1.

Soudní dvůr se již mnohokrát zabýval problematikou týkající se zásady zákazu dvojího trestu obsažené v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (dále jen „ÚPSD“) ( 2 ), ale pouze jednou otázkou slučitelnosti prohlášení omezujících tuto zásadu na základě článku 55 ÚPSD. V této dřívější věci Soudní dvůr nemusel odpovídat na otázku týkající se tohoto aspektu, jelikož tím, že již poskytl odpověď na jinou otázku v téže věci, odpadla potřeba rozhodnout o platnosti prohlášení ( 3 ). Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost tuto otázku objasnit.

2.

Hlava III ÚPSD týkající se „Policie a bezpečnosti“ zahrnuje mimo jiné kapitolu 3, nadepsanou „Zákaz dvojího trestu“, která obsahuje články 54 a 55 uvedené úmluvy. Článek 54 ÚPSD stanoví:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

3.

Článek 55 ÚPSD zní následovně:

„1.   Při ratifikaci, přijetí nebo schválení této úmluvy může smluvní strana prohlásit, že v jednom nebo několika následujících případech není vázána článkem 54:

2.   Smluvní strana, která vydá prohlášení týkající se výjimky podle odst. 1 písm. b), upřesní kategorie trestných činů, u kterých lze tuto výjimku použít.

3.   Smluvní strana může své prohlášení týkající se jedné či několika výjimek podle odstavce 1 kdykoli odvolat.

4.   Výjimky, které byly předmětem prohlášení podle odstavce 1, se nepoužijí, pokud dotyčná smluvní strana požádala druhou smluvní stranu ze stejných důvodů o stíhání nebo souhlasila s vydáním dotyčné osoby.“

4.

Článek 56 ÚPSD stanoví:

„Zahájí-li smluvní strana další stíhání osoby, která již byla za tentýž trestný čin pravomocně odsouzena druhou smluvní stranou, započítává se doba odnětí svobody na území této druhé smluvní strany z důvodu téhož trestného činu do sankce, která bude případně stanovena. Umožňují-li to vnitrostátní právní předpisy, přihlíží se rovněž i k jiným sankcím než trestům odnětí svobody, které již byly vykonány.“

5.

ÚPSD byla začleněna do unijního práva protokolem o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, který byl připojen ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství Amsterodamskou smlouvou ( 4 ). Následně byl protokol (č. 19) o schengenském acquis začleněném do rámce Evropské unie připojen k Lisabonské smlouvě [dále jen „protokol (č. 19)“] ( 5 ).

6.

Článek 7 protokolu (č. 19) ( 6 ) stanoví:

„Při jednání o přijímání nových členských států do Evropské unie platí schengenské acquis a další opatření, která v jeho rámci přijaly orgány, za acquis, které musí všichni kandidáti na přijetí převzít v plném rozsahu.“

7.

Článek 2 rámcového rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti ( 7 ), nadepsaný „Trestné činy týkající se účasti na zločinném spolčení“, stanoví, že „každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že za trestné činy budou považovány jeden nebo oba z následujících způsobů jednání související se zločinným spolčením: a) jednání jakékoli osoby, která se úmyslně a se znalostí buď cíle a obecné činnosti spolčení, nebo záměru spolčení dopustit se předmětných trestných činů aktivně účastní trestné činnosti spolčení, včetně poskytování informací nebo hmotných prostředků, získávání nových členů i jakékoli formy financování jeho činností, přičemž je jí známo, že tato účast přispěje k uskutečnění trestné činnosti tohoto spolčení; b) jednání jakékoli osoby, které spočívá v dohodě s jednou nebo několika osobami týkající se výkonu určité činnosti, která by v případě, že by byla provedena, vyústila ve spáchání trestného činu uvedeného v článku 1, i když se tato osoba neúčastní vlastního výkonu činnosti.“

8.

Spolková republika Německo učinila při ratifikaci ÚPSD „výhradu“ ( 8 ) ve vztahu k článku 54 ÚPSD podle čl. 55 odst. 1 písm. b) uvedené úmluvy (BGBl. 1994 II, s. 631), která mimo jiné stanoví, že Spolková republika Německo není vázána článkem 54 ÚPSD, jestliže činy, na které se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, představují trestný čin uvedený v § 129 Strafgesetzbuch (německý trestní zákoník, dále jen „StGB“).

9.

Ustanovení § 129 StGB, nadepsané „Vytváření organizované zločinecké skupiny“, ve znění použitelném ve věci v původním řízení, zní takto:

„(1)   Kdo založí organizovanou zločineckou skupinu, jejíž účel nebo jejíž činnost je zaměřena na páchání trestných činů, za něž může být uložen trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby alespoň dva roky, nebo kdo se takové organizované zločinecké skupiny zúčastní jako člen, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo peněžitým trestem. Kdo takovouto organizovanou zločineckou skupinu podporuje nebo pro ni získává členy či podporovatele bude potrestán odnětím svobody až na tři roky nebo peněžitým trestem.

(2)   Organizovaná zločinecká skupina je organizované sdružení více než dvou osob založené za účelem sledování nadřazeného společného cíle, které je trvalejšího charakteru a je nezávislé na určení rolí členů, kontinuitě členství a konkrétní struktuře.

[…]

(5)   Ve zvláště závažných případech podle první věty odstavce 1 se uloží trest odnětí svobody od šesti měsíců do pěti let. O zvláště závažný případ se obvykle jedná, jestliže pachatel patří k hlavním vůdčím osobám nebo k osobám stojícím v pozadí spolčení. […]“

10.

Generalstaatsanwaltschaft Bamberg/Zentralstelle Cybercrime Bayern (Nejvyšší státní zastupitelství v Bamberku/Ústředí pro kyberkriminalitu v Bavorsku, Německo) vede mimo jiné vyšetřování i proti MR, státnímu příslušníkovi Izraele, pro podezření z vytváření zločinného spolčení a z investičního podvodu.

11.

Vyšetřující soudce u Amtsgericht Bamberg (Okresní soud v Bamberku, Německo) nařídil dne 8. prosince 2020 uvalení vyšetřovací vazby na MR (vnitrostátní zatýkací rozkaz). Vazebním důvodem byla obava, že obviněný uprchne. Vyšetřující soudce u Amtsgericht Bamberg (Okresní soud v Bamberku) měl za to, že existovalo vážné podezření ze spáchání trestného činu vytváření organizované zločinecké skupiny ve vícečinném souběhu s podvodem v obchodním styku spáchaným jako člen organizované skupiny ve smyslu § 129 odst. 1, odst. 5 první a druhé věty, § 263 odst. 1, bodu 1 druhé věty § 263 odst. 3, § 263 odst. 5, § 25 odst. 2 a § 53 StGB. Dne 11. prosince 2020 vydal uvedený soud na základě vnitrostátního zatýkacího rozkazu evropský zatýkací rozkaz.

12.

MR byl již dříve odsouzen pravomocným rozsudkem Landesgericht Wien (Zemský soud ve Vídni, Rakousko) ze dne 1. září 2020 k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let za závažný trestný čin podvodu v obchodním styku a za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. MR si od té doby trest odnětí svobody uložený tímto rozsudkem v trvání čtyř let již částečně odpykal. S účinností od 29. ledna 2021 byl MR ohledně zbývající části trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn.

13.

Téhož dne však byl MR v návaznosti na usnesení Landesgericht Wien (Zemský soud ve Vídni) ze dne 29. ledna 2021 vzat do vazby v Rakousku na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného vyšetřujícím soudcem u Amtsgericht Bamberg (Okresní soud v Bamberku). MR byl držen ve vazbě do dne 18. května 2021. Od této doby se nacházel ve vyhošťovací vazbě (cíl Izrael). Podle neoficiálních informací již možná do Izraele přicestoval.

14.

MR podal proti vnitrostátnímu zatýkacímu rozkazu a na něm založenému evropskému zatýkacímu rozkazu opravné prostředky. Landgericht Bamberg (Zemský soud v Bamberku, Německo) zamítl usnesením ze dne 8. března 2021 tyto opravné prostředky jako neopodstatněné. Uvedený soud konstatoval, že MR byl rozsudkem Landesgericht Wien (Zemský soud ve Vídni) odsouzen pouze pro trestné činy podvodu spáchané k újmě poškozených v Rakousku. Nyní je MR stíhán pro trestné činy podvodu spáchané k újmě poškozených v Německu. Vzhledem k tomu, že se tyto dva opravné prostředky netýkají týchž poškozených, nejedná se o stejný trestný čin ve smyslu článku 54 ÚPSD a článku 50 Listiny základní práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Landgericht Bamberg (Zemský soud v Bamberku) podpůrně odkázal na čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD, neboť v projednávané věci je MR stíhán pro trestný čin podle § 129 StGB, ohledně něhož Spolková republika Německo učinila v tomto směru výhradu při ratifikaci ÚPSD.

15.

MR podal proti tomuto usnesení Landgericht Bamberg (Zemský soud v Bamberku) další opravný prostředek. Tento další opravný prostředek je projednáván předkládajícím soudem, který pro účely rozhodnutí v této věci podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

16.

Předkládající soud si klade otázku, zda podle unijního práva existuje překážka stíhání. Pokud by tomu tak bylo, musel by být vnitrostátní zatýkací rozkaz zrušen, a evropský zatýkací rozkaz by tak pozbyl svůj základ.

17.

Otázka existence překážky stíhání je závislá na skutečnosti, zda byl německý zatýkací rozkaz, resp. evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem trestního stíhání MR pro čin, za který již byl stíhán a odsouzen rakouskými úřady.

18.

To se odvíjí od skutkového stavu, na němž byl založen německý vnitrostátní zatýkací rozkaz, a skutkového stavu, na němž byl založen rozsudek Landesgericht Wien (Zemský soud ve Vídni).

19.

MR je ve vnitrostátním zatýkacím rozkazu kladeno za vinu, že společně s dalšími pachateli vytvořil a udržoval síť společností kybernetického obchodování, v nichž takzvaní agenti, kteří byli najati za účelem získávání zákazníků a péče o ně („konverzní agenti“ a „retenční agenti“), nabízeli v souladu s plánem činnosti z call center v zahraničí, mimo jiné v Bulharsku, důvěřivým investorům (zákazníkům) v několika evropských zemích, mezi jinými v Německu a Rakousku, výnosné peněžní investice. Agenti tímto způsobem přiměli investory k platbám, které byly přímo vybírány jako výnos z trestné činnosti. Investorům byla přitom s použitím speciálního softwaru předstírána investiční ztráta. Zisk z výnosu z trestné činnosti byl po odpočtu personálních a ostatních nákladů na call centra a zde pracující osoby (včetně agentů) převáděn různými oklikami zastírajícími peněžní toky na MR a jeho společníky. Úloha MR a jeho společníků spočívala v tom, že organizovali obchodní činnost, která byla předpokladem pro jednotlivé podvodné skutky páchané agenty k újmě jednotlivých poškozených. MR tedy vykonával výlučně řídicí funkce, zatímco agenti v call centrech, kteří byli seskupeni do oddělení podle mateřského jazyka poškozených (pro Německo a Rakousko v „Německé sekci“), byli řízení vedoucími oddělení. Podle zjištění předkládajícího soudu se skutky kladené MR za vinu, na nichž byl založen německý vnitrostátní zatýkací rozkaz a odsuzující rozsudek Landesgericht Wien (Zemský soud ve Vídni), v tomto ohledu shodují.

20.

Předkládající soud objasňuje, že podle německého práva neexistuje překážka stíhání. Mimoto objasňuje, že nesouhlasí s názorem Landgericht Bamberg (Zemský soud v Bamberku), podle něhož je totožnost skutků automaticky vyloučena, neboť se jedná o odlišné poškozené [německý vnitrostátní zatýkací rozkaz se týká majetkových škod, které vznikly v Německu, a německých poškozených, zatímco rozsudek Landesgericht Wien (Zemský soud ve Vídni) se týká škod vzniklých v Rakousku a rakouských poškozených]. Předkládající soud má rovněž na rozdíl od Landgericht Bamberg (Zemský soud v Bamberku) pochybnosti, zda překážka stíhání nevyplývá z ustanovení unijního práva.

21.

Vzhledem k tomu, že podle vnitrostátního práva není dána překážka stíhání, vyvstává zde pouze otázka, zda taková procesní překážka nevyplývá ze zásady zákazu dvojího trestu stanovené v článku 54 ÚPSD a článku 50 Listiny. Jestliže by taková překážka existovala, pak by bylo nutné vyjasnit, zda by byl článek 54 ÚPSD v projednávané věci stále relevantní. Tento článek by se nepoužil, pokud by i nadále platil článek 55 ÚPSD a prohlášení, které učinila Spolková republika Německo na základě uvedeného článku při ratifikaci ÚPSD.

22.

Předkládající soud nadto žádá o poskytnutí vodítka ohledně toho, zda je prohlášení, které Spolková republika Německo učinila v souvislosti s § 129 StGB při ratifikaci ÚPSD, v tomto rozsahu slučitelné s čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD (to znamená, pokud se organizace dopouští výlučně majetkové trestné činnosti, ale mimo to nesleduje žádné politické, ideologické, náboženské nebo světonázorové cíle).

23.

V této souvislosti se Oberlandesgericht Bamberg (Vrchní zemský soud v Bamberku, Německo) usnesením ze dne 4. června 2021, které bylo Soudnímu dvoru doručeno dne 11. června 2021, rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24.

Písemné připomínky předložili MR, rakouská, francouzská a německá vláda, jakož i Evropská komise. Na jednání konaném dne 7. července 2022 tito účastníci řízení a Generalstaatsanwaltschaft Bamberg (Nejvyšší státní zastupitelství v Bamberku) přednesli ústní vyjádření.

25.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je prohlášení učiněné na základě čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD slučitelné s články 50 a 52 odst. 1 Listiny.

26.

To si vyžaduje stručnou klasifikaci a kategorizaci článku 54 a čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD v unijním právním rámci.

27.

Článek 54 ÚPSD zakotvuje zásadu zákazu dvojího trestu v ÚPSD tak, že stanoví, že osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou ( 9 ), nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.

28.

Zásada zákazu dvojího trestu představuje základní právo známé každému právnímu řádu založenému na zásadách právního státu. Od svého zavedení slouží k ochraně jednotlivců před svévolí spočívající v tom, že tentýž jednotlivec je za stejný skutek souzen vícekrát na základě různé právní kvalifikace ( 10 ). V prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který se vyznačuje zrušením vnitřních hranic, slouží ještě „dalšímu účelu“ ( 11 ), a sice zajištění svobody pohybu. V širším smyslu spadá i pod zásadu vzájemné důvěry mezi členskými státy: pokud orgány členského státu A uznaly vinným nebo zprostily obžaloby určitou osobu v trestním řízení, měly by orgány členského státu B důvěřovat výsledku tohoto řízení a neměly by již mít možnost zahájit řízení. V takové situaci, jak je běžné i v jiných oblastech unijního práva, je zásada teritoriality, která je vlastní každému vnitrostátnímu systému trestního soudnictví, narušena prostorem svobody, bezpečnosti a práva.

29.

Soudní dvůr tak ve své první věci týkající se zásady zákazu dvojího trestu v rámci ÚPSD – která byla mimochodem první věcí týkající se výkladu ÚPSD – ( 12 ) rozhodl, že ať již je zásada zákazu dvojího trestu zakotvená v článku 54 ÚPSD vztažena na řízení vedoucí k zastavení dalšího trestního stíhání (bez ohledu na to, zda obnášejí zásah soudu, či nikoliv), anebo na rozsudky, nutně předpokládá existenci vzájemné důvěry členských států v jejich příslušné soustavy trestního soudnictví a to, že každý z členských států přijímá použití trestního práva platného v ostatních členských státech, a to i tehdy, pokud by uplatnění jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení ( 13 ).

30.

Pokud jde o slučitelnost článku 54 ÚPSD s Listinou, Soudní dvůr v rozsudku ( 14 ) ve věci Spasic konstatoval, že zatímco o takovém ustanovení, jako je článek 54 ÚPSD, je třeba mít za to, že respektuje podstatu zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny ( 15 ), otázka, zda je omezení, které s sebou nese podmínka výkonu uvedená v článku 54 ÚPSD, přiměřené, musí být posouzena v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny. Soudní dvůr dospěl k závěru, že omezení je přiměřené ( 16 ).

31.

Podobně tak nezávazná, ale nicméně poučná ( 17 ) vysvětlení k Listině základních práv týkající se článku 50 výslovně zmiňují článek 54 ÚPSD mezi ustanoveními, na která se vztahuje horizontální ustanovení v čl. 52 odst. 1 Listiny ( 18 ).

32.

Ustanovení čl. 55 odst. 1 ÚPSD stanoví řadu výjimek ze zásady zákazu dvojího trestu tím, že smluvním stranám umožňuje za určitých okolností prohlásit, že nejsou vázány článkem 54 ÚPSD. Uvedené ustanovení tak stanoví, že smluvní strana může při ratifikaci, přijetí nebo schválení ÚPSD prohlásit, že v jednom nebo několika následujících případech není vázána článkem 54: a) jestliže činy, na které se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, byly spáchány zcela nebo částečně na jejím území; ve druhém případě však tato výjimka neplatí, pokud byl čin spáchán částečně na území smluvní strany, která rozsudek vynesla; b) jestliže činy, na něž se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, představují trestný čin proti bezpečnosti státu nebo jiným stejně důležitým zájmům této smluvní strany a c) jestliže činy, na které se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, byly spáchány veřejným činitelem této smluvní strany při porušení jeho povinností vyplývajících z jeho funkce.

33.

V souladu s čl. 139 odst. 1 ÚPSD jsou ratifikační listiny a listiny o přijetí nebo schválení uloženy u vlády Lucemburského velkovévodství, která o jejich uložení uvědomí všechny smluvní strany.

34.

Po začlenění schengenského acquis do unijního právního řádu Amsterodamskou smlouvou představuje ÚPSD akt unijního práva.

35.

Na úvod je třeba zdůraznit, že pokud jde o právní povahu takových prohlášení, nelze je chápat tak, že představují „výhrady“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) Vídeňské úmluvy o smluvním právu ( 19 ). To vyplývá nejen ze skutečnosti, že v návaznosti na začlenění schengenského acquis do unijního právního řádu je ÚPSD považována za unijní akt, který již pojmově neponechává žádný prostor pro „výhradu“ na základě Vídeňské úmluvy, ale také z článku 137 ÚPSD, jenž umožňuje „výhrady“ pouze v souvislosti s článkem 60 ÚPSD ( 20 ). Proto je třeba se uchýlit spíše k výrazu„prohlášení“ než k výrazu „výhrada“ ( 21 ). Takové prohlášení by mělo být analyzováno výhradně z hlediska unijního práva a v této souvislosti není namístě opírat se o obecné mezinárodní právo veřejné.

36.

Vyvstává tedy otázka – a právě v tomto ohledu žádá předkládající soud o vodítko – zda je prohlášení založené zejména na čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD slučitelné s Listinou, konkrétně s jejím článkem 50 a čl. 52 odst. 1. Taková výjimka spadá do oblasti působnosti Listiny ( 22 ), jak je výslovně stanoveno v ÚPSD, která je aktem (stávajícího) unijního práva a jež umožňuje členským státům omezit základní právo, přičemž vyžaduje, aby takové omezení oznámily.

37.

Soudní dvůr dosud nerozhodoval o otázce slučitelnosti výjimek stanovených v článku 55 ÚPSD s normou vyšší právní síly. Ve věci Kossowski ( 23 ) Soudní dvůr odmítl odpovědět na otázku, zda prohlášení učiněná na základě čl. 55 odst. 1 písm. a) ÚPSD, tedy prohlášení, že členský stát není vázán článkem 54 ÚPSD, jestliže činy, na které se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, byly spáchány zcela nebo částečně na jeho vlastním území ( 24 ), zůstávají v platnosti po začlenění schengenského acquis do unijního právního řádu, neboť v uvedené věci již nebylo třeba na tuto otázku odpovídat v důsledku odpovědi Soudního dvora na jinou otázku. Generální advokát Y. Bot nicméně po provedení důkladné analýzy konstatoval, že výjimka obsažená v čl. 55 odst. 1 písm. a) „[nerespektovala] podstatu zásady ne bis in idem zakotvené v článku 50 Listiny“ ( 25 ). Ke stanovisku generálního advokáta Y. Bota se vrátím níže ( 26 ).

38.

Výjimky ze zásady zakotvené v článku 50 Listiny jsou v zásadě možné, pokud splňují požadavky stanovené v článku 52 odst. 1 Listiny ( 27 ). Stejně jako ve výše uvedeném rozsudku ve věci Spasic je tedy třeba ověřit, zda výjimka uvedená v článku 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD splňuje kritérium stanovené v článku 52 odst. 1 Listiny.

39.

Podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto Listinou stanoveno právním předpisem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady přiměřenosti mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

40.

Prohlášení založené na čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD nepochybně představuje omezení základního práva zákazu dvojího trestu, neboť samotným účelem tohoto ustanovení je za určitých okolností toto základní právo vyvážit.

41.

Vzhledem k tomu, že je možné učinit prohlášení, a tedy stanovit omezení zásady zákazu dvojího trestu, obsažena v čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD, který je zde posuzován, mohlo by se na první pohled zdát, že je tato možnost stanovena právním předpisem, jak vyžaduje čl. 52 odst. 1 Listiny.

42.

Přesto si dovolím tvrdit, že právní situace není tak jednoduchá, jak by se mohla na poprvé jevit. Otázka, zda je vůbec čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD stále ještě použitelný, je totiž neoddělitelně spjata s otázkou, zda se uplatní prohlášení učiněná na jeho základě. Jinak řečeno, není-li možné se dovolávat prohlášení, ani celý mechanismus stanovený v čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD se již neuplatní.

43.

Jak správně uvádí rakouská vláda ve svých písemných vyjádřeních, k tomu, aby bylo splněno kritérium stanovení právním předpisem, musí být právní předpis zaprvé dostatečně dostupný, což znamená, že dotčená osoba musí mít možnost disponovat za daných okolností dostatečnými informacemi o právních pravidlech použitelných na daný případ a musí být schopna předvídat důsledky, které předmětné jednání může mít, a zadruhé musí být formulován s dostatečnou mírou přesnosti, aby dotčené osobě umožnil uzpůsobit své chování ( 28 ).

44.

Článek 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD podle všeho na první pohled splňuje výše uvedená kritéria: je formulován jasně a umožňuje každé osobě ujistit se, že členské státy mohou stanovit výjimky ze zásady zákazu dvojího trestu za účelem ochrany bezpečnosti svého státu nebo jiných stejně důležitých zájmů. Nicméně se zdá, že soudy v některých členských státech (Itálie ( 29 ) a Řecko ( 30 )) mají pochybnosti o platnosti prohlášení svých členských států podle čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD. Odůvodnění je zde takové, že prohlášení pozbývají platnosti, neboť čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD by se již neměl uplatňovat.

45.

Pokud jde o prohlášení členských států založená na uvedeném ustanovení, ukazuje se jiný obrázek.

46.

Předesílám, že pokud jde o začlenění ÚPSD do unijního právního řádu, lze jen obtížně pochopit, jak může být i nadále zachován článek 139 ÚPSD, podle něhož jsou ratifikační listiny a listiny o přijetí nebo schválení uloženy u vlády Lucemburského velkovévodství, která o jejich uložení uvědomí všechny smluvní strany. Zveřejnění výjimek ze základního práva zaručeného Listinou v situaci, kdy je možnost odchýlit se stanovena unijním právním aktem, nelze ponechat na vládě členského státu, ale mělo by být provedeno na unijní úrovni nejlépe v Úředním věstníku. Skutečnost, že Evropská unie prohlášení nezveřejnila (ať již v Úředním věstníku nebo jinde), totiž ztěžuje přesné určení, které smluvní strany taková prohlášení učinily.

47.

Zcela zde chybí dostupnost a předvídatelnost, jak je požaduje Evropský soud pro lidská práva, pokud jde o existenci a případně zveřejnění výjimek přijatých členskými státy. Je tomu tak proto, neboť členským státům, jakož i nositelům základních práv není jasné, zda se čl. 55 odst. 1 písm. b) UPSD stále uplatňuje.

48.

Lze konstatovat, že osm členských států ( 31 ) (v té době „smluvních stran“) (Dánsko, Německo, Řecko, Francie, Itálie, Rakousko, Finsko, a Švédsko) učinilo prohlášení podle čl. 55 odst. 1 ÚPSD před začleněním schengenského acquis do unijního právního řádu ( 32 ). Francouzské prohlášení však nikdy nebylo depozitáři (lucemburské vládě) doručeno ( 33 ). Neexistuje dále žádný důkaz, že depozitáře uvědomila Itálie. Navíc se zdá, že po začlenění schengenského acquis do unijního právního řádu neučinil žádný členský stát ani jediné prohlášení ( 34 ). Smlouvy o přistoupení z let 2003, 2005 a 2012 tedy stanovily, že ustanovení protokolu (č. 19) a akty, které jsou na něm založeny nebo s ním jinak souvisejí, jsou pro nové členské státy závazné a použitelné ode dne přistoupení ( 35 ). Nic však nenasvědčuje tomu, že by existovala možnost těchto členských státu učinit prohlášení, dále lhůta, v níž by tak musely učinit, a závazek uložit tato prohlášení u depozitáře nebo je zveřejnit. Výše uvedené vytváří stav značné nejistoty.

49.

Vzhledem k tomu, že žádné z těchto prohlášení nebylo zveřejněno na unijní úrovni, domnívám se, že požadavek dostupnosti nebyl splněn. Nebylo by rozumné očekávat od jednotlivců, kterých se taková prohlášení potenciálně týkají, že budou sami získávat informace na každé vnitrostátní úrovni, jak uvedla francouzská vláda během jednání.

50.

Ve světle výše popsaných skutečností považuji za velmi obtížné nahlížet na prohlášení učiněná osmi členskými státy tak, že stále představují správné právní předpisy. Celá situace se jeví jako příliš nejasná a matoucí na to, aby poskytovala jistotu ohledně právního základu omezení ( 36 ).

51.

V důsledku výše uvedeného se domnívám, že prohlášení učiněná na základě čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD nejsou v souladu s požadavkem čl. 52 odst. 1 Listiny, podle něhož musí být omezení stanoveno právním předpisem. Protože jsou tato prohlášení, jak je uvedeno výše, neoddělitelně spjata s čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD, je tak dotčen celý mechanismus tohoto ustanovení a vnitrostátní soudy jej již nemohou uplatňovat.

52.

Pokud jde o otázku, zda čl. 55 odst. 1 písm. b) „respektuje podstatu“ základního práva zákazu dvojího trestu, je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr konstatoval ohledně podmínky výkonu obsažené v článku 54 ÚPSD, že tato podmínka „nezpochybňuje zásadu ne bis in idem jako takovou“ ( 37 ). Přesto výjimka obsažená v čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD, stejně jako ostatní výjimky stanovené v čl. 55 odst. 1 ÚPSD, zpochybňuje tuto zásadu jako takovou, neboť členský stát může v určitých situacích prohlásit, že touto zásadou není vůbec vázán. Jak tvrdí MR ve svém písemném vyjádření, na rozdíl od podmínky výkonu uvedené v článku 54 ÚPSD, která slouží k zabránění vyhýbání se trestu, výjimka stanovená v čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD umožňuje obnovení stíhání, odsouzení a výkonu trestu navzdory pravomocnému a vykonanému odsouzení. To je v přímém rozporu se samotným účelem zásady zákazu dvojího trestu ( 38 ).

53.

Kromě toho bych rád odkázal na generálního advokáta Y. Bota, který v této souvislosti poukázal na zvláštní význam prostoru svobody, bezpečnosti a práva jakožto doplňující dimenze k vnitřnímu trhu, jež obsahuje „právní rámec zahrnující individuální práva občanů Unie“ ( 39 ) a která tak přispívá ke „konkretizaci obsahu“ pojmu občanství Unie ( 40 ). Kladl také důraz na klíčový význam zásady vzájemného uznávání (a vzájemné důvěry) ve vztahu k zásadě zákazu dvojího trestu ( 41 ). V podstatě tvrdil, že judikatura Soudního dvora k článku 54 ÚPSD již umožňuje zohlednit celou řadu trestných činů; dodatečné uplatnění výhrady teritoriality by dostatečně nezohlednilo zásadu zákazu dvojího trestu.

54.

Musím připustit, že s těmito úvahami nejenže souhlasím, ale také se domnívám, že je lze přenést i na situaci čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD. Výjimky obsažené v čl. 55 odst. 1 písm. a), jakož i v čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD se týkají zásady teritoriality, která je základem trestního práva: zatímco v případě písmene a) si stát chce zachovat trestní pravomoc, pokud byl čin spáchán na jeho území, v případě písmene b) si chce zachovat trestní pravomoc ohledně trestných činů proti bezpečnosti státu a jiným stejně důležitým zájmům, které považuje za významné. Proto se úvahy rozvinuté generálním advokátem Y. Botem ve věci Kossowski uplatní obdobně i v projednávané věci.

55.

Koncepce prostoru svobody, bezpečnosti a práva prošla od přijetí ÚPSD dlouhou cestou. Výjimky stanovené v čl. 55 odst. 1 ÚPSD se mi zejména s ohledem na postupný vývoj zásad vzájemné důvěry a uznávání a vstup Listiny v platnost jeví jako nadbytečné. Rád bych také připomněl, že zásada vzájemné důvěry hrála rozhodující úlohu pro závěr Soudního dvora, že návrh dohody o přistoupení k EÚLP nebyl slučitelný se Smlouvami ( 42 ). Na tomto podkladě by bylo obtížné odůvodnit zachování takových výjimek, jako je dotčená výjimka, která je zjevně v rozporu s uvedenou zásadou ( 43 ).

56.

Ze všech výše uvedených důvodů mám za to, že prohlášení již nelze uplatňovat. Nejsou stanovena právním předpisem a čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD navíc nerespektuje podstatu zásady zákazu dvojího trestu. Prohlášení by měla být zrušena.

57.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na první otázku odpověděl tak, že prohlášení učiněná na základě čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD nejsou slučitelná s články 50 a čl. 52 odst. 1 Listiny. Ustanovení uvedená v takových prohlášeních nelze použít v soudním řízení.

58.

V důsledku mé analýzy první otázky již není třeba zkoumat druhou otázku. Následující posouzení je tedy učiněno jen pro úplnost pro případ, že by Soudní dvůr dospěl ohledně první otázky k odlišnému závěru.

59.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda články 54 a 55 ÚPSD a články 50 a 52 Listiny brání takovému výkladu, podle něhož se prohlášení učiněné podle čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD vztahuje rovněž na organizovanou zločineckou skupinu, která se dopouští výlučně majetkové trestné činnosti a mimo to nesleduje žádné politické, ideologické, náboženské nebo světonázorové cíle a ani nekalými prostředky neusiluje o získání vlivu na politiku, média, veřejnou správu, justici nebo hospodářství.

60.

V tomto ohledu uvádím, že výraz „bezpečnost státu“ byl v čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD zvolen smluvními stranami. Tentýž výraz je uveden v čl. 4 odst. 2 SEU, kde se uvádí, že Unie respektuje základní funkce členských států, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Totéž ustanovení dále upřesňuje, že zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu ( 44 ).

61.

Soudní dvůr pečlivě odlišoval takové výjimky z důvodu „bezpečnosti státu“ od běžných výjimek na podkladě „veřejné bezpečnosti“ odůvodněných veřejným pořádkem (ordre public), které převažují především v oblasti vnitřního trhu ( 45 ). Konstatoval, že národní bezpečnost odpovídá prvořadému zájmu chránit základní funkce státu a základní zájmy společnosti a zahrnuje prevenci a represi činností, které by mohly silně destabilizovat základní ústavní, politické, hospodářské nebo společenské uspořádání země, a zejména přímo ohrožovat společnost, obyvatelstvo nebo stát jako takový, jako jsou mimo jiné teroristické činnosti ( 46 ). Cíl zajistit národní bezpečnost jde nad rámec cílů bojovat proti obecné, jakož i závažné trestné činnosti a zajistit veřejnou bezpečnost. Hrozby týkající se národní bezpečnosti lze podle jejich povahy a konkrétní závažnosti odlišovat od všeobecného či dokonce závažného nebezpečí vzniku napětí nebo nepokojů, kterými je dotčena veřejná bezpečnost. Cílem zajistit národní bezpečnost tedy lze odůvodnit opatření zasahující do základních práv závažněji než opatření, která by mohla být odůvodněna těmito ostatními cíli ( 47 ).

62.

Podle německého prohlášení učiněného na základě čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD není Německo vázáno článkem 54 ÚPSD ohledně řady trestných činů, včetně trestného činu podle § 129 StGB. Podle tohoto ustanovení je vytváření nebo podpora organizace, jejíž cíle nebo činnost směřují k páchání trestné činnosti, trestné. Od provedení rámcového rozhodnutí 2008/841 Německem ( 48 ) je „organizace“ podle tohoto ustanovení definována jako „organizované sdružení více než dvou osob založené za účelem sledování nadřazeného společného cíle, které je trvalejšího charakteru a je nezávislé na určení rolí členů, kontinuitě členství a konkrétní struktuře.“

63.

V německé judikatuře i v právní doktríně je nesporné, že toto ustanovení, jehož cílem je ochrana veřejného pořádku (ordre public) ( 49 ), je zaměřeno na abstraktní nebezpečí a vysokou „kriminální intenzitu“ ( 50 ), která je vlastní vytváření zločinecké skupiny. To má za následek, že trestní sankce jsou ukládány ve fázi, kdy jsou (jiné) trestné činy obvykle ve fázi přípravy.

64.

Ustanovení § 129 StGB zakazuje trestnou činnost mimo rámec poměrně úzkého rozsahu ochrany národní bezpečnosti. Vytvoření organizace za účelem provádění jakékoli jiné trestné činnosti skutečně spadá pod toto ustanovení. Projednávaná věc je toho dobrým příkladem: MR se společně s dalšími pachateli podílel na finanční trestné činnosti, především na podvodech. Žádné další cíle nebyly sledovány ani realizovány. V takové situaci nic nenasvědčuje tomu, že by byla ohrožena národní bezpečnost Německa. Podvedení značného počtu osob se ani zdaleka neblíží tomu, že by byly ohroženy samotné základy Spolkové republiky Německo ( 51 ).

65.

V důsledku výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou otázku odpověděl tak, že články 54 a 55 ÚPSD, jakož i články 50 a 52 Listiny brání výkladu, podle něhož se prohlášení učiněné na základě čl. 55 odst. 1 písm. b) ÚPSD vztahuje i na organizované zločinecké skupiny, které se dopouští výlučně majetkové trestné činnosti a mimo to nesledují žádné politické, ideologické, náboženské nebo světonázorové cíle a ani nekalými prostředky neusilují o získání vlivu na politiku, média, veřejnou správu, justici nebo hospodářství.

66.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Oberlandesgericht Bamberg (Vrchní zemský soud v Bamberku, Německo) takto:

„Prohlášení učiněná na základě čl. 55 odst. 1 písm. b) Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích nejsou slučitelná s článkem 50 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Ustanovení uvedená v takových prohlášeních nelze použít v soudním řízení“.