1.

Právo spotřebitele, který si vzal úvěr, na jeho předčasné splacení (se snížením úroků a nákladů odpovídajícím zbývající době trvání smlouvy), je v unijním právu uznáváno již mnoho let ( 2 ).

2.

Toto uznání se vztahuje jak na spotřebitelské úvěry obecně (směrnice 2008/48/ES) ( 3 ), tak konkrétně na úvěry poskytnuté spotřebitelům na nemovitosti určené k bydlení (směrnice 2014/17/EU) ( 4 ).

3.

Soudní dvůr se vyjádřil k právním důsledkům předčasného splacení spotřebitelského úvěru v rozsudku ze dne 11. září 2019 ( 5 ) v odpovědi na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 16 odst. 1 směrnice 2008/48 ( 6 ).

4.

Soudní dvůr je nyní žádán o výklad čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17 ve vztahu k předem stanovenému ujednání (standardizované ujednání), které určitá banka zahrnuje do svých úvěrových smluv zajištěných hypotečním zástavním právem. Předkládající soud se zejména táže, zda se má řídit vodítky stanovenými v rozsudku Lexitor.

5.

Článek 3 písm. g) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

6.

Článek 16 odst. 1 stanoví:

„Spotřebitel má právo kdykoli zcela nebo zčásti splnit své závazky plynoucí z úvěrové smlouvy. V těchto případech má nárok na snížení celkových nákladů úvěru, jež sestávají z úroku a nákladů za zbývající dobu platnosti smlouvy.“

7.

V projednávané věci jsou relevantní zejména body 19, 50 a 66 odůvodnění.

8.

Článek 4 stanoví, že pro účely této směrnice se rozumí:

„[…]

13)   ‚celkovými náklady úvěru pro spotřebitele‘ celkové náklady úvěru pro spotřebitele ve smyslu čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48/ES, včetně nákladů na ocenění nemovitosti, je-li pro získání úvěru nezbytné, avšak bez evidenčních poplatků za převod vlastnictví nemovitosti. Vyloučeny jsou veškeré částky splatné spotřebitelem v důsledku neplnění závazků stanovených ve smlouvě o úvěru;

[…]

15)   ‚roční procentní sazbou nákladů‘ celkové náklady úvěru pro spotřebitele vyjádřené jako roční procento celkové výše úvěru, případně včetně nákladů uvedených v čl. 17 odst. 2, jež se na ročním základě rovná současné hodnotě všech budoucích nebo stávajících závazků (čerpání, splátek a poplatků) dohodnutých mezi věřitelem a spotřebitelem;

[…]“.

9.

Článek 25 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl spotřebitel právo zcela nebo zčásti splnit své závazky ze smlouvy o úvěru před jejím vypršením. V těchto případech má spotřebitel nárok na snížení celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, jež sestává z úroku a nákladů za zbývající dobu trvání smlouvy.

2.   Členské státy mohou stanovit, že výkon práva uvedeného v odstavci 1 podléhá určitým podmínkám. Tyto podmínky mohou obsahovat časová omezení spojená s uplatněním tohoto práva, rozdílné zacházení v závislosti na druhu výpůjční úrokové sazby či na okamžiku, kdy spotřebitel toto právo uplatní, nebo omezení s ohledem na okolnosti, za kterých může být právo uplatněno.

3.   Členské státy mohou stanovit, že věřitel má v odůvodněných případech nárok na spravedlivé a objektivní odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, avšak nesmí uložit spotřebiteli sankci. Odškodnění v této souvislosti nesmí převýšit finanční ztrátu věřitele. S výhradou uvedených podmínek mohou členské státy stanovit, že odškodnění nesmí přesáhnout určitou výši nebo že je povoleno pouze po určitou dobu.

[…]

5.   Pokud k předčasnému splacení dojde v době, po kterou je dohodnuta pevná výpůjční úroková sazba, může členský stát uplatnění práva uvedeného v odstavci 1 podmínit existencí oprávněného zájmu spotřebitele.“

10.

Ustanovení § 20 Hypothekar- und Immobilienkreditgesetz (zákon o hypotečních úvěrech a úvěrech na nemovitosti) ( 7 ), nadepsaného „Předčasné splacení“, stanoví ve znění účinném do 31. prosince 2020 následující:

„1.   Dlužník má právo zčásti nebo zcela splatit úvěr kdykoli před uplynutím sjednané doby. Předčasné splacení celého úvěru včetně úroků se považuje za ukončení smlouvy o úvěru. Úroky, které má dlužník zaplatit, se v případě předčasného splacení úvěru snižují přiměřeně takto snížené nesplacené části úvěru a popřípadě přiměřeně takto zkrácené době trvání smlouvy; náklady, které jsou závislé na době trvání úvěru, se snižují poměrně.“

11.

UniCredit Bank Austria AG (dále jen „UniCredit“) používá ve svých spotřebitelských úvěrových smlouvách zajištěných hypotečním zástavním právem vzory, jež upravují právo na předčasné splacení úvěru se snížením úroků, které má dlužník zaplatit, a nákladů, které jsou závislé na době trvání smlouvy.

12.

Smlouvy obsahují následující standardizované ujednání: „Pro upřesnění se uvádí, že náklady na zpracování, které jsou nezávislé na době trvání úvěru, se nenahrazují, a to ani poměrně“.

13.

Verein für Konsumenteninformation (dále jen „VKI“) je sdružení založené za účelem ochrany zájmů spotřebitelů, které podalo na UniCredit žalobu k Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) znějící na zdržení se používání tohoto ujednání.

14.

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Naproti tomu Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) dal za pravdu odvolání VKI a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

15.

Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) nyní musí rozhodnout o opravném prostředku „Revision“, který proti rozhodnutí o odvolání podala UniCredit, jež se domáhá potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Než tak učiní, předkládá Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 25 odst. 1 směrnice […] 2014/17/EU […] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že se v případě, že dlužník využije své právo zčásti nebo zcela splatit úvěr před uplynutím sjednané doby, poměrně snižují úroky, které má dlužník zaplatit, a náklady, které jsou závislé na době trvání úvěru, zatímco pro náklady, které jsou nezávislé na době trvání úvěru, chybí odpovídající právní úprava?“

16.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 9. září 2021.

17.

Písemná vyjádření předložily VKI, UniCredit, italská vláda a Evropská komise.

18.

Dne 7. července 2022 se konalo jednání, kterého se zúčastnily VKI, UniCredit, německá vláda, italská vláda a Komise.

19.

První směrnice o spotřebitelském úvěru pochází z roku 1987. Z její působnosti byly vyloučeny úvěrové smlouvy k získání nebo zachování vlastnických práv k pozemkům nebo k existující či projektované budově, a k obnově nebo rekonstrukci budovy. Pouze některá její ustanovení se vztahovala na úvěrové smlouvy zajištěné hypotékou na nemovitost, které výjimečně nebyly tímto ustanovením již vyloučeny.

20.

Téměř o třicet let později zavádí směrnice 2014/17 (částečně) společný regulační rámec pro smlouvy o spotřebitelském úvěru zajištěné hypotečním zástavním právem nebo jiným srovnatelným zajištěním týkajícím se nemovitosti určené k bydlení.

21.

Samostatná právní úprava těchto posledně jmenovaných smluv se často vysvětluje rozdíly mezi trhy spotřebitelských úvěrů a úvěrů na koupi nebo rekonstrukci bydlení. Rovněž se zdůrazňují rozdíly mezi technikami jednotlivých kategorií úvěrů a zajištěními používanými v každém z nich.

22.

Bez ohledu na tyto rozdíly bylo několik ustanovení směrnice 2014/17 normotvůrcem vypracováno s oporou ve směrnici 2008/48. Někdy pouze odkazuje na předchozí směrnici nebo zavádí určité rozdíly a upřesnění ( 8 ).

23.

Společným aspektem obou směrnic, který byl obsažen již ve směrnici 87/102, je právo spotřebitele na předčasné splacení úvěru. Ve všech třech předpisech jde toto právo ruku v ruce s právem na snížení celkových nákladů úvěru, které:

24.

Soudní dvůr rozhodl o pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ v oblasti spotřebitelského úvěru ( 9 ). V rozsudku Lexitor vyložil, jak jsem již uvedl, snížení těchto nákladů z důvodu předčasného splacení závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy, které umožňuje čl. 16 odst. 1 směrnice 2008/48.

25.

Pro zodpovězení předběžné otázky, již nyní položil předkládající soud, je třeba se nejprve zabývat pojmy „celkové náklady úvěru“ ( 10 ) a „snížení celkových nákladů“ ( 11 ) uvedenými v čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17.

26.

Než přistoupím k této analýze, rád bych uvedl dvě úvahy týkající se dopadu směrnice 2008/48 na projednávanou věc:

27.

Vzhledem k tomu, že uplatnění práva na předčasné splacení znamená pro spotřebitele odpovídající snížení celkových nákladů úvěru, je třeba vyjasnit, které položky (kromě úroků) jsou do tohoto pojmu zahrnuty.

28.

Výraz „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ je definován v čl. 4 bodě 13 směrnice 2014/17 odkazem na směrnici 2008/48 s některými upřesněními, která tuto identitu zásadně nemění ( 16 ).

29.

Celkové náklady hypotečního úvěru zahrnují doslova všechny náklady vzniklé v souvislosti s tímto úvěrem (pokud je normotvůrce nevyloučil), které splňují dvě podmínky: jsou pro spotřebitele závazné a jsou (nebo musí být) věřiteli známy ( 17 ).

30.

Ustanovení uvádí jako typické příklady takových nákladů „úrok, provize, daně“, jakož i „náklady související s doplňkovými službami týkajícími se dané úvěrové smlouvy, zejména pojistné, […] pokud je navíc uzavření smlouvy o poskytnutí služby povinné pro získání úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek“. Odměny zprostředkovatelů úvěrů a náklady na ocenění nemovitostí pro účely hypoték ( 18 ) lze také zahrnout do této kategorie.

31.

Z tohoto výčtu vyplývá, že povinná povaha nákladů nemusí nutně vyplývat z jednostranného uložení věřitelem za účelem zvýšení jeho vlastního zisku: celkové náklady úvěru mohou zahrnovat odměnu jiným institucím nebo subjektům, než jsou smluvní strany ( 19 ), a to za položky velmi rozdílné povahy.

32.

Celkové náklady úvěru se tedy z doslovného hlediska, o kterém nyní hovořím, vztahují i na částky za doplňkové služby, a to za stejných podmínek závaznosti pro spotřebitele a znalosti věřitele ( 20 ).

33.

Příkladem takových nákladů jsou pojistné na životní pojištění a pojištění proti požáru ( 21 ); náklady na ocenění nemovitosti, která má být zatížena hypotékou ( 22 ); náklady na otevření a vedení účtu; náklady na používání platebního prostředku pro operace a čerpání na tomto účtu a další náklady spojené s platebními operacemi ( 23 ).

34.

Ačkoli by teoreticky mohly být zahrnuty do pojmu celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, z výslovného rozhodnutí normotvůrce se do jeho výpočtu nezahrnují:

35.

Při uplatnění této typologie položek odpovídajících pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ (nebo z něj vyloučených) na položky uvedené předkládajícím soudem mám za to, že tento pojem ve smyslu čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17:

36.

Analýza vývoje pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ v legislativních pracích před přijetím směrnice 2014/17 ( 28 ) potvrzuje, že z položek uvedených předkládajícím soudem byly zmíněny „poplatky související s vkladem hypotečního zástavního práva do katastru“.

37.

Návrh Komise ve vztahu k (budoucí) směrnici o hypotečním úvěru obsahoval v této oblasti jasný a jednoduchý odkaz na směrnici 2008/48 ( 29 ).

38.

Toto řešení bylo vysvětleno jako zvážení výhod a nevýhod zvažovaných možností výpočtu RPSN ( 30 ). Bylo rovněž vzato v úvahu, že text paralelní se stávajícím textem (směrnice 2008/48) by spotřebitelům usnadnil pochopení a porovnání úvěrů ( 31 ).

39.

Tento pojem byl následně upřesněn přidáním nebo odebráním prvků, aniž by se však ztratila souvislost s článkem 3 směrnice 2008/48.

40.

V této souvislosti se mi zdá relevantní, že první zpráva Parlamentu o návrhu směrnice o smlouvách o úvěru na bydlení výslovně vyloučila „poplatky za vklad hypotečního zástavního práva nebo jiného srovnatelného zajištění do katastru“ ( 32 ).

41.

Mezi schválenými pozměňovacími návrhy je naopak ten, který zní následovně: „Z celkových nákladů úvěru pro spotřebitele by měly být vyloučeny náklady, které spotřebitel platí v souvislosti s nákupem nemovitosti nebo pozemku, jako jsou související daně a notářské poplatky nebo náklady spojené se zápisem do evidence nemovitostí“ ( 33 ) (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

42.

Nic nenasvědčuje tomu, že by zahrnutí „poplatků za vklad hypotečního zástavního práva“ do celkových nákladů úvěru nebo vyloučení poplatků souvisejících s pořízením nemovitosti bylo projednáváno jindy ( 34 ).

43.

Pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ ve směrnici 2014/17, stejně jako ve směrnici 2008/48, je funkční. Slouží především k vytvoření dvou institutů:

44.

Soudní dvůr spojil šíři tohoto pojmu s cílem rozsáhlé ochrany spotřebitele a v souladu s tím jej vyložil ( 37 ). Ochrana se promítá do poskytnutí obecných a především předsmluvních informací, které spotřebiteli (v ideálním případě) umožní vybrat si úvěrový produkt odpovídající jeho osobní situaci a zájmům. To je ve své podstatě hlavní účel institutu „celkové náklady úvěru“.

45.

Součástí procesu výběru, ze strany spotřebitele, řešení, které mu nejlépe vyhovuje, je možnost porovnat nabídky na vnitrostátní a přeshraniční úrovni. Jeho ochrana ve směrnicích 2008/48 a 2014/17 je součástí celkového cíle vytvoření vnitřního trhu s úvěry ( 38 ). Pro takové srovnání je zásadní RPSN, která sděluje cenu (celkové náklady) úvěru podle matematického vzorce, jenž je v celé Unii stejný.

46.

Existuje však určité napětí mezi cílem poskytnout spotřebitelům co nejlepší informace a zároveň jim umožnit porovnat nabídky věřitelů v přiměřeném čase.

47.

Intuitivně by postavení spotřebitele bylo tím lepší, čím více údajů (týkajících se nákladů nad rámec úroků) by bylo zahrnuto v RPSN a čím méně prostředků by musel vynaložit na to, aby sám zjistil další náklady spojené s úvěrem, zejména mimo právní prostředí, které je často omezeno na místní úroveň.

48.

To vysvětluje, proč pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ zahrnuje širokou škálu nákladů spojených s úvěrovou operací. Přístup k informacím je snazší pro věřitele než pro spotřebitele, i když ani pro něj není bezplatný ( 39 ).

49.

Zahrnutí prvků, které jsou vzhledem k vnitrostátní právní úpravě velmi odlišné, do výpočtu RPSN, zároveň ovlivňuje srovnatelnost nabídek ( 40 ). V konečném důsledku ztěžuje přeshraniční činnost věřitelů a získávání zákazníků z jiných členských států.

50.

Podle mého názoru se normotvůrce rozhodl pro řešení, které se snaží sladit různé obavy kombinací několika prvků:

51.

Mám za to, že tímto způsobem má průměrný spotřebitel k dispozici informace, které potřebuje k rozhodnutí o smlouvě o hypotečním úvěru, a to po porovnání produktů na základě RPSN ( 44 ). Rovněž bude vědět, že mohou existovat další náklady: buď jsou součástí RPSN, ale věřitel o nich neví, nebo jsou mimo celkové náklady úvěru, na což je upozorněn.

52.

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že odpověď předkládajícímu soudu na jím uvedené položky, tedy zda odpovídají či neodpovídají celkovým nákladům úvěru pro spotřebitele ve smyslu čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17, může znít takto:

53.

Předkládající soud se táže, zda v případě, že dlužník využije svého práva splatit celou částku úvěru nebo její část před uplynutím sjednané doby, se poměrné snížení vztahuje pouze na úroky, které má dlužník zaplatit, a náklady, které jsou závislé na době trvání smlouvy, nebo i na ty, které nejsou závislé na době trvání smlouvy.

54.

Dlužník, který úvěr předčasně splatí, má totiž právo na snížení celkových nákladů tohoto úvěru. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17 snížení sestává „z úroku a nákladů za zbývající dobu trvání smlouvy“ ( 45 ).

55.

Vzhledem k tomu, že čl. 25 odst. 1 nerozlišuje mezi různými kategoriemi nákladů, mohlo by se zdát, že snížení se vztahuje na jakoukoli částku zahrnutou do celkových nákladů úvěru (s časovým aspektem, který hned zdůrazním). Aniž by bylo dotčeno to, co uvedu níže ( 46 ), mám naopak za to, že snížení se netýká bez rozdílu každé z položek, které v součtu ukazují spotřebiteli celkové náklady úvěru před uzavřením smlouvy.

56.

Směrnice 2014/17 ponechává některé aspekty režimu předčasného splacení otevřené (k dispozici členským státům) ( 47 ). Samotná existence práva splatit před sjednanou dobou celý dluh nebo jeho část však není ponechána na každém vnitrostátním zákonodárci, a to ani ve vztahu k důsledkům uplatnění tohoto práva (snížení celkových nákladů úvěru) ( 48 ).

57.

Není zde tedy odkaz na členské státy, aby určily nákladové položky, které mají být sníženy. Proto musí být výklad týkající se toho, „co“ má být sníženo, jednotný, stejně jako výklad jakéhokoli jiného pojmu, který v unijním právu požívá autonomie.

58.

Jak jsem již uvedl, čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17 nespecifikuje položky (v rámci těch, které tvoří celkové náklady úvěru), na něž se má snížení uplatnit ( 49 ). Z textu lze s jistotou odvodit pouze tolik, že toto snížení se nebude vztahovat na prvky, které nejsou zahrnuty do těchto nákladů ( 50 ).

59.

V každém případě toto ustanovení obsahuje časové upřesnění, které považuji za významné: úroky a náklady, jež mají být sníženy v případě předčasného splacení úvěru, jsou úroky a náklady „za zbývající dobu trvání smlouvy“.

60.

Z vazby mezi položkami, které mají být sníženy, a zbývající dobou trvání smlouvy se mi jeví, že tyto položky jsou splatné za služby a plnění, které v době předčasného splacení ještě nebyly poskytnuty a poskytnuty již nebudou ( 51 ).

61.

Tuto logiku lze bez potíží vysledovat u úroků z úvěru. Předčasné splacení kapitálu (jistiny dluhu) znamená, eo ipso, že od tohoto data nebudou narůstat žádné další úroky. Snížení úroků, které nejsou splatné v okamžiku předčasného splacení, není sporné a nevidím důvod, proč by se chápání tohoto pravidla mělo u ostatních nákladů lišit.

62.

Prvek doslovnosti se mi tudíž jeví jako klíčový: článek 25 hovoří pouze o nákladech spojených s dobou následující po („zbývající doba trvání“) uplatnění práva na splacení. Bez ohledu na to nicméně vzhledem k tomu, že většina jazykových verzí čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17 je totožná s verzemi čl. 16 odst. 1 směrnice 2008/48 a že ve vztahu k posledně uvedené směrnici Soudní dvůr neshledal přesvědčivým argument doslovnosti ( 52 ), nevylučuji, že ani nyní jej můj výklad nepřesvědčí.

63.

Pro případ, že by tomu tak bylo, analyzuji toto pravidlo v jeho kontextu a s ohledem na jeho účel ( 53 ).

64.

Uznání práva na předčasné splacení ve směrnici 2014/17 je stejně jako celá směrnice reakcí na snahu podpořit vytvoření vnitřního trhu s úvěrovými smlouvami na nemovitosti určené k bydlení.

65.

V této souvislosti právo na předčasné splacení sleduje specifický cíl, který bod 66 odůvodnění směrnice 2014/17 popisuje odkazem na podporu hospodářské soutěže, volného pohybu občanů a finanční stability. Výhody pro spotřebitele jsou pouze druhořadé a omezují se na to, že mu umožňují měnit produkty a hledat ten, který v daném okamžiku nejlépe vyhovuje jeho potřebám.

66.

Normotvůrce stanoví, že právo na předčasné splacení podléhá podmínkám ( 54 ). Je také spojeno s možným odškodněním věřitele, které může být za určitých okolností pro spotřebitele odrazující ( 55 ).

67.

Z této právní úpravy lze dovodit, že právo na předčasné splacení úvěru nemá za cíl ani tak napravit asymetrii v nerovném vztahu , jako spíše zajistit flexibilitu smlouvy, která trvá dlouhou dobu, a to tím, že dlužníkovi umožní zaplatit svůj závazek před uplynutím sjednané doby, aniž by musel uvést nebo prokazovat jakýkoli důvod ( 56 ).

68.

Směrnice 2014/17 neuvádí důvod snížení stanoveného v čl. 25 odst. 1 jako důsledek práva na předčasné splacení. Tento faktor spolu s absencí diskuse během přípravných prací umožňuje konstatovat, že taková úprava je vnímána jako přirozený důsledek předčasného splacení, což vede k zániku nebo snížení (v případě částečného splacení) rizika nezaplacení pro druhou stranu. Kromě toho, pokud by dlužník nesl úroky, které ještě vzniknou, a další neuhrazené náklady, vedlo by to k bezdůvodnému obohacení věřitele, který by byl zbaven (byť jednostranným rozhodnutím druhé strany) své reciproční smluvní povinnosti ( 57 ).

69.

Naopak nemám za to, že cílem snížení podle čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17 je dostat spotřebitele do stejné situace, jako kdyby byl úvěr původně poskytnut na kratší dobu nebo na nižší částku ( 58 ). Právo na předčasné splacení nemění původní úvěrovou smlouvu na jinou, jakou bývala mohla být, ale spíše ji umožňuje přizpůsobit nastalým okolnostem ( 59 ).

70.

Tyto úvahy potvrzují mé přesvědčení, které jsem vyjádřil již při doslovném výkladu tohoto ustanovení, že použitelné snížení je omezeno na částky, které by spotřebitel musel zaplatit za nezaplacené služby při plnění samotné smlouvy.

71.

Nepochybuji o tom, že jiný výklad by byl pro spotřebitele příznivější. Ale stejně jako by neměl být penalizován za předčasné splacení svého dluhu ( 60 ), nemyslím si ani, že je nutné v zájmu jeho ochrany, jak vyžaduje směrnice 2014/17, dovést právo na snížení až k tomu, že bude odměněn ( 61 ) za změnu, kterou vnucuje druhé straně ( 62 ).

72.

Ze stejných důvodů se mé přesvědčení vztahuje i na výdaje zaplacené třetím osobám z titulu daní, správních poplatků nebo odborných služeb, jako je ocenění nemovitosti nebo zprostředkování ( 63 ).

73.

Nezpochybňuji, že náklady zaplacené třetím osobám jsou součástí celkových nákladů úvěru: jinak by spotřebitel nedostal všechny informace, které potřebuje k tomu, aby se mohl rozhodnout mezi nabídkami různých věřitelů.

74.

Naproti tomu nesouhlasím s tím, že právo na snížení zakotvené v článku 25 směrnice 2014/17 se z tohoto důvodu vztahuje na náklady, které neodpovídají službám věřitele, jež mají být v době předčasného splacení ještě poskytnuty.

75.

Některé z těchto nákladů se týkají jednorázových služeb, které připravují budoucí smluvní vztah (zprostředkování). Jiné přispívají na podporu veřejných výdajů (daně) nebo odměňují činnosti či služby veřejné správy, a to nejen v zájmu stran, ale i v zájmu společnosti jako celku a právního styku (vklad hypotečního zástavního práva). Skutečnost, že tyto náklady musí být zohledněny při informování spotřebitele o celkové „ceně“ úvěru ve smyslu čl. 4 bodu 13 směrnice 2014/17, ať už jsou hrazeny přímo konečnému příjemci nebo prostřednictvím věřitele, neznamená, opakuji, že by byly součástí nákladů, které budou v případě předčasného splacení sníženy.

76.

Nenacházím žádný objektivní důvod, proč by se přiměřené snížení nákladů podle čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17 mělo vztahovat na jiné částky, než je protiplnění věřitele, který je ani nerealizuje, ani neinkasuje ( 64 ). Pokud je ze zákona hradí dlužník, je mé přesvědčení ještě silnější: uplatnění práva na snížení těchto položek celkových nákladů úvěru by vedlo k tomu, že by veřejná správa, která vybrala daně nebo vede katastr a stojí mimo dvoustranný vztah mezi věřitelem a dlužníkem, musela tyto částky poměrně vrátit.

77.

Domnívám se, že rozsudek Lexitor na mém názoru nic nemění. Mám za to, že Soudní dvůr rozhodl tak, jak rozhodl, spíše na základě pragmatických úvah, které se odrážejí v argumentech uvedených v bodech 31 až 33 uvedeného rozsudku. K nim se přidává i argument týkající se případné „nepřiměřeného znevýhodnění“ věřitele, jehož zájmy jsou základem pro ustanovení o odškodnění ( 65 ).

78.

Tyto argumenty mohly mít smysl v dané věci a navíc je možné je zobecnit na jakýkoli spotřebitelský úvěr. Podle mého názoru je nelze přenést na hypoteční úvěry.

79.

Zaprvé, pokud jde o snadnost či obtížnost uplatnění snížení, připomínám, že ESIP (který je povinný a který členské státy ani věřitelé nejsou oprávněni měnit) obsahuje rozčleněné informace o hypotečním úvěru, které musí spotřebitel obdržet v předsmluvní fázi. Zejména rozděluje náklady podle toho, zda se opakují či nikoli: to spotřebiteli nebo soudu usnadňuje identifikaci určitých redukovatelných nákladů ( 66 ).

80.

Zadruhé mezi směrnicemi 2008/48 a 2014/17 existuje významný rozdíl, pokud jde o právo věřitele na náhradu nákladů přímo vzniklých v důsledku předčasného splacení: první směrnice takové právo stanoví, druhá směrnice, která se vztahuje na projednávaný spor, nikoli.

81.

Tento klíčový rozdíl mezi směrnicemi 2008/48 a 2014/17 však nebrání vnímat pojmovou souvislost mezi „snížením“ ve prospěch spotřebitele a „odškodněním“ ve prospěch věřitele ( 67 ).

82.

Nedostatečně harmonizovaná úprava práva na odškodnění ve směrnici 2014/17 pravděpodobně odráží obtíže při schvalování společných pravidel a v konečném důsledku vyplývá z plurality mechanismů hypotečního financování a široké škály produktů ( 68 ), což odráží zvláštnosti finančních trhů členských států, na nichž se uzavírají smlouvy o hypotečním úvěru.

83.

Ponechání volnosti členským státům, aby zavedly či nezavedly odškodnění u úvěrů na nemovitosti, může mít v praxi některých z nich důsledky ( 69 ), což eliminuje vyvažující faktor, který v rozsudku Lexitor vedl Soudní dvůr k tomu, aby rozhodl tak, jak rozhodl. Proto opakuji, že tento rozsudek nelze jednoduše přenést na tyto úvěry.

84.

Přijetí teze rozsudku Lexitor by nemělo nevyhnutelně vést k tomu, že se předčasné splacení nevyhnutelně rozšíří na náklady na hypoteční úvěr, které představují odměnu třetí osoby.

85.

Kromě toho, že, jak jsem uvedl, rozsudek Lexitor se o těchto nákladech nezmiňuje, u úvěrů zajištěných nemovitostí to není věřitel (v projednávané věci banka), komu jsou tyto částky hrazeny, ani kdo stanovuje jejich výši: ani z nich nemá zisk, ani s nimi nemůže nakládat.

86.

Nevidím tedy důvod, proč s částkami vyplacenými třetím osobám zacházet stejně jako s částkami analyzovanými v rozsudku Lexitor.

87.

Probíhající legislativní práce na revizi směrnice 2008/48 nejsou sice rozhodujícím prvkem, nicméně mám za to, že můj názor potvrzují. Jak Komise ve svém návrhu ( 70 ), tak Rada ve svém obecném přístupu ( 71 ), objasňují, že snížení se bude týkat úroků a nákladů, které věřitel ukládá spotřebiteli. Domnívám se, že se tento návrh vztahuje i na hypoteční úvěry.

88.

Jistě může nastat situace, jakou popisuje VKI: věřitel, aby spotřebiteli předložil atraktivnější nabídku, navrhne smlouvu tak, že na první pohled sám převezme úhradu nákladů třetím osobám, ale poté, s využitím manévrovacího prostoru, který má k dispozici v rámci fakturace, je skrytou formou naúčtuje dlužníkovi ( 72 ).

89.

Ani rozsudek Lexitor však není vhodný pro omezení této praktiky, která je podvodná nejen z hlediska jednotlivého spotřebitele, ale i z hlediska nenarušené hospodářské soutěže. Snížení, které se podle rozsudku Lexitor vztahuje na všechny náklady zaplacené věřiteli, se uplatní poměrně podle zbývající doby trvání smlouvy v okamžiku splacení. Jinými slovy, v případě pouhého řešení Lexitor spotřebitel nikdy nezíská zpět celou částku, kterou věřitel teoreticky převzal a nakonec na něj přenesl.

90.

Domnívám se, že způsob, jak omezit toto zneužívání, je způsob stanovený v článku 41 směrnice 2014/17: členské státy musí zajistit, aby ochrana poskytovaná spotřebitelům nemohla být obcházena „v důsledku formulace smluv“.

91.

Stručně řečeno, pokud by byl rozsudek Lexitor považován za použitelný na hypoteční úvěry, bránil by čl. 25 odst. 1 směrnice 2014/17 takovému vnitrostátnímu pravidlu, které omezuje poměrné snížení spojené s předčasným splacením úvěru na náklady závislé na době trvání smlouvy. Ale i v tomto případě (rozšíření řešení Lexitor na hypoteční úvěry) by se snížení týkalo pouze nákladů, které slouží k odměňování věřitele, tedy jiných nákladů, než nákladů hrazených třetím osobám.

92.

Pokud by Soudní dvůr přijal názor, který zastávám, nebylo by nutné vyhovět návrhu italské vlády na případné časové omezení účinků rozsudku. Kromě toho se domnívám, že by takové omezení nebylo opodstatněné, neboť nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky (zejména závažné hospodářské dopady) požadované judikaturou Soudního dvora ( 73 ).

93.

Na základě výše uvedeného navrhuji odpovědět Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně:

„Článek 25 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud dlužník využije své právo zčásti nebo zcela splatit úvěr před uplynutím sjednané doby, vztahuje se poměrné snížení pouze na dlužné úroky a náklady, které závisí na době trvání smlouvy.“

Podpůrně:

„Článek 25 odst. 1 směrnice 2014/17 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, podle které se v případě, že dlužník využije své právo zčásti nebo zcela splatit úvěr před uplynutím sjednané doby, snížení úroků a celkových nákladů úvěru týká pouze nákladů, které závisí na době trvání smlouvy. Nebrání však takové vnitrostátní právní úpravě, která toto snížení omezuje na náklady, jež jsou bez ohledu na dobu trvání smlouvy hrazeny věřitelem, s vyloučením nákladů splatných třetím osobám.“