–

za HUK-COBURG-Allgemeine Versicherung AG: G. I. Ilievou, advokat,

–

za německou vládu J. Möllerem, U. Bartlem, J. Heitzem, M. Hellmannem a U. Kühnem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi C. Georgievou, D. Triantafyllouem a H. Tserepa-Lacombe, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. 1984, L 8, s. 17; Zvl. vyd. 06/07, s. 3), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005 (Úř. věst. 2005, L 149, s. 14) (dále jen „druhá směrnice“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi LM a NO, na straně jedné, a společností HUK-COBURG-Allgemeine Versicherung AG (dále jen „HUK-COBURG“), která je pojišťovnou, na straně druhé, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy ze strany posledně uvedené pojišťovny z titulu povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která vznikla LM a NO v důsledku úmrtí jejich matky při dopravní nehodě.

3

Článek 1 odst. 1 druhé směrnice stanovil:

„Pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 směrnice [Rady] 72/166/EHS [ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. 1972, L 103, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 10)] musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

4

Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. 2009, L 263, s. 11) byly kodifikovány starší směrnice upravující oblast povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, včetně druhé směrnice, která tak byla s účinností k 27. říjnu 2009 zrušena. Podle srovnávací tabulky uvedené v příloze II směrnice 2009/103 odpovídá čl. 1 odst. 1 druhé směrnice čl. 3 čtvrtému pododstavci směrnice 2009/103.

5

Článek 1 směrnice 2009/103 obsahuje následující definici:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

6

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Povinné pojištění vozidel“, stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

Rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci.

[…]

Pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

7

Článek 5 uvedené směrnice, nadepsaný „Výjimky z povinnosti pojištění vozidel“, v odst. 1 prvním pododstavci stanoví:

„Členský stát se může odchýlit od článku 3, pokud jde o určité fyzické nebo právnické osoby, veřejnoprávní i soukromoprávní; dotyčný stát sestaví seznam takových osob a oznámí jej ostatním členským státům a Komisi.“

8

Článek 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6), nadepsaný „Pojistné smlouvy“, v odst. 2 druhém pododstavci stanoví:

„V míře, ve které nebylo právo rozhodné zvoleno stranami, se pojistná smlouva řídí právem země, kde má pojistitel své obvyklé bydliště. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že smlouva je zjevně úžeji spojena s jinou zemí, použije se právo této jiné země.“

9

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40) platí, že:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.“

10

Ustanovení § 253 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník), nadepsané „Nemajetková újma“, ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „BGB“), zní:

11

Ustanovení § 823 BGB, nadepsané „Povinnost nahradit škodu“, v odstavci 1 stanoví:

„Každý, kdo úmyslně nebo z nedbalosti způsobí jinému protiprávní újmu na životě, těle, zdraví, svobodě, majetku nebo jiném právu, je povinen nahradit druhému vzniklou škodu.“

12

V ustanovení § 115, nadepsaném „Právo podat přímou žalobu“, Gesetz über den Versicherungsvertrag (zákon o pojistných smlouvách), ze dne 23. listopadu 2007 (BGBl. 2007 I, s. 2631), ve znění použitelném na spor v původním řízení, se v odstavci 1 stanoví:

„Třetí osoba může rovněž uplatnit svůj nárok na náhradu škody vůči pojistiteli,

[…]

Nárok vzniká v rozsahu povinnosti pojistitele plnit z pojistného vztahu, a pokud povinnost plnit neexistuje, v rozsahu § 117 odst. 1 až 4. Pojistitel je povinen vyplatit peněžní náhradu. Pojistitel a pojistník, který je povinen k náhradě škody, odpovídají společně a nerozdílně.“

13

Ustanovení § 7 Straßenverkehrsgesetz (zákon o provozu na pozemních komunikacích), ve znění použitelném na spor v původním řízení, nadepsaný „Odpovědnost držitele vozidla, jízda bez oprávnění“, v odstavci 1 stanoví:

„Dojde-li při provozu motorového vozidla k usmrcení osoby, jejímu zranění nebo poškození jejího zdraví nebo k poškození věci, je držitel vozidla povinen nahradit poškozenému vzniklou škodu.“

14

V ustanovení § 11 zákona o provozu na pozemních komunikacích, nadepsaném „Rozsah povinnosti náhrady škody v případě újmy na zdraví“, se stanoví:

„V případě zranění nebo poškození zdraví se nahrazují náklady vynaložené poškozeným na léčbu a finanční újma, která mu vznikla v důsledku dočasné či trvalé ztráty výdělečné schopnosti nebo z důvodu dočasného nebo trvalého nárůstu jeho potřeb. Spravedlivou peněžní náhradu lze požadovat i za nemajetkovou újmu.“

15

NO, narozená v roce 2006, a LM, narozená v roce 2010, jsou dcerami AB (matka) a CD (otec), přičemž všichni z nich mají bulharskou státní příslušnost.

16

V průběhu roku 2013 se AB a CD usadili z pracovních důvodů v Německu, zatímco NO a LM zůstaly v Bulharsku.

17

Dne 27. července 2014 zemřela AB při dopravní nehodě, k níž došlo v obci Emsdetten (Německo). Tuto nehodu způsobil CD, který byl pojištěn v rámci povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti u HUK-COBURG, pojišťovny se sídlem v Německu. Řídil své vozidlo ve stavu opilosti, přičemž AB seděla na pravém předním sedadle, aniž měla zapnutý bezpečnostní pás.

18

V důsledku nehody společnost HUK-COBURG vyplatila NO a LM částku 5000 eur jako náhradu škody způsobené úmrtím jejich matky. Vzhledem k tomu, že NO a LM, zastoupené CD, považovaly tuto částku za nedostatečnou, podaly proti společnosti HUK-COBURG žalobu k Sofijskimu gradskimu sadu (Městský soud v Sofii, Bulharsko), jenž je předkládajícím soudem, kterou se domáhaly zaplacení náhrady škody ve výši 300000 bulharských leva (BGN) (přibližně 153000 eur) pro každou z nich z titulu nemajetkové újmy způsobené tímto úmrtím. Tato újma byla podle jejich názoru důsledkem zásahu do jejich duševního zdraví, jelikož NO a LM trpí nespavostí, nočními můrami, výkyvy nálad, podrážděností, neklidem, uzavřeností a záchvaty úzkosti.

19

Společnost HK-COBURG, která zpochybňuje opodstatněnost této žaloby, před předkládajícím soudem především tvrdí, že právem použitelným v projednávaném případě je německé právo a že ve znění použitelném ke dni nehody toto právo stanovilo náhradu nemajetkové újmy, která vznikla třetím osobám, pouze v případě, že se tato újma projevuje patologickou poruchou zdraví. A teprve od 22. července 2017 německé právo upravuje náhradu nemajetkové újmy, která vznikla třetím osobám, pokud tyto osoby mají obzvláště úzké vazby s obětí. Dále tvrdí, že oběť přispěla ke svému úmrtí tím, že cestovala vozidlem řízeným osobou ve stavu opilosti, a tím, že sama nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Konečně výše náhrady újmy požadovaná NO a LM je podle uvedené společnosti nepřiměřená.

20

Předkládající soud má za to, že na základě čl. 7 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 593/2008 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 864/2007 se na spor, který mu byl předložen, použije německé právo.

21

Uvedený soud uvádí, že podle ustálené judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) je náhrada za bolest a utrpení způsobené úmrtím rodiče podle německého práva, a sice § 253 odst. 2 a § 823 odst. 1 BGB ve spojení s § 115 odst. 1 prvním pododstavcem bodem 1 zákona o pojistných smlouvách, ve znění použitelném na spor v původním řízení, přiznána pouze tehdy, pokud způsobily patologické poškození zdraví.

22

Podle tohoto výkladu by tedy měla být žaloba podaná NO a LM zamítnuta z důvodu, že bolest a utrpení způsobené úmrtím jejich matky nezpůsobily patologické poškození zdraví.

23

Předkládající soud má nicméně za to, že judikatura Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) omezuje rozsah pojmu „škody na zdraví“ ve smyslu druhé směrnice.

24

Uvedený soud si tedy klade otázku, zda tento výklad Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), který by měl v praxi za následek omezení okruhu příjemců náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké v důsledku dopravní nehody, není neslučitelný s unijním právem, jelikož patrně omezuje užitečný účinek druhé směrnice.

25

Vzhledem k tomu, že vnitrostátní soud je povinen vykládat vnitrostátní právo v souladu s unijním právem, zamýšlí se uvedený soud kromě toho nad tím, zda v rámci případného použití této zásady na spor, který mu byl předložen, může jakožto bulharský soud vyložit právo jiného členského státu, a sice německé právo.

26

Za těchto podmínek se Sofijski gradski sad (Městský soud v Sofii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Úvodem je třeba poznamenat, že předkládající soud ve své první otázce odkazuje na čl. 1 odst. 1 druhé směrnice.

28

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i když tato ustanovení nejsou výslovně zmíněna v otázkách položených mu těmito soudy [rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Skarb Państwa (Krytí z pojištění motorových vozidel), C‑428/20, EU:C:2021:1043, bod 24].

29

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci směrnice 2009/103 kodifikovala a zrušila s účinností od 27. října 2009 předchozí směrnice o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, včetně druhé směrnice, a že čl. 1 odst. 1 druhé směrnice v souladu s tabulkou obsaženou v příloze II směrnice 2009/103 odpovídá čl. 3 čtvrtému pododstavci posledně uvedené směrnice, je třeba předkládajícímu soudu poskytnout s ohledem na datum nehody, která vedla ke sporu v původním řízení, výklad nikoliv čl. 1 odst. 1 druhé směrnice, ale čl. 3 čtvrtého pododstavce směrnice 2009/103. Mimoto vzhledem k tomu, že směrnice 2009/103 tyto předchozí směrnice podstatně nezměnila, lze judikaturu týkající se těchto směrnic použít pro výklad odpovídajících ustanovení směrnice 2009/103 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 23).

30

V důsledku toho je třeba mít za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 čtvrtý pododstavec směrnice 2009/103 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pojistitel občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je povinen nahradit nemajetkovou újmu, která vznikla blízkým rodinným příslušníkům obětí dopravních nehod, pouze v případě, že tato újma měla za následek patologické poškození zdraví těchto blízkých rodinných příslušníků.

31

Podle čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103 platí, že každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 této směrnice veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, bude kryta pojištěním. Článek 3 druhý pododstavec uvedené směrnice stanoví, že se rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci tohoto článku 3. Článek 3 poslední pododstavec téže směrnice upřesňuje, že pojištění uvedené v prvním pododstavci tohoto článku musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví. Pokud jde o článek 5 směrnice 2009/103, ten v odstavci 1 mimo jiné stanoví, že za podmínek stanovených tímto ustanovením se může každý členský stát odchýlit od uvedeného článku 3, pokud jde o určité fyzické nebo právnické osoby.

32

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak již Soudní dvůr zdůraznil, že článek 3 první pododstavec směrnice 2009/103, jenž je velmi obecného znění, ukládá členským státům povinnost zavést do svých vnitrostátních právních řádů obecnou povinnost pojištění vozidel (rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 25 a citovaná judikatura).

33

Z bodů odůvodnění směrnice 2009/103 vyplývá, že cílem této směrnice je stejně jako v případě směrnic v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel zajistit jednak volný pohyb motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Unie, a osob, které jimi cestují, a jednak zaručit, že s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly bude zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, na kterém místě na území Unie k nehodě došlo (rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 34 a citovaná judikatura).

34

Směrnice 2009/103 tedy ukládá členským státům povinnost zajistit, aby občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, byla kryta pojištěním, a zejména upřesňuje, které typy škod a poškozené třetí osoby má toto pojištění krýt (rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 35 a citovaná judikatura).

35

Povinnost pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené třetím osobám provozem motorových vozidel se však neshoduje s rozsahem jejich odškodnění na základě občanskoprávní odpovědnosti pojištěného. Prvně uvedená povinnost je totiž vymezena a zaručena unijními právními předpisy, zatímco rozsah odškodnění je upraven především vnitrostátním právem (rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 36 a citovaná judikatura).

36

Z cíle a znění směrnice 2009/103 totiž vyplývá, že stejně jako směrnice, které kodifikuje, neusiluje o harmonizaci režimů občanskoprávní odpovědnosti členských států a za současného stavu unijního práva si mohou členské státy i nadále upravit režim občanskoprávní odpovědnosti použitelný na nehody způsobené provozem motorových vozidel (rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 37 a citovaná judikatura).

37

Členské státy si proto s ohledem zejména na čl. 1 bod 2 směrnice 2009/103 za současného stavu unijního práva zachovávají v zásadě volnost zejména při určování škod způsobených motorovými vozidly, které musí být nahrazeny, rozsahu nároku na náhrady těchto škod, jakož i osob majících nárok na tuto náhradu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 38 a citovaná judikatura). Tato směrnice tak v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, jež stanoví závazná kritéria pro určení nehmotné újmy, která může být předmětem náhrady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2014, Petillo, C‑371/12, EU:C:2014:26, bod 43).

38

Tato volnost je však uvedenou směrnicí omezena v tom ohledu, že se na jejím základě stalo krytí některých škod až do výše jí stanovených minimálních částek povinným. Mezi těmito škodami, jejichž krytí je povinné, figurují, tak jak uvádí čl. 3 poslední pododstavec směrnice 2009/103, zejména „škody na zdraví“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2014, Petillo, C‑371/12, EU:C:2014:26, bod 33 a citovaná judikatura).

39

Pod pojem „škody na zdraví“ přitom spadá jakákoli újma, pokud na spor použitelné vnitrostátní právo upravuje nárok na jejich náhradu z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného, která pramení ze zásahu do osobnostní integrity, což zahrnuje jak fyzické, tak psychické utrpení (rozsudek ze dne 23. ledna 2014, Petillo, C‑371/12, EU:C:2014:26, bod 34 a citovaná judikatura).

40

Mezi škody, které musejí být nahrazeny v souladu se směrnicí 2009/103, tedy spadají nemajetkové újmy, jejichž náhrada z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného je upravena vnitrostátním právem použitelným na daný spor (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2014, Petillo, C‑371/12, EU:C:2014:26, bod 35 a citovaná judikatura).

41

Zadruhé, pokud jde o osoby, které mají nárok na náhradu takové nemajetkové újmy podle směrnice 2009/103, je třeba poznamenat, že z výkladu čl. 1 bodu 2 ve spojení s čl. 3 první pododstavcem této směrnice vyplývá, že ochrana, která musí být zajištěna na základě této směrnice, se vztahuje na každou osobu, která má nárok na náhradu škody způsobené motorovým vozidlem na základě vnitrostátního práva upravujícího občanskoprávní odpovědnost. Nic z uvedené směrnice neumožňuje dospět k závěru, že unijní normotvůrce zamýšlel omezit ochranu zajišťovanou touto směrnicí pouze na osoby, které jsou přímo zapojeny do škodné události (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Drozdovs, C‑277/12, EU:C:2013:685, body 42 a 45).

42

Členské státy mají proto povinnost zaručit, aby náhrada škody, jež má být vyplacena podle jejich vnitrostátních právních předpisů upravujících občanskoprávní odpovědnost z důvodu, že došlo k nemajetkové újmě, která byla způsobena blízkým rodinným příslušníkům obětí dopravních nehod, byla kryta povinným pojištěním ve výši minimálních částek stanovených směrnicí 2009/103 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Drozdovs, C‑277/12, EU:C:2013:685, bod 46).

43

Z důvodů uvedených v bodech 39 až 43 tohoto rozsudku vyplývá, že členské státy jsou povinny ve vnitrostátním právním řádu zaručit, že občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, jež se uplatní podle jejich vnitrostátního práva, bude kryta pojištěním v souladu s požadavky ustanovení směrnice 2009/103 připomenutými v těchto bodech, a musí vykonávat své pravomoci v této oblasti v souladu s unijním právem. Kromě toho vnitrostátní předpisy upravující odškodnění za nehody, k nimž dochází při provozu vozidel, nemohou tuto směrnici zbavit jejího užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, body 39 a 40, jakož i citovaná judikatura).

44

V tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že ustanovení unijního práva upravující povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním úpravám, které ohrožují dosažení užitečného účinku těchto ustanovení, když tím, že automaticky vylučují nebo neúměrně omezují právo poškozených na náhradu škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ohrožují dosažení cíle spočívajícího v ochraně obětí nehod způsobených motorovými vozidly, který je unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, Van Ameyde España, C‑923/19, EU:C:2021:475, bod 44 a citovaná judikatura).

45

V projednávané věci je třeba zaprvé konstatovat, že německá právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, tak jak je vykládána Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), je součástí vnitrostátního hmotného práva občanskoprávní odpovědnosti, na které odkazuje směrnice 2009/103. Kromě toho ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že tato právní úprava, jak je vykládána, upravuje rovněž náhradu nemajetkové újmy, která vznikla třetím osobám, včetně bolesti a utrpení dítěte v důsledku úmrtí rodiče z důvodu dopravní nehody, a vymezuje škodu zakládající nárok na náhradu takové újmy z pojištění občanskoprávní odpovědnosti bez ohledu na okolnosti, za kterých k ní došlo.

46

Zadruhé, jak zdůrazňuje německá vláda ve svém vyjádření, podle německého práva podléhá náhrada nemajetkové újmy, která vznikla nepřímým obětem dopravní nehody, v zásadě třem podmínkám, a sice že taková oběť utrpěla újmu na zdraví, že je blízkým rodinným příslušníkem přímé oběti a že existuje příčinná souvislost mezi pochybením způsobeným osobou odpovědnou za nehodu a touto újmou. Kromě toho německá vláda zdůrazňuje, pokud jde o první z těchto podmínek, že podle německého práva, jak je vykládáno Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), mohou být újmy psychické povahy považovány za újmu na zdraví pouze tehdy, pokud jsou patologické a jdou nad rámec újmy na zdraví, které jsou dotyčné osoby obecně vystaveny v případě smrti nebo vážného zranění blízkého rodinného příslušníka.

47

Vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení tak stanoví zejména objektivní kritérium umožňující určit, případně při přezkumu provedeném případ od případu vnitrostátním soudem, jemuž byla věc předložena, nemajetkovou újmu, která může být předmětem náhrady v případě blízkého rodinného příslušníka přímé oběti dopravní nehody.

48

Z judikatury Soudního dvora připomenuté v bodech 36 a 37 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že směrnice 2009/103 nediktuje členským státům konkrétní režim občanskoprávní odpovědnosti zejména pro určení rozsahu nároku poškozeného na náhradu škody z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného, takže tato směrnice v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví závazná kritéria pro určení, které nemajetkové újmy mohou být nahrazeny.

49

Za těchto podmínek projednávaná věc nevykazuje známky toho, že by podmínky stanovené německým zákonodárcem, jak je vykládá Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) k tomu, aby nemajetková újma, jež vznikla blízkým rodinným příslušníkům obětí dopravních nehod, zakládala nárok na náhradu škody, mohly ohrozit dosažení cíle ochrany obětí dopravních nehod stanoveného směrnicí 2009/103.

50

Spis předložený Soudnímu dvoru totiž neobsahuje nic, co by nasvědčovalo tomu, že takový režim občanskoprávní odpovědnosti, jako je režim dotčený ve věci v původním řízení, automaticky, vylučuje nebo neúměrně omezuje právo blízkého rodinného příslušníka přímé oběti dopravní nehody získat náhradu nemajetkové újmy na základě povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

51

Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že čl. 3 čtvrtý pododstavec směrnice 2009/103 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pojistitel občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je povinen nahradit nemajetkovou újmu, která vznikla blízkým rodinným příslušníkům obětí dopravních nehod, pouze v případě, že tato újma měla za následek patologické poškození zdraví těchto blízkých rodinných příslušníků.

52

S ohledem na odpověď danou na první otázku, není třeba na druhou otázku odpovídat.

53

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:

Článek 3 čtvrtý pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pojistitel občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je povinen nahradit nemajetkovou újmu, která vznikla blízkým rodinným příslušníkům obětí dopravních nehod, pouze v případě, že tato újma měla za následek patologické poškození zdraví těchto blízkých rodinných příslušníků.