–

za Freikirche der Siebenten-Tags-Adventisten in Deutschland KdöR M. Krömer a P. Krömerem, Rechtsanwälte,

–

za rakouskou vládu A. Poschem, J. Schmoll a F. Wernim, jako zmocněnci,

–

za českou vládu T. Machovičovou, M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi L. Armati, M. Mataijou a G. von Rintelenem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 17 a 56 SFEU.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Freikirche der Siebenten-Tags-Adventisten in Deutschland KdöR (Svobodná církev adventistů sedmého dne v Německu, dále jen „německá Církev adventistů“) a Bildungsdirektion für Vorarlberg (ředitelství spolkové země Vorarlbersko pro vzdělání, Rakousko) (dále jen „příslušný orgán“) ohledně dotace požadované pro soukromou školu, kterou tato církev uznává a podporuje coby konfesní školu.

3

V ustanovení § 1 Gesetz betreffend die gesetzliche Anerkennung von Religionsgesellschaften (zákon o zákonném uznávání náboženských společností) ze dne 20. května 1874 (RGBl., 68/1874, dále jen „AnerkennungsG“) je uvedeno:

„Stoupenci náboženského vyznání, které dříve nebylo uznáno zákonem, budou uznáni za náboženskou společnost za předpokladu, že

4

V ustanovení § 11 Bundesgesetz über die Rechtspersönlichkeit von religiösen Bekenntnisgemeinschaften [spolkový zákon o právní osobnosti náboženských společenství (BGBl. I, 19/1998), ve znění zveřejněném v BGBl. I, 78/2011 (dále jen „BekGG“)], nadepsaném „Další požadavky na uznání náboženského společenství podle AnerkennungsG“, je uvedeno:

„Aby mohlo být náboženské společenství uznáno, musí kromě požadavků stanovených v [AnerkennungsG] splňovat následující podmínky.

1.   Náboženské společenství musí:

[...]

3.   Náboženské společenství musí mít kladný poměr vůči společnosti a státu.

4.   Nesmí nezákonným způsobem narušovat vztahy se zákonem uznanými církvemi a náboženskými společnostmi a s jinými existujícími náboženskými společenstvími.“

5

Ustanovení § 17 Bundesgesetz über das Privatschulwesen (Privatschulgesetz) (spolkový zákon o soukromých školách) ze dne 25. července 1962 (BGBl., 244/1962), ve znění pozdějších předpisů (BGBl. I, 35/2019) (dále jen „PrivSchG“), které se týká nároku na poskytování dotací konfesním soukromým školám, zní:

„(1)   Zákonem uznaným církvím a náboženským společnostem se za podmínek stanovených v níže uvedených ustanoveních poskytují dotace na mzdy zaměstnanců konfesních soukromých škol, které mají postavení veřejnoprávního subjektu.

(2)   Konfesními soukromými školami se rozumějí školy provozované zákonem uznanými církvemi a náboženskými společnostmi, jakož i školy provozované sdruženími, nadacemi a fondy, které byly příslušným ústředním orgánem církve (dotyčné náboženské společnosti) uznány za konfesní školy.“

6

Německá Církev adventistů, která má v Německu postavení veřejnoprávní korporace, nemá status církve uznané podle rakouského práva.

7

Tato církev uznala od školního roku 2016/2017 coby konfesní školu vzdělávací zařízení nacházející se v Rakousku, které je provozováno schváleným sdružení a které tato církev podporuje mimo jiné prostřednictvím dotací, poskytování výukových materiálů a dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Uvedená církev podala u příslušného orgánu na základě § 17 PrivSchG žádost o dotaci na mzdy zaměstnanců této školy a dovolávala se přitom článku 56 SFEU, aby s ní bylo zacházeno tak jako s církvemi a náboženskými společnostmi uznanými podle rakouského práva.

8

Rozhodnutím ze dne 3. září 2019 příslušný orgán tuto žádost zamítl na základě § 17 odst. 1 a 2 PrivSchG, který se podle jeho názoru vztahuje pouze na církve a náboženské společnosti uznané podle rakouského práva. Německá Církev adventistů tedy podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud, Rakousko) rozsudkem ze dne 26. února 2020 zamítl.

9

Uvedený soud měl za to, že unijní právo nevyžaduje, aby Rakouská republika uznala církev nebo náboženskou společnost, která byla předtím uznána v jiném členském státě. Na základě skutečnosti, že taková církev nebo náboženská společnost uznává jako konfesní školu soukromou školu usazenou v Rakousku, se tudíž tato církev nebo společnost nemůže dovolávat § 17 PrivSchG ve snaze získat pro tuto školu dotace na mzdy jejích zaměstnanců.

10

Německá Církev adventistů podala proti zmíněnému rozsudku řádný opravný prostředek „Revision“ k Verwaltungsgerichtshof (Správní soud, Rakousko).

11

Uvedený soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podotýká, že církve a náboženské společnosti uznané zejména na základě AnerkennungsG a BekGG jsou veřejnoprávními korporacemi, které požívají zvláštních práv a jsou pověřeny úkoly – zejména v oblasti vzdělávání – jejichž prostřednictvím se podílejí na vnitrostátním veřejném životě. Zmíněný soud uvádí, že podle § 17 PrivSchG mohou pouze tyto církve a náboženské společnosti využívat dotací pro soukromé školy, které tyto církve a náboženské společnosti uznávají jakožto konfesní školy.

12

Předkládající soud se v těchto souvislostech nejprve táže, zda situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do působnosti unijního práva.

13

V tomto ohledu připomíná, že podle článku 17 SFEU je poskytování dotací konfesním soukromým školám církví a náboženských společností uznaných členským státem výlučně věcí vztahů mezi tímto členským státem a uvedenými církvemi a náboženskými společnostmi a že Unie musí zůstat v těchto vztazích neutrální. Soudní dvůr však v bodech 30 až 33 rozsudku ze dne 22. ledna 2019, Cresco Investigation (C‑193/17, EU:C:2019:43), rozhodl, že z tohoto článku 17 SFEU nevyplývá, že by bylo z působnosti unijního práva vyloučeno rozdílné zacházení zavedené vnitrostátní právní úpravou v této oblasti.

14

Předkládající soud má dále za to, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora, zejména rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 105), vykonává soukromá škola dotčená ve věci v původním řízení, která je z podstatné části financovaná ze soukromých prostředků, hospodářskou činnost spočívající v poskytování služeb. Tuto školu však spravuje sdružení registrované v Rakousku, takže kdyby nebylo přihlédnuto k tomu, že žádost o dotaci pro uvedenou školu podala církev usazená a uznaná v Německu, toto poskytování služeb by nemělo přeshraniční povahu.

15

Předkládající soud se dále táže, zda se německá Církev adventistů může dovolávat svobody poskytování služeb zaručené v článku 56 SFEU, aby s ní bylo zacházeno stejně jako s konfesními soukromými školami církví nebo náboženských společností zákonem uznaných v Rakousku, jejichž vzdělávací činnosti jsou z podstatné části financovány z veřejných prostředků, a nelze je tedy kvalifikovat jako „hospodářské činnosti“ ve smyslu judikatury připomenuté v předchozím bodě tohoto rozsudku.

16

Předkládající soud se konečně táže, zda vnitrostátní právní úprava, která zakazuje, aby německá Církev adventistů získala dotace pro soukromou školu nacházející se v Rakousku, a to na rozdíl od církví a náboženských společností uznaných v tomto členském státě, představuje překážku volného pohybu služeb zaručeného v článku 56 SFEU. Předkládající soud zdůrazňuje, že jelikož má taková vnitrostátní právní úprava doplňovat systém veřejného školství o konfesní soukromé školy církví či náboženských společností, které jsou v Rakousku dostatečně zastoupeny, a usnadnit tak rodičům výběr vzdělání jejich dětí v souladu s jejich náboženským přesvědčením, sleduje legitimní cíl. Rovněž je toho názoru, že lze mít za to, že tato právní úprava může zaručit uskutečnění tohoto cíle a nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné.

17

Za těchto okolností se Verwaltungsgerichtshof (Správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

V případě kladné odpovědi na první otázku:

18

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 17 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že vylučuje z působnosti unijního práva situaci, kdy církev, náboženské sdružení nebo společenství, které má v jednom členském státě postavení veřejnoprávní korporace a v jiném členském státě uznává a podporuje určitou soukromou školu coby konfesní školu, žádá o poskytnutí dotace pro tuto školu, na kterou mají nárok pouze církve, náboženská sdružení a společenství uznaná podle práva tohoto jiného členského státu.

19

V tomto ohledu je třeba v prvé řadě připomenout, že i když čl. 17 odst. 1 SFEU vyjadřuje neutralitu Unie vůči tomu, jak členské státy organizují své vztahy s církvemi a náboženskými sdruženími nebo společenstvími (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 58, a ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio scolastico Regionale per la Campania, C‑282/19, EU:C:2022:3, bod 50), tohoto ustanovení se nelze dovolávat v tom smyslu, aby byla z působnosti unijního práva všeobecně vyňata činnost církví nebo náboženských sdružení a společenství, spočívá-li v poskytování služeb na daném trhu za úplatu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‑74/16, EU:C:2017:496, body 43 a 47).

20

Ve druhé řadě je třeba připomenout, že kurzy pořádané vzdělávacími zařízeními financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků představují služby, jelikož tato zařízení sledují cíl, který spočívá v nabízení takových služeb za úplatu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne7. prosince 1993, Wirth, C‑109/92, EU:C:1993:916, bod 17, a ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 105).

21

Naopak kurzy pořádané školami, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a které jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných prostředků, hospodářskou činnost nepředstavují. Pokud totiž členský stát zavede a udržuje takový veřejný vzdělávací systém, nehodlá se věnovat výkonu činnosti za úplatu, nýbrž plní vůči obyvatelstvu své poslání v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. prosince 1993, Wirth, C‑109/92, EU:C:1993:916, bod 15, a ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz, C‑76/05, EU:C:2007:492, bod 39).

22

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že rakouské vzdělávací zařízení, které německá Církev adventistů uznává a podporuje jako konfesní školu, je soukromá instituce a kurzy, které pořádá, jsou z velké části financovány ze soukromých prostředků, takže – s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud – je nutno mít za to, že toto zařízení vykonává hospodářskou činnost ve smyslu výše uvedené judikatury.

23

Na rozdíl od toho, co tvrdí rakouská vláda a Evropská komise, je třeba v tomto ohledu podotknout, že pro určení, zda situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do působnosti unijního práva, je irelevantní skutečnost, že po poskytnutí požadované dotace lze dotyčné soukromé vzdělávací zařízení považovat za zařízení financované z veřejných prostředků, které jako takové již nevykonává hospodářskou činnost ve smyslu judikatury připomenuté v bodech 20 a 21 tohoto rozsudku. Rozhodující je totiž pouze to, že soukromé vzdělávací zařízení, pro které je dotace požadována, lze považovat za zařízení, které vykonává hospodářskou činnost, ke dni podání této žádosti (obdobně viz rozsudek ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz, C‑76/05, EU:C:2007:492, bod 44).

24

Kromě toho je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí rakouská vláda, se situace dotčená ve věci v původním řízení liší od situace, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu. V projednávaném případě totiž německá Církev adventistů žádá rakouské orgány o dotaci pro školu nacházející se v Rakousku, kterou uznává a podporuje coby konfesní školu. Na základě tohoto přeshraničního prvku je tedy třeba v zásadě použít pravidla unijního práva týkající se volného pohybu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten, C‑268/15, EU:C:2016:874, bod 47).

25

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 17 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nevylučuje z působnosti unijního práva situaci, kdy církev, náboženské sdružení nebo společenství, které má v jednom členském státě postavení veřejnoprávní korporace a v jiném členském státě uznává a podporuje určitou soukromou školu coby konfesní školu, žádá o poskytnutí dotace pro tuto školu, na kterou mají nárok pouze církve, náboženská sdružení a společenství uznaná podle práva tohoto jiného členského státu.

26

Nejprve je třeba připomenout, že škola, pro kterou německá Církev adventistů žádá o dotaci, se nachází v Rakousku a provozuje ji sdružení registrované v tomto členském státě, které stále a nepřetržitě působí na území tohoto státu. Na takovou situaci se tudíž vztahuje svoboda usazování zaručená v článku 49 SFEU, a nikoliv volný pohyb služeb zaručený v článku 56 SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Stoß a další, C‑316/07, C‑358/07 až C‑360/07, C‑409/07 a C‑410/07, EU:C:2010:504, bod 59).

27

Za těchto podmínek je třeba druhou otázku položenou předkládajícím soudem chápat tak, že jejím cílem je v podstatě zjistit, zda musí být článek 49 SFEU ve spojení s čl. 17 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje poskytnutí veřejných dotací pro soukromá vzdělávací zařízení uznaná jako konfesní školy tím, že církev nebo náboženská společnost, která o dotaci pro takové zařízení žádá, je uznána podle práva dotčeného členského státu, a to i v případě, že je tato církev nebo náboženská společnost uznána podle práva členského státu svého původu.

28

Článek 49 první pododstavec SFEU stanoví, že v rámci kapitoly 2 hlavy IV části třetí Smlouvy o FEU jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. Toto ustanovení tedy brání jakémukoliv vnitrostátnímu opatření, které zakazuje, brání nebo činí méně atraktivním výkon svobody usazování (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 2004, CaixaBank France, C‑442/02, EU:C:2004:586, bod 11, a ze dne 7. září 2022, Cilevičs a další, C‑391/20, EU:C:2022:638, bod 61).

29

Zásada zákazu jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti, která se uplatňuje v této oblasti, zakazuje nejen zjevnou diskriminaci, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku. Není tedy vyloučeno, že obdobou diskriminace na základě státní příslušnosti, kterou Smlouva o FEU zakazuje, mohou být v závislosti na okolnostech ve svých praktických důsledcích i taková kritéria, jako je místo původu nebo bydliště státního příslušníka členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. února 1974, Sotgiu, 152/73, EU:C:1974:13, bod 11, a ze dne 20. ledna 2011, Komise v. Řecko, C‑155/09, EU:C:2011:22, bod 45).

30

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žádost o dotaci podle § 17 PrivSchG mohou podat pouze církve nebo náboženské společnosti uznané podle rakouského práva, tedy ty, které splňují podmínky stanovené v § 1 AnerkennungsG a § 11 BekGG.

31

Vzhledem k tomu, že tyto podmínky obecně vyžadují přítomnost církví či náboženských společností v Rakousku, a to po různě dlouhou dobu, a počet jejich členů rovnající se alespoň dvěma promile z počtu obyvatel Rakouska, mohou je snáze splnit církve nebo náboženské společnosti usazené v Rakousku. Uvedené podmínky tedy mohou znevýhodňovat církve a náboženské společnosti usazené v jiných členských státech, které jakožto konfesní školy uznávají a podporují soukromá vzdělávací zařízení nacházející se v Rakousku. Tyto církve a náboženské společnosti totiž nemají nárok na dotace pro tato zařízení, jejichž cílem je výplata mzdy pedagogickým pracovníkům, kteří jsou potřeba k realizaci vzdělávacích programů uvedených zařízení.

32

S výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, je tedy třeba mít za to, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, představuje omezení svobody usazování.

33

Takové omezení však lze připustit, pokud je zaprvé odůvodněno některým z cílů, které jsou výslovně uvedeny v čl. 52 odst. 1 SFEU, nebo některým z naléhavých důvodů obecného zájmu a zadruhé respektuje zásadu proporcionality, což znamená, že musí být způsobilé soudržným a systematickým způsobem zajistit uskutečnění sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022, Cilevičs a další, C‑391/20, EU:C:2022:638, bod 65).

34

Pokud jde v prvé řadě o existenci odůvodnění dotčeného omezení, v důvodové zprávě k PrivSchG, kterou cituje předkládající soud, je uvedeno, že konfesní soukromé školy doplňují systém veřejného školství, který je mezináboženský, přičemž rodičům usnadňují výběr vzdělání jejich dětí v souladu s jejich náboženským přesvědčením.

35

Z důvodové zprávy k novele BekGG, pokud jde o kritéria pro uznávání církví a náboženských společností na základě AnerkennungsG, kromě toho vyplývá, že církve a náboženské společnosti uznané podle rakouského práva mají nárok na veřejnou materiální podporu, a to zejména v oblasti zdraví a vzdělávání, jelikož přispívají k blahobytu jednotlivců. Pokud totiž určitý subjekt získá postavení církve nebo náboženské společnosti uznané podle rakouského práva, vznikají mu určité povinnosti, mezi něž patří i povinnost poskytovat náboženské vzdělání.

36

Předkládající soud má stejně jako rakouská vláda za to, že jelikož tato právní úprava doplňuje mezináboženský systém veřejného školství o konfesní soukromé školy, skutečně rodičům umožňuje vybrat pro své děti vzdělání v souladu s jejich náboženským přesvědčením, a sleduje tedy legitimní cíl. Jak uvádí generální advokát v bodě 72 svého stanoviska, takový cíl, který odpovídá cíli spočívajícímu v zajištění vzdělávání na vysoké úrovni, který Soudní dvůr kvalifikoval jako „naléhavý důvod obecného zájmu“ (rozsudky ze dne 13. listopadu 2003, Neri, C‑153/02, EU:C:2003:614, bod 46, a ze dne 14. září 2006, Centro di Musicologia Walter Stauffer, C‑386/04, EU:C:2006:568, bod 45), může odůvodnit omezení svobody usazování.

37

Jak vyplývá z bodu 33 tohoto rozsudku, za těchto podmínek je třeba ve druhé řadě zkoumat, zda je vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení způsobilá soudržným a systematickým způsobem zajistit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné.

38

Je nakonec věcí předkládajícího soudu, který má jako jediný pravomoc posoudit skutkové okolnosti sporu v původním řízení a vyložit relevantní vnitrostátní právní úpravu, aby určil, zda a v jakém rozsahu tato úprava odpovídá těmto požadavkům. Soudní dvůr, který je povolán podat předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout, má však pravomoc poskytnout tomuto soudu vodítka, a to na základě spisu a písemných vyjádření, které má k dispozici (rozsudek ze dne 7. září 2022, Cilevičs a další, C‑391/20, EU:C:2022:638, body 72 a 73).

39

Pokud jde v projednávané věci o to, zda je dotčená vnitrostátní právní úprava způsobilá soudržným a systematickým způsobem sledovat předmětný legitimní cíl, z důvodové zprávy k novele BekGG vyplývá, že předpokladem uznání církví a náboženských společností na základě AnerkennungsG je to, že mají určitou velikost, takže se jejich činnost neomezuje na jejich členy. Počítá se s tím, že při dosažení minimálního počtu členů církve nebo náboženské společnosti stanoveného v této právní úpravě přesahují pozitivní účinky jejích činností, zejména v oblasti vzdělávání, nejužší rámec společenství jejích členů. Poskytování veřejných dotací pouze konfesním školám církví a náboženských společností uznaných podle rakouského práva má kromě toho zajistit, aby tyto školy oslovily nemalou část obyvatelstva, která se může rozhodnout pro tuto nabídku vzdělávání, jež doplňuje nabídku vzdělávání ve veřejných školách.

40

Za těchto podmínek nic nenasvědčuje tomu, že by právní úprava dotčená ve věci v původním řízení byla nepřiměřená ve vztahu k cíli, kterým je umožnit rodičům vybrat pro své děti vzdělání v souladu se svým náboženským přesvědčením v rámci kvalitní mezináboženské výuky, což je – jak bylo připomenuto v bodě 36 tohoto rozsudku – cíl, který je z hlediska unijního práva legitimní.

41

Pokud jde o otázku, zda tato právní úprava nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, je třeba připomenout, že čl. 17 odst. 1 SFEU Evropské unii ukládá, aby uznávala postavení, které mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýkala se jej, přičemž článek 17 SFEU vyjadřuje neutralitu Unie vůči tomu, jak tyto členské státy organizují své vztahy s těmito církvemi a náboženským společnostmi (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 58, a ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio Scolastico Regionale per la Campania, C‑282/19, EU:C:2022:3, bod 50). V takových situacích, jako jsou situace, které nastaly ve věci v původním řízení, proto nelze článek 49 SFEU ve spojení s čl. 17 odst. 1 SFEU vykládat v tom smyslu, že členskému státu ukládá povinnost uznat postavení, které mají uvedené církve, náboženská sdružení či společenství podle práva jiných členských států.

42

Pokud jde o získání postavení církve nebo náboženské společnosti uznané podle rakouského práva, v ustanovení § 11 BekGG jsou uvedeny tři alternativní podmínky. Toto postavení může mít zaprvé církev nebo náboženská společnost, která je přítomna na rakouském území nejméně po dobu 20 let. Zadruhé uvedené postavení může mít i bez předchozí přítomnosti na rakouském území církev nebo náboženská společnost, která je organizačně a doktrinálně začleněna do náboženské společnosti působící na mezinárodní úrovni, která existuje nejméně po dobu 200 let. Zatřetí, pokud taková společnost působí na mezinárodní úrovni nejméně po dobu 100 let, musí působit v Rakousku v organizované formě již nejméně 10 let, aby církev nebo náboženská společnost, která je do ní organizačně a doktrinálně začleněna, mohla mít dotčené postavení.

43

Nic nenasvědčuje tomu, že by tyto možnosti, které mají pokrýt případy, kdy uznání církve nebo náboženské společnosti může podpořit mezináboženskou povahu vnitrostátního vzdělávacího systému, překračovaly meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle uvedeného v bodě 36 tohoto rozsudku, kterým je umožnit rodičům vybrat pro své děti vzdělání v souladu se svým náboženským přesvědčením.

44

Pokud jde kromě toho o podmínku týkající se zastoupení církve nebo náboženské společnosti, která chce být uznána podle rakouského práva, v rámci rakouského obyvatelstva, v § 11 odst. 1 písm. d) druhé větě BekGG je uvedeno, že není-li možné poskytnout důkaz, že církev nebo náboženská společnost splňuje podmínku počtu členů, který se rovná alespoň dvěma promile z počtu obyvatel Rakouska, na základě posledního sčítání lidu, tento důkaz lze poskytnout jinou vhodnou formou. I vzhledem k tomu, že se takové ustanovení neomezuje na jediný způsob prokázání dané skutečnosti, svědčí o záměru rakouského zákonodárce nepřekračovat rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle sledovaného vnitrostátní právní úpravou.

45

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 49 SFEU ve spojení s čl. 17 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje poskytnutí veřejných dotací pro soukromá vzdělávací zařízení uznaná jako konfesní školy tím, že církev nebo náboženská společnost, která o dotaci pro takové zařízení žádá, je uznána podle práva dotčeného členského státu, a to i v případě, že je tato církev nebo náboženská společnost uznána podle práva členského státu svého původu.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: