1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Areios Pagos (Kasační soud, Řecko) se týká výkladu čl. 34 bodu 1 a čl. 45 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ).

2.

Tato žádost byla podána v rámci sporu týkajícího se uznání a výkonu rozhodnutí vydaných soudem jednoho členského státu soudem jiného členského státu, která mají za následek odrazení účastníků řízení, kteří podali žalobu u jiného soudu prvního členského státu, od pokračování v řízení před tímto soudem.

3.

Soudní dvůr se na základě této žádosti bude zabývat otázkou, zda lze uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího náhradu nákladů tohoto řízení, vydaného proti těmto navrhovatelům na základě porušení dohody o narovnání, kterou bylo ukončeno předchozí řízení o žalobě podané těmito navrhovateli a potvrdil soud určený v této dohodě, odmítnout pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001.

4.

Vysvětlím, proč se domnívám, že v takové situaci je třeba rovněž uplatnit zásady, které vedly Soudní dvůr k závěru, že „anti-suit injunction“, tedy příkaz, jímž se zakazuje určité osobě podat návrh na zahájení řízení k soudu jiného členského státu nebo v takovém řízení pokračovat, není slučitelný se systémem stanoveným nařízením č. 44/2001.

5.

Článek 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Rozhodnutí se neuzná,

6.

Článek 45 odst. 1 tohoto nařízení zní:

„Soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí.“

7.

Dne 3. května 2006 se u pobřeží zálivu Port Elizabeth (Jihoafrická republika) potopila loď Alexandros T. i s nákladem. Společnosti Starlight Shipping Company ( 3 ), která je vlastníkem plavidla, a Overseas Marine Enterprises Inc ( 4 )., jež je provozovatelem tohoto plavidla, požadovaly od pojistitelů plavidla náhradu škody na základě smluvní odpovědnosti pojistitelů z důvodu vzniku pojistné události.

8.

V důsledku odmítnutí ze strany těchto pojistitelů zahájila společnost Starlight proti nim v témže roce ve Spojeném království řízení u příslušného soudu a proti jednomu pojistiteli rozhodčí řízení. V době, kdy tato řízení probíhala, uzavřely společnosti Starlight, OME a pojistitelé lodi dohody o narovnání ( 5 ), kterými bylo řízení mezi stranami ukončeno. Pojistitelé vyplatili v dohodnuté lhůtě pojistné plnění stanovené v pojistných smlouvách jako úplnou úhradu ztráty plavidla Alexandros T.

9.

Tyto dohody byly dne 14. prosince 2007 a dne 7. ledna 2008 potvrzeny anglickým soudem, u něhož probíhalo řízení o žalobě. Tento soud nařídil zastavení všech dalších řízení v dotčené věci, která vyplynula z téže žaloby.

10.

Po uzavření uvedených dohod podali společnosti Starlight a ΟΜΕ, jakož i ostatní vlastníci a fyzické osoby, jež je právně zastupují, několik žalob u Polymeles Protodikeio Peiraios (soud prvního stupně v Pireu, Řecko), z nichž je třeba zmínit žaloby podané dne 21. dubna 2011 a dne13. ledna 2012 mimo jiné proti společnosti Charles Taylor Adjusting Limited ( 6 ), která poskytuje právní a technické poradenství a hájila pojistitele plavidla Alexandros T. vůči nárokům společnosti Starlight před anglickým soudem, a proti FD, řediteli této společnosti.

11.

Společnost Starlight a společnost ΟΜΕ se těmito novými žalobami, které mají deliktní základ, domáhaly náhrady majetkové i nemajetkové újmy, jež jim údajně vznikla v důsledku nepravdivých a pomlouvačných tvrzení, za něž údajně nesou odpovědnost pojistitelé lodi a jejich zástupci. Společnosti Starlight a ΟΜΕ tvrdily, že v době, kdy ještě probíhalo původní řízení o vyplacení pojistného plnění od pojistitelů a kdy odmítnutí vyplatit pojistné plnění trvalo, pracovníci a zástupci těchto pojistitelů šířili v přítomnosti Ethniki Trapeza tis Ellados (Národní banka Řecka), která byla zástavním věřitelem vlastníka potopené lodi, a mimo jiné také na pojistném trhu nepravdivé tvrzení, že ztráta lodi byla způsobena vážnými závadami na lodi, o nichž vlastníci věděli.

12.

V průběhu roku 2011, kdy probíhalo řízení o uvedených žalobách, podali pojistitelé lodi a jejich zástupci, včetně společnosti Charles Taylor a FD, odpůrců v těchto řízeních, u anglických soudů žaloby proti společnostem Starlight a ΟΜΕ, kterými se domáhali určení, že řízení zahájená v Řecku představují porušení dohod o narovnání, a vyhovění jejich deklaratorním nárokům na nápravu a náhradu škody.

13.

Poté, co proběhla soudní řízení na všech stupních anglických soudů, vyústily tyto žaloby v rozsudek a dvě usnesení soudce High Court of Justice (England and Wales), Queen’s Bench Division, Commercial Court [Vrchní soud (Anglie a Wales), senát pro obchodní spory, Spojené království (dále jen „High Court“)] ze dne 26. září 2014 ( 7 ), jež se opíraly o obsah dohod o narovnání a doložku o volbě soudu, v níž byl tento soud určen, a v nichž byla navrhovatelům přiznána náhrada nákladů řízení v Řecku a náhrada nákladů řízení v Anglii ( 8 ).

14.

Monomeles Protodikeio Peiraios, Naftiko Tmima (samosoudce soudu prvního stupně v Pireu) vyhověl návrhu společnosti Charles Taylor a FD ze dne 7. ledna 2015 o uznání a prohlášení těchto rozhodnutí za částečně vykonatelná v Řecku v souladu s nařízením č. 44/2001.

15.

Dne 11. září 2015 podaly společnosti Starlight a OME proti tomuto rozhodnutí odvolání ( 9 ) k Monomeles Efeteio Peiraios, Naftiko Tmima (odvolací soud v Pireu, rozhodující osobou samosoudce, oddělení pro námořní záležitosti, Řecko).

16.

Rozsudkem ze dne 1. července 2019 tento soud jejich návrhu vyhověl s odůvodněním, že rozhodnutí, jejichž uznání a výkon jsou požadovány, obsahují „kvazi anti-suit injunctions“, které vylučují možnost obrátit se na řecké soudy, což je v rozporu s ustanoveními čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 10 ) a čl. 8 odst. 1 a článku 20 Syntagma (Ústava). Tato ustanovení jsou přitom základem pojmu „veřejný pořádek“ v Řecku.

17.

Společnost Charles Taylor a FD se proti tomuto rozhodnutí odvolali k Areios Pagos (Kasační soud). Domnívali se, že rozsudek a usnesení High Court nejsou ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem místa soudu nebo Evropské unie a neporušují její základní zásady. Tvrdí, že přiznání předběžné náhrady škody na základě žalob podaných v Řecku před podáním dotčených žalob u anglických soudů jim nebránilo v tom, aby pokračovali v podávání žalob u řeckých soudů nebo aby jim tyto soudy poskytly soudní ochranu. Proto byly tento rozsudek a tato usnesení High Court nesprávně považovány za „anti-suit injunctions“.

18.

Za těchto podmínek se Areios Pagos (Kasační soud, Řecko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19.

Písemná vyjádření předložili společnost Charles Taylor a FD, společnosti Starlight a OME, řecká a španělská vláda a Evropská komise.

20.

Podstatou první předběžné otázky vnitrostátního soudu je, zda musí být čl. 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že soud členského státu může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí z důvodu jeho rozporu s veřejným pořádkem spočívajícího v tom, že toto rozhodnutí brání pokračování řízení probíhajícího před jiným soudem tohoto členského státu tím, že přiznává jednomu z účastníků řízení prozatímní finanční náhradu nákladů, které nese z důvodu zahájení tohoto řízení, a to zaprvé proto, že se na předmět tohoto řízení vztahuje dohoda o narovnání, jež byla platně uzavřena a potvrzena soudem členského státu, který uvedené rozhodnutí vydal, a zadruhé proto, že soud jiného členského státu, u něhož bylo toto řízení zahájeno, není příslušný vzhledem k doložce o volbě výlučně příslušného soudu.

21.

V projednávané věci byly rozsudek a usnesení High Court, o jejichž uznání a výkon je žádáno u řeckého soudu, vydány dne 26. září 2014. Na věc v původním řízení se ratione temporis použije nařízení č. 44/2001 ( 11 ).

22.

Toto nařízení obsahuje zvláštní pravidla pro uznávání a výkon soudních rozhodnutí, která je třeba připomenout ( 12 ), přičemž je třeba poznamenat, že ne všechna byla do nařízení 1215/2012 začleněna.

23.

Nařízení č. 44/2001 stanoví, že „[r]ozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení“ ( 13 ). Stane-li se sporným, zda rozhodnutí má být uznáno, může každá strana, která uplatňuje uznání jako hlavní věc v daném sporu, navrhnout, že soudní rozhodnutí má být uznáno ( 14 ). Pro účely výkonu rozhodnutí stanoví článek 38 tohoto nařízení řízení o návrhu na prohlášení vykonatelnosti v členském státě, v němž se o uznání žádá ( 15 ).

24.

V této fázi se neprovádí žádný přezkum ve věci samé ( 16 ).

25.

Podle čl. 45 odst. 1 nařízení č. 44/2001 může soud zamítnout nebo zrušit prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35 uvedeného nařízení pouze v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti podle čl. 43 odst. 1 tohoto nařízení ( 17 ).

26.

Článek 34 nařízení č. 44/2001 stanoví čtyři obecné důvody pro neuznání rozhodnutí ( 18 ). Bod 1 tohoto článku se týká případu, kdy je „takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá“. Podle čl. 35 odst. 3 tohoto nařízení nelze hledisko veřejného pořádku uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti ( 19 ).

27.

Předkládající soud si klade otázku ohledně použití tohoto kritéria s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci.

28.

Za pozornost stojí několik prvků týkajících se průběhu řízení a obsahu dotčených rozhodnutí.

29.

Účelem předkládacího rozhodnutí je vyložit důvod pro zamítnutí uznání a výkonu rozhodnutí z důvodu jeho rozporu s veřejným pořádkem, a to v procesním kontextu, jenž vykazuje následující zvláštnosti:

30.

Otázky předkládajícího soudu vyplývají z obsahu rozsudku a usnesení High Court, který dovozuje z žaloby podané společností Charles Taylor a FD.

31.

Zaprvé tato rozhodnutí jsou založena na dvojím konstatování. Na jedné straně bylo rozsudkem konstatováno, že žaloby podané v Řecku jsou v rozporu s dohodami o narovnání ( 20 ). Tyto dohody byly uzavřeny mezi účastníky řízení, kteří byli v soudních a rozhodčích řízeních v Anglii nařčeni z účasti na kolektivním protiprávním jednání. Důsledkem těchto dohod je, že o případné žalobě podané proti těmto účastníkům řízení ze stejného důvodu, jako je důvod, který tvoří základ řízení vedeného proti nim v Řecku, již bylo rozhodnuto těmito dohodami podle pravidla použitelného na spolupachatele protiprávního jednání.

32.

Na druhou stranu bylo usneseními rovněž konstatováno, že žaloby u řeckého soudu byly podány v rozporu s výlučnou volbou soudu.

33.

Zadruhé ve dvou samostatných usneseních bylo společnostem Starlight a OME uloženo zaplatit:

34.

Zatřetí další prvky lze nalézt v usnesení High Court, jejichž uznání a prohlášení vykonatelnosti bylo požadováno u řeckých soudů. Předkládající soud je připomíná takto:

35.

Za těchto okolností vyvstává otázka, jakou povahu mají rozhodnutí, o jejichž uznání a výkon se žádá.

36.

Předkládající soud poznamenává, že rozsudek a usnesení High Court, jehož výlučnou příslušnost si strany zvolily v dohodách o narovnání, určují jejich účinky na řízení probíhající před řeckými soudy.

37.

Je pravda, že tato rozhodnutí nejsou určena přímo řeckému soudu a formálně nezakazují pokračování řízení před ním. Obsahují však důvody pro příslušnost řeckého soudu, pokud jde o dohody o narovnání mezi stranami, a uložení peněžitých trestů, včetně přiznání náhrady škody formou zálohy, která je odrazující, neboť její výše není konečná a závisí na pokračování tohoto řízení ( 25 ). Kromě toho jsou doprovázeny neoddělitelnými sankcemi a příkazy k zajištění jejich vymáhání ( 26 ). Jsou určeny in personam společnostem Starlight a ΟΜΕ, aby přestaly jednat v rozporu s dohodami o narovnání obsahujícími doložku o volbě soudu ( 27 ).

38.

Na základě všech těchto skutečností se mi jeví jako důvodné, aby předkládající soud označil rozsudek a usnesení High Court za „kvazi anti-suit injunctions“ ( 28 ) a aby odkázal zejména na rozhodnutí o náhradě škody, jejichž uznání a výkon jsou požadovány.

39.

Domnívám se proto, že se předkládající soud správně zamýšlí nad tím, zda jsou účinky případného uznání a výkonu těchto rozhodnutí slučitelné s nařízením č. 44/2001, když odkázal na judikaturu Soudního dvora týkající se vydávání„anti-suit injunction“ ( 29 ) s cílem dovodit z toho důvod porušení veřejného pořádku.

40.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora ( 30 ) brání unijní právo v oblasti soudní příslušnosti tomu, aby soud zakázal účastníkovi řízení zahájit řízení nebo v něm pokračovat u soudu jiného členského státu ( 31 ), pokud tím zasahuje do příslušnosti tohoto soudu rozhodovat spor, který mu byl předložen. Takový zásah není slučitelný se systémem Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001, jenž je založen na zásadě vzájemné důvěry.

41.

Kromě toho Soudní dvůr zamítl různé důvody dovolávané k ospravedlnění tohoto zásahu:

42.

Z této judikatury tedy vyplývá obecná a nyní již ustálená zásada, podle níž každý soud, u něhož bylo zahájeno řízení, sám určí, zda je příslušný k rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, na základě platných pravidel ( 34 ), a účastník řízení nesmí být pod případnou sankcí zbaven možnosti podat žalobu u soudu v členském státě, jenž ověří jeho příslušnost ( 35 ).

43.

Judikatura Soudního dvora připomíná, že výjimky z této obecné zásady jsou v omezené míře povoleny nařízením č. 44/2001, že se týkají pouze fáze uznání nebo výkonu rozhodnutí a jejich cílem je zajistit uplatnění určitých pravidel zvláštní nebo výlučné příslušnosti stanovených pouze tímto nařízením ( 36 ).

44.

Proto je podle mého názoru třeba dovodit, že normotvůrce Unie měl za to, že dohody stran o předložení jejich sporů rozhodčímu řízení nebo o určení soudu k jejich projednání nemají vliv na uplatnění zásady neprovádění přezkumu příslušnosti ( 37 ).

45.

K posledně uvedenému případu se Soudní dvůr dosud nevyjádřil ( 38 ). Podle mého názoru, analogicky k řešení přijatému v rozhodčím řízení ve věci Allianz a Generali Assicurazioni Generali ( 39 ), strana, která podá žalobu k soudu členského státu s tím, že se na ni podle jejího názoru nevztahuje doložka o soudní příslušnosti, s níž souhlasila, nemůže být zbavena soudní ochrany, na kterou má nárok ( 40 ).

46.

Základ zákazu „anti-suit injunctions“ v rámci Unie, totiž vzájemná důvěra mezi soudy, jakož i neexistence zvláštního ustanovení v nařízení č. 1215/2012, kterým bylo nahrazeno nařízení č. 44/2001, totiž odůvodňují rozšíření judikatury Soudního dvora na případy, kdy byla soudu svěřena výlučná příslušnost na základě dohody účastníků řízení ( 41 ). Užitečný účinek tohoto nařízení je tak zaručen ( 42 ).

47.

Posouzení, zda je rozhodnutí ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž se o uznání žádá, jak je stanoveno v čl. 34 bodě 1 nařízení č. 44/2001 ( 43 ), se týká účinků cizího rozhodnutí, pokud je uznáno a vykonáno ( 44 ), ve světle evropské koncepce veřejného pořádku ( 45 ).

48.

Podle judikatury Soudního dvora musí být čl. 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 vykládán striktně, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů tohoto nařízení. Proto by se toto ustanovení mělo používat pouze ve výjimečných případech. Soudní dvůr přezkoumává meze, v jejichž rámci může soud členského státu použít tento pojem, aby neuznal rozhodnutí vydané v jiném členském státě ( 46 ).

49.

Pokud jde o procesněprávní veřejný pořádek ( 47 ), přijal Soudní dvůr široké pojetí pojmu uvedeného v tomto čl. 34 bodě 1, neboť se domnívá, že se ho lze dovolávat v případě překážky práva na účinnou právní ochranu zaručeného článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 48 ).

50.

V projednávané věci se otázka předkládajícího soudu týká uznání a výkonu soudních rozhodnutí založených mimo jiné na porušení doložky o volbě soudu obsažené v dohodách o narovnání, přijatých soudem určeným stranami, která určuje finanční důsledky ( 49 ). Tato rozhodnutí zejména ukládají stranám těchto dohod, jež se na tento soud neobrátily jako na první v pořadí, povinnost nést náklady vynaložené ostatními stranami žalovanými v jiném členském státě, a to formou zálohy.

51.

Tato rozhodnutí, která nebyla přijata jako zajišťovací a jsou doprovázena opatřeními k zajištění jejich výkonu, stanoví další náhradu škody v případě pokračování řízení před řeckým soudem. Jejich účinky proto dalece přesahují výklad dohod o narovnání a zkoumání jeho příslušnosti soudem určeným stranami v těchto dohodách ( 50 ).

52.

V rámci daných okolností tak mají zejména usnesení High Court nepochybně za následek, že dotčené strany jsou nuceny vzít svou žalobu zpět. Tím je nepřímo ztížen přístup k jedinému soudu projednávajícímu spor ve věci samé, který je podle nařízení č. 44/2001 oprávněn rozhodnout o své příslušnosti, ukončit řízení a rozhodnout o nákladech řízení, jež před ním bylo zahájeno, a o případných nárocích na náhradu škody, které z něj vyplývají.

53.

Vzhledem k tomu, že tomuto soudu přísluší celkové posouzení řízení a všech okolností ( 51 ), předkládající soud podle mého názoru oprávněně poukazuje na to, že uznání a výkon rozsudku a usnesení High Court jsou zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem místa soudu, a tvrdí, že je tím porušena základní zásada v evropském soudním prostoru založená na vzájemné důvěře ( 52 ), podle níž každý soud rozhoduje o své příslušnosti. Připomínám, že tato zásada vedla Soudní dvůr ke konstatování, že za všech okolností brání vydání rozhodnutí, která přímo nebo nepřímo zakazují pokračování řízení zahájeného v jiném členském státě.

54.

Jinými slovy, vzhledem k systémovému základu tohoto zákazu se od něj nelze odchýlit, s výjimkou provedení rozhodnutí, jež by bylo zakázáno v přímém řízení.

55.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr na první předběžnou otázku odpověděl kladně, a proto konstatoval, že druhou předběžnou otázku není třeba zkoumat.

56.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Areios Pagos (Kasační soud, Řecko) odpověděl následovně:

„Článek 34 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

musí být vykládán v tom smyslu, že

soud členského státu může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí z důvodu jeho rozporu s veřejným pořádkem spočívajícího v tom, že toto rozhodnutí brání pokračování řízení probíhajícího před jiným soudem tohoto členského státu tím, že přiznává jednomu z účastníků řízení prozatímní finanční náhradu nákladů, které nese z důvodu zahájení tohoto řízení, a to zaprvé proto, že se na předmět tohoto řízení vztahuje dohoda o narovnání, jež byla platně uzavřena a potvrzena soudem členského státu, který uvedené rozhodnutí vydal, a zadruhé proto, že soud jiného členského státu, u něhož bylo toto řízení zahájeno, není příslušný vzhledem k doložce o výlučné příslušnosti.“