–

za AR R.: Lewandowski, radca prawny,

–

za KP: L. Nawrocki, radca prawny,

–

za RD Sp. z o.o.: G. Stasiak, radca prawny,

–

za SI S. A.: M. Nycz, radca prawny,

–

za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,

–

za českou vládu: M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za německou vládu: J. Möller, P. Busche a M. Hellmann, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: U. Małecka, B. Sasinowska a H. Tserepa-Lacombe, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. 2009, L 263, s. 11) ve spojení s článkem 3 této směrnice.

2

Tato žádost byla podána v rámci šesti sporů mezi AR a PK S. A., a CR, BF a SI S. A., ZN a MB S. A., NK sp. z o.o., s.k. a PK S. A., KP a SI, jakož i RD sp. z o.o. a EZ S. A., majiteli motorových vozidel a pojišťovnami kryjícími občanskoprávní odpovědnost osob odpovědných za škodu způsobenou na těchto vozidlech, ve věci žaloby na náhradu této škody.

3

Bod 30 odůvodnění směrnice 2009/103 uvádí:

„Právo odvolat se na pojistnou smlouvu a uplatnit nárok přímo vůči pojišťovně je velmi důležité pro ochranu poškozeného v důsledku dopravní nehody motorového vozidla. S cílem usnadnit účinnou a rychlou likvidaci škody a pokud možno zamezit nákladným soudním řízením by přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osoby, která odpovídá za škodu, pro případ občanskoprávní odpovědnosti měl být rozšířen na všechny poškozené v důsledku dopravní nehody motorových vozidel.“

4

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Povinné pojištění vozidel“, stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

Rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci.

[…]

Pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

5

Podle článku 5 uvedené směrnice se každý členský stát může odchýlit od článku 3 této směrnice, pokud jde o určité fyzické nebo právnické osoby, veřejnoprávní i soukromoprávní, nebo určité typy vozidel nebo určitá vozidla, která mají zvláštní poznávací značku.

6

Článek 9 téže směrnice, nadepsaný „Minimální částky“, v odstavci 1 stanoví:

„Aniž jsou dotčeny případné vyšší záruky, které mohou členské státy případně stanovit, vyžaduje každý členský stát, aby částky, pro něž platí povinné pojištění uvedené v článku 3, činily alespoň:

[…]“

7

Článek 18 směrnice 2009/103, nadepsaný „Přímý nárok“, zní takto:

„Členské státy zajistí, aby poškození v důsledku nehod způsobených vozidlem krytým pojištěním podle článku 3 měli přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osoby, která odpovídá za škodu, pro případ občanskoprávní odpovědnosti.“

8

Článek 363 odst. 1 ustawy – Kodeks cywilny (občanský zákoník), ze dne 23. dubna 1964 (Dz. U. 1964, částka 16, č. 93), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský zákoník“), stanoví:

„Škoda se podle volby poškozeného nahrazuje buď uvedením do předešlého stavu, nebo zaplacením odpovídající peněžité částky. Není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné nebo vyplývají-li z něj pro povinného nepřiměřené obtíže nebo náklady, hradí se škoda v penězích.“

9

Článek 822 odst. 1 a 4 občanského zákoníku stanoví:

„1.   Pojistnou smlouvou o občanskoprávní odpovědnosti se pojistitel zavazuje, že zaplatí smluvně určenou náhradu škody způsobené třetím osobám, za kterou nese odpovědnost pojistník nebo pojištěný.

[…]

4.   Oprávněný z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku události spadající do rámce pojištění občanskoprávní odpovědnosti, může svůj nárok uplatnit přímo proti pojistiteli.“

10

Předkládající soud, Sąd Rejonowy dla m.st. Warszawy w Warszawie (obvodní soud pro hlavní město Varšavu, Polsko), projednává šest sporů. Pět z těchto sporů se týká žalobců BF, ZN, NK, KP a RD, kteří se domáhají náhrady škody vzniklé v důsledku škody způsobené na jejich vozidlech v důsledku dopravní nehody. V šestém sporu se AR domáhá náhrady škody způsobené na jeho vozidle pádem garážových vrat.

11

Žalobci v původním řízení vyčíslili svou škodu na základě nákladů na opravu odpovídajících odhadované tržní hodnotě originálních náhradních dílů a pracovní síly, jež jsou nezbytné k opravě poškozeného vozidla. Vzhledem k tomu, že oprava dotyčných vozidel dosud nebyla provedena, předkládající soud kvalifikuje tyto náklady na opravu jako „hypotetické“. Žalované v původním řízení, a sice pojišťovny, které kryjí občanskoprávní odpovědnost osob povinných vyplatit žalobcům v původním řízení náhradu škody, tvrdí, že tato náhrada nemůže přesáhnout výši skutečně utrpěné škody vypočtené podle tzv. „diferenční (rozdílové)“ metody. Podle této metody musí tato částka odpovídat rozdílu mezi hodnotou, která by byla hodnotou poškozeného vozidla, kdyby k nehodě nedošlo, a současnou hodnotou tohoto vozidla v jeho poškozeném stavu. Podle těchto pojišťoven lze náklady na opravu zohlednit pouze tehdy, pokud se prokáže, že skutečně vznikly.

12

Předkládající soud uvádí, že podle vnitrostátního práva je účelem náhrady škody poskytnout poškozenému částku odpovídající rozdílu mezi hodnotou poškozeného majetku a hodnotou, kterou by tento majetek měl, kdyby ke škodě nedošlo, a zároveň neumožnit tomuto účastníkovi, aby se obohatil.

13

Upřesňuje, že podle polské judikatury musí být náhrada, která má být vyplacena majiteli poškozeného vozidla, vypočtena na základě hypotetických nákladů na opravu tohoto vozidla bez ohledu na to, zda jeho majitel skutečně nechal vozidlo opravit nebo zda má v úmyslu nechat jej opravit. Náhrada škody zohledňující takové hypotetické náklady na opravu, které by značně přesahovaly výši utrpěné škody určenou na základě diferenční metody, se přiznává i poškozeným, kteří své poškozené vozidlo již prodali, a tedy by tuto náhradu k jeho opravě nevyužili. Podle předkládajícího soudu vede tato praxe k bezdůvodnému obohacení těchto osob na úkor všech ostatních pojistníků, kterým pojišťovny v důsledku těchto nadměrných náhrad účtují stále vyšší pojistné.

14

Podle předkládajícího soudu by tato judikatura, jíž lze vytýkat to, že v některých případech umožňuje poškozenému, aby se obohatil, mohla být odůvodněna zvláštní ochranou poškozených, která vyplývá z unijního práva. Považuje tedy za nezbytné objasnit rozsah práv poškozeného, která vyplývají z práva přímého nároku vůči pojišťovně stanoveného v článku 18 směrnice 2009/103.

15

Předkládající soud si zejména klade otázku rozsahu posledně uvedeného práva s ohledem na skutečnost, že podle polského práva se může nárok vůči odpovědné osobě podle volby poškozeného týkat buď vyplacení peněžité náhrady, nebo opravy poškozeného vozidla, tj. věcného plnění, zatímco čl. 822 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že pojišťovna může být odpovědná pouze za peněžité plnění.

16

Předkládající soud se tedy táže, zda unijní právo brání ustanovením vnitrostátního práva, která svým účinkem zbavují poškozeného, jenž hodlá uplatnit přímý nárok vůči pojišťovně, jednoho z nástrojů nápravy škody, který je stanoven vnitrostátním právem. Přiklání se k názoru, že unijní právo musí být vykládáno tak, aby tato otázka byla zodpovězena kladně.

17

Nastoluje však rovněž otázku účelu přímého nároku poškozeného vůči pojistiteli, kterým tato osoba požaduje opravu svého vozidla. Je totiž možné buď odchýlit se od pravidla vyplývajícího z čl. 822 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého může být plnění pojistitele pouze peněžité povahy, a umožnit tak poškozenému, aby požadoval po pojistiteli úhradu opravy jeho poškozeného vozidla, nebo přiznat poškozenému právo požadovat po pojistiteli namísto úhrady opravy zaplacení peněžité částky nezbytné k tomuto účelu.

18

Předkládající soud se přiklání ke druhé možnosti. Předkládající soud si nicméně klade rovněž otázku, zda unijní právo brání použití pravidel vnitrostátního práva, která umožňují vázat vyplacení peněžité částky nezbytné k opravě vozidla poškozenému na podmínky, jejichž cílem je zabránit tomu, aby poškozený mohl použít tuto peněžitou částku k jiným účelům než k uvedené opravě a aby měl prospěch ze situace, kdy se jeho majetek v důsledku nehody zvýší. Mimoto má předkládající soud pochybnosti o tom, zda právo požadovat po pojistiteli zaplacení peněžité částky nezbytné k opravě poškozeného vozidla musí být přiznáno rovněž majiteli takového vozidla, který ho již prodal, takže ho fakticky nemůže nechat opravit.

19

Konečně je předkládající soud toho názoru, že odpovědi na předběžné otázky jsou relevantní rovněž pro řešení sporu, v němž je AR žalobcem v původním řízení, i když škoda způsobená na vozidle pádem garážových vrat nespadá do působnosti směrnice 2009/103. S ohledem na „zásadu rovnosti před zákonem“ se mu totiž jeví přiměřené použít na takový spor stejné zásady, jako jsou zásady použitelné na ostatní spory v původním řízení.

20

Za těchto okolností se Sąd Rejonowy dla m.st. Warszawy w Warszawie (obvodní soud pro hlavní město Varšavu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21

Ve svém vyjádření předloženém Soudnímu dvoru RD tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož předběžné otázky mají ve skutečnosti zpochybnit úpravu likvidace pojistných událostí z titulu pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, jak je stanovena v polském právu. Polská vláda uvádí, že nároky, v nichž tkví původ sporů v původním řízení, nesměřují k uvedení vozidel žalobců v původním řízení do stavu před vznikem škody, nýbrž k vyplacení peněžité náhrady, takže první dvě otázky musí být považovány za hypotetické, a tudíž nepřípustné.

22

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora zajisté vyplývá, že za současného stavu unijního práva si členské státy zachovávají v rámci svých režimů občanskoprávní odpovědnosti v zásadě volnost při určování zejména škod způsobených motorovými vozidly, které musí být nahrazeny, rozsahu náhrady těchto škod, jakož i osob majících nárok na uvedenou náhradu [rozsudek ze dne 20. května 2021, K. S. (Náklady na odtažení poškozeného vozidla), C‑707/19, EU:C:2021:405, bod 25 a citovaná judikatura].

23

V projednávané věci se však předběžné otázky netýkají oblastí uvedených v předchozím bodě. Podstatou otázek předkládajícího soudu totiž je, zda článek 18 směrnice 2009/103 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, která stanoví určité podmínky pro uplatnění přímého nároku osobami, kterým vznikla škoda v důsledku dopravní nehody, vůči pojistiteli osoby odpovědné za tuto škodu, přiznaného tímto článkem.

24

Mimoto argument polské vlády, podle kterého se nároky, v nichž tkví původ sporů v původním řízení, netýkají uvedení dotyčných poškozených vozidel do stavu před vznikem škody, nýbrž k vyplacení peněžité náhrady, nestačí k prokázání, že první dvě otázky předkládajícího soudu jsou hypotetické.

25

Z údajů poskytnutých tímto soudem, shrnutých v bodech 13 až 17 tohoto rozsudku, totiž vyplývá, že si je dobře vědom skutečnosti, že nároky, v nichž tkví původ sporů v původním řízení, směřují k vyplacení peněžité náhrady. Táže se však zejména na to, zda článek 18 směrnice 2009/103 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud právní úprava členského státu stanoví, že poškozený může požadovat po osobě odpovědné za škodu buď peněžitou náhradu, nebo uvedení poškozeného vozidla do stavu před vznikem škody, tato osoba může na základě uplatnění přímého nároku vůči pojistiteli, který kryje občanskoprávní odpovědnost odpovědné osoby, požadovat od tohoto pojistitele peněžitou náhradu vypočtenou nikoli na základě tzv. „diferenční (rozdílové)“ metody, nýbrž na základě nákladů nezbytných k uvedení uvedeného vozidla do stavu před vznikem škody.

26

Z toho vyplývá, že otázky předkládajícího soudu se týkají výkladu unijního práva a nejsou hypotetické.

27

Je však třeba konstatovat, že podle informací předkládajícího soudu se spor v původním řízení mezi AR, na jedné straně a PK a CR, na druhé straně týká náhrady škody způsobené na vozidle z důvodu pádu garážových vrat.

28

Cílem směrnice 2009/103 je zajistit ochranu osob poškozených v důsledku nehod způsobených motorovými vozidly, což je cíl, který byl unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. května 2021, K. S. (Náklady na odtažení poškozeného vozidla), C‑707/19, EU:C:2021:405, bod 27 a citovaná judikatura].

29

Je však zřejmé, že občanskoprávní odpovědnost, kterou nese osoba, která má garáž v držení, v důsledku pádu vrat garáže na motorové vozidlo, nemá původ ve škodě způsobené dotčeným vozidlem, nýbrž ve škodě způsobené na tomto vozidle pádem součásti budovy. Z toho vyplývá, jak připouští sám předkládající soud, že skutkový základ sporu v původním řízení mezi AR, na jedné straně a PK a CR, na druhé straně nespadá do působnosti směrnice 2009/103.

30

Předkládající soud nicméně uvádí, že s ohledem na „zásadu rovnosti před zákonem“ považuje za přiměřené použít na uvedený spor stejná pravidla, jako jsou pravidla použitelná na ostatní spory v původním řízení. Jelikož uvedený soud pouze zvažuje důsledky, které mohou z tohoto rozsudku vyplývat podle zásady uznané v polském právu, stačí připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU nemá Soudní dvůr pravomoc k výkladu vnitrostátního práva ani k aplikaci právních pravidel na určitou situaci, jelikož tyto úkoly přísluší výlučně předkládajícímu soudu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2020, Vikingo Fővállalkozó, C‑610/19, EU:C:2020:673, bod 68 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 9. ledna 2023, A. T. S. 2003, C‑289/22, EU:C:2023:26, bod 29). Tyto úvahy proto nepostačují k prokázání, že existuje souvislost mezi předmětem tohoto prvního sporu a požadovaným výkladem unijního práva.

31

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je tudíž třeba konstatovat, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná, s výjimkou části týkající se sporu mezi AR, na jedné straně a PK a CR, na druhé straně, v níž je nepřípustná.

32

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 18 směrnice 2009/103 ve spojení s článkem 3 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě přímého nároku osoby, jejíž vozidlo bylo poškozeno v důsledku dopravní nehody, vůči pojistiteli osoby odpovědné za tuto nehodu stanoví, že jediným způsobem, jak získat náhradu škody od tohoto pojistitele, je vyplacení peněžité náhrady, a případně jaké povinnosti vyplývají z těchto ustanovení, pokud jde o způsob výpočtu této náhrady a podmínky jejího vyplacení.

33

Článek 3 směrnice 2009/103 ukládá každému členskému státu, s výhradou výjimek, které může stanovit podle článku 5 této směrnice, přijmout veškerá vhodná opatření k zajištění toho, aby občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním.

34

V tomto ohledu je třeba úvodem poznamenat, že jelikož předkládající soud neuvedl údaje v opačném smyslu, pět sporů v původním řízení, u nichž byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce shledána přípustnou, se netýká osob nebo vozidel, u nichž Polská republika využila možnosti výjimky podle článku 5.

35

Pokud jde o přímý nárok poškozených vůči pojistiteli zakotvený v článku 18 směrnice 2009/103, je třeba konstatovat, že toto ustanovení nebrání tomu, aby vnitrostátní právo stanovilo, že tento způsob získání náhrady škody může spočívat pouze v peněžitém plnění.

36

Je totiž třeba poukázat na to, že z bodu 30 odůvodnění této směrnice vyplývá, že tento nárok spočívá v umožnění poškozenému odvolat se na pojistnou smlouvu a uplatnit jej přímo vůči pojišťovně. Z toho vyplývá, že účelem takového nároku může být pouze to, aby pojistitel odpovědné osoby poskytl poškozenému přímo plnění, které by byl povinen poskytnout svému pojištěnému, a to v mezích pojistné smlouvy.

37

Pokud je tedy plnění pojistitele, jak je vymezeno v pojistné smlouvě, výlučně peněžité povahy, článek 18 uvedené směrnice nebrání tomu, aby se přímý nárok poškozeného vůči pojistiteli nutně týkal vyplacení peněžité náhrady.

38

V tomto ohledu, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 52 svého stanoviska, skutečnost, že článek 9 směrnice 2009/103 mimo jiné stanoví povinné minimální krytí v podobě minimálních částek náhrady škody, takový výklad potvrzuje.

39

V projednávané věci je tomu tak v případě přímých nároků uplatněných v původním řízení podle článku 18 této směrnice, jelikož čl. 822 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že plnění pojistitele mohou být pouze peněžité povahy, jak vyplývá z informací poskytnutých Soudnímu dvoru.

40

V tomto kontextu se otázky předkládajícího soudu týkají rovněž způsobu výpočtu takové peněžité náhrady, jakož i podmínek jejího vyplacení, zejména pokud jde o možnost vázat vyplacení takové náhrady pojistitelem na splnění podmínek, jejichž cílem je zajistit, aby ji poškozený skutečně použil na opravu svého vozidla, což vylučuje, aby tato náhrada odpovídala nákladům na uvedení poškozeného vozidla do stavu před vznikem škody, když tato osoba toto vozidlo prodala v poškozeném stavu.

41

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny dbát na to, aby ochrana práv zaručených právním řádem Evropské unie nevedla k bezdůvodnému obohacení oprávněných osob [rozsudky ze dne 25. března 2021, Balgarska Narodna Banka, C‑501/18, EU:C:2021:249, bod 125, a ze dne 21. března 2023, Mercedes-Benz Group (Odpovědnost výrobců vozidel vybavených odpojovacími zařízeními), C‑100/21, EU:C:2023:229, bod 94].

42

Je rovněž třeba připomenout, že povinnost pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené třetím osobám provozem motorových vozidel se neshoduje s rozsahem jejich odškodnění na základě občanskoprávní odpovědnosti pojištěného. Zatímco prvně uvedená povinnost je totiž vymezena a zaručena unijní právní úpravou, rozsah odškodnění je upraven především vnitrostátním právem [rozsudek ze dne 20. května 2021, K. S. (Náklady na odtažení poškozeného vozidla), C‑707/19, EU:C:2021:405, bod 23 a citovaná judikatura].

43

Cílem unijní právní úpravy tak není harmonizace režimů občanskoprávní odpovědnosti členských států, neboť členské státy si v zásadě mohou volně stanovit režim občanskoprávní odpovědnosti použitelný na nehody způsobené provozem vozidel [rozsudek ze dne 20. května 2021, K. S. (Náklady na odtažení poškozeného vozidla), C‑707/19, EU:C:2021:405, bod 24 a citovaná judikatura].

44

Jak bylo připomenuto v bodě 22 tohoto rozsudku, za současného stavu unijního práva si tedy členské státy v rámci svých režimů občanskoprávní odpovědnosti v zásadě zachovávají volnost při určování zejména škod způsobených motorovými vozidly, které musí být nahrazeny, rozsahu náhrady těchto škod, jakož i osob majících nárok na uvedenou náhradu.

45

Členské státy však musí své pravomoci v této oblasti vykonávat v souladu s unijním právem a vnitrostátní předpisy upravující odškodnění za nehody způsobené provozem vozidel nemohou unijní právní úpravu zbavit jejího užitečného účinku, zejména tím, že automaticky vylučují nebo neúměrně omezují právo poškozeného na náhradu škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. května 2021, K. S. (Náklady na odtažení poškozeného vozidla), C‑707/19, EU:C:2021:405, bod 26 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 44 a citovaná judikatura].

46

V této souvislosti je třeba podotknout, že pokud poškozený při uplatnění svého přímého nároku vůči pojistiteli občanskoprávní odpovědnosti osoby odpovědné za škodu požaduje, aby mu pojistitel poskytl plnění stanovené v pojistné smlouvě, může být vyplacení tohoto plnění vázáno pouze na podmínky výslovně stanovené v této smlouvě.

47

V důsledku toho, jak zdůraznil generální advokát v bodě 62 svého stanoviska, aby nebyl narušen užitečný účinek přímého nároku stanoveného v článku 18 směrnice 2009/103, nemohou podmínky uvedené v bodě 40 tohoto rozsudku vést k vyloučení nebo omezení povinnosti pojistitele vyplývající z článku 3 této směrnice uhradit v plné výši náhradu škody, kterou musí osoba odpovědná za škodu poskytnout poškozenému za škodu, kterou utrpěl.

48

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že článek 18 směrnice 2009/103 ve spojení s článkem 3 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že:

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění ve spojení s článkem 3 téže směrnice

musí být vykládán v tom smyslu, že