–

za Charles Taylor Adjusting Ltd a FD: S. Cogley, advocate, A. Nasikas, G. Orfanidis a K. Sotiriadis, dikigoroi,

–

za Overseas Marine Enterprises Inc. a Starlight Shipping Co.: K. Georgopoulos, dikigoros,

–

za řeckou vládu: Z. Chatzipavlou, K. Georgiadis a L. Kotroni, jako zmocněnci,

–

za španělskou vládu: M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi: T. Adamopoulos a S. Noë, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 34 bodu 1 a čl. 45 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Charles Taylor Adjusting Ltd (dále jen „Charles Taylor“) a FD, zástupci pojistitelů námořní lodě Alexandros T., na jedné straně a společnostmi Starlight Shipping Co. (dále jen „Starlight“), majitelkou této lodi, a Overseas Marine Enterprises Inc. (dále jen „OME“), provozovatelkou uvedené lodě, na straně druhé ve věci uznání a výkonu rozsudku a dvou usnesení High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Commercial Court) [Vrchní soud (Anglie a Wales), senát pro obchodní spory, Spojené království] (dále jen „rozsudek a usnesení High Court“) v Řecku.

3

Článek 34 bod 1 nařízení č. 44/2001, který byl časově použitelný na spor v původním řízení, stanovoval:

„Rozhodnutí se neuzná,

4

Článek 45 odst. 1 nařízení zněl:

„Soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí.“

5

Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „dohoda o vystoupení“) byla přijata dne 17. října 2019 a vstoupila v platnost dne 1. února 2020.

6

Článek 67 dohody, nadepsaný „Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí a související spolupráce mezi ústředními orgány“, v odst. 2 písm. a) stanoví:

„Ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království, pokud jde o uznávání a výkon rozsudků, rozhodnutí, veřejných listin, soudních smírů nebo dohod, použijí níže uvedené akty nebo ustanovení takto:

7

Článek 126 uvedené dohody stanoví přechodné období, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020, během něhož se v souladu s čl. 127 odst. 1 prvním pododstavcem téže dohody použije na Spojené království a ve Spojeném království unijní právo, není-li v dohodě o vystoupení stanoveno jinak.

8

Dne 3. května 2006 se u pobřeží zálivu Port Elizabeth (Jihoafrická republika) loď Alexandros T. i s nákladem potopila. Starlight a OME, tj. majitelka a provozovatelka lodi, požadovaly od pojistitelů lodi náhradu škody na základě smluvní odpovědnosti pojistitelů z důvodu vzniku pojistné události.

9

Vzhledem k tomu, že pojistitelé tuto náhradu odmítli vyplatit, podala na ně Starlight v témže roce žalobu k soudu ve Spojeném království a proti jednomu z nich podala návrh na zahájení rozhodčího řízení. V době, kdy uvedená řízení probíhala, Starlight, OME a pojistitelé lodi uzavřely dohody o narovnání, kterými byla řízení mezi stranami ukončena. Pojistitelé tak v dohodnuté lhůtě vyplatili z titulu pojistné události plnění stanovené v pojistných smlouvách ve výši úplné náhrady ztráty lodě.

10

Dohody o narovnání byly ve Spojeném království potvrzeny dne 14. prosince 2007 a 7. ledna 2008 soudem, u něhož probíhalo uvedené soudní řízení. Uvedený soud nařídil zastavení všech následných řízení v dotčené věci, která vyplynula z téže žaloby.

11

Po uzavření uvedených dohod podali Starlight a ΟΜΕ, jakož i ostatní majitelé lodi Alexandros T. a některé fyzické osoby, jež je právně zastupují, několik nových žalob u Polymeles Protodikeio Peiraios (soud prvního stupně v Pireu, Řecko), z nichž je třeba zmínit žaloby podané dne 21. dubna 2011 a 13. ledna 2012 mimo jiné proti společnosti Charles Taylor, která poskytuje právní a technické poradenství a hájila pojistitele lodi proti nárokům společnosti Starlight před soudem uvedeným v předchozím bodě, a proti FD, řediteli této společnosti.

12

Starlight a ΟΜΕ se těmito novými žalobami domáhaly náhrady majetkové i nemajetkové újmy, jež jim údajně vznikla v důsledku jich se týkajících nepravdivých a pomlouvačných tvrzení pojistitelů lodi a jejich zástupců. Starlight a ΟΜΕ tvrdily, že v době, kdy ještě probíhalo původní řízení o vyplacení pojistného plnění od pojistitelů a kdy přetrvávalo jejich odmítnutí pojistné vyplatit, pracovníci a zástupci těchto pojistitelů šířili na půdě Ethniki Trapeza tis Ellados (řecká národní banka), která byla zástavním věřitelem jednoho z majitelů lodi, jakož i na pojistném trhu nepravdivé pomluvy, že potopení lodi bylo způsobeno vážnými závadami na ní, o nichž majitelé věděli.

13

V době, kdy probíhala řízení o nových žalobách, podali pojistitelé lodi a jejich zástupci, včetně společnosti Charles Taylor a FD, odpůrci v těchto řízeních, u anglických soudů žaloby proti společnostem Starlight a ΟΜΕ, kterými se domáhali určení, že řízení zahájená v Řecku představují porušení dohod o narovnání, a uspokojení svých „nároků na deklaratorní nápravu a na náhradu škody“.

14

Po vyčerpání všech opravných prostředků vedla tato řízení proti společnostem Starlight a ΟΜΕ ve Spojeném království dne 26. září 2014 k vydání rozsudku a usnesení High Court. Podle tohoto rozsudku a těchto usnesení, jež se opíraly o obsah dohod o narovnání a doložku o volbě soudu, v níž byl určen uvedený soud, byla navrhovatelům v původním řízení přiznána náhrada související s řízením v Řecku, jakož i náhrada nákladů řízení v Anglii.

15

Monomeles Protodikeio Peiraios, Naftiko Tmima (samosoudce soudu prvního stupně v Pireu, oddělení pro námořní agendu, Řecko) vyhověl návrhu společnosti Charles Taylor a FD ze dne 7. ledna 2015 znějícímu na uznání rozsudku a usnesení High Court a jejich prohlášení za částečně vykonatelné v Řecku v souladu s nařízením č. 44/2001.

16

Dne 11. září 2015 podaly Starlight a OME proti rozsudku Monomeles Protodikeio Peiraios, Naftiko Tmima (samosoudce soudu prvního stupně v Pireu, oddělení pro námořní agendu) odvolání k Monomeles Efeteio Peiraios Naftiko Tmima (samosoudce odvolacího soudu v Pireu, oddělení pro námořní agendu, Řecko).

17

Rozsudkem ze dne 1. července 2019 posledně uvedený soud jejich odvolání vyhověl s odůvodněním, že rozhodnutí, jejichž uznání a výkon byly požadovány, obsahují „kvazi anti-suit injunctions“ (zákazy vést řízení v téže věci u jiného soudu), které vylučovaly možnost zúčastněných obrátit se na řecké soudy, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, jakož i s čl. 8 odst. 1 a článkem 20 Syntagma (řecká ústava), přičemž tato ustanovení jsou v Řecku „jádrem“ pojmu „veřejný pořádek“.

18

Charles Taylor a FD podali proti uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek k Areios Pagos (Kasační soud, Řecko), který je předkládajícím soudem. Tvrdí, že rozsudek a usnesení High Court nejsou ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem místa soudu ani Evropské unie a že neporušují jeho základní zásady. Tvrdí, že přiznání předběžné náhrady škody na základě nových žalob podaných v Řecku před podáním žalob u anglických soudů nebránilo zúčastněným, aby pokračovali v podávání žalob u řeckých soudů, ani uvedeným soudům, aby jim poskytovaly soudní ochranu. V důsledku toho bylo nesprávně konstatováno, že rozsudek a usnesení High Court představují „kvazi anti-suit injunctions“.

19

Za těchto okolností se Areios Pagos (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Pokud jde o místní použitelnost nařízení č. 44/2001 bez ohledu na vystoupení Spojeného království z Unie, je třeba úvodem poznamenat, že podle čl. 67 odst. 2 písm. a) dohody o vystoupení ve spojení s jejími články 126 a 127 se nařízení č. 1215/2012 ve Spojeném království a v členských státech v případech zahrnujících Spojené království použije na uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v soudních řízeních zahájených před koncem přechodného období, tj. před 31. prosincem 2020.

21

Z toho vyplývá, že za stejných podmínek zůstávají použitelná i ustanovení o uznávání a výkonu obsažená v nařízení č. 44/2001, které už bylo při přijetí dohody o vystoupení zrušené a nahrazené nařízením č. 1215/2012.

22

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byly rozsudek a usnesení High Court vydány dne 26. září 2014, je nařízení č. 44/2001 na spor v původním řízení místně použitelné.

23

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 ve spojení s jeho čl. 45 odst. 1 vykládán v tom smyslu, že soud členského státu může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí soudu jiného členského státu z důvodu jeho rozporu s veřejným pořádkem spočívajícího v tom, že toto rozhodnutí brání pokračování řízení probíhajícího před jiným soudem prvního členského státu tím, že přiznává jednomu z účastníků řízení předběžnou peněžní náhradu nákladů, které nese z důvodu zahájení tohoto řízení, a to zaprvé proto, že se na předmět tohoto řízení vztahuje dohoda o narovnání, jež byla platně uzavřena a potvrzena soudem členského státu, který uvedené rozhodnutí vydal, a zadruhé proto, že soud prvního členského státu, u něhož bylo toto sporné řízení zahájeno, není vzhledem k doložce o výlučné příslušnosti příslušný.

24

Nařízení č. 44/2001 spočívá na důvěře, kterou členské státy vzájemně mají ve své právní systémy a soudní instituce (rozsudek ze dne 9. prosince 2003, Gasser,C‑116/02, EU:C:2003:657, bod 72). Kromě několika omezených výjimek, mezi něž patří rozpor s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, uvedený v čl. 34 bodě 1 nařízení č. 44/2001, tudíž toto nařízení neumožňuje přezkum příslušnosti soudu soudem jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. dubna 2004, Turner,C‑159/02, EU:C:2004:228, bod 26, jakož i ze dne 10. února 2009, Allianz a Generali Assicurazioni Generali, C‑185/07, EU:C:2009:69, bod 29).

25

Zákaz podat žalobu k zahraničnímu soudu nebo u něj pokračovat v řízení, který soud pod hrozbou sankce ukládá účastníku řízení v rámci „anti-suit injunction“, má přitom za následek zásah do příslušnosti zahraničního soudu k vyřešení sporu. Pokud je totiž proti žalobci vydán příkaz, kterým se mu zakazuje takovou žalobu podat, je nutno konstatovat zásah do příslušnosti zahraničního soudu, který je jako takový neslučitelný s nařízením (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. dubna 2004, Turner,C‑159/02, EU:C:2004:228, bod 27; ze dne 10. února 2009, Allianz a Generali Assicurazioni Generali, C‑185/07, EU:C:2009:69, bod 34, a ze dne 13. května 2015, Gazprom,C‑536/13, EU:C:2015:316, bod 32).

26

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí v podstatě vyplývá, jak je zmíněno v bodě 14 tohoto rozsudku, že rozsudek a usnesení High Court, jehož výlučnou příslušnost si strany zvolily v rámci dohod o narovnání, nejsou určeny přímo řeckým soudům ani formálně nezakazují řízení, které bylo zahájeno u předkládajícího soudu. Tento rozsudek a usnesení nicméně obsahují odůvodnění týkající se zaprvé porušení těchto dohod o narovnání společnostmi Starlight a OME, jakož i fyzickými osobami, které je zastupují, zadruhé sankce, kterým se tyto společnosti vystavují v případě, že povinnosti vyplývající z uvedeného rozsudku a usnesení nedodrží, a zatřetí příslušnosti řeckých soudů ve vztahu k uvedeným dohodám o narovnání. Navíc tento rozsudek a usnesení obsahují rovněž odůvodnění týkající se peněžitých trestů, které hrozí společnostem Starlight a OME a fyzickým osobám, které je zastupují, a zejména rozhodnutí o přiznání náhrady škody formou zálohy, jejíž výše není konečná a závisí na dalším řízení před těmito soudy.

27

Z výše uvedeného vyplývá, že jak konstatoval generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, rozsudek a usnesení High Court lze kvalifikovat jako „kvazi anti-suit injunctions“. Cílem tohoto rozsudku a usnesení sice není zakázat účastníkům řízení podat žalobu k zahraničnímu soudu nebo pokračovat v řízení před ním, avšak bylo by možné mít za to, že jejich účinkem je přinejmenším odrazení společností Starlight a OME, jakož i jejich zástupců od toho, aby se obraceli na řecké soudy nebo aby před nimi pokračovala řízení o žalobách s týmž předmětem jako řízení zahájená před soudy Spojeného království, což v každém případě musí předkládající soud ověřit.

28

Příkaz, který by měl takové účinky, by s ohledem na zásady připomenuté v bodech 24 a 25 tohoto rozsudku nebyl s nařízením č. 44/2001 slučitelný.

29

Soud členského státu, v němž se o uznání žádá, nicméně nemůže odmítnout uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě pouze z důvodu, že má za to, že v tomto rozhodnutí bylo nesprávně použito vnitrostátní nebo unijní právo, jelikož by tím byl zpochybněn účel nařízení č. 44/2001 (rozsudky ze dne 28. dubna 2009, Apostolides,C‑420/07, EU:C:2009:271, bod 60, a ze dne 16. ledna 2019, Liberato,C‑386/17, EU:C:2019:24, bod 54).

30

Z toho plyne, že je třeba zkoumat, zda soud členského státu může v rámci přezkumu opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí soudu jiného členského státu zrušit toto prohlášení z důvodu, že uvedené rozhodnutí je „kvazi anti-suit injunction“, který je v zásadě neslučitelný s nařízením č. 44/2001.

31

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že čl. 45 odst. 1 uvedeného nařízení omezuje možnost zamítnout nebo zrušit prohlášení vykonatelnosti na některý z důvodů uvedených v článcích 34 a 35 nařízení. Zadruhé čl. 34 odst. 1 nařízení v podstatě stanoví, že se rozhodnutí neuzná, je-li jeho uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá.

32

Co se týče pojmu „veřejný pořádek“ uvedeného v daném ustanovení, Soudní dvůr rozhodl, že článek 34 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán restriktivně, jelikož představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů nařízení. Ustanovení o veřejném pořádku obsažené v čl. 34 bodě 1 se může uplatnit pouze ve výjimečných případech (rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach,C‑7/98, EU:C:2000:164, bod 21, a ze dne 25. května 2016, Meroni,C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 38 a citovaná judikatura).

33

Ačkoli je členským státům v zásadě ponechána volnost určit na základě výhrady uvedené v daném ustanovení požadavky vyplývající z jejich veřejného pořádku v souladu s jejich vlastními pojetími, spadá určení mezí tohoto pojmu do výkladu nařízení (rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach,C‑7/98, EU:C:2000:164, bod 22, a ze dne 7. dubna 2022, H Limited,C‑568/20, EU:C:2022:264, bod 42).

34

Soudnímu dvoru proto sice nepřísluší definovat obsah pojmu „veřejný pořádek členského státu“, avšak přísluší mu kontrolovat meze, v jejichž rámci může soud členského státu tento pojem použít k tomu, aby neuznal rozhodnutí vydané v jiném členském státě (rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach,C‑7/98, EU:C:2000:164, bod 23, a ze dne 7. dubna 2022, H Limited,C‑568/20, EU:C:2022:264, bod 42).

35

Použití ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 34 bodě 1 nařízení č. 44/2001 přichází do úvahy pouze v případě, že by uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě nepřijatelným způsobem narušovalo právní řád členského státu, v němž se o uznání žádá, neboť by bylo v rozporu s některou základní zásadou. Aby byl respektován zákaz přezkoumávání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě ve věci samé, musel by zásah představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu členského státu, v němž se o uznání žádá, za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní (rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach,C‑7/98, EU:C:2000:164, bod 37, a ze dne 16. července 2015, Diageo Brands,C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 44).

36

Okolnost, že se zjevné pochybení, kterého se měl dopustit soud státu původu, týká pravidla unijního práva, nemění podmínky použití ustanovení o veřejném pořádku ve smyslu čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Je totiž na vnitrostátním soudu, aby zajistil stejnou účinnost ochrany práv zakotvených vnitrostátním právním řádem i práv zakotvených právním řádem unijním. Uvedené ustanovení se má uplatnit týmž způsobem, pokud by dané právní pochybení znamenalo, že by uznání dotyčného rozhodnutí ve státě, v němž se o uznání žádá, vedlo ke zjevnému porušení právního pravidla zásadního pro unijní právní řád, a tedy pro právní řád tohoto členského státu (rozsudky ze dne 11. května 2000, Renault,C‑38/98, EU:C:2000:225, bod 32, jakož i ze dne 16. července 2015, Diageo Brands,C‑681/13, EU:C:2015:471, body 48 a 50).

37

V projednávaném případě rozsudek a usnesení High Court, které by v souladu s bodem 27 tohoto rozsudku mohly být kvalifikovány jako „kvazi anti-suit injunctions“, jelikož nepřímo ovlivňují pokračování řízení zahájeného před soudy jiného členského státu, nedodržují obecnou zásadu plynoucí z judikatury Soudního dvora, podle níž každý soud, jemuž byla věc předložena, sám na základě pravidel, která se na něj vztahují, určí, zda je příslušný k rozhodnutí sporu, který mu byl předložen (obdobně viz rozsudky ze dne 10. února 2009, Allianz a Generali Assicurazioni Generali, C‑185/07, EU:C:2009:69, bod 29, jakož i ze dne 13. května 2015, Gazprom,C‑536/13, EU:C:2015:316, bod 33).

38

Takové „kvazi anti-suit injunctions“ jsou v rozporu s důvěrou, kterou členské státy vzájemně přiznávají svým právním systémům a soudním institucím a na které spočívá systém příslušnosti podle nařízení č. 44/2001 (obdobně viz rozsudek ze dne 10. února 2009, Allianz a Generali Assicurazioni Generali, C‑185/07, EU:C:2009:69, bod 30).

39

Jak konstatoval generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, za těchto podmínek, s výhradou ověření předkládajícím soudem, mohou být uznání a výkon rozsudku a usnesení High Court neslučitelné s veřejným pořádkem právního řádu členského státu, v němž se o uznání žádá, jelikož mohou narušit základní zásadu panující v unijním soudním prostoru spočívajícím na vzájemné důvěře, podle níž rozhoduje o své vlastní příslušnosti každý soud.

40

Mimo to tento druh „kvazi anti-suit injunctions“ může rovněž narušit přístup osoby, vůči níž směřují, k soudu. Jak totiž podotkla Komise, přiznání náhrady nákladů řízení, které žalovaný nese v důsledku zahájení řízení před soudem členského státu, v němž se žádá o uznání, ve formě předběžného finančního odškodnění, ztěžuje, či dokonce znemožňuje žalobci pokračování v tomto řízení.

41

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 ve spojení s jeho čl. 45 odst. 1 musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí soudu jiného členského státu z důvodu jeho rozporu s veřejným pořádkem spočívajícího v tom, že toto rozhodnutí brání pokračování řízení probíhajícího před jiným soudem prvního členského státu tím, že přiznává jednomu z účastníků řízení předběžnou peněžní náhradu nákladů, které nese z důvodu zahájení tohoto řízení, a to zaprvé proto, že se na předmět tohoto řízení vztahuje dohoda o narovnání, jež byla platně uzavřena a potvrzena soudem členského státu, který uvedené rozhodnutí vydal, a zadruhé proto, že soud prvního členského státu, u něhož bylo toto sporné řízení zahájeno, není příslušný vzhledem k doložce o výlučné příslušnosti.

42

Druhá otázka je položena pro případ záporné odpovědi na první otázku. S ohledem na odpověď podanou na tuto první otázku není tedy namístě na ni odpovídat.

43

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 34 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve spojení s jeho čl. 45 odst. 1

musí být vykládán v tom smyslu, že

soud členského státu může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí soudu jiného členského státu z důvodu jeho rozporu s veřejným pořádkem spočívajícího v tom, že toto rozhodnutí brání pokračování řízení probíhajícího před jiným soudem prvního členského státu tím, že přiznává jednomu z účastníků řízení předběžnou peněžní náhradu nákladů, které nese z důvodu zahájení tohoto řízení, a to zaprvé proto, že se na předmět tohoto řízení vztahuje dohoda o narovnání, jež byla platně uzavřena a potvrzena soudem členského státu, který uvedené rozhodnutí vydal, a zadruhé proto, že soud prvního členského státu, u něhož bylo toto sporné řízení zahájeno, není příslušný vzhledem k doložce o výlučné příslušnosti.