1.

Odstraňování takových nebezpečných zátěží, jako jsou výrobky obsahující azbest, obcí, neslouží pouze k ochraně zdraví obyvatel, ale může rovněž vyvolávat zajímavé otázky týkající se DPH. Pokud by odstraňováním pověřili podnik sami dotčení obyvatelé, bylo by posouzení z hlediska DPH jasné. Podnik jim poskytne zdanitelné plnění, které podléhá dani. Stát obdrží příslušnou DPH. Státní dotace ve výši 100 % nákladů vyplácená obyvatelům by z hlediska DPH nebyla relevantní.

2.

Jak tomu je ale v případě, že obec zajistí dotčeným obyvatelům bezplatnou likvidaci odpadu prostřednictvím jí pověřeného podniku a třetí osoba (v tomto případě státní fond) jí pak zcela nebo zčásti nahradí náklady, které původně vynaložila? I v tomto ohledu obdrží stát minimálně jednou svou DPH od dotčeného podniku. Pokud však obec obdrží dotaci ze státních prostředků ve výši 40 až 100 %, vzniká tím další zdanitelné plnění obce, které podléhá dani, pro obyvatele, a tedy i další povinnost k DPH?

3.

Takto vzniklý řetězec plnění (plnění podniku prostřednictvím obce obyvateli) by měl za následek, že by obec musela tuto DPH odvést, ale u plnění na vstupu by v zásadě mohla uplatnit odpočet daně. Pokud se výše dotace rovná vstupním nákladům, jedná se o hru s nulovým výsledkem spojenou se značnou administrativní zátěží. Pokud je dotace nižší (nebo pokud dotace nespadá do základu daně), zůstal by přeplatek na dani na vstupu, který snižuje daňové příjmy. Pokud je dotace vyšší, vznikl by díky státnímu programu podpory dodatečný daňový příjem. Všechny tři důsledky vzbuzují rozpaky, zejména pokud se ještě vezme v potaz cíl sledovaný závazkem obce (ochrana životního prostředí, ochrana zdraví, předcházení rizikům), z něhož má prospěch i široká veřejnost, a nikoli pouze obyvatelé.

4.

Posouzení komunálního odstraňování azbestu dotovaného ze státních prostředků pro účely DPH vyvolává několik principiálních otázek v oblasti DPH, na které musí Soudní dvůr odpovědět v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Mimo jiné je třeba objasnit, jak je třeba určit příjemce a poskytovatele služby. Stejně tak zásadní je otázka, zda obec – za předpokladu, že by byla poskytovatelem služby – vykonává i v takovém případě ekonomickou činnost.

5.

Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty ( 2 ) (dále jen „směrnice o DPH“) stanoví:

„Předmětem DPH jsou tato plnění:

6.

Článek 9 odst. 1 směrnice o DPH stanoví:

„ ‚Osobou povinnou k dani‘ se rozumí jakákoliv osoba, která na jakémkoli místě vykonává samostatně ekonomickou činnost, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti.

‚Ekonomickou činností‘ se rozumí veškerá činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně těžební činnosti, zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných obdobných povolání. Za ekonomickou činnost se považuje zejména využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj.“

7.

Článek 13 směrnice o DPH naproti tomu zní:

„1)   Státy, kraje, obce a jiné veřejnoprávní subjekty se nepovažují za osoby povinné k dani v souvislosti s činnostmi nebo plněními, při nichž vystupují jako orgány veřejné moci, a to i tehdy, vybírají-li v souvislosti s těmito činnostmi nebo plněními poplatky, příspěvky či platby.

Uskutečňují-li takové činnosti nebo plnění, považují se však za osoby povinné k dani v souvislosti s těmito činnostmi či plněními, pokud by zacházení s nimi jako s osobami nepovinnými k dani vedlo k výraznému narušení hospodářské soutěže.

Veřejnoprávní subjekty se vždy považují za osoby povinné k dani, pokud uskutečňují činnosti uvedené v příloze I, nejsou-li tyto činnosti uskutečňovány v zanedbatelné míře.

2)   Členské státy mohou činnosti veřejnoprávních subjektů, které jsou osvobozeny od daně podle článků 132, 135, 136 a 371, článků 374 až 377, čl. 378 odst. 2, čl. 379 odst. 2 nebo článků 380 až 390c, považovat za činnosti, které tyto subjekty vykonávají jako orgány veřejné moci.

8.

Článek 28 směrnice o DPH se týká komisionáře služeb a zní následovně:

„Jestliže se osoba povinná k dani podílí na poskytnutí služby a jedná přitom vlastním jménem, avšak na účet jiné osoby, má se za to, že obdržela i poskytla tuto službu ona sama.“

9.

Článek 73 směrnice o DPH upravuje základ daně:

„Při dodání zboží nebo poskytnutí služby jiných, než jsou plnění uvedená v článcích 74 až 77, zahrnuje základ daně vše, co tvoří protiplnění, které dodavatel nebo poskytovatel získal nebo má získat od pořizovatele, příjemce nebo třetí osoby za takové dodání zboží nebo poskytnutí služby, včetně dotací přímo vázaných k ceně těchto plnění.“

10.

Polská republika provedla směrnici o DPH Ustawou z dnia 11 marca 2004 r. o podatku od towarów i usług (zákon ze dne 11. března 2004, o dani ze zboží a služeb, Dz. U. z roku 2018, pol. 2174, ve znění pozdějších změn, dále jen „zákon o DPH“).

11.

Článek 29a odst. 1 zákona o DPH se týká základu daně a stanoví:

„S výhradou odstavců 2, 3 a 5, článků 30a až 30c, článku 32, článku 119 a čl. 120 odst. 1, 4 a 5 zahrnuje základ daně vše, co představuje platbu, kterou dodavatel, resp. poskytovatel služeb získal nebo má získat od pořizovatele, příjemce služby nebo třetí osoby, včetně získaných dotací, subvencí a jiných podobných plateb, které mají přímý vliv na cenu zboží dodaného osobou povinnou k dani nebo služby, kterou poskytla.“

12.

Ustawa z dnia 8 marca 1990 r. o samorządzie gminnym (zákon ze dne 8. března 1990 o samosprávě obcí, (Dz. U. z roku 2020, pol. 713, ve znění pozdějších změn, dále jen „zákon o samosprávě obcí) v čl. 7 odst. 1 stanoví:

„Uspokojování kolektivních potřeb společenství patří mezi záležitosti samosprávy obce. Záležitosti samosprávy zahrnují zejména:

13.

Ustawa z dnia 27 kwietnia 2001 r. Prawo ochrony środowiska (zákon ze dne 27. dubna 2001 o ochraně životního prostředí, Dz.U. z roku 2020, pol. 1219, ve znění pozdějších změn, dále jen „zákon o ochraně životního prostředí“) v čl. 400 odst. 2 stanoví:

„Vojvodské fondy na ochranu životního prostředí a vodního hospodářství (dále jen ‚vojvodské fondy‘) jsou právnickými osobami územní samosprávy ve smyslu čl. 9 bodu 14 zákona uvedeného v odstavci 1 [tj. Ustawy z dnia 27 sierpnia 2009 r. o finansach publicznych (zákon ze dne 27. srpna 2009 o veřejných financích, Dz. U. z roku 2019, pol. 869, ve znění pozdějších změn)].“

14.

Článek 400b odst. 2 a 2a zákona o ochraně životního prostředí stanoví:

„2)   Cílem činnosti vojvodských fondů je financování ochrany životního prostředí a vodního hospodářství v rozsahu uvedeném v čl. 400a odst. 1 bodech 2, 2a, 5 až 9a, 11 až 22 a 24 až 42.

2a)   Cílem činnosti Státního fondu a vojvodských fondů je rovněž vytváření podmínek pro financování ochrany životního prostředí a vodního hospodářství, zejména podporou a propagací činností zaměřených na provádění tohoto financování, jakož i spoluprací s dalšími subjekty, včetně územních samosprávných celků, podnikatelů a organizací se sídlem mimo Polskou republiku.“

15.

Ustanovení o odstraňování azbestu vyplývají z parlamentního zákona ( 3 ). V této souvislosti bylo vydáno usnesení Rady ministrů ze dne 14. července 2009 o vytvoření víceletého programu nazvaného „Program očisty země od azbestu na období let 2009–2032“ ( 4 ). Toto usnesení vymezuje úkoly uložené Evropskou unií ve víceleté perspektivě a stanoví cíle, jakož i právní, finanční a organizační rámec programu. Ukládá územním samosprávným celkům povinnost vypracovat programy odstraňování výrobků obsahujících azbest.

16.

Rada města L. přijala na základě zákona o ochraně životního prostředí usnesením 227/VI/2019 ze dne 26. dubna 2019„Aktualizaci programu odstraňování azbestu pro město L. pro roky 2018–2032“. Provedením programu byl pověřen starosta města L. Vyhláška starosty města L. 62/9/2019 ze dne 23. září 2019 stanoví pravidla týkající se provedení projektu. Podle přílohy k usnesení rady města L. spočívají činnosti v oblasti odstraňování azbestu mimo jiné v odstraňování výrobků obsahujících azbest a v likvidaci odpadu obsahujícího azbest z území obce L.

17.

Gmina L. (obec L., Polsko, dále jen „obec“) je územní samosprávný celek. Vykonává úkoly v samostatné působnosti, které jsou uvedeny v článku 7 zákona o samosprávě obcí. Tyto úkoly jsou doplněny řadou úkolů, které jí byly svěřeny v oblasti veřejné správy. Je registrována jako osoba povinná k DPH.

18.

Provádění programu odstraňování výrobků obsahujících azbest představuje plnění výše uvedených zákonných povinností obce, jakož i provádění vládního „Programu očisty země od azbestu na období let 2009–2032“. Toto se uskutečňuje na základě vyhlášky starosty města L. ze dne 23. září 2019.

19.

V souladu s touto vyhláškou obec odstraňuje (provádí sběr) na svém území výrobky obsahující azbest z obytných a hospodářských budov, jakož i odpady obsahující azbest. Tato opatření se netýkají nemovitostí, které slouží k výkonu ekonomické činnosti. Obec zamýšlí hradit veškeré náklady na odstranění azbestu z budov zahrnutých do programu.

20.

Tento projekt organizuje tak, že přijímá žádosti od obyvatel, kteří mají zájem o odstranění azbestu ze svých nemovitostí. Poté vybere na základě zákona o veřejných zakázkách poskytovatele, který bude azbest odstraňovat. Obec s ním následně uzavře smlouvu o poskytování služeb v nemovitostech obyvatel, kteří předtím podali příslušnou žádost u obecního úřadu.

21.

Po poskytnutí služeb vystaví takto vybraný poskytovatel obci fakturu na dohodnutou částku včetně DPH. Obec uhradí celou odměnu včetně DPH z vlastních zdrojů. Následně obec požádá o náhradu všech nebo části nákladů vynaložených na tento účel ve formě dotace z vojvodského fondu na ochranu životního prostředí a vodního hospodářství v L. Tato dotace může činit 40 až 100 % nákladů v závislosti na splnění podmínek stanovených fondem. Obyvatelům tím nevznikají žádné náklady a obec s nimi neuzavírá ani žádné smlouvy o odstraňování azbestu z jejich nemovitostí.

22.

Dne 7. ledna 2020 požádala obec u orgánu daňové správy o vydání předběžného rozhodnutí k následujícím otázkám:

23.

Obec měla v tomto ohledu za to, že jedná jako veřejnoprávní subjekt. Jakožto územně samosprávný celek plní úkoly v samostatné působnosti vyplývající z čl. 7 odst. 1 bodu 1 zákona o samosprávě obcí a výše uvedených vládních programů. Financuje bezplatné odstraňování azbestu pro obyvatele, kteří jsou členy místní komunity a od nichž nebyly v této souvislosti požadovány žádné poplatky, odvody, příspěvky nebo platby. Podle názoru této obce nehrozí v popsané situaci riziko narušení hospodářské soutěže ve smyslu článku 13 směrnice o DPH. Obec totiž neuskutečňuje projekt vlastními silami a prostředky, prostřednictvím svých zaměstnanců. Namísto toho musí vybrat poskytovatele na základě zákona o veřejných zakázkách, což představuje opatření k posílení hospodářské soutěže.

24.

Ve svém předběžném rozhodnutí ze dne 13. března 2020 orgán daňové správy konstatoval, že projekt předložený obcí musí být kvalifikován jako činnost podléhající DPH. Ta totiž spočívá v následném prodeji služeb odstraňování azbestu, které byly zakoupeny od vybraného poskytovatele, obyvatelům obce. Obec nakupuje tyto služby od poskytovatele vybraného podle zákona o veřejných zakázkách svým jménem, ale na účet třetích osob. Podle čl. 8 odst. 2a zákona o DPH proto vystupuje jako poskytovatel služeb, i když neuzavírá smlouvy s obyvateli. Příjemci služeb nejsou všichni obyvatelé obce, ale pouze ti, kteří podali příslušné žádosti o odstranění azbestu ze svých nemovitostí. V tomto ohledu není relevantní skutečnost, že z účinků projektu mají nepřímo prospěch všichni obyvatelé.

25.

Orgán daňové správy uvedl, že poskytovatel byl vybrán obcí (a nikoli obyvateli), že smlouvu s poskytovatelem uzavírá obec, na ni je vystavena faktura, a že odměnu hradí tato obec z vlastních prostředků. Obec se tedy aktivně podílí na poskytování služeb. Dochází k poskytování konkrétních služeb obcí pro některé jednotlivé vlastníky pozemků, kteří podali žádost, a dotace z Vojvodského fondu na ochranu životního prostředí a vodního hospodářství v L. je spojena s krytím nákladů na tyto konkrétní služby.

26.

S ohledem na výše uvedené dospěl orgán daňové správy k závěru, že obec je osobou povinnou k DPH, a konstatoval, že provádění uvedených činností podléhá DPH a zakládá daňovou povinnost, která zahrnuje i dotaci poskytnutou Vojvodským fondem na ochranu životního prostředí a vodního hospodářství v L. Zároveň má obec nárok na odpočet daně odvedené na vstupu z faktur vystavených poskytovatelem.

27.

Rozsudkem ze dne 21. července 2020 zrušil Wojewódzki Sąd Administracyjny w Lublinie (Vojvodský správní soud v Lublinu, Polsko) předběžné rozhodnutí ze dne 13. března 2020 s odůvodněním, že obec, která obdrží dotaci na odstranění azbestu z nemovitostí svých obyvatel a nevybírá za tímto účelem od obyvatel žádné poplatky, nejedná při realizaci tohoto projektu jako osoba povinná k DPH. Odstraňováním azbestu na území obce, včetně nemovitostí jejích obyvatel, není uskutečňováno ekonomické plnění v oblasti soukromého práva. Obec se neobrací jakožto podnikatelka za podmínek volného trhu na neurčitý počet potenciálních zákazníků s nabídkou poskytování služeb spočívajících v odstraňování azbestu (výrobků a odpadů obsahujících azbest).

28.

Za těchto okolností obec plní svou veřejnoprávní povinnost odstraňovat z území obce azbest, která je látkou nebezpečnou pro lidské zdraví a lidský život, jakož i pro životní prostředí. Všechny činnosti obce je třeba považovat výhradně za plnění úkolů veřejnoprávním subjektem, které vyplývají z čl. 7 odst. 1 bodů 1 a 5 zákona o samosprávě obcí, a jejichž cílem je bezprostředně chránit zdraví a život obyvatel, jakož i přírodní prostředí na území spravovaném obcí.

29.

Proti tomuto rozhodnutí byl podán opravný prostředek k Naczelnemu Sądu Administracyjnemu (Nejvyššímu správnímu soudu, Polsko). Tento soud přerušil řízení a v rámci řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU předložil Soudnímu dvoru následující otázku:

Musí být ustanovení směrnice o DPH, a zejména čl. 2 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 této směrnice, vykládána v tom smyslu, že obec (orgán veřejné moci) musí být považována za osobu povinnou k DPH, jestliže provádí program odstraňování azbestu z nemovitostí nacházejících se na jejím území, jejichž vlastníky jsou obyvatelé obce, kteří v tomto ohledu nenesou žádné náklady? Nebo tato činnost představuje činnost obce jakožto orgánu veřejné moci, vykonávanou za účelem plnění jejích úkolů v zájmu ochrany zdraví a života obyvatel a ochrany životního prostředí, v souvislosti s níž se tato obec nepovažuje za osobu povinnou k DPH?

30.

V řízení před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření obec, Polsko, polská daňová správa a Evropská komise. Soudní dvůr na základě čl. 76 odst. 2 jednacího řádu rozhodl, že ústní část řízení se nebude konat.

31.

Vezme-li se předběžná otázka doslova, pak se na první pohled zdá, že předkládajícímu soudu jde o podřazení konkrétních skutkových okolností pod směrnici o DPH. K posouzení skutkových okolností je však příslušný jedině předkládající soud ( 5 ). Soud se ale v podstatě táže, jak musí být vykládány články 2, 9 a 13 této směrnice, aby pak mohl rozhodnout, zda obec v projednávané věci – jak se domnívá finanční správa – uskutečňuje pro své obyvatele zdanitelné poskytnutí služby podléhající dani.

32.

K tomu, aby se na činnosti obce v souvislosti s odstraňováním azbestu vztahovala směrnice o DPH, musí se jednat o službu poskytovanou obyvatelům obce za úplatu (čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH, k tomu viz oddíl B.). Aby obec jednala i jako osoba povinná k dani musí být tato služba poskytována v rámci ekonomické činnosti (čl. 9 odst. 1 směrnice o DPH, k tomu viz oddíl C.). Obce se ale za určitých okolností nepovažují za osoby povinné k dani, a to pokud ekonomickou činnost uskutečňovaly jako orgány veřejné moci (článek 13 směrnice o DPH). Proto je následně ještě třeba zkoumat tuto výjimku (k tomu viz oddíl D.).

33.

Daň z přidané hodnoty má jakožto obecná daň ze spotřeby zdanit schopnost spotřebitele plnit, kterou dokládá vynaložení majetkových aktiv za účelem obstarání si spotřební výhody ( 6 ). Proto je nutné, aby příjemce plnění získal spotřební výhodu. Uvedené stejnou měrou platí pro dodání zboží i pro poskytnutí služby ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) a c) směrnice o DPH. Spotřební výhodou přicházející v úvahu v projednávané věci je odstranění azbestu. Odstraňování azbestu není dodáním zboží ve smyslu článku 14, a představuje tedy poskytování služby ve smyslu čl. 24 odst. 1 směrnice o DPH.

34.

Je však třeba objasnit, kdo tuto službu poskytl, a komu. V úvahu přichází služba, kterou poskytuje podnik provádějící odstraňování azbestu obci (protože tato obec zadala a zaplatila zakázku), nebo obyvateli (protože jeho pozemek byl zbaven azbestu). V úvahu ale přichází i poskytování služby obcí obyvateli, neboť ten podal příslušnou žádost obci a tato obec jej (prostřednictvím najatého subdodavatele) zbavila azbestu, který se nachází na jeho pozemku (k tomu viz bod 2 níže). Kromě toho vychází polská daňová správa podle všeho z toho, že se jedná o komisionářské plnění ve smyslu článku 28 směrnice o DPH (k tomu viz níže bod 1.), v jehož rámci obec jednala pro obyvatele jako komisionář.

35.

Článek 28 směrnice o DPH stanoví, že „jestliže se osoba povinná k dani podílí na poskytnutí služby a jedná přitom vlastním jménem, avšak na účet jiné osoby, má se za to, že obdržela i poskytla tuto službu ona sama“. Pokud tedy obec pověřila jako komisionář vlastním jménem, ale na účet obyvatel určitý podnik odstraněním azbestu, bylo by s ní zacházeno tak, jako by odstranění azbestu u obyvatel provedla ona sama.

36.

Jak Soudní dvůr zdůrazňuje ve své ustálené judikatuře, toto zacházení s komisionářským plněním z hlediska DPH je právní fikcí ( 7 ). Činnost komisionáře vlastně představuje čistě plnění spočívající v obstarání záležitosti, za které obdrží provizi. Z důvodů souvisejících s DPH je však toto plnění spočívající v obstarání záležitosti překvalifikováno, takže je považováno za hlavní plnění. To je zásadní především z hlediska osvobození od daně ( 8 ); tato osvobození jsou rozšířena na obstarání záležitosti komisionářem. Ve výsledku tedy dochází k rovnému zacházení mezi přímými plněními a komisionářskými plněními.

37.

Z toho však podle Soudního dvora vyplývá ( 9 ), že pro použití tohoto ustanovení musí být splněny dvě podmínky. Zaprvé musí existovat pověření, při jehož výkonu komisionář jedná na účet komitenta při poskytnutí služeb. Zadruhé musí existovat totožnost mezi službami pořízenými komisionářem a službami, které jsou prodány komitentovi.

38.

Pokud jde o první podmínku, Soudní dvůr poukazuje na to ( 10 ), že čl. 14 odst. 2 písm. c) směrnice o DPH používá výslovně pojem „smlouva“ a v článku 28 je upřesněno, že osoba povinná k dani musí jednat „na účet jiné osoby“. Z toho vyplývá, že mezi komisionářem a komitentem musí existovat ujednání, jehož předmětem je udělení dotčeného pověření. Komitent je proto v některých právních řádech rovněž nazýván jako „příkazce“.

39.

Pokud je však takové pověření a oprávnění komitenta (příkazce) vydávat pokyny komisionáři vyplývající z tohoto pověření podstatným prvkem komisionářského plnění, pak – jak správně poznamenává Komise – v projednávané věci k takovému komisionářskému plnění nedochází. Dotčený obyvatel nepověřuje obec odstraněním azbestu na jeho účet, ale podává žádost o zařazení do státem financovaného programu odstraňování azbestu. O úspěchu tohoto postupu rozhoduje obec, a nikoli on. Dotyčný obyvatel nemá kromě podání žádosti podle všeho žádný vliv na provedení služby. Nejedná se tedy o komisionářské plnění.

40.

Základní otázkou, která tedy vyvstává, je, kdo v projednávané věci poskytl službu odstraňování azbestu, a komu. To vyvolává otázku, jak určit poskytovatele a příjemce plnění, pokud se na poskytování „služby za úplatu“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH podílí více osob.

41.

Vzhledem k tomu, že účelem DPH je zdanění nákladů vynaložených příjemcem plnění na spotřební statky, lze se při určení příjemce plnění v zásadě zaměřit na osobu, která za danou službu zaplatila. Tato osoba totiž nesla odpovídající náklady. Uvedené ale představuje pouze vodítko. K tomu, aby mohlo být poskytnutí služby považováno za uskutečněné „za úplatu“ ve smyslu směrnice o DPH, totiž není nezbytné, jak rovněž vyplývá z jejího článku 73, aby protiplnění bylo získáno přímo od příjemce služby. Toto protiplnění naopak může poskytnout i třetí osoba ( 11 ). Skutečnost, že za službu nezaplatil obyvatel, ale fond, resp. obec, tedy nevylučuje závěr o poskytnutí služby obyvateli.

42.

Vzhledem k tomu, že podnikatel poskytující plnění v oblasti DPH funguje jako výběrčí daně na účet státu ( 12 ), je při určení poskytovatele v zásadě třeba se zaměřit na osobu, která obdržela protiplnění. Pouze tato osoba totiž může státu odvést DPH, která je v protiplnění zahrnuta. V tomto ohledu přichází jako poskytovatel v úvahu obec. Za odstranění azbestu z nemovitosti obyvatele dostává totiž náhradu z fondu v určité výši. V tomto ohledu není na překážku, že obec neodstranila azbest pomocí vlastních zaměstnanců, ale pověřila tím soukromý subjekt. Zapojení subdodavatele je v hospodářském životě naprosto běžné a vede k poskytnutí plnění subdodavatele zadavateli, který pak toto plnění jako vlastní plnění poskytne svému zákazníkovi. Tento aspekt již Soudní dvůr vyjasnil ( 13 ).

43.

Skutečnost, že obec odstraňováním azbestu plní úkol veřejného zájmu (zdravotní péče, prevence rizik), nebrání obci v tom, aby popřípadě poskytla plnění obyvatelům. Poskytnutí služeb za úplatu totiž podle judikatury může spočívat i ve výkonu úkolů svěřených a upravených zákonem ve veřejném zájmu ( 14 ).

44.

Soudní dvůr naopak výslovně uvedl, že ke zjištění příjemce zdanitelného plnění je třeba určit, kdo je vázán právním vztahem, v rámci něhož jsou poskytována vzájemná plnění ( 15 ). O takový právní vztah se však podle Soudního dvora jedná již v případě, že mezi poskytnutým plněním a platbou existuje dostatečně přímá souvislost ( 16 ). V tomto ohledu představují relevantní smluvní ujednání prvek, který je třeba zohlednit, jelikož smluvní situace obvykle odráží hospodářskou a obchodní realitu plnění ( 17 ). Posoudit tyto právní vztahy a smluvní ujednání musí v konečném důsledku předkládající soud.

45.

V případě, že by obec na žádost obyvatele pouze zprostředkovala smlouvu mezi ním a podnikem, který provádí odstraňování azbestu, a tím by pouze uhradila protiplnění jako „třetí osoba“ ve smyslu článku 73 směrnice o DPH a nechala si jeho část proplatit z fondu, jednalo by se o přímý vztah plnění mezi podnikem a obyvatelem. Vodítkem k tomu by bylo, kdo ponese odpovědnost vůči obyvateli v případě škody případně vzniklé v rámci této služby.

46.

Pokud by však obec uzavřela smlouvu s podnikem odstraňujícím azbest vlastním jménem a na svůj účet a ve vztahu k dotčenému obyvateli (žadateli) by rovněž jednala vlastním jménem a na svůj účet – možná na základě veřejnoprávní úpravy – pak by fond mohl zaplatit rovněž jako „třetí osoba“ za plnění obce obyvateli.

47.

Pokud správně chápu předkládající soud, podnik odstraňující azbest se vůči obci zavázal odstranit azbest nacházející se na pozemcích určených obcí. Obec se zavázala, že za toto odstranění zaplatí. Jedná se tedy o službu poskytnutou podnikem obci za úplatu.

48.

Naproti tomu vlastník nemá s podnikem zjevně žádné smluvní vztahy. Požádal pouze obec o likvidaci azbestu nacházejícího se na jeho pozemku. Z toho je patrné, že odstranění azbestu obcí je pro něj důležité, a představuje tedy pro něj spotřební výhodu. Za toto odstranění u obyvatele obdrží obec následně od fondu náhradu všech nebo části nákladů. V tomto ohledu vycházím z toho, že existuje přímá souvislost mezi odstraněním azbestu ve prospěch individuálního obyvatele (na jeho žádost u obce) a přinejmenším poměrnou „úhradou“ této služby obce třetí osobou (fondem).

49.

Lze si však také představit, že refinancování ze strany fondu by probíhalo nezávisle na tom, čí azbest byl odstraněn (azbest obyvatele, nebo samotné obce). V tomto případě by se platba fondu (třetí osoby ve smyslu článku 73 směrnice o DPH) vztahovala na plnění poskytnuté podnikem odstraňujícím azbest vůči obci a představovala by pouhé refinancování obce z veřejných prostředků. To však ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá.

50.

Pokud je v některých písemnostech poukazováno na neexistenci smlouvy mezi obcí a obyvateli, není to relevantní. Nejedná se jistě o klasickou občanskoprávní smlouvu. Jak jsem však již zmínila (bod 44), stačí, aby mezi poskytnutou službou a získanou protihodnotou existovala přímá souvislost ( 18 ).

51.

Taková přímá souvislost existuje již tehdy, když se dvě plnění vzájemně podmiňují, a sice že jedno plnění se uskuteční pouze za podmínky, že se uskuteční druhé a naopak ( 19 ). Tak je tomu v projednávané věci, pokud taková souvislost existuje mezi refinancováním ze strany fondu ve prospěch obce a odstraněním azbestu u konkrétního obyvatele, který předtím podal příslušnou žádost ( 20 ), což musí objasnit předkládající soud.

52.

Z toho vyplývá, že v projednávané věci existují dvě služby. Podnik poskytuje obci službu (odstranění azbestu), která je nesporně poskytována také za úplatu. Obec pak poskytuje službu (odstranění azbestu) konkrétnímu obyvateli, který ji o to požádal, a která je rovněž poskytována za úplatu třetí osobou (platba ze strany fondu).

53.

Jedinou otázkou, která zůstává sporná, je, zda odměna obdržená obcí představuje skutečnou protihodnotu za službu poskytnutou obyvateli. Ohledně tohoto panují podle všeho pochyby, jelikož protiplnění uhrazené třetí osobou (zde fondem) pokrývá pouze část nákladů. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se jednalo o 40 až 100 % vzniklých nákladů v závislosti na podmínkách.

54.

Směrnice o DPH však nevyžaduje přiměřenou odměnu. O tom svědčí již čl. 26 odst. 1 písm. b) směrnice o DPH, který zakládá fikci služby za úplatu i v případě bezplatného poskytnutí služeb. Tím spíše musí být možné považovat za službu za úplatu i službu za nízkou úplatu. Totéž vyplývá z článku 80 směrnice o DPH. Podle tohoto ustanovení mohou členské státy stanovit, že v případě poskytování služeb mezi blízkými osobami bude příliš nízké protiplnění navýšeno na obvyklou cenu. Ve všech ostatních případech je protiplnění sjednané pod obvyklou cenou dostatečné a rozhodující.

55.

Z tohoto důvodu již Soudní dvůr několikrát rozhodl, že skutečnost, že je určité plnění poskytnuto za cenu vyšší nebo nižší, než je pořizovací cena, a tudíž za cenu, která je vyšší nebo nižší, než je běžná tržní cena, je irelevantní pro kvalifikaci plnění jako plnění za úplatu. Taková okolnost nemůže mít vliv na přímou souvislost mezi poskytnutím služby, které bylo nebo má být uskutečněno, a protiplněním, které bylo nebo má být obdrženo a jehož výše je určena předem a podle jasně stanovených kritérií ( 21 ).

56.

Výše odměny proto není relevantní pro účely kvalifikace jako služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH. Rozhodující je naopak to, zda se platba (v projednávané věci ze strany fondu) vztahuje ke konkrétní službě (v projednávané věci odstranění azbestu) ze strany příjemce platby (v projednávané věci obce). V případě kladné odpovědi, což musí ověřit předkládající soud, se pak rovněž jedná o službu poskytovanou obcí „za úplatu“.

57.

Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že pro určení, mezi kterými stranami dochází k poskytnutí služby za úplatu, je rozhodující celkové posouzení existujících právních vztahů. Pokud z tohoto celkového posouzení vyplývá přímá souvislost mezi platbou (v tomto případě ze strany fondu) a službou (v tomto případě odstranění azbestu u obyvatele ze strany obce), jedná se o poskytování služeb „za úplatu“.

58.

K tomu, aby obec v tomto ohledu jednala jako osoba povinná k dani, je nutné, aby v souvislosti s odstraňováním azbestu vykonávala v daném případě ekonomickou činnost. Podle čl. 9 odst. 1 druhého pododstavce směrnice o DPH zahrnuje pojem „ekonomická činnost“ veškerou činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně těžební činnosti, zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných obdobných povolání.

59.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že z této formulace je patrný široký rozsah působnosti pojmu „ekonomická činnost“, jakož i objektivní charakter tohoto pojmu, a to v tom smyslu, že činnost je posuzována sama o sobě, bez ohledu na její účel nebo výsledky ( 22 ).

60.

Pokud jde o „využívání […] majetku“, čl. 9 odst. 1 druhý pododstavec druhá věta směrnice o DPH upřesňuje, že získávání pravidelného příjmu se považuje za ekonomickou činnost. Z tohoto důvodu může být pro účely DPH relevantní i pouhá správa majetku, pokud je vykonávána pravidelně. V projednávané věci se ale nejedná o využívání majetku“ ( 23 ), takže na prvku pravidelnosti nezáleží. Mimoto by mohlo toto kritérium také bez dalšího splňovat plánované odstraňování azbestu na určitou dobu, které se dotýká velkého počtu osob. Program odstraňování azbestu pro město L. stanovil ostatně období od roku 2018 do roku 2032.

61.

Z judikatury Soudního dvora kromě toho vyplývá, že za účelem určení, zda je poskytnutí služby uskutečněno za úplatu, takže tato činnost musí být kvalifikována jako ekonomická činnost, je třeba analyzovat všechny podmínky, za kterých byla uskutečněna ( 24 ).

62.

Potvrzuje to formulace čl. 9 odst. 1 směrnice o DPH. Ekonomickou činnost, která vede k tomu, že se určitá osoba považuje za osobu povinnou k dani, popisuje prostřednictvím různých konkrétních povolání a „jiných obdobných povolání“, jejichž výkon se považuje za ekonomickou činnost.

63.

Vzhledem k obtížnosti stanovení přesné definice ekonomické činnosti nastiňuje popis nezbytné ekonomické činnosti pojem „osoba povinná k dani“ a ekonomickou činnost, která je pro tyto účely nutná, pomocí typických příkladů povolání („výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby“, resp. „těžební činnosti, zemědělské výroby a výkonu svobodných a jiných obdobných povolání“).

64.

Takový typologický popis je otevřenější oproti abstraktnímu pojmu ( 25 ). Příslušnost k typu nemusí být určena logicko-abstraktním přiřazením, nýbrž může být určena podle stupně podobnosti s archetypem (vzorem). Toto přiřazení v konkrétním případě vyžaduje celkové posouzení, které zohledňuje všeobecné zvyklosti.

65.

V této souvislosti může být podle dosavadní judikatury Soudního dvora relevantním faktorem to, zda je výše vyrovnávací platby stanovena podle kritérií, která zajišťují, aby byla dostatečná k pokrytí provozních nákladů poskytovatele ( 26 ). Totéž platí pro výši příjmů, jakož i další faktory, jako je počet klientů ( 27 ). Pouhá okolnost, že každé individuálně posuzované poskytnutí služeb není hrazeno podle výše odpovídající nákladům, které s sebou neslo, nemůže stačit k prokázání, že činnost jako celek není odměňována podle kritérií zajišťujících pokrytí provozních nákladů poskytovatele ( 28 ). Soudní dvůr ovšem v některých případech ekonomickou činnost vyloučil, a to zejména z důvodu, že odměny placené příjemci dotyčných plnění pokrývaly pouze malou část celkových provozních nákladů vynaložených poskytovateli ( 29 ).

66.

Z takového typologického přístupu vychází například rozhodnutí Soudního dvora týkající se ekonomické činnosti člena dozorčí rady, který pobíral odměnu za svou činnost člena dozorčí rady kapitálové obchodní společnosti. Soudní dvůr ve výsledku tuto činnost porovnal s činností typické osoby povinné k dani a na základě jistých zvláštností (odměna nezávislá na účasti na zasedáních nebo pracovní zátěži, neexistence ekonomického rizika, nízká a paušalizovaná pevná částka) dospěl k závěru, že se nejedná o ekonomickou činnost ( 30 ). Tento typologický přístup rovněž uplatnil již ve svém rozhodnutí Gemeente Borsele ( 31 ) a předtím v náznacích v rozhodnutí Enkler ( 32 ).

67.

Posuzuje-li se činnost obce za dané situace, jsou zřejmé některé rozdíly oproti typické osobě povinné k dani se srovnatelným povoláním (v tomto případě „povoláním likvidátora azbestu“). Zaprvé obec nevyvíjí žádnou vlastní činnost směřující k poskytnutí těchto služeb. Nemá k dispozici vlastní zaměstnance ani aktivně nevyhledává zákazníky. Naopak pouze její obyvatelé mohou požádat o zahrnutí do programu odstraňování azbestu stanoveného veřejným právem. Teprve poté obec pověří podnik, který za ni převezme odstraňování azbestu. Tento podnik je vybrán v rámci veřejnoprávního zadávacího řízení. To neodpovídá typickému výběru subdodavatele ze strany podniku zabývajícího se odstraňováním azbestu.

68.

Činnost obce se tedy omezuje pouze na zajištění úspěšného provedení odstranění azbestu soukromým subjektem. Právě tyto organizační služby nejsou nahrazovány; fond hradí nanejvýš náklady najatého „subdodavatele“. Naproti tomu typický podnikatel by tyto organizační náklady a ziskovou přirážku přičetl k ceně svého plnění. Obec se každopádně prostřednictvím svých organizačních služeb tvořících mezičlánek nezapojuje do hospodářské soutěže s ostatními soukromými poskytovateli.

69.

Je to také obec, kdo rozhoduje o tom, komu bude příslušná služba v rámci tohoto programu poskytnuta. Nejedná se tedy o klasickou objednávku ze strany obyvatele. Opatření na odstranění azbestu nejsou pro příjemce (zde konkrétního obyvatele) typicky bezplatná, zejména ne tehdy, pokud tyto služby byly předtím zakoupeny výhradně u třetí osoby. I při zohlednění plateb z fondu, který hradí 40 až 100 % nákladů, zůstává pro „běžného“ daňového poplatníka netypická nejistota platby, která pokrývá nanejvýš náklady.

70.

Otázka, zda a v jakém rozsahu třetí osoba nahradí náklady na službu, zůstává otevřená až do následného rozhodnutí této třetí osoby (v tomto případě fondu). Obec v tomto ohledu ani nevyvíjí podnikatelskou iniciativu, ani nemá perspektivu zisku ( 33 ). Ve výsledku nese pouze riziko ztráty v závislosti na podmínkách úhrady třetí osobou. Typická osoba povinná k dani by svůj podnik nevedla tak, že pro zákazníka něco zajistí, ale ponese přitom pouze riziko ztráty ani ve velmi dlouhodobém horizontu nebude mít nějakou perspektivu dosažení zisku.

71.

Ani důvod dané činnosti obce není ekonomické povahy. Nejedná se o vytvoření dalších příjmů nebo maximalizaci stávajících zisků či dokonce dosažení přebytků. V popředí stojí spíše důvody obecného zájmu (ochrana životního prostředí, předcházení rizikům, ochrana zdraví), které jsou ku prospěchu všech nebo jednotlivce. Typická osoba povinná k dani se chová jinak.

72.

Podmínky, za kterých je poskytována služba dotčená ve věci v původním řízení, se tedy liší od podmínek, za kterých je obvykle prováděna činnost spočívající v odstraňování azbestu. Obec ani v tomto případě nenabízí služby na obecném trhu likvidace azbestu, ale sama se jeví spíše jako jejich konečný spotřebitel. Pořizuje je u podniků odstraňujících azbest, se kterými vstupuje do smluvních vztahů, a poskytuje je obyvatelům svého území v rámci péče o zdraví a prevence rizik (nebo služeb obecného zájmu a ochrany životního prostředí) ( 34 ).

73.

Článek 9 odst. 1 druhý pododstavec směrnice o DPH tedy musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje v rámci celkového posouzení porovnání konkrétně dotčené činnosti s činností typické osoby povinné k dani náležející k dotčené profesní skupině. S ohledem na výše popsané okolnosti vyvstávají pochybnosti o výkonu ekonomické činnosti obcí. Konkrétní rozhodnutí ale přísluší předkládajícímu soudu.

74.

Pokud by však byl učiněn závěr, že se jedná o ekonomickou činnost ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice o DPH, bylo by třeba objasnit, zda se použije článek 13 směrnice DPH. Toto ustanovení upravuje fikci, že se veřejnoprávní subjekty za určitých okolností přece jen nepovažují za osoby povinné k dani, ačkoli uskutečňují ekonomické činnosti ve smyslu článku 9 směrnice o DPH.

75.

Článek 13 směrnice o DPH není osvobozením od daně ( 35 ), neboť jak daňová povinnost, tak osvobození od daně předpokládají ekonomickou činnost osoby povinné k dani (viz pouze právní úpravu osvobození od daně v článku 131 a následujících směrnice). Plnění, na která se vztahuje článek 13 směrnice o DPH, takovou činností nejsou, a již proto nejsou zdanitelná. Nespadají do působnosti směrnice o DPH.

76.

Podmínkou je, že jsou „[uskutečňována] plnění“, při nichž veřejnoprávní subjekty (v tomto případě obec) vystupují jako orgány veřejné moci (odstavec 1), ledaže by to vedlo k výraznému narušení hospodářské soutěže (druhý pododstavec).

77.

Tato výjimka pro veřejnoprávní subjekty podle mého názoru vychází z předpokladu, že není nutné, aby stát v zájmu zachování neutrality hospodářské soutěže opět zdaňoval činnosti, které coby věřitel daně uskutečňuje jako orgán veřejné moci ( 36 ). Takovéto „úřední činnosti“ zpravidla při požadovaném typologickém posuzování nepředstavují ekonomické činnosti ve smyslu článku 9 směrnice o DPH. Pokud je přece jen představují, pak článek 13 směrnice ve smyslu režimu zjednodušení brání tomu, aby státu z tohoto důvodu vznikaly povinnosti v oblasti daní (povinnost registrace, přiznání a odvod daní). Uvedené je nicméně jen obtížně slučitelné ( 37 ) s výše nastíněnou myšlenkou daně ze spotřeby, ze které vychází směrnice o DPH (bod 33), neboť náležité zdanění konečného spotřebitele nemůže záviset na tom, zda k poskytnutí služby spotřebiteli dochází v rámci výkonu veřejné moci, či nikoli.

78.

Směrnice o DPH však stanoví zvláštní režim pro veřejnoprávní subjekty, pokud jde o plnění, při nichž vystupují jako orgány veřejné moci. Důvod patrně spočívá v myšlence, že při výkonu veřejné moci za úplatu (např. při vydání pasu za poplatek – za předpokladu, že by se jednalo o ekonomickou činnost ve smyslu článku 9 směrnice o DPH) obvykle neexistuje žádná hospodářská soutěž, kterou je třeba chránit, a vlastní zdanění státu by pak sotva dávalo smysl. Pokud by však došlo k výraznému narušení hospodářské soutěže, protože totéž plnění by mohly poskytnout soukromé subjekty, brání narušení neutrality hospodářské soutěže mezi poskytovateli srovnatelných plnění výjimka z výjimky upravená ve druhém pododstavci.

79.

Podle judikatury Soudního dvora jsou činnostmi, při nichž veřejnoprávní subjekty vystupují jako orgány veřejné moci ve smyslu daného ustanovení, činnosti, které tyto subjekty vykonávají v rámci pro ně stanoveného zvláštního veřejnoprávního režimu, s vyloučením činností, které vykonávají za týchž právních podmínek jako soukromé hospodářské subjekty ( 38 ). Jediným kritériem, které umožňuje s jistotou od sebe tyto dvě kategorie činností rozlišit, je tedy právní režim použitelný na základě vnitrostátního práva ( 39 ). S ohledem na povahu analýzy, kterou je třeba provést, musí vnitrostátní soud činnost dotčenou ve věci v původním řízení kvalifikovat podle výše uvedeného kritéria ( 40 ).

80.

Judikatura Soudního dvora se v této souvislosti podle všeho primárně zaměřuje na veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu právního základu. Čistě formální zaměření se na právní základ je ale vždy sporné tehdy, když právo členského státu umožňuje veřejnoprávním subjektům uzavírat smluvní vztahy i podle veřejného práva. Působnost směrnice o DPH by však neměla záviset na volbě formy jednání (veřejnoprávní nebo občanskoprávní smlouva), nýbrž na hmotněprávních kritériích. Pokud se však ekonomická činnost veřejnoprávního subjektu posuzuje na základě srovnání typů (viz výše oddíl C.), měla by být většina problémů vyřešena již na úrovni článku 9 směrnice o DPH.

81.

V projednávané věci se zdá – s výhradou posouzení předkládajícím soudem – že obec jednala v rámci zvláštního veřejnoprávního režimu ve smyslu judikatury. Žádost obyvatele (příjemce plnění) spadá do rámce veřejnoprávního programu odstraňování výrobků obsahujících azbest, o kterém rozhodla rada města L. Na základě (veřejnoprávní) vyhlášky starosty obce provádí obec sběr výrobků obsahujících azbest. Žádost o zařazení do programu odstraňování a schválení této žádosti se tedy zřejmě uskutečňuje na veřejnoprávním základě. Na tomto základě také nejspíš probíhá i refinancování ze strany fondu pro ochranu životního prostředí a vodohospodářství. Jedná se tedy o činnost při výkonu veřejné moci ve smyslu judikatury. Obec pak tedy není považována podle čl. 13 odst. 1 směrnice o DPH za osobu povinnou k dani.

82.

Podle čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce směrnice o DPH se však veřejnoprávní subjekt i v případě, že plnění uskutečňuje jako orgán veřejné moci, opět považuje za osobu povinnou k dani, pokud by zacházení s ním jako s osobou nepovinnou k dani vedlo k výraznému narušení hospodářské soutěže. Podle třetího pododstavce se vždy považuje za osobu povinnou k dani, pokud uskutečňuje činnosti uvedené v příloze I, ledaže jsou tyto činnosti uskutečňovány v zanedbatelné míře. V příloze I jsou uvedeny typické služby zásobování obyvatelstva členských států. Patří k nim dodávání vody, plynu atd., nikoli však odstraňování odpadů.

83.

Důvodem stanovení této výjimky z výjimky je skutečnost, že veřejnoprávní subjekt může být na základě vnitrostátního práva v rámci pro něj stanoveného zvláštního veřejnoprávního režimu pověřen výkonem některých činností, které v zásadě mají ekonomickou povahu. Tytéž činnosti mohou být rovněž souběžně vykonávány soukromými hospodářskými subjekty, takže výsledkem toho, že uvedený subjekt nepodléhá DPH, může být narušení hospodářské soutěže ( 41 ). Mimoto by část spotřebitelů byla zatížena DPH a část nikoli, ačkoli v obou případech je dodáváno totéž plnění (táž spotřební výhoda). Toto rozdílné zatížení příjemců plnění DPH nelze odůvodnit právní formou poskytovatele (soukromoprávní nebo veřejnoprávní subjekt).

84.

Tomuto nežádoucímu výsledku chce normotvůrce zabránit tím, že v čl. 13 odst. 1 třetím pododstavci směrnice o DPH stanoví, že činnosti přesně specifikované v příloze I této směrnice – nejsou-li uskutečňovány v zanedbatelné míře – podléhají „vždy“ DPH, ačkoli jsou vykonávány veřejnoprávními subjekty vystupujícími jako orgány veřejné moci ( 42 ). Druhý a třetí pododstavec článku 13 odst. 1 směrnice o DPH tedy spolu úzce souvisejí, jelikož sledují tentýž cíl, a sice zatížení spotřebitele DPH, i když dodavatel jedná jako orgán veřejné moci.

85.

Tyto pododstavce se tedy řídí touž logikou, podle které veškerá ekonomická činnost, která spotřebiteli zajišťuje spotřební výhodu, v zásadě podléhá DPH ( 43 ). Druhý a třetí pododstavec čl. 13 odst. 1 směrnice o DPH je proto třeba vykládat jako celek ( 44 ). Z tohoto celkového pohledu vyplývá, že výrazné narušení hospodářské soutěže, ke kterému by vedla skutečnost, že by s veřejnoprávními subjekty vystupujícími jako orgány veřejné moci bylo zacházeno jako s osobami nepovinnými k dani, musí být posuzováno s ohledem na dotčenou činnost jako takovou, aniž se toto posouzení týká konkrétního místního trhu ( 45 ).

86.

Přes toto vyjasnění ze strany Soudního dvora působí tento neurčitý definiční znak (neexistence výrazného narušení trhu) v praxi i nadále problémy. Podle mého názoru je Soudní dvůr v tomto ohledu třeba chápat tak, že je ve výsledku nutné zkoumat, zda a v jakém rozsahu je v důsledku činnosti veřejnoprávního subjektu soukromým hospodářským subjektům znemožněno poskytování plnění spotřebitelům, ačkoli tento veřejnoprávní subjekt jedná pouze v rámci zvláštního veřejnoprávního režimu. Mám však za to, že v projednávané věci je vzhledem ke zvláštním okolnostem, pokud jde o podmínky programu odstraňování azbestu, výrazné narušení hospodářské soutěže vyloučeno.

87.

V této souvislosti je podstatným aspektem skutečnost, že – jak je uvedeno výše v oddílu C – obec právě nevystupuje a nenabízí plnění jako typický podnik na trhu, nýbrž sama vystupuje spíše jako příjemce plnění. Tento aspekt je ještě posílen tím, že za účelem poskytování plnění je podle právních předpisů o veřejných zakázkách vybrán a najat soukromý subjekt. V projednávané věci tak obec nevytlačuje z trhu odstraňování azbestu žádného soukromého soutěžitele, nýbrž pouze – z veřejnoprávních důvodů obecného zájmu (ochrana životního prostředí, prevence rizik, ochrana zdraví, služby obecného zájmu) – vstupuje mezi podnik odstraňující azbest a konečného spotřebitele (v tomto případě konkrétního obyvatele) a částečně se refinancuje ze státních prostředků pocházejících od jiného veřejnoprávního subjektu.

88.

Mám za to, že za takovéto situace lze vyloučit narušení hospodářské soutěže, a to každopádně výraznější povahy. Ve prospěch použití článku 13 směrnice o DPH na činnosti obce v rámci konkrétního programu odstraňování azbestu hovoří rovněž okolnost, že v tomto ohledu vzniká stejný příjem z DPH jako v případě, že by vlastník využil služeb podniku provádějícího odstraňování azbestu na vlastní náklady (namísto obce).

89.

Článek 13 odst. 1 druhý pododstavec směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že výrazné narušení hospodářské soutěže lze vyloučit v případě, že podmínky provádění veřejnoprávních činností zajišťují, aby soukromým hospodářským subjektům nebylo znemožněno provádění dodávek spotřebitelům, nýbrž že se na něm – jako v tomto případě – budou podílet.

90.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Naczelnym Sądem Administracyjnym (Nejvyšší správní soud, Polsko) odpověděl takto: