–

za E. a S.: M. F. Wijngaarden, advocaat,

–

za nizozemskou vládu: K. Bulterman a A. Hanje, jako zmocněnkyně,

–

za rakouskou vládu: J. Schmoll a V. Strasser, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: L. Grønfeldt a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 písm. l) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) a E. a S., jednajícími vlastním jménem, jakož i jménem jejich nezletilých dětí, ve věci zamítnutí jejich žádostí o mezinárodní ochranu.

3

Článek 2 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, která byla uzavřena ve Vídni dne 18. dubna 1961 a vstoupila v platnost dne 24. dubna 1964 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 500, s. 95, dále jen „Vídeňská úmluva“), zní:

„Zřízení diplomatických styků mezi státy a stálých diplomatických misí se děje vzájemnou dohodou.“

4

Článek 4 této úmluvy uvádí:

„1.   Vysílající stát se musí ujistit, že přijímající stát udělil agrément osobě, kterou zamýšlí pověřit jako šéfa mise v tomto státě.

2.   Přijímající stát není povinen sdělit vysílajícímu státu důvody, pro které odmítl udělit agrément.“

5

Článek 5 odst. 1 uvedené úmluvy zní takto:

„Vysílající stát může, poté když řádně uvědomil příslušné přijímající státy, podle okolností pověřit šéfa mise nebo jmenovat jakéhokoliv člena diplomatického personálu ve více než jednom státě, jestliže žádný z přijímajících států nevznese výslovné námitky.“

6

Článek 9 téže úmluvy stanoví:

„1.   Přijímající stát může kdykoliv a bez povinnosti uvést důvody pro své rozhodnutí oznámit vysílajícímu státu, že šéf mise nebo kterýkoliv člen diplomatického personálu mise je persona non grata anebo že kterýkoliv jiný člen personálu mise je nepřijatelný. V takovém případě vysílající stát podle okolností buď odvolá tuto osobu anebo ukončí její funkce na misi. Osoba může být prohlášena za non grata nebo za nepřijatelnou předtím, než vstoupila na území přijímajícího státu.

2.   Jestliže vysílající stát odmítne nebo opomine v rozumné době vyhovět povinnosti podle odstavce 1 tohoto článku, přijímající stát může odmítnout uznat dotyčnou osobu za člena mise.“

7

Článek 10 odst. 1 Vídeňské úmluvy zní takto:

„Ministerstvo zahraničních věcí přijímajícího státu nebo takové jiné ministerstvo, o němž může být dohoda, bude uvědomeno o:

[…]“

8

V bodech 4 a 5 odůvodnění nařízení Dublin III se uvádí:

9

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, uvádí:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

10

Články 7 až 15 uvedeného nařízení jsou obsaženy v jeho kapitole III, nadepsané „Kritéria pro určení příslušného členského státu“. Článek 7 téhož nařízení, nadepsaný „Pořadí kritérií“, v odstavci 1 stanoví:

„Kritéria pro určení příslušného členského státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole.“

11

Článek 12 nařízení Dublin III, nadepsaný „Vydávání povolení k pobytu nebo víz“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.“

12

Článek 21 tohoto nařízení, nadepsaný „Předložení žádosti o převzetí“, v odstavci 1 prvním pododstavci uvádí:

„Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 20 odst. 2, požádat druhý členský stát, aby žadatele převzal.“

13

Článek 29 uvedeného nařízení, nadepsaný „Další podmínky a lhůty“, v odstavci 1 prvním pododstavci stanoví:

„Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.“

14

E. a S., jakož i jejich nezletilé děti jsou státními příslušníky třetí země. Otec byl členem diplomatické mise jeho země u členského státu X a bydlel na území posledně uvedeného státu se svou manželkou a jejich dětmi. Při tomto pobytu jim ministerstvo zahraničních věcí tohoto členského státu vydalo diplomatické průkazy.

15

E. a S. poté, co opustili členský stát X, podali v Nizozemsku žádosti o mezinárodní ochranu.

16

Dne 31. července 2019 měl státní tajemník za to, že členský stát X je podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III příslušný k posouzení těchto žádostí, jelikož diplomatické průkazy vydané orgány tohoto členského státu představují povolení k pobytu. Uvedený členský stát vyhověl žádostem o převzetí dne 25. září 2019.

17

Rozhodnutími ze dne 29. ledna 2020 odmítl státní tajemník posoudit žádosti o mezinárodní ochranu podané E. a S. z důvodu, že k posouzení těchto žádostí byl příslušný členský stát X.

18

E. a S. podali proti těmto rozhodnutím žaloby k rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko). Na podporu těchto žalob tvrdili, že členský stát X není příslušný k posouzení jejich žádostí, neboť orgány tohoto členského státu jim nikdy nevydaly povolení k pobytu. Právo pobytu jim bylo přiznáno na základě jejich diplomatického statusu, přičemž toto právo vyplývalo přímo z Vídeňské úmluvy.

19

Rozsudkem ze dne 20. března 2020 rechtbank Den Haag (soud v Haagu) vyhověl žalobám s tím, že státní tajemník nesprávně považoval členský stát X za příslušný k posouzení žádostí o mezinárodní ochranu. Tento soud zdůraznil, že diplomatické průkazy vydané orgány tohoto členského státu nemohou být považovány za povolení k pobytu, protože E. a S. již měli právo pobytu v uvedeném členském státě na základě Vídeňské úmluvy.

20

Státní tajemník podal proti tomuto rozsudku odvolání k Raad van State (Státní rada, Nizozemsko), která je předkládajícím soudem, přičemž tvrdil, že diplomatické průkazy vydané E. a S. členským státem X spadají pod pojem „povolení k pobytu“ ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III.

21

Raad van State (Státní rada) upřesňuje, že je nesporné, že orgány členského státu X vydaly E. a S. diplomatické průkazy a že tyto průkazy byly v okamžiku, kdy posledně uvedení podali své žádosti o mezinárodní ochranu v Nizozemsku, stále platné. Kromě toho členský stát X vydal tyto diplomatické průkazy v souladu s Vídeňskou úmluvou, přičemž Nizozemské království a členský stát X jsou smluvními stranami této úmluvy.

22

Podle tohoto soudu určení členského státu příslušného k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu podaných E. a S. předpokládá odpověď na otázku, zda diplomatický průkaz vydaný členským státem na základě Vídeňské úmluvy je povolením k pobytu ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III.

23

Odpověď na tuto otázku přitom nelze vyvodit přímo ani z tohoto ustanovení, ani ze systému zavedeného tímto nařízením, ani z relevantních pravidel mezinárodního práva veřejného. Kromě toho judikatura Soudního dvora týkající se uvedeného nařízení neposkytuje v tomto ohledu další objasnění a zdá se, že praxe členských států se v tomto ohledu liší.

24

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba vykládat čl. 2 initio a písm. l) nařízení [Dublin III] v tom smyslu, že diplomatický průkaz vydaný členským státem na základě [Vídeňské úmluvy] je povolením k pobytu ve smyslu tohoto ustanovení?“

25

Rakouská vláda zpochybňuje přípustnost projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že požadovaný výklad nařízení Dublin III postrádá skutečný význam pro řešení sporu v původním řízení. V projednávané věci se totiž Nizozemské království stalo příslušným k posouzení dotčených žádostí o mezinárodní ochranu, jelikož členský stát X sice vyhověl žádostem o převzetí odpůrců v původním řízení, přemístění žadatelů do tohoto posledně uvedeného členského státu se však neuskutečnilo ve lhůtě šesti měsíců stanovené v čl. 29 odst. 1 tohoto nařízení.

26

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, kterému byl spor předložen a který nese odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 46 a citovaná judikatura).

27

Z toho vyplývá, že se k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 47 a citovaná judikatura).

28

Je rovněž třeba připomenout, že v souladu s čl. 29 odst. 1 prvním pododstavcem nařízení Dublin III se přemístění žadatele z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 tohoto nařízení odkladný účinek.

29

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že když státní tajemník podal odvolání proti rozsudku vydanému v prvním stupni k předkládajícímu soudu, požádal s ohledem na blížící se uplynutí lhůty pro přemístění o nařízení předběžných opatření, a že této žádosti bylo vyhověno.

30

Za těchto podmínek se jeví, že odvolání podanému státním tajemníkem byl přiznán odkladný účinek ve smyslu čl. 29 odst. 1 prvního pododstavce nařízení Dublin III, takže šestiměsíční lhůta uvedená v tomto ustanovení začne běžet až poté, co předkládající soud vydá konečné rozhodnutí o tomto odvolání.

31

Proto není zjevné, že by výklad unijního práva požadovaný předkládajícím soudem nebyl nezbytný pro rozhodnutí ve věci, jež mu byla předložena. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž přípustná.

32

Za účelem odpovědi na položenou otázku je třeba úvodem připomenout, že výklad ustanovení unijního práva vyžaduje, aby bylo zohledněno nejen znění takového ustanovení, ale i kontext, do něhož je zasazeno, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí (rozsudek ze dne 22. června 2023, Pankki S, C‑579/21, EU:C:2023:501, bod 38 a citovaná judikatura).

33

Pokud jde o znění čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III, pojem „povolení k pobytu“ je definován jako „povolení vydané orgány členského státu, které státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti opravňuje k pobytu na jeho území“. Kromě toho podle tohoto ustanovení platí, že uvedený pojem sice zahrnuje „dokument[y], které dokládají oprávnění zůstat na území v rámci dočasné ochrany nebo dokud nepominou okolnosti bránící výkonu rozhodnutí o vyhoštění“, vylučuje naproti tomu „víz[a] a povolení k pobytu, kter[á] byl[a] vystaven[a] v době nutné k určení příslušného členského státu ve smyslu tohoto nařízení nebo během posuzování žádosti o mezinárodní ochranu či žádosti o povolení k pobytu“.

34

Odpůrci v původním řízení a rakouská vláda z výrazů použitých unijním normotvůrcem v podstatě vyvozují, že pojem „povolení k pobytu“ zahrnuje pouze akty formálně přijaté vnitrostátním správním orgánem, které konstitutivně umožňují státnímu příslušníkovi třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti setrvat na území dotyčného členského státu. Naproti tomu, diplomatické průkazy, jako jsou průkazy dotčené v původním řízení, ačkoli představují doklady formálně vydané vnitrostátními správními orgány, v zásadě pouze odrážejí práva a výsady, které jejich držitelé požívají na základě Vídeňské úmluvy. Mají tedy čistě deklaratorní povahu a nemůže se na ně vztahovat pojem „povolení k pobytu“ ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III.

35

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že jak vyplývá z použití výrazu „[každé] povolení“ v čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III, pojem „povolení k pobytu“ ve smyslu tohoto ustanovení je pojat široce. Konkrétně, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska, definice tohoto pojmu, kterou toto ustanovení uvádí, neodkazuje na konstitutivní nebo deklaratorní povahu povolení, ani výslovně nevylučuje diplomatické průkazy vydané na základě Vídeňské úmluvy.

36

Pokud jde o kontext, do něhož je uvedené ustanovení zasazeno, je třeba uvést, že pojem „povolení k pobytu“ je rozhodující pro použití článku 12 nařízení Dublin III, který v odstavci 1 stanoví, že pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

37

Tento článek 12 je součástí kapitoly III nařízení Dublin III, která se týká kritérií pro určení příslušného členského státu. V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že použití jednotlivých kritérií uvedených v článcích 12 až 14 tohoto nařízení musí zpravidla umožnit, aby příslušnost k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podá státní příslušník třetí země, připadla členskému státu, který primárně umožnil vstup nebo pobyt tohoto státního příslušníka na území členských států, a to s přihlédnutím k úloze, kterou tento členský stát sehrál v souvislosti s tím, že se tento státní příslušník nachází na území členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Jafari, C‑646/16, EU:C:2017:586, body 87 a 91).

38

V projednávané věci odpůrci v původním řízení tvrdí, že úloha, kterou sehrál členský stát X v souvislosti s jejich přítomností na území členských států, je zanedbatelná, jelikož v souladu s Vídeňskou úmluvou přijímající stát nemůže, s výjimkou některých zvláštních případů, odmítnout vstup a pobyt na svém území členům diplomatické mise určeným vysílajícím státem.

39

V tomto ohledu je sice pravda, že podle článku 2 Vídeňské úmluvy se zřízení stálých diplomatických misí děje vzájemnou dohodou, avšak přijímajícímu státu jsou přesto přiznány určité výsady, pokud jde o přijetí osob jakožto členů diplomatického personálu mise na jeho území.

40

Konkrétně článek 9 Vídeňské úmluvy v odstavci 1 stanoví, že přijímající stát může kdykoliv a bez povinnosti uvést důvody pro své rozhodnutí oznámit vysílajícímu státu, že šéf mise nebo kterýkoliv člen diplomatického personálu mise je persona non grata anebo že kterýkoliv jiný člen personálu mise je nepřijatelný, přičemž osoba může být prohlášena za non grata nebo za nepřijatelnou ještě před tím, než vstoupila na území přijímajícího státu. Tento článek 9 Vídeňské úmluvy ve svém odstavci 2 dodává, že jestliže vysílající stát odmítne nebo opomine v rozumné době vyhovět povinnosti podle odstavce 1, přijímající stát může odmítnout uznat dotyčnou osobu za člena mise.

41

Kromě toho z čl. 4 odst. 1 a 2 Vídeňské úmluvy vyplývá, že vysílající stát se musí ujistit, že přijímající stát udělil agrément osobě, kterou zamýšlí pověřit jako šéfa mise v tomto státě, přičemž přijímající stát není povinen sdělit vysílajícímu státu důvody, pro které odmítl udělit agrément.

42

Kromě toho podle čl. 5 odst. 1 Vídeňské úmluvy, pokud vysílající stát může, poté když řádně uvědomil příslušné přijímající státy, podle okolností pověřit šéfa mise nebo jmenovat jakéhokoliv člena diplomatického personálu ve více než jednom státě, jeden z přijímajících států může vznést výslovné námitky.

43

Konečně čl. 10 odst. 1 Vídeňské úmluvy zejména stanoví, že o jmenování členů mise, jejich příjezdu a konečném odjezdu nebo ukončení jejich funkce na misi, jakož i o příjezdu a konečném odjezdu osoby náležející k rodině člena mise se uvědomí příslušné ministerstvo přijímajícího státu.

44

Za těchto podmínek vydání diplomatického průkazu osobě členským státem vyjadřuje souhlas tohoto státu s pobytem této osoby na jeho území jakožto člena diplomatického personálu mise a prokazuje se jím úloha, kterou tento členský stát sehrává v souvislosti s přítomností uvedené osoby na území členských států.

45

Výklad pojmu „povolení k pobytu“ v tom smyslu, že zahrnuje diplomatický průkaz vydaný na základě Vídeňské úmluvy, odpovídá rovněž obecné systematice kritérií uvedených v článcích 12 až 14 nařízení Dublin III, jelikož podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení se tento článek 12 použije přednostně.

46

Pokud jde o cíl sledovaný nařízením Dublin III, body 4 a 5 odůvodnění tohoto nařízení zdůrazňují význam jasné a proveditelné metody pro určení příslušného členského státu, jež je založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotyčné osoby a jež umožňuje rychlé určení tohoto členského státu.

47

Zohlednění vydání diplomatického průkazu pro účely určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu přitom přispívá k cíli rychlého vyřízení takové žádosti.

48

Kromě toho, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, účel nařízení Dublin III, připomenutý v bodě 46 tohoto rozsudku, by byl zpochybněn, kdyby si státní příslušníci třetích zemí, kteří požívají výsad a imunit stanovených ve Vídeňské úmluvě, mohli zvolit členský stát, v němž podají žádost o mezinárodní ochranu.

49

V každém případě skutečnost, že je diplomatický průkaz kvalifikován jako „povolení k pobytu“ ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III, se týká pouze určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a nemá žádný vliv na právo na diplomatický pobyt. Taková kvalifikace mimoto nepředjímá následné rozhodnutí o přiznání či nepřiznání mezinárodní ochrany tímto členským státem.

50

Konečně, jak uvedl generální advokát v bodě 51 svého stanoviska, odkaz odpůrců v původním řízení na vyloučení osob, jejichž právní postavení se řídí Vídeňskou úmluvou, z působnosti směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. 2004, L 16, s. 44; Zvl. vyd. 19/06, s. 272), je irelevantní.

51

Na straně jedné totiž nařízení Dublin III nestanoví takové vyloučení ze své působnosti, ani neobsahuje odchylná pravidla týkající se účinků, jež by se měly pojit s vydáním diplomatického průkazu pro účely určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

52

Na straně druhé, i když se směrnice 2003/109 netýká osob, jež nemají v úmyslu se dlouhodobě usadit na území členských států, tato okolnost těmto členským státům nebrání v tom, aby jim vydaly povolení k pobytu ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III.

53

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že diplomatický průkaz vydaný členským státem na základě Vídeňské úmluvy představuje „povolení k pobytu“ ve smyslu tohoto ustanovení.

54

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 2 písm. l) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států,

musí být vykládán v tom smyslu, že

diplomatický průkaz vydaný členským státem na základě Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, která byla podepsána dne 18. dubna 1961 ve Vídni a vstoupila v platnost dne 24. dubna 1964, představuje „povolení k pobytu“ ve smyslu tohoto ustanovení.