1.

Kasačním opravným prostředkem se Land Rheinland-Pfalz (spolková země Porýní-Falc, Německo, dále jen „spolková země“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 19. května 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise (T‑218/18, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:282), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise C(2017) 5289 final ze dne 31. července 2017 o státní podpoře SA.47969 (2017/N), kterou poskytlo Německo na podporu provozu letiště Frankfurt-Hahn (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2.

V rámci projednávané věci byly proti tomuto rozsudku podány dva vedlejší kasační opravné prostředky, přičemž prvním z nich se Evropská komise domáhá zrušení tohoto rozsudku a druhým se společnost Deutsche Lufthansa AG (dále jen „DLH“) domáhá jeho zrušení v rozsahu, ve kterém zamítl druhou výtku první části jediného žalobního důvodu uplatněného společností DLH v řízení v prvním stupni.

3.

Soudní dvůr je opětovně dotazován na aktivní legitimaci k napadení rozhodnutí, kterým Komise rozhodla o ukončení správního řízení v oblasti státní podpory s odůvodněním, že předmětná státní podpora nevyvolává pochybnosti o slučitelnosti s vnitřním trhem. V tomto kontextu se má Soudní dvůr vyslovit k tomu, jaký rozsah je třeba přiznat pojmu „zúčastněná strana“ a v jakých případech lze mít za to, že tato strana uplatnila kasačním opravným prostředkem porušení svých procesních práv. Dále bude třeba, aby Soudní dvůr rozhodl zejména o tom, zda bylo opodstatněné, že Tribunál použil právní pojem „celkový scénář“ za účelem určení, zda dotčená státní podpora byla převedena na jiný podnik jejím přímým příjemcem. Na žádost Soudního dvora se toto stanovisko zaměří výhradně na tyto právní otázky.

4.

Dne 7. dubna 2017 oznámila Spolková republika Německo Komisi záměr poskytnout podporu na provoz letiště Frankfurt-Hahn, a to s ohledem na jeho ztrátovost (dále jen „sporná podpora“). Toto letiště je provozováno společností Flughafen Frankfurt-Hahn GmbH (dále jen „FFHG“).

5.

Sporným rozhodnutím Komise v podstatě rozhodla, že není namístě zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, a to vzhledem k tomu, že ačkoliv dané opatření je státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je slučitelné s vnitřním trhem podle odstavce 3 písm. c) tohoto článku. Konkrétně Komise ve svém rozhodnutí zejména uvedla, že ve spádové oblasti letiště Frankfurt-Hahn nejsou jiná letiště.

6.

Před přijetím sporného rozhodnutí přijala Komise dvě další rozhodnutí týkající se opatření přijatých Spolkovou republikou Německo ve prospěch letiště Frankfurt-Hahn a ve prospěch společnosti Ryanair. Prvním z nich je rozhodnutí Komise (EU) 2016/788 ze dne 1. října 2014 o státní podpoře SA.32833 (11/C) (ex 11/NN), kterou poskytlo Německo v souvislosti s opatřeními v oblasti financování letiště Frankfurt-Hahn v období od roku 2009 do roku 2011 (Úř. věst. 2016, L 134, s. 1), které bylo předmětem usnesení ze dne 17. května 2019, Deutsche Lufthansa v. Komise (T‑764/15, nezveřejněné, EU:T:2019:349). Druhým je rozhodnutí Komise (EU) 2016/789 ze dne 1. října 2014 o státní podpoře SA.21121 (C29/08) (ex NN 54/07), kterou poskytlo Německo v souvislosti s financováním letiště Frankfurt-Hahn a finančními vztahy mezi tímto letištěm a společností Ryanair (Úř. věst. 2016, L 134, s. 46), které bylo předmětem rozsudku ze dne 12. dubna 2019, Deutsche Lufthansa v. Komise (T‑492/15, EU:T:2019:252). Kasační opravné prostředky podané proti tomuto usnesení a proti tomuto rozsudku byly zamítnuty rozsudky ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise (C‑453/19 P, EU:C:2021:608) a ze dne 20. ledna 2022, Deutsche Lufthansa v. Komise (C‑594/19 P, EU:C:2022:40).

7.

Kromě toho zahájila Komise dne 26. října 2018, na základě stížnosti navrhovatelky, formální vyšetřovací řízení, zapsané pod číslem SA.43260 a týkající se dalších opatření ve prospěch letiště Frankfurt-Hahn a ve prospěch společnosti Ryanair (dále jen „řízení Hahn IV“).

8.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. března 2018 podala společnost DLH žalobu na zrušení sporného rozhodnutí.

9.

Společnost DLH uplatnila před Tribunálem v podstatě jediný žalobní důvod.

10.

Napadeným rozsudkem Tribunál rozhodl, že Komise nezohlednila správně všechna kritéria pro posouzení spádové oblasti letiště Frankfurt-Hahn, která měla zohlednit podle pokynů ke státní podpoře letišť a leteckých společností (Úř. věst. 2014, C 99, s. 3), a tudíž nedostatečná a neúplná analýza, kterou provedla, neumožnila Komisi rozptýlit veškeré pochybnosti ohledně slučitelnosti sporné podpory s vnitřním trhem. Tribunál proto jedinému žalobnímu důvodu společnosti DLH částečně vyhověl a sporné rozhodnutí zrušil.

11.

Kasačním opravným prostředkem spolková země navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, s konečnou platností zamítl žalobu proti spornému rozhodnutí a uložil společnosti DLH náhradu nákladů řízení v prvním stupni a nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

12.

Společnost DLH navrhuje, aby Soudní dvůr odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný nebo v každém případě zamítl jako neopodstatněný a uložil spolkové zemi náhradu nákladů řízení.

13.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, prohlásil žalobu v prvním stupni za nepřípustnou nebo, podpůrně, za neopodstatněnou a uložil společnosti DLH náhradu nákladů řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.

14.

V rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku společnost DLH navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž zamítá druhou výtku první části jejího jediného žalobního důvodu, a aby uložil spolkové zemi náhradu nákladů řízení.

15.

Spolková země navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl vedlejší kasační opravný prostředek společnosti DLH, zrušil napadený rozsudek a s konečnou platností zamítl žalobu proti spornému rozhodnutí a aby uložil společnosti DLH náhradu nákladů řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.

16.

Komise navrhuje, aby byl vedlejší kasační opravný prostředek společnosti DLH odmítnut jako nepřípustný nebo, podpůrně, zamítnut jako neopodstatněný a aby byla společnosti DLH uložena náhrada nákladů řízení v prvním stupni a nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

17.

V rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, prohlásil žalobu v prvním stupni za nepřípustnou nebo, podpůrně, za neopodstatněnou a aby uložil společnosti DLH náhradu nákladů řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.

18.

Společnost DLH navrhuje, aby Soudní dvůr odmítl vedlejší kasační opravný prostředek Komise jako nepřípustný nebo v každém případě zamítl jako neopodstatněný a aby uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

19.

Spolková země navrhuje, aby Soudní dvůr vyhověl vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise, zrušil napadený rozsudek, s konečnou platností zamítl žalobu proti spornému rozhodnutí a aby uložil společnosti DLH náhradu nákladů řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.

20.

Společnost DLH, spolková země a Komise přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 30. listopadu 2022.

21.

Na žádost Soudního dvora se bude toto stanovisko týkat pouze prvního důvodu hlavního kasačního opravného prostředku spolkové země a prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise, které vycházejí z nesprávného právního posouzení a nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku, co se týče určení aktivní legitimace společnosti DLH v projednávané věci, jakož i druhého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti DLH, vycházejícího z toho, že Tribunál nesprávně použil pojem „celkový scénář“ pro účely určení, zda posuzovaná státní podpora byla společností FFHG převedena na společnost Ryanair, a z toho plynoucího posouzení, zda existovala pochybnost stran slučitelnosti sporné podpory s vnitřním trhem.

22.

Úvahy Tribunálu vedoucí k uznání aktivní legitimace společnosti DLH, a v důsledku toho k zamítnutí námitky nepřípustnosti žaloby této společnosti kritizuje spolková země a Komise v souvislosti s výkladem pojmu „zúčastněná strana“ a pouze spolková země v rozsahu, ve kterém se společnost DLH dovolávala svých procesních práv.

23.

V bodech 39 až 56 napadeného rozsudku Tribunál v podstatě rozhodl, že společnost DLH je „zúčastněnou stranou“ ve smyslu čl. 1 písm. h) nařízení (EU) 2015/1589 ( 2 ) ze dvou důvodů. Jednak v bodě 50 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že sporná podpora, poskytnutá letišti Frankfurt-Hahn, je způsobilá ovlivnit soutěžní postavení letiště Frankfurt nad Mohanem, které je hlavním uzlovým letištěm společnosti DLH, a dotknout se tak zájmů této letecké společnosti. Dále Tribunál v bodech 51 až 54 tohoto rozsudku zdůraznil, že sporná podpora tím, že letišti Frankfurt-Hahn umožnila pokračovat v činnosti, umožnila společnosti Ryanair udržovat konkurenční tlak, který na společnost DLH prostřednictvím tohoto letiště vyvíjí.

24.

V bodech 61 až 64 napadeného rozsudku měl Tribunál v podstatě za to, že z celkové analýzy žaloby na neplatnost vyplývá, že společnost DLH vytýkala Komisi, že porušila její procesní práva tím, že rozhodla nezahájit formální vyšetřovací řízení.

25.

Než přistoupím k analýze týkající se ověření opodstatněnosti výtek vznesených spolkovou zemí a Komisí, je třeba uvést několik úvodních poznámek za účelem určení právního kontextu, v rámci něhož musí být aktivní legitimace společnosti DLH posouzena.

26.

V souladu s čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU je aktivní legitimace zejména přiznána fyzické nebo právnické osobě k podání žaloby proti unijnímu aktu, který jí není určen za podmínky, že se jí tento akt „bezprostředně a osobně“ dotýká.

27.

Mám-li shrnout tradiční judikaturu, tato osoba je „bezprostředně dotčena“, existuje-li přímý vztah mezi napadeným aktem a právním postavením této osoby ( 3 ), a je „osobně dotčena“, je-li tímto aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo z důvodu faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám ( 4 ).

28.

Jak již bylo zmíněno, tyto dvě podmínky jsou odlišné povahy, jelikož bezprostřední dotčení se zásadně týká právního postavení žalobce, kdežto osobní dotčení se týká výlučně jeho faktické situace ( 5 ).

29.

Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o žalobu proti rozhodnutí Komise v oblasti státní podpory, je třeba uvést, že v rámci řízení o kontrole státních podpor upraveného v článku 108 SFEU, musí být rozlišována jednak předběžná fáze přezkumu zavedená v odstavci 3 tohoto článku, jejímž cílem je pouze umožnit Komisi, aby si utvořila prvotní názor na to, zda je předmětná podpora částečně či plně slučitelná, a jednak formální fáze vyšetřování podle odstavce 2 uvedeného článku. Formální fáze je nezbytná, pokud Komise zaznamená „závažné obtíže“ při posouzení toho, zda je podpora slučitelná s vnitřním trhem. V případě, že prvotní přezkum neumožnil překonat veškeré tyto obtíže, je tedy Komise povinna, aby měla k dispozici úplné informace, vyžádat si veškerá nezbytná stanoviska a zahájit za tím účelem formální vyšetřovací řízení ( 6 ). Teprve v rámci formálního vyšetřovacího řízení proto Smlouva ukládá Komisi povinnost vyzvat „zúčastněné strany“ k podání připomínek.

30.

Podle ustálené judikatury sahající až k rozsudkům Cook v. Komise ( 7 ) a Matra v. Komise ( 8 ), jestliže Komise, ač nezahájila formální vyšetřovací řízení, rozhodnutím přijatým po skončení předběžné fáze zkoumání konstatuje, že podpora je slučitelná s vnitřním trhem, mohou se zúčastněné strany domoci dodržení svých procesních práv, pouze pokud mají možnost toto rozhodnutí zpochybnit před unijním soudem. Žaloba na zrušení takového rozhodnutí podaná „zúčastněnou stranou“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU je tudíž prohlášena za přípustnou, sleduje-li autor této žaloby jejím podáním zajištění ochrany procesních práv, kterých požívá na základě posledně uvedeného ustanovení ( 9 ). V takovém případě žalobce na rozdíl od žalobce, který zpochybňuje opodstatněnost rozhodnutí přijatého na konci formálního vyšetřovacího řízení, nemusí prokázat, že má zvláštní postavení ve smyslu rozsudku Plaumann, přičemž tak by tomu bylo zejména tehdy, když by bylo žalobcovo postavení na trhu „podstatně dotčeno“ podporou, která je předmětem daného rozhodnutí ( 10 ).

31.

Pojem „zúčastněná strana“ upřesnil unijní normotvůrce v čl. 1 písm. h) nařízení (ES) č. 659/1999 ( 11 ), který byl nahrazen čl. 1 písm. h) nařízení 2015/1589, který definuje „zúčastněnou stranu“ jako „kterýkoliv členský stát, osobu, podnik nebo sdružení podniků, jejichž zájmy by mohly být ovlivněny poskytnutím podpory, zejména příjemce podpory, konkurenční podniky a profesní sdružení“. I když tento pojem zahrnuje zejména konkurenční podnik příjemce podpory, dle ustálené judikatury se tento pojem vztahuje na neurčitý okruh adresátů ( 12 ). Soudní dvůr tím připustil, aby podnikům, které nejsou přímými konkurenty příjemce podpory, bylo přiznáno postavení „zúčastněné strany“, a to za podmínky, že bude právně dostačujícím způsobem prokázáno, že podpora může mít konkrétní dopad na jejich situaci ( 13 ).

32.

Právě ve světle těchto poznámek dále posoudím konkrétní výtky uplatněné spolkovou zemí a Komisí týkající se úvah Tribunálu, na jejichž základě prohlásil žalobu, kterou k němu podala společnost DLH, za přípustnou.

33.

Komise tvrdí, že Tribunál vyložil pojem „nepřímý konkurent“ příliš extenzivně, a dospěl tak chybně k závěru, že společnost DLH je „zúčastněnou stranou“ ve smyslu judikatury Soudního dvora. Komise má za to, že se Tribunál předně nedržel požadavků formulovaných v rozsudcích Kronoply a Rakousko v. Scheucher-Fleisch a další ( 14 ), ve kterých podle ní Soudní dvůr konstatoval, co se týče prokázání existence nepřímé konkurence, nezbytnost prokázání zaprvé toho, že příjemce podpory a nepřímý konkurent jsou v konkurenčním vztahu, a to přinejmenším v části jejich činnosti, a dále toho, že podpora je způsobilá ovlivnit soutěžní postavení tohoto konkurenta. Dále Komise tvrdí, že Tribunál opomněl určit skutečné účinky dotčené pomoci na letiště Frankfurt nad Mohanem, zejména na jeho ziskovost a na nabídky letů jak společnosti DLH z letiště Frankfurt nad Mohanem, tak společnosti Ryanair z letiště Frankfurt-Hahn.

34.

I když je pravda, že jak uvádí Komise, Tribunál podle všeho zamýšlel vymezit v bodech 45 a 46 napadeného rozsudku vztah mezi příjemkyní sporné podpory, společností FFHG, a žalobkyní, společností DLH, jako vztah nepřímé konkurence, je výklad přijatý judikaturou k otázce, zda podnik, který není přímým konkurentem příjemce podpory, je „zúčastněnou stranou“, mnohem širší, než jak tvrdí Komise.

35.

Co se týče první výtky Komise, podle které Tribunál nevzal v úvahu, že existence nepřímé konkurence předpokládá, že žalobce a příjemce podpory jsou konkurenty přinejmenším v části jejich činnosti, je třeba uvést, že tato výtka vychází z rozsudků Kronoply a Rakousko v. Scheucher-Fleisch.

36.

Nedomnívám se, že s výkladem těchto rozsudků, jak jej navrhuje Komise, může Soudní dvůr souhlasit.

37.

V rozsudku Kronoply přiznal Soudní dvůr postavení „zúčastněné strany“ podniku, který nebyl přímým konkurentem příjemce podpory, ale pro svůj výrobní proces potřeboval stejnou surovinu. Z tohoto rozsudku naproti tomu nijak nevyplývá, že tím chtěl Soudní dvůr, v obecné rovině, omezit přiznání takového postavení pouze na podniky nacházející se v konkurenčním vztahu s příjemcem podpory přinejmenším v části jejich činnosti.

38.

Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Rakousko v. Scheucher-Fleisch, dotčená podpora spočívala v grantech poskytovaných v rámci programu na podporu výroby, úpravy, zpracování a uvádění zemědělských výrobků na trh v Rakousku prostřednictvím značky jakosti a jejími příjemci byly všechny podniky působící v řetězci specifickém pro tuto značku, včetně některých podniků zabývajících se porážkou a bouráním zvířat a jejich zákazníků v maloobchodu.

39.

Žalobci, kterými byly podniky specializujícími se na porážku a bourání zvířat a nevyužívaly uvedené značky, byly považovány za zúčastněné strany, a to jako přímí konkurenti podniků vyvíjejících stejnou činnost a využívajících značky jakosti a jako nepřímí konkurenti maloobchodníků nesoucích tuto značku. Soudní dvůr tak přiznal postavení „nepřímých konkurentů“ podnikům, jakými byli žalobci, které nevyvíjely činnost na stejné úrovni jako maloobchodníci, a tudíž s nimi nebyly v konkurenčním vztahu v žádné části jejich činnosti ( 15 ).

40.

Tyto rozsudky jsou ostatně součástí linie judikatury, ve které Soudní dvůr podle mého názoru konstatoval, a to v mnohem širším okruhu situací, než jak tvrdí Komise v projednávané věci, že postavení „zúčastněné strany“ náleží podnikům, které nejsou přímými konkurenty příjemce podpory. Velmi dobře je tento přístup Soudního dvora patrný v rozsudku 3F.

41.

Ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, se jednalo o dánskou právní úpravu, včetně daňových opatření, použitelnou na mezinárodní dánský námořní rejstřík. Podle této právní úpravy jednak tento rejstřík umožňoval majitelům lodí v něm zapsaných zaměstnávat jako námořníky státní příslušníky třetích států a vyplácet jim mzdu v souladu s vnitrostátním právem jejich státu, tedy nižší než mzdu podle dánského práva. Dále byli všichni námořníci zaměstnaní na těchto lodích osvobozeni od daně z příjmu, což znamenalo snížení mzdových nároků těchto námořníků vůči majitelům lodí.

42.

Ve svém rozsudku Soudní dvůr připustil, že odborovému svazu námořníků je možné přiznat postavení „zúčastněné strany“ z důvodu, že dotčená podpora může mít konkrétní dopad na jeho situaci a že tento dopad se týká jeho „soutěžního postavení“nikoliv na trhu, na němž působí majitelé lodí, ale právě na trhu poskytování pracovní síly, a to ve vztahu k ostatním odborovým svazům námořníků, jejichž členové jsou zaměstnáni na lodích zapsaných v uvedeném rejstříku ( 16 ).

43.

Tento rozsudek 3F, je-li nahlížen společně s rozsudky Kronoply a Rakousko v. Scheucher-Fleisch, by mohl naznačovat, že pojem „zúčastněná strana“ vyžaduje prokázání toho, že poskytnutí podpory má dopad na soutěžní postavení žalobce, a to bez ohledu na to, zda se tento dopad týká trhu odlišného od trhu, na kterém působí příjemce podpory.

44.

Rozsudek ve věci Ja zum Nürburgring v. Komise ( 17 ), vynesený nedávno Soudním dvorem, nadto rozsah tohoto pojmu podle všeho významným způsobem rozšířil.

45.

V tomto rozsudku bylo uznání postavení žalobce, majícího právní formu spolku, jako „zúčastněné strany“ odůvodněno tím, že dotčená podpora byla v rámci prodeje aktiv komplexu Nürburgring poskytnuta soukromému podniku sledujícímu maximalizaci zisků, a to ohrožovalo cíle obecného zájmu žalobce, jakož i samotnou jeho existenci, úzce spjatou se závodním okruhem Nürburgring ( 18 ).

46.

Výtku Komise v tom smyslu, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepožadoval, aby společnost DLH prokázala, že je, byť částečně, v konkurenčním vztahu k letišti Frankfurt-Hahn, nelze tudíž podle mého názoru přijmout.

47.

Co se týče druhé výtky Komise, podle které měl Tribunál implicitně za to, že není nutné určit skutečné účinky způsobené poskytnutím podpory pro účely přiznání postavení „zúčastněné strany“ podniku, který není konkurentem příjemce podpory, je třeba uvést, že Komise odkazuje opět na rozsudky Kronoply a Rakousko v. Scheucher-Fleisch.

48.

Domnívám se, že na základě těchto rozsudků nelze prokázat, že správný výklad pojmu „zúčastněná strana“ vyžadoval, aby Tribunál určil účinky dotčené podpory na letiště Frankfurt nad Mohanem, a to především na jeho ziskovost a na nabídky letů jak společnosti DLH z letiště Frankfurt nad Mohanem, tak společnosti Ryanair z letiště Frankfurt-Hahn.

49.

Co se týče prvního z těchto rozsudků, Soudní dvůr potvrdil úvahy Tribunálu, podle kterých žalobkyně prokázaly, že došlo ke zvýšení cen dřeva, a přestože žalobkyně neprokázaly, že toto zvýšení bylo způsobeno poskytnutím dotčené podpory, nebylo možné vyloučit existenci negativních následků pro ně. Zvýšení cen dřeva Soudní dvůr zmínil pouze proto, aby podpořil svůj závěr ohledně existence čistě potencionálního ovlivnění postavení žalobkyň na trhu v důsledku této podpory, a ani zdaleka ho neuvedl v souvislosti se skutečným účinkem poskytnutí podpory ( 19 ).

50.

Pokud jde o druhý rozsudek, v žádném z jeho bodů Soudní dvůr podle mého názoru nekonstatuje existenci skutečných účinků podpory, z nichž by měli prospěch maloobchodníci na úkor žalobců (podniků zabývajících se porážkou a bouráním zvířat a nevyužívajících danou značku).

51.

Výše analyzované rozsudky 3F a Nürburgring mimoto jen potvrzují, že k tomu, aby byl učiněn závěr, že podniku, který není přímým konkurentem příjemce podpory, může být přiznáno postavení „zúčastněné strany“, není nezbytné, aby byly konstatovány skutečné účinky podpory.

52.

Tato druhá výtka tedy podle mého názoru nemůže obstát.

53.

Komise tvrdí, že Tribunál podal nesprávný výklad pojmu „zúčastněná strana“, jelikož nevyžadoval, aby společnost DLH prokázala, že poskytnutím předmětné podpory byly ovlivněny „její právní zájmy nebo její právní postavení“.

54.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z konstantní judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „zúčastněná strana“ se použije zejména na podnik, který není přímým konkurentem příjemce podpory, jestliže tvrdí, že „poskytnutím podpory by mohly být ovlivněny jeho zájmy“, a za tím účelem „právně dostačujícím způsobem prokáže, že podpora může mít konkrétní dopad na jeho situaci“ ( 20 ). Z této judikatury naproti tomu podle mého názoru nevyplývá, že by bylo postavení „zúčastněné strany“ možné přiznat pouze podnikům, jejichž právní zájem nebo právní postavení by mohlo být ovlivněno.

55.

Na podporu svého výkladu cituje Komise rozsudky 3F a Nürburgring. Ohledně prvního rozsudku má Komise podle všeho za to, že postavení „zúčastněné strany“ bylo navrhovateli, odborovému svazu námořníků, přiznáno z důvodu, že poskytnutí podpory ovlivnilo jeho právní postavení tím, že změnilo jeho vyjednávací pozici vůči některým dánským majitelům lodí, což podle mého soudu svědčí o nesprávném pochopení rozsudku. Jak již bylo objasněno výše, toto postavení vyplývalo podle Soudního dvora z toho, že bylo dotčeno soutěžní postavení tohoto odborového svazu ve vztahu k ostatním odborovým svazům námořníků při vyjednávání kolektivních dohod, což mělo za následek dopady na schopnost uvedeného odborového svazu nabírat členy ( 21 ). Za těchto podmínek nebyla žádná změna v právním postavení navrhovatele vyžadována. V případě druhého rozsudku Komise tvrdí, že změna právního postavení umožňující závěr, že navrhovatel je „zúčastněnou stranou“, spočívá v tom, že cíl obecného zájmu sledovaný navrhovatelem se pro něj stal „po právní stránce nerealizovatelným“, neboť příjemce podpory a nabyvatel komplexu Nürburgring byl soukromou společností. Komise tak podle všeho naznačuje, že poskytnutí dotčené podpory mělo mít za následek budoucí změnu v právním postavení navrhovatele. Já jsem nicméně toho názoru, že se závěr Soudního dvora zakládá na neslučitelnosti cíle sledovaného navrhovatelem a cíle sledovaného podnikem, který byl příjemcem podpory, a nezahrnuje v žádném směru úvahy týkající se například případného budoucího rozpuštění navrhovatele ( 22 ).

56.

To, že kritérium spočívající ve změně právních zájmů nebo právní situace žalobce v rámci tohoto posouzení není relevantní, by ostatně nemělo být překvapivé. Jak již bylo v tomto stanovisku objasněno, aktivní legitimace jako „zúčastněné strany“ ohledně rozhodnutí, kterým byla podpora prohlášena za slučitelnou po ukončení předběžné fáze zkoumání podpor, má zmírnit podmínku, podle níž musí být žalobce „osobně dotčen“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, a to v souladu s tím, jak tuto podmínku vyložil Soudní dvůr v judikatuře vyplývající z rozsudku Plaumann. Postavení „zúčastněné strany“ je tedy vyjádřením právního kritéria, které je relevantní pro účely posouzení podmínky osobního dotčení vyplývající ze Smlouvy o FEU. Přitom, jak již bylo vysvětleno, tato podmínka se týká faktické, a nikoliv právní situace žalobce.

57.

Z toho plyne, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval jako „zúčastněnou stranu“ společnost DLH pouze s ohledem na její ekonomický zájem.

58.

Ostatní výtky uplatněné v tomto ohledu Komisí nemohou podle mého názoru navrhovaný výklad zvrátit.

59.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nelze nezbytnost dotčení právních zájmů nebo právního postavení žalobkyně dovodit prostřednictvím paralely s judikaturou týkající se bezprostředního dotčení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce Smlouvy o FEU ( 23 ), ani paralely s judikaturou týkající se „zájmu na rozhodnutí sporu“, jak jej vymezuje čl. 40 druhý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie, ani z rozsudku Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci (dále jen „rozsudek Montessori“) ( 24 ).

60.

První judikatura se týká výkladu podmínky „bezprostředně dotčený“ a není z výše uvedených důvodů v žádném ohledu relevantní.

61.

Druhá judikatura se týká ustanovení statutu Soudního dvora, podle kterého mají právo vstoupit do řízení ve sporech předložených Soudnímu dvoru Evropské unie instituce a jiné subjekty Unie a každá jiná osoba, které mohou prokázat zájem na rozhodnutí sporu. Podle této ustálené judikatury se zájmem na rozhodnutí sporu rozumí bezprostřední a přítomný zájem na tom, aby bylo vyhověno návrhům účastníka řízení, kterého vedlejší účastník zamýšlí podpořit, což vyžaduje ověřit, zda je vedlejší účastník bezprostředně dotčen rozhodnutím Komise a zda je jeho zájem na výsledku sporu jistý. Jak připomíná Komise, Soudní dvůr upřesnil, že zájem na rozhodnutí sporu lze v zásadě považovat za dostatečně bezprostřední pouze v rozsahu, v němž je toto rozhodnutí způsobilé změnit právní postavení osoby podávající návrh na vstup do řízení v postavení vedlejšího účastníka ( 25 ). Jedná se nicméně o posouzení obdobné posouzení týkajícímu se bezprostředního dotčení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a jako takové je nepoužitelné v rámci výkladu pojmu „zúčastněná osoba“. Tento exegetický výsledek je v každém případě výsledkem vyvažování, specifického pro vedlejší účastenství, mezi požadavkem umožnit lepší posouzení rámce věcí a požadavkem zamezit velkému množství individuálních vedlejších účastenství, které by ohrožovalo efektivitu a řádný průběh řízení ( 26 ).

62.

Rozsudek Montessori ( 27 ) je v tomto kontextu irelevantní, jak již rozhodl Soudní dvůr ve věci Nürburgring. V rozsudku Montessori se nejednalo o postavení osoby nebo podniku jako „zúčastněné strany“, ale o možný přímý dopad, ohledně rozhodnutí Komise, které zachovalo veškeré účinky dotčených vnitrostátních opatření zavádějících režim podpor, na právní postavení stěžovatele, který tvrdí, že jej tato opatření znevýhodňují v hospodářské soutěži ( 28 ).

63.

Komise a spolková země kritizují v několika ohledech také posouzení Tribunálu týkající se vztahů mezi společnostmi DLH a Ryanair, uvedená v bodech 51 až 54 napadeného rozsudku.

64.

Komise má předně za to, že v souvislosti s existencí hospodářské soutěže mezi společnostmi DLH a Ryanair porušil Tribunál, v bodech 52 a 53 napadeného rozsudku, povinnost odpovědět na všechny její argumenty.

65.

Nejprve je třeba připomenout jednak, že v rámci kasačního opravného prostředku je účelem přezkumu Soudního dvora zejména ověření, zda Tribunál právně dostačujícím způsobem odpověděl na soubor argumentů uplatněných navrhovatelem, a jednak, že důvod vycházející z nedostatečné odpovědi Tribunálu na argumenty uvedené v prvním stupni v podstatě znamená, že je tvrzeno porušení povinnosti uvést odůvodnění, která vyplývá z článku 36 statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na Tribunál na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu a článku 117 jednacího řádu Tribunálu. Je ovšem třeba dodat, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora není Tribunál povinen poskytnout vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu, a odůvodnění ze strany Tribunálu tedy může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které Tribunál nevyhověl jejich argumentům, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat přezkum ( 29 ).

66.

Nutno poznamenat, že ve svých písemných podáních v řízení na prvním stupni Komise důrazně zpochybnila tvrzení, podle kterého si lety nabízené společností Ryanair z letiště Frankfurt-Hahn konkurují s lety, které do stejných destinací nabízí společnost DLH z letiště Frankfurt nad Mohanem.

67.

V tomto ohledu Komise zejména zdůraznila zaprvé, že společnost DLH využívá letiště Frankfurt nad Mohanem jako uzlové letiště („hub“) a že velká většina cestujících jsou tranzitní cestující, zatímco společnost Ryanair zajišťuje z letiště Frankfurt-Hahn nízkonákladové lety v rámci přepravy „z jednoho bodu do druhého“ (tzv. Point-to-Point), a zadruhé, že údajné důkazy, předložené Tribunálu společností DLH, neobsahují žádné informace svědčící o existenci takové hospodářské soutěže, jako jsou údaje týkající se vývoje počtu cestujících a ziskovosti leteckých spojení provozovaných společností DLH paralelně se společností Ryanair ( 30 ).

68.

Přitom body napadeného rozsudku, které jsou předmětem výtek Komise, a zejména bod 52, svědčí o přístupu prakticky založeném na domněnkách stran otázky existence hospodářské soutěže mezi společnostmi DLH a Ryanair vzhledem k tomu, že se v nich Tribunál omezuje na konstatování, že shoda destinací letů provozovaných těmito společnostmi „může svědčit o existenci konkurenčního vztahu“. Podle mého názoru nelze mít za to, že Tribunál tímto implicitně odpověděl na argumenty uplatněné Komisí právě za účelem zpochybnění mandatorní povahy vztahu mezi premisou (shoda destinací předmětných letů) a závěrem (existence hospodářské soutěže). Proto se domnívám, že toto odůvodnění nelze v žádném případě považovat za dostačující k tomu, aby Komisi umožnilo pochopit důvody odmítnutí jejích argumentů a Soudnímu dvoru vykonat soudní přezkum.

69.

Z toho vyplývá, že úvahy uvedené v bodech 51 až 54 napadeného rozsudku jsou stiženy vadou odůvodnění, a Soudní dvůr by měl tedy této výtce vyhovět.

70.

S ohledem na tento závěr není nezbytné posuzovat ostatní výtky vznesené spolkovou zemí a Komisí týkající se těchto úvah Tribunálu.

71.

Komise v podstatě vytýká Tribunálu, že pro účely odůvodnění přípustnosti žaloby společnosti DLH vycházel z údajného konkurenčního vztahu mezi letištěm Frankfurt nad Mohanem a letištěm Frankfurt-Hahn a z dopadu sporné podpory na letiště Frankfurt nad Mohanem, ačkoliv tyto argumenty nebyly v žalobě na neplatnost uplatněny.

72.

I když se Komise dovolává porušení pravidel upravujících důkazní břemeno, mám za to, že jí vznesená výtka, zkoumáme-li ji pozorněji, spíše míří na porušení zásady kontradiktornosti ze strany Tribunálu.

73.

V tomto ohledu připomínám, že podle judikatury Soudního dvora zásada kontradiktornosti nejen přiznává každému účastníku určitého řízení právo seznamovat se s důkazy a vyjádřeními předloženými soudu protistranou a vyjadřovat se k nim. Uvedená zásada rovněž zahrnuje právo účastníků řízení seznamovat se s právními důvody uplatněnými soudem bez návrhu, na kterých soud hodlá založit své rozhodnutí, a vyjadřovat se k nim. Ke splnění požadavků spojených s právem na spravedlivý proces je totiž třeba, aby se účastníci řízení seznámili jak se skutkovými, tak s právními okolnostmi, které jsou rozhodné pro výsledek řízení, a měli možnost se k nim kontradiktorně vyjádřit ( 31 ).

74.

V bodě 50 napadeného rozsudku má Tribunál podle všeho za to, že letiště Frankfurt-Hahn a letiště Frankfurt nad Mohanem jsou soutěžiteli.

75.

V části žaloby na neplatnost věnované přípustnosti společnost DLH nijak nezmiňuje hospodářskou soutěž mezi těmito dvěma letišti a argumentuje téměř výhradně soutěžním vztahem, který má se společností Ryanair.

76.

Zajisté je třeba uvést, že v úvodní části své žaloby (bod 48), jakož i v části týkající se opodstatněnosti sporného rozhodnutí (body 117 a 118) společnost DLH usiluje o to prokázat, že subvencování společnosti Ryanair společností FFHG umožnilo této letecké společnosti přemístit se na významnější letiště, zejména na letiště Frankfurt nad Mohanem, a že správce posledně jmenovaného letiště nyní aplikuje strategii spočívající v přilákání nízkonákladových leteckých společností. V této souvislosti společnost DLH kritizuje, jak v rámci své analýzy slučitelnosti dotčené podpory s vnitřním trhem Komise vymezila spádovou oblast letiště Frankfurt-Hahn, a zejména kritizuje bod 46 sporného rozhodnutí.

77.

Domnívám se nicméně, že za těchto podmínek jen na základě značně volného výkladu této žaloby, v rámci kterého by bylo třeba provést logický krok s cílem dovodit implicitní, ale nezbytný význam textu žaloby, by bylo možné dospět k závěru, že společnost DLH má za to, že mezi těmito dvěma letišti existuje konkurenční vztah, a tuto skutečnost následně zohlednit při posouzení otázky, zda společnost DLH právně dostačujícím způsobem prokázala, že dotčená podpora může mít konkrétní dopad na její situaci.

78.

Jelikož se tím Tribunál dopustil porušení zásady kontradiktornosti, navrhuji Soudnímu dvoru, aby této výtce vyhověl.

79.

Spolková země tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 50 napadeného rozsudku rozhodl, že sporná podpora by mohla vést ke konkurenčnímu tlaku na letiště Frankfurt nad Mohanem, který by mohl mít negativní vliv na jeho zákazníky, včetně společnosti DLH.

80.

Vzhledem k tomu, že jsem navrhl vyhovět předchozí výtce týkající se porušení důkazního břemene v souvislosti s tím, že nebyla tvrzena existence konkurenčního vztahu mezi letištěm Frankfurt-Hahn a letištěm Frankfurt nad Mohanem, budu se touto výtkou zabývat pouze podpůrně.

81.

Než přistoupím k posouzení této výtky, je nutné připomenout, že právní rámec relevantní v projednávané věci byl upřesněn v rozsudku, který přijal Soudní dvůr v nedávné době ve věci Solar Ileias Bompaina.

82.

Uvedená věc se týkala řecké právní úpravy mající za následek snížení výkupních cen hrazených takovým výrobcům využívajícím obnovitelné zdroje energie jako navrhovatelka a mající za cíl vyrovnání deficitu zvláštního účtu, který byl dříve vytvořen legislativní cestou za účelem financování výkupních cen zejména ve prospěch těchto výrobců. Tento účet byl financován z převážné části prostřednictvím zvláštního příspěvku k tíži spotřebitelů a z dalších zdrojů, mimo jiné příjmy účastníků relevantního trhu. Podle navrhovatelky tato právní úprava představovala poskytnutí podpory dodavatelům elektřiny, jelikož ti nebyli povinni hradit žádný příspěvek. Pokud by povinnost hradit příspěvek na vyrovnání uvedeného deficitu byla stanovena i těmto dodavatelům, byla by finanční situace navrhovatelky, jak tvrdila, příznivější, neboť by nebylo nutné snížit výkupní ceny, z nichž měla prospěch.

83.

Pokud jde o otázku, zda podpora mohla mít konkrétní dopad na situaci navrhovatelky, Soudní dvůr v tomto rozsudku upřesnil, že ačkoli zásah do zájmů navrhovatelky může být pouze potenciální, riziko konkrétního dopadu na tyto zájmy musí být prokázáno právně dostačujícím způsobem ( 32 ). Jinými slovy, relevantním kritériem je podle Soudního dvora existence potenciální příčinné souvislosti, prokázané právně dostačujícím způsobem, mezi údajnou podporou a skutečným narušením zájmů nebo postavení dotčeného podniku na trhu ( 33 ).

84.

V duchu těchto zásad Soudní dvůr potvrdil závěr Tribunálu, že navrhovatelka nevysvětlila, jak mohlo údajné osvobození dodavatelů elektřiny ovlivnit stanovení nových výkupních cen použitelných na navrhovatelku, když přitom provedené úpravy měly především vyvážit nadměrnou náhradu dříve poskytovanou těmto výrobcům ( 34 ).

85.

Pro účely výkladu je užitečné zastavit se na okamžik a připomenout, že jak bylo vysvětleno v bodě 30 tohoto stanoviska, judikatura rozšířila okruh subjektů, které mohou být kvalifikovány jako „zúčastněná strana“, a to tím, že od sebe oddělila postavení zúčastněné strany a existenci konkurenčního vztahu mezi žalobcem a příjemcem podpory.

86.

Požadavek na dokazování potenciální příčinné souvislosti mezi podporou a konkrétním narušením postavení žalobce se v důsledku takového rozšíření jeví být překážkou, která umožňuje zabránit tomu, aby se žaloba proti takovému rozhodnutí Komise, jako je sporné rozhodnutí, změnila v jakousi actio popularis. Soudní dvůr nás podle mého názoru nabádá k tomu, abychom tuto souvislost pojímali relativně úzce a měli přitom na paměti, že tato souvislost vyžaduje prokázání pouze čistě potencionálního, nikoliv skutečného, dotčení postavení žalobce.

87.

Tento přístup podle mého názoru zahrnuje požadavek na to, aby bylo prokázáno, že samotná sporná podpora, a nikoliv pouhá existence potenciálního střetu zájmů mezi jejím příjemcem a žalobcem, může mít dopad na zájmy žalobce ( 35 ).

88.

V bodě 50 napadeného rozsudku Tribunál v podstatě rozhodl, že s ohledem na to, že letiště Frankfurt nad Mohanem je pro společnost DLH hlavní leteckou základnou a nachází se v blízkosti letiště, které je příjemcem sporné podpory, společnost DLH má zájem na tom, aby provoz letiště Frankfurt nad Mohanem nebyl narušen případným dotčením jeho soutěžního postavení, které by mohlo z poskytnutí sporné podpory vyplývat.

89.

Takto vymezená příčinná souvislost má podle mého názoru zjevnou slabinu.

90.

Tribunál neuvádí žádnou skutečnost dokládající, že by měl případný konkurenční tlak vyvinutý na letiště Frankfurt nad Mohanem negativní dopady na zákazníky tohoto letiště, jako je společnost DLH. V tomto ohledu se ztotožňuji s námitkou spolkové země, podle které by vývody založené na obecných úvahách týkajících se politiky hospodářské soutěže mohly vést i k domněnce opačné v tom smyslu, že z důvodu konkurenčního tlaku by letiště Frankfurt nad Mohanem bylo nuceno nabízet výhodnější smluvní podmínky leteckým společnostem, které na něm působí.

91.

S ohledem na tyto úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby v případě, že dospěje k závěru, že předchozí analyzovanou výtku je třeba zamítnout, rozhodl, že úvahy uvedené v bodě 50 napadeného rozsudku obsahují nesprávné právní posouzení, a z toho důvodu předmětné výtce vyhověl.

92.

Spolková země vytýká Tribunálu zaprvé, že měl nesprávně za to, zejména v bodě 62 napadeného rozsudku, že společnost DLH ve své žalobě na neplatnost Komisi vytýkala, že porušila její procesní práva, když se rozhodla nezahájit formální vyšetřovací řízení, a zadruhé, že tento závěr Tribunál řádně neodůvodnil.

93.

Podle ustálené judikatury Tribunálu nepřísluší, aby vykládal žalobu žalobce, která zpochybňuje výhradně opodstatněnost rozhodnutí posuzujícího podporu jako takového, tak, že ve skutečnosti směřuje k ochraně procesních práv, kterých žalobce požívá na základě čl. 108 odst. 2 SFEU, pokud žalobce výslovně neuplatnil žalobní důvod za tímto účelem. Takový výklad by totiž vedl k překvalifikování předmětu žaloby ( 36 ).

94.

V rozsudcích Kronoply a Rakousko v. Scheucher-Fleisch Soudní dvůr potvrdil, že pokud žalobci navrhují v prvním stupni zrušení rozhodnutí Komise nezahájit formální vyšetřovací řízení, výše uvedené omezení pravomoci vykládat žalobní důvody nemůže Tribunálu ve svém důsledku znemožňovat přezkum argumentů uvedených žalobcem ve věci samé a ověřit, zda z nich nevyplývají i skutečnosti podporující žalobní důvod, který žalobce také uvedl a kterým je výslovně tvrzena existence závažných potíží odůvodňujících nutnost zahájit formální vyšetřovací řízení ( 37 ).

95.

V rozsudku Belgie v. Deutsche Post a DHL International ( 38 ) Soudní dvůr upřesnil, že není nezbytné, aby žaloba na neplatnost jasně uváděla žalobní důvod jednoznačně identifikovatelný tak, že směřuje k ochraně procesních práv žalobkyň. Soudní dvůr shledal jako dostatečné, že dle samotného znění této žaloby žalobkyně tvrdí, že nezahájení formálního vyšetřovacího řízení jim zabránilo v tom, aby mohly požívat procesních záruk, na něž mají právo. Za takových okolností je podle Soudního dvora žaloba na neplatnost přípustná v případě, že Tribunál rozhodne pouze o žalobních důvodech této žaloby, které směřují k prokázání, že Komise měla zahájit formální vyšetřovací řízení ( 39 ).

96.

Okolnosti projednávané věci jsou podle mého názoru obdobné. Žaloba podaná společností DLH v prvním stupni směřuje proti rozhodnutí Komise nezahájit formální vyšetřovací řízení. I když žaloba společnosti DLH na neplatnost jasně neuvádí žalobní důvod jednoznačně identifikovatelný jako směřující k ochraně jejích procesních práv, ze znění této žaloby, zejména z jejích bodů 55 a 56, vyplývá, že společnost DLH uplatňuje argumenty, které lze chápat v tom smyslu, že Komisi vytýkají, že nezahájila formální vyšetřovací řízení.

97.

Tribunál přitom v napadeném rozsudku nevyhodnotil žalobní důvody tak, jak požaduje Soudní dvůr, a dopustil se proto nesprávného právního posouzení. Této výtce spolkové země je tedy třeba podle mého názoru vyhovět.

98.

V každém případě podle mého názoru nelze mít za to, že bod 62 napadeného rozsudku s ohledem na jeho přílišnou neurčitost a lapidárnost splňuje požadavky vyplývající z povinnosti Tribunálu uvést odůvodnění. Tribunál měl výslovně uvést body žaloby společnosti DLH na neplatnost, které by mu umožnily podložit jeho obecné posouzení, podle kterého vyplývá z „celkové analýzy“ této žaloby, že se společnost DLH dovolává svých procesních práv.

99.

Ve věci samé kritizuje společnost DLH zejména úvahy uvedené v bodech 129 až 142 napadeného rozsudku, na jejichž základě Tribunál zamítl výtky vznesené společností DLH s tím, že Komise nebyla povinna za účelem posouzení, zda existuje pochybnost o slučitelnosti sporné podpory s vnitřním trhem, zohlednit více opatření přijatých ve prospěch společnosti Ryanair. Podle DLH měla tato podpora kompenzovat ztráty, které společnost FFHG utrpěla právě z důvodu těchto opatření ve prospěch společnosti Ryanair, takže tato letecká společnost byla ve skutečnosti nepřímým příjemcem sporné podpory, což mělo vzbudit pochybnosti o její slučitelnosti s vnitřním trhem. Komise tento argument zpochybňuje.

100.

Vzhledem k tomu, že navrhuji Soudnímu dvoru, aby ve věci přípustnosti žaloby, kterou společnost DLH podala k Tribunálu, rozhodl negativně, následující úvahy je třeba vnímat jako čistě podpůrné.

101.

Předně je třeba poukázat na to, že závěr Tribunálu uvedený v bodě 140 napadeného rozsudku se zakládá na dvou zjištěních. Tribunál má jednak v bodě 137 napadeného rozsudku za to, že některá opatření ve prospěch společnosti Ryanair jsou předmětem „řízení Hahn IV“. Dále Tribunál v bodech 138 a 139 tohoto rozsudku rozhodl, že žádné z těchto opatření není součástí „celkového scénáře“ sporné podpory.

102.

Společnost DLH zpochybňuje zejména opodstatněnost použití pojmu „celkový scénář“ za účelem vyloučení možnosti, že sporná podpora byla převedena na společnost Ryanair.

103.

V tomto ohledu uvádím, že tři kritéria zohledněná Tribunálem za účelem určení existence celkového scénáře jsou i) rozložení sporné podpory a posuzovaných opatření v čase, ii) změna ve vlastnické struktuře, k níž došlo mezi uzavřením smlouvy a poskytnutím podpory, a iii) odlišná forma těchto opatření.

104.

Z toho vyplývá, že posouzení, které Tribunál provádí za účelem určení, zda jsou sporná podpora a další dotčená opatření součástí „celkového scénáře“, věcně odpovídá analýze požadované judikaturou Soudního dvora za účelem určení, zda lze více po sobě jdoucích opatření podpory pro účely uplatnění pravidel v oblasti státní podpory považovat za jediné opatření. Připomínám, že Soudní dvůr uznal, že tak tomu může být tehdy, když státní zásahy vykazují z hlediska jejich časového rozvržení, jejich cíle a situace podniku v době těchto zásahů natolik úzké vazby, že je nemožné je od sebe oddělit ( 40 ).

105.

Předmětný důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku se nicméně netýká kvalifikace řady státních zásahů státní podpory, jelikož povaha přímé platby ve prospěch společnosti FFHG jako státní podpory není zpochybňována. Právní otázka, která je v jádru tohoto důvodu, se dotýká případné existence nepřímého příjemce této podpory za účelem jejího navrácení, konkrétně toho, zda lze mít za to, že podpora byla převedena na společnost Ryanair.

106.

Z toho důvodu jsem přesvědčen o tom, že použití judikatury navazující na rozsudek Bouygues ( 41 ) není v projednávané věci relevantní, o čemž ostatně svědčí skutečnost, že zjištění, podle kterých jsou sporná podpora a další opatření rozloženy v čase, mají odlišnou formu, respektive podle kterých se změnila vlastnická struktura společnosti FFHG, nemohou vyloučit, že příjemcem uvedené podpory mohla být prostřednictvím těchto opatření společnost Ryanair.

107.

Určit, zda k tomuto převodu došlo, je možné pouze na základě judikatury Soudního dvora týkající se nepřímé výhody, jak vyplývá z rozsudků Německo v. Komise ( 42 ), Nizozemsko v. Komise ( 43 ) a Mediaset v. Komise ( 44 ).

108.

V bodě 116 sdělení o pojmu státní podpora ( 45 ) tuto poslední judikaturu Komise shrnula v tom smyslu, že vyžaduje posoudit „předvídatelné dopady opatření […] z hlediska ex ante“, a to s tím, že „nepřímá výhoda existuje, je-li opatření navrženo tak, aby vedlejší účinky nasměrovalo na identifikovatelné podniky nebo skupiny podniků“. Ačkoli souhlasím s výkladem Komise, nedávno jsem uvedl, že existence takové výhody vyplývá dle uvedené judikatury z obsahu použitelných ustanovení nebo z obsahu týchž ustanovení ve vztahu k existujícímu skutkovému rámci ( 46 ).

109.

Kritéria formulovaná judikaturou vycházející z rozsudku Bouygues, jak je Tribunál použil v bodech 138 a 139 napadeného rozsudku, nehrají v tomto posouzení očividně žádnou roli.

110.

V tomto ohledu lze jako příklad zmínit rozsudek Soudního dvora ve věci Nizozemsko v. Komise ( 47 ). Stručně řečeno, jednalo se o právní úpravu zakotvující podporu ve formě finanční náhrady určené provozovatelům nizozemských čerpacích stanic nacházejících se na hranici s Německem s cílem snížit rozdíl mezi sazbami spotřebních daní platných v Nizozemsku a v Německu a o smlouvu, podle které byly ropné společnosti zásobující čerpací stanice povinny započíst tento rozdíl v ceně benzínu u čerpacích stanic ve prospěch těchto provozovatelů. V rozsudku dospěl Soudní dvůr k závěru, že podpora byla převedena na ropné společnosti, a to i přesto, že dotčená opatření měla odlišnou formu, nevyvolávala účinky mezi stejnými stranami a byla rozložena v čase.

111.

Mám tudíž za to, že pro účely posouzení, zda je opatření, kterým byla přiznána sporná podpora, koncipováno tak, aby přinejmenším z části této podpory měla prospěch společnost Ryanair, měl Tribunál uplatnit kritérium vyplývající z judikatury v oblasti nepřímé výhody. Tím, že naopak použil kritéria vyplývající z judikatury vycházející z rozsudku Bouygues, se Tribunál podle mého názoru dopustil nesprávného právního posouzení.

112.

Se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno výše, pokud by měl Soudní dvůr dospět k závěru, že žaloba podaná společností DLH k Tribunálu je přípustná, měl by podle mého názoru druhému důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti DLH vyhovět.

113.

Ve světle výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby napadený rozsudek zrušil z důvodu nesprávných právních posouzení, kterých se Tribunál dopustil při určení aktivní legitimace společnosti DLH.