EUR-Lex Access to European Union law
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62021CC0551
Opinion of Advocate General Kokott delivered on 13 July 2023.#European Commission v Council of the European Union.#Intervention – Article 40 of the Statute of the Court of Justice of the European Union – Application by the High Representative of the Union for Foreign Affairs and Security Policy – Interest in the result of the case – Allowed.#Case C-551/21.
Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 13. července 2023.
Evropská komise v. Rada Evropské unie.
Žaloba na neplatnost – Rozhodnutí (EU) 2021/1117 – Prováděcí protokol k dohodě mezi Gabonskou republikou a Evropským společenstvím o partnerství v odvětví rybolovu na období 2021 – 2026 – Podpis jménem Unie – Orgán příslušný pro jmenování osoby zmocněné k podpisu – Článek 13 odst. 2 SEU – Dodržování mezí působnosti svěřených každému orgánu Unie – Loajální spolupráce mezi orgány Unie – Článek 16 odst. 1 a 6 SEU – Pravomoc Rady Evropské unie vymezovat politiky a vytvářet vnější činnost Unie – Článek 17 odst. 1 SEU – Pravomoc Evropské komise zajišťovat vnější zastupování Unie – Článek 218 SFEU.
Věc C-551/21.
Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 13. července 2023.
Evropská komise v. Rada Evropské unie.
Žaloba na neplatnost – Rozhodnutí (EU) 2021/1117 – Prováděcí protokol k dohodě mezi Gabonskou republikou a Evropským společenstvím o partnerství v odvětví rybolovu na období 2021 – 2026 – Podpis jménem Unie – Orgán příslušný pro jmenování osoby zmocněné k podpisu – Článek 13 odst. 2 SEU – Dodržování mezí působnosti svěřených každému orgánu Unie – Loajální spolupráce mezi orgány Unie – Článek 16 odst. 1 a 6 SEU – Pravomoc Rady Evropské unie vymezovat politiky a vytvářet vnější činnost Unie – Článek 17 odst. 1 SEU – Pravomoc Evropské komise zajišťovat vnější zastupování Unie – Článek 218 SFEU.
Věc C-551/21.
Court reports – general
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2023:579
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 13. července 2023 ( 1 )
Věc C‑551/21
Evropská komise
proti
Radě Evropské unie
„Žaloba na neplatnost – Usnesení (EU) 2021/1117 – Prováděcí protokol k dohodě mezi Gabonskou republikou a Evropským společenstvím o partnerství v odvětví rybolovu na období 2021-2026 – Podpis jménem Evropské unie a prozatímní provádění – Pravomoc k podpisu – Zmocnění předsedou Rady – Podpis stálým zástupcem Portugalské republiky a předsedou Výboru stálých zástupců vlád členských států (COREPER) – Článek 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 1 šestá věta SEU – Článek 218 odst. 2 a 5 a články 220 a 221 SFEU – Pravomoc Komise k vnějšímu zastupování Unie – Pravomoc Rady k uzavírání mezinárodních smluv – Zásada loajální spolupráce mezi orgány Unie – Články 296 a 297 SFEU – Povinnost uvést odůvodnění – Zveřejnění zmocňujícího usnesení“
Obsah
I. Úvod |
|
II. Právní rámec |
|
A. Vídeňské úmluvy |
|
B. Unijní právo |
|
1. SEU |
|
2. SFEU |
|
III. Skutečnosti předcházející sporu |
|
IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení |
|
V. Právní analýza |
|
A. K přípustnosti |
|
B. K opodstatněnosti |
|
1. První žalobní důvod |
|
a) Nevyjasněný vztah mezi článkem 17 SEU a článkem 218 SFEU |
|
b) Článek 17 odst. 1 šestá věta SEU – výraz „vnější zastupování Unie“ |
|
1) Výklad ve světle mezinárodního práva |
|
2) Výklad ve světle článků 220 a 221 SFEU |
|
3) Dílčí závěr |
|
c) Článek 218 odst. 2 a 5 SFEU – zmocnění Rady k podpisu |
|
1) Argumentace účastníků řízení |
|
2) Právní analýza |
|
d) Dílčí závěr |
|
2. K druhému žalobnímu důvodu |
|
VI. Náklady řízení |
|
VII. Závěry |
I. Úvod
1. |
Projednávanou žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se Evropská komise domáhá zrušení článku 2 rozhodnutí Rady (EU) 2021/1117 ze dne 28. června 2021 o podpisu jménem Evropské unie a prozatímním provádění Prováděcího protokolu k dohodě mezi Gabonskou republikou a Evropským společenstvím o partnerství v odvětví rybolovu na období 2021-2026 ( 2 ) (dále jen „sporné rozhodnutí“). Podle tohoto článku je předseda Rady oprávněn jmenovat osobu nebo osoby zmocněné podepsat protokol jménem Unie. Dále navrhuje, aby soud zrušil z toho vyplývající zmocnění stálého zástupce Portugalské republiky a předsedy Výboru stálých zástupců vlád členských států (COREPER) předsedou Rady k podpisu tohoto protokolu jménem Unie (dále jen „sporné zmocnění“). |
2. |
Komise v zásadě vytýká, že Rada překročila svou pravomoc a tím omezila její zmocnění k vnějšímu zastupování Unie podle čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU. Tvrdí, že čl. 218 odst. 5 SFEU Radu pouze opravňuje, aby rozhodnutím zmocnila k podpisu dohody a případně k jejímu prozatímnímu provádění před vstupem v platnost, nikoliv aby nařídila její podepsání zástupcem. To spadá do pravomocí Komise. |
3. |
Tyto otázky dosud nebyly judikaturou Soudního dvora vyjasněny. Týkají se ochrany institucionální rovnováhy v rámci Unie v souvislosti s postupem uzavírání mezinárodních dohod s třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi, který byl zaveden vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Je pravda, že Rada tuto spornou právní praxi uplatňovala již mnohem dříve. Komise ji ale poprvé napadá touto žalobou, zejména s odůvodněním, že právní situace se s Lisabonskou smlouvou změnila. Vyjasnění pravomocí má zásadní význam nejen v rámci institucionální struktury Unie, nýbrž rovněž z pohledu třetích zemí a mezinárodních organizací. |
II. Právní rámec
A. Vídeňské úmluvy
4. |
Článek 7 Vídeňské úmluvy o smluvním právu uzavřené dne 23. května 1969 ( 3 ) (dále jen „Vídeňská úmluva o smluvním právu“) pod nadpisem „Plná moc“ stanoví: „1. Určitá osoba se považuje za zástupce státu pro přijetí nebo ověření textu smlouvy nebo pro vyjádření souhlasu státu s tím, že bude vázán smlouvou:
2. Z titulu svých funkcí a bez předložení plné moci se za zástupce svého státu považují:
|
5. |
Článek 10 Vídeňské úmluvy o smluvním právu pod nadpisem „Ověření textu“ stanoví: „Text smlouvy se stává původním a konečným:
|
6. |
Článek 11 Vídeňské úmluvy o smluvním právu pod nadpisem „Způsoby vyjádření souhlasu s tím být vázán smlouvou“ zní: „Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, může být vyjádřen podpisem, výměnou listin tvořících smlouvu, ratifikací smlouvy, jejím přijetím, schválením nebo přístupem k ní nebo jiným dohodnutým způsobem.“ |
7. |
Vídeňská úmluva o smluvním právu platí pouze pro smlouvy mezi státy. Vídeňská úmluva o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem ze dne 21. března 1986 (dále jen „Vídeňská úmluva o právu smluv mezinárodních organizaci“), která nevstoupila v platnost, obsahuje v článcích 10 a 11 do velké míry podobná ustanovení o ověření textu a uzavírání smluv. Ve svém článku 7 ovšem pro mezinárodní organizace nestanoví pravomoc k zastupování z titulu funkce. |
B. Unijní právo
1. SEU
8. |
Článek 13 odst. 2 SEU zní: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými. Orgány mezi sebou loajálně spolupracují.“ |
9. |
Článek 15 odst. 6 druhý pododstavec SEU stanoví: „Předseda Evropské rady zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“ |
10. |
Článek 17 odst. 1 SEU mimo jiné stanoví: „[…] S výjimkou společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších případů uvedených ve Smlouvách zajišťuje [Komise] vnější zastupování Unie. […]“ |
11. |
Článek 27 odst. 2 SEU stanoví: „Vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ |
2. SFEU
12. |
Článek 218 SFEU mimo jiné stanoví: „1. Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení článku 207, dohody mezi Unií a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi se sjednávají a uzavírají podle následujícího postupu. 2. Rada dává zmocnění k zahájení jednání, vydává směrnice pro jednání, dává zmocnění k podpisu dohod a uzavírá je. 3. Komise, nebo týká-li se zamýšlená dohoda výlučně nebo zejména společné zahraniční a bezpečnostní politiky, vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku podává Radě doporučení a Rada přijme rozhodnutí, kterým dá zmocnění k zahájení jednání a v závislosti na předmětu zamýšlené dohody jmenuje vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu Unie. 4. Rada může vyjednavači vydávat směrnice a může určit zvláštní výbor, se kterým musí být jednání konzultováno. 5. Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí, kterým dá zmocnění k podpisu dohody a případně k jejímu prozatímnímu uplatňování před vstupem v platnost. 6. Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí o uzavření dohody. Netýká-li se dohoda výlučně společné zahraniční a bezpečnostní politiky, přijme Rada rozhodnutí o uzavření dohody:
7. Odchylně od odstavců 5, 6 a 9 může Rada při uzavírání dohody zmocnit vyjednavače, aby jménem Unie schválil změny, jestliže dohoda stanoví, že se takové změny přijímají zjednodušeným postupem nebo orgánem zřízeným dohodou. Rada může k takovému zmocnění připojit zvláštní podmínky. […] 10. Evropský parlament je okamžitě a plně informován ve všech etapách tohoto postupu. 11. Členský stát, Evropský parlament, Rada nebo Komise si mohou vyžádat posudek Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody se Smlouvami. Je-li posudek Soudního dvora odmítavý, nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost, pokud nedojde ke změně dohody nebo ke změně Smluv.“ |
13. |
Článek 220 SFEU stanoví: „1. Unie naváže veškerou účelnou spolupráci s orgány Organizace spojených národů a jejími odbornými organizacemi, s Radou Evropy, s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Unie kromě toho zajišťuje vhodné vztahy s dalšími mezinárodními organizacemi. 2. Prováděním tohoto článku jsou pověřeni vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Komise.“ |
14. |
Článek 221 SFEU stanoví: „1. Zastoupení Unie ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích zajišťují delegace Unie. 2. Delegace Unie jsou pod vedením vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Jednají v úzké spolupráci s diplomatickými a konzulárními zastoupeními členských států.“ |
III. Skutečnosti předcházející sporu
15. |
Na návrh Komise ji Rada dne 22. října 2015 zmocnila, aby jménem Evropské unie zahájila jednání s Gabonskou republikou o uzavření nového Prováděcího protokolu k dohodě mezi Gabonskou republikou a Evropským společenstvím o partnerství v odvětí rybolovu na období 2021-2026 (dále jen „protokol“). Tato dohoda byla uzavřena v roce 2007 a na jejím základě byla rybářům Společenství udělena rybolovná práva ve vodách spadajících pod svrchovanost Gabonské republiky ( 4 ). |
16. |
Po úspěšném uzavření těchto jednání byl protokol parafován dne 10. února 2021. |
17. |
Dne 19. května 2021 předložila Komise Radě svůj návrh rozhodnutí o podpisu protokolu jménem Unie a o jeho prozatímním provádění. |
18. |
Článek 2 tohoto návrhu rozhodnutí zněl takto: „Generální sekretariát Rady vystaví zmocňovací listinu nezbytnou k podpisu protokolu, s výhradou jeho uzavření, osobě jmenované Komisí.“ |
19. |
Rada formulaci předloženou v článku 2 návrhu rozhodnutí odmítla a následně přijala sporné rozhodnutí. |
20. |
Sporné rozhodnutí zní následovně: „Článek 1 Podpis Prováděcího protokolu […] jménem Unie se schvaluje, s výhradou [jeho] uzavření […], Článek 2 Předseda Rady je oprávněn jmenovat osobu nebo osoby zmocněné podepsat protokol jménem Unie. Článek 3 Protokol se prozatímně provádí ode dne podpisu […] do dokončení postupů nezbytných pro jeho vstup v platnost.“ |
21. |
Sporným zmocněním ze dne 28. června 2021 udělil předseda Rady plnou moc panu Nuno Britovi, stálému zástupci Portugalské republiky při Unii a předsedovi Výboru stálých zástupců vlád členských států (COREPER), a zmocnil výlučně jej k podpisu protokolu jménem Unie. |
22. |
Dne 30. června 2021 informoval generální sekretariát Rady Komisi a členské státy dokumentem ST 10307/21 o tom, že protokol byl podepsán a v souladu se svým článkem 24 je uplatňován od 29. června 2021. |
IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
23. |
Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 7. září 2021 podala Komise projednávanou žalobu na neplatnost. |
24. |
Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
|
25. |
Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:
|
26. |
Usnesením ze dne 26. ledna 2022 povolil předseda Soudního dvora vedlejší účastenství České republiky, Francouzské republiky, Maďarska, Nizozemského království a Portugalské republiky na podporu návrhových žádání Rady. |
27. |
Usnesením ze dne 3. března 2022 povolil předseda Soudního dvora vedlejší účastenství vysokého představitele Unie pro vnější a bezpečnostní politiku (dále jen „vysoký představitel“) na podporu návrhových žádání Komise. |
28. |
Komise, vysoký představitel, Rada, Česko, Francie a Portugalsko předložili písemná vyjádření a zúčastnili se jednání, které se konalo dne 8. března 2023. Maďarsko a Nizozemsko předložily pouze písemná vyjádření. |
V. Právní analýza
29. |
Rada tvrdí, že žaloba na neplatnost není přípustná ani opodstatněná. |
A. K přípustnosti
30. |
Rada, podporovaná Maďarskem, Nizozemskem a Portugalskem, odůvodňuje nepřípustnost žaloby na neplatnost v zásadě tím, že napadené zmocnění v článku 2 nelze oddělit od zbytku sporného rozhodnutí. Jeho zrušení je způsobilé změnit podstatný obsah tohoto rozhodnutí. |
31. |
Komise, podporovaná vysokým představitelem, to popírá. |
32. |
Podle ustálené judikatury je částečné zrušení unijního aktu možné pouze v rozsahu, v němž jsou prvky, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbytku tohoto aktu. Je tomu tak pouze tehdy, pokud částečné zrušení aktu nezpůsobí změnu jeho ducha nebo podstaty. Pokud jde o ověření, zda jsou napadená ustanovení svou povahou oddělitelná, je třeba přezkoumat dosah těchto ustanovení. Jen tak je možné posoudit, zda by jejich zrušení změnilo ducha a podstatu napadeného aktu. Jedná se přitom o objektivní posouzení, které nezávisí na (subjektivní) politické vůli orgánu, jenž uvedený akt přijal ( 5 ). |
33. |
V článku 1 sporného rozhodnutí schvaluje Rada podpis protokolu a jeho článkem 3 nařizuje jeho prozatímní provádění. Jeho článek 2 zmocňuje předsedu Rady ke jmenování osoby, která je zmocněná protokol podepsat. |
34. |
Z ustanovení článků 1 a 3 sporného rozhodnutí proto vyplývá (politické) rozhodnutí Rady schválit obsah protokolu vyjednaného Komisí a prozatímně jej uvést v platnost. Zmocnění ke jmenování osoby, jež má být zmocněna k podpisu protokolu, které je obsahem článku 2 tohoto rozhodnutí, se naproti tomu týká způsobu, jakým má být vyjádřena a naplněna (zahraničněpolitická) vůle Unie vůči Gabonské republice. Z objektivního hlediska se nelze domnívat, že by právní otázka, kdo má být jako zástupce Unie zmocněn k podpisu protokolu, mohla ovlivnit rozhodnutí Rady, zda podpisem protokol schválí a nařídí jeho prozatímní naplňování. |
35. |
Lze si rovněž představit, že zmocnění a plná moc k podpisu budou uděleny později samostatným aktem. Z toho vyplývá, že ustanovení článků 1 a 3 sporného rozhodnutí by mohla zůstat zachována i bez jeho článku 2. |
36. |
Případné zrušení článku 2 by proto články 1 a 3 sporného rozhodnutí nezbavilo jejich normativního obsahu ani by jej nepozměnilo. Tím méně by pozměnilo ducha nebo podstatu tohoto rozhodnutí. |
37. |
Článek 2 sporného rozhodnutí je proto od jeho zbytku oddělitelný, a může být tedy předmětem žaloby. |
38. |
Skutečnost, že byl článek 2 sporného rozhodnutí již naplněn a protokol byl s mezinárodně právní závazností podepsán, není v tomto ohledu relevantní. Z důvodu konkrétního nebezpečí opakování totiž právní spor není uzavřen. Podle právního názoru zastávaného Radou nelze pochybovat o tom, že i v budoucnu bude přijímat akty podobné článku 2 sporného rozhodnutí ( 6 ). |
39. |
Konečně je nezbytné odmítnout argumentaci Rady, kterou podpořilo Maďarsko a podle níž Komise v žalobě označila pouze informační dopis generálního sekretariátu Rady ze dne 30. června 2021 a připojila jej, nikoliv však sporné zmocnění ze dne 28. června 2021. Posledně uvedené nebylo zveřejněno, ani nebylo přiloženo k tomuto informačnímu dopisu. Komisi bylo poskytnuto až v písemné části řízení jako příloha žalobní odpovědi Rady. |
40. |
Z toho vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená Radou musí být zamítnuta. |
B. K opodstatněnosti
41. |
Na podporu své žaloby uvádí Komise dva důvody. Tvrdí, že Rada zaprvé zasáhla do jejích pravomocí (bod 1) a zadruhé porušila své povinnosti odůvodnění a zveřejnění sporného rozhodnutí (bod 2). |
1. První žalobní důvod
42. |
První žalobní důvod má dvě části, totiž porušení pravomoci Komise (čl. 17 odst. 1 šestá věta SEU ve spojení s jeho čl. 13 odst. 1 a 2) (první část) a porušení zásady loajální spolupráce (čl. 4 odst. 3 SEU) (druhá část). Oběma částmi se budu zabývat současně. |
a) Nevyjasněný vztah mezi článkem 17 SEU a článkem 218 SFEU
43. |
Ustanovení článku 2 sporného rozhodnutí je porušením Smluv ve smyslu čl. 263 druhého pododstavce SFEU pouze tehdy, pokud Rada měla Komisi na základě čl. 218 odst. 2 a 5 SFEU ve spojení s čl. 17 odst. 1 šestou větou SEU přenechat jmenování zástupce za účelem podpisu protokolu. Je pravda, že Rada má na základě článku 218 SFEU významné pravomoci v rámci postupu k uzavírání mezinárodních dohod ( 7 ). Na základě čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU je to ale Komise, která s výhradou jiných smluvních ujednání zajišťuje vnější zastupování Unie. |
44. |
Rozhodující otázkou proto je, zda pravomoc jmenovat osobu, která bude zmocněna podepsat mezinárodní dohody jménem Unie, patří k pravomocem Komise při zajišťování vnějšího zastupování Unie ve smyslu čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU, nebo k pravomocem Rady při uzavírání takových dohod na základě článku 218 SFEU. |
45. |
Odpověď na ni nevyplývá z těchto právně rovnocenných ustanovení Smluv explicitně ( 8 ), nýbrž je nezbytné k ní dospět výkladem. Ústředním bodem tohoto výkladu je vztah mezi ustanovením čl. 218 odst. 2 a 5 SFEU na straně jedné a ustanovením čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU na straně druhé. Tento vzájemný vztah dosud v judikatuře téměř nebyl vyjasněn. |
46. |
K článku 17 odst. 1 šesté větě SEU Soudní dvůr pouze konstatoval, že pravomoc Komise k vnějšímu zastupování ji neopravňuje k podpisu nezávazného dodatku k dohodě, byť tento dodatek odráží postoj nebo politiku Unie již stanovené Radou. Spíše je zapotřebí, aby k tomu Komise měla předchozí schválení Rady ( 9 ). Naproti tomu nebylo rozhodnuto o otázce sporné v projednávané věci, zda má Komise po schválení podpisu Radou obecně pravomoc podepsat závaznou dohodu s třetí zemí nebo jmenovat osobu, která je k tomu zmocněná. |
47. |
Zde je zapotřebí zejména posoudit, zda lze z čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU dovodit, že Komise, jak tvrdí, má jako jediná pravomoc určit osobu, která je zmocněná k podpisu mezinárodních dohod, jako je sporný protokol. Za tímto účelem nejprve provedu analýzu výrazu „vnější zastupování Unie“ zejména s přihlédnutím k mezinárodnímu právu (pod bodem b). Následně objasním souvislost mezi čl. 17 odst. 1 šestou větou SEU na straně jedné a čl. 218 odst. 2 a 5 SFEU na straně druhé s přihlédnutím k cílům těchto ustanovení (pod bodem c). |
b) Článek 17 odst. 1 šestá věta SEU – výraz „vnější zastupování Unie“
48. |
Unijní právo nedefinuje, co rozumí pod výrazem „vnější zastupování Unie“. Zejména výslovně neupravuje, zda zastupování zahrnuje rovněž podpis mezinárodních dohod. |
49. |
Ani z historie vzniku čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU nevyplývají žádné skutečnosti naznačující, že autoři Smluv zamýšleli rozšířit pravomoci při uzavírání mezinárodních dohod ve prospěch Komise resp. omezit je v neprospěch Rady. Podklady, které by měly vypovídací hodnotu, chybí. Úprava pravomocí stejného znění byla obsažena již v čl. I‑26 odst. 1 Smlouvy o Ústavě pro Evropu ( 10 ), materiály však nic nevypovídají o důvodech nebo cílech jejího zavedení ani o jejím normativním obsahu. |
50. |
Zastupování v právním smyslu se ovšem obvykle vyznačuje tím, že zástupce je zastupovaným zmocněn, aby činil určité úkony ( 11 ). To zahrnuje zejména projevy vůle. Podpis mezinárodní dohody je prima facie takovým projevem vůle. |
1) Výklad ve světle mezinárodního práva
51. |
Příslušné články 10 a 11 Vídeňské úmluvy o smluvním právu a Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezinárodních organizací toto chápaní potvrzují. Z těchto ustanovení vyplývá, že podpisem takové dohody se její text stává konečným či že její podpis je vyjádřením souhlasu, že stát bude dohodou vázán. Podpis je tedy v obou případech projevem vůle, který obvykle je součástí pravomoci k zastupování. |
52. |
Je pravda, že prvně uvedená Vídeňská úmluva se použije pouze na smlouvy mezi státy a druhou úmluvu Unie sice podepsala, nevstoupila ovšem v platnost. Obě úmluvy jsou nicméně do značné míry výrazem obyčejového mezinárodního práva. Jejich ustanovení proto mohou být použity jako inspirace při výkladu unijního práva ( 12 ). |
53. |
Na tomto základě Komise a vysoký představitel dokonce zastávají názor, že z obou Vídeňských úmluv vyplývají skutečnosti, které naznačují, že čl. 17 odst. 1 šestá věta SEU přímo zakládá pravomoc Komise k podpisu mezinárodních dohod. |
54. |
Otázka, zda má zástupce státu pravomoc činit vůči jiným státům projevy vůle, je upravena v obou Vídeňských úmluvách. Pokud jde o funkce podpisu uvedené v článcích 10 a 11, rozlišují mezi zplnomocněnou osobou nebo osobou oprávněnou zastupovat stát na straně jedné a osobami, které jsou za zástupce státu považovány z titulu své funkce. Zplnomocněná osoba musí předložit „řádnou plnou moc“ nebo oprávnění k zastupování musí vyplývat z praxe příslušných států nebo z jiných okolností ( 13 ). Někteří funkcionáři, jako hlavy států, předsedové vlád a ministři zahraničních věcí, se navíc za zástupce svého státu považují z titulu svých funkcí ( 14 ). |
55. |
Pro mezinárodní organizace Vídeňská úmluva o smluvním právu mezinárodních organizací naproti tomu stanoví pouze zplnomocnění nebo oprávnění k zastupování na základě okolností, nikoliv ovšem oprávnění k zastupování z titulu funkce ( 15 ). Ve vztahu k mezinárodním organizacím zřejmě vědomě nebyla zavedena úprava zastupování z titulu funkce a tím bylo přihlédnuto zejména ke značným rozdílům v jejich struktuře a pravidlům k zastupování ( 16 ). |
56. |
Skutečnost, že u mezinárodních organizací není stanoveno zastoupení z titulu funkce, hovoří proti tomu, že by čl. 17 odst. 1 šestá věta SEU mohl zakládat přímou pravomoc Komise k vnějšímu zastupování. |
57. |
Pravomoc Komise k vnějšímu zastupování nevyplývá ani z praxe Unie a států ( 17 ). To účastníci řízení opakovaně potvrdili. Rada si, jak vyplývá z dokumentace, kterou poskytla, od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zachovává svou ustálenou praxi, podle níž určuje a zmocňuje k podpisu mezinárodních dohod s třetími státy pouze jednoho zástupce, a sice zpravidla stálého zástupce toho členského státu, který předsedá Radě ( 18 ). Pouze ve výjimečných případech Rada za tímto účelem zmocňuje vedle svého zástupce také člena nebo zaměstnance útvarů Komise ( 19 ). V oblasti SZBP to obdobně platí pro vysokého představitele ( 20 ). Tato ustálená praxe, jež není výslovně smluvně upravena (body 71 a násl. níže) ovšem také nemůže představovat prejudici závaznou pro unijní orgány, která by vylučovala zastupování Komisí ( 21 ). |
58. |
V souladu s tímto chápáním mezinárodního práva a touto ustálenou praxí vychází i sporné rozhodnutí z toho, že ve vnějším vztahu Komise nemá plnou moc nebo pravomoc k zastupování a tato již vůbec nevyplývá z čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU, nýbrž ji musí nejprve udělit Rada na základě čl. 218 odst. 2 a 5 SFEU. V souladu s tím je podle článku 2 tohoto rozhodnutí „[p]ředseda Rady oprávněn jmenovat osobu nebo osoby zmocněné podepsat protokol jménem Unie“. |
59. |
Konečně nelze zavedení čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU Lisabonskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1. prosince 2009, považovat za jinou okolnost, z níž plná moc vyplývá ( 22 ). Lze pochybovat již o tom, že změna vnitrostátního práva jedné smluvní strany může být takovou okolností. Proti tomu hovoří zejména myšlenka zakotvená v článku 27 obou Úmluv, že se smluvní strana nemůže dovolávat svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy. |
60. |
Otázka, zda čl. 17 odst. 1 šestá věta SEU vyžaduje, aby Komise nebo osoba, kterou jmenuje, byla zmocněna k podpisu, se tak týká pouze vnitřního vztahu Unie. Zejména nemá vliv na to, zda podpis protokolu zástupcem zmocněným Radou mohl vyvolat právní účinky vůči Gabonské republice nebo zda byl pro nedostatek zmocnění k zastupování právně neúčinný ( 23 ). |
61. |
Mezinárodní právo, zejména obě Vídeňské úmluvy, tedy oproti názoru Komise a vysokého představitele neposkytují žádné informace o tom, jak jsou rozděleny pravomoci k podpisu mezinárodních dohod mezi Radou a Komisí. |
2) Výklad ve světle článků 220 a 221 SFEU
62. |
Dále by pro výklad čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU mohly být relevantní články 220 a 221 SFEU. Zejména čl. 221 odst. 1 SFEU se totiž týká výslovně „zastoupení Unie“ jejími delegacemi. |
63. |
Ustanovení článků 220 a 221 SFEU od Lisabonské smlouvy nově upravují mimo jiné vztahy Unie s mezinárodními organizacemi a třetími zeměmi tím, že tyto pravomoci rozdělují mezi Komisi a vysokého představitele. Ten sice není samostatným orgánem Unie ve smyslu čl. 13 odst. 1 SEU, nýbrž členem Komise, jako zástupce Unie má ale zvláštní, samostatné pravomoci, zejména v rámci SZBP (článek 18 a čl. 27 odst. 2 SEU) ( 24 ). |
64. |
Navzdory použití výrazu „zastoupení“ se články 220 a 221 SFEU nicméně netýkají zastoupení Unie při sjednávání mezinárodních dohod, a už vůbec ne pravomoci k jejich podpisu, nýbrž pouze jejího diplomatického nebo konzulárního zastoupení a spolupráce s mezinárodními organizacemi. |
65. |
To ovšem nevylučuje, že čl. 17 odst. 1 šestou větu SEU, který byl rovněž vložen Lisabonskou smlouvou, a v něm obsažený výraz „vnější zastupování Unie“ je nezbytné chápat šířeji (bod 50 výše). Podobně, jako čl. 27 odst. 2 SEU ve spojení s články 220 a 221 SFEU svěřil vysokému představiteli vnější zastupování v oblasti SZBP, mohl by čl. 17 odst. 1 šestá věta SEU rozšiřovat pravomoci Komise také v souvislosti s uzavíráním mezinárodních dohod. |
3) Dílčí závěr
66. |
Z toho vyplývá, že znění čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU ani jeho výklad ve světle mezinárodního práva nebo článků 220 a 221 SFEU nezakládají ve vnějším vztahu pravomoc Komise, aby jménem Unie podepisovala mezinárodní dohody. Pravomoc k podpisu je ale prima facie ve vnitřním vztahu Unie zahrnuta ve výrazu „vnější zastupování Unie“. |
c) Článek 218 odst. 2 a 5 SFEU – zmocnění Rady k podpisu
67. |
Pravomoci Komise podle čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU ovšem existují pouze s výhradou „dalších případů uvedených ve Smlouvách“. Takové omezení by mohlo vyplývat z čl. 218 odst. 2 a 5 SFEU a v něm stanovených pravomocí Rady k uzavírání mezinárodních dohod. |
1) Argumentace účastníků řízení
68. |
Podle Komise a vysokého představitele vyplývá zejména ze znění, systematiky a účelu čl. 218 odst. 5 SFEU, že toto ustanovení pouze ve vnitřním vztahu upravuje, který orgán, totiž Rada, musí dát souhlas s dojednanou dohodou a jejím podpisem. Otázka, kdo takovou dohodu podepíše, se ale týká vnějšího zastupování Unie. To je upraveno ve speciálnějším ustanovení čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU a mimo SZBP má tuto pravomoc Komise. |
69. |
Rada naproti tomu vykládá čl. 218 odst. 5 SFEU v tom smyslu, že zahrnuje nejen pravomoc udělit zmocnění k podpisu, nýbrž také podpis samotný. Rozhodnutí dát zmocnění k podpisu a zmocnění k jmenování osoby, která dohodu podepíše, tvoří jeden právní celek. Článek 218 odst. 5 SFEU je proto obsáhlejší a v porovnání s čl. 17 odst. 1 šestou větou SEU speciálnější normou. |
70. |
K odpovědi na otázku, který z těchto názorů je správný, provedu výklad článku 218 SFEU s ohledem na jeho znění a systematiku jeho ustanovení. Historie vzniku tohoto článku je pro výklad irelevantní ( 25 ). |
2) Právní analýza
71. |
Podle judikatury Soudního dvora představuje článek 218 SFEU v oblasti uzavírání dohod autonomní a obecnou normu ústavního dosahu tím, že přiznává unijním orgánům vymezené pravomoci. Toto ustanovení, které má nastolit mezi těmito orgány rovnováhu, stanoví, že dohody mezi Unií a jednou či více třetími zeměmi sjednává Komise s ohledem na směrnice pro jednání vydané Radou a Rada pak tyto dohody uzavírá po obdržení souhlasu Parlamentu či po konzultaci s ním. Pravomoc k uzavírání takových dohod však má Rada s výhradou pravomocí přiznaných v této oblasti Komisi ( 26 ). |
72. |
Posledně uvedená výhrada ve prospěch pravomocí Komise byla původně obsažena v čl. 228 odst. 1 Smlouvy o EHS ( 27 ) a později v čl. 300 odst. 2 Smlouvy o ES, v článku 218 SFEU ovšem chybí. Zavedení čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU totiž vztah pravidla a výjimky obrátilo. Nyní totiž pravomoci Komise v této oblasti platí s výhradou jiných ustanovení Smluv, zejména článku 218 SFEU. |
73. |
Článek 218 odst. 2 SFEU ve svém obecném ustanovení mimo jiné stanoví, že Rada „dává zmocnění“ k podpisu dohod a uzavírá je. Výraz uzavření dohody může zahrnovat jejich podpis. |
74. |
Zmocnění k podpisu je ovšem speciálně upraveno v čl. 218 odst. 5 SFEU. Podle tohoto ustanovení Rada přijme „rozhodnutí, kterým dá zmocnění k podpisu dohody a případně k jejímu prozatímnímu uplatňování před vstupem v platnost“. Dále Rada podle čl. 218 odst. 6 SFEU přijme „rozhodnutí o uzavření dohody“. |
75. |
Článek 218 odst. 5 by bylo možné chápat v tom smyslu, že Rada musí „dát zmocnění“ k podpisu osobou, kterou určí. Tento výklad by byl v souladu s argumentem Rady, že zmocnění k podpisu požadované v čl. 218 odst. 2 a 5 jmenování osoby, která je k tomu zmocněna, tvoří jeden „právní celek“. |
76. |
Navíc by přihlížel k „hybridní“ povaze Rady. Ta na rozdíl od ostatních orgánů Unie není homogenní ani nemá jasnou a trvalou hierarchickou strukturu. Podle čl. 16 odst. 2 se skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni zmocněného zavazovat vládu členského státu, který zastupuje, a vykonávat hlasovací právo, nezastupuje ale Radu jako orgán. Takovéto zastoupení zpravidla, a to i v projednávané věci, vykonává ten členský stát, který v určené rotaci předsedá Radě podle čl. 16 odst. 9 SEU ( 28 ). Vzhledem k tomu, že orgány Unie nemají všeobecnou pravomoc k zastupování, je zapotřebí výslovně rozhodnout v každém konkrétním případě. |
77. |
Tento výklad by navíc nevylučoval, že Rada zmocní k podpisu mezinárodní smlouvy i jiný orgán, pokud to považuje za vhodné; není ovšem povinna tak učinit. Jak již bylo uvedeno v bodě 57, v praxi tomu tak někdy je. |
78. |
Toto chápání ovšem nemá dostatečnou oporu ve znění ani systematice ustanovení článku 218 SFEU. |
79. |
Odstavce 2, 5 a 6 článku 218 SFEU totiž rozlišují mezi pravomocí Rady uzavřít dohodu na jedné straně a zmocnit k jejímu podpisu na straně druhé. Podpis jako takový proto nemůže být součástí pravomoci Rady k uzavírání mezinárodních dohod. |
80. |
Tato ustanovení navíc neodpovídají na otázku, kdo jmenuje osobu, která mezinárodní dohodu podepíše jménem Unie. Skutečnost, že Rada pouze „dá zmocnění“ k podpisu přijetím rozhodnutí v tomto ohledu, napovídá, že podpis nespadá do její pravomoci a ani Rada sama nemá jmenovat osobu, která je k němu zmocněna. |
81. |
Tomu svědčí i výklad čl. 218 odst. 2 a 5 SFEU ve světle čl. 218 odst. 3, k němuž se přiklání Komise a vysoký představitel. |
82. |
Podle čl. 218 odst. 3 SFEU Rada přijme mimo SZBP na doporučení Komise rozhodnutí, kterým dá zmocnění k zahájení jednání a jmenuje vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu Unie. Jak uznává judikatura Soudního dvora (bod 68 výše), tyto osoby pochází z útvarů Komise, které připravily doporučení pro plánovanou dohodu. Komise a vysoký představitel ze skutečnosti, že Rada podle tohoto ustanovení jmenuje pouze vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu (z řad Komise), věrohodně dovozuje, že Rada nemůže mít s ohledem na neexistenci příslušné úpravy v čl. 218 odst. 5 SFEU pravomoc jmenovat rovněž osobu, která je zmocněna k podpisu smlouvy. |
83. |
Převažující důvody tedy hovoří pro to, že v těchto případech může být pouze Komise na základě čl. 17 odst. 1 šesté věty SEU zmocněna, aby při výkonu své pravomoci k vnějšímu zastupování Unie podepsala mezinárodní dohodu nebo jmenovala k tomu zmocněnou osobu. |
84. |
Vzhledem k tomu, že z článku 218 SFEU nevyplývá pravomoc Rady jmenovat osobu zmocněnou k podpisu mezinárodní dohody, je tato pravomoc součástí pravomoci Komise k vnějšímu zastupování Unie stanovené v čl. 17 odst. 1 šesté větě SEU. |
d) Dílčí závěr
85. |
Prvnímu žalobnímu důvodu je proto třeba vyhovět, aniž je zapotřebí analyzovat zbývající argumenty Komise a vysokého představitele, zejména argumenty týkající se údajného porušení povinnosti loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU. |
2. K druhému žalobnímu důvodu
86. |
Druhým žalobním důvodem Komise vytýká porušení povinností odůvodnění a zveřejnění sporného rozhodnutí vyplývajících z čl. 296 odst. 2 a článku 297 SFEU (první část), jakož i povinnosti loajální spolupráce mezi orgány, která se v projednávané věci opírá o čl. 13 odst. 2 druhou větu SEU (druhá část). |
87. |
První část tohoto žalobního důvodu je zjevně neopodstatněná. |
88. |
Zaprvé normativní obsah článků 1 až 3 sporného rozhodnutí jasně vyplývá z jejich znění, jak bylo konstatováno v bodech 33 a 34. Zadruhé se na zmocnění k podpisu smlouvy se třetí zemí nevztahuje povinnost zveřejnění, jak Komise sama implicitně uznává ve své replice. |
89. |
První část druhého žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta. |
90. |
Druhá část tohoto žalobního důvodu je ovšem opodstatněná. Jak vyplývá z odůvodnění vyloženého v prvním žalobním důvodu, Rada se z důvodu překročení své pravomoci dopustila porušení čl. 13 odst. 2 SEU v neprospěch Komise. |
91. |
Žalobě Komise proto musí být vyhověno. |
92. |
Podpůrně předložené návrhové žádání Rady, aby byly v souladu s čl. 264 druhým pododstavcem SFEU zachovány právní účinky sporného rozhodnutí a sporného zmocnění, je naproti tomu třeba zamítnout. |
93. |
Podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU může Soudní dvůr, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Judikatura to považovala za nezbytné z důvodů právní jistoty zejména tehdy, kdyby měly okamžité účinky prohlášení neplatnosti závažné negativní důsledky pro dotčené strany ( 29 ). |
94. |
Rada však neidentifikovala případné dotčené strany ani nedoložila, jakým závažným negativním důsledkům by tyto strany musely v případě prohlášení neplatnosti čelit. Pouze vágně poukázala na právní jistotu a věrohodnost Unie coby mezinárodního hráče. |
95. |
Jak uvádí Komise a jak připouští i Rada, týká se prohlášení neplatnosti sporného rozhodnutí a sporného zmocnění pouze vnitřního vztahu Unie. Nemá žádný dopad na právní účinky podepsání protokolu, a tudíž na řádné další provádění dohody o partnerství v odvětví rybolovu s Gabonskou republikou. Zjištěný nedostatek zmocnění zástupce Rady totiž není zjevným porušením ustanovení zásadního významu ve smyslu článku 46 obou Vídeňských úmluv, jež by mohlo zpochybnit platnost protokolu z hlediska mezinárodního práva. K ochraně právní jistoty ve vnějším vztahu by ostatně bylo dostačující dodatečné potvrzení podpisů zástupce Rady Unií ve smyslu článku 8 obou Vídeňských úmluv. |
VI. Náklady řízení
96. |
Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení. |
97. |
Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu ponesou Česká republika, Francouzská republika, Maďarsko, Nizozemské království, Portugalská republika a vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku vlastní náklady. |
VII. Závěry
98. |
Navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně:
|
( 1 ) – Původní jazyk: němčina.
( 2 ) – Úř. věst. 2021, L 242, s. 1.
( 3 ) – United Nations Treaties Series, svazek 1155, s. 331.
( 4 ) – Nařízení Rady (ES) č. 450/2007 ze dne 16. dubna 2007 o uzavření Dohody mezi Gabonskou republikou a Evropským společenstvím o partnerství v odvětví rybolovu (Úř. věst. 2007, L 109, s. 1).
( 5 ) – V tomto smyslu rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Komise v. Rada (Přistoupení k Ženevskému aktu) (C‑24/20, EU:C:2022:911, body 47 a 48 a zde citovaná judikatura).
( 6 ) – K přípustnosti žalob podaných orgánem Unie proti již provedeným nebo v době podání žaloby již nepoužitelným právním aktům viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2022, Parlament v. Rada (Technická opatření týkající se rybolovných práv) (C‑259/21, EU:C:2022:917, body 45 až 48 a citovaná judikatura).
( 7 ) – Viz body 67 a násl. níže.
( 8 ) – Viz čl. 1 třetí pododstavec SEU a čl. 1 odst. 2 SFEU.
( 9 ) – Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Rada v. Komise (C‑660/13, EU:C:2016:616, body 34 až 38).
( 10 ) – Úř. věst. 2004, C 310, s. 1.
( 11 ) – Viz například čl. 119 odst. 1 a 2 jednacího řádu Soudního dvora.
( 12 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. února 2010, Brita (C‑386/08, EU:C:2010:91, body 40 až 43), ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK (C‑266/16, EU:C:2018:118, body 47 a 48), jakož i ze dne 26. února 2019, N Luxembourg 1 a další (C‑115/16, C‑118/16, C‑119/16 a C‑299/16, EU:C:2019:134, bod 90).
( 13 ) – Vždy čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) obou Vídeňských úmluv.
( 14 ) – Vždy čl. 7 odst. 2 obou Vídeňských úmluv.
( 15 ) – Článek 7 odst. 3 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezinárodních organizací.
( 16 ) – Body 7 a násl., zejména bod 12 komentáře k článku 7 návrhu Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezinárodních organizací po 33. zasedání International Law Commission (ILC), Yearbook of the International Law Commission, 1981, sv. II, část 2, s. 129 a 130.
( 17 ) – Viz čl. 7 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu; viz rovněž čl. 7 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezinárodních organizací.
( 18 ) – V oblasti rybářské politiky viz například rovněž Dohoda mezi Evropskou unií na jedné straně a vládou Grónska a vládou Dánska na straně druhé o partnerství v oblasti udržitelného rybolovu (Úř. věst. 2021, L 175, s. 3); Dohoda o partnerství mezi Evropskou unií a Seychelskou republikou v oblasti udržitelného rybolovu (Úř. věst. 2020, L 60, s. 5) a Protokol o provádění Dohody mezi Evropským společenstvím a Republikou Guinea-Bissau o partnerství v odvětví rybolovu (2019-2024) (Úř. věst. 2019, L 173, s. 3).
( 19 ) – Viz např. Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7) a Dohoda o bezpečnosti civilního letectví mezi Evropskou unií a Japonskem (Úř. věst. 2020, L 229, s. 4).
( 20 ) – Viz např. Rámcová dohoda mezi Evropskou unií a Organizací spojených národů o poskytování vzájemné podpory v souvislosti s jejich misemi a operacemi v místě působení (Úř. věst. 2020, L 389, s. 2), kterou dne 29. září 2020 v New Yorku podepsal pouze zástupce Rady. Ke společnému podpisu zástupcem Rady a vysokým představitelem došlo v případě Dobrovolné dohody o partnerství mezi Evropskou unií a Vietnamskou socialistickou republikou o prosazování práva, správě a obchodu v oblasti lesnictví (Úř. věst. 2019, L 147, s. 3). Viz ovšem Dohodu mezi Evropskou unií a vládou Vietnamské socialistické republiky, kterou se stanoví rámec pro účast Vietnamu na operacích Evropské unie pro řešení krizí (Úř. věst. 2019, L 276, s. 3), kterou podepsal pouze vysoký představitel.
( 21 ) – Viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Komise v. Rada (WRC‑15) (C‑687/15, EU:C:2017:803, body 41 a 42 a zde citovaná judikatura).
( 22 ) – Viz čl. 7 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu a čl. 7 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezinárodních organizací.
( 23 ) – Viz článek 8 obou Vídeňských úmluv.
( 24 ) – Podle předchozího ustanovení v článku 26 SEU (Amsterodamská smlouva) ještě funkci vysokého představitele vykonával generální tajemník Rady.
( 25 ) – Viz zejména ve vztahu k čl. 218 odst. 5 SFEU podobně znějící předchozí ustanovení v čl. 300 odst. 2 prvním pododstavci ES.
( 26 ) – Rozsudek ze dne 16. července 2015, Komise v. Rada (C‑425/13, EU:C:2015:483, bod 62).
( 27 ) – Viz rozsudek ze dne 9. srpna 1994, Francie v. Komise (C‑327/91, EU:C:1994:305, bod 28).
( 28 ) – Viz článek 15 jednacího řádu Rady ve znění rozhodnutí Rady 2009/937/EU ze dne 1. prosince 2009 (Úř. věst. 2009, L 325, s. 35).
( 29 ) – Rozsudek ze dne 1. března 2022, Komise v. Rada (Dohoda s Korejskou republikou) (C‑275/20, EU:C:2022:142, body 54 a 55 a citovaná judikatura).