1.

Osoba spáchala trestný čin a byla shledána vinnou na základě spravedlivého soudního řízení. Toto rozhodnutí o vině vedlo k uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Tatáž osoba byla následně obviněna z druhého trestného činu spáchaného během zkušební doby týkající se prvního trestného činu. Druhé soudní jednání proběhlo v nepřítomnosti a jeho výsledkem bylo rozhodnutí o vině a uložení trestu odnětí svobody. Proto byl zrušen odklad trestu odnětí svobody za první trestný čin. Vzhledem k tomu, že se dotyčná osoba nacházela mimo zemi, byl vydán evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“) pro výkon trestu odnětí svobody za první trestný čin.

2.

Může vykonávající orgán odmítnout předání na základě EZR k výkonu trestu týkajícího se prvního trestného činu, protože druhé soudní jednání proběhlo v nepřítomnosti? Odpověď na tuto otázku vyžaduje výklad čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 2 ). Konkrétněji je třeba odpovědět na otázku, zda výraz „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, použitý v tomto ustanovení se vztahuje i na toto druhé soudní jednání.

3.

Kromě výkladu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR nastolují projednávané předběžné otázky vážnější výzvy týkající se režimu EZR. Vyvolávají otázku, zda by měl mít vykonávající orgán mimo situace předpokládané rámcovým rozhodnutím o EZR možnost (nebo dokonce povinnost) odmítnout předání, pokud zjistí, že by vystavující stát porušil základní právo (nebo alespoň podstatu tohoto práva) osoby, která má být předána.

4.

Rámcové rozhodnutí o EZR taxativně vyjmenovává situace, za nichž vykonávající orgán musí nebo může odmítnout výkon EZR ( 3 ). Kromě těchto situací vyvodil Soudní dvůr z rámcového rozhodnutí o EZR další možnost. Na základě této judikatury může vykonávající orgán odmítnout předání rovněž v případě, že ve vystavujícím státě existují systémové nebo celoplošné nedostatky, které se týkají některé skupiny osob nebo vězeňských zařízení ( 4 ), nebo jiné celoplošné či systémové nedostatky právního řádu ( 5 ). Před rozhodnutím o nepředání v případě existence takových systémových problémů musí vykonávající orgán navíc zjistit, zda u osoby, která má být předána, existuje skutečné riziko, že by ve vystavujícím státě bylo porušeno její základní právo ( 6 ).

5.

V projednávaných věcech, a totéž platí i pro řadu dalších věcí projednávaných Soudním dvorem v době vydání tohoto stanoviska ( 7 ), však systémové nedostatky ve vystavujícím státě nejsou uplatňovány. To vyvolává novou otázku: postačuje případné jednotlivé porušení základních práv předávané osoby k tomu, aby mohl vykonávající orgán odmítnout předání? Tím se (znovu) otevírá otázka, zda vykonávající orgán vůbec může ověřit, zda by vystavující stát dodržel základní práva osoby, která má být předána. Všechny uvedené věci, včetně projednávaných předběžných otázek, poukazují na problémy, s nimiž se vykonávající justiční orgány potýkají při přijímání automatického vzájemného uznávání, což je samotná podstata, na níž je systém EZR založen ( 8 ).

6.

Na tyto předběžné otázky lze odpovědět způsobem, který bude předkládajícímu soudu užitečný, aniž by došlo k zaujetí obecného stanoviska k dalším možnostem odmítnutí výkonu EZR. Jak bude uvedeno, je tomu tak proto, že předložené otázky vyvstaly v kontextu, kdy možné porušení základního práva vyplývá ze soudního jednání konaného v nepřítomnosti. Pro takový případ přijal unijní normotvůrce společné stanovisko o tom, kdy musí všechny vnitrostátní soudy uznat soudní rozhodnutí vydaná v nepřítomnosti ( 9 ). Přesto uvedu několik argumentů, proč je třeba další důvody pro odmítnutí předání omezit na minimum ( 10 ).

7.

Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR stanoví:

„Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“

8.

Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR stanoví důvod, pro který je možno odmítnout výkon EZR, a to za následujících podmínek:

„1.   Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:

[…]“.

9.

Článek 4a byl do rámcového rozhodnutí o EZR vložen jako dodatečný důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR, a to rámcovým rozhodnutím 2009/299. V této souvislosti jsou relevantní následující body odůvodnění uvedeného rámcového rozhodnutí:

[…]

10.

Základní společný obsah obou těchto spojených věcí byl shrnut v úvodních odstavcích tohoto stanoviska. Na úvod podrobněji uvedu skutkové okolnosti obou projednávaných spojených věcí.

11.

Maďarský soudní orgán žádá o předání LU, žalobce v původním řízení, k výkonu trestu odnětí svobody, a za tímto účelem vydal EZR. Předkládající soud, Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) je v této souvislosti vykonávajícím soudním orgánem ( 11 ).

12.

Při shromažďování příslušných informací předložil High Court (Vrchní soud, Irsko), který v prvním stupni rozhodoval o výkonu EZR, vystavujícímu justičnímu orgánu celkem sedm žádostí o doplňující informace podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR.

13.

LU se v srpnu 2005 dopustil několika trestných činů, a to domácího násilí na své bývalé manželce, dítěti a tchýni, včetně napadení své bývalé manželky a neoprávněného omezování osobní svobody bývalé manželky a jejich společného dítěte. Tyto trestné činy budu označovat jako „první trestné činy“.

14.

LU byl odsouzen za první trestné činy v říjnu 2006 a toto odsouzení bylo potvrzeno v odvolacím řízení v dubnu 2007. Podle předkládajícího soudu vystavující justiční orgán potvrdil, že LU byl u obou těchto soudních jednání buď přítomen osobně, nebo byl zastoupen zvoleným obhájcem. LU byl tedy za první trestné činy odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let ( 12 ).

15.

V prosinci 2010 byl LU odsouzen v prvním stupni za trestný čin neplacení výživného na dítě, který budu dále označovat jako „spouštěcí trestný čin“ („Trigger Offence“). LU se účastnil dvou soudních jednání, nikoli však vyhlášení rozhodnutí. Soud prvního stupně nakonec uložil peněžitý trest, ale nevydal žádné rozhodnutí ve vztahu k podmíněnému trestu za první trestné činy ( 13 ).

16.

Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku bylo podáno odvolání, ačkoli ve spisu není uvedeno, kdo toto odvolací řízení zahájil ( 14 ). LU byl předvolán k jednání, ale předvolání si nepřevzal, čímž bylo toto předvolání podle maďarského práva považováno za řádně doručené. Jelikož LU nebyl na jednání přítomen, ustanovil mu odvolací soud obhájce, který ho na jednání zastupoval.

17.

V červnu 2012 odvolací soud změnil původní rozsudek (peněžitý trest) a odsoudil LU k trestu odnětí svobody v délce pěti měsíců a zákazu vstupu na veřejné akce na dobu jednoho roku. Současně odvolací soud nařídil výkon trestu uloženého za první trestné činy a zrušil zkušební dobu ( 15 ).

18.

V září 2012 vydal maďarský justiční orgán EZR za účelem výkonu trestů uložených za první trestné činy i za spouštěcí trestné činy. LU se proti tomuto předání bránil u High Court (Vrchní soud), přičemž Vrchní soud odmítl nařídit jeho předání.

19.

LU podal návrh na obnovu řízení ve vztahu k prvním trestným činům, který byl v říjnu 2016 v prvním stupni zamítnut, a toto zamítnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení v březnu 2017. Ani v jednom stupni se LU nezúčastnil jednání osobně, ale byl zastoupen obhájcem, který mu byl ustanoven. V důsledku tohoto konečného zamítnutí návrhu na obnovu řízení byl trest odnětí svobody za první trestné činy podle maďarského práva opět vykonatelný. Maďarský justiční orgán tedy vydal v červenci 2017 druhý EZR, který se týkal pouze trestu za první trestné činy ( 16 ). Právě tento druhý EZR je v současné době projednáván před předkládajícím soudem, jakožto vykonávajícím justičním orgánem.

20.

Předkládající soud má předběžně za to, že jednání o spouštěcím trestném činu nebylo v souladu s článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Proto, pokud by uvedené jednání bylo považováno za „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, by bylo možné odmítnout výkon EZR podle čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

21.

Podle LU je trest odnětí svobody za první trestné činy vykonatelný pouze z důvodu soudního jednání ve věci spouštěcího trestného činu. Z toho vyplývá, že soudní jednání ve věci spouštěcího trestného činu je třeba považovat za „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. Vzhledem k tomu, že toto jednání proběhlo v nepřítomnosti, nesplňuje žádnou z podmínek uvedených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, které by umožňovaly předání. LU dodal, že ve vztahu ke spouštěcímu trestnému činu neexistuje možnost obnovy řízení, a proto by jeho předání představovalo „hrubé porušení“ jeho práv podle článku 6 EÚLP, jakož i článků 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

22.

Naproti tomu Minister for Justice and Equality (ministr spravedlnosti), žalovaný v původním řízení, namítal, že soudní jednání ve věci spouštěcího trestného činu představuje pouhý „způsob výkonu trestu“, a proto na základě stávající judikatury Soudního dvora nespadá do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. EZR by tedy měl být vykonán. Podle ministra spravedlnosti mají o údajném porušení článku 6 EÚLP rozhodovat soudy vystavujícího členského státu.

23.

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda lze judikaturu Soudního dvora přímo použít na projednávanou věc.

24.

Za těchto okolností předložil Court of Appeal (Odvolací soud) Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce následující otázky:

25.

Polský justiční orgán žádá o předání PH, žalobce ve věci v původním řízení, k výkonu trestu odnětí svobody, a za tímto účelem vydal EZR. Court of Appeal (Odvolací soud), který rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí High Court (Vrchní soud), je v této souvislosti vykonávajícím justičním orgánem.

26.

PH byl v květnu 2015 odsouzen za to, že v lednu téhož roku spáchal vůči obchodní společnosti trestný čin útoku typu denial of service ( 17 ), spolu s výhrůžkami, že bude v útoku pokračovat, pokud mu nebude vyplacena peněžní částka. Tento trestný čin budu označovat jako „první trestný čin“.

27.

PH byl o tomto řízení řádně vyrozuměn a účastnil se soudního jednání. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. PH se neodvolal ani proti rozsudku, ani proti výroku o trestu.

28.

V únoru 2017 došlo k odsouzení za to, co budu opět označovat jako „spouštěcí trestný čin“. Konkrétně byl PH uznán vinným z trestného činu vloupání do karavanu a krádeže věcí z něj a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 14 měsíců. O tomto jednání nevěděl, a proto se k němu nedostavil ani osobně, ani prostřednictvím právního zástupce.

29.

V květnu 2017 soud, který vydal odsuzující rozsudek za první trestný čin, s přihlédnutím k tomu, že spouštěcí trestný čin byl spáchán ve zkušební době za první trestný čin, nařídil výkon trestu odnětí svobody za první trestný čin ( 18 ). PH o tomto řízení nevěděl, a proto se ani osobně, ani prostřednictvím právního zástupce nezúčastnil jednání, které vyústilo v nařízení výkonu trestu za první trestný čin.

30.

V únoru 2019 byl vydán EZR, na základě něhož bylo žádáno o předání PH, pokud jde o trest odnětí svobody pouze za první trestný čin. Žádný EZR nebyl vydán ohledně trestu odnětí svobody, který vyplývá z odsouzení za spouštěcí trestný čin.

31.

Polský justiční orgán na žádost High Court (Vrchní soud) (vykonávající justiční orgán v prvním stupni) dále vysvětlil, že lhůta pro podání odvolání proti odsouzení za spouštěcí trestný čin uplynula. Tentýž vystavující orgán dodal, že podle polského práva má každý účastník řízení možnost „podat mimořádný opravný prostředek (zrušení rozhodnutí, návrh na obnovu řízení)“. K tomuto postupu však neposkytl žádné další informace.

32.

PH se proti tomuto předání neúspěšně bránil u High Court (Vrchní soud). Předkládající soud rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí High Court (Vrchní soud) o výkonu EZR.

33.

V rámci tohoto řízení předložil Court of Appeal (Odvolací soud) Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce následující otázky:

34.

Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení v obou věcech, Irsko a polská vláda, jakož i Evropská komise. Dne 13. července 2022 se konalo jednání, na němž LU, PH, Irsko a Komise přednesli ústní vyjádření.

35.

Projednávané spojené věci se týkají více řízení, která lze charakterizovat jako „soudní jednání, v nichž bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. První řízení vedlo k podmíněnému trestu odnětí svobody za první trestný čin (trestné činy); osoby, o jejichž předání se jedná, se uvedeného řízení zúčastnily. Druhé řízení vedlo k odsouzení za spouštěcí trestný čin; osoby, o jejichž předání se jedná, se těchto řízení neúčastnily. Konečně třetí skupinou řízení jsou řízení, v nichž bylo rozhodnuto o zrušení podmíněného trestu odnětí svobody týkajícího se prvního trestného činu (prvních trestných činů). Ve věci C‑514/21 bylo rozhodnutí o zrušení podmíněného trestu odnětí svobody přijato týmž soudem při stejném jednání, které vedlo k rozhodnutí o vině a stanovení trestu za spouštěcí trestný čin. Ve věci C‑515/21 však bylo rozhodnutí o zrušení podmíněného trestu odnětí svobody přijato jiným soudem v řízení, které bylo odlišné od soudního jednání ohledně spouštěcího trestného činu.

36.

Předkládající soud má za to, že je zřejmé, že nepřítomnost osob, jejichž předání je požadováno, v rámci jejich odpovídajícího soudního jednání o spouštěcích trestných činech, vedla k porušení jejich práva na spravedlivý proces. V podstatě se tedy táže, zda může odmítnout vykonat dotčený EZR, a to buď přímo na základě čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR (první otázka), nebo na základě článku 6 EÚLP a článků 47 a 48 Listiny (druhá a třetí otázka).

37.

Za účelem pomocii Soudnímu dvoru ohledně odpovědí na položené otázky budu postupovat následovně. V části A vysvětlím, proč by měl být výraz „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, vykládán tak, že zahrnuje druh soudních jednání, o něž se jedná v případě spouštěcích trestných činů v obou projednávaných věcech. To znamená, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR se vztahuje na situace v obou věcech a že předkládající soud má za předpokladu, že není splněna žádná z podmínek podle čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) uvedeného rámcového rozhodnutí, možnost nepředat žalobce Polsku, respektive Maďarsku. Vzhledem k tomu, že velká část diskusí v písemných vyjádřeních, jakož i na jednání, se točila kolem tří dřívějších relevantních věcí – Tupikas ( 19 ), Zdziaszek ( 20 ) a Ardic ( 21 ) – uvedu v této části svůj názor na relevanci těchto rozhodnutí v projednávaných věcech.

38.

V části B se zaměřím společně na druhou a třetí otázku v obou věcech, které podle mého názoru vyvolávají otázky, jež jsou důležité pro celý systém EZR, jak byl vytvořen unijním normotvůrcem a jak je vykládán Soudním dvorem. Předkládající soud neformuloval tyto otázky tak, že závisí na kladné nebo záporné odpovědi na první otázku. Vzhledem k tomu odpovím na druhou a třetí otázku v obou případech: pokud Soudní dvůr shledá, že tyto spojené věci spadají do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, jak navrhuji, že do této působnosti spadat mají, tak i pokud shledá, že spadají mimo působnost tohoto ustanovení.

39.

Rámcové rozhodnutí o EZR taxativně stanoví důvody pro povinné (článek 3) a nepovinné (články 4 a 4a) odmítnutí výkonu EZR. Článek 4a rámcového rozhodnutí o EZR, jehož výklad je požadován, je použitelný pouze tehdy, pokud se osoba, která má být předána, nezúčastnila osobně „soudního jednání, v němž bylo vydáno dané rozhodnutí“, o jehož výkon se žádá.

40.

Svou první otázkou předkládající soud žádá o výklad pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ použitého v úvodní větě čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. Přesněji řečeno, předkládající soud žádá o objasnění rozsahu tohoto pojmu a o to, zda se tento pojem vztahuje na soudní jednání ve věcech spouštěcích trestných činů. Je rovněž důležité určit, zda samostatné řízení o zrušení podmíněných trestů odnětí svobody a jejich výkonu za první trestné činy spadá pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“.

41.

Pokud je odpověď na tyto otázky kladná, případy v obou věcech by spadaly do věcné působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. Odpověď Soudního dvora tedy určí, zda má vykonávající justiční orgán možnost odmítnout výkon dotčených EZR, pokud shledá, že nenastal žádný z případů uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) uvedeného rámcového rozhodnutí.

42.

Při odpovědi na tuto otázku budu postupovat následovně. Nejprve uvedu přehled předchozích věcí, v nichž Soudní dvůr vykládal výraz „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. Dále navrhnu obecně použitelný výklad tohoto výrazu, jenž je v souladu s účelem práva být přítomen při řízení před soudem. Jak ukážu, takový výklad je v souladu s dřívější judikaturou. V rámci řešení otázky č. 1 písm. b) ve věci C‑514/21 budu rovněž uvažovat nad úlohou diskreční pravomoci orgánů vystavujícího státu při nařízení výkonu trestu. Nakonec se budu zabývat některými dalšími obavami vznesenými v průběhu řízení, jako je účinnost režimu EZR a nebezpečí beztrestnosti.

43.

Vzhledem k tomu, že se jedná o autonomní pojem unijního práva, Soudní dvůr již několikrát, mimo jiné ve věcech Tupikas ( 22 ), Zdziazsek ( 23 ) a Ardic ( 24 ), vyložil pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ uvedený v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. Předkládající soud položil otázku, jaké důsledky mají uvedené rozsudky pro projednávané věci, a diskutovali o tom i zúčastnění.

44.

Soudní dvůr shledal, že odvolací řízení (ve věci Tupikas) i řízení o rozhodnutí o sloučení různých trestů odnětí svobody (ve věci Zdziaszek) spadají pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. Soudní dvůr však při výkladu tohoto pojmu rozhodl, že se nevztahuje na řízení o zrušení rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (ve věci Ardic).

45.

Situace v projednávaných věcech je podobná třem výše uvedeným rozsudkům v tom smyslu, že původní trest odnětí svobody byl nejprve uložen při soudním jednání, na němž se rozhodovalo o vině, a byl změněn v následném řízení, v němž rozhodnutí o vině nebylo přezkoumáváno, ale přezkoumávala se pouze délka odnětí svobody. Konečné rozhodnutí o trestu tak bylo, stejně jako v projednávaných věcech, výsledkem více řízení.

46.

Přes tyto podobnosti se tyto tři rozsudky rovněž liší od situace, z níž vzešly projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách. Nejdůležitější je, že v žádné ze tří uvedených věcí nebyla změna původně uloženého trestu odnětí svobody závislá na rozhodnutí o vině a trestu za jiný trestný čin. V uvedených věcech navíc Soudní dvůr rozhodoval pouze s ohledem na jejich konkrétní okolnosti a neuvedl jasná ani podrobná obecná kritéria, co představuje „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ pro účely rámcového rozhodnutí o EZR ( 25 ). Proto nelze závěry z uvedených věcí automaticky přenášet na projednávané věci.

47.

V následující části nejprve nabídnu obecně použitelný výklad výrazu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, a poté ukážu, že takový výklad, i když není přímým důsledkem předchozích uvedených věcí, není s těmito věcmi v rozporu.

48.

Pro výklad výrazu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ uvedeného v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, považuji za důležité zaměřit se na to, proč unijní právní systém chrání právo osoby být přítomna při řízení před soudem jako základní právo.

49.

Ve věci Tupikas Soudní dvůr vysvětlil, že „dotčená osoba musí mít možnost plně využít svého práva na obhajobu, aby mohla účinně uplatnit své stanovisko, a mít tak vliv na konečné rozhodnutí, které může vést k odnětí její osobní svobody“ ( 26 ). Ve věci Zdziaszek Soudní dvůr dodal, že dotčená osoba musí mít možnost skutečně využít svého práva na obhajobu, pokud jde o rozhodnutí, která mají vliv na výši trestu, vzhledem ke značnému dopadu, jenž to pro ni bude mít ( 27 ).

50.

Podle mého názoru, a citovaná judikatura to potvrzuje, je podstatou práva být přítomen při řízení před soudem možnost osoby ovlivnit soudce, který má pravomoc rozhodnout o vině této osoby a uložit jí trest. Proto zejména v případech, kdy rozhodnutí zahrnuje odnětí svobody určité osoby, musí mít tato osoba možnost toto konečné rozhodnutí osobně ovlivnit. Pokud je konečné rozhodnutí výsledkem více řízení, musí mít tato osoba možnost účastnit se všech těchto řízení.

51.

Účelem čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR je chránit toto právo být přítomen při řízení před soudem v rámci řízení o předání k výkonu trestu odnětí svobody. Proto je třeba pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ chápat tak, že zahrnuje všechny fáze řízení, které vedly ke konečnému rozhodnutí o odnětí svobody ve vystavujícím státě.

52.

Rozhodnutí, kterým se ruší odklad původně podmíněného trestu odnětí svobody, je totiž rozhodnutím, na základě něhož dochází k odnětí svobody dotčené osoby. Podle mého názoru je zásadní, aby dotčená osoba byla přítomna ve všech fázích, které jsou rozhodující pro přijetí tohoto rozhodnutí.

53.

S ohledem na výše uvedené navrhuji vykládat výraz „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ uvedený v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR jako každou fázi řízení, která má rozhodující vliv na konečné rozhodnutí o odnětí svobody dané osoby.

54.

To znamená, že jak navrhuje Komise, jsou všechna řízení, která jsou součástí projednávaných věcí – soudní jednání, v nichž byl uložen původní podmíněný trest odnětí svobody, soudní jednání, v nichž byly tytéž osoby odsouzeny za spouštěcí trestné činy, a řízení (pokud jsou samostatná), v jejichž důsledku se mění původní podmíněný trest odnětí svobody – „soudními jednáními, ve kterých bylo vydáno dané rozhodnutí“. Všechna tato jednání jsou rozhodující pro odnětí svobody osoby, o jejíž předání se jedná.

55.

Judikatura Soudního dvora týkající se pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, navržený výklad umožňuje, a dokonce jej podporuje.

56.

V rozsudku Tupikas Soudní dvůr uvedl: „Pokud […] řízení probíhalo v několika stupních, v nichž byla vydána po sobě následující rozhodnutí, z nichž alespoň jedno bylo vydáno v nepřítomnosti dotyčné osoby, za ‚soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘, ve smyslu čl. 4a odst. 1 [rámcového rozhodnutí o EZR] je třeba považovat stupeň řízení, v němž bylo vydáno poslední z těchto rozhodnutí […]“ ( 28 )

57.

Tato věta by mohla naznačovat, že pro určení, zda se použije čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, je relevantní pouze poslední řízení.

58.

Ve věci Zdziaszek, která byla rozhodnuta ve stejný den, jako věc Tupikas, však Soudní dvůr uvedl následující: „[…] je třeba konstatovat, že za takové situace, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, kdy bylo v odvolacím řízení, během kterého byla věc znovu meritorně zkoumána, pravomocně rozhodnuto o vině dotčené osoby a zároveň jí byl proto uložen trest odnětí svobody, jehož délka však byla následným rozhodnutím, které přijal příslušný orgán poté, co vykonal svoji posuzovací pravomoc a o trestu pravomocně rozhodl, změněna, musí být pro účely uplatnění čl. 4a odst. 1 [rámcového rozhodnutí o EZR] zohledněna obě tato rozhodnutí.“ ( 29 )

59.

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr zastává názor, že pro uplatnění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR jsou relevantní veškeré různé fáze řízení, pokud jsou rozhodující pro rozsudek o odnětí svobody určité osoby. Citovaný odstavec z rozsudku Tupikas musí být tedy chápán v kontextu uvedené věci: Soudní dvůr odpovídal na otázku předkládajícího soudu, zda je odvolací řízení „soudním jednáním, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, pokud se osoba osobně zúčastnila řízení v prvním stupni, ale nikoli řízení odvolacího. Toto tvrzení nebrání navrhovanému výkladu, podle něhož jsou pod výraz „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ zahrnuta všechna řízení, jež přispívají k rozhodnutí o odnětí svobody ( 30 ).

60.

Projednávané věci se od předchozích věcí liší tím, že soudní jednání ohledně spouštěcích trestných činů, která proběhla v nepřítomnosti, se netýkala podmíněného trestu odnětí svobody, pro který byl vydán EZR. Vliv těchto soudních jednání na konečné rozhodnutí o trestech za první trestný čin (trestné činy) byl pouze vedlejší. Současně byl také rozhodující.

61.

Ačkoli se dřívější judikatura přímo nevypořádala s tím, zda je takové soudní jednání jednáním, „ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, nebrání citovaná judikatura výkladu, podle něhož takové soudní jednání, je-li rozhodující pro konečné rozhodnutí o trestu, spadá do působnosti tohoto pojmu.

62.

Rozhodnutí o zrušení podmíněného výkonu trestu odnětí svobody za první trestný čin (trestné činy) byla závislá na rozhodnutí o vině za spouštěcí trestné činy ve druhém soudním jednání a na povaze a délce trestu uloženého za tyto trestné činy. Vzhledem k tomu, že soudní jednání ohledně spouštěcích trestných činů byla rozhodující částí rozhodnutí o zrušení podmíněného trestu odnětí svobody za první trestný čin (trestné činy), tvoří součást „soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

63.

Ve věci Zdziaszek ( 31 ) rozlišoval Soudní dvůr s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ( 32 ) mezi konečným rozhodnutím, které určuje povahu a výši uloženého trestu, na jedné straně a postupem při výkonu uloženého trestu odnětí svobody na straně druhé. Soudní dvůr dospěl k závěru, že „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, zahrnuje první skupinu řízení, nikoli však druhou ( 33 ).

64.

Toto posouzení hrálo rozhodující roli ve věci Ardic. Předkládající soud, stejně jako všichni zúčastnění před Soudním dvorem, se v zásadě zaměřil na důsledky uvedeného rozsudku pro řešení obou projednávaných spojených věcí.

65.

Věc Ardic se týkala rozhodnutí o odvolání podmíněného propuštění z vězení před uplynutím trestu odnětí svobody. Pan Ardic, německý státní příslušník, byl v Německu odsouzen k trestu odnětí svobody na základě dvou rozsudků. Po vykonání části těchto trestů mu byl výkon jejich zbytku podmíněně odložen. Konkrétněji řečeno, podle německého práva lze po vykonání určité části trestu odnětí svobody a splnění dalších podmínek podmíněně odložit výkon zbytku trestu odnětí svobody a povolit podmíněné propuštění ( 34 ).

66.

Pan Ardic však nedodržel podmínky podmíněného propuštění. Proto německý soud v řízení, kterého se pan Ardic neúčastnil, odvolal podmíněné propuštění. Otázka, již měl Soudní dvůr ve věci Ardic zodpovědět, jež vyvstala před Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) rozhodujícím o výkonu EZR, zněla, zda řízení o odvolání podmíněného propuštění představovalo „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ pro účely použití čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

67.

Ve věci Ardic Soudní dvůr totiž zopakoval, že podle judikatury ESLP nespadají podrobná pravidla pro výkon nebo uplatňování trestů odnětí svobody pod čl. 6 odst. 1 EÚLP, a proto nespadají ani pod čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR ( 35 ). Na základě použití této logiky na situaci pana Ardice Soudní dvůr dospěl k závěru, že rozhodnutí dotčené v uvedené věci nespadá pod čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

68.

Rozsudek ve věci Ardic zasluhuje určitou kritiku. Například není zdaleka jasné, proč by se judikatura ESLP vykládající výraz „trestní obvinění“ (relevantní pro použití článku 6 EÚLP) měla automaticky přenášet do výkladu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR ( 36 ). Rovněž skutečnost, že za účelem odůvodnění závěru, že rozhodnutí o zrušení dočasného propuštění je způsobem výkonu trestu, Soudní dvůr téměř výhradně odkázal na věc Boulois v. Lucembursko ( 37 ), která se týkala zamítnutí žádosti o dočasné propuštění z vězení na jeden den ( 38 ), se zdá být obtížně obhajitelná. Omezení rozsudku Ardic na formalistický výklad, podle něhož by rozhodnutí měla být vždy zařazena buď do kolonky „způsob výkonu trestu“, nebo do kolonky „rozhodnutí o povaze a výši trestu“, však neodpovídá argumentaci Soudního dvora.

69.

Podle mého názoru je nejdůležitějším konstatováním Soudního dvora ve věci Ardic toto: „Ve světle výše uvedeného je tedy třeba konstatovat, že pro účely čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 se v něm uvedený pojem ‚rozhodnutí‘ nevztahuje na rozhodnutí o výkonu či uplatnění původně uloženého trestu odnětí svobody, ledaže cílem a důsledkem tohoto rozhodnutí je změnit povahu nebo výši uvedeného trestu a orgán, který jej vydal, měl v tomto ohledu prostor pro uvážení.“ ( 39 )

70.

Formální rozlišení mezi rozhodnutími o výkonu trestu na jedné straně a rozhodnutími o povaze a výši trestu na straně druhé patrně nehrálo rozhodující roli pro určení toho, zda bylo dotčené rozhodnutí „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. Důležité bylo, že cílem nebo následkem rozhodnutí je změna dříve uloženého trestu. Rovněž bylo důležité, že změna trestu není automatická, ale závisí na uvážení rozhodujícího orgánu, k čemuž se vrátím v následující části.

71.

Ať už s použitím tohoto výkladu na situaci ve věci Ardic souhlasíme či nikoli, jeví se, že v uvedeném případě byl Soudní dvůr ovlivněn skutečností, že pan Ardic opustil Německo, čímž zjevně porušil podmínky svého podmíněného propuštění ( 40 ). Ke zrušení podmíněného propuštění nevedlo tedy rozhodnutí soudu, ale skutečnost, že pan Ardic zjevně porušil podmínky svého podmíněného propuštění.

72.

Tento závěr za specifických okolností věci Ardic neznamená, že řízení v projednávaných věcech ve vztahu ke spouštěcím trestným činům i ke zrušení odkladu výkonu trestu odnětí svobody po odsouzení za tyto trestné činy nespadají do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

73.

Důsledkem soudních jednání týkajících se spouštěcích trestných činů bylo, že změna trestů uložených v prvních soudních jednáních se stala buď nevyhnutelnou, nebo přinejmenším možnou. Proto měly mít tyto osoby možnost hájit se při soudním jednání týkajícím se spouštěcích trestných činů ( 41 ). Účast na těchto soudních jednáních byla samozřejmě důležitá pro jejich právo na obhajobu ve vztahu k samotným spouštěcím trestným činům; což však není důležité z hlediska čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. Důležité je, že jejich obhajoba při soudních jednáních ohledně spouštěcích trestných činů mohla mít vliv na změnu trestů za první trestný čin (trestné činy), ohledně nichž byly vydány EZR ( 42 ).

74.

Pokud jde o řízení o zrušení podmíněného odkladu, existují-li odděleně od jednání ohledně spouštěcích trestných činů, je jejich samotným účelem případná změna předchozího rozhodnutí o trestu. Pokud má tedy rozhodující orgán v souvislosti s rozhodnutím o zrušení odkladu nějaký prostor pro uvážení, vztahují se na tato řízení tvrzení Soudního dvora ve věci Ardic uvedená v bodě 69 tohoto stanoviska.

75.

Závěrem lze konstatovat, že předchozí judikatura nebrání závěru, ba dokonce ho podporuje, že „soudním jednáním, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, je každé řízení, jež má rozhodující vliv (svým účinkem nebo účelem) na konečné rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody, ohledně něhož byl vydán EZR.

76.

Argumenty Minister for Justice and Equality (ministra spravedlnosti) a Irska, které odkazují na rozsudek Ardic, podle nichž se v projednávaných spojených věcech jedná o jednoduchý způsob výkonu, a proto nespadají do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, proto nelze přijmout.

77.

Skutečnost, že LU a PH byla odepřena možnost uplatnit svou obhajobu při soudních jednáních ohledně spouštěcích trestných činů, proto může být důvodem pro odmítnutí výkonu EZR, pokud není splněna žádná z podmínek podle čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí o EZR.

78.

Otázkou 1 písm. b) ve věci C‑514/21 se předkládající soud snaží zjistit relevanci případné existence diskreční pravomoci soudu ve vystavujícím státě při rozhodování o zrušení odkladu výkonu trestu.

79.

Jak již bylo vysvětleno dříve, pokud jde o důsledky rozsudku Ardic pro projednávané věci, pro kvalifikaci rozhodnutí jako rozhodnutí spadajícího do oblasti působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR je důležitá diskreční pravomoc rozhodujícího orgánu. Diskreční pravomoc orgánu, který rozhoduje o zrušení odkladu výkonu trestu, jako je tomu patrně ve věci C‑514/21, však nevylučuje soudní jednání ve věci spouštěcích trestných činů z působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

80.

Vysvětlím to.

81.

Rozhodnutí o zrušení odkladu výkonu trestu, ať už automatická (jako ve věci C‑515/21), nebo podléhající diskreci rozhodujícího orgánu (jako ve věci C‑514/21), by nemohla být přijata, kdyby nedošlo k rozhodnutí o vině a uložení trestů odnětí svobody za spouštěcí trestné činy. Pokud by se osoby, jejichž předání je požadováno, dostavily k soudním jednáním týkajícím se spouštěcích trestných činů, mohly by vyvrátit svou vinu nebo ovlivnit trest. Je tomu tak proto, že soud, který rozhoduje o spouštěcích trestných činech, měl určitý prostor pro uvážení ve vztahu k povaze a výši trestu ( 43 ).

82.

Pokud by vina za spouštěcí trestné činy nebyla prokázána nebo by trest zůstal pouze peněžitý, řízení o zrušení odkladu výkonu trestu by se vůbec neuskutečnilo. Soudní jednání ve věcech spouštěcích trestných činů byla těmi, která vyvolala (odtud jejich název) změnu trestů za první trestný čin (trestné činy).

83.

To zjevně platí v případě, kdy je zrušení odkladu výkonu trestu automatické. Stejně tak to však platí v případě, kdy má rozhodující orgán diskreční pravomoc, pokud jde o zrušení odkladu výkonu trestu. Posledně uvedená diskreční pravomoc by nevznikla, kdyby nedošlo k odsouzení za spouštěcí trestné činy. Proto musely mít dotčené osoby v zájmu řádné ochrany svého práva na obhajobu možnost účastnit se jak soudního jednání ve věci spouštěcích trestných činů, tak i samostatného řízení o změně prvního trestu odnětí svobody, pokud orgány v tomto druhém řízení disponovaly diskreční pravomocí.

84.

Diskreční pravomoc orgánu rozhodujícího o zrušení odkladu výkonu trestu tedy nemá vliv na zjištění, že soudní jednání ve věci spouštěcích trestných činů spadají do oblasti působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. Je však důležitá pro rozhodnutí, zda se na taková řízení, pokud probíhají samostatně, jak je tomu patrně ve věci C‑515/21, vztahuje také výraz „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ( 44 ).

85.

Osoba, jejíž svoboda je ohrožena, by měla mít možnost osobně se účastnit tohoto řízení, pokud má rozhodující orgán možnost nezrušit nebo zrušit pouze částečně odklad výkonu trestu odnětí svobody po rozhodnutí o vině za spouštěcí trestný čin. Taková řízení jsou tedy rovněž „soudními jednáními, ve kterých bylo vydáno dané rozhodnutí“, a to vedle soudních jednání o spouštěcím trestném činu, a osoba, která má být předána, musí mít možnost se účastnit obou řízení.

86.

Naopak, pokud je rozhodnutí o zrušení odkladu výkonu trestu odnětí svobody pouze deklaratorní a automaticky následuje po rozhodnutí o vině a stanovení trestu za spouštěcí trestné činy, je „soudním jednáním, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR pouze toto druhé jednání (a nikoli jednání o zrušení odkladu výkonu trestu, pokud je samostatné). Tak je tomu patrně ve věci C‑515/21.

87.

Soudní dvůr ve věci Ardic varoval, že přílišné rozšíření pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, by mohlo ohrozit účinnost mechanismu EZR ( 45 ).

88.

Souhlasím s tím, že rozsah působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR by neměl být vykládán široce, vzhledem k tomu, že představuje výjimku z obecného pravidla, že vykonávající orgán by měl důvěřovat vystavujícímu orgánu a automaticky vykonat EZR ( 46 ). Účelem vložení článku 4a do uvedeného rámcového rozhodnutí však nebylo pouze zefektivnit mechanismus EZR, ale také zvýšit úroveň ochrany práva být přítomen při řízení před soudem ( 47 ).

89.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že čl. 4a odst. 1 nebyl obsažen v původním znění rámcového rozhodnutí o EZR, ale byl doplněn rámcovým rozhodnutím 2009/299. Cílem uvedené změny z roku 2009 bylo „stanovit jasné a společné důvody pro neuznání rozhodnutí, která byla vydána v soudním jednání, jehož se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“ ( 48 ), které se uplatňují v různých unijních právních předpisech týkajících se justiční spolupráce v trestních věcech ( 49 ).

90.

Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, který je výsledkem výše uvedených změn, harmonizuje podmínky, za nichž může orgán vykonávající EZR v kterémkoli členském státě odmítnout uznání rozhodnutí soudu vystavujícího státu přijaté při jednání vedeném v nepřítomnosti. Uvedená změna zohledňuje, že právo být přítomen při řízení před soudem je součástí článku 6 EÚLP, jak jej vykládá ESLP, ale také to, že toto právo není absolutní ( 50 ).

91.

Konkrétně se obžalovaný může vzdát svého práva být přítomen při řízení před soudem z vlastní svobodné vůle, výslovně či mlčky, avšak jednoznačně ( 51 ).

92.

K prokázání, že tomu tak je, stanoví čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR situace, v nichž musí vykonávající orgán dospět k závěru, že osoba, jejíž předání je vyžadováno na základě EZR, se vzdala osobní účasti na soudním jednání (nebo na obnoveném řízení) ve vystavujícím státě [čl. 4a odst. 1 písm. a) až c) rámcového rozhodnutí o EZR]. Pokud je splněna jedna z těchto podmínek nebo pokud po předání existuje možnost obnovení soudního řízení ve vystavujícím státě [čl. 4a odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí o EZR], musí vykonávající orgán osobu hledanou na základě EZR předat ( 52 ). Je tomu tak proto, že v případě splnění jedné z těchto podmínek byla (nebo bude) dané osobě dána možnost osobně se účastnit soudního jednání a ovlivnit konečné rozhodnutí. Naopak, pokud není splněna žádná z těchto podmínek, pak a pouze tehdy rámcové rozhodnutí o EZR opravňuje vykonávající orgán k odmítnutí předání.

93.

Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR tedy otevírá cestu k harmonizovanému a snadnému předávání při dodržení vysoké úrovně ochrany poskytované osobám obviněným z trestné činnosti, které mají možnost se na jednání před soudem hájit.

94.

Účinnosti mechanismu EZR proto nelze dosáhnout na úkor základních práv, která jednotlivci požívají na základě ústavního pořádku Unie.

95.

Postoj Unie vůči přijatelným mezím práva být přítomen při soudním jednání je jasně vyjádřen v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí o EZR. Tyto meze jsou na vyšší úrovni ochrany, než jakou poskytuje článek 6 EÚLP ( 53 ). Tato volba unijního normotvůrce byla potvrzena směrnicí 2016/343 ( 54 ).

96.

Osoba, která může být zbavena svobody, musí mít reálnou možnost takové rozhodnutí ovlivnit. Za tímto účelem, jak jsem již vysvětlila, je nezbytné, aby tato osoba měla možnost se osobně účastnit všech stupňů řízení, které mají rozhodující vliv na rozhodnutí o odnětí svobody.

97.

I když by tedy bylo možné tvrdit, že systém EZR by byl účinnější, kdyby soudní jednání o spouštěcích trestných činech nebyla součástí „soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, takový výklad by byl v rozporu s úrovní ochrany práva být přítomen při soudním jednání, jak je harmonizováno na unijní úrovni.

98.

Úroveň ochrany zvolená unijním legislativou a účinná ve všech členských státech nemůže být snížena z důvodu obav o účinné fungování mechanismu EZR.

99.

Proto nelze přijmout argument, že výklad, který za „soudní jednání, v němž bylo vydáno dané rozhodnutí“, považuje každý stupeň řízení, který může ovlivnit rozhodnutí o odnětí svobody, ohrozí mechanismus EZR.

100.

A co beztrestnost? Mohli by se LU a PH případně vyhnout trestu odnětí svobody, který by měli vykonat ve vystavujícím členském státě, pokud by soudní jednání ohledně spouštěcího trestného činu bylo zahrnuto do pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“? Domnívám se, že nikoli.

101.

Trest, jenž jim byl uložen na základě soudních jednání ohledně jejich prvního trestného činu (prvních trestných činů), nevedl k odnětí svobody. Pokud by následná řízení, která vedla k odnětí svobody, trpěla vadami, bylo by toto odnětí svobody samo o sobě rovněž vadné. V tomto smyslu Komise správně poukazuje na to, že v obou projednávaných věcech by nebylo možné vydat EZR, aniž by proběhla soudní jednání ohledně spouštěcích trestných činů. Vyloučení následných soudních jednání z působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR by tedy mohlo vést k nezákonnému odnětí svobody.

102.

Domnívám se proto, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, je třeba vykládat jako jakýkoli krok řízení, jenž má rozhodující vliv na rozhodnutí o odnětí svobody dotyčné osoby. Je tomu tak proto, že dotyčné osobě musí být dána možnost ovlivnit konečné rozhodnutí týkající se její svobody.

103.

Proto jsem dospěla k závěru, že obě soudní jednání [o prvním trestném činu (prvních trestných činech) a o spouštěcích trestných činech) spadají do oblasti působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

104.

Svou druhou a třetí předběžnou otázkou, které přezkoumám společně, se předkládající soud dotazuje na následující: může (či dokonce musí) předkládající soud přezkoumat, zda řízení ohledně spouštěcích trestných činů a následné nařízení výkonu ve vystavujícím státě porušilo právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 EÚLP? Je za předpokladu, že je zjištěno porušení tohoto článku, vykonávající orgán oprávněn nebo dokonce povinen odmítnout výkon EZR nebo podrobit předání podmínkám vystavujícího státu? Vyžaduje takové šetření posouzení porušení podstaty základního práva zaručeného článkem 6 EÚLP a jaká je podstata tohoto práva v situaci, kdy bylo řízení vedeno v nepřítomnosti?

105.

Tyto otázky si zasluhují odlišnou analýzu v závislosti na odpovědi na první otázku. Jinými slovy, odpovědi závisejí na tom, zda soudní jednání ohledně spouštěcích trestných činů a z nich vyplývající nařízení výkonu spadají do oblasti působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, či nikoli. Abych byla Soudnímu dvoru plně nápomocna, předložím své stanovisko k oběma ze dvou možností, pro které se Soudní dvůr nakonec rozhodne.

106.

Na úvod je třeba poznamenat, že tyto otázky vyplývají z konfliktu mezi povinností vnitrostátních soudů ověřit a zaručit dodržování článku 6 EÚLP na jedné straně a myšlenkou vzájemné důvěry, na níž spočívá mechanismus EZR, podle které musí vykonávající orgán v zásadě automaticky vykonat EZR, aniž by zpochybňoval postupy ve vystavujícím státě, na straně druhé.

107.

Pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, jak jsem navrhla, že obě soudní jednání ve věci spouštěcích trestných činů jsou „soudními jednáními, ve kterých bylo vydáno dané rozhodnutí“, pak se použije čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. V takovém případě závisí povinnost předání nebo možnost odmítnout předání zcela na podmínkách stanovených uvedeným ustanovením.

108.

Pokud vykonávající orgán zjistí, že jedna z těchto podmínek je splněna, například že ve vystavujícím státě existuje po předání možnost obnovy řízení, jak předpokládá čl. 4a odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí o EZR, musí vykonávající orgán EZR vykonat ( 55 ). Pokud je splněna jedna z podmínek uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí, nejedná se o porušení článku 6 EÚLP. Proto není nutné žádné další šetření možných porušení tohoto ustanovení.

109.

Takový závěr vyplývá z účelu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR. Jak jsem již vysvětlila (v bodě 89 tohoto stanoviska), toto ustanovení bylo zavedeno za účelem harmonizace podmínek, za nichž lze omezit právo být přítomen při soudním jednání. Tyto podmínky plně vyhovují požadavkům článku 6 EÚLP a jeho výkladu ( 56 ), ne-li dokonce poskytují vyšší úroveň ochrany tohoto základního práva ve srovnání s EÚLP ( 57 ).

110.

Proto při plnění povinnosti předání podle čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR vykonávající orgán nutně plní také své povinnosti podle článku 6 EÚLP.

111.

Naopak, pokud není splněna žádná z podmínek stanovených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí o EZR, vzniká pro vykonávající orgán možnost EZR nevykonat. To znamená, že vykonávající orgán se může rozhodnout, zda EZR vykoná, či nikoli.

112.

Další otázka se proto týká způsobu, jakým by měl vykonávající orgán tuto diskreční pravomoc uplatňovat. Upravuje unijní právo, včetně samotného rámcového rozhodnutí o EZR, výkon této diskreční pravomoci?

113.

Pokud jde o možnost nepředání, myslím si, že podle unijního práva není nutné nic jiného než konstatovat, že není splněna žádná z podmínek uvedených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR.

114.

Úroveň ochrany poskytovaná podle čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR však může být za určitých okolností vyšší než ochrana podle článku 6 EÚLP ( 58 ). Existuje tedy možnost, že nedošlo k porušení článku 6 EÚLP, přestože právo být přítomen při soudním jednání, jak je chápáno v unijním právním řádu, možná nebylo dodrženo. Musí se vykonávající orgán v takovém případě před rozhodnutím o předání ujistit, že nebyl porušen článek 6 EÚLP? Podle mého názoru není odpověď na tuto otázku záležitostí unijního práva.

115.

Vykonávající orgán může, ale nemusí, i poté, co shledá, že podmínky čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR nejsou splněny, zohlednit i jiné okolnosti, na jejichž základě bude moci prověřit, že při předání dotyčné osoby nedojde k porušení jejího práva na obhajobu podle článku 6 EÚLP, a osobu předat ( 59 ).

116.

Složitější otázkou je, zda může vykonávající orgán rozhodnout o předání osoby, i když nejsou splněny podmínky čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR a předání by zároveň mohlo vést k porušení článku 6 EÚLP.

117.

Podle mého názoru v takovém případě rámcové rozhodnutí o EZR stále dává vykonávajícímu orgánu možnost volby a nebrání rozhodnutí o předání. Zřejmou námitkou proti tomuto závěru je, že se tím otevírá možnost porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý proces. Lze to připustit podle Listiny, nebo dokonce podle čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR? Samozřejmě, že ne. Odpovědnost za ochranu základních práv však v takovém případě nese vystavující stát (jak podrobněji vysvětlím při analýze scénáře, podle kterého se čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR nevztahuje na projednávané věci).

118.

Z toho vyplývá, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR je vyčerpán v okamžiku, kdy vykonávajícímu orgánu vzniká možnost odmítnout předání.

119.

A konečně, při rozhodování o výkonu EZR na základě diskreční pravomoci přiznané článkem 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR nemůže vykonávající justiční orgán podle mého názoru klást podmínky vystavujícímu justičnímu orgánu. To by bylo v rozporu s řádným fungováním systému EZR a skutečně by to narušilo vzájemnou důvěru mezi oběma uvedenými justičními orgány. Možnost obsažená v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR je možností mezi vykonáním a nevykonáním, ale nepřiznává vykonávajícímu justičnímu orgánu pravomoc narušit způsob provedení výkonu ( 60 ).

120.

Pokud situace spadá pod čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, musí vykonávající orgán pouze přezkoumat, zda jsou splněny podmínky uvedené v tomto článku. Tím nutně také plní své povinnosti dodržovat článek 6 EÚLP.

121.

Druhá a třetí otázka v obou věcech dávají větší smysl, pokud Soudní dvůr shledá, že soudní jednání ve věci spouštěcích trestných činů (nebo řízení o výkonu rozhodnutí) nejsou součástí „soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. V takovém případě nemá vykonávající orgán podle rámcového rozhodnutí o EZR žádnou možnost odmítnout výkon EZR.

122.

Ve světle současného výkladu rámcového rozhodnutí o EZR se odpověď na otázku, zda vykonávající orgán zkoumá možná porušení článku 6 EÚLP, a pokud je zjistí, zda může rozhodnout o nevykonání EZR, jeví jako jednoduchá: ne, nemůže tak učinit. Rámcové rozhodnutí o EZR nabízí vyčerpávající seznam důvodů pro nevykonání EZR a členské státy nemohou přidávat důvody, které nejsou v tomto ustanovení uvedeny ( 61 ).

123.

To však může představovat problém pro rostoucí počet vnitrostátních soudů, které se potýkají s výkonem EZR a jež zároveň mají povinnost dodržovat článek 6 EÚLP ( 62 ). Předkládající soud se zřejmě domnívá, že předání v obou projednávaných věcech by vedlo ke „zjevnému odepření spravedlnosti“ ( 63 ), čímž by se dostal do situace, kdy by porušil své vlastní závazky vyplývající z EÚLP. Tyto obavy vnitrostátních vykonávajících orgánů by neměly být ignorovány.

124.

Otázka, kterou projednávané věci implicitně vyvolávají, tedy zní, zda čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR připouští další důvody pro odmítnutí předání, zejména pokud by předání vedlo ke „zjevnému odepření spravedlnosti“ nebo, jak je formulováno v otázkách předkládajícího soudu, k porušení podstaty základního práva na spravedlivý proces.

125.

V článku 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR je jasně uvedeno, že uplatnění tohoto aktu by nemělo vést k porušení základních práv a zásad uznaných unijním právním řádem. Otázku předkládajícího soudu lze tedy chápat tak, že se táže, zda je oprávněn, i když nenastane žádná ze situací vyjmenovaných v rámcovém rozhodnutí o EZR, odmítnout předání, pokud přesto zjistí, že po předání existuje ve vystavujícím státě možnost porušení základního práva na spravedlivý proces.

126.

Soudní dvůr dosud takovou možnost na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR uznal ve dvou případech. Zaprvé ve věci Aranyosi a Căldăraru ( 64 ) Soudní dvůr konstatoval, že nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení, které je absolutním základním právem ( 65 ), je důvodem pro odmítnutí předání. Zadruhé ve věci LM ( 66 ) Soudní dvůr konstatoval, že nebezpečí porušení práva na spravedlivý proces může rovněž odůvodnit odmítnutí předání ( 67 ).

127.

V obou situacích však pochybnost, že by základní právo předávané osoby nemuselo být dodrženo, vznikla na základě prvotního zjištění vykonávajícího orgánu, že ve vystavujícím státě existuje celoplošný nebo systémový problém s ochranou základních práv. Ve věci Aranyosi a Căldăraru ( 68 ) byla možnost vykonávajícího orgánu posoudit, zda osoba, o jejíž předání se žádá, bude vystavena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, podmíněna prvotním zjištěním, že existují systémové nebo celoplošné nedostatky, které se týkají určitých skupin osob nebo určitých vězeňských zařízení. Ve věci LM ( 69 ) a následujících věcech ( 70 ) musel vykonávající orgán před tím, než dospěl k závěru, že je ohroženo právo předávané osoby na spravedlivý proces, nejprve ověřit, zda existuje systémový nebo celoplošný nedostatek nezávislosti soudů vystavujícího členského státu.

128.

Odůvodnění závěrů Soudního dvora v uvedené judikatuře spočívá v tom, že vzájemná důvěra, která je základem vzájemného uznávání, neexistuje z důvodu systémových nedostatků. Vědomí o těchto nedostatcích proto umožňuje vykonávajícímu orgánu vznést pochybnosti ohledně postupů ve vystavujícím státě a ověřit, zda nehrozí porušení práva předávané osoby.

129.

Při neexistenci těchto systémových a celoplošných nedostatků však nevidím důvod, proč by měl vykonávající orgán mimo situace předpokládané rámcovým rozhodnutím o EZR ověřovat, zda právo předávané osoby bude vystavujícím státem porušeno.

130.

Umožnění takového ověřování by naopak bylo v rozporu s myšlenkou vzájemné důvěry, na níž je mechanismus EZR založen. Tento mechanismus vychází z myšlenky, že každý členský stát dodržuje společné základní hodnoty a snaží se zajistit jejich ochranu ( 71 ).

131.

Mechanismus EZR byl zaveden proto, aby k předání mohlo dojít rychle na základě důvěry v instituce jiných států. Umožnění ověřování dodržování základních práv v každém jednotlivém případě znamená změnu mechanismu EZR na něco, co se více podobá dříve existujícím postupům vydávání.

132.

Pokud by to bylo nutné, domnívám se, že taková změna mechanismu EZR, jaká byla zavedena rámcovým rozhodnutím o EZR, nepřísluší Soudnímu dvoru, ale unijnímu normotvůrci.

133.

Nemohu vyloučit, že mohou nastat situace, kdy se umožnění ověření případných individuálních porušení základních práv osoby, o jejíž předání se žádá, ukáže jako nezbytné, bez ohledu na absenci systémových nedostatků ve vystavujícím státě. Nicméně v oblasti, v níž došlo na úrovni Unie k harmonizaci, jako je tomu v případě přijatelných omezení práva být přítomen při soudním jednání ( 72 ), nevidím důvod, proč by do systému EZR, jak je koncipován podle rámcového rozhodnutí o EZR, měly být přidávány výjimky.

134.

Soudní dvůr již dospěl k závěru, že osoba, o jejíž předání se žádá, se nemůže při nesouhlasu s předáním vykonávajícím státem dovolávat toho, že vystavující stát neprovedl směrnici 2016/343, která harmonizuje mimo jiné některé aspekty práva být přítomen při trestním řízení před soudem. Soudní dvůr dále vysvětlil, že povinnost vystavujícího členského státu dodržovat v rámci svého právního řádu veškerá ustanovení unijního práva, včetně směrnice 2016/343, zůstává nedotčena ( 73 ). K vynucování dodržování uvedené směrnice musí vystavující stát stanovit opravný prostředek, který je dostupný před jeho soudy.

135.

Proto povinnost vykonávajícího orgánu předat osobu mimo situace stanovené v rámcovém rozhodnutí o EZR nemá za následek změnu povinnosti dodržovat základní práva a základní právní zásady zakotvené v článku 6 SEU ( 74 ). Po předání, jak poznamenalo Irsko, nese odpovědnost za zajištění základních práv i nadále vystavující členský stát ( 75 ).

136.

Pokud by tedy Soudní dvůr dospěl k závěru, že soudní jednání ve věci spouštěcích trestných činů nespadají do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR, domnívám se, že vykonávající orgán má povinnost vykonat EZR. Pokud neexistují obavy ohledně systémových nedostatků ve vystavujícím členském státě, vykonávající orgán by neměl mít možnost ověřovat dodržování článku 6 EÚLP v prvně uvedeném státě, pokud jde o osobu, o jejíž předání se žádá, ale je povinen EZR vykonat.

137.

Nakonec se předkládající soud v otázce č. 3 písm. b) v obou věcech táže, zda by se posuzování možných porušení, která by umožnila vykonávajícímu orgánu odmítnout předání, mělo omezit na taková, jež mají podstatu základního práva na spravedlivý proces.

138.

Domnívám se, že kromě situací předpokládaných rámcovým rozhodnutím o EZR a pokud existují systémové nedostatky v soudním systému vystavujícího členského státu, nevytváří mechanismus EZR prostor pro to, aby vykonávající orgán ověřoval, zda byla nebo by mohla být porušena podstata základního práva na spravedlivý proces vyžádaných osob.

139.

Pokud situace nespadá pod čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí o EZR a neexistuji systémové nedostatky v soudním systému vydávajícího členského státu, vykonávající orgán nemůže ověřit, zda základní právo vyžádaných osob na spravedlivý proces je nebo by mohlo být porušeno, ale musí EZR vykonat.

140.

Po vykonání EZR je vystavující stát i nadále odpovědný za zajištění základních práv předané osoby.

141.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky předložené Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) takto: