1.

Může reklama na subjekt rozhlasového vysílání, kterou vysílá subjekt televizního vysílání téže vysílací skupiny, představovat „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13/EU o audiovizuálních mediálních službách ( 2 ) a jako taková být vyňata z maximálních vysílacích časů pro televizní reklamu podle této směrnice? To je podstatou otázky, o níž má Soudní dvůr v rámci předložené žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodnout.

2.

Unijně právní rámec projednávané věci představuje směrnice 2010/13 ve svém původním znění (dále jen „směrnice 2010/13 v původním znění“). (1). Dále se předkládající soud táže na význam směrnice (EU) 2018/1808, kterou se mění směrnice 2010/13 s ohledem na měnící se situaci na trhu ( 3 ), pro projednávanou věc, ačkoliv se změny, které tato směrnice provedla ve směrnici 2010/13, ve věci v původním řízení nepoužijí (2).

3.

Body 5, 21 až 23, 25, 41, 83, 87, 96 a 97 směrnice 2010/13 v původním znění zní ve výňatcích takto:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

4.

Článek 1 směrnice 2010/13 v původním znění obsahuje definice pojmů, a jeho odstavec 1 zní ve výňatcích takto:

„(1)   Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

[…]“

5.

Článek 4 odst. 1 směrnice 2010/13 v původním znění stanoví:

„(1)   Členské státy mohou uplatňovat vůči poskytovatelům mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, v oblastech koordinovaných touto směrnicí podrobnější nebo přísnější pravidla za předpokladu, že tato pravidla jsou v souladu s právem Unie.“

6.

Článek 23 směrnice 2010/13 v původním znění stanoví následující:

„(1)   Podíl televizních reklamních šotů a šotů teleshoppingu nesmí v průběhu jedné hodiny překročit 20 %.

(2)   Odstavec 1 se nepoužije na oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů a doprovodných produktů, které jsou od těchto pořadů přímo odvozeny, na oznámení o sponzorování a umístění produktu.“

7.

Směrnice 2018/1808 pozměnila některé části směrnice 2010/13. Body 1, 3 a 43 odůvodnění této směrnice ve výňatcích zní:

[…]

[…]

8.

Článek 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 ve znění směrnice 2018/1808 zní následovně:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

9.

Znění článku 23 směrnice 2010/13 bylo směrnicí 2018/1808 pozměněno takto:

„(1)   Podíl televizních reklamních šotů a šotů teleshoppingu nesmí v době mezi 06:00 a 18:00 překročit 20 % této doby. Podíl televizních reklamních šotů a šotů teleshoppingu nesmí v době mezi 18:00 a 24:00 překročit 20 % této doby.

(2)   Odstavec 1 se nepoužije na:

10.

Decreto legislativo del 31 luglio 2005, n. 177 – Testo unico dei servizi di media audiovisivi e radiofonici (legislativní nařízení č. 177/2005 ze dne 31. července 2005 – konsolidovaný akt o audiovizuálních a rozhlasových mediálních službách) (dále jen „legislativní nařízení č. 177/2005“) ve svém čl. 38 odst. 2 stanoví, že vysílání reklamních šotů jinými provozovateli celostátně volně dostupného televizního vysílání, včetně analogového, než držiteli licence na veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání nesmí překročit 15 % denního vysílacího času a 18 % v průběhu jedné celé vysílací hodiny; případné překročení, které v každém případě nesmí činit více než 2 % z průběhu jedné vysílací hodiny, musí být vyrovnáno v předchozí nebo následující hodině.

11.

Článek 38 odst. 6 legislativního nařízení č. 177/2005 stanoví, že výše uvedený odstavec 2 se nevztahuje na oznámení subjektu, včetně analogového, týkající se jeho vlastních pořadů a doprovodných produktů, které jsou od těchto pořadů přímo odvozeny, na oznámení o sponzorování a umístění produktu.

12.

Článek 52 legislativního nařízení č. 177/2005 upravuje sankce za porušení jeho článku 38.

13.

Společnost Reti Televisive Italiane s.p.a. (dále jen „RTI“) je majitelkou televizních stanic „Canale 5“, „Italia 1“ a „Rete 4“. Kromě toho vlastní 80 % akcií společnosti Monradio Srl, která provozuje rozhlasovou stanici „R101“; zbývajících 20 % akcií je ve vlastnictví další společnosti, která patří do téže vysílací skupiny.

14.

Třemi rozhodnutími ze dne 19. prosince 2017, která byla doručena dne 8. ledna 2018 a týkala se stanic „Canale 5“, „Italia 1“ a „Rete 4“, uložil Autorità per le garanzie nelle comunicazioni, italský orgán dohledu nad rozhlasovým a televizním vysíláním, sankce společnosti RTI z důvodu porušení limitů vysílacího času vyhrazeného reklamě stanovených vnitrostátním právem, a to na základě čl. 38 odst. 2 a článku 52 legislativního nařízení č. 177/2005. Zahrnul přitom reklamu, která byla vysílána v programech stanic „Canale 5“, „Italia 1“ a „Rete 4“ a obsahově propagovala rozhlasovou stanici „R101“.

15.

Společnost RTI podala proti třem uvedeným rozhodnutím tři samostatné, ale obsahově totožné žaloby k Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie, dále jen „TAR“). Podle společnosti RTI se oznámení jejích tří televizních stanic týkala pouze propagace vysílání stanice „R101“ a proto měla být posouzena jako oznámení týkající se vlastních pořadů, které podle čl. 38 odst. 6 legislativního nařízení č. 177/2005 nemohou být započteny do stanoveného maximálního hodinového vysílacího času pro reklamu.

16.

TAR měl naproti tomu za to, že oznámení týkající se pořadů subjektu rozhlasového vysílání nemohou být oznámeními týkajícími se „vlastních pořadů“ subjektu televizního vysílání, i když tento subjekt rozhlasového vysílání patří do téže skupiny podniků jako subjekt televizního vysílání. Žaloby podané společností RTI proto zamítl.

17.

Společnost RTI následně podala odvolání k předkládajícímu soudu, kterým je Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie).

18.

Podle společnosti RTI je předně skutečnost, že stanice „R101“ je vlastněna jinou společností než jí samotnou, irelevantní, neboť obě patřily do stejné skupiny podniků. Pro použitelnost vynětí vlastní reklamy ze započtení do maximálních časů pro reklamu nejsou rozhodující jednotlivé právnické osoby, nýbrž skutečnost, že mediální skupina je jediným hospodářským subjektem.

19.

Kromě toho je praxe vlastní propagace napříč médii mezi televizními, rozhlasovými a internetovými službami nyní již široce rozšířená. Potvrzuje to rovněž bod 43 odůvodnění směrnice 2018/1808 a změna čl. 23 odst. 2 písm. a) směrnice 2010/13, která byla provedena směrnicí 2018/1808. Totiž i v případě, že by tato změna nebyla na projednávanou věc ještě použitelná, je nicméně relevantní pro výklad dříve platného práva.

20.

Za těchto okolností se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla řízení přerušit a předložila Soudnímu dvoru prostřednictvím žádosti ze dne 25. března 2021, doručenou dne 21. dubna 2021, následující předběžné otázky:

21.

V řízení před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření společnosti RTI, Elemedia a další (účastníci původního řízení), Itálie, Polsko a Evropská komise. S výjimkou Polska byly tytéž zúčastněné strany zastoupeny i na jednání konaném dne 14. září 2022.

22.

Svými pěti předběžnými otázkami, které budou zodpovězeny společně, se předkládající soud v podstatě táže, zda se na reklamu subjektu televizního vysílání ve prospěch subjektu rozhlasového vysílání, který patří do téže skupiny podniků, může vztahovat výjimka stanovená v čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění, podle níž se „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ nezapočítá do maximálního vysílacího času pro reklamu podle odstavce 1 tohoto článku.

23.

V této souvislosti předkládající soud odkazuje na jedné straně na pojem „podnik“ jako hospodářskou jednotku, jak byl definován v oblasti antimonopolního práva Unie ( 5 ), a na změnu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13, která byla zavedena směrnicí 2018/1808.

24.

Na rozdíl od čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění, podle kterého se do maximálního vysílacího času pro reklamu podle odstavce 1 nezapočítávala pouze „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“, totiž čl. 23 odst. 2 písm. a) směrnice 2010/13 ve znění pozměněném směrnicí 2018/1808 stanoví, že tato výjimka platí rovněž pro „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se […] pořadů a audiovizuálních mediálních služeb jiných subjektů, které patří do téže vysílací skupiny“. Je pravda, že změny směrnice 2010/13, které byly zavedeny směrnicí 2018/1808, se v projednávané věci nepoužijí. Novější směrnice 2018/1808 totiž vstoupila v platnost až dne 18. prosince 2018. Rozhodnutí sporná v projednávané věci byla ale přijata již dne 19. prosince 2017 a doručena dne 8. ledna 2018. Předkládající soud si ovšem pokládá otázku, zda je změna článku 23 směrnice 2010/13 provedená směrnicí 2018/1808 výrazem obecné právní zásady, která by mohla ovlivnit rovněž výklad směrnice 2010/13 v původním znění.

25.

Na druhé straně se předkládající soud svou otázkou e) táže, zda „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ musí být vůbec považována za reklamu, na níž se vztahují ustanovení článku 23 směrnice 2010/13 v původním znění o maximálních vysílacích časech pro reklamu.

26.

Nejprve se tedy budu zabývat pojmem vlastní reklama ve smyslu směrnice 2010/13 v původním znění a vyložím, že „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 jako taková jsou vlastní reklamou (A). Následně objasním, že odpověď na otázku, zda oznámení týkající se pořadů rozhlasové mediální služby mohou být „oznámeními subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění, musí být záporná, aniž je nezbytné zodpovědět otázku, zda je možné kvalifikovat oznámení týkající se pořadů subjektu vysílání téže skupiny jako „vlastní pořady“. Oznámení týkající se pořadu rozhlasové mediální služby totiž zpravidla nemůže být oznámením týkajícím se „pořadu“ resp. „audiovizuální mediální služby“ ve smyslu směrnice 2010/13 v původním znění. Pouze podpůrně proto závěrem odpovím na otázku týkající se významu výrazu „subjekty, které patří do téže vysílací skupiny“ v rámci sporu v původním řízení (C).

27.

Svou otázkou e) se Consiglio di Stato (Státní rada), táže, zda by článek 23 směrnice 2010/13 v původním znění měl být chápán „jako pobídkové ustanovení popisující zvláštní charakteristiku propagace, která má výlučně informativní charakter a jejímž cílem není přesvědčit kohokoli k nákupu jiného zboží a služeb než propagovaných pořadů, a jako takový by měl být chápán jako vyloučený z rozsahu působnosti pravidel o reklamním zahlcení“.

28.

Z článku 1 odst. 1 písm. h) a i) směrnice 2010/13 v původním znění ovšem vyplývá, že odpověď na tuto otázku musí být záporná. Z těchto ustanovení totiž plyne, že oznámení týkající se pořadů subjektu televizního vysílání musí být považována za televizní reklamu. Ze započtení do maximálního vysílacího času pro reklamu jsou proto vyňata pouze tehdy, pokud se jedná o oznámení subjektu televizního vysílání týkající se vlastních pořadů.

29.

Článek 1 odst. 1 písm. h) směrnice 2010/13 v původním znění definuje „audiovizuální obchodní sdělení“ jako „obrazov[ou] sekvenc[i] se zvukem nebo bez něj, která je určena k přímé či nepřímé propagaci zboží, služeb či obrazu na veřejnosti fyzické či právnické osoby vykonávající hospodářskou činnost. Tato obrazová sekvence doprovází pořad nebo je do něj zahrnuta za úplatu nebo obdobnou protihodnotu nebo pro účely vlastní propagace. Audiovizuální obchodní sdělení mají mimo jiné podobu televizní reklamy […]“.

30.

Podle čl. 1 odst. 1 písm. i) směrnice 2010/13 v původním znění se „televizní reklamou“ rozumí „jakákoli forma oznámení veřejného nebo soukromého podniku nebo fyzické osoby v televizním vysílání za úplatu nebo obdobnou protihodnotu nebo televizní vysílání pro vlastní propagaci v rámci jeho obchodní, průmyslové, řemeslné činnosti nebo činnosti svobodného povolání, s cílem propagovat dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu […].“

31.

Vysílání televizních pořadů, včetně těch vysílaných prostřednictvím kabelového přenosu, představuje jako takové službu ve smyslu článku 56 SFEU ( 6 ). To výslovně konstatovala směrnice „televize bez hranic“ 89/552/EHS ( 7 ), předchůdkyně směrnice 2010/13, ve svém šestém bodě odůvodnění. Rovněž body 21 a 35 odůvodnění směrnice 2010/13 v původním znění hovoří o „službách“ spadajících pod pojem audiovizuální mediální služby resp. tuto směrnici. Dále se podle čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu i) „audiovizuální mediální službou“ rozumí služba ve smyslu článků 56 a 57 SFEU, jejímž hlavním účelem je poskytování pořadů široké veřejnosti za účelem informování, zábavy a vzdělávání.

32.

Oznámení týkající se pořadů subjektu televizního vysílání tedy slouží k propagaci služeb ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. h) směrnice 2010/13 v původním znění a musí být proto klasifikovány jako „audiovizuální obchodní komunikace“ ve smyslu tohoto ustanovení. Stejnou měrou spadají takováto oznámení pod pojem „televizní reklama“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. i) směrnice 2010/13 v původním znění, protože se jedná o oznámení veřejného nebo soukromého podniku v televizním vysílání pro vlastní propagaci v rámci jeho průmyslové činnosti, s cílem propagovat poskytnutí služeb za úplatu.

33.

Z toho vyplývá, že je mylné chtít – jako společnost RTI – rozlišovat mezi neutrálními oznámeními čistě informativní povahy na straně jedné a reklamou ve smyslu propagace výrobku nebo služby na straně druhé. I tehdy, pokud oznámení týkající se pořadů subjektu televizního vysílání jsou informativní povahy, jejich cílem přesto je, aby diváci tyto pořady sledovali, a tedy poskytovat služby za úplatu. Výjimka upravená v čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění by ostatně nebyla zapotřebí, pokud by „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ vůbec nespadala pod pojem televizní reklamy a tedy do oblasti použití čl. 23 odst. 1.

34.

Skutečnost, že čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění hovoří o „oznámení[ch] subjektu televizního vysílání týkající[ch] se jeho vlastních pořadů“ ( 8 ) a nikoliv o „reklamě subjektu televizního vysílání na vlastní pořady“, rovněž není způsobilá zpochybnit klasifikaci takových oznámení jako vlastní a tedy televizní reklamy. Výraz „oznámení týkající se vlastních pořadů“ je spíše pouze synonymem pro „propagaci vlastních pořadů“. Potvrzuje to skutečnost, že ve francouzském znění čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění je požit výraz „messages diffusés par l’organisme de radiodiffusion télévisuelle en ce qui concerne ses propres programmes“. Výraz „messages“ se ve francouzském znění směrnice totiž používá v bodě 85 odůvodnění ve spojení s výrazem „publicitaires“ („messages publicitaires“), zatímco se na tomto místě v jiných jazykových zněních používají výrazy jako „reklama“ nebo „reklamní šoty“ ( 9 ).

35.

V souladu s tím upřesňuje i bod 96 odůvodnění směrnice 2010/13 v původním znění, „že vlastní reklama představuje zvláštní formu reklamy, při níž subjekt televizního vysílání podporuje vlastní výrobky, služby, pořady nebo kanály“. Ohledně předchozí směrnice 89/552 Soudní dvůr ostatně konstatoval, že pořady, které podněcují ke sledování jiných pořadů subjektu vysílání, představují reklamu ( 10 ).

36.

Na rozdíl od názoru společnosti RTI nelze ani z druhé věty bodu 96 odůvodnění směrnice 2010/13 v původním znění, podle které „[z]ejména upoutávky, které obsahují ukázky z pořadů, by měly být považovány za pořady“, dovodit, že oznámení týkající se budoucího programu nespadají pod pojem reklama. Vysílání upoutávek totiž slouží k propagaci služeb (totiž programů, jejichž výňatky jsou upoutávkami) (čl. 1 odst. 1 písm. h) směrnice 2010/13 v původním znění). Stejně tak se jedná o oznámení ve vysílání s cílem propagovat poskytnutí služeb (čl. 1 odst. 1 písm. i)). Jak během jednání uvedla Itálie, je proto nezbytné vycházet z toho, že vysílání upoutávek je reklamou na příslušné programy. Výjimka podle čl. 23 odst. 2 se proto i upoutávek týká pouze tehdy, pokud se jedná o upoutávky na vlastní programy subjektu televizního vysílání, který je vysílá.

37.

Na rozdíl od názoru RTI není pro kritérium poskytování služeb za úplatu relevantní, zda je televizní stanice volně dostupná nebo zda se jedná o zpoplatněnou soukromou stanici. Volně dostupné stanice jsou totiž zpravidla financovány z reklamy. Cílem vlastní reklamy je vyšší úroveň sledovanosti, která je významným základem pro stanovení ceny za reklamní časy. Rovněž vysílání reklamy na volně dostupné pořady proto rovněž představuje oznámení s cílem propagovat nepřímo poskytování reklamních služeb za úplatu.

38.

Pořady veřejnoprávních subjektů vysílání, které jsou financovány ze státem určených a vybíraných rozhlasových poplatků nebo státních příspěvků, podle judikatury sice nepředstavují poskytování služby za protiplnění ve smyslu práva upravujícího daň z přidané hodnoty ( 11 ).

39.

To ovšem neznamená, že oznámení týkající se pořadů takových subjektů vysílání, každopádně pokud posledně jmenované vysílají reklamu i za úplatu ( 12 ), není „audiovizuální obchodní komunikací“ resp. „televizní reklamou“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. h) a i) směrnice 2010/13 v původním znění. Písmeno i) se výslovně týká rovněž veřejných podniků. Kromě toho bod 21 odůvodnění jasně stanoví, že by se výraz „audiovizuální mediální služby“ měl vztahovat na služby, jak je vymezuje SFEU, tedy na jakoukoli hospodářskou činnost, včetně činnosti podniků poskytujících veřejné služby.

40.

To je logické. Je pravda, že se konkrétní podoba ustanovení upravujících časy reklamy může z důvodu různého financování různých stanic lišit, protože se v tomto ohledu nachází v různých situacích ( 13 ). Není ovšem zjevný žádný důvod k tomu, aby určitá skupina subjektů televizního vysílání byla zásadně a již od počátku vyňata z ustanovení upravujících televizní reklamu. Cíl ochrany spotřebitelů jako diváků před reklamním zahlcením, který je základem směrnic o poskytování audiovizuálních mediálních služeb ( 14 ), by totiž měl platit pro všechny subjekty televizního vysílání, které vysílají reklamu pro třetí subjekty.

41.

To vše potvrzuje, že oznámení týkající se pořadů subjektu televizního vysílání jsou televizní reklamou. Ta se do maximálního vysílacího času pro reklamu podle čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13 v původním znění nezapočítá, pokud se jedná o „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ podle odst. 2 tohoto ustanovení.

42.

Vynětí vlastní reklamy ze započtení do maximálního vysílacího času pro reklamu je privilegium, které normotvůrce poskytuje subjektům televizního vysílání. Je odůvodněné zaprvé jejich zvláštním významem pro obecný zájem, který je zdůrazněn zejména v pátém bodě odůvodnění směrnice 2010/13 v původním znění (zajištění svobody informací, názorové rozmanitosti a plurality médií). Navíc lze vycházet z toho, že subjekty televizního vysílání nebudou privilegium vysílání (bezplatné) vlastní reklamy využívat nadmíru, protože jinak by to mohlo nepříznivě ovlivnit atraktivitu jejich programů pro diváky (a tím nepřímo i jejich příjmy z placených reklamních služeb).

43.

Poslední částí otázky e) se předkládající soud táže, zda má být čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění chápán jako ustanovení o výjimce a zda tedy musí být vykládáno restriktivně. Společnost RTI v této souvislosti uvádí, že podle judikatury Soudního dvora v rozsudku ARD musí být omezení základní svobody svobodného vysílání televizních pořadů vykládáno restriktivně ( 15 ). Soudní dvůr se ale v tomto rozsudku omezil na vyjasnění toho, že takové omezení musí být vykládáno restriktivně, není-li formulováno jasně a jednoznačně.

44.

Omezení podílu televizních reklamních šotů a šotů teleshoppingu na vysílacím čase článkem 23 odst. 1 směrnice 2010/13 v původním znění, o které se jedná v projednávané věci, je ovšem formulováno jasně a jednoznačně. Je výrazem zásady, podle které je v oblasti televizní reklamy omezen volný pohyb služeb. Základním pravidlem tady totiž není svobodné, neomezené vysílání, nýbrž jeho časové omezení v zájmu spotřebitele jako diváka, což je zdůrazněno v bodě 83 odůvodnění směrnice 2010/13 v původním znění. Jak již Soudní dvůr konstatoval, musí být zejména rozsah pojmu „televizní reklama“ posuzován s přihlédnutím k tomuto cíli ( 16 ). Stejně tak je jasně a jednoznačně formulován čl. 23 odst. 2, podle kterého do maximálního vysílacího času nespadají „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se vlastních pořadů“.

45.

Ani pokud jde o výklad směrnice ve světle základních svobod, nejsou zjevné žádné skutečnosti, které by naznačovaly, že by omezení reklamy v čl. 23 odst. 1 směrnice 2010/13 v původním znění představovalo nepřiměřené omezení volného pohybu služeb. Jak již Soudní dvůr sám uvedl, mají pravidla týkající se vysílacího času vyhrazeného televizní reklamě upravená směrnicemi o poskytování audiovizuálních mediálních služeb za cíl zavést vyváženou ochranu finančních zájmů subjektů televizního vysílání a inzerentů na jedné straně a zájmů oprávněných, tedy autorů a tvůrců, jakož i spotřebitelů, jimiž jsou televizní diváci, na straně druhé. V tomto ohledu mohou odůvodňovat omezení volného pohybu služeb v oblasti televizní reklamy ( 17 ).

46.

Výklad omezení volného pohybu reklamních služeb článkem 23 odst. 1 směrnice 2010/13 v původním znění proto nesmí být příliš restriktivní a ani výklad výjimky ohledně oznámení týkajících se vlastních pořadů podle odstavce 2 tohoto článku nesmí být příliš široký. Oba odstavce je spíše nezbytné vykládat v souladu s jejich zněním, jakož i systematikou a smyslem a účelem směrnice 2010/13 v původním znění ( 18 ).

47.

Svými otázkami a) až d) se předkládající soud v zásadě táže, zda oznámení subjektu televizního vysílání týkající se pořadů subjektu rozhlasového vysílání téže mediální skupiny mohou spadat pod pojem „oznámení subjektu rozhlasového vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění.

48.

Skutečnost, že tomu tak v zásadě není, vyplývá již z definice tohoto výrazu ve spojení s definicí pojmu „pořad“ v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 v původním znění, jakož i z definice pojmu „televizní vysílání“ v písm. e) téhož ustanovení.

49.

Z těchto definic vyplývá, že se „pořadem“ rozumí „pohyblivá obrazová sekvence se zvukem nebo bez něj“ a „televizním vysíláním“„audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb pro simultánní sledování pořadů na základě programové skladby“. Oznámení týkající se pořadů nebo programů subjektu rozhlasového vysílání, které obsahují pouze zvuk a nikoliv obraz, nemohou být „oznámeními […] týkajícími se vlastních pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění.

50.

To je logické, protože služby rozhlasového vysílání již vůbec nemohou patřit do oblasti působnosti směrnic o audiovizuálních mediálních službách. Je pravda, že Komise do své zelené knihy „Televize bez hranic“ z roku 1984 původně zahrnula i rozhlas ( 19 ). Předpokládal to i původní návrh Komise na směrnici „televize bez hranic“ 89/552 ( 20 ). Zejména na naléhání německých spolkových zemí, které měly obavy o své normativní pravomoci v této oblasti, ale byl rozhlas z oblasti působnosti směrnice 89/552 vyňat ( 21 ). Zůstalo tomu tak i s přijetím směrnice 2010/13. Podle jejího bodu 23 odůvodnění se má pojmem „audiovizuální“ rozumět pohyblivá obrazová sekvence se zvukem nebo bez něj, tedy včetně němých filmů, nikoli však přenos zvuku nebo služby rozhlasového vysílání. Jak poznamenala společnost Elemedia během jednání v projednávané věci, platí to i nadále po změně této směrnice provedené směrnicí 2018/1808 (viz čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 v jejím znění pozměněném směrnicí 2018/1808).

51.

Jak rovněž uvedla společnost Elemedia, představují služby rozhlasového vysílání na straně jedné a audiovizuální mediální služby na straně druhé navzdory spojování napříč médii a integraci audiovizuálních služeb i nadále samostatné trhy. Zřejmě i proto se unijní normotvůrce rozhodl, že navzdory této integraci, kterou zmiňovala sama Komise v roce 2013 v zelené knize ( 22 ) a je uvedena v prvním bodě odůvodnění směrnice 2018/1808, služby rozhlasového vysílání i nadále vyloučí z oblasti působnosti směrnice 2010/13 v jejím znění pozměněném směrnicí 2018/1808.

52.

Výklad, který zastává společnost RTI a podle něhož je možné považovat rovněž reklamu subjektu televizního vysílání týkající se pořadů nebo programů subjektu rozhlasového vysílání za vlastní reklamu a nezapočítávat ji do maximálního vysílacího času, by proto byl nepřípustným rozšířením oblasti působnosti směrnice 2010/13. Takovéto rozšíření by mohlo vést k narušení hospodářské soutěže k tíži mediálních služeb rozhlasového vysílání, které nejsou součástí skupin se subjekty televizního vysílání, a tedy k narušení hospodářské soutěže na trhu, který ustanovení unijního práva o audiovizuálních mediálních službách podle vůle normotvůrce vůbec neupravují.

53.

Z tohoto důvodu se otázka, zda oznámení týkající se pořadů subjektu rozhlasového vysílání spadají pod čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění, netýká ani rozhodovací pravomoci, kterou členským státům přiznává čl. 4 odst. 1 a objasňují ji body 41 a 83 odůvodnění. Podle něj mohou členské státy stanovit jak přísnější tak i podrobnější pravidla do prahové hodnoty stanovené v článku 23 směrnice 2010/13 v původním znění ( 23 ). V projednávané věci ale jde o otázku, jaké pořady spadají do maximálního vysílacího času, a tedy o ustanovení unijně právního rámce, v němž členské státy vůbec mají rozhodovací pravomoc.

54.

Oznámení subjektu televizního vysílání týkající se pořadů nebo programů subjektu rozhlasového vysílání, které obsahují pouze zvuk a nikoliv obraz, proto nelze považovat za oznámení týkající se „pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění ve spojení s jejím čl. 1 odst. 1 písm. b).

55.

Rozhlasové stanice sice dnes mají i internetové stránky, na kterých jsou dostupné jejich pořady, často doplněné obrazovým materiálem. Jedná-li se ovšem u těchto audiovizuálních prvků pouze o vedlejší prvky, které slouží jen jako doplněk k hlavní činnosti subjektu rozhlasového vysílání, pak tyto prvky nemohou přeměnit rozhlasové pořady na „audiovizuální mediální služby“, které spadají do oblasti působnosti směrnice 2010/13 v původním znění.

56.

Soudní dvůr ve věci, v níž šlo o videa, která byla dostupná na stránkách online vydání novin, konstatoval, že taková videa sice mohou spadat pod pojem „pořad“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2010/13 v původním znění, pokud jejich podoba a obsah jsou srovnatelné s podobou a obsahem televizního vysílání. U rozhlasových pořadů doplněných obrazovým materiálem by tomu tak případně mohlo být.

57.

Soudní dvůr ovšem vyjasnil, že pod pojem „audiovizuální mediální služba“ podle čl. 1 odst. 1 písm. a) bod i) (a tedy do oblasti působnosti směrnice) spadají dotčená videa pouze tehdy, pokud služba jejich poskytování představuje vlastní hlavní účel oddělitelný od vlastní činnosti provozovatele a není jen neoddělitelným doplňkem této činnosti (viz také bod 22 odůvodnění). Není tomu tak v případě, kdy audiovizuální obsahy nejsou hlavním účelem, jako u internetových stránek, které pouze doplňkově obsahují audiovizuální prvky ( 24 ).

58.

Internetové stránky rozhlasové stanice proto navzdory audiovizuálním prvkům, jež obsahují, nemohou být považovány za audiovizuální službu v případě, že jsou tyto prvky druhotné a slouží pouze k doplnění rozhlasové nabídky. V souladu s tím mohou být i oznámení týkající se pořadů subjektu rozhlasového vysílání považována za „oznámení týkající se pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění pouze tehdy, pokud tyto pořady představují samostatnou audiovizuální mediální službu oddělitelnou od vlastní činnosti subjektu rozhlasového vysílání.

59.

Předkládajícímu soudu přísluší, aby posoudil, zda pořady stanice „R101“, o jejichž propagaci se v projednávané věci jedná, obsahovaly audiovizuální prvky, a pokud ano, zda tyto prvky představují pouze doplněk dotčeného rozhlasového pořadu nebo samostatnou audiovizuální mediální službu. Z toho, co má k dispozici Soudní dvůr ani z diskusí během jednání nevyplývají žádné skutečnosti naznačující, že platí posledně uvedené.

60.

V každém případě mohou být oznámení týkající se pořadů subjektu rozhlasového vysílání považována za „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění pouze tehdy, pokud se jedná nejen o oznámení týkající se „pořadů“, nýbrž rovněž o oznámení týkající se „vlastních“ pořadů ve smyslu směrnice. Tímto druhým kritériem se budu zabývat nyní.

61.

Společnost RTI zastává názor, že oznámení subjektu televizního vysílání týkající se pořadů jiného subjektu vysílání jsou považována za „oznámení týkající se vlastních pořadů“ subjektu televizního vysílání ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění, pokud oba subjekty patří do téže skupiny. Vyplývá to podle ní z koncepce podniku jako jediného hospodářského subjektu, kterou Soudní dvůr dovodil v oblasti práva hospodářské soutěže a nyní je uznána i v čl. 23 odst. 2 písm. a) směrnice 2010/13 v jejím znění pozměněném směrnicí 2018/1808.

62.

Podle změny čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění zavedené směrnicí 2018/1808 se do maximálního vysílacího času pro reklamu podle odstavce 1 tohoto článku nezapočítávají již nejen „oznámení subjektu rozhlasového vysílání týkající se jeho vlastních pořadů“, nýbrž rovněž „oznámení subjektu televizního vysílání týkající se […] pořadů a audiovizuálních mediálních služeb jiných subjektů, které patří do téže vysílací skupiny“.

63.

Z bodu 43 odůvodnění směrnice 2018/1808 ovšem vyplývá, že se jedná o novou právní úpravu a tedy změnu dosavadního právního stavu. Zde se totiž uvádí, že „řada subjektů televizního vysílání je součástí větších mediálních skupin a provádějí oznámení nejen v souvislosti se svými vlastními pořady […], ale rovněž ve vztahu k pořadům a audiovizuálním mediálním službám jiných subjektů, které patří do stejné mediální skupiny“, a „[v]ysílací čas přidělený pro taková oznámení by rovněž neměl být zahrnut do maximálního vysílacího času pro televizní reklamu a teleshopping“.

64.

Článek 23 odst. 2 písm. a) směrnice 2010/13 v jejím znění pozměněném směrnicí 2018/1808, který se na projednávanou věc ještě nepoužije (viz bod 24 výše), proto nelze považovat například za vyjasnění již dříve existujícího právního stavu.

65.

Oproti názoru společnosti RTI nelze tuto novou právní úpravu považovat ani za výraz obecné zásady, podle níž podniky jedné skupiny tvoří jediný hospodářský subjekt, v němž musí být odpovědnost za jednání dceřiné společnosti přičítána mateřské společnosti.

66.

Společnost RTI se sice snaží použít jako odůvodnění jak právo hospodářské soutěže ( 25 ), tak i příklad z práva upravujícího zadávací řízení, podle kterého mohou skupiny hospodářských subjektů za určitých okolností využít při plnění veřejných zakázek kapacity členů skupiny ( 26 ). Tyto koncepce se ovšem zakládají na právní a organizační provázanosti podniků, která odůvodňuje vzájemné přičtení jednání a kapacit v rámci hospodářské jednotky a vyplývá z regulačního prostředí práva hospodářské soutěže a práva upravujícího zadávací řízení ( 27 ). Jejich logika může platit pro sektor audiovizuálních mediálních služeb, pokud je zapotřebí posoudit podnik z tohoto sektoru z perspektivy práva hospodářské soutěže nebo pokud se účastní zadávacího řízení.

67.

Na rozdíl od právě popsaných koncepcí ale směrnice 2010/13 v původním znění, pokud jde o odpověď na otázku, kdy je pořad subjektu televizního vysílání považován za „vlastní pořad“, nevychází z právních a organizačních struktur a propojení firem, nýbrž z redakční odpovědnosti za dotčený pořad. Jak vyplývá z bodu 25 odůvodnění, je pro vymezení úlohy poskytovatele mediálních služeb, a tedy i pro definici audiovizuálních mediálních služeb, podstatná definice redakční odpovědnosti. V souladu s tím čl. 1 odst. 1 písm. a) bod i) stanoví, že „audiovizuální mediální služba“ je služba, za kterou nese redakční odpovědnost poskytovatel mediálních služeb. Podle písm. d) tohoto ustanovení se „poskytovatelem mediálních služeb“ rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má redakční odpovědnost za výběr audiovizuálního obsahu v audiovizuální mediální službě a určuje způsob organizace této služby. „Subjektem televizního vysílání“ se podle písm. f) tohoto ustanovení rozumí poskytovatel mediální služby televizního vysílání.

68.

„Redakční odpovědností“ se v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2010/13 v původním znění rozumí provádění účinné kontroly výběru pořadů i jejich chronologického uspořádání v programové skladbě u televizního vysílání nebo v katalogu u audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání. Redakční odpovědnost přitom nemusí zahrnovat právní odpovědnost za poskytovaný obsah nebo poskytované služby podle vnitrostátního práva.

69.

Na rozdíl od tvrzení společnosti RTI během jednání v projednávané věci nelze tuto definici redakční odpovědnosti ve smyslu směrnice 2010/13 v původním znění postavit naroveň s druhem kontroly, kterou použil Soudní dvůr, když konstatoval, že mateřská a dceřiná společnost tvoří jeden celek. Soudní dvůr vycházel z toho, že dceřiná společnost, byť má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí uděluje mateřská společnost, především s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které spojují tyto dva právní subjekty ( 28 ).

70.

Navzdory případné existenci takových vztahů mezi RTI a stanicemi, jejichž je majitelkou, se – jak poznamenala Itálie během jednání – jeví nepravděpodobné, že holdingová společnost jako RTI určuje konkrétní obsah pořadů a podrobnou skladbu programů těchto stanic. Podle společnosti Elemedia je společnost RTI pouze finančním holdingem, který má podíl na několika stanicích, které samy mají redakční odpovědnost za své programy.

71.

Společnost RTI naproti tomu tvrdila, že není pouze finanční holding, ale v posledním stupni určuje redakční směřování všech společností ve skupině. Podle společnosti RTI je to srovnatelné s redakční odpovědností ve smyslu směrnice 2010/13 v původním znění. V této souvislosti se odvolává zejména na konstatování Soudního dvora ve věci Baltic Media Alliance, podle kterého redakční odpovědnost znamená pravomoc rozhodovat v posledním stupni o nabídce audiovizuálních služeb jako takové ( 29 ).

72.

V konečném důsledku tedy bude na předkládajícím soudu, aby určil, zda má kontrola, kterou RTI vykonává jak nad pořady a programem stanice „R101“ (rozhlasová stanice, na jejíž pořady byla vysílána reklama), tak i nad pořady stanic „Canale 5“, „Italia 1“ a „Rete 4“ (televizní stanice, které vysílaly reklamu pro stanici „R101“), stejný význam jako „redakční odpovědnost“ ve smyslu směrnice 2010/13 v původním znění.

73.

Pouze tehdy, pokud by tomu tak bylo jak pro stanice „Canale 5“, „Italia 1“ a „Rete 4“, tak i pro stanici „R101“, by oznámení týkající se dotčených pořadů stanice „R101“ mohla být „oznámeními subjektu televizního vysílání týkajícími se jeho vlastních pořadů“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 směrnice 2010/13 v původním znění, ovšem za předpokladu, že se u těchto pořadů vůbec jedná o „audiovizuální mediální služby“ ve smyslu této směrnice (viz body 61 a 62 výše).

74.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) odpověděl následovně:

„Článek 23 odst. 2 směrnice 2010/13/EU v jejím znění před změnou provedenou směrnicí (EU) 2018/1808 ve spojení s jejím čl. 1 odst. 1 písm. a) až f), jakož i h) a i) musí být vykládán v tom smyslu, že oznámení subjektu televizního vysílání týkající se pořadů nebo programů subjektu rozhlasového vysílání nespadají pod pojem ‚oznámení subjektu televizního vysílání týkající se jeho vlastních pořadů‘ ve smyslu tohoto ustanovení. Výjimka z toho existuje pouze tehdy, pokud jsou propagované pořady samostatnými audiovizuálními mediálními službami ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu i), které jsou oddělitelné od hlavního účelu činnosti subjektu rozhlasového vysílání a za které subjekt televizního vysílání nese odpovědnost ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. c).“