1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění ( 2 ) ve spojení s článkem 3 téže směrnice.

2.

Tato žádost byla podána v rámci sporů, v nichž stojí šest majitelů vozidel proti pojišťovnám pojišťujícím osoby, které odpovídají za škodu způsobenou na vozidlech zmíněných majitelů, pro případ občanskoprávní odpovědnosti.

3.

Tato věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost k tomu, aby vůbec poprvé upřesnil rozsah přímého nároku vůči pojišťovně, který náleží poškozené osobě požadující náhradu veškerých škod způsobených motorovým vozidlem.

4.

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, které mě přivedly k názoru, že unijní právo nebrání tomu, aby plnění, jež má poskytnout pojišťovna, bylo výlučně peněžité, a že by byl narušen užitečný účinek směrnice 2009/103, pokud by měl být přímý nárok poškozené osoby omezen nebo vyloučen z důvodu neexistence skutečné opravy poškozeného vozidla.

5.

Bod 30 odůvodnění směrnice 2009/103 uvádí:

6.

Článek 3 této směrnice, který je nadepsán „Povinné pojištění vozidel“, stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

Rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci.

Každý členský stát je povinen přijmout veškerá vhodná opatření, aby pojistná smlouva kryla také:

Pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

7.

Podle článku 18 této směrnice, který je nadepsán „Přímý nárok“:

„Členské státy zajistí, aby poškození v důsledku nehod způsobených vozidlem krytým pojištěním podle článku 3 měli přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osoby, která odpovídá za škodu, pro případ občanskoprávní odpovědnosti.“

8.

Článek 363 odst. 1 kodeksu cywilnego (občanský zákoník) stanoví:

„Škoda se nahrazuje dle výběru poškozeného buď uvedením do předešlého stavu, nebo zaplacením odpovídající peněžité částky. Není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné, nebo kdyby z něj pro povinného vyplývaly nepřiměřené obtíže nebo náklady, hradí se škoda v penězích.“

9.

Článek 822 odst. 1 a 4 občanského zákoníku stanoví:

„1.   Pojistnou smlouvou o občanskoprávní odpovědnosti se pojistitel zavazuje, že zaplatí smluvně určenou náhradu škody způsobené třetím osobám, za kterou nese odpovědnost pojistník nebo pojištěný.

[…]

4.   Oprávněný z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku události spadající do rámce pojištění občanskoprávní odpovědnosti, může svůj nárok uplatnit přímo proti pojistiteli.“

10.

Sąd Rejonowy dla m.st. Warszawy w Warszawie (obvodní soud pro hl. m. Varšavu ve Varšavě, Polsko) nyní projednává šest sporů. Předmětem pěti z nich je skutečnost, že pojišťovny, které jsou žalovanými v původním řízení a pro případ občanskoprávní odpovědnosti pojišťují osoby, které odpovídají za dopravní nehodu, při níž byla způsobena škoda na vozidlech, odmítly zaplatit poškozeným osobám, které jsou v původním řízení žalobci a uplatnily svůj přímý nárok stanovený článkem 18 směrnice 2009/103, náklady na opravu těchto vozidel, jež tyto osoby nevynaložily. Předkládající soud nazývá tyto náklady „hypotetickými náklady na opravu“.

11.

Šestý spor se od předchozích liší pouze tím, že škoda vznikla pádem garážových vrat, jímž bylo poškozeno vozidlo žalobce v původním řízení.

12.

Tyto spory vyplývají ze skutečnosti, že poškozené osoby požadují peněžitou náhradu škod způsobených na jejich vozidlech, a to na základě vysokého odhadu nákladů na opravu (náhradní díly a služba) a nikoli na základě dokladů o nákladech na opravu, které tyto osoby vynaložily, tj. na základě skutečných vynaložených nákladů. Pojišťovny přitom tvrdí, že tato náhrada nemůže překročit výši skutečně způsobené škody vypočtené pomocí tzv. „diferenční“ (rozdílové) metody. Tato výše musí odpovídat rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo poškozené vozidlo, kdyby nedošlo k nehodě, a nynější hodnotou tohoto vozidla v poškozeném stavu nebo ve stavu opraveném, byť jen částečně.

13.

Předkládající soud uvádí, že podle vnitrostátního práva má náhrada škody zajistit, aby majetek poškozené osoby získal zpět hodnotu, kterou by měl, kdyby škoda nevznikla, přičemž neumožňuje, aby se tato osoba obohatila.

14.

Z polské judikatury nicméně vyplývá, že soudy přiznávají náhradu škod způsobených na vozidlech ve výši hypotetických nákladů na opravu, jejichž výše značně překračuje výši škod na majetku poškozené osoby určených pomocí diferenční metody. Stejně je tomu i v případě prodeje poškozeného vozidla, u něhož již není možné, aby jej poškozené osoby v budoucnu opravily.

15.

Podle předkládajícího soudu by tato judikatura, jíž lze vytýkat to, že v některých případech umožňuje poškozené osobě, aby se obohatila, mohla být odůvodněna zvláštní ochranou poškozených osob, která vyplývá z unijního práva. Předkládající soud tedy považuje za nezbytné, aby byl upřesněn rozsah práv poškozené osoby plynoucích z přímého nároku, který může tato osoba uplatnit vůči pojišťovně.

16.

Předkládající soud poukazuje v tomto ohledu na rozpor vzniklý tím, že na straně jedné existuje tento přímý nárok ve spojení se skutečností, že podle polského práva může poškozená osoba uplatnit vůči osobě, jež zavinila nehodu, dva různé nároky, a sice nárok na zaplacení náhrady škody a nárok na plnění in natura, jehož cílem je uvedení do stavu před vznikem škody, a na straně druhé zásada vyplývající z polského závazkového práva, podle které plnění poskytované pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti představuje „platbu“, tj. peněžité plnění.

17.

Předkládající soud si tedy přeje zjistit, zda unijní právo brání ustanovením vnitrostátního práva, která svým účinkem zbavují poškozenou osobu, jež si přeje uplatnit přímý nárok proti pojišťovně, jednoho z nástrojů nápravy škody, který je stanoven vnitrostátním právem, což může obecně působit odrazujícím způsobem.

18.

Tento soud si klade rovněž otázku, zda je k zaručení účinnosti nároku poškozené osoby ve smyslu článku 18 směrnice 2009/103 nutné, aby tato osoba mohla uplatnit nárok vůči pojišťovně pojišťující pro případ občanskoprávní odpovědnosti osobu, která zavinila nehodu, pro účely poskytnutí náhrady škody ve výši odpovídající nákladům nezbytným k tomu, aby posledně jmenovaná osoba provedla opravu poškozeného vozidla bez možnosti se z této povinnosti vyvázat, přičemž tato náhrada škody by mohla vycházet ze skutečně provedené opravy.

19.

Poslední otázka položená předkládajícím soudem se týká situace, kdy již poškozené vozidlo nelze opravit, například z důvodu jeho prodeje. Předkládající soud se přiklání k názoru, že náhrada škody poskytnutá poškozené osobě musí odpovídat pouze rozdílu mezi cenou, kterou tato osoba za poškozené vozidlo získala, a cenou, již by získala, pokud by prodala nepoškozené vozidlo.

20.

Za těchto okolností se Sąd Rejonowy dla m.st. Warszawy w Warszawie (obvodní soud pro hl. m. Varšavu ve Varšavě) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21.

Písemná vyjádření předložili KP a RD Sp. z o.o., dva z žalobců v původním řízení, SI SA, jedna z žalovaných v původním řízení, polská, česká a německá vláda, jakož i Evropská komise.

22.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vychází z konstatování předkládajícího soudu, podle něhož „vnitrostátní právo v oblasti náhrady škody […] ukládá pojišťovnám povinnost zaplatit poškozeným osobám tzv. hypotetické náklady na opravu poškozeného vozidla bez jakékoli souvislosti s (budoucím) provedením této opravy, čímž umožňuje, aby poškozené osoby, které si opravu svého vozidla nepřejí, zvýšily v souvislosti s utrpěnou škodou hodnotu svého majetku o rozdíl mezi náklady na opravu poškozeného vozidla a snížením hodnoty vozidla v důsledku jeho poškození – a to na náklady pojišťoven a dále na náklady všech majitelů vozidel, kteří platí povinné pojistné“.

23.

Předkládající soud se tedy snaží nalézt způsob zajištění takové náhrady škody, jejíž výše by přibližně odpovídala skutečným nákladům, jež by musely poškozené osoby vynaložit. V tomto smyslu zmíněný soud uvádí, že tyto osoby nemají možnost požádat pojišťovnu o opravu vozidla in natura, tak jak by to mohly učinit ve vztahu k osobě, která způsobila škodu.

24.

Toto zjištění rozdílného režimu mezi zmíněnými dvěma nároky, jež polské právo přiznává osobám majícím nárok na náhradu škody způsobené na vozidle, přivedlo předkládající soud k otázce týkající se rozsahu přímého nároku poškozených osob, který je stanoven v článku 18 směrnice 2009/103, s cílem zaručit jeho účinnost. Za těchto okolností je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přípustná.

25.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora, kterou předkládající soud připomněl, se totiž žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nemůže týkat rozsahu odškodnění, který je upraven především vnitrostátním právem ( 3 ).

26.

Je ostatně třeba připomenout, že přímo ze znění článku 267 SFEU vyplývá, že požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“„k vynesení rozsudku“ předkládajícího soudu ve věci, v níž tento soud rozhoduje ( 4 ).

27.

V projednávané věci je předmětem jedné z šesti věcí, o nichž předkládající soud rozhoduje, náhrada škody na vozidle, která byla způsobena garážovými vraty.

28.

Je přitom zjevné, že cílem směrnice 2009/103 není zaručit občanskoprávní odpovědnost v případech, kdy není škoda způsobena vozidlem ( 5 ). Tato směrnice má totiž zajistit zvláštní ochranu poškozených osob s ohledem na závažnost věcných škod či škod na zdraví, jež mohou tyto osoby utrpět z důvodu nebezpečí vyplývajících z konstrukce a provozu motorového vozidla.

29.

Článek 3 první pododstavec směrnice 2009/103 kromě toho stanoví, že každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 této směrnice veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

30.

Pojem „provoz vozidel“ byl ostatně jakožto autonomní pojem unijního práva vykládán Soudním dvorem zejména s ohledem na kontext výše uvedeného čl. 3 prvního pododstavce ( 6 ), jakož i s ohledem na to, že cíl týkající se ochrany osob poškozených v důsledku nehod způsobených těmito vozidly byl unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován ( 7 ).

31.

Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 první pododstavec směrnice 2009/103 musí být vykládán v tom smyslu, že pod pojem „provoz vozidel“, jenž je v něm uveden, spadají nejen případy silničního provozu, tj. provoz na veřejných komunikacích, a tento pojem se vztahuje i na jakékoli použití vozidla, které odpovídá jeho obvyklé funkci dopravního prostředku ( 8 ).

32.

V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že vozidlo je užíváno v souladu se svou funkcí dopravního prostředku, pokud se pohybuje, ale v zásadě i během jeho parkování mezi dvěma jízdami ( 9 ).

33.

Z výše uvedeného Soudní dvůr vyvodil, že pod pojem „provoz vozidel“, který je uveden v čl. 3 prvním pododstavci směrnice 2009/103, spadá situace, v níž začalo hořet vozidlo užívané v souladu s jeho funkcí dopravního prostředku zaparkované v soukromé garáži budovy, čímž vyvolalo požár, jehož příčinou byl elektrický systém tohoto vozidla ( 10 ). Stejně je tomu i v případě nehody vzniklé v důsledku úniku oleje způsobeného technickým stavem dotčeného zaparkovaného vozidla ( 11 ).

34.

Zcela jasně to znamená, že pojem „provoz vozidel“ ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103 se nevztahuje na situace, v nichž nehoda není důsledkem činnosti vozidla nebo jeho technického selhání.

35.

Soudní dvůr ostatně rozhodl, že k tomu, aby bylo vozidlo vyňato z pojistné povinnosti stanovené v tomto ustanovení, je nezbytné, aby bylo v souladu s použitelnou vnitrostátní právní úpravou oficiálně vyřazeno z provozu ( 12 ).

36.

Není tedy pochyb o tom, že je působnost směrnice 2009/103, tak jak ji vykládá Soudní dvůr, omezena na povinnost uzavřít pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škody, jež může způsobit vozidlo.

37.

Tento výklad nemůže být zpochybněn argumentem předkládajícího soudu, podle něhož by měl zmíněný soud v zásadě zajistit rovné zacházení v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti, což by mohlo být důvodem k tomu, aby se obrátil na Soudní dvůr v rámci sporu týkajícího se náhrady škody, kterou na vozidle způsobila garážová vrata.

38.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby konstatoval, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je z tohoto hlediska nepřípustná.

39.

Co se týče přípustnosti položených otázek, nepovažuji za důvodné mít za to, že první dvě předběžné otázky, na nichž závisí obě další, mají hypotetickou povahu, jak tvrdí polská vláda. Tato vláda uvádí, že ve věcech v původním řízení se žalobci domáhají pouze vyplacení peněžité náhrady. Předkládající soud se nicméně táže právě na toto omezení způsobů náhrady škod způsobených dopravními nehodami. Přestože unijní právo takovou povinnost neukládá, předkládající soud má za to, že je oprávněn k tomu, aby zamítl nároky vycházející z posouzení nákladů.

40.

Za těchto podmínek navrhuji Soudnímu dvoru, aby se zabýval všemi předběžnými otázkami a vzal přitom v potaz, že se jej předkládající soud v podstatě táže, zda musí být článek 18 směrnice 2009/103 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví pouze vyplacení peněžité náhrady poškozeným osobám uplatňujícím přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osoby, které odpovídají za nehodu způsobenou vozidlem, pro případ občanskoprávní odpovědnosti, s možností nedoložit skutečné náklady na opravu v případě škody způsobené na jiném vozidle.

41.

Na základě této žádosti o předběžné otázce by měl Soudní dvůr vymezit předmět přímého nároku stanoveného v článku 18 směrnice 2009/103.

42.

Konkrétně se předkládající soud táže, zda je cílem tohoto přímého nároku uložit pojistiteli (spíše než osobě odpovědné za škodu) povinnost poskytnout poškozené osobě náhradou za utrpěnou škodu plnění, jež by měla zaplatit osoba odpovědná za tuto škodu, nebo uložit pojistiteli povinnost poskytnout plnění stanovené pojistnou smlouvou poškozené osobě přímo.

43.

Zaprvé považuji za důležité připomenout, že přímý nárok poškozené osoby byl zaveden směrnicí 2000/26/ES ( 13 ), která je jednou ze čtyř směrnic kodifikovaných směrnicí 2009/103 ( 14 ).

44.

Tento nárok je součástí níže popsaného kontextu, jejž Soudní dvůr již mnohokrát připomněl:

45.

S ohledem na stále se zvyšující ochranu osob poškozených dopravními nehodami stanovila směrnice 2000/26 ve prospěch těchto osob přímý nárok vůči pojistiteli odpovědné osoby nebo vůči jejímu zástupci ve státě pobytu poškozené osoby ( 16 ). Cílem bylo zlepšit práva osob poškozených dopravní nehodou mimo stát jejich bydliště ( 17 ) a harmonizovat právní řády členských států, neboť v některých z nich nebylo zavedeno právo uplatnit přímý nárok vůči pojistiteli odpovědné osoby ( 18 ).

46.

Směrnicí 2005/14/ES ( 19 ) byl tento přímý nárok rozšířen na všechny poškozené v důsledku jakékoli dopravní nehody motorového vozidla, a to s cílem usnadnit účinnou a rychlou likvidaci škody a pokud možno zamezit nákladným soudním řízením ( 20 ).

47.

Tento cíl se znovu objevil i ve směrnici 2009/103, která připomíná význam toho, aby bylo poškozeným z nehod motorových vozidel zaručeno srovnatelné zacházení nezávisle na tom, na kterém místě Unie k nehodám dojde ( 21 ). V bodě 30 odůvodnění této směrnice byla převzata definice přímého nároku vůči pojišťovně pojišťující osoby, která odpovídá za škodu způsobenou motorovým vozidlem, pro případ občanskoprávní odpovědnosti, jež byla uvedena v bodě 21 směrnice 2005/14.

48.

V tomto ohledu musí být zadruhé zdůrazněno, že podle znění tohoto bodu odůvodnění se tímto nárokem rozumí „[p]rávo odvolat se na pojistnou smlouvu a uplatnit nárok přímo vůči pojišťovně“.

49.

Pokud tedy povinnou pojistnou ochranu uplatňuje přímo poškozená osoba na základě nároku, který jí přiznává článek 18 směrnice 2009/103, pojišťovna se zaručí za občanskoprávní odpovědnost odpovědné osoby v mezích smlouvy s touto osobou uzavřené ( 22 ). Kryty jsou přitom jak peněžité důsledky občanskoprávní povinnosti – a to i v případě, že opravy provede sama pojištěná osoba – tak škody na zdraví ( 23 ).

50.

Vzhledem k tomu, že práva poškozené osoby vyplývají výlučně z pojistné smlouvy ( 24 ) v tom smyslu, že vycházejí z práv pojištěné osoby, jejich následkem nemůže být nic jiného než poskytnutí náhrady škody poškozené osobě, tj. takové náhrady, jakou by mohla pojištěná osoba právem vymáhat od pojišťovny, pokud předtím sama uspokojila nároky poškozené osoby, a to v mezích smlouvy mezi nimi uzavřené. Jak zdůrazňuje německá vláda, takový výsledek je v souladu s činností pojišťoven.

51.

Takový výklad potvrzují i další skutečnosti. Zaprvé přímý nárok poškozené osoby odpovídá cíli, jímž je rychlé vyřízení pojistných událostí, a spadá do rámce pojištění motorových vozidel, které má podle normotvůrce zvláštní význam pro evropské občany pohybující se na území Unie i pro pojistitele ( 25 ). Toto začlenění dané otázky do přeshraničních situací bylo podle mého názoru správně zdůrazněno Komisí a německou vládou a nasvědčuje tomu, že by nemělo být ukládáno poskytnutí náhrady in natura.

52.

Zadruhé zásada peněžité náhrady škody vyplývá z článku 22 směrnice 2009/103, který je nadepsán „Postup při odškodnění“ a vymezuje povinnosti pojišťovny, jíž poškozená osoba předložila žádost o náhradu škody. Tato zásada může být vyvozena také z okolnosti, že unijní normotvůrce určil minimální částky pojistného krytí ( 26 ), které představují hlavní záruku ochrany poškozených osob ( 27 ).

53.

Zatřetí pojišťovny jsou povinny poskytnout poškozené osobě náhradu škody, aby zaručily účinnost práva na odškodnění a chránily tak poškozenou osobu zvláště před nedostatečnou solventností osoby, která je za škodu odpovědna ( 28 ).

54.

Začtvrté analýza povinností pojišťovny, vůči níž uplatnila poškozená osoba soudní cestou svůj přímý nárok, by měla být soudržná s ustanoveními unijního práva upravujícími příslušnost soudů ( 29 ) i s právními předpisy použitelnými ( 30 ) v přeshraničních situacích, jakož i s režimem regresního nároku, jejž by mohl uplatnit pojistitel ( 31 ).

55.

Za těchto podmínek nepovažuji za myslitelné, aby byl článek 18 směrnice 2009/103 vykládán v tom smyslu, že by mohla být na pojišťovně vymáhána náhrada škody in natura, kterou by mohla poškozená osoba obdržet podle vnitrostátního práva od osoby, jež zavinila nehodu. Podstatné je, aby přímý vztah mezi poškozenou osobou a pojišťovnou nebyl zaměňován za vztah mezi poškozenou osobou a osobou, která zavinila nehodu.

56.

Mám tedy za to, že zmíněný článek 18 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví pouze poskytnutí peněžité náhrady škody poškozeným osobám uplatňujícím přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osobu, jež odpovídá za nehodu způsobenou vozidlem, pro případ občanskoprávní odpovědnosti, a to bez ohledu na povahu nahraditelné škody.

57.

K tomu, aby mohly být v plném rozsahu zodpovězeny dotazy položené předkládajícím soudem, který klade odškodnění poškozené osoby uplatňující přímý nárok především do souvislosti se skutečně vynaloženými náklady, je ovšem třeba doplnit ještě další úvahy ( 32 ).

58.

Z ustálené judikatury vyplývá, že rozsah náhrady škody se v zásadě řídí vnitrostátním právem ( 33 ).

59.

Je tedy věcí příslušných orgánů, aby zaručily ve vnitrostátním právu účinnost přímého nároku poškozené osoby.

60.

Zastávám názor, že režim popsaný v písemných vyjádřeních KP a SI, podle něhož mohou pojišťovny zavést systém třetích osob platících autoservisům, kterým pak poskytnou náhradu škody dlužnou poškozené osobě ( 34 ), v tomto ohledu splňuje požadavek na ochranu poškozené osoby vyplývající ze směrnice 2009/103 za předpokladu, že se uplatní na základě rozhodnutí poškozené osoby.

61.

Připadá mi tedy zbytečné usilovat pomocí výkladu působnosti článku 18 směrnice 2009/103 o vyřešení problémů týkajících se soudních řízení, o nichž se zmiňuje předkládající soud ( 35 ), přihlédneme-li navíc k nespravedlnosti, na kterou předkládající soud upozorňuje v souvislosti s obohacením poškozené osoby ( 36 ).

62.

Není nicméně přípustné, aby vnitrostátní právní úprava zbavovala přímý nárok poškozené osoby, který je stanoven v článku 18 směrnice 2009/103, jeho užitečného účinku ( 37 ). Tak by tomu podle mého názoru bylo, pokud by bylo odškodnění poškozené osoby uplatňující přímý nárok buď vyloučeno, nebo omezeno z důvodu neprovedení opravy poškozeného vozidla nebo jeho prodeje, případně z důvodu okolnosti, že pojišťovna nutí poškozenou osobu k tomu, aby požádala pojištěnce o opravu vozidla.

63.

Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Sądem Rejonowym dla m.st. Warszawy w Warszawie (obvodní soud pro hl. m. Varšavu ve Varšavě) následovně:

„Článek 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění

musí být vykládán v tom smyslu, že