1.

Podle unijního práva mohou někteří rodinní příslušníci, včetně vyživovaných rodičů, následovat mobilního pracovníka v Unii do členského státu, v němž tento pracovník žije a pracuje. Pokud tento rodič požádá v hostitelském členském státě o sociální dávky, ztrácí právo pobytu na základě unijního práva? Mohou členské státy považovat takového rodiče za nepřiměřenou zátěž pro své systémy sociální pomoci? Co kromě toho v prvé řadě znamená, že rodič je vyživován mobilním pracovníkem v Unii?

2.

To jsou v podstatě hlavní otázky položené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil Soudnímu dvoru Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko).

3.

Ačkoli měl Soudní dvůr několikrát příležitostí objasnit, jaká práva požívají vyživovaní příbuzní podle unijního práva a za jakých okolností tato práva vznikají, většina těchto věcí se týkala vyživovaných potomků v přímé linii ( 2 ) nebo manželů či manželek ( 3 ). Projednávaná věc proto poskytuje Soudnímu dvoru příležitost rozšířit výklad týkající se práv vyživovaných předků v přímé linii mobilního pracovníka v Unii.

4.

GV je rumunská státní příslušnice a matka AC, rumunské občanky, která pobývá a pracuje v Irsku. AC je rovněž naturalizovanou irskou občankou. GV v roce 2017 následovala svou dceru do Irska a od té doby tam bydlí. Je nesporné, že legálně pobývá v Irsku jako rodič mobilního pracovníka v Unii, vůči němuž je v postavení vyživované osoby.

5.

GV pobývala v Irsku v různých obdobích, včetně období mezi lety 2009 a 2011, poté se vrátila do Rumunska. V období let 2011 až 2016 se pohybovala mezi Irskem, Rumunskem a Španělskem, kde žije její druhá dcera. Již 15 let žije v odloučení od svého manžela, přičemž je po tuto dobu finančně závislá na AC, která jí pravidelně posílala peníze.

6.

V průběhu roku 2017 došlo u GV k degenerativním změnám artritidy. Dne 28. září 2017 podala GV žádost o příspěvek v invaliditě na základě Social Welfare Consolidation Act 2005 (konsolidovaný zákon o sociálním zabezpečení z roku 2005, Irsko), ve znění pozdějších předpisů.

7.

Předkládající soud vysvětluje, že cílem příspěvku v invaliditě, o který GV žádá, je ochrana před chudobou. Představuje dávku sociální pomoci vyplácenou ze souhrnného rozpočtu bez ohledu na to, zda dotčená osoba odváděla příspěvky na sociální pojištění. Jinými slovy, tato dávka je financována prostřednictvím všeobecného zdanění. Příspěvek v invaliditě je kvalifikován jako „zvláštní nepříspěvková peněžitá dávka“ ve smyslu nařízení č. 883/2004 ( 4 ). Lze o ni tedy žádat pouze v členském státě bydliště ( 5 ), což znamená, že GV nemohla o tuto dávku žádat ve státě své státní příslušnosti, neboť má bydliště v Irsku.

8.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dotyčná osoba musí pro to, aby mohla pobírat příspěvek v invaliditě v Irsku, splňovat určité požadavky týkající se věku, zdravotního postižení a prostředků. Zejména může být tento příspěvek přiznán pouze osobám, které nedosáhly obecného důchodového věku ( 6 ). Mezi další kritéria způsobilosti patří lékařská kritéria a posouzení majetkových poměrů. Posledně zmíněné posouzení zahrnuje i jakékoli příjmy, které určitá osoba pobírá od rodinných příslušníků.

9.

Přesněji řečeno, irské právo brání tomu, aby byl příspěvek v invaliditě vyplácen osobě, která nemá obvyklé bydliště v Irsku ( 7 ). Podmínkou existence obvyklého bydliště je to, že určitá osoba má v tomto členském státě právo pobytu.

10.

Žádost GV byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 27. února 2018. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto dne 12. února 2019. V obou případech bylo uváděným důvodem zamítnutí to, že GV nemá v Irsku právo pobytu.

11.

Na základě žádosti podané nevládní organizací jménem GV bylo zamítavé rozhodnutí ze dne 12. února 2019 přezkoumáno.

12.

V rozhodnutí ze dne 2. července 2019 Appeals Officer (odvolací orgán úřadu sociálního zabezpečení, Irsko) konstatoval, že GV jakožto vyživovaný předek v přímé linii občanky Unie zaměstnané v Irsku má právo pobytu, ale nemá nárok na sociální pomoc.

13.

Žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí byla podána k Chief Appeals Officer (předsedkyně odvolacího orgánu úřadu sociálního zabezpečení, Irsko) (první odpůrkyně v řízení před předkládajícím soudem), která rozhodnutím ze dne 23. července 2019 potvrdila, že GV nemá na příspěvek v invaliditě nárok. To bylo odůvodněno argumentem, dle něhož se podle irských právních předpisů, kterými byla provedena směrnice o občanství ( 8 ), GV nesmí stát nepřiměřenou zátěží pro vnitrostátní systém sociální pomoci.

14.

Příslušnými irskými právními předpisy jsou, jak vysvětlil předkládající soud, European Communities (Free Movement of Persons) Regulations 2015 (S. I. No. 548 of 2015) (nařízení z roku 2015 o Evropských společenstvích (volný pohyb osob) (S.I č. 548 z roku 2015), dále jen „nařízení z roku 2015“). Nařízení č. 11 odst. 1) nařízení z roku 2015 upravuje zachování práva pobytu v Irsku následujícím způsobem:

„Každá osoba s bydlištěm v tuzemsku na základě nařízení č. 6 ( 9 ), 9 nebo 10 má právo v tuzemsku i nadále pobývat, dokud bude splňovat příslušná ustanovení příslušného nařízení a nestane se nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci státu.“

15.

GV požádala o soudní přezkum rozhodnutí ze dne 23. července 2019 u High Court (Nejvyšší soud, Irsko). Tento soud napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 29. května 2020. Měl za to, že irská právní úprava je v rozsahu, v němž podmiňuje právo pobytu rodinného příslušníka občana Unie tím, že se tento rodinný příslušník nesmí stát nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci státu, neslučitelná se směrnicí o občanství. Podle téhož soudu tedy v případě, že se v době, kdy rodinný příslušník následuje pracovníka v Unii, zjistí, že uvedený rodinný příslušník je tímto pracovníkem vyživován, není nutné, aby tento rodinný příslušník zůstal osobou vyživovanou pracovníkem v Unii, aby mohl i nadále požívat práva pobytu v hostitelském členském státě.

16.

Předsedkyně odvolacího orgánu úřadu sociálního zabezpečení a Minister for Employment Affairs and Social Protection (ministr pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu, Irsko) podali proti tomuto rozsudku odvolání ke Court of Appeal (Odvolací soud), který je předkládajícím soudem v projednávané věci.

17.

Na jedné straně podle ministra pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu definice „rodinného příslušníka“ uvedená v čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice o občanství zahrnuje požadavek na to, aby dotčený rodinný příslušník zůstal osobou vyživovanou občanem Unie po celou dobu uplatňování odvozeného práva pobytu. Jakmile tedy status vyživované osoby zanikne, tento rodinný příslušník již nemůže takového práva pobytu požívat. Pokud by byl GV přiznán nárok na příspěvek v invaliditě, její status vyživované osoby vůči její dceři by zanikl, v důsledku čehož by GV již nadále nemohla požívat odvozeného práva pobytu v souladu s uvedenou směrnicí.

18.

Na druhé straně GV v podstatě tvrdí, že nařízení č. 11 odst. 1 nařízení z roku 2015 je v důsledku toho, že rodinným příslušníkům občana Unie ukládá podmínku týkající se „nepřiměřené zátěže“, přičemž žádná taková podmínka není v článku 7 směrnice o občanství obsažena, neplatná. GV má za to, že judikatura Soudního dvora týkající se pojmu „status vyživované osoby“ její názor potvrzuje. Dále tvrdí, že argument ministra pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu je v rozporu s jejím právem na rovné zacházení podle čl. 24 odst. 1 směrnice o občanství.

19.

Vzhledem k pochybnostem ohledně slučitelnosti irské právní úpravy se směrnicí o občanství se Court of Appeal (odvolací soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložili GV; předsedkyně odvolacího orgánu úřadu sociálního zabezpečení, Social Welfare Appeals Office (odvolací orgán úřadu sociálního zabezpečení, Irsko), ministr pro pracovněprávní záležitosti a sociální ochranu, Nejvyšší státní zástupce (Irsko) (dále jen „žalovaní“); česká, dánská a německá vláda; Irsko, jakož i Evropská komise. Dne 18. října 2022 se konalo jednání, na němž GV, žalovaní, česká, dánská a německá vláda, Irsko, jakož i Komise přednesli ústní vyjádření.

21.

Článek 2 odst. 2 směrnice o občanství stanoví, že pro účely této směrnice se rozumí:

„ ‚rodinným příslušníkem‘:

22.

Článek 7 odst. 1 směrnice o občanství zní:

„Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

23.

Článek 24 směrnice o občanství stanoví:

„1.   S výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a v sekundárních právních předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. Právo na rovné zacházení se vztahuje i na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají právo pobytu nebo trvalého pobytu.

2.   Odchylně od odstavce 1 není hostitelský členský stát povinen přiznat nárok na sociální pomoc v prvních třech měsících pobytu nebo případně během delšího období stanoveného v čl. 14 odst. 4 písm. b), ani není povinen přiznat před nabytím práva trvalého pobytu vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium osobám jiným než zaměstnaným osobám, osobám samostatně výdělečně činným, osobám ponechávajícím si takové postavení a jejich rodinným příslušníkům.“

24.

Článek 7 nařízení o pracovnících ( 10 ) v příslušné části stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.

[…]“

25.

Jedna z otázek, kterou se zúčastnění v tomto řízení zabývali, byla ta, že směrnice o občanství, o jejíž výklad předkládající soud požádal, není jako taková použitelná na skutkové okolnosti projednávané věci. Ačkoli souhlasím s argumenty zúčastněných ohledně této otázky, uvedu krátké vysvětlení ohledně toho, proč je výklad směrnice o občanství pro předkládající soud přesto užitečný.

26.

Podle čl. 3 odst. 1 směrnice o občanství se tato směrnice vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky, kteří je doprovázejí nebo následují.

27.

Tato směrnice tedy neupravuje odvozená práva rodinných příslušníků občana Unie v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem.

28.

Vzhledem k tomu, že AC získala irské občanství, směrnice o občanství se na práva, která její matka požívá v Irsku od okamžiku naturalizace AC, již nevztahuje.

29.

Nicméně i když směrnice o občanství není sama o sobě použitelná na situaci, která vedla ke sporu v projednávané věci, Soudní dvůr již rozhodl, že na podobné situace je použitelná „obdobně“ ( 11 ).

30.

Odvozené právo pobytu rodinného příslušníka občana Unie může vzniknout přímo na základě čl. 21 odst. 1 SFEU. Jak vysvětlil Soudní dvůr, státnímu příslušníkovi členského státu, který se přestěhoval do jiného členského státu a v tomto státě pobývá, nemůže být odepřeno právo vést rodinný život v tomto státě zaručené unijním právem pouze proto, že tento občan následně nabude státní občanství tohoto jiného členského státu ( 12 ).

31.

Aby se předešlo situaci, v níž s občany Unie, kteří využili práva na volný pohyb a začlenili se do společnosti hostitelského členského státu tak, že získali státní občanství tohoto státu, bude v oblasti jejich rodinného života zacházeno méně příznivě než s občany Unie, kteří rovněž využili svého práva na pohyb, avšak mají pouze státní občanství svého státu původu, stanoví směrnice o občanství minimální obsah odvozených práv rodinných příslušníků naturalizovaných občanů.

32.

Směrnice o občanství tak poskytuje informace stran výkladu čl. 21 odst. 1 SFEU, který je použitelný v projednávané věci, a upřesňuje jeho minimální obsah.

33.

Výklad směrnice o občanství provedený Soudním dvorem bude pro předkládající soud užitečný pro účely posouzení toho, zda předsedkyně odvolacího orgánu úřadu sociálního zabezpečení svým rozhodnutím porušila práva AC i GV, která požívají podle čl. 21 odst. 1 SFEU. Soudní dvůr tedy může zodpovědět položené otázky týkající se výkladu směrnice o občanství.

34.

Kromě toho mám za to, že na spor v původním řízení je nepřímo použitelné i nařízení o pracovnících. Poskytuje totiž informace o minimálním obsahu primárních práv volného pohybu mobilních pracovníků v Unii, kteří získají naturalizací státní občanství hostitelského členského státu, do něhož se přestěhovali ( 13 ). Skutečnost, že předkládající soud omezil své otázky pouze na výklad směrnice o občanství, nebrání Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mu mohou být nápomocny při rozhodování ( 14 ).

35.

Z tohoto důvodu navrhnu výklad čl. 45 odst. 2 SFEU vyplývající z nařízení o pracovnících, neboť jej považuji za užitečný pro projednávanou věc, zejména pro posouzení třetí předběžné otázky. V souladu s tím rovněž navrhnu Soudnímu dvoru, jak tuto otázku přeformulovat tak, aby byla předkládajícímu soudu poskytnuta užitečná odpověď.

36.

Hlavním impulsem v projednávané věci jsou nařízení z roku 2015, což je zákonné opatření, jímž Irsko provedlo do svého práva směrnici o občanství. Tento akt téměř doslovně provádí definice rodinných příslušníků ( 15 ), jakož i pravidla ohledně oprávnění rodinných příslušníků k pobytu ( 16 ), která jsou upravena ve směrnici o občanství.

37.

Nařízení z roku 2015 rovněž upravují zachování práva pobytu, včetně práva pobytu rodinných příslušníků. Nařízení č. 11 odst. 1 nařízení z roku 2015 (viz bod 14 tohoto stanoviska) v podstatě podmiňuje zachování práva pobytu předka v přímé linii dvěma požadavky: zaprvé předek v přímé linii musí být vyživován mobilním občanem Unie ( 17 ) a zadruhé tento předek se nesmí stát nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci státu.

38.

Pokud předek v přímé linii nemá právo pobytu v Irsku, nemá nárok na příspěvek v invaliditě. Oba argumenty, ztráta statusu vyživované osoby i zatížení systému sociální pomoci, byly uplatněny v různých rozhodnutích, kterými byla zamítnuta žádost GV o příspěvek v invaliditě.

39.

Svými předběžnými otázkami si předkládající soud přeje zjistit, zda unijní právo připouští některou z obou podmínek pro zachování práva pobytu v Irsku.

40.

Za účelem zodpovězení těchto otázek budu postupovat následovně. Předběžné otázky budu analyzovat v pořadí, v němž byly položeny. První předběžná otázka však nutně vyvolává další otázku, která je relevantní i pro odpověď na druhou předběžnou otázku: co znamená status vyživované osoby? Poté, co uvedu svůj názor ohledně první předběžné otázky, se proto před tím, než přejdu k druhé a třetí předběžné otázce, budu zabývat touto doplňkovou otázkou.

41.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda podle čl. 21 odst. 1 SFEU, ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice o občanství ( 18 ), postačuje, aby status vyživované osoby existoval v okamžiku, kdy předek v přímé linii následoval mobilního pracovníka v Unii do hostitelského státu, nebo zda je trvalou podmínkou pro existenci odvozeného práva pobytu v tomto státě.

42.

GV a Komise v tomto ohledu tvrdí, že status vyživované osoby musí existovat pouze v okamžiku, kdy rodič následuje mobilního pracovníka do hostitelského státu. Na podporu tohoto stanoviska se dovolávají rozsudků ve věcech Jia ( 19 ) a Reyes ( 20 ). V těchto věcech Soudní dvůr potvrdil, že rodinný příslušník musí být v postavení osoby vyživované občanem Unie, který využil svého práva na pohyb (nebo manžela či manželky občana Unie, který využil tohoto práva), v domovské zemi ještě před získáním práva pobytu v hostitelském státě ( 21 ).

43.

Žalovaní a ostatní vlády, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice, naopak tvrdí, že GV může požívat odvozeného práva pobytu pouze po dobu, kdy je vyživována svou dcerou. Status vyživované osoby je tedy trvalou podmínkou podle čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice o občanství a zanikl by, pokud by jí irské orgány přiznaly příspěvek v invaliditě.

44.

Ve věcech Jia a Reyes, jichž se žalobkyně v původním řízení dovolává, byl Soudní dvůr vyzván k tomu, aby posoudil zákonnost podmínek pro nabytí práva pobytu po příjezdu do hostitelského státu. V žádné z těchto věcí se nejednalo o podmínky pro zachování práva pobytu. Kromě toho na rozdíl od těchto dvou věcí, v nichž byla žalobkyním povolení k pobytu odepřena, v projednávané věci již GV práva pobytu v Irsku požívá. Závěry, k nimž Soudní dvůr dospěl v rozsudcích ve věcech Jia a Reyes, tedy neřeší situaci, která nastala v projednávané věci.

45.

Tyto dvě věci tedy nevylučují závěr, že status vyživované osoby jako základ odvozeného práva pobytu musí existovat po celou dobu pobytu rodiče v hostitelském státě, jak tvrdí žalovaní a vlády, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice.

46.

Osobně se přikláním k tomuto posledně uvedenému stanovisku.

47.

Odvozené právo pobytu není nesporně nezávislým právem, které mají předkové v přímé linii. Toto právo jim náleží – na základě výkladu čl. 7 odst. 1 písm. d) ve spojení s čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice o občanství – proto, že jsou vyživovanými předky v přímé linii. Takové právo pobytu se liší od přímého práva pobytu, které by taková osoba mohla rovněž získat ( 22 ) tím, že se vztahuje k výkonu práva mobilního občana Unie na volný pohyb, v projednávané věci jako pracovníka, a závisí na něm. Jeví se mi proto jako logické, že status vyživované osoby vůči tomuto občanovi Unie musí trvat i poté, co přímý rodinný příslušník následuje tohoto občana do hostitelského státu.

48.

Kromě toho čl. 14 odst. 2 směrnice o občanství, který upravuje zachování práva pobytu, objasňuje, že rodinní příslušníci si zachovávají práva podle jejího článku 7, pokud splňují podmínky stanovené v tomto ustanovení. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení odkazuje na rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice o občanství, lze jej chápat tak, že právo pobytu trvá, dokud trvá status vyživované osoby.

49.

Konečně právě status předka v přímé linii jako osoby vyživované svým dítětem odůvodňuje právo prvně zmíněného být přítomen v hostitelském státě. Jak vysvětlil Soudní dvůr, účelem směrnice o občanství je usnadnit a posílit výkon základního práva na pohyb ( 23 ). Odvozené právo pobytu předka v přímé linii tedy přispívá k výkonu práva mobilního pracovníka v Unii na pohyb.

50.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na první otázku předkládajícího soudu odpověděl tak, že čl. 21 odst. 1 SFEU musí být ve spojení s čl. 2 odst. 2 písm. d) a čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice o občanství vykládán v tom smyslu, že splnění podmínky, dle níž musí být předek v přímé linii mobilního pracovníka v Unii tímto pracovníkem vyživován, je vyžadováno po dobu, po níž je právo pobytu tohoto předka odvozeno od práva na volný pohyb vykonávaného uvedeným pracovníkem.

51.

Jinou otázkou však je to, zda podání žádosti o příspěvek v invaliditě znamená zánik statusu vyživované osoby. Tato otázka nejprve vyžaduje výklad toho, co znamená status vyživované osoby.

52.

Z výkladu čl. 2 odst. 2 písm. d) ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice o občanství je zřejmé, že odvozené právo pobytu požívají pouze předkové v přímé linii v postavení vyživovaných osob ( 24 ).

53.

Směrnice o občanství však pojem „status vyživované osoby“ ve vztahu k předkům v přímé linii dále nevyjasňuje ( 25 ). Různé jazykové verze čl. 2 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice se totiž rozcházejí. Uveďme alespoň některé z nich: aglická verze odkazuje na „dependent“, francouzská verze na „à charge“, německá verze na „Unterhalt gewährt wird“, italská verze na „a carico“, chorvatská verze na „uzdržavanici“, nizozemská verze na „te hunnen laste“, polská verze na „utrzymaniu“ a rumunská verze na „în întreținere“.

54.

Ačkoli některé z těchto jazykových verzí patrně naznačují pouze finanční nebo materiální závislost, je třeba se ptát, zda se směrnice týká pouze takové závislosti. Jinými slovy, je určitá osoba v postavení vyživované osoby ve smyslu této směrnice pouze v případě, že potřebuje finanční podporu od jiné osoby? Případně zahrnuje status vyživované osoby i další potřeby, jako je potřeba fyzické či citové podpory?

55.

Legislativní historie směrnice o občanství odpověď patrně neposkytne. Definice rodinných příslušníků v čl. 2 odst. 2 této směrnice je výsledkem přenesení obsahově totožného ustanovení čl. 10 odst. 1 písm. b) nařízení (EHS) č. 1612/68 do tohoto právního předpisu ( 26 ). Toto ustanovení odkazovalo na pojem „příbuzní ve vzestupné linii […], kteří jsou […] závislí“ ( 27 ), avšak důvod, proč bylo toto přídavné jméno použito, nebyl vysvětlen ani v tomto předpisu, ani v související judikatuře. V původním návrhu směrnice o občanství, který předložila Komise, čl. 2 odst. 2 písm. d) toto přídavné jméno neobsahoval a odkazoval pouze na pojem „předci v přímé linii“ ( 28 ). V průběhu legislativního procesu však bylo navráceno znění, které bylo uvedeno v nařízení č. 1612/68, a to opět včetně výrazu „kteří jsou vyživovanými osobami“ ( 29 ). Důvody této změny nejsou z přípravných dokumentů zřejmé, a proto lze o legislativním záměru pouze spekulovat.

56.

Žalovaní v původním řízení, jakož i vlády, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice, chápou status vyživované osoby tak, že se vztahuje pouze k finanční závislosti. V důsledku toho tvrdí, že GV přestane být v postavení vyživované osoby vůči své dceři, pokud jí bude přiznán příspěvek v invaliditě. V takovém případě se údajně stane osobou vyživovanou státem, a nikoli svou dcerou.

57.

Ve věcech týkajících se odvozených práv pobytu přímých rodinných příslušníků Soudní dvůr skutečně potvrdil, že potřebuje-li určitá osoba finanční podporu, má se za to, že je v postavení vyživované osoby ve smyslu směrnice o občanství ( 30 ). V těchto věcech však Soudní dvůr nebyl požádán o vysvětlení významu pojmu „postavení vyživované osoby“. Zjednodušeně řečeno, v každé z těchto věcí odpovídala skutková situace takové formě statusu vyživované osoby ( 31 ).

58.

Tuto judikaturu proto nelze chápat tak, že pro účely získání odvozených práv pobytu podle směrnice o občanství stanoví jako relevantní pouze finanční závislost. Podle mého názoru existuje několik důvodů, které vedou k odlišnému závěru, a sice k takovému, že status vyživované osoby ve smyslu směrnice o občanství je širším pojmem, který zahrnuje také citové a fyzické potřeby.

59.

Zaprvé dle mého názoru je materiální nebo finanční závislost tím nejméně důležitým důvodem pro to, aby mobilní pracovník v Unii mohl přivést své rodiče do hostitelského státu, v němž žije a pracuje. Pokud by se jednalo pouze o finanční podporu, tato by mohla být poskytována i rodičům, kteří zůstávají ve své zemi původu. K tomu, aby jim bylo poskytnuto ubytování nebo finanční podpora na stravu či ošacení, není nutné je přivádět do hostitelského státu. Mohlo by být dokonce levnější poskytovat rodičům takovou podporu v jejich zemi původu, v níž mohou být životní náklady nižší než v hostitelském státě. Naopak poskytovat rodiči citovou a fyzickou podporu za okolností, kdy tento rodič nežije v blízkosti svých dětí, je ve většině případů nemožné.

60.

Zadruhé z přípravných dokumentů ke směrnici o občanství jasně vyplývá, že hlavním důvodem pro uznání odvozených práv rodinných příslušníků bylo umožnit skutečné užívání práva na rodinný život ( 32 ). Toto základní právo, uznané Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 33 ), zahrnuje existenci citových vazeb mezi rodinnými příslušníky ( 34 ).

61.

Zatřetí takto široký výklad pojmu „status vyživované osoby“ je v souladu s cílem směrnice o občanství přispět k výkonu práva mobilních pracovníků v Unii na pohyb. Pokud by GV potřebovala společnost a péči své dcery, avšak nemohla by ji následovat do členského státu, v němž její dcera žije a pracuje, je pravděpodobné (přinejmenším dokud nevynalezneme teleportaci), že by dcera byla nucena opustit hostitelský stát, aby následovala svoji matku do jejího státu původu ( 35 ). To by představovalo překážku výkonu práva AC svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Mobilní pracovník v Unii, dítě rodiče, který je státním příslušníkem třetí země (SPTZ) a potřebuje tento druh podpory, by mohl být nucen opustit území Evropské unie.

62.

Právě pokud jde o tuto otázku, Soudní dvůr ve své judikatuře uznává, že unijní právo přikládá za účelem odstranění překážek výkonu základních svobod zaručených Smlouvou důležitost zajištění ochrany rodinného života státních příslušníků členských států ( 36 ).

63.

Konečně se v judikatuře vyskytují náznaky toho, že Soudní dvůr chápe význam pojmu „status vyživované osoby“, jak je na něj nahlíženo ve směrnici o občanství, šíře než jen z hlediska finančních potřeb. Soudní dvůr měl nejprve za to, že čl. 2 odst. 2 směrnice o občanství by měl být vykládán široce ( 37 ).

64.

Širší pojetí statusu vyživované osoby bylo navíc uznáno v nedávné judikatuře vztahující se k čl. 3 odst. 2 směrnice o občanství, který se týká vzdálenějších rodinných příslušníků ( 38 ). Navzdory právům přiznávaným rodinným příslušníkům v čl. 3 odst. 2 směrnice o občanství, která jsou ve srovnání s automatickým právem pobytu udělovaným rodinným příslušníkům, kteří spadají do oblasti působnosti čl. 2 odst. 2 písm. d) této směrnice, omezenější, není žádný důvod pro to, aby byl pojem „status vyživované osoby“ chápán v rámci této směrnice různě, přičemž tento důvod vlastně není dán ani v různých právních aktech upravujících práva rodinných příslušníků mobilních pracovníků v Unii ( 39 ).

65.

Z výše uvedených důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby přijal širokou koncepci pojmu „status vyživované osoby“, který existuje vždy, když určitá osoba potřebuje materiální, finanční, fyzickou nebo citovou podporu člena rodiny. I kdyby tedy GV již nepotřebovala finanční podporu své dcery, mohla by stále splňovat požadavek existence „statusu vyživované osoby“, na němž je založeno odvozené právo pobytu.

66.

Jak vysvětlil předkládající soud, irské právo brání tomu, aby byl příspěvek v invaliditě vyplácen osobě, která nemá obvyklé bydliště v tomto státě. Obvyklé bydliště může existovat pouze tehdy, má-li daná osoba právo pobývat v Irsku. Irským občanům nemůže být podle mezinárodního práva oprávněný pobyt v Irsku odepřen. Státním příslušníkům jiných zemí však musí svědčit právní základ uznaný irským právem, jehož se mohou dovolávat, aby mohli požívat práva pobytu. Jedním z takových právních základů je čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice o občanství.

67.

Takový je právní stav, který vyústil v položení druhé předběžné otázky předkládajícího soudu. Podstatou této předběžné otázky uvedeného soudu je, zda musí být čl. 21 odst. 1 SFEU ve spojení se směrnicí o občanství vykládán v tom smyslu, že vyplácení příspěvku v invaliditě přímému předkovi občana Unie má za následek zánik jeho statusu vyživované osoby vůči tomuto pracovníkovi, a tudíž zaniká jeho odvozené právo pobytu.

68.

Pokud Soudní dvůr přijme můj návrh odpovědi na první předběžnou otázku – že tento status vyživované osoby musí být trvalý, aby mohl sloužit jako odůvodnění práva pobytu předka v přímé linii podle čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice o občanství – vyplývá z toho, že zánik statusu předka v přímé linii jako osoby vyživované mobilním občanem Unie vede k zániku odvozeného práva pobytu tohoto předka na základě uvedeného ustanovení.

69.

To však neznamená, že podáním žádosti o sociální dávku zaniká status vyživované osoby předka v přímé linii vůči mobilnímu občanovi Unie.

70.

Zaprvé, a pokud Soudní dvůr přijme můj návrh a vyloží pojem „status vyživované osoby“ široce, přiznání příspěvku v invaliditě může odstranit finanční závislost (nebo alespoň zčásti), avšak je nepravděpodobné, že by pokrylo ostatní potřeby podpory předků ( 40 ). Irské státní orgány by jen stěží mohly nahradit péči a citovou podporu ze strany vlastního dítěte.

71.

I když tedy hostitelský členský stát pokryje část, nebo dokonce všechny finanční náklady rodiče žijícího v tomto státě, pokud bude existovat trvalá potřeba materiální, citové nebo fyzické podpory, zůstane tento rodič v postavení vyživované osoby vůči mobilnímu občanovi Unie, od něhož odvozuje práva pobytu.

72.

Zadruhé, i když se statusem vyživované osoby rozumí pouze potřeba materiální nebo finanční podpory, nemůže podání žádosti o příspěvek v invaliditě automaticky vést k závěru, že právo pobytu na základě směrnice o občanství by v případě přiznání této dávky zaniklo.

73.

Jak naznačila Komise, takový závěr by vyústil v nekonečnou smyčku, což nelze připustit: vede k situaci, kdy právo pobytu rodinného příslušníka zaniká, jakmile je mu přiznána sociální dávka, což následně vylučuje možnost, aby mu byla sociální dávka přiznána. Bez této sociální dávky se však rodinný příslušník navrací do postavení vyživované osoby vůči mobilnímu občanovi Unie, což znamená, že požívá odvozeného práva pobytu, a splňuje tak podmínku pro podání žádosti o sociální dávku. A tak dále až do nekonečna.

74.

Cestou z takové absurdní smyčky je její uzavření v určitém bodě. Status vyživovaného člena rodiny pracovníka by proto měl být posuzován odděleně od přiznání daného příspěvku.

75.

Soudní dvůr již takový přístup akceptoval v rozsudku ve věci Lebon, v němž posuzoval právo vyživované dcery mobilního občana Unie požadovat belgickou dávku sociální podpory zvanou minimex.

76.

V uvedeném rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že „žádost na přiznání dávky minimex podaná rodinným příslušníkem migrujícího pracovníka, který je tímto pracovníkem vyživován, nemůže mít vliv na status žadatele jakožto vyživovaného rodinného příslušníka tohoto pracovníka. Opačné rozhodnutí by znamenalo souhlas s tezí, že by přiznání dávky minimex mohlo vést k zániku statusu vyživovaného rodinného příslušníka na straně žadatele, a v důsledku toho odůvodnit buď odnětí samotné dávky minimex, nebo dokonce pozbytí práva pobytu. Takové řešení by v praxi bránilo vyživovanému rodinnému příslušníkovi v tom, aby žádal přiznání dávky minimex, čímž by narušilo rovné zacházení poskytované migrujícímu pracovníkovi. Status vyživovaného rodinného příslušníka by tedy měl být posuzován nezávisle na přiznání dávky minimex.“ ( 41 ) Jestliže se rozsudek ve věci Lebon týkal potomka v přímé linii, není důvod, proč by se stejná logika neměla použít i na předky v přímé linii ( 42 ).

77.

I kdyby tedy byl status vyživované osoby chápán pouze jako potřeba finanční podpory (což je podle mého názoru příliš úzký výklad tohoto pojmu), přiznáním této podpory členským státem status podporované osoby jako osoby vyživované nezaniká.

78.

Nárok na příspěvek v invaliditě (pro jehož přiznání musí být podle irského práva splněny lékařské a finanční podmínky) status vyživované osoby spíše potvrzuje, než aby jej popíral. Pokud by totiž státní orgány člena rodiny v postavení vyživované osoby nepodporovaly, musel by náklady spojené s podporou hradit primární pečovatel, kterým je mobilní pracovník v Unii.

79.

Přiznání zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky, jako je příspěvek v invaliditě, proto nemůže ovlivnit status žadatele jako vyživované osoby.

80.

Za účelem doplnění dalšího argumentu na podporu výše uvedeného závěru je užitečné zdůraznit, že čl. 7 odst. 1 písm. a) ani písm. d) směrnice o občanství neobsahují požadavek soběstačnosti pracovníka nebo jeho rodinného příslušníka, aby se nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu ( 43 ). Soběstačnost ukládá pouze čl. 7 odst. 1 písm. b) a čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice jako podmínku pro přiznání práva pobytu. K tomuto bodu se vrátím v rámci pojednání o argumentu, podle něhož by se rodinný příslušník mohl stát zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu ( 44 ).

81.

Navíc, jak tvrdí Evropská komise, opatření přijatá vyživovaným rodinným příslušníkem za účelem posílení jeho nezávislosti v hostitelském členském státě by jej v žádném případě neměla zbavit práva pobytu.

82.

V opačném případě by to znamenalo, že nárok na zvláštní nepříspěvkovou dávku by měly pouze osoby, které ji nepotřebují. Právo by nemělo být vykládáno způsobem, který by vedl k takto absurdnímu výsledku ( 45 ).

83.

Proto navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou otázku předkládajícího soudu odpověděl vysvětlením, že čl. 21 odst. 1 SFEU musí být ve spojení s čl. 2 odst. 2 písm. d) a čl. 7 odst. 1 písm. d) směrnice o občanství vykládán v tom smyslu, že podáním žádosti o zvláštní nepříspěvkovou peněžitou dávku předkem v přímé linii mobilního občana Unie nezaniká status tohoto příbuzného jako vyživované osoby vůči uvedenému pracovníkovi, a tudíž se nemění odvozené právo pobytu tohoto příbuzného.

84.

Jak bylo vysvětleno na začátku ( 46 ), irská právní úprava stanoví, že předek v přímé linii si může zachovat odvozené právo pobytu za dvou podmínek: 1) pokud je vyživován mobilním občanem Unie a 2) pokud nepředstavuje nepřiměřenou zátěž pro systém sociální pomoci státu. I když tedy předek nadále zůstane v postavení vyživované osoby, ztratí právo pobytu, pokud se stane nepřiměřenou zátěží.

85.

Na základě toho měla předsedkyně odvolacího orgánu úřadu sociálního zabezpečení v rozhodnutí přezkoumávaném předkládajícím soudem za to, že ačkoli GV má právo pobytu, nemá nárok žádat o příspěvek v invaliditě, neboť by se stala nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci a došlo by k zániku jejího práva pobytu.

86.

Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo brání omezení přístupu předka v přímé linii mobilního pracovníka v Unii k příspěvku v invaliditě v hostitelském státě z důvodu, že vyplácení takové dávky má za následek to, že se vyživovaný předek stává nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci státu.

87.

Úvodem je třeba připomenout, že unijní právo nepřiznává mobilním občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům právo na sociální pomoc. Organizace systému sociálního zabezpečení v zásadě spadá do pravomoci členských států. Tato pravomoc zahrnuje volbu druhů dávek sociální pomoci, jakož i podmínky, za nichž se lze stát jejich příjemcem.

88.

Otázkou tedy není, zda má GV nárok na příspěvek v invaliditě. To je záležitostí irského práva. Unijní právo zde však zasahuje prostřednictvím zásady rovného zacházení bez ohledu na státní příslušnost ( 47 ). Zakazuje členským státům zacházet se státními příslušníky jiných členských států Evropské unie v porovnání s jejich vlastními státními příslušníky diskriminačním způsobem. Ačkoli zásada rovného zacházení bez ohledu na státní příslušnost působí přímo na základě Smlouvy, našla své konkrétní vyjádření v různých aktech sekundárního unijního práva, včetně článku 24 směrnice o občanství a článku 7 nařízení o pracovnících.

89.

V důsledku toho se GV může domáhat přístupu k příspěvku v invaliditě s odvoláním na zásadu rovného zacházení. Pokud je takový příspěvek dostupný pro irské státní příslušníky, měl by být dostupný i pro ni.

90.

Mám za to, že v projednávané věci existují dvě osoby, jejichž právo na rovné zacházení by mohlo poskytnout základ pro právo GV požadovat příspěvek v invaliditě.

91.

První takovou osobou je sama GV: jakožto s vyživovaným předkem v přímé linii mobilního občana Unie s ní musí být, pokud jde o její přístup k příspěvku v invaliditě, podle článku 24 směrnice o občanství zacházeno stejně jako s irskými občany.

92.

Zadruhé je tu její dcera AC. V důsledku odepření přístupu k příspěvku v invaliditě její matce v postavení vyživované osoby se dostává do méně výhodného postavení oproti irským pracovníkům, jejichž vyživovaný rodič může o příspěvek v invaliditě požádat. Zákaz diskriminace ve vztahu k AC může být založen nejen na jejím postavení občanky Unie, která má bydliště v hostitelském státě ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) směrnice o občanství, ale také, jak navrhuje Komise, na jejím postavení pracovnice, která uplatnila své právo na volný pohyb podle článku 45 SFEU ve spojení s nařízením o pracovnících. Toto nařízení vyjadřuje zásadu rovného zacházení v článku 7.

93.

Předkládající soud ve svém předkládacím usnesení v rámci této otázky zdůraznil, že v projednávané věci je primární pečovatelkou mobilní pracovnice. Případnou diskriminaci této pracovnice tedy v projednávané věci nelze ignorovat.

94.

V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby vzal v úvahu obě hlediska.

95.

Nejprve budu zkoumat to, jak může být nárok GV na příspěvek v invaliditě nepřímo založen na právu AC na rovné zacházení a) a poté to, jak může být přímo založen na jejím vlastním právu na rovné zacházení podle směrnice o občanství b) ( 48 ). Poté posoudím otázku, zda mohou být tato práva omezena na základě obavy z toho, že se předek v důsledku pobírání sociálních dávek stane nepřiměřenou zátěží pro sociální pomoc hostitelského státu c).

96.

Podle mého názoru je možné, aby právo GV požadovat příspěvek v invaliditě vyplývalo z práva na rovné zacházení, které náleží AC jakožto pracovnici, která využila svého práva na volný pohyb.

97.

Volný pohyb pracovníků podle čl. 45 odst. 2 SFEU „zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky“.

98.

Lze tedy rozdílné zacházení s rodičem mobilního pracovníka v Unii ve srovnání s rodiči pracovníků, kteří jsou státními příslušníky hostitelského státu, chápat jako diskriminaci zakázanou podle čl. 45 odst. 2 SFEU?

99.

Toto ustanovení Smlouvy bylo dále provedeno a upřesněno nařízením o pracovnících. Článek 7 odst. 2 tohoto nařízení stanoví, že pracovník, který je občanem Unie, „[p]ožívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci“ v jiném členském státě ( 49 ).

100.

To vyvolává otázku, zda lze sociální dávku, kterou pobírá rodič pracovníka, považovat za sociální výhodu ve prospěch tohoto pracovníka.

101.

Na tuto otázku je třeba odpovědět kladně, a to z následujících důvodů. Zaprvé, Soudní dvůr přijal široký výklad pojmu „sociální výhoda“ obsaženého v nařízení o pracovnících ( 50 ). Zahrnuje „všechny výhody, které ať jsou spojeny, či nikoli s pracovní smlouvou, jsou obecně přiznávány tuzemským pracovníkům, zejména z důvodu jejich objektivního postavení pracovníků nebo pouze z důvodu jejich obvyklého bydliště v tuzemsku, a jejich rozšíření na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, se proto jeví jako způsob usnadnění jejich pohybu uvnitř Unie, a tudíž jejich integrace v hostitelském členském státě.“ ( 51 )

102.

Judikaturou Soudního dvora již bylo potvrzeno, že tento pojem může zahrnovat i takovou sociální dávku, jako je příspěvek v invaliditě ( 52 ). Stejně tak bylo potvrzeno, že pojem „sociální výhody“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení o pracovnících se může vztahovat i na dávky, které zároveň spadají do oblasti působnosti nařízení č. 883/2004, jako je v projednávané věci příspěvek v invaliditě ( 53 ).

103.

Zadruhé pojem „sociální výhoda“ pro pracovníka zahrnuje rovněž takovou sociální dávku, jako je příspěvek v invaliditě, pokud je přiznána rodiči pracovníka, a nikoli pracovníkovi samotnému.

104.

Soudní dvůr původně omezil pojem „sociální výhody“ tak, aby zahrnoval pouze dávky přiznané samotným pracovníkům ( 54 ), avšak po vydání rozsudku ve věci Lebon se judikatura změnila. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že dávka přiznaná potomkovi v přímé linii může představovat „sociální výhodu“ pro pracovníka, pokud je tento potomek uvedeným pracovníkem vyživován ( 55 ).

105.

Stejná logika se podle mého názoru uplatní i ve vztahu k vyživovaným předkům. GV je vyživovaná AC. To, co nezíská z veřejné podpory, jí nutně poskytne AC. Jinými slovy, pokud by GV pobírala příspěvek v invaliditě, jeho vyplácení by ulehčilo rovněž situaci AC ( 56 ). Pokud by naopak irské orgány tuto pomoc její matce odepřely, AC by se dostala do nevýhodného postavení ve srovnání s irskými pracovníky, kteří se nacházejí v podobné situaci.

106.

Aby bylo možné posoudit, zda se AC nachází v nevýhodném postavení, musí být srovnávána s pracovníky, kteří jsou irskými státními příslušníky. Tito pracovníci mohou mít také rodiče, kteří jsou občany Unie, avšak nejsou irskými státními příslušníky, a kterým by mohly být odepřeny dávky v invaliditě, pokud by v tomto státě pobývali po dobu kratší než pět let ( 57 ). Ve většině situací však budou rodiče irských pracovníků rovněž irskými státními příslušníky, a proto budou mít na příspěvek v invaliditě nárok. V tomto ohledu by diskriminace AC vyplývající ze skutečnosti, že její matka nemůže žádat o příspěvek v invaliditě, mohla být ve vztahu k sociálním výhodám, které požívají tuzemští pracovníci, kvalifikována jako nepřímá diskriminace.

107.

Konečně konzistentní linie judikatury potvrzuje, že vyživovaní rodinní příslušníci jsou nepřímými adresáty rovného zacházení přiznávaného mobilním pracovníkům v Unii ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení o pracovnících ( 58 ). Soudní dvůr již do skupiny těchto nepřímých adresátů zahrnul i předky v přímé linii ( 59 ).

108.

Ačkoli vyživovaní příbuzní jsou pouze nepřímými adresáty práva pracovníka na rovné zacházení, o sociální dávky mohou žádat vlastním jménem ( 60 ). Argumenty uplatněné žalovanými a zúčastněnými vládami členských států – podle nichž právo AC na rovné zacházení je irelevantní, neboť GV podala žádost svým jménem – tedy nemají žádnou váhu.

109.

Navrhovaný výklad čl. 7 odst. 2 nařízení o pracovnících podporuje volný pohyb pracovníků, jelikož umožňuje, jak nedávno uvedl Soudní dvůr, vytvořit optimální podmínky pro integraci rodinných příslušníků pracovníků v Unii, kteří využili této svobody a vykonávají výdělečnou činnost v hostitelském členském státě ( 61 ).

110.

Závěrem lze říci, že předkové v přímé linii mobilního pracovníka v Unii, kteří jsou vyživovanými osobami, tak odvozují právo žádat o dávky, které lze považovat za sociální výhodu pro pracovníka v Unii, jímž jsou vyživováni, na základě čl. 7 odst. 2 nařízení o pracovnících.

111.

GV se tedy vzhledem k tomu, že se nachází v situaci, kdy je vyživována AC, může pro účely podání žádosti o takovou zvláštní nepříspěvkovou peněžitou dávku, jako je v projednávané věci příspěvek v invaliditě, dovolávat jakožto nepřímý adresát práva své dcery na rovné zacházení čl. 45 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 7 odst. 2 nařízení o pracovnících.

112.

Odpověď nezbytná k vyřešení sporu projednávaného před předkládajícím soudem tedy vyplývá již z volného pohybu pracovníků a z nařízení o pracovnících. Nicméně nyní se budu věnovat možnosti zodpovědět otázku tohoto soudu ve vztahu ke směrnici o občanství.

113.

Článek 24 odst. 1 směrnice o občanství stanoví, že všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, požívají v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu.

114.

V judikatuře bylo vysvětleno, že občan Unie se může domáhat stejného zacházení jako státní příslušníci hostitelského členského státu, pokud jeho pobyt na území hostitelského členského státu splňuje podmínky stanovené směrnicí o občanství ( 62 ).

115.

Vzhledem k tomu, že GV je vyživovaným předkem mobilního pracovníka v Unii, jak bylo vysvětleno v první části tohoto stanoviska, splňuje podmínky stanovené směrnicí o občanství, a proto požívá odvozeného práva pobytu v Irsku. V důsledku toho má nárok na rovné zacházení.

116.

Nárok GV na rovné zacházení podle nařízení o pracovnících je odvozeným právem založeným na přímém právu na rovné zacházení, které má její dcera. GV však požívá svého vlastního přímého práva na rovné zacházení podle čl. 24 odst. 1 směrnice o občanství. Jakmile jí vznikne odvozené právo pobytu, získává své vlastní přímé právo na to, aby se s ní zacházelo stejně jako s irskými občany. Měla by tedy mít nárok domáhat se příspěvku v invaliditě za stejných podmínek jako irští občané.

117.

Žalovaní v původním řízení a česká, dánská a německá vláda však mají za to, že členský stát není povinen takový příspěvek přiznat, pokud by se žadatel stal nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci.

118.

Tvrzení, že GV může představovat nepřiměřenou zátěž pro systém sociální pomoci státu (dále jen „argumentace nepřiměřenou zátěží“), bylo v projednávané věci použito k vyjádření tří různých typů obav. První z nich se týká omezujícího účinku, který by mohlo mít poskytování přístupu k sociálním dávkám na volbu sociální politiky členských států. Druhá se týká solidarity. Třetí, navázaná na výše uvedenou, souvisí se strachem z takzvané „sociální turistiky“. Postupně rozeberu všechny tři, než dospěji k závěru, že argumenty založené na těchto obavách nelze uplatňovat za účelem omezení práva GV na rovné zacházení, ať už v podobě nepřímého práva založeného na přímém právu na rovné zacházení, kterého požívá její dcera jako mobilní pracovnice, nebo v podobě vlastního přímého nároku na rovné zacházení, který GV získala prostřednictvím svého odvozeného práva pobytu.

119.

Je nesporné, že obavy ohledně udržitelnosti národních sociálních politik by měly být brány vážně.

120.

Soudní dvůr ve vztahu k volnému pohybu pracovníků uznal, že „rozpočtové důvody […] mohou být základem volby sociální politiky členského státu a ovlivňovat povahu a rozsah opatření sociální ochrany, která si přeje přijmout“ ( 63 ). Soudní dvůr však vyloučil možnost, že by takové úvahy mohly odůvodnit diskriminaci migrujících pracovníků v Unii ( 64 ).

121.

Vzhledem k tomu, že argumentaci nepřiměřenou zátěží nelze použít k odůvodnění omezení nároků mobilních pracovníků v Unii na rovné zacházení, nelze ji použít ani k omezení odvozeného práva na rovné zacházení, které má předek tohoto pracovníka, jenž je vyživovanou osobou, jehož nárok na sociální dávky je pro dotčeného pracovníka sociální výhodou.

122.

Irsko proto nemůže považovat GV za nepřiměřenou zátěž pro svůj systém sociální pomoci, pokud je její žádost o příspěvek v invaliditě posuzována na základě práva její dcery na to, aby s ní bylo zacházeno stejně jako s tuzemskými pracovníky.

123.

Odpověď je podle mého názoru stejná, pokud je právní postavení GV posuzováno jako právní postavení předka v přímé linii mobilního pracovníka v Unii, který požívá přímého práva na rovné zacházení podle čl. 24 odst. 1 směrnice o občanství, a to na základě svého odvozeného práva pobytu podle čl. 7 odst. 1 písm. d) této směrnice.

124.

Ráda bych to vysvětlila: primární právo přiznává práva na volný pohyb (která zahrnují právo pobytu a právo na rovné zacházení) všem občanům Unie, ale umožňuje, aby tato práva podléhala podmínkám stanoveným sekundárním unijním právem nebo vnitrostátním právem. Směrnice o občanství stanoví rámec pro přijatelné podmínky týkající se práv na volný pohyb. Tato směrnice uznává obavy členských států a předpokládá, že práva pobytu občanů Unie mohou podléhat určitým podmínkám, aby se zabránilo tomu, že se tito občané stanou nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu ( 65 ). Umožnila proto členským státům omezit práva pobytu určitých výslovně stanovených kategorií občanů (nikoli však jiných), a sice tím, že jako odůvodnění připustila argumentaci nepřiměřenou zátěží.

125.

Tento postup je však možný pouze ve výslovně uvedených situacích a pouze ve vztahu k určitým skupinám občanů Unie, kteří nejsou ekonomicky aktivní. Takové situace se týkají především těch občanů, jejichž práva na pohyb vycházejí z předpokladu, že mají dostatečné prostředky na obživu pro sebe a své rodiny (čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice o občanství), a studentů (čl. 7 odst. 1 písm. c) této směrnice). Mimo tyto situace se nelze argumentace nepřiměřenou zátěží dovolávat.

126.

Dále chci uvést, že i pokud jde o omezení práv pobytu vyjmenovaných kategorií občanů, tato omezení nemohou být automatická. Navzdory určité míře akademické kritiky směřující ke srozumitelnosti judikatury Soudního dvora týkající se takových omezení ( 66 ) je mi jasné, že stát, který by se chtěl takové argumentace dovolávat, by musel nejprve prokázat systémové ohrožení svého systému sociální pomoci ( 67 ) a dále prokázat, že takové ohrožení v konkrétním případě odůvodňuje omezení práva konkrétní osoby. Pokud se tedy členské státy rozhodnou, že se budou dovolávat argumentace nepřiměřenou zátěží, kterou připouští unijní právní předpisy, musí stále dodržovat zásadu proporcionality ( 68 ).

127.

Se všemi osobami, které požívají práva pobytu na základě směrnice o občanství, musí hostitelský stát zacházet stejně jako s vlastními státními příslušníky. Jediné výjimky z této zásady jsou výslovně uvedeny v čl. 24 odst. 2 směrnice o občanství. Jelikož se jedná o výjimku ze zásady rovného zacházení, musí být toto ustanovení vykládáno restriktivně ( 69 ).

128.

Předkové v přímé linii mobilních pracovníků v Unii nespadají do oblasti působnosti čl. 24 odst. 2 směrnice o občanství.

129.

Pro shrnutí lze uvést, že práva pobytu předků v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, nelze omezit s odůvodněním, že tito předkové představují nepřiměřenou zátěž pro systém sociální pomoci státu, ani nelze z jakýchkoli důvodů omezit nárok na rovné zacházení, který vyplývá z práva pobytu.

130.

To je podle mého názoru výsledkem legislativního konsensu na unijní úrovni ohledně přijatelné rovnováhy mezi zájmy na volném pohybu a obavami o sociální systémy členských států. Oprávněné obavy členských států o jejich systémy sociální pomoci byly, jak uvedla Komise, zohledněny během legislativního procesu, který vedl k přijetí směrnice o občanství.

131.

Výsledkem tohoto legislativního konsensu je současná situace, kdy ani mobilní pracovníci v Unii, ani jejich předkové v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, nemohou být hostitelským státem považováni za nepřiměřenou zátěž. Jinými slovy, tito rodinní příslušníci jsou stejně (ne)přiměřenou zátěží jako státní příslušníci tohoto státu.

132.

V tomto ohledu mají členské státy možnost organizovat své systémy sociální pomoci takovým způsobem, který považují za vhodný. Mohou si zvolit, které typy příspěvků budou poskytovat, nebo se mohou rozhodnout, že stávající příspěvek zruší nebo sníží jeho výši. V rámci této volby však členské státy musí mezi faktory ovlivňující jejich politická rozhodnutí zahrnout vyživované rodinné příslušníky mobilních pracovníků v Unii, kteří mají bydliště v jejich zemi.

133.

Irsko proto nemůže považovat GV za nepřiměřenou zátěž pro svůj systém sociální pomoci, pokud je její žádost o příspěvek v invaliditě posuzována na základě jejího přímého nároku na rovné zacházení, který vyplývá z jejího odvozeného práva pobytu.

134.

Druhou možností je pojmout argumentaci nepřiměřenou zátěží z hlediska solidarity, která je chápána jako ochota podílet se na sdílení zátěže. Taková solidarita bývá obvykle založena na příslušnosti k určitému společenství, ať už národnímu, profesnímu, rodinnému či evropskému ( 70 ), což umožňuje vyloučení těch, kteří nejsou členy tohoto společenství, neboť sdílení zátěže s nimi je vnímáno jako nepřiměřené ( 71 ).

135.

Žalovaní v tomto ohledu tvrdí, že předkové v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, by měli mít nárok na takové sociální dávky, jako je příspěvek v invaliditě, teprve poté, co získají trvalý pobyt, nikoli však během prvních pěti let pobytu v hostitelském státě. To se podle nich odráží ve struktuře směrnice o občanství, která rozlišuje mezi krátkodobými pobyty v zemi po dobu do tří měsíců ( 72 ), pobyty po dobu delší než tři měsíce ( 73 ), a konečně trvalým pobytem, kterého lze dosáhnout po pěti letech pobytu v hostitelském státě ( 74 ). Podle názoru těchto žalovaných by během prvních pěti let měli být za rodinné příslušníky odpovědní mobilní pracovníci v Unii, které tito rodinní příslušníci následovali do hostitelského státu, a tito rodinní příslušníci by neměli požadovat, aby náklady spojené s jejich pobytem nesli daňoví poplatníci v tomto státě.

136.

Směrnice o občanství totiž uznává odstupňovaný systém práv založený na délce pobytu v hostitelském státě ( 75 ). To však neodráží stupňování solidarity. Tato směrnice nepředpokládá, že by práva příbuzných v přímé linii mobilního občana Unie, kteří jsou vyživovanými osobami, mohla být po uplynutí tří měsíců jejich pobytu v hostitelském státě omezena ( 76 ).

137.

Rovné zacházení s předky v přímé linii, pokud jde o jejich přístup k sociálním dávkám, ve skutečnosti usnadňuje jejich postupnou integraci do společnosti hostitelského členského státu ( 77 ).

138.

Směrnice o občanství i nařízení o pracovnících tedy odrážejí „určitou finanční solidaritu státních příslušníků tohoto státu s příslušníky ostatních členských států“, kterou Soudní dvůr uznal ve svém zásadním rozsudku ve věci Grzelczyk ( 78 ).

139.

Konečně nelze zapomínat na to, že podle čl. 70 odst. 4 nařízení č. 883/2004 lze o takovou dávku, jako je příspěvek v invaliditě, žádat pouze v členském státě bydliště (viz bod 7 tohoto stanoviska). Jinými slovy, pokud by tento typ zvláštní nepříspěvkové dávky existoval v Rumunsku, GV by o něj nemohla v tomto státě požádat, neboť má bydliště v Irsku.

140.

Irsko tedy nemůže považovat GV za nepřiměřenou zátěž pro svůj systém sociální pomoci z důvodu, že nebyla součástí jeho společnosti dostatečně dlouho na to, aby si zasloužila solidaritu.

141.

Konečně se musím vypořádat s další obavou, kterou vyjádřily vlády členských států zúčastněné na tomto řízení, ale která je přítomna rovněž v unijním politickém životě, jakož i v právní vědě. Týká se strachu z takzvané „sociální turistiky“. Členské státy, zejména ty s vyšší úrovní sociální ochrany, vyjadřovaly hlasité obavy ohledně občanů Unie, kteří se rozhodnou přestěhovat do těchto zemí výhradně s cílem využívat jejich systémů sociální pomoci ( 79 ). Tato praxe, která je často považovaná za zneužití práva na volný pohyb, byla řešena v rozsudku ve věci Dano ( 80 ). V uvedené věci bylo rozhodnuto, že hospodářsky nečinní občané Unie, kteří využili práva volného pohybu pouze za účelem získání sociální pomoci v hostitelském státě, nemohou požívat rovného zacházení podle směrnice o občanství ( 81 ).

142.

Může k takovému zneužití dojít za situace, kdy ekonomicky neaktivní občan odvozuje své právo pobytu a právo na rovné zacházení od práva na pohyb mobilního pracovníka v Unii, který je ekonomicky aktivním občanem? Lze si představit situaci, kdy se občan Unie rozhodne pracovat (nebo se stát samostatně výdělečně činným) v členském státě odlišném od svého členského státu původu pouze proto, aby umožnil svému předkovi (či svým předkům) v přímé linii žádat o sociální pomoc v hostitelském státě. I v rámci takovéhoto nepravděpodobného scénáře ( 82 ) by byl občan Unie, od jehož práva je odvozeno postavení příjemce, v němž se nachází přímý příbuzný, který je vyživovanou osobou, pracovníkem v hostitelském státě. Přestěhování občana do jiného členského státu za prací nelze považovat za zneužití, ale spíše za výkon základního práva vyplývajícího ze Smlouvy. Pokud určitá osoba vstoupí do hostitelského státu pouze jako uchazeč o zaměstnání, umožňuje čl. 24 odst. 2 směrnice o občanství členským státům vyloučit tuto osobu a její rodinné příslušníky z nároku na některé dávky sociální pomoci, jako jsou dávky sociálního zabezpečení, nikoli však nutně z nároku na všechny dávky ( 83 ). Pokud jsou však práva rodinných příslušníků založena na právech mobilního pracovníka v Unii, pak nechápu, jak lze tvrdit, že se tento pracovník přestěhoval výhradně s cílem získat sociální pomoc.

143.

I když si nedovedu představit možnost zneužití, nemohu ji zcela vyloučit. V takových situacích by bylo možné použít za účelem zabránění naplnění rizika zneužití článek 35 směrnice o občanství, který byl přijat speciálně s cílem zamezit tomuto riziku, jakož i judikaturu ve věci Dano.

144.

Situace, která nastala v projednávané věci, takové obavy patrně nevyvolává. AC pracovala a pobývala v Irsku již dlouhou dobu. Vytvořila si silné vazby na irskou společnost, což je zřejmé ze skutečnosti, že dne 17. července 2015 získala irské státní občanství ( 84 ). Těžko uvěřit, že to vše bylo naplánováno pouze s cílem přivést svou matku do Irska, aby zde požádala o sociální dávku ( 85 ).

145.

Výše uvedené argumenty, ať již společně, nebo samostatně, vedou k závěru, že pokud jsou splněny podmínky rovného zacházení ( 86 ), pojem „nepřiměřená zátěž pro systém sociální pomoci členského státu“ nepředstavuje zákonný důvod pro to, aby členský stát odepřel předkům v přímé linii mobilních pracovníků v Unii, kteří jsou vyživovanými osobami, přístup ke zvláštním nepříspěvkovým peněžitým dávkám.

146.

V důsledku toho mám za to, že čl. 45 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 7 odst. 2 nařízení o pracovnících a čl. 21 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 24 odst. 1 směrnice o občanství musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, která omezuje přístup ke zvláštní nepříspěvkové peněžité dávce předka v přímé linii mobilního pracovníka v Unii, který požívá odvozeného práva pobytu na základě svého statusu vyživované osoby vůči tomto pracovníkovi a který legálně pobývá ve státě bydliště po dobu delší než tři měsíce, a to z důvodu, že vyplácení této dávky bude mít za následek to, že se dotčený rodinný příslušník stane nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci tohoto státu.

147.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) odpověděl následovně: