tatu, C‑402/09, EU:C:2011:219, body 53 a 54).

40

Je třeba dodat, že fyzické osoby, které chtějí do Finska dovézt nová nebo ojetá motorová vozidla, mají k dispozici jiné možnosti než dovoz takových vozidel v plném vlastnictví. Kromě případů, které spadají do působnosti směrnice Rady 83/182/EHS ze dne 28. března 1983 o osvobození od daní, které platí v rámci Společenství pro dočasný dovoz některých dopravních prostředků (Úř. věst. 1983, L 105, s. 59; Zvl. vyd. 09/01, s. 112), mohou – jak zdůrazňuje finská vláda – motorové vozidlo dovézt k dočasnému užívání na základě smlouvy o leasingu nebo pronájmu; v takovém případě se daň z vozidel vybírá ve výši vypočtené v poměru k době užívání, která je stanovena v této smlouvě (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 29. září 2010, VAV-Autovermietung, C‑91/10, nezveřejněné, EU:C:2010:558, bod 26 a citovaná judikatura).

41

Tyto osoby se tedy mohou informovaně rozhodnout, že do Finska dovezou motorová vozidla v plném vlastnictví, v důsledku čehož budou povinny odvést daň z vozidel v plném rozsahu, nebo že dovezou motorové vozidlo za účelem jeho dočasného užívání a budou muset tuto daň zaplatit ve výši úměrné době užívání vozidla v tomto členském státě.

42

Daňový režim vztahující se na dovezené motorové vozidlo je tedy určován volbou uvedených osob a – jak zdůrazňuje Komise – v případě dovozu motorového vozidla v plném vlastnictví je třeba mít za to, že případný úmysl těchto osob týkající se následného používání dotčeného vozidla, u něhož zákon o dani z vozidel počítá s vrácením této daně při vývozu, nejsou při posuzování vrácení daně při vývozu z hlediska článku 110 SFEU relevantní.

43

Při tomto posuzování konečně není relevantní ani skutečnost, na kterou poukazuje finská vláda, a sice že v případě vývozu motorového vozidla zdaněného ve Finsku za účelem trvalého užívání mimo tento členský stát platí, že výše vrácené daně odpovídá v souladu s § 34d odst. 2 zákona o dani z vozidel výši daně, která by byla vybrána v případě podobného vozidla, kdyby toto vozidlo bylo v okamžiku vývozu zdaněno jako ojeté vozidlo.

44

Takové vrácení daně totiž nemá vliv na finský trh ojetých vozidel, ale může mít – navzdory tomu, že výše vrácené daně nepřesahuje zůstatkovou hodnotu daně zaplacené při registraci ve Finsku – dopad na trh ojetých vozidel v členském státě vývozu, jelikož snižuje hodnotu ojetého vozidla dovezeného z Finska.

45

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že primární právo Unie, zejména článek 110 SFEU, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž platí, že v případě vývozu motorového vozidla k trvalému užívání v jiném členském státě se vlastníkovi tohoto vozidla nevrací daň z vozidel zahrnutá do hodnoty každého vozidla, pokud od prvního uvedení zmíněného vozidla do provozu uplynulo v okamžiku tohoto vývozu více než deset let. V tomto ohledu je irelevantní, že takové vozidlo bylo určeno hlavně k trvalému užívání na území členského státu, který vybral daň z vozidel, a že bylo tímto způsobem také skutečně užíváno.

46

S ohledem na odpověď na první otázku není namístě na druhou a třetí otázku odpovídat.

47

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Primární právo Unie, zejména článek 110 SFEU, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž platí, že v případě vývozu motorového vozidla k trvalému užívání v jiném členském státě se vlastníkovi tohoto vozidla nevrací daň z vozidel zahrnutá do hodnoty každého vozidla, pokud od prvního uvedení zmíněného vozidla do provozu uplynulo v okamžiku tohoto vývozu více než deset let. V tomto ohledu je irelevantní, že takové vozidlo bylo určeno hlavně k trvalému užívání na území členského státu, který vybral daň z vozidel, a že bylo tímto způsobem také skutečně užíváno.