null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 20. října 2022(1)

Věc C‑423/21

Grand Production d.o.o.

proti

GO4YU GmbH,

DH,

GO4YU d.o.o.

MTEL Austria GmbH

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]

„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Směrnice 2001/29/ES – Autorské právo v informační společnosti – Článek 3 odst. 1 – Sdělování veřejnosti – Streamingová platforma – Přístup k obsahu chráněnému virtuální privátní sítí (VPN) – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 7 bod 2 – Soudní příslušnost ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“

 Úvod

1.        Z technického hlediska je internet prostředkem celosvětové komunikace: z každého místa na Zemi můžete získat přístup na jakékoli internetové stránky nebo poslat zprávu někomu, kdo se nachází na jakémkoli jiném místě. Z právního hlediska je tomu však jinak. Internet, stejně jako každý projev lidské činnosti, podléhá regulaci a tato regulace je ze své podstaty územní: její rozsah závisí na územní působnosti orgánu, který regulaci zavádí. Různé projevy činnosti na internetu mohou být navíc předmětem majetkových nebo osobnostních práv jednotlivců, přičemž tato práva – nebo jejich výkon – mohou být rovněž územně omezena.

2.        Existuje tedy zásadní rozpor mezi bezhraniční, celosvětovou povahou internetu na jedné straně a územně omezenými právy a povinnostmi, které jsou spojeny s různými činnostmi prováděnými prostřednictvím internetu, na straně druhé. Tento rozpor je možné se pokusit vyřešit dvěma způsoby: buď „teritorializací“ internetu prostřednictvím „zeměpisného blokování přístupu“ (geoblocking), nebo rozšířením územní působnosti orgánů na více zemí, což jim umožní regulovat činnosti prováděné na internetu na celém světě.

3.        V projednávané věci bude Soudní dvůr muset rozhodnout o otázkách spojených s oběma výše uvedenými metodami řešení tohoto rozporu.

 Právní rámec

4.        Článek 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2) stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

5.        Podle čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení platí:

„Nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů […].“

6.        Konečně čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[…]

2)      ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události;

[…]“

7.        Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(3) stanoví:

„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“

 Skutkové okolnosti, průběh řízení a předběžné otázky

8.        Grand Production d.o.o., společnost založená podle srbského práva, je výrobcem audiovizuálních zábavních pořadů přenášených na území Srbska srbskou televizní stanicí Prva Srpska Televizija.

9.        GO4YU d.o.o. Beograd, společnost rovněž založená podle srbského práva, je provozovatelem internetové streamingové platformy, kde je na základě smluv s Prva Srpska Televizija dále přenášen program této televizní stanice. Tato platforma je dostupná jak na území Srbska, tak mimo toto území.

10.      GO4YU GmbH [dále jen „GO4YU (Rakousko)“] a MTEL Austria GmbH, společnosti založené podle rakouského práva, poskytují na území Rakouska služby v oblasti propagace streamingové platformy vlastněné společností GO4YU Beograd, jakož i služby v oblasti vztahů se zákazníky, včetně uzavírání smluv a inkasa plateb. MTEL Austria je dceřinou společností společnosti GO4YU Beograd. DH je generálním ředitelem a jediným podílníkem společnosti GO4YU (Rakousko).

11.      Společnost GO4YU Beograd nemá právo dále přenášet na internetu mimo území Srbska a Černé Hory zábavní pořady vyrobené společností Grand Production. Je tedy povinna zablokovat přístup k těmto pořadům uživatelům internetu mimo území těchto dvou států. Tito uživatelé však mohou toto blokování obejít pomocí služby tzv. virtuální privátní sítě (VPN). Taková služba umožňuje uživateli připojit se k internetu prostřednictvím speciálního serveru („server VPN“), který maskuje IP adresu, a tím i fyzickou polohu uživatele(4). Uživatelé ze zemí mimo Srbsko a Černou Horu tak mohou pomocí této služby „předstírat“, že se nacházejí v těchto zemích, a obejít tak blokování přístupu, které provádí společnost GO4YU Beograd.

12.      Podle společnosti Grand Production si je společnost GO4YU Beograd vědoma toho, že lze její zeměpisné blokování přístupu obejít prostřednictvím služby VPN. Kromě toho bylo možné od 30. dubna 2020 do 15. června 2020 sledovat zábavní pořady žalobkyně v Rakousku prostřednictvím streamingové platformy společnosti GO4YU Beograd bez blokování přístupu.

13.      Na návrh společnosti Grand Production vydal Handelsgericht Wien (Obchodní soud ve Vídni, Rakousko) dne 28. září 2020 usnesení o předběžném opatření vůči společnostem GO4YU Beograd a MTEL Austria, které spočívalo v zákazu sdělování zábavních pořadů vyrobených prvně uvedenou společností veřejnosti na rakouském území. Uvedený soud naproti tomu zamítl návrh na vydání obdobného předběžného opatření vůči těmto dvěma společnostem v rozsahu, v němž přesahoval hranice Rakouska, a vůči dalším dvěma žalovaným [tj. DH a GO4YU (Rakousko)] v plném rozsahu.

14.      Toto usnesení bylo částečně změněno rozhodnutím Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) ze dne 28. ledna 2021, kterým byl návrh společnosti Grand Production v plném rozsahu zamítnut v rozsahu, v němž se týkal společnosti MTEL Austria. V platnosti tedy zůstalo pouze předběžné opatření přijaté vůči společnosti GO4YU Beograd, jež se omezovalo na rakouské území.

15.      Společnost Grand Production podala proti posledně uvedenému rozhodnutí opravný prostředek k předkládajícímu soudu, ve kterém žádá o vydání předběžného opatření vůči všem žalovaným spočívajícího v zákazu sdělování pořadů vyrobených touto společností veřejnosti s celosvětovou působností.

16.      Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být pojem ‚sdělování veřejnosti‘ uvedený v čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] vykládán v tom smyslu, že toto sdělování veřejnosti provádí přímý (v daném případě v Unii neusazený) provozovatel streamingové platformy, který

–        sám rozhoduje o obsahu a zatemnění jím šířeného televizního vysílání a technicky jej provádí,

–        má výlučná administrátorská práva k dané streamingové platformě,

–        může ovlivnit, jaké televizní pořady může prostřednictvím dané služby přijímat koncový uživatel, avšak nemůže ovlivnit obsah daných pořadů,

–        je jediným subjektem, který kontroluje, které pořady a obsah lze na kterém území kdy sledovat,

přičemž v každém případě

–        uživateli umožňuje přístup nejen k přenášenému obsahu, jehož online použití bylo povoleno příslušným nositelem práv, ale i k takovému chráněnému obsahu, pro který takový přístup nebyl sjednán, a

–        přímý provozovatel streamingové platformy si je vědom toho, že jeho služba umožňuje příjem chráněného přenášeného obsahu bez souhlasu nositelů práv také koncovým uživatelům, kteří využívají služby VPN, které vytvářejí dojem, že IP adresa a zařízení koncových zákazníků se nachází v oblastech, pro které existuje svolení nositele práv, avšak

–        příjem chráněného přenášeného obsahu prostřednictvím dané streamingové platformy byl bez svolení nositelů práv ve skutečnosti po dobu několika týdnů možný i bez zřízení VPN tunelu?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku:

Musí být pojem ‚sdělování veřejnosti‘ uvedený v čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] vykládán v tom smyslu, že toto sdělování veřejnosti provádí i třetí osoba (v daném případě usazená v Unii), která je s provozovatelem platformy popsaným v první otázce spojena na základě smluv nebo práva obchodních společností a která, aniž má vliv na zatemňování a na pořady či obsah přenosu nabízené na dané streamingové platformě,

–        propaguje streamingovou platformu provozovatele a jeho služby nebo

–        se zákazníky sjednává předplatné na zkoušku, které automaticky končí po 15 dnech, nebo

–        coby zákaznická podpora zajišťuje péči o zákazníky dané streamingové platformy nebo

–        na své internetové stránce nabízí placené předplatné pro danou streamingovou platformu a poté působí jako smluvní partner zákazníků a jako příjemce plateb, přičemž placené předplatné je koncipováno tak, že k výslovnému upozornění na to, že některé pořady nejsou k dispozici, dojde pouze v případě, že zákazník při uzavření smlouvy výslovně uvede, že má v úmyslu tyto pořady sledovat, avšak v případě, že to zákazník neuvede, resp. konkrétně nepožaduje, nejsou zákazníci na tuto skutečnost předem upozorněni?

3)      Musí být čl. 2 písm. a) a e), jakož i čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] ve spojení s čl. 7 bodem 2 nařízení [č. 1215/2012] vykládány v tom smyslu, že v případě údajného porušení autorského práva a práv s ním souvisejících, která přiznává členský stát sídla soudu, jemuž byla věc předložena, je tento soud – protože výkonu soudní pravomoci vnitrostátních soudů, pokud jde o protiprávní jednání uskutečněná v zahraničí, brání zásada teritoriality – příslušný pouze k rozhodnutí o újmě, která byla způsobena na území členského státu, jehož orgánem je, nebo tento soud může či musí rozhodnout i o skutcích, které byly podle tvrzení autora, jehož práva byla porušena, spáchány mimo toto území (kdekoli na světě)?“

17.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 12. července 2021. V odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení, která došla Soudnímu dvoru dne 11. července 2022, změnil předkládající soud první předběžnou otázku tak, že v předposlední odrážce této otázky nahradil slovo „avšak“ slovem „nebo“. Z toho vyplývá, že první předběžná otázka zní následovně:

„Musí být pojem ‚sdělování veřejnosti‘ uvedený v čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] vykládán v tom smyslu, že toto sdělování veřejnosti provádí přímý (v daném případě v Unii neusazený) provozovatel streamingové platformy, který

–        sám rozhoduje o obsahu a zatemnění jím šířeného televizního vysílání a technicky jej provádí,

–        má výlučná administrátorská práva k dané streamingové platformě,

–        může ovlivnit, jaké televizní pořady může prostřednictvím dané služby přijímat koncový uživatel, avšak nemůže ovlivnit obsah daných pořadů,

–        je jediným subjektem, který kontroluje, které pořady a obsah lze kdy na kterém území sledovat,

přičemž v každém případě

–        uživateli umožňuje přístup nejen k přenášenému obsahu, jehož online použití bylo povoleno příslušným nositelem práv, ale i k takovému chráněnému obsahu, pro který takový přístup nebyl sjednán, a

–        přímý provozovatel streamingové platformy si je vědom toho, že jeho služba umožňuje příjem chráněného přenášeného obsahu bez svolení nositelů práv také koncovým uživatelům, kteří využívají služby VPN, které vytvářejí dojem, že IP adresa a zařízení koncových zákazníků se nachází v oblastech, pro které existuje svolení nositele práv, nebo^[(5)^]

–        příjem chráněného přenášeného obsahu prostřednictvím dané streamingové platformy byl bez svolení nositelů práv ve skutečnosti po dobu několika týdnů možný i bez zřízení VPN tunelu?“

18.      Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení a Evropská komise. Tito účastníci řízení rovněž písemně odpověděli na otázky Soudního dvora. Soudní dvůr rozhodl, že rozhodne bez jednání.

 Analýza

19.      Předkládající soud položil v projednávané věci Soudnímu dvoru tři předběžné otázky. První se týká rozsahu odpovědnosti provozovatele streamingové platformy(6) za sdělování obsahu chráněného autorským právem veřejnosti na této platformě bez svolení držitele práv. Druhá otázka se týká případné odpovědnosti subjektů, které s tímto provozovatelem spolupracují. Konečně třetí otázka se týká rozsahu příslušnosti soudů členských států, pokud jde o porušování autorského práva. Těmito otázkami se budu zabývat v pořadí, v jakém byly položeny.

 K první předběžné otázce

20.      Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 vykládán v tom smyslu, že provozovatel streamingové platformy, který provádí další přenos televizního vysílání na internetu, porušuje výlučné právo na sdělování děl veřejnosti stanovené v tomto ustanovení, pokud:

a)      uživatelé obcházejí zeměpisné blokování přístupu prostřednictvím služby VPN tím způsobem, že chráněná díla jsou dostupná na území Evropské unie, pro které provozovatel výše uvedené platformy nemá svolení nositele autorských práv, nebo

b)      chráněná díla byla na uvedené platformě dostupná bez omezení na území Evropské unie bez svolení nositele autorských práv.

21.      Tato otázka nastoluje dvě hlavní otázky, a sice zaprvé, zda provozovatel streamingové platformy, na které je televizní vysílání dále přenášeno, provádí sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a zadruhé, zda je provozovatel takové platformy odpovědný za to, že uživatelé získají přístup k chráněnému obsahu tak, že obcházejí omezení přístupu, která provozovatel uplatňuje. Začnu touto první otázkou.

 Další přenos televizního vysílání na internetu jako sdělování veřejnosti

22.      Soudní dvůr již měl příležitost rozhodnout, že pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na další přenos děl zahrnutých v pozemním televizním vysílání:

–        který provádí subjekt odlišný od původního provozovatele vysílání,

–        přes internetový streaming zpřístupněný předplatitelům tohoto subjektu, kteří mohou tento další přenos přijímat poté, co se připojí k jeho serveru,

–        přestože se tito předplatitelé nacházejí v určené oblasti příjmu tohoto pozemního televizního vysílání a mohou toto vysílání legálně přijímat na televizním přijímači“(7).

23.      V této souvislosti je třeba upřesnit, že výhrada uvedená v poslední odrážce tohoto bodu rozsudku ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další (C‑607/11, EU:C:2013:147), týkající se situace, kdy se předplatitelé poskytovatele služby dalšího přenosu na internetu nacházejí v oblasti příjmu pozemního televizního vysílání, neznamená, že se uvedené řešení vztahuje pouze na takové situace. Tato výhrada byla nutná, aby se vyvrátil argument založený na neexistenci tzv. nové veřejnosti, tj. jiné veřejnosti, než na kterou bylo zaměřeno původní televizní vysílání. Soudní dvůr považoval tuto okolnost za irelevantní, jelikož další přenos na internetu je prováděn jinými technickými prostředky než původní televizní vysílání(8). Naproti tomu v situaci, kdy je další přenos na internetu rovněž dostupný mimo oblast příjmu původního televizního vysílání(9), je nutně určen širší veřejnosti než uvedené televizní vysílání. Takový další přenos tedy a fortiori představuje sdělování veřejnosti ve smyslu uvedeného čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

24.      Stejně tak není relevantní, zda je další přenos na internetu simultánní a nezměněný oproti původnímu televiznímu vysílání („live streaming“), jak tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další (C‑607/11, EU:C:2013:147), nebo je například s časovým posunem. Kritériem pro kvalifikaci takového dalšího přenosu jako sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 je totiž technický prostředek, kterým je prováděn, a skutečnost, že ho provádí jiný subjekt než původní provozovatel televizního vysílání.

25.      Konečně je třeba uvést, že ačkoli další přenos původního televizního vysílání na internetu má z technického hlediska druhotnou povahu a závisí na původním vysílání, z právního hlediska má činnost sdělování veřejnosti, kterou představuje takový přenos, samostatnou a na tomto vysílání nezávislou povahu. Okolnost, že původní televizní vysílání směřuje do oblasti mimo území Unie, a tudíž mimo územní působnost směrnice 2001/29, tedy nebrání tomu, aby byl další přenos tohoto vysílání na internetu považován za sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, pokud je tento další přenos dostupný na území, na které se tato směrnice vztahuje.

26.      Výše uvedené úvahy vedou k závěru, že v situaci popsané v bodě 20 tohoto stanoviska pod písm. b), tj. pokud jsou chráněná díla, obsažená v původním televizním vysílání mimo území Unie, volně dostupná na území Unie na streamingové platformě, která toto vysílání dále přenáší, provozovatel této platformy provádí sdělování těchto děl veřejnosti, přičemž na takové sdělování se vztahuje výlučné právo stanovené v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Takové sdělování děl veřejnosti, pokud je prováděno bez svolení nositele autorských práv, proto představuje porušení tohoto výlučného práva.

 Odpovědnost za obcházení omezení přístupu k dílům chráněným autorským právem na internetu ze strany uživatelů

27.      Nyní posoudím složitější otázku, a sice otázku odpovědnosti provozovatele streamingové platformy v situaci popsané v bodě 20 tohoto stanoviska pod písm. a). V dané situaci provozovatel streamingové platformy dodržuje práva nositele autorských práv a používá zeměpisné blokování přístupu na území, na kterém nemá svolení ke sdělování chráněných děl veřejnosti, v projednávaném případě na celém území Evropské unie, ale uživatelé toto blokování obcházejí prostřednictvím služby VPN, která jim umožňuje přístup k dílům, jako by se nacházeli na území, na které se vztahuje svolení ke sdělování veřejnosti, a sice území Srbska nebo Černé Hory.

28.      Zeměpisné blokování přístupu patří mezi nástroje pro tzv. správu digitálních práv („digital rights management“)(10). Jedná se o různé druhy ochranných opatření, jejichž cílem je zabránit užívání obsahu v digitálním (elektronickém) formátu způsobem, který je v rozporu s vůlí poskytovatele tohoto obsahu. Účelem těchto ochranných opatření je „zkorigovat“ vlastnosti digitálního formátu dat, které jsou z hlediska poskytovatelů obsahu nežádoucí, a sice možnost vytvářet prakticky bez nákladů libovolné množství dokonalých kopií a přenášet je (zejména prostřednictvím internetu) na libovolnou vzdálenost. Pokud jde o obsah šířený na internetu, nástroje pro správu digitálních práv, například v podobě zeměpisného blokování přístupu, mohou rovněž sloužit ke zrušení globálního charakteru tohoto média a umožnit jeho virtuální rozdělení na zeměpisné zóny, jak jsem zmínil v úvodu tohoto stanoviska.

29.      Nástroje pro správu digitálních práv se běžně používají k ochraně autorských práv a zabraňují nelegálnímu nebo prostě jen nežádoucímu použití chráněných děl šířených v digitálním formátu pro nositele těchto práv. Používají se také jako nástroj pro správu autorských práv k těmto dílům, což umožňuje vybírat oddělený poplatek za různé formy šíření téhož díla, rozdělit trh a tzv. cenově diskriminovat jeho různé části nebo konečně zpoplatnit obsah zpřístupněný na internetových stránkách.

30.      Nástroje pro správu digitálních práv sloužící k ochraně a správě autorských práv jsou samy o sobě chráněny unijním právem. Článek 6 směrnice 2001/29 ukládá členským státům, aby stanovily právní ochranu pro „účinné technologické prostředky“, což v souladu s definicí tohoto pojmu uvedenou v odstavci 3 tohoto článku zahrnuje nástroje pro správu digitálních práv.

31.      Soudní dvůr rovněž několikrát uvedl, že nástroje pro správu digitálních práv mohou v unijním právu vyvolávat právní účinky, včetně, což je z hlediska projednávané věci zvláště zajímavé, pokud jde o definici pojmu „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

32.      V rozsudku ze dne 13. února 2014, Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) rozhodl Soudní dvůr, že „skutečnost, že jsou na jedné internetové stránce uvedeny hypertextové odkazy na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje sdělování veřejnosti podle tohoto ustanovení“(11). Soudní dvůr upřesnil, že internetová stránka volně přístupná veřejnosti je určena všem uživatelům internetu, takže odkaz na dílo uvedené na této stránce neumožňuje přístup k tomuto dílu nové veřejnosti(12).

33.      Naproti tomu internetová stránka chráněná omezením přístupu(13) se zaměřuje pouze na své zákazníky, tj. na ty, kteří na tuto stránku získali přístup legálně. Obcházení tohoto omezení a zpřístupňování chráněných děl na nich obsažených jiným osobám, i když prostřednictvím odkazu z jiné internetové stránky, představuje umožnění přístupu nové veřejnosti a představuje činnost sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(14). Podle Soudního dvora tedy může použití nástrojů pro správu digitálních práv na internetu určit okruh osob (veřejnost), kterým je určena činnost sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(15).

34.      Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Vereniging Openbare Bibliotheken (C‑174/15, EU:C:2016:856), Soudní dvůr rozhodl, že se na elektronické půjčování knih může vztahovat výjimka pro veřejné knihovny stanovená v čl. 6 odst. 1 směrnice 2006/115/ES(16). Podmínkou bylo využití nástrojů pro správu digitálních práv, čímž se půjčování elektronických knih podobalo půjčování tištěných knih(17).

35.      Konečně v rozsudku ze dne 9. března 2021, VG Bild-Kunst (C‑392/19, EU:C:2021:181), Soudní dvůr rozhodl, že „vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, prostřednictvím techniky framingu na jiné internetové stránky třetí osoby, pokud při tomto vložení dochází k obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval tento nositel, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu [čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29]“(18). Soudní dvůr měl totiž za to, že nositel autorského práva tím, že použil technické prostředky proti framingu chráněného díla zpřístupněného na internetu, omezuje okruh osob, kterým je toto dílo zpřístupněno, na uživatele internetových stránek, na kterých došlo k prvotnímu zpřístupnění tohoto díla(19).

36.      Podle mého názoru lze podobnou úvahu uplatnit na zeměpisné blokování přístupu, o které jde v projednávané věci. Pokud nositel autorského práva (nebo držitel licence) takové blokování použil, je jeho sdělení určeno pouze okruhu osob, které mají přístup k chráněnému obsahu z území určeného tímto nositelem (tedy z území, na kterém není přístup blokován). Nositel tedy na zbylém území neprovádí sdělování veřejnosti.

37.      Pokud tedy na streamingové platformě vlastněné společností GO4YU Beograd jsou zábavní pořady vyrobené společností Grand Production předmětem zeměpisného blokování přístupu tak, že přístup k nim je zpravidla možný pouze z území Srbska a Černé Hory, pak společnost GO4YU Beograd tyto pořady na území Evropské unie nesděluje veřejnosti.

38.      Jak je však známo, ani ve virtuálním, ani v reálném světě neexistují bezpečnostní opatření, která nelze obejít nebo překonat. Může to být jen více či méně obtížné. To platí také pro zeměpisné blokování přístupu. Různé technické prostředky, včetně služeb VPN, umožňují obcházet tato blokování, zejména virtuální změnou polohy uživatele. I když existují technická opatření proti takovým praktikám, nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou plně účinná – pokroky v technikách porušování práv jsou vždy o krok napřed před pokroky v bezpečnostních technikách.

39.      To však neznamená, že subjekt, jehož zeměpisné blokování přístupu k chráněnému dílu uživatelé obcházejí, provádí sdělování tohoto díla veřejnosti na území, kde je přístup k němu blokován. Takový závěr by znemožnil správu autorských práv na internetu na územní úrovni – jakékoli sdělení veřejnosti na internetu by v zásadě muselo být globální.

40.      Podle mého názoru je třeba zaujmout obdobný přístup jako Soudní dvůr ve věcech týkajících se hypertextových odkazů. Pokud má hypertextový odkaz za následek obcházení omezení přístupu k obsahu chráněného autorským právem, je za zpřístupnění tohoto obsahu nové veřejnosti odpovědná osoba, která poskytuje hypertextový odkaz, a nikoli provozovatel internetových stránek, na kterých došlo k prvotnímu sdělení a jejichž omezení přístupu byla porušena.

41.      Specifickým prvkem projednávané věci je neexistence jakékoli třetí osoby, která by uživatelům zpřístupňovala pořady vyrobené společností Grand Production v rozporu se zeměpisným blokováním přístupu používaným společností GO4YU Beograd. Jsou to samotní uživatelé, kteří toto blokování obcházejí a získávají přístup k těmto pořadům bez cizího prostředníka(20).

42.      To však podle mého názoru nepostačuje k tomu, aby byla odpovědnost za tento skutkový stav přičtena společnosti GO4YU Beograd. Společnost Grand Production je pravděpodobně oprávněna tvrdit, že společnost GO4YU Beograd si je vědoma toho, že její zeměpisná blokování přístupu jsou prostřednictvím služeb VPN obcházena. Společnost Grand Production si je však toho rovněž vědoma. Obcházení různých typů bezpečnostních opatření ze strany uživatelů představuje riziko nerozlučně spojené se šířením děl chráněných autorským právem v digitální podobě, zejména na internetu. Tím, že společnost Grand Production povolila společnosti GO4YU Beograd, aby sdělovala její pořady veřejnosti na streamingové platformě na určitém území, musela vzít v potaz skutečnost, že určitý počet uživatelů může k těmto pořadům získat přístup z jiného území.

43.      To však neznamená odpovědnost společnosti GO4YU Beograd za veřejné sdělování uvedených pořadů takovým uživatelům. V souladu s logikou výše uvedené judikatury Soudního dvora je to právě vůle subjektu provádějícího sdělování veřejnosti, jak vyplývá z použitých technických bezpečnostních opatření, která určuje okruh osob, kterým je toto sdělování určeno.

44.      Jinak by tomu bylo pouze v případě, že by společnost GO4YU Beograd záměrně použila neúčinné zeměpisné blokování přístupu k tomu, aby skutečně umožnila osobám mimo území, kde má právo sdělovat veřejnosti pořady vyrobené společností Grand Production, přístup k těmto pořadům snazším způsobem, než jsou možnosti, které objektivně existují na internetu, zejména s ohledem na široce dostupné služby VPN. V takové situaci by bylo nutné mít za to, že společnost GO4YU Beograd provádí činnost při plné znalosti jejích důsledků s cílem poskytnout svým zákazníkům přístup k chráněnému dílu, a to v situaci, kdy bez této činnosti by její zákazníci nemohli toto dílo v zásadě užívat(21). To přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Strany licenční smlouvy se naproti tomu mohou v této smlouvě dohodnout na rozsáhlejších povinnostech držitele licence, pokud jde o omezení přístupu k obsahu, který je předmětem této smlouvy.

 Odpověď na první předběžnou otázkou

45.      S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že provozovatel streamingové platformy, který provádí další přenos televizního vysílání na internetu, neporušuje výlučné právo na sdělování děl veřejnosti stanovené v tomto ustanovení, pokud uživatelé obcházejí prostřednictvím služby VPN zeměpisné blokování přístupu tím způsobem, že chráněná díla jsou dostupná na území Evropské unie, pro které provozovatel této platformy nemá svolení nositele autorských práv. Naproti tomu takový provozovatel porušuje toto právo, pokud jsou chráněná díla na uvedené platformě bez omezení dostupná na území Evropské unie bez svolení nositele autorských práv.

 K druhé předběžné otázce

46.      Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 vykládán v tom smyslu, že subjekt spojený s provozovatelem streamingové platformy, na níž jsou zpřístupňována díla chráněná autorským právem – který propaguje tuto platformu, uzavírá smlouvy se zákazníky na služby, které tento provozovatel nabízí, a poskytuje těmto zákazníkům podporu, ale nemá vliv na obsah zpřístupňovaný na uvedené platformě ani na omezení přístupu uplatňovaná na tuto platformu k ochraně autorských práv třetích osob – rovněž provádí sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.

47.      Odpověď na tuto otázku lze podle mého názoru vyvodit ze stávající judikatury Soudního dvora týkající se sdělování děl chráněných autorským právem veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

48.      Ve svém stanovisku ve věci Stim a SAMI (C‑753/18, EU:C:2020:4) jsem již měl příležitost uvést, že i když Soudní dvůr ve své judikatuře konstatoval, že se jedná o sdělování veřejnosti v řadě případů, které jdou nad rámec pouhého přímého přenosu díla, všechny tyto situace však mají společné to, že mezi činností uživatele a díly chráněnými autorským právem, která jsou sdělována veřejnosti, existuje přímá souvislost. Tato přímá souvislost je ústředním prvkem, bez něhož nelze hovořit o činnosti sdělování takových děl veřejnosti(22). Soudní dvůr souhlasil s mým návrhem odpovědi na předběžnou otázku v uvedené věci a rozhodl, že pronájem motorových vozidel vybavených radiopřijímači nepředstavuje sdělování veřejnosti mimo jiné ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(23).

49.      Na těchto závěrech nic nemění ani následná judikatura Soudního dvora týkající se sdělování děl chráněných autorským právem veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Konkrétně v rozsudku ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando (C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503), Soudní dvůr rozhodl, že provozovatel platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, uskutečňuje (v rozporu s autorskými právy) sdělování chráněných děl pouze v případě, kdy si je tento provozovatel konkrétně vědom protiprávního zpřístupnění obsahu chráněného autorským právem na své platformě a takový obsah neprodleně neodstraní nebo k němu nezablokuje přístup, nebo kdy uvedený provozovatel, i když ví nebo vědět měl, že obecně uživatelé jeho platformy chráněné obsahy protiprávně zpřístupňují veřejnosti prostřednictvím této platformy, nezavede vhodné technologické prostředky, které je možné v jeho situaci očekávat od subjektu, který je běžně obezřetný, aby spolehlivě a účinně zabránil porušováním autorských práv na této platformě, nebo také v případě, kdy se tento provozovatel podílí na výběru chráněných obsahů, které jsou protiprávně sdělovány veřejnosti, na své platformě poskytuje prostředky sloužící specificky k protiprávnímu sdílení takových obsahů nebo taková sdílení vědomě podporuje(24). Naproti tomu pouhé poskytnutí služby zpřístupnění platformy umožňující šíření děl chráněných autorským právem na internetu nemůže prokázat, že provozovatel takové platformy provádí sdělování takových děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, i kdyby uživatelé bez takové platformy nemohli tato díla šířit(25).

50.      V projednávaném případě chybí taková přímá souvislost mezi činností subjektů, kterých se týká druhá předběžná otázka, a díly zpřístupňovanými veřejnosti na streamingové platformě společnosti GO4YU Beograd, včetně zábavních pořadů vyráběných společností Grand Production. Tyto subjekty nepochybně přispívají k fungování této platformy a zajišťují zprostředkování mezi platformou a jejími zákazníky. Bylo by dokonce možné mít za to, že jejich činnost je nezbytná k tomu, aby tito zákazníci měli přístup k obsahu šířenému na této platformě, jelikož za tímto účelem je nezbytné uzavřít smlouvu o předplatném. Naproti tomu tyto subjekty nemají žádný vliv na obsah šířený na této platformě ani žádnou možnost zabránit případným porušením autorského práva.

51.      Okolnost uvedená předkládajícím soudem v jeho druhé otázce, že zákazníci nejsou předem informováni o nedostupnosti určitého obsahu na platformě, včetně zábavních pořadů vyráběných společností Grand Production, tento závěr nijak nemění. Neinformování zákazníků o nedostupnosti určitého obsahu na platformě nic nemění na faktu takové nedostupnosti. Podle mého názoru neexistuje ani zjevná příčinná souvislost mezi neinformováním zákazníků o nedostupnosti tohoto obsahu a tendencí těchto zákazníků obcházet zeměpisné blokování přístupu, které je důvodem této nedostupnosti. Navíc, jak jsem již výše uvedl, podle mého názoru provozovatel streamingové platformy, a tím spíše další subjekty s ním spojené nenesou odpovědnost za to, že uživatelé obejdou technická omezení přístupu k dílům chráněným autorským právem.

52.      Osoby spojené s provozovatelem takové platformy mohou případně nést akcesorickou odpovědnost za napomáhání nebo spolupráci při porušování autorských práv, je-li zjištěno porušení těchto práv. Tato odpovědnost však není v unijním právu harmonizována a spadá výlučně do působnosti vnitrostátního práva členských států.

53.      S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že subjekt spojený s provozovatelem streamingové platformy, na níž jsou zpřístupňována díla chráněná autorským právem, který propaguje tuto platformu, uzavírá smlouvy se zákazníky na služby, které tento provozovatel nabízí, a poskytuje těmto zákazníkům podporu, ale nemá vliv na obsah zpřístupňovaný na uvedené platformě ani na omezení přístupu uplatňovaná na tuto platformu k ochraně autorských práv třetích osob, neprovádí sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.

 Ke třetí předběžné otázce

54.      Třetí předběžná otázka se týká rozsahu příslušnosti soudů členských států ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti. Podle znění této otázky, jak ji formuloval předkládající soud, jde o výklad čl. 2 písm. a) a e) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 ve spojení s čl. 7 bodem 2 nařízení č. 1215/2012.

55.      Předkládající soud upřesňuje, že tato otázka vyplývá z pochybností, které má s ohledem na judikaturu Soudního dvora. Soudní dvůr totiž rozhodl, že v případě tvrzeného porušení autorských práv zaručených členským státem, v němž má sídlo soud, k němuž byla podána žaloba, je tento soud na základě místa, kde se škoda projevila (německy „Erfolgsort“), příslušný k projednání žaloby na určení odpovědnosti za škodu způsobenou na uvedených právech zveřejněním chráněných děl na internetových stránkách přístupných v obvodu jeho příslušnosti, ale pouze k rozhodnutí o škodě způsobené na území tohoto členského státu(26).

56.      Soudní dvůr rovněž rozhodl, že osoba, která tvrdí, že její osobnostní práva byla porušena zveřejněním nesprávných údajů, jež se jí týkají, na internetové stránce a tím, že nebyly odstraněny komentáře, jež se jí týkají, může podat žalobu, jíž se domáhá opravy těchto údajů, odstranění těchto komentářů a náhrady veškeré utrpěné újmy u soudů toho členského státu, v němž se nachází středisko jejích zájmů. Naproti tomu taková osoba nemůže podat žalobu, jíž se domáhá opravy nesprávných údajů a odstranění komentářů, jež porušují její práva, u soudů každého členského státu, na jehož území jsou nebo byly informace zveřejněné na internetu dostupné(27).

57.      V projednávané věci se předkládající soud táže, zda s ohledem na předmět sporu v původním řízení, kterým není návrhem na náhradu škody, nýbrž návrhem na vydání předběžného opatření směřujícího k zákazu sdělování děl náležejících žalobkyni veřejnosti na internetu, musí být příslušnost soudu, jemuž byla věc předložena, určena v souladu s tímto prvně uvedeným rozsudkem, a sice že tato příslušnost je omezena na rakouské území, nebo v souladu s posléze uvedeným rozsudkem s tím důsledkem, že rakouské soudy jsou příslušné k vydání ochranných opatření celosvětového dosahu.

58.      Mám však pochybnosti o přípustnosti této předběžné otázky, neboť podle mého názoru Soudní dvůr není schopen poskytnout předkládajícímu soudu odpověď, která by byla užitečná pro vyřešení sporu, který je mu předložen. Zdá se ostatně, že tyto pochybnosti sdílejí i účastníci původního řízení.

59.      Především judikatura Soudního dvora citovaná výše byla rozvinuta na základě čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012(28), což je ustanovení, které předkládající soud zmiňuje rovněž ve znění otázky. Toto ustanovení stanoví, že ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti je příslušný soud místa, kde došlo ke škodné události. V tomto kontextu Soudní dvůr v uvedené judikatuře upřesnil rozsah pravomoci soudů členských států. Ve věci v původním řízení se však toto ustanovení nepoužije.

60.      Společnost GO4YU Beograd má sídlo v Srbsku, to znamená mimo území Unie, přičemž použití článku 7 nařízení č. 1215/2012 je omezeno na žalované s bydlištěm (nebo sídlem) v členských státech. Naproti tomu příslušnost soudů každého členského státu, pokud jde o žaloby směřující proti osobě, která nemá bydliště v některém členském státě, se určuje v souladu s čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení podle vlastních právních předpisů tohoto členského státu.

61.      Ostatní žalovaní v původním řízení mají sídlo nebo bydliště v Rakousku, a sice v členském státě předkládajícího soudu. Příslušnost rakouských soudů ve věcech, které se týkají těchto žalovaných, není určena čl. 7 bodem 2, neboť toto ustanovení se vztahuje na osoby, které jsou žalovány u soudů jiného členského státu, než je stát jejich bydliště, ale čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, podle kterého může být každá osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována u soudu tohoto státu. Příslušnost soudů tohoto členského státu je obecná a v zásadě není omezená, a to ani pravidly o příslušnosti(29). Judikaturu Soudního dvora citovanou v bodech 55 a 56 tohoto stanoviska tedy nelze v projednávané věci použít.

62.      Stejně tak se tato judikatura nemůže použít, jsou-li rakouské soudy příslušné k rozhodování o návrhu směřujícímu proti společnosti GO4YU Beograd podle rakouské právní úpravy v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, a to z důvodu propojení tohoto návrhu s návrhem podaným proti ostatním žalovaným(30). Rozsah příslušnosti v tomto ohledu totiž musí být obdobný rozsahu vyplývajícímu z čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení. V každém případě se jedná o otázku výkladu vnitrostátního práva(31).

63.      Předkládající soud dále nevysvětluje, jak by uplatnění úvah Soudního dvora z rozsudku ze dne 17. října 2017, Bolagsupplysningen a Ilsjan (C‑194/16, EU:C:2017:766) vedlo k neomezené příslušnosti rakouských soudů.

64.      Na jedné straně totiž nic nenasvědčuje tomu, že by se centrum zájmů společnosti Grand Production nacházelo v Rakousku, a nikoli v Srbsku, kde má tato společnost sídlo. Účastníci původního řízení ostatně sami v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem konstatují, že institut centra zájmů se v projednávané nepoužije.

65.      Na druhé straně, chceme-li analogicky použít závěr Soudního dvora, podle kterého vzhledem k všudypřítomné povaze údajů a obsahu umístěných na internetových stránkách a k tomu, že rozsah jejich šíření je v zásadě univerzální, je návrh domáhající se opravy údajů a odstranění komentářů jediný a nerozdělitelný, a tudíž jej lze předložit pouze jedinému soudu, který je příslušný pro rozhodování o celém nároku ve věci náhrady újmy(32), je třetí předběžná otázka v projednávané věci bezpředmětná. Podle tohoto závěru totiž musí být každý návrh domáhající se opravy nebo odstranění obsahu na internetu(33) předložen soudu s neomezenou místní příslušností, který musí být nejprve určen na základě příslušných ustanovení, v projednávané věci na základě rakouských pravidel o příslušnosti ve spojení s čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1215/2012. Není tedy již namístě se zabývat rozsahem příslušnosti tohoto soudu.

66.      S ohledem na výše uvedené navrhuji prohlásit třetí předběžnou otázku za nepřípustnou.

 Závěry

67.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně:

„1)      Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti

musí být vykládán v tom smyslu, že

provozovatel streamingové platformy, který provádí další přenos televizního vysílání na internetu, neporušuje výlučné právo na sdělování děl veřejnosti stanovené v tomto ustanovení, pokud uživatelé obcházejí prostřednictvím služby virtuální privátní sítě (VPN) zeměpisné blokování přístupu tím způsobem, že chráněná díla jsou dostupná na území Evropské unie, pro které provozovatel takové platformy nemá svolení nositele autorských práv; naproti tomu takový provozovatel porušuje toto právo, pokud jsou chráněná díla na jeho platformě bez omezení dostupná na území Evropské unie bez svolení nositele autorských práv.

2)      Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29

musí být rovněž vykládán v tom smyslu, že

subjekt spojený s provozovatelem streamingové platformy, na níž jsou zpřístupňována díla chráněná autorským právem, který propaguje tuto platformu, uzavírá smlouvy se zákazníky na služby, které tento provozovatel nabízí, a poskytuje těmto zákazníkům podporu, ale nemá vliv na obsah zpřístupňovaný na uvedené platformě ani na omezení přístupu uplatňovaná na tuto platformu k ochraně autorských práv třetích osob, neprovádí sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.“

1–      Původní jazyk: polština.

2–      Úř. věst. 2012, L 351, s. 1.

3–      Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.

4–      Uživatel funguje na internetu pod IP adresou a polohou serveru VPN.

5–      Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska. V originálním znění „oder“.

6–      V tomto ohledu je třeba upřesnit, jak správně poznamenává Komise, že se nejedná o platformu pro zveřejňování obsahu uživateli, ale o internetovou stránku, jejíž provozovatel má plnou kontrolu nad tam zpřístupněným obsahem.

7–      Rozsudek ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další (C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 1 výroku).

8–      Rozsudek ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další (C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 39).

9–      Jako je tomu v projednávané věci, kdy je televizní vysílání určené pro srbské území dostupné prostřednictvím internetu i mimo toto území, zejména v rámci Evropské unie.

10–      Více na téma zeměpisného blokování přístupu a právních účinků jeho obcházení viz: Kra-Oz, T., „Geoblocking and the Legality of Circumvention“, IDEA – The Journal of the Franklin Pierce Center for Intellectual Property, sv. 57 (2017), s. 385 až 430; Trimble, M., „Copyright and Geoblocking: The Consequences of eliminating Geoblocking“, Boston University Journal of Science TRIPS Technology Law, sv. 25 (2019), s. 476 až 502.

11–      Bod 1 výroku. Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

12–      Rozsudek ze dne 13. února 2014, Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76, body 27 a 28).

13–      Jedná se o jakýsi nástroj pro správu digitálních práv.

14–      Rozsudek ze dne 13. února 2014, Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76, body 27 a 31).

15–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Soulier a Doke (C‑301/15, EU:C:2016:878, bod 36).

16–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 2006, L 376, s. 28).

17–      Rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Vereniging Openbare Bibliotheken (C‑174/15, EU:C:2016:856, body 51 až 53 a bod 1 výroku).

18–      Výrok. Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

19–      Rozsudek ze dne 9. března 2021, VG Bild-Kunst (C‑392/19, EU:C:2021:181, body 42 až 43).

20–      Jedná se samozřejmě o prostředníky ve formě poskytovatelů služeb VPN. Jsou však prostředníky při přístupu k internetu, a nikoli konkrétně při sdělování děl chráněných autorským právem. Jedná se podle všeho o zprostředkovatele uvedené v článku 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399).

21–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. dubna 2017, Stichting Brein (C‑527/15, EU:C:2017:300, bod 31).

22–      Viz mé stanovisko ve věci Stim a SAMI (C‑753/18, EU:C:2020:4, body 24 až 35).

23–      Rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Stim a SAMI (C‑753/18, EU:C:2020:268, výrok).

24–      Rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando (C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 1 výroku).

25–      Rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando (C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, body 77 až 79).

26–      Rozsudek ze dne 22. ledna 2015, Hejduk (C‑441/13, EU:C:2015:28, výrok).

27–      Rozsudek ze dne 17. října 2017, Bolagsupplysningen a Ilsjan (C‑194/16, EU:C:2017:766, výrok).

28–      Nebo na základě čl. 5 bodu 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), které bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 1215/2012.

29–      V tomto smyslu viz mé stanovisko ve věci Glawischnig-Piesczek (C‑18/18, EU:C:2019:458, body 85 až 86, jakož i poznámka pod čarou 42 a citovaná literatura).

30–      Ve své žádosti předkládající soud nevysvětluje, na jakém základě se rakouské soudy prohlásily za příslušné k rozhodnutí o návrhu podanému proti společnosti GO4YU Beograd. Zdá se však, že možnost spolužalovat osobu se sídlem ve třetí zemi v rakouském právu existuje (viz: Petz, T., v: Toshiyuki, K., Intellectual Property and Private International Law: Comparative Perspectives, Bloomsbury Publishing (UK), 2012, s. 310 a násl.).

31–      V projednávané věci se čl. 8 bod 1 nařízení č. 1215/2012 nepoužije, jelikož se tento článek podobně jako článek 7 tohoto nařízení použije pouze na žalované, kteří mají bydliště (sídlo) na území některého členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 2013, Sapir a další, C‑645/11, EU:C:2013:228, bod 3 výroku).

32–      Rozsudek ze dne 17. října 2017, Bolagsupplysningen a Ilsjan (C‑194/16, EU:C:2017:766, bod 48).

33–      Obdobně tak rovněž návrh na zákaz zpřístupňování děl chráněných autorským právem na internetu.