1.

Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) žádá Soudní dvůr o výklad čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 2 ), jehož provedení do italského práva by mohlo být v rozporu s italskou Ústavou.

2.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce dává Soudnímu dvoru možnost prohloubit jeho již tak rozsáhlou judikaturu týkající se zatýkacích rozkazů a předávání (dále jen „EZR“). Zejména bude muset určit, zda manévrovací prostor, který členským státům poskytuje čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, členským státům umožňuje přijmout důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR, jenž se nevztahuje na státní příslušníky třetích zemí.

3.

Bod 12 odůvodnění uvádí:

„Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 [SEU], které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie ( 3 ), zejména v kapitole [VI] uvedené listiny. Nic v tomto rámcovém rozhodnutí nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na kterou byl vydán [EZR], existují-li na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený [EZR] byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno. Toto rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích.“

4.

Článek 1 („Definice [EZR] a povinnost jej vykonat“) stanoví:

„1.   [EZR] je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají [EZR] na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“

5.

Článek 4 („Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“) stanoví:

„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon [EZR]:

[…]

[…]“.

6.

Článek 5 („Záruky, které musí v určitých případech poskytnout vystavující členský stát“) stanoví:

„Výkon [EZR] vykonávajícím justičním orgánem může podle práva vykonávajícího členského státu podléhat těmto podmínkám:

[…]

7.

Bod 9 odůvodnění uvádí:

„Výkon trestu ve vykonávajícím státě by měl zvýšit možnost společenské rehabilitace odsouzené osoby. V souvislosti s ujištěním se o tom, že výkon trestu vykonávajícím státem poslouží účelu, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, by měl příslušný orgán vydávajícího státu vzít v úvahu takové okolnosti jako například spojení dané osoby s vykonávajícím státem, skutečnost, zda jej považuje za místo, kde má rodinné, jazykové, kulturní, společenské nebo ekonomické a jiné vazby na vykonávající stát.“

8.

Bod 12 odůvodnění uvádí:

„Toto rámcové rozhodnutí by se rovněž mělo obdobně vztahovat na výkon trestů v případech podle čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 [rámcového rozhodnutí 2002/584]. To mimo jiné znamená, aniž je dotčeno uvedené rámcové rozhodnutí, že za účelem posouzení, zda má být osoba v případech podle čl. 4 odst. 6 [rámcového rozhodnutí 2002/584] předána nebo zda má být vykonán trest, by vykonávající stát mohl jako podmínku pro uznání rozsudku a výkon trestu ověřit existenci důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu podle článku 9 tohoto rámcového rozhodnutí, včetně ověření oboustranné trestnosti, pokud vykonávající členský stát učinil prohlášení podle čl. 7 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí.“

9.

Bod 16 odůvodnění uvádí:

„Toto rámcové rozhodnutí by mělo být uplatňováno v souladu s použitelnými právními předpisy Společenství, zejména směrnicí Rady 2003/86/ES ( 5 ) […] [a] směrnicí 2003/109/ES ( 6 ) […]“.

10.

Článek 3 („Účel a oblast působnosti“) stanoví:

„1.   Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů.

2.   Toto rámcové rozhodnutí se použije, nachází-li se odsouzená osoba ve vydávajícím nebo vykonávajícím státě.

3.   Toto rámcové rozhodnutí se vztahuje pouze na uznávání rozsudků a výkon trestů ve smyslu tohoto rámcového rozhodnutí […].“

11.

Článek 25 („Výkon trestů v návaznosti na [EZR]“) stanoví:

„Aniž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost.“

12.

Článek 18a odst. 1 písm. c) stanoví:

Předání může být odmítnuto, „pokud byl EZR vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, je-li vyžádaná osoba italským státním příslušníkem nebo státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie, který se oprávněně a skutečně zdržuje na italském území nebo zde má trvalé bydliště, za předpokladu, že odvolací soud nařídí, aby byly trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody vykonány v Itálii v souladu s italským právem“.

13.

Článek 19 odst. 1 stanoví:

„Výkon EZR italským justičním orgánem […] podléhá těmto podmínkám:

[…]

14.

O. G., moldavský státní příslušník, byl v Rumunsku pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let ( 9 ). Předkládající soud uvádí, že podle soudu, který mu předložil otázku protiústavnosti, má O. G. „v Itálii stabilní rodinné a pracovní vazby“ ( 10 ).

15.

Dne 13. února 2012 Judecătoria Brașov (soud v Brašově, Rumunsko) vydal na O. G. EZR za účelem výkonu trestu.

16.

Dne 7. července 2020 Corte d'appello di Bologna (odvolací soud v Boloni, Itálie) nařídil, aby byla vyžádaná osoba předána vystavujícímu justičnímu orgánu.

17.

Dne 16. září 2020 Corte di cassazione (Kasační soud, Itálie) na základě kasačního opravného prostředku O. G. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil s tím, aby posoudil možnost vznesení otázky ústavnosti před Corte costituzionale (Ústavní soud).

18.

Odvolací soud předložil Corte costituzionale (Ústavní soud) otázku, zda je čl. 18a odst. 1 písm. c) zákona č. 69 z roku 2005 v souladu s články 2, 3, 11, čl. 27 odst. 3 a čl. 117 odst. 1 italské Ústavy.

19.

Pochybnosti odvolacího soudu byly založeny, stručně řečeno, na tom, že podle ustanovení, jímž se do italského práva provádí důvod, pro který je možné odmítnout výkon, stanovený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584:

20.

Corte costituzionale (Ústavní soud), který uvádí, že Soudní dvůr se tímto aspektem čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 dosud nezabýval ( 11 ), předkládá Soudnímu dvoru následující otázky:

21.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 22. listopadu 2021. Bylo rozhodnuto o přednostním projednání věci.

22.

Písemná vyjádření předložily rakouská, maďarská a italská vláda, jakož i Evropská komise.

23.

Jednání konaného dne 11. října 2022 se zúčastnila pouze italská vláda a Komise.

24.

První předběžná otázka směřuje k určení, zda je čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve světle jeho čl. 1 odst. 3 a článku 7 Listiny slučitelný s italským právem, které brání tomu, aby státní příslušník třetí země, odsouzený ve státě, jenž vystavil EZR (Rumunsko), k trestu odnětí svobody, vykonal svůj trest ve vykonávajícím státě (Itálie), kde má zřejmě ( 12 ) legální a trvalý pobyt.

25.

Podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 může justiční orgán odmítnout vykonat EZR vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud jsou kumulativně splněny tyto dvě podmínky:

26.

Italský zákonodárce při provedení tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, do svého právního řádu zavedl dvě změny:

27.

Pro zodpovězení první předběžné otázky se mi zdá být vhodné analyzovat: a) prostor států pro uvážení při uplatňování článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584; b) výklad téhož článku z hlediska práva na rovnost; a c) dopad, který mohou mít na odpověď další základní práva chráněná Listinou.

28.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy mají při uplatňování článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, a zejména jeho bodu 6, „nepochybný prostor pro uvážení“ ( 14 ). Tento prostor pro uvážení však nezahrnuje pravomoc rozšířit důvody pro odmítnutí výkonu, které jsou taxativně stanovené ( 15 ) v rámcovém rozhodnutí 2002/584 ( 16 ).

29.

Podle této judikatury představuje výkon EZR pravidlo, zatímco odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, jež musí být vykládána restriktivně ( 17 ).

30.

Členským státům nic nebrání v tom, aby se rozhodly omezit nebo nevyužít možnost, kterou jim dává článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584. Vzhledem k tomu, že se jedná o důvody, pro něž je možné výkon odmítnout, může se každý členský stát svobodně rozhodnout, kdy je neuplatní: v takovém případě jeho vykonávající justiční orgány nebudou moci odmítnout předat osobu vyžádanou na základě EZR ( 18 ).

31.

Jak uvedl Soudní dvůr, rozhodnutí členských států, které umožňuje rámcové rozhodnutí 2002/584, nevyužít tento důvod pro odmítnutí výkonu „[…] pouze posiluje systém předávání zavedený tímto rámcovým rozhodnutím ve prospěch prostoru svobody, bezpečnosti a práva“ ( 19 ).

32.

Důvodem je, že „omezením situací, v nichž vykonávající justiční orgán může odmítnout vykonat [EZR], totiž tato právní úprava pouze zjednodušuje předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, která představuje základní pravidlo zavedené tímto rámcovým rozhodnutím“ ( 20 ).

33.

Možnost volby vnitrostátního zákonodárce však není neomezená. Důvodů pro to je několik.

34.

Zaprvé rámcovým rozhodnutí 2002/584 není dotčena „povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU]“ ( 21 ). Proto, pro účely projednávané věci, čl. 4 bod 6 neumožňuje členským státům provedení, které by vedlo k porušení základních práv nebo zásad článku 6 SEU.

35.

Zadruhé prostor členských států pro uvážení při provádění čl. 4 bodu 6 je omezen nejen zněním tohoto ustanovení, ale i účelem, kterému slouží v rámci rámcového rozhodnutí 2002/584, a obecným kontextem, do něhož je toto rozhodnutí zasazeno, tedy unijním právem jako celkem.

36.

Z tohoto hlediska souhlasím s Komisí, že ani znění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, ani cíl, který sleduje, ani kontext, do něhož je zasazen, nepodporují řešení přijaté italským zákonodárcem ( 22 ).

37.

Pokud jde o jeho doslovné znění, čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 nepřiznává relevanci jiným státním příslušnostem, než je státní příslušnost vykonávajícího členského státu. Stanoví pouze, že vyžádaná osoba je státním příslušníkem tohoto státu.

38.

Jiné státní příslušnosti než státní příslušnost vykonávajícího členského státu jsou tedy irelevantní a jsou nahrazeny kategorií „bydliště“ (nebo pobytu). Oblast působnosti čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je pro státní příslušníky kteréhokoliv jiného než vykonávajícího státu vymezena na základě pojmu bydliště (nebo pobytu).

39.

Pokud jde o cíl čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, Soudní dvůr uvedl, že cílem je „zejména umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu odnětí svobody, ke kterému byla odsouzena“ ( 23 ).

40.

Pro dosažení cíle znovuzačlenění není státní příslušnost vyžádané osoby sama o sobě relevantní: cílem tohoto ustanovení je, aby každý, kdo má trvalé bydliště nebo se zdržuje ( 24 ) ve vykonávajícím členském státě, mohl této možnosti využít.

41.

Pokud jde o normativní kontext, v němž je třeba vykládat čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je třeba odkázat na rámcové rozhodnutí 2008/909 o vzájemném uznávání rozsudků v trestních věcech. Jeho inkluzivita zahrnuje cizince jakékoli státní příslušnosti, na které se v případě, že mají určité vazby na vykonávající stát ( 25 ), vztahuje cíl znovuzačlenění po výkonu trestu odnětí svobody.

42.

Podle článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 se toto rozhodnutí použije obdobně a v rozsahu, v jakém je slučitelné s rámcovým rozhodnutím 2002/584, na výkon trestů podle čl. 4 bodu 6 tohoto rozhodnutí ( 26 ).

43.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že unijní normotvůrce, citlivý k cíli spočívajícím ve znovuzačlenění po výkonu trestu ( 27 ), koncipoval čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 jako prostředek k dosažení tohoto cíle, pokud jsou splněny výše uvedené specifické okolnosti, aniž by na to měl vliv faktor státní příslušnosti (s výjimkou státní příslušnosti samotného vykonávajícího státu).

44.

Soudní dvůr rozhodl, že na základě výše uvedeného by se státními příslušníky vykonávajícího členského státu a státními příslušníky jiných členských států, kteří mají trvalé bydliště nebo se zdržují ve vykonávajícím členském státě a jsou začleněni do společnosti tohoto státu, nemělo být v zásadě zacházeno odlišně ( 28 ).

45.

Otázkou nyní je, zda by se pravidlo, které se vztahuje na státní příslušníky členských států, mělo, pokud jde o odmítnutí výkonu EZR, vztahovat i na státní příslušníky třetích zemí.

46.

Podle mého názoru není důvod, proč by tomu tak nemělo být.

47.

Právní postavení státních příslušníků třetích zemí samozřejmě nemusí být obecně postaveno na roveň s právním postavením státních příslušníků členských států ( 29 ). Rozdílné zacházení mezi první a druhou kategorií však není přípustné, pokud samotné unijní sekundární právní předpisy výslovně nebo implicitně stanoví jednotný režim pro obě kategorie. V takovém případě se uplatní zásada rovnosti před zákonem zakotvená v článku 20 Listiny.

48.

Vzhledem k nedotknutelnosti povinnosti dodržovat základní práva a zásady zakotvené v článku 6 SEU brání čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 tomu, aby členské státy provedly čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí způsobem, který by porušoval Listinu nebo základní zásady Unie.

49.

Mezi tyto zásady patří zásada rovnosti, kterou zaručují článek 2 SEU a článek 20 Listiny. Oba články poskytují v projednávané věci dostatečně pevné posuzovací kritérium, aby bylo možné konstatovat, že provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do italského práva s nimi není slučitelné.

50.

Zejména musí platit zásada rovnosti před zákonem ve smyslu, který zastávám, vzhledem k tomu, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 nepřiznává kritériu státní příslušnosti význam a nahrazuje jej kritériem bydliště (nebo pobytu), s jedinou výjimkou státních příslušníků vykonávajícího členského státu.

51.

Oblast působnosti ratione personae čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 se tedy vztahuje na osoby, které, pokud nejsou státními příslušníky vykonávajícího členského státu, se v něm zdržují nebo v něm mají trvalé bydliště ( 30 ). Zákon, před nímž mají státní příslušníci třetích zemí právo na rovné zacházení, tedy neposkytuje žádný základ pro to, aby se s nimi zacházelo jinak než se státními příslušníky členských států Unie.

52.

Manévrovací prostor při provádění tohoto ustanovení unijního práva tedy nemůže vést k normativnímu režimu, který by se státními příslušníky třetích zemí zacházel hůře než se státními příslušníky členského státu. Jak uvedla Komise, s ohledem na cíl čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je situace státního příslušníka třetí země, který skutečně pobývá ve vykonávajícím státě, srovnatelná se situací státního příslušníka členského státu.

53.

Pro tyto účely znamená trvalý a skutečný pobyt státního příslušníka třetí země v zásadě stejný stupeň začlenění v zemi, ve které se zdržuje, jako mají státní příslušníci této země. Taková vazba s vykonávajícím členským státem pravděpodobně usnadní společenské znovuzačlenění vyžádané osoby, jakmile v tomto státě vykoná trest odnětí svobody, ke kterému byla odsouzena ( 31 ).

54.

Podle mého názoru jsou výše uvedené skutečnosti dostatečné k prokázání neslučitelnosti dotčeného vnitrostátního pravidla s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Nedomnívám se tedy, že je nezbytné analyzovat (doplňkový) vliv dalších základních práv Listiny na výklad tohoto článku.

55.

Mezi tato práva patří práva zakotvená v článku 7 Listiny (respektování soukromého a rodinného života), jehož se dovolává předkládající soud, a v čl. 24 odst. 3 Listiny (právo dítěte udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči), na který se odvolává Komise ( 32 ).

56.

Tato práva logicky nemohou převážit nad výkonem trestu odnětí svobody. Mohou však ovlivnit rozhodnutí o tom, zda bude odpykán v jednom členském státě (členský stát vykonávající EZR) namísto jiného členského státu (členský stát vystavující EZR), pokud má osoba trvalé bydliště nebo se zdržuje v prvním členském státě a udržuje v tomto členském státě rodinné vazby.

57.

Tímto způsobem je upřednostněno právo vyžádané osoby udržovat minimální rodinné vztahy slučitelné s jejím pobytem ve vězeňském zařízení. Tyto vztahy budou nejlépe realizovatelné tam, kde se nachází centrum jejích životních zájmů, tedy ve státě jejího skutečného pobytu.

58.

V případě, že Soudní dvůr odpoví na první otázku kladně, jak navrhuji, Corte costituzionale (Ústavní soud) se táže, „na základě jakých kritérií a předpokladů mají být tyto vazby [státního příslušníka třetí země na vykonávající stát] považovány za natolik významné, že vyžadují, aby vykonávající justiční orgán předání odmítl“.

59.

Znění této druhé otázky si podle mého názoru zaslouží dvě předběžné úvahy, které se týkají požadavků na odmítnutí výkonu EZR a údajné „povinnosti“ odmítnout předání.

60.

Tato otázka se týká pouze jednoho ze dvou požadavků, které čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 ukládá pro případné odmítnutí předání vyžádané osoby.

61.

Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 se týká především podmínek (státní příslušnost vykonávajícího státu, trvalé bydliště nebo pobyt), které prokazují, že vyžádaná osoba má vazbu s vykonávajícím členským státem. Tyto vazby musí být dostatečné, aby podpořily její případné sociální znovuzačlenění po uplynutí uloženého trestu ( 33 ).

62.

Posuzované ustanovení však stanoví i další nevyhnutelný požadavek: závazek vykonávajícího členského státu ( 34 ), že trest odnětí svobody, kvůli němuž byl vydán EZR, bude vykonán v tomto státě. V projednávané věci to předkládající soud považuje za samozřejmost a omezuje se striktně na požadavek, aby vyžádaná osoba měla vazbu na vykonávající členský stát.

63.

Ačkoli předkládající soud odkazuje na „povinnost“ odmítnout předání, pokud jsou zjištěné vazby dostatečně relevantní, čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 takovou povinnost nestanoví pro každý případ. Pouze stanoví, že justiční orgán „může“ odmítnout výkon EZR, pokud jsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení.

64.

Stejně jako zásada vzájemného uznávání, na níž je založen systém rámcového rozhodnutí 2002/584, neznamená absolutní povinnost vykonat EZR ( 35 ), tak i pokud vnitrostátní právo přijme důvod, pro nějž je možné odmítnout výkon, o který se jedná v projednávané věci, musí mít vykonávající justiční orgán posuzovací pravomoc při rozhodování, zda je třeba výkon EZR odmítnout či nikoliv ( 36 ).

65.

Soudní dvůr uvedl následující:

66.

Nestačí tedy, aby vykonávající justiční orgán ověřil, zda jsou splněny obě podmínky požadované v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Bude muset rovněž posoudit, zda existuje oprávněný zájem na tom, aby trest uložený ve vystavujícím členském státě byl vykonán ve vykonávajícím členském státě ( 39 ).

67.

Odpověď na druhou předběžnou otázku, která se týká kritérií pro určení, zda je vyžádaná osoba začleněna ve vykonávajícím členském státě, by tedy měla předkládajícímu soudu naznačit, že:

68.

Důvod, pro který je možné odmítnout výkon, uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je založen na možnosti zvýšit šance na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu odnětí svobody, k němuž byla odsouzena. Vykonávající členský stát je proto oprávněn sledovat takovýto cíl pouze v souvislosti s osobami, které prokázaly určitý stupeň začlenění do společnosti uvedeného členského státu ( 40 ).

69.

Kritéria, jež požaduje předkládající soud, proto musí umožnit ověřit dostatečnou úroveň začlenění, která zajistí, že šance na znovuzačlenění vyžádané osoby jsou ve vykonávajícím členském státě výrazně příznivější než ve vystavujícím členském státě.

70.

Je tedy lépe pochopitelné, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 na jedné straně odkazuje na státní příslušnost vykonávajícího členského státu a na druhé straně používá bez rozdílu pojmy „mít trvalé bydliště“ a „zdržovat se“ v tomto státě:

71.

Zejména, „pro určení, zda v konkrétní situaci existuje mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem pouto, na jehož základě by bylo možné konstatovat, že se na tuto osobu vztahuje výraz ‚zdržuje se‘ ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, je třeba provést celkové posouzení více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace dané osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje k vykonávajícímu členskému státu“ ( 43 ).

72.

Stejné objektivní prvky se a fortiori uplatní i v případě, že se vyžádaná osoba ve vykonávajícím členském státě nejen zdržuje, ale má v něm i trvalé bydliště.

73.

V této souvislosti souhlasím s Komisí, že seznam faktorů uvedených v bodě 9 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/909 o vzájemném uznávání rozsudků ukládajících trest odnětí svobody může být ilustrativní: „rodinné, jazykové, kulturní, společenské nebo ekonomické a jiné vazby na vykonávající stát“.

74.

Jak správně uvedl předkládající soud ( 44 ), v judikatuře Soudního dvora lze nalézt rozhodnutí, v nichž je stupeň začlenění vyžádané osoby v členském státě výkonu vázán na její skutečné a faktické vazby na společnost tohoto členského státu.

75.

Je pravda, že tato judikatura byla rozvinuta v případech, kdy byla vyžádaná osoba státním příslušníkem členského státu. V souladu s odpovědí, kterou navrhuji na první předběžnou otázku, se však kritéria pro posouzení začlenění státních příslušníků členských států do vykonávajícího členského státu mohou vztahovat i na státní příslušníky třetích zemí.

76.

Je tedy na vykonávajícím justičním orgánu, aby provedl celkové posouzení faktorů, které mu umožní určit, zda má vyžádaná osoba, bez ohledu na svou státní příslušnost, dostatečný vztah ke společnosti vykonávajícího členského státu, aby bylo možné předpokládat, že po výkonu trestu na území tohoto členského státu má větší šance na společenské znovuzačlenění, a tedy na dosažení cíle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

77.

Mezi tyto faktory patří délka předchozího pobytu ( 45 ), povaha a pevnost rodinných vazeb vyžádané osoby ve vykonávajícím členském státě (případně v kombinaci s neexistencí takových vazeb v zemi původu), stupeň jejího začlenění a jazykové, kulturní, profesní, společenské nebo ekonomické vazby, které si v tomto členském státě vytvořila.

78.

Tento výčet samozřejmě není úplný, protože v konkrétním případě mohou nastat další jedinečné okolnosti, které musí soud při rozhodování o předání vyžádané osoby zvážit.

79.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) následovně:

„Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVVze dne 26. února 2009,

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání takové vnitrostátní právní úpravě, jež, ačkoli zvolila přijetí příslušného důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, absolutně znemožňuje vykonávajícím justičním orgánům odmítnout předání státních příslušníků třetích zemí, kteří se zdržují na jejich území nebo zde mají trvalé bydliště, a to bez ohledu na vazby, které na toto území mají.

Relevantními kritérii pro prokázání dostatečné vazby vyžádané osoby s vykonávajícím členským státem jsou všechna kritéria, která ve svém souhrnu umožňují předpokládat, že po výkonu trestu v tomto státě jsou šance na znovuzačlenění této osoby, bez ohledu na její státní příslušnost, větší než ve vystavujícím členském státě.

Faktory, které musí vykonávající justiční orgán v tomto ohledu zohlednit, jsou mimo jiné předchozí délka pobytu, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby a její rodinné, jazykové, kulturní, profesní, společenské a ekonomické vazby na vykonávající členský stát.“